Při posouzení své příslušnosti (pravomoci) postupují soudy podle nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 a č. 44/2001 i tehdy je-li předmětem řízení úprava výchovy, výživy a styku s nezl., který není státním příslušníkem některého z členských států EU, ale má na území ČR své obvyklé bydliště.

19 Co 88/2007- 56 U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Ištvánkové a soudkyň JUDr. Marcely Kučerové a JUDr. Ivany Kotrčové v právní věci péče o nezletilého: M. S., bytem N. P. 33/1090, P-10, zastoupený M. č. P. 10, se sídlem V. 68, P-10, jako kolizním opatrovníkem, dítě matky: K. S. B., bytem N. P. 33/1090, P-10, zastoupená advokátem, a otce: M. S., bytem P. 1471/77, P-6, o úpravu poměrů k nezletilému, o odvolání matky proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. září 2006, č.j. 25 Nc 10/2005-44 t a k t o :Usnesení soudu I. stupně s e m ě n í tak, že řízení s e n e z a s t a v u j e . O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud I. stupně zastavil řízení a o nákladech rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků právo. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí soudem I. stupně vyplývá, že poté, kdy matka opravila svůj návrh na zahájení řízení, zabýval se soud otázkou své pravomoci věc projednat a rozhodnout, a to za situace, kdy nezletilý, matka i otec jsou občany Íránské islámské republiky. Vycházel z ustanovení § 39 odstavec 3 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním č. 97/63 Sb. (dále jen ZMPS) a vyslovil, že ve smyslu tohoto ustanovení je dán nedostatek jeho pravomoci. Úprava poměrů nezletilého a jeho styku s rodičem je rozhodnutím soudu ve věci samé, nikoliv opatřením nutným k ochraně jeho osoby a majetku, není tedy dána ani výjimka uvedená v ustanovení § 39 odstavec 3 ZMPS. Soud I. stupně proto postupoval podle § 104 odstavec 1 o. s. ř. a řízení zastavil. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na ustanovení § 146 odstavec 1 písmeno c/ o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí se v zákonné lhůtě odvolala matka. Ve svém odvolání zejména namítala nesprávné posouzení věci. Dle matky nelze ustanovení § 39 odstavec 3 ZMPS vykládat tak, že by soud nemohl ve věcech týkajících se nezletilých cizinců rozhodovat ve věci samé. Pokud zákonodárce použil v ustanovení § 39 odstavec 3 ZMPS výraz „opatření“ rozumí se tím i rozhodnutí soudu ve věci samé. V daném případě je třeba nutné ochrany dítěte, aby nezletilému byl umožněn styk s matkou, což otec již několik měsíců znemožňuje a matku vyhodil i ze společného bytu. Nezletilý i oba rodiče, byť jsou občany Íránské islámské republiky, žijí dlouhou dobu na území České republiky a jediným oprávněným soudem vydat opatření nutné k ochraně zájmů nezletilého je český soud. Pravomoc soudu dále nepřímo vyplývá i z ustanovení Evropské úmluvy o právech dětí a Úmluvy o právech dítěte. Matka navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Otec ve svém vyjádření k odvolání matky souhlasil se závěry soudu I. stupně, dle kterých není dána pravomoc českých soudů spor rozhodovat. Podle tvrzení otce bydlí všichni účastníci, tedy i matka, ve společném bytě, matka s nezletilým může trávit tolik společného času, kolik si přeje. Podání návrhu matkou bylo způsobeno tím, že matka nezná dobře český jazyk a v českém právním řádu se neorientuje. Hlavní příčinou je pak snaha advokáta matky získat z kauzy vlastní profit. Otec navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odstavec 2 písmeno c/ o. s. ř.). Dovodil, že jsou dány důvody pro změnu napadeného rozhodnutí. Z obsahu spisu vyplývá, že řízení bylo zahájeno dne 25. 4. 2005, tedy po vstupu České republiky do Evropské unie k 1.5.2004. Z preambule nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 (dále jen nařízení č. 2201/2003), a to odst. 5 vyplývá, že v zájmu rovnosti všech dětí se toto nařízení vztahuje na veškerá rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti, včetně opatření k ochraně dítěte, bez jakýchkoliv vazeb na řízení ve věcech manželských. Podle odstavce 12 preambule jsou pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená tímto nařízením formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost. To znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé bydliště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte, nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti. Podle čl. 1 odst. 1 písmeno b) a odst. 2 písmeno a) nařízení č. 2201/2003, toto nařízení se bez ohledu na druh soudu vztahuje na občanskoprávní věci týkající se ve věcech rodičovské zodpovědnosti i práva péče o dítě a práva na styk s dítětem. Podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, pro účely tohoto nařízení „soud“ zahrnuje všechny orgány členských států příslušné k rozhodování ve věcech spadajících do oblasti působnosti tohoto nařízení podle článku 1. Podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu. Podle čl. 64 odst. 1 a čl. 72 nařízení č. 2201/2003, toto nařízení se použije na soudní řízení zahájená ode dne 1. března 2005. Podle odst. 11 preambule nařízení č. 2201/2003, toto nařízení se nevztahuje na vyživovací povinnosti, které jsou již upraveny nařízením Rady č. 44/2001. Soudy příslušné podle tohoto nařízení budou obecně příslušné k rozhodování o vyživovací povinnosti podle čl. 4 odst. 2 nařízení Rady č. 44/2001. Podle čl. 5 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (dále jen nařízení č. 44/2001), osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se výživného u soudu místa, kde má oprávněná osoba k výživě bydliště nebo místo obvyklého pobytu. Ve smyslu výše citovaných ustanovení neposoudil soud I. stupně správně otázku své pravomoci, pokud postupoval podle čl. 39 odstavec 3 ZMPS. Vstupem do Evropské unie se Česká republika zavázala respektovat předpisy EU, které jsou přímo aplikovatelné, mají přednost před vnitrostátním právem a tím sjednocují posuzování soudní příslušnosti ve všech občanskoprávních sporech, na něž dopadají, vedených před soudy některého z členských států (s výjimkou Dánska). Ve věcech rodičovské zodpovědnosti, do které spadá jak úprava výchovy nezletilého, tak i úprava styku s ním, se jedná o nařízení č. 2201/2003; otázka soudní příslušnosti ohledně vyživovací povinnosti k nezletilému se pak řídí dříve přijatým nařízením č. 44/2001. Oba citované předpisy Společenství přitom nepovažují za rozhodující kritérium pro posouzení soudní pravomoci podmínku státní příslušnosti účastníků k některému členskému státu EU. Zásadním a obecným kritériem při stanovení příslušnosti soudů je bydliště účastníků na území některého z členských států EU. Pro případ, že se princip bydliště nezletilého dítěte při stanovení soudní příslušnosti neuplatní, popřípadě pro případ specifických sporů (například únosů dětí), jsou stanoveny i další zásady, které jsou však v daném sporu irelevantní. Lze tedy shrnout, že při posouzení své příslušnosti (pravomoci) postupují soudy podle Nařízení (ES) č. 2201/2003 a č. 44/2001 i tehdy, je–li předmětem řízení úprava výchovy, výživy a styku s nezletilým, který není státním příslušníkem některého z členských států EU, ale má na území České republiky své obvyklé bydliště. V této právní věci z obsahu odvolání matky i z vyjádření otce vyplývá, že rodiče se s nezletilým dlouhodobě zdržují na území České republiky, když k návrhu bylo matkou předloženo i povolení policie k dlouhodobém pobytu matky i syna na území České republiky. Je tedy zřejmé, že nezletilý ke dni zahájení řízení měl své obvyklé bydliště na území České republiky jako jednoho z členských států EU. Pravomoc českých soudů (resp. příslušnost dle terminologie obou nařízení) k projednání věci péče o nezletilého Mehrada byla proto založena. Z výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud dle § 220 odstavec 3 o. s. ř. a napadené rozhodnutí změnil tak, že řízení zastaveno není. Pro úplnost odvolací soud dále dodává, že výše citované předpisy EU upravují pouze otázky soudní příslušnosti, nikoliv však problematiku aplikace použitelného práva v daném sporu. Jelikož ve vztahu mezi Íránem a ČR neexistuje žádná dvoustranná smlouva upravující pravidla mezinárodního práva soukromého a jelikož Írán není ani smluvním státem mnohostranné Haagské úmluvy ze dne 19. října 1996 (o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí), je zřejmé, že aplikaci použitelného práva bude třeba řešit podle kolizního ustanovení § 24 odstavec 1 ZMPS. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 15. března 2007 JUDr. Eva I š t v á n k o v á předsedkyně senátu