Nařízení obce vydané na základě ust. § 27 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích, nemá vliv na vznik odpovědnosti za škodu.

18 Co 601/2006 - 86 U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Daniely Benešové a soudců JUDr. Zdeňka Stibrala a JUDr. Anny Vandákové ve věci žalobce A. J., bytem v P-6, N. K. 9/134, zastoupeného advokátem, sídlem v P-1, J. 5, proti žalovaným 1. M. č. P. 6, sídlem v P-6, Čs. a. 601/23, zastoupené JUDr. I. V., bytem v P-6, M. J. L. 932/27, 2. S. z. Š. h., s.r.o., sídlem na adrese jako žalobce, zastoupené advokátem, sídlem v P-5, R. 28/663, o 128.058,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, č.j. 21 C 330/2005-61 ze dne 18.července 2006, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu rozhodl, že 1. žalovaná a žalobce vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení. a uložil žalobci zaplatit 2. žalované náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 13.1.2004 v 5,30 hodin uklouzl na náledí na chodníku přilehlém ke škole (dům čp. 134 s pozemkem č.parc. 690/1 v k.ú. B. v P-6) a způsobil si zranění pravé dolní končetiny – natržení a zhmoždění čtyřhlavého stehenního svalu. Tím mu vznikla škoda na zdraví sestávající z bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění a škody na ušlém výdělku. První žalovaná vykonává práva vlastníka k nemovitosti, se zákonnou odpovědností za schůdnost komunikací dle § 27 odst. 3 zákona č. 13/97 Sb. Druhá žalovaná je nájemcem budovy a pozemku, přičemž se ve vztahu k první žalobkyni zavázala zajišťovat schůdnost předmětného chodníku s případnou úhradou „regresního nároku“ v případech náhrady škody vzniklé v důsledku neuklizeného chodníku. Soud I. stupně shledal, že ze strany žalovaných nebylo prokázáno porušení právní povinnosti, tudíž za škodu vzniklou žalobci neodpovídají. Tento závěr učinil především na základě zjištění, že chodník byl v zimě roku 2004 pravidelně udržován, ovšem v noci z 12. na 13.1.2004 napadl nový sníh. Dovodil, že tuto závadu ve schůdnosti chodníku byla 1. žalovaná povinna odstranit nejpozději v 7 hodin 13.1.2004, neboť § 27 odst. 7 zákona č. 13/97 Sb. v tehdy platném znění ( dále jen „silniční zákon“ ) pověřoval obce k tomu, aby nařízením stanovily rozsah, způsob a lhůty odstraňování závad ve schůdnosti místních komunikací a průjezdních úseků silnic. Praha tak učinila vyhláškou č. 39/1997 přičemž dle čl. 3 odst. 1 této vyhlášky závada ve schůdnosti musí být odstraněna nejpozději v 7 hod. každý den. K úrazu došlo v době, kdy neodklizení nově napadaného sněhu nepředstavovalo porušení povinnosti ze strany žalovaných. Žalobce podal proti rozsudku včasné odvolání. Namítal, že dle § 27 odst. 4 silničního zákona odpovídají žalovaní za škodu, leda že prokáží, že nebylo v jejich možnostech závadu odstranit. Tudíž na nich bylo důkazní břemeno. Rozporné hodnocení důkazů soudem I. stupně ohledně úklidu chodníku nemůže jít k tíži žalobce a provedené důkazy nepodporují závěr, že žalovaní právní povinnost neporušili. Důkazní břemeno, že nebylo v jejich možnostech odstranit zledovatělý povrch chodníku, neunesli. Odpovídají proto za škodu. Uplatnil tak odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. e) a g) zákona č. 99/63 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen “o.s.ř.“ ) a žádal rozsudek změnit a žalobě vyhovět. Žalované navrhly rozsudek potvrdit. První uvedla, že není pasivně legitimována a neporušila žádnou povinnost. Druhá poukázala na to, že závady ve schůdnosti chodníku průběžně odstraňovala, ovšem nebylo v jejích silách tak učinit již v 5,30 ráno, když v noci (jak prokázaly meteorologické zprávy) sněžilo. Povinnost zajistit schůdnost chodníku dle citované vyhlášky města Prahy nastává až 12 hodin po zjištění závady. Nebylo prokázáno, že by příčinou škody byly závada starší 12 hodin. V úvahu nepřipadá ani odpovědnost dle §§ 415 a 420 občanského zákoníku, neboť své povinnosti ze smlouvy žalovaná plnila. V tomto směru odvolatel nehodnotí výpovědi svědků správně. Z provedených důkazů naopak vyplynulo, že chodník byl uklízen řádně včetně posypu. Výpovědi svědků K. a J. byly nepodložené a v řadě věcí nevěrohodné. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle §§ 212 a 212a odst. 1, 5 o.s.ř. a shledal, že zatím nemá podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozsudku. Ze skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně je podstatné zjištění, že k úrazu žalobce došlo v 5,30 hodin na chodníku přilehlém ke škole v důsledku uklouznutí na náledí. Existenci tohoto náledí potvrdila svědkyně K., která byla na místě přítomna. Z hlediska tohoto zjištění nebyly vůči její výpovědi výhrady. Pro posouzení otázky odpovědnosti žalovaných za takto vzniklou škodu pak není podstatné (z důvodů uvedených dále), zda byl v inkriminovaném období chodník obvykle uklízen řádně, popř. jaký býval jeho stav v pozdějších ranních a či dopoledních hodinách. Právě v tomto směru strany polemizují se závěry soudu I. stupně. Rovněž tak není podstatné, zda závada byla starší 12 hodin či šlo o závadu čerstvější. Je tomu tak proto, že soud I. stupně sice převážně aplikoval správné právní předpisy včetně jejich konkrétních ustanovení, ty ovšem správně nevyložil. Napadené rozhodnutí stojí na názoru, že vlastník nemovitosti (vymezený v § 27 odst. 4 silničního zákona) odpovídá za škodu vzniklou závadou ve schůdnosti přilehlého chodníku znečištěním, náledím nebo sněhem, jen tehdy, pokud závadu neodstraní ve lhůtě stanovené nařízením obce dle odstavce 7 téhož ustanovení. Tento názor odvolací soud nepovažuje za správný. Kromě toho, příslušné nařízení obce - v daném případě vyhlášku hlavního města Prahy č. 39/1997 Sb. HMP - soud I. stupně správně necitoval. Jeho článek 3 v odst. 1 uvádí, že vznikne-li závada ve schůdnosti v době od 7.00 hodin do 17.00 hodin, musí být u chodníků dále vyjmenovaných zahájeno provedení zmírnění závady ve lhůtě určené k jejímu odstranění podle odstavce 2. Odstavec 2 stanoví, že „na místních komunikacích musí být zajištěna schůdnost do 12 hodin po zjištění závady ve schůdnosti“. Nic o tom, že „závada ve schůdnosti musí být odstraněna nejpozději v 7 hod každý den“ neuvádí. Čl. 3 odst. 1 vyhlášky tedy řeší toliko závady vzniklé od 7 do 17 hodin v okolí objektů tam vyjmenovaných se lhůtou zahájení prací do 12 hodin od zjištění závady. Jinak u místních komunikací platí lhůta zajištění schůdnosti do 12 hodin od zjištění závady. Odvolací soud zastává názor, že ustanovení § 27 odst. 7 silničního zákona má toliko povahu veřejnoprávní a nemá žádný přímý vliv na podmínky odpovědnosti za škodu uvedené v odst. 4 téhož ustanovení. Tento závěr dovozuje na základě několika argumentů. První z nich je výklad historický. Úprava v ust. § 27 silničního zákona je obdobné konstrukce a obsahu, jako v silničním zákoně dřívějším (č. 135/61 Sb., ve znění před novelizací zákonem č. 27/84 Sb.). Tehdejší § 23 odst. 1 ukládal majitelům objektů zajišťovat schůdnost chodníků řádně a včas a odst. 2 téhož zmocňoval MNV k úpravě podrobností dle místních poměrů a možností. Toto zmocnění však dle odborné literatury ( Bičovský J., Holub M.: Náhrada škody v občanském, obchodním, správním a pracovním právu, Linde Praha, a.s., 1995 ) je určeno k stanovení doby a podmínek pro tzv. hlavní čištění prováděné zpravidla ve větším rozsahu. Tomu také odpovídá judikát Nejvyššího soudu ČSR ve věci 3 Cz 43/68 publikovaný pod R 26/69 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Skutkově šlo o obdobnou situaci ( poškozený utrpěl úraz v důsledku uklouznutí na zasněženém neuklizeném chodníku cca v 5,30 hodin ). Rovněž právní stav byl podobný, když tehdejší znění silničního zákona nestanovilo přesnou lhůtu pro zajištění schůdnosti chodníků, to mělo být provedeno („včas“ ). Nejvyšší soud dovodil, že toto zajištění schůdnosti je provedeno „včas“, pokud je chodník očištěn již v době, kdy začíná denní život a frekvence a uvedl: „V žádném případě nelze vycházet z lhůty stanovené pro tzv. hlavní čištění, jak činí stížnost pro porušení zákona, která tak zaměňuje konec lhůty určené k provedení hlavního čištění s počátkem doby, kdy je třeba poprvé provést nezbytné čištění, aby byl chodník včas připraven k obvyklému užívání. Tyto doby nespadají v jeden časový moment;“ Nejvyšší soud proto tehdy shledal správnými rozhodnutí soudů nižší instance, které uznaly odpovědnost za škodu dle silničního zákona. Tento výklad ještě posílila následná novela tehdejšího silničního zákona z r. 1984, která v § 9 odst. 3 uložila národním výborům upravovat pouze rozsah povinností správců komunikací i vlastníků, správců, uživatelů nemovitostí k nimž chodník přiléhá, tedy již nikoliv lhůtu k od-stranění závad ve schůdnosti. Lhůtu stanovil zákon slovy „bez průtahů“. Odpovědnost za škodu dle § 9a odst. 4 nastávala, pokud závady ve schůdnosti chodníku vzniklé znečištěním, náledím nebo sněhem nebyly bez průtahů odstraněny. Druhým argumentem je jazykový výklad ustanovení § 27 odst. 4. Pokud by zákonodárce zamýšlel vázat odpovědnost vlastníka nemovitosti za škodu dle uvedeného ustanovení na nesplnění lhůty stanovené nařízením obce dle odst. 7, nepochybně to do uvedeného ustanovení buď přímo, nebo formou odkazu vtělil. Nic takové však ustanovení neobsahuje. Třetím je logický výklad (včetně argumentu ad absurdum) a výklad smyslu zákona v části nadepsané sjízdnost dálnice, sjízdnost a schůdnost silnice a místní komunikace a její zabezpečení. V uvedené části zákona jsou definovány různé závady ve sjízdnosti a schůdnosti včetně definice těchto pojmů přičemž zákon ukládá různým subjektům (zejména správcům komunikací) povinnosti k zajištění sjízdnosti a schůdnosti a v § 27 zakládá odpovědnost těchto osob za škody způsobené porušením takových povinností. Lze tedy konstatovat, že smyslem takové právní úpravy je, aby bylo v rozumné době dosaženo sjízdnosti a schůdnosti komunikací. Riziko odpovědnosti za škodu pak je jedním z prostředků, jímž zákonodárce posiluje tlak na povinné osoby k plnění povinností. Pokud bychom přijali výklad soudu I. stupně, znamenalo by to, že vlastník přilehlého chodníku by mohl při sněžení či náledí (s ohledem na citovanou vyhlášku města Prahy) započít s pracemi ke zmírnění či odstranění závady až před uplynutím 12 hodin od jejího zjištění (zřejmě míněno vzniku), aniž by do té doby odpovídal za vzniklou škodu. To v případech chodníků v odst. 1 vyjmenovaných a za předpokladu, že závada vznikla mezi 7 a 17 hodinou. U chodníků ostatních a v případech vzniku závady od 17 do 7 hodin, by pak neměl vlastník lhůtu žádnou, leda bychom zahrnuli chodník do místních komunikací dle odst. 2, pak by měl 12 hodin k zajištění schůdnosti. Pokud by přitom v průběhu oné dvanáctihodinové doby např. začalo znovu sněžit, závady by se „spojily“ a začala by běžet lhůta nová. V období častých sněhových přeháněk by patrně závady s ohledem na stále nové lhůty nebyly odstraňovány vůbec. Z toho je zřejmé, že vztahovat takto stanovené lhůty na všechny případy a limitovat tak podmínky vzniku odpovědnosti za škodu, jde proti záměru zákonodárce zajišťovat schůdnost komunikací v rozumné době a pochopitelně také proti zájmům praktického života, který svědčí tomu, aby v urbanizovaných částech obce byla schůdnost chodníků zajišťována včas. I tento poslední argument nasvědčuje tomu, že takto dlouhé lhůty jsou stanoveny především k provádění hlavního čištění komunikací (s ohledem na předpokládaný masivní rozsah prací zajišťovaný především správci komunikací) a nesměřují k jednotlivým vlastníkům nemovitostí přilehlých k chodníkům, v jejichž možnostech je zpravidla mnohem dřívější odstranění závad. Plyne to i z výčtu chodníků uvedených v odst. 1, který zahrnuje především přístupové cesty k důležitým veřejným objektům. Proto má odvolací soud za to, že lhůty stanovené vyhláškou hl. m. Prahy (správně mělo jít o nařízení) mají (obdobně jako v době dřívější úpravy) pouze povahu veřejnoprávní. Slouží tedy k tomu, aby především správci komunikací a další osoby (odpovědné především za hlavní čištění) znaly limity k odstranění závad ve schůdnosti komunikací, mohly k tomu stanovit harmonogramy prací a případně mohly být za nedodržení povinností případně sankcionovány. Odvolací soud proto nadále považuje za použitelné závěry výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu v tom směru, že nařízení obce vydané na základě § 27 odst. 7 silničního zákona se netýká vzniku odpovědnosti za škodu podle § 27 odst. 4 zákona. V této souvislosti se vzniká otázka, v jaké době tedy má vlastník nemovitosti odstranit závady ve schůdnosti přilehlého chodníku způsobené znečištěním, sněhem nebo náledím, chce-li se zbavit odpovědnosti za škodu zapříčiněnou závadou ve schůdnosti. S ohledem na historickou souvislost, potřeby praktického života i současné znění zákona má odvolací soud za to, že by tak měl učinit neodkladně po vzniku závady. Jinak za škodu odpovídá, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností závadu odstranit. Tyto „meze jeho možností“ bude třeba posuzovat k okamžiku vzniku škody a zohlednit v jejich rámci i aspekty časové. Zejména může jít časový odstup od vzniku závady a rozsah prací potřebný k odstranění závady v celém rozsahu či k jejímu zmírnění. Na základě toho odvolací soud shledal, že podmínky vzniku odpovědnosti první žalované za škodu vzniklou žalobci ve smyslu § 27 odst. 4 silničního zákona byly naplněny. Jde o odpovědnost objektivní, leda že by žalovaná prokázala, že nebylo v mezích jejích možností závadu odstranit. V tomto směru soud I. stupně zatím, s ohledem na odlišné právní posouzení této otázky, neprováděl dokazování (žalovaná zatím také žádná tvrzení či důkazy neoznačila). Pokud by šlo pouze o tuto skutečnost a případné důkazní návrhy nebyly rozsáhlé, provedl by tyto důkazy sám odvolací soud ve smyslu § 213 odst. 4 o.s.ř. Dále se ale bude třeba zabývat se i odpovědností druhé žalované. Ta není subjektem odpovědným dle silničního zákona. Soud I. stupně správně uzavřel, že zákonnou povinnost nelze smluvně přenést na třetí osobu. Je nicméně osobou odpovědnou ve vztahu k 1. žalované za splnění svého smluvního závazku zajišťovat úklid předmětného chodníku (obsahem smluvního závazku bylo odstraňovat závady ve schůdnosti přilehlých chodníků bez průtahů).Ve vztahu k třetím osobám má tato smluvní odpovědnost význam, neboť porušení smluvního závazku je porušením právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 zákona č. 40/64 Sb., občanský zákoník, ve znění tehdy účinném, i v případě, že je příčinou vzniku škody třetí osobě (na závazku nezúčastněné) – viz rozhodnutí publikované pod č. 23 v ročníku 1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. U druhé žalované tedy nepůjde o převzetí odpovědnosti, nýbrž o obecnou odpovědnost za škodu dle občanského zákoníku, a to buď vedle 1. žalované, nebo i samostatně. Z tohoto hlediska ovšem soud I. stupně zatím věc neposuzoval a provedené důkazy nehodnotil. Význam pro věc nemá zjištění, že „chodník byl v zimě roku 2004 pravidelně ošetřován“, nýbrž bude třeba se zabývat tím, kdy závada ve schůdnosti, jež byla příčinou škody, vznikla a zda 2. žalovaná dostála svému smluvnímu závazku odstranit závady ve schůdnosti chodníku bez zbytečného odkladu. V tomto směru bude břemeno tvrzení a břemeno důkazní ležet na druhé žalované. Ani zde zatím není znám rozsah tvrzení, popř. důkazních návrhů. Pokud se žalovaným nepodaří prokázat, že nebylo v mezích možností 1. žalované závadu odstranit, resp. že 2. žalovaná neporušila povinnost závadu odstranit bez zbytečného odkladu, bude se soud I. stupně zabývat výší škody. Zjišťování všech těchto pro věc významných skutečností si může vyžádat dokazování rozsáhlejší, nad rámec ust. §213 odst. 3, 4 o.s.ř. Proto odvolací soud nemohl rozsudek potvrdit ani změnit, nýbrž bylo namístě jej dle § 219a odst. 2 o.s.ř. zrušit a vrátit věc ( § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ) soudu I. stupně k dalšímu řízení. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 7. února 2007 JUDr. Daniela B e n e š o v á, v.r. předsedkyně senátu