Regresní nárok pojistitele podle § 827 o.z. ve znění, účinném do 1.1.2005, nelze dovozovat z odpovědnosti zaměstnance za škodu, způsobenou zaměstnavateli, dané § 172 odst. 1 zák. č. 65/1965 Sb.

20 Co 173/2007 – 117 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Saralievové a soudců JUDr. Ivany Klimešové a JUDr. Renaty Hertlové v právní věci žalobce: Č. P., a.s., č. h. Č., se sídlem M. n. 1458, P., IČ 45534306, zast. advokátem proti žalovanému: J. P. , bytem U Z. ú. 505/1, P-6, zast. advokátkou, o zaplacení 50.044,- Kč, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14.11.2006, č.j. 9C 190/2004-98, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se m ě n í tak, že se žaloba s žádostí, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci 50.044,- Kč z a m í t á. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 36.623,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem vyhověl soud I. stupně žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 50.044,-Kč a žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení. Žalobce se domáhal uvedené částky z titulu postižného práva pojišťovny za pojistné plnění, vyplacené poškozenému z pojistky bývalého zaměstnavatele žalovaného na náhradu škody, zaviněné žalovaným. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný jako zaměstnanec T. S., a.s. (od 16.5.2001 do 31.10.2003) poškodil dne 11.10.2001 při couvání z myčky v provozovně hotel C. automobil společnosti S. T., s.r.o., čímž se podle záznamu o malé dopravní nehodě z téhož dne dopustil přestupku podle § 22/1c) zák. č. 200/1990 Sb. Žalobce této společnosti poskytl plnění v celkové výši 90.564,- Kč na základě pojištění odpovědnosti zaměstnavatele žalovaného za škodu podle pojistné smlouvy ze dne 29.12.2000 č. 8003720928. Celková výše škody na vozidle podle faktury č. 200124740 ze dne 12.10.2001 činila 101.433,59 Kč. Soud I. stupně dospěl k závěru, že na žalobce přešlo vyplacením pojistného plnění podle § 813 odst. l o.z. ve znění, účinném v rozhodné době, právo na náhradu škody, které měl jeho pojištěnec proti žalovanému jako svému zaměstnanci, z níž uplatnil pouze nárok v rozsahu 50.044,- Kč. Důvody ke snížení náhrady ve smyslu § 450 o.z. soud I. stupně s ohledem na zjištěný příjem žalovaného a výši nároku neshledal. Na tomto základě soud I. stupně žalobě vyhověl a žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení s odkazem na § 150 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovaný nezpůsobil škodu úmyslně. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání a soudu I. stupně vytkl nesprávné právní posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.). Poukázal na nesprávné použití ustanovení § 813 odst. l o.z. ve znění, účinném v rozhodné době, soudem I. stupně namísto § 827 o.z. v tomto znění. Žalovaný má však za to, že se ustanovení občanského zákoníku § 788 a násl. v jeho případě neuplatní. Žalovaný byl vždy jen ve vztahu ke společnosti T. S., a.s., a to v pracovním poměru, založeném pracovní smlouvou. Právo na náhradu škody tak vůči němu mohla uplatnit podle § 172 a násl. zák. práce jen tato společnost. Žalovaný způsobil škodu při plnění pracovních úkolů a v rámci předmětu činnosti svého zaměstnavatele, jeho jednání tak bylo jednáním tohoto zaměstnavatele a nikoliv jednáním jiného ve smyslu § 827 o.z. Obdobně by žalovaný neodpovídal svému zaměstnavateli podle § 440 o.z. Slovním spojením "proti jinému", obsaženém v § 827 o.z., je třeba rozumět tentýž okruh osob, jaký má na mysli § 440 o.z., tedy v žádném případě zaměstnance osoby, odpovědné za škodu. Také ustanovení zákoníku práce, zejména § 185 odst. l zák. práce, vylučují možnost, aby se jiný subjekt než zaměstnavatel domáhal vůči zaměstnanci z titulu škody, způsobené zaměstnancem při plnění pracovních úkolů v rámci předmětu činnosti zaměstnavatele, náhrady škody. Žalovaný byl ve smyslu § 179 odst. 2 za předmětnou škodu odpovědný pouze svému zaměstnavateli T. S., a.s. a pouze on vůči němu mohl uplatnit nárok na náhradu škody. Odvolatel poukázal též na to, že jeho názor odpovídá komentáři k § 33 odst. l zák. o pojistné smlouvě, upravujícího postižné právo pojistitele v současné době. Uzavřel, že mezi ním a žalobcem není žádný právní vztah, který by se řídil občanským zákoníkem a žalobce proto není v předmětném sporu aktivně legitimován. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku a konstatoval, že s obranou žalovaného, založenou na výkladu § 827, resp. § 813 o.z., se již vypořádal soud I. stupně. Podle názoru žalobce je nerozhodný právní vztah mezi žalovaným a T. S., a.s., jednání žalovaného, jímž způsobil škodu, bylo jednáním jiného ve smyslu uvedených zákonných ustanovení a žalobce vůči němu právem uplatňuje nárok na náhradu škody z titulu zákonného regresu. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu, daném § 212 a § 212a o.s.ř., a odvolání shledal opodstatněným. Regresní nárok pojistitele podle § 827 o.z. ve znění, účinném do 1.1.2005 (nikoli podle § 813 odst. l o.z. nesprávně aplikovaného soudem I. stupně), nelze dovozovat z odpovědnosti zaměstnance za škodu, způsobenou zaměstnavateli, dané § 172 odst. l zák. práce, účinného v rozhodné době (zák.č. 65/1965 Sb.). Zákoník práce upravuje vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, vznikající v souvislosti s pracovním nebo jiným obdobným poměrem, a nemá přesah do oblasti práva občanského, ledaže je to výslovně stanoveno (např. 205c odst. l zák. č. 65/1965 Sb.). V předmětné věci není spor o to, že žalovaný způsobil škodu při plnění pracovních úkolů v rámci předmětu činnosti svého zaměstnavatele. Z hlediska předpisů práva občanského (§ 420 a násl.) byl tak v předmětné věci škůdcem zaměstnavatel žalovaného, jednající jeho prostřednictvím, a nikoliv osoba od tohoto zaměstnavatele odlišná, jak případně namítl žalovaný. Za této situace zde není "jiné osoby", vůči které by pojistitel mohl uplatnit postižní nárok podle § 827 o.z. ve znění, účinném v rozhodné době. Žalovaný takovou osobou, z důvodů výše vyložených, být nemůže, neboť jeho pracovněprávní odpovědnost působí jen vůči jeho zaměstnavateli. Odvolací soud se za této situace ztotožnil s námitkami odvolatele a dospěl k závěru, že soud I. stupně rozhodl na základě nesprávného právního posouzení věci. Napadený rozsudek proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil a žalobu zamítl. Podle § 142 odst. l ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. má úspěšný žalovaný právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, které představuje odměna advokátky za řízení před soudem I. stupně ve výši 12.010,-Kč a za řízení před soudem odvolacím ve výši 15.810,-Kč podle vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., pět paušálních náhrad jejích výdajů po 75,-Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 3 paušální náhrady po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., 19% DPH z těchto částek a soudní poplatek z odvolání ve výši 2.000,-Kč. Proti tomuto rozsudku l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně. V Praze dne 14. června 2007 JUDr. Irena S a r a l i e v o v á , v.r. předsedkyně senátu