Leasingovému uživateli nevzniká v důsledku předčasného ukončení leasingové smlouvy žádný majetkový prospěch ve smyslu § 451 odst. 1 a 2 obč. zák., který by odpovídal nároku žalobce na „diskontované ušlé výnosy“ (jehož podstatou je ušlý zisk leasingové společnosti).

20 Co 59/2007 – 78 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Saralievové a soudkyň JUDr. Ivany Klimešové a JUDr. Renaty Hertlové v právní věci žalobce: G.E. M. A., a. s., se sídlem v P-4, V. 1422/1a, zast. advokátem se sídlem v H. K., D. t. 15, proti žalovanému: M. R., bytem v B., U L. 13, zast. advokátem, o zaplacení 87.342,66 Kč s přísl., k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13.11.2006 č.j. 7 C 128/2006-50 t a k t o: I. Rozsudek soudu I.stupně se v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení p o t v r z u j e . II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 22.703,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem uložil soud I. stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci 19.384,73 Kč s 3% úrokem z prodlení od 5.10.2004 do zaplacení. Ohledně částky 67.957,93 Kč s 3% úrokem z prodlení od 5.10.2004 do zaplacení žalobu zamítl a současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 16.042,40 Kč k rukám jeho právního zástupce. Žalobce se domáhal zaplacení celkem 87.342,66 Kč s přísl. jako nároků z předčasně ukončené mezi účastníky uzavřené leasingové smlouvy, když v průběhu leasingového vztahu došlo k odcizení předmětu leasingu. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že předmětem leasingové smlouvy ze dne 27.2.2004 č. 90914905 byl automobil O. C. 1.2 16V E. a její součástí byly Všeobecné obchodní podmínky finančního leasingu verze 8/2003 (dále jen „všeobecné podmínky leasingu“). Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce předal žalovanému do užívání předmět leasingu, pro placení leasingových splátek byl uzavřen splátkový kalendář a dne 27.4.2000 (správně 27.3.2004) byl předmět leasingu odcizen. Žalovaný před odcizením předmětu leasingu řádně zaplatil první a druhou splátku ve výši po 9.860,51 Kč a po jeho odcizení jednu splátku ve výši 9.860,49 Kč. Žalobce obdržel pojistné plnění ve výši 174.443,- Kč (po odečtení nedoplatku pojistného ve výši 7.645,- Kč) a fakturou ze dne 13.9.2004 č. N 20042520/1, splatnou 4.10.2004, a vyúčtoval žalovanému částku 271.646,15 Kč jako mezisoučet při předčasném ukončení leasingové smlouvy. Následně žalovanému písemně sdělil, že finanční vyrovnání leasingu po započtení pojistného plnění činí 171.674,85 Kč a žalobce požaduje na žalovaném zaplacení pouze zvýhodněné ceny 87.342,- Kč do 4.10.2004. Podle žalobcem provedené kalkulace pro předčasné ukončení leasingu částka 87.342,66 Kč představuje rozdíl mezi zůstatkovou cenou předmětu leasingu k datu 27.3.2004 ve výši 224.611.15 Kč, ztrátou G. vzniklou předčasným ukončením smlouvy (diskontované výnosy) ve výši 67.957,93 Kč, dlužným pojistným 1.438,22 Kč a nespotřebovanou částí zálohy na splátky ve výši 22.361,15 Kč a přeplatkem leasingové splátky ve výši 9.860,46 Kč (došlé po pojistné události) a pojistným plněním 174.443,- Kč. Žalovaný v průběhu řízení částečně uznal nárok dle kalkulace žalovaného co do částky 19.384,73 Kč (představující doplatek zůstatkové hodnoty předmětu leasingu a pojistné) a mezi účastníky zůstala podle kalkulace spornou částka 67.957,93 Kč (diskontované výnosy). Podle žaloby tato částka představuje odúročenou finanční službu z každé leasingové splátky, splatné po pojistné události, ve výši 2.600,38 Kč a za 35 plátek by tento nárok činil 91.013,30 Kč. Podle žalobcem doloženého výpočtu činí nárok na odúročenou finanční službu celkem částku 85.422,25 Kč (součet částek finanční služby 2.600,38 Kč, snížených o 5% DPH a o úrok ve výši diskontní sazby, platné ke dni pojistné události, do předpokládané doby splatnosti budoucích splátek), která však neodpovídá kalkulaci žalobce (67.957,93 Kč). Na tomto skutkovém základě soud I. stupně konstatoval, že mezi účastníky uzavřená leasingová smlouva ani všeobecné podmínky leasingu žalobce neobsahují pojem „ diskontované ušlé výnosy“ a rovněž v čl. IX bodu použitý termín odúročená finanční služba není v textech leasingové smlouvy ani ve všeobecných podmínkách leasingu a splátkovém kalendáři definován. Je-li zde tento pojem použit, pak v jiném smyslu, a nelze učinit jednoznačný závěr co představuje a nelze ani dovodit, že ve splátkovém kalendáři uvedená položka 2.600,38 Kč je položkou ve smyslu čl. IX bodu 2.6. všeobecných podmínek leasingu. Není ani zřejmé, jakým způsobem by měla být tato částka odúročována a z jakého důvodu byla zvolena diskontní sazba ČNB, nikoliv její dvojnásobek, který má povahu zákonného úroku z prodlení. Dospěl tak k závěru, že ujednání čl. IX bodu 2.6. všeobecných podmínek leasingu je v části, v níž se do vyúčtování pojistného plnění ve prospěch žalobce zúčtovává odúročená finanční služba, pro neurčitost a nesrozumitelnost tohoto pojmu neplatné (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Oproti tomu ostatní žalobcem zaúčtované položky podle kalkulace odpovídají čl. IX bodu 2.6. všeobecných podmínek leasingu, kdy zůstatková cena předmětu leasingu k datu 27.3.2004 je dána součtem pevné části budoucích splátek pořizovací ceny leasingu od data pojistné události a odkupní cenou (35 x 6.388,89 Kč + 1.000,- Kč). Žalovaný uznal nárok žalobce co do částky 19.384,73 Kč, který odpovídá výsledku kalkulace (bez položky „diskontované sazby“), a proto soud I. stupně žalobci tuto částku přiznal spolu s požadovaným úrokem z prodlení, jehož výše odpovídá ust. § 369 odst. 1 obch. zák. a nař. vl. č. 142/1994 Sb. k datu prodlení, které nastalo splatností faktury dnem 4.10.2004. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř., když žalovaný měl převážný úspěch v řízení. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, směřující do zamítavého výroku o věci samé a do výroku o náhradě nákladů řízení, a soudu I. stupně vytkl nesprávné právní posouzení věci. Dovozoval, že jeho závěr o tom, že žalobci náleží pouze souhrn neuhrazených splátek pořizovací ceny vozidla, je v přímém rozporu s projevenou vůlí smluvních stran a s podstatou finančního leasingu. Poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.3.2006 sp.zn. 32 Odo 579/2004, v němž dospěl dovolací soud mimo jiné k závěru, že zničení vozidla nemá za následek zánik závazku z důvodu dodatečné nemožnosti plnění, neboť žalobce svůj závazek splnil. S touto skutečností se soud I. stupně nevypořádal a jeho rozhodnutí je i v rozporu s citovaným rozhodnutím. Rovněž zcela pominul, že ustanovení všeobecných podmínek leasingu, podle kterého bylo vypořádání provedeno, tvoří nedílný celek a pokud dospěl k závěru o částečné neplatnosti čl. X odst. 2.6., bylo jeho povinností konstatovat neplatnost celého ustanovení, dle něhož byla vzájemná práva smluvních stran vypořádána. Podle žalobce je rovněž termín „součet pevné části splátek“ neurčitý, neboť není v leasingové smlouvě ani ve splátkovém kalendáři uvedeno, co se pevnou částkou myslí. Odvolatel proto navrhuje, aby soud shledal neplatným celé ust. čl. X odst. 6.2. a vypořádal leasingový vztah v souladu s logickým uspořádáním poměrů, vyplývajícím z leasingového vztahu. Pokud uzná neplatnou pouze část ustanovení, které v souladu s logickým uspořádáním věci a v souladu s pravým smyslem institutu leasingové smlouvy upravuje vypořádání stran, jednalo by se o rozhodnutí, odporující dobrým mravům, jelikož by poskytovalo bezdůvodné obohacení jedné ze stran tím, že ustanovení v jeho prospěch prohlásí za neplatné a ustanovení v jeho neprospěch za neplatné neprohlásí. Současně argumentoval tím, že s tímto názorem se plně ztotožnil Městský soud v Praze v rozhodnutí č.j. 54 Co 169/2006-73. Žalobce vynaložil finanční prostředky na předmět leasingu, přičemž tato služba nebyla uhrazena v plné výši a na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení. Pokud soud nesouhlasil s vyčíslením finanční služby, měl sám nebo za pomoci znalce určit přiměřenou náhradu finanční služby, běžně účtovanou leasingovými společnostmi po ukončení leasingového vztahu pro pojistnou událost. S odkazem na čl. VI odst. 3 všeobecných podmínek leasingu odvolatel dovozoval, že bylo povinností soudu zabývat otázkou, jaká byla výše ušlého zisku žalobce, nikoliv však skutkově, neboť soud provedl žalobcem navržené důkazy, ale po právní stránce. V odůvodnění řešení této otázky zcela absentuje a soud I. stupně rovněž opomněl aplikovat ustanovení § 421 obč. zák. Navrhl, aby odvolací soud napadené výroky změnil tak, že žalobě v plněném rozsahu vyhoví a přizná žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalovaný ve svém písemném vyjádření vyvracel odvolací námitky. Ztotožnil se soudem I. stupně o částečné neplatnosti ujednání čl. IX bodu 2.6. všeobecných podmínek leasingu, jakož i s důvody, pro které soud neplatnost vyslovil. Zdůraznil, že v daném případě leasingová společnost nesplnila další pro ni vyplývající závazky z leasingové smlouvy, a to umožnění užívání předmětu leasingu a jeho následný odprodej do vlastnictví leasingového nájemce. Na straně leasingové společnosti, která požaduje úhradu za užívání předmětu leasingu, který neposkytuje, by tedy došlo k bezdůvodnému obohacení. Žalovaný z důvodu ujednání v čl. VI odst. 3 smlouvy uznal část svého závazku a žalobci uhradí celou kupní cenu předmětu leasingu, náklady na užívání a s tím spojené poplatky za pojištění, neboť po určitou dobu předmět leasingu užíval. Také v souvislosti s nesplněním závazku na straně žalobce by soud při posuzování otázky ušlého zisku nepochybně dospěl k závěru, že by žádný zisk nebyl dosažen. Dále žalovaný poukazoval na to, že žalobce je v obchodním prostředí profesionálem, který má mít dostatečné zkušenosti k tomu, aby si své investice řádně zajistil a nepřenášel nepřiměřená rizika na nájemce. Z toho důvodu je podle žalovaného dána odpovědnost žalobce za vzniklou mu škodu dle § 376 zák. č. 513/91 Sb., neboť škoda mu vznikla v důsledku jeho jednání při uzavírání rámcových pojistných smluv. Žalobce sám uzavírá rámcové smlouvy s pojišťovacími ústavy a má tedy možnost zajistit si co možná nejvýhodnější podmínky i pro případ odcizení předmětu leasingu. Nelze pominout podstatu leasingové smlouvy, kdy nájemce platí cenu předmětu leasingu ve splátkách, neboť nedisponuje takovými finančními prostředky, aby mohl zaplatit celou kupní cenu v hotovosti a nyní žalobce požaduje zaplacení tak vysoké částky najednou. Takové jednání žalobce je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a nepožívá právní ochrany. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a přiznal žalobci náklady odvolacího řízení. Zástupce žalobce, ač řádně předvolán, se k nařízenému jednání odvolacího soudu nedostavil, proto odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 ve spojení § 211 o.s.ř. Teprve v závěru odvolacího ústního jednání došla soudu telefonická omluva pozdního příchodu zástupce žalobce (bez žádosti o odročení) z důvodu nemožnosti zaparkovat vozidlo. Zástupce žalobce (jeho substitut) se však dostavil až v průběhu porady senátu odvolacího soudu po skončení odvolacího ústního jednání, proto mu již nemohlo být umožněno přednést stanovisko žalobce (§ 119a odst. 2 ve spojení s § 211 o.s.ř.). Odvolací soud po zjištění, že odvolatel uplatnil odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm.g/ o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu dotčeném odvoláním podle § 212 a § 212a o.s.ř., a odvolání opodstatněným neshledal. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový základ a správně dovodil, že mezi účastníky uzavřená leasingová smlouva a všeobecné podmínky leasingu žalobce neobsahují pojem „diskontované ušlé výnosy“ ani pojem „odúročená finanční služba“. Rovněž jeho závěr o neurčitosti pojmu “odúročená finanční služba“ je správný, když tuto neurčitost (zejména způsobu a výše "odúročování") nelze odstranit ani za pomocí výkladových pravidel (§ 35 odst. 2 obč. zák). Jestliže odúročená finanční služba je jednou z položek, z nichž se vychází při vzájemném vypořádání leasingového vztahu (jeho výpočtu) při jeho předčasném ukončení ve smyslu čl. IX bodu 2.6. všeobecných podmínek leasingu, pak nelze (pro neurčitost položky odúročená finanční služba) zjistit způsob a výši vzájemné vypořádání těchto nároků a nutno dovodit neplatnost ujednání celého čl. IX bodu 2.6. všeobecných leasingových podmínek (§ 41 a § 37 odst. 1 obč. zák.), nikoliv jen jeho částečnou neplatnost. V tomto směru je třeba odvolateli přisvědčit, další jeho argumentace je však neopodstatněná. Je-li výše uvedené ujednání všeobecných podmínek leasingu neplatné, nelze podle něho postupovat. Jiné ustanovení těchto podmínek na vypořádání vztahu mezi účastníky při předčasném ukončení leasingu nedopadá a nelze na ně aplikovat ani zákonná ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. obč. zák). Nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká tehdy, jestliže je získán na úkor jiného majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, případně z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. l a 2 obč. zák). Žalovanému však žádný majetkový prospěch, který by odpovídal nároku žalobce na "diskontované ušlé výnosy" v důsledku předčasného ukončení leasingové smlouvy nevznikl. Podstatou tohoto nároku žalobce je zisk, který mu ušel z předčasného zrušení leasingové smlouvy, o ten se však nemohl žalovaný na jeho úkor obohatit. Žalovaný se mohl obohatit toliko o zůstatkovou cenu vozidla, v tomto směru nárok žalobce uznal a žalobě bylo vyhověno. Na nárok žalobce nelze aplikovat ani čl. VI bodu 3 všeobecných podmínek leasingu, neboť ten upravuje pouze nárok na skutečnou škodu. Protože žalovaný nezískal na úkor žalobce ve vztahu k požadovanému plnění žádnou majetkovou výhodu, jsou vývody žalobce o rozhodnutí v rozporu s dobrými mravy nepřípadné. Se závěrem, vyjádřeným v rozsudku zdejšího soudu ze dne 19.7.2006.č.j. 54 Co 169/2006-73, se odvolací soud z výše uvedených důvodů nemůže ztotožnit. Poukaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.3.2006 sp. zn. 32 Odo 579/2004 není případný, neboť jeho závěry na posuzovanou věc nedopadají (v případě, který toto rozhodnutí řešilo, šlo o dlužné leasingové splátky při odstoupení od smlouvy, přičemž spornou otázkou bylo to, zda povinnost leasingového nájemce vydat vozidlo původnímu vlastníkovi lze považovat za dodatečnou nemožnost plnění). Vzhledem k tomu, že odlišné právní posouzení neplatnosti čl. XI bodu 2.6. všeobecných smluvních podmínek soudem I. stupně nemělo vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí, odvolací soud napadený rozsudek v zamítavém výroku o věci samé jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil, včetně správného navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 1 o.s.ř., když žalovaný byl úspěšný i v tomto stadiu řízení. Náklady řízení žalovaného představuje odměna advokáta 18.768,- Kč spolu se dvěma režijními paušály po 300,- Kč (§ 3 vyhl.č. 484/2000 Sb., § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb., v platném znění) a s 19% DPH, cestovní výdaje 2.135,- Kč za cestu z Brna do Prahy a zpět (§ 13 odst. 4 vyhl.č. 177/1996 Sb. ve spojení s § 157 odst. 4 zák. práce a vyhl. č. 577/2006 Sb.) a náhrada za ztrátu času 1.200,- Kč (§ 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění); celkem 22.703,- Kč. Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že má po právní stránce zásadní význam. V Praze dne 26. dubna 2007 JUDr. Irena S a r a l i e v o v á , v.r. předsedkyně senátu