Dohoda o volbě práva podle § 262 obch. zák. a s tím související možnost uzavření i dohody o prorogaci podle § 89a o.s.ř. je v souladu s Ústavou ČR a nezpůsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

58 Co 10/2007 - 97 U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Vladimíry Kosovcové a soudců JUDr. Jana Klášterky a JUDr. Naděždy Zachystalové ve věci žalobce: S. C. F., a.s., se sídlem P-5, Š. 1, zast. advokátem, proti žalovanému: S. G., bytem K., Š. 1171/45, o zaplacení 151.701,55 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. prosince 2006, č.j. 35 C 541/2006 - 89, t a k t o: Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že se místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5 n e v y s l o v u je. O d ů v o d n ě n í: Napadeným usnesením soud I. stupně vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodlo postoupení věci Okresnímu soudu v Jičíně po právní moci usnesení. Při zkoumání místní příslušnosti (§ 105 o.s.ř.) dospěl k závěru, že místně příslušným soudem k projednání a rozhodnutí této věci je obecný soud žalovaného podle ust. § 84, § 85 odst. 1 o.s.ř. Soud I. stupně dále vycházel z ust. § 89a o.s.ř., a to s přihlédnutím k ust. § 261 odst. 1 obch. z. a § 262 odst. 1 obch. z., a s ohledem na postavení žalovaného jako nepodnikatele se zabýval případným rozporem podřazení smluvního vztahu stran obchodnímu zákoníku s ustanovením § 262 obch.z. Po zhodnocení zákonných ustanovení dospěl k závěru o neplatnosti ujednání smluvních stran o aplikaci obchodního zákoníku, neboť jeho použitím jednoznačně dochází ke zhoršení postavení žalovaného - nepodnikatele. V této souvislosti příkladmo poukázal na rozdíly v institutech upravujících promlčecí dobu, odstoupení od smlouvy, odpovědnost za vady předmětu smlouvy ve vlastnictví žalobce atd. Soud I. stupně rovněž vyjádřil názor o nutnosti výkladu ustanovení § 262 obch. z. v kontextu s ust. § 56 o.z., upravujícího neplatnost ujednání, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle soudu I. stupně se tak v tomto případě nejedná o obchodní věc a dohoda o prorogaci podle § 89a o.s.ř. nebyla sjednána platně. I v případě opačného závěru, tedy o platnosti takového ujednání, by však podle soudu I. stupně bylo možné vyjít z právního názoru vysloveného v rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 10.5.2001, podle kterého individuálně nesjednaná doložka o příslušnosti soudu zahrnutá do smlouvy mezi spotřebitelem a prodávajícím zboží či poskytovatelem služeb, zakládající příslušnost soudu v sídle prodávajícího zboží či poskytovatele služeb, musí být považována za nepřiměřenou ve smyslu článku 3 směrnice v rozsahu, v němž v rozporu s požadavkem dobré víry způsobuje v neprospěch spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran vyplývajících z dané smlouvy. Evropské právo tak dospělo k závěru, který je zakomponován do znění ust. § 56 o.z. a ust. § 262 odst. 2 věta druhá obch. z. V této věci se tak nejedná o obchodní věc a smluvní strany si nemohly platně sjednat místní příslušnost jiného soudu I. stupně. Soud I. stupně proto postupoval podle ust. § 105 odst. 2 o.s.ř. a při určení místně příslušného soudu podle podmínek v době zahájení řízení (§ 11 odst. 1 o.s.ř.) vycházel z místa posledního bydliště žalovaného v době podání žaloby. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, v němž nesouhlas se závěry soudu I. stupně o nesplnění podmínek platné dohody o místní soudu podle ust. § 89a o.s.ř. vyjádřil v šesti bodech. Trval na tom, že v tomto případě se jednalo o obchodní věc, žalobce uzavřel se žalovaným leasingovou smlouvu v rámci své obchodní činnosti. Dohoda podle § 262 obch. z. není neplatnou, ale pro žalovaného jako nepodnikatele naopak výhodnou. V případě např. délky promlčecí doby či možnosti uplatňovat nároky mají obě strany shodná práva a povinnosti. V obchodním zákoníku je příznivější úprava možného odstoupení od smlouvy, pro žalovaného je výhodná i vlastní dohoda o prorogaci, neboť v případě neúspěchu by žalovanému vznikly vyšší náklady řízení. Soud I. stupně při závěru o neplatnosti dohody podle § 262 o.s.ř. konkrétně nevysvětlil, v čem nevýhodnost spatřuje. Přijetí závěrů soudu I. stupně by v důsledku vedlo k absolutní nepoužitelnosti ust. § 262 obch.z. Ani ve vztahu k ust. § 56 o.z. nepředstavuje podřazení vztahu mezi účastníky pod režim obchodního zákoníku a prorogační dohoda nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Rozhodnutí Evropského soudního dvora se vztahuje pouze na případy s malou hodnotou předmětu sporu, jeho cílem bylo, aby spotřebitel nebyl zbaven práva podat žalobu s ohledem na nutné náklady. V tomto případě nelze tento judikát aplikovat. Navíc mezi účastníky v tomto řízení byla doložka o příslušnosti soudu individuálně sjednána, žalovaný se individuálně seznámil a podpisem souhlasil se Všeobecnými smluvními podmínkami. Závěrem žalobce poukázal na to, že žalovaný nikdy sám nenamítal, že by se cítil uzavřením dohody podle § 262 obch.z. poškozen a že by pociťoval nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. V zájmu zachování právní jistoty by měly být zachovány a respektovány všeobecné smluvní podmínky. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud změnou napadeného usnesení rozhodl tak, že místní příslušnost soudu I. stupně se nevyslovuje. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. Odvolací soud přezkoumal podle ust. § 212 o.s.ř. postupem podle ust. § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. napadené usnesení a řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné. Odvolací soud nepovažuje účastníky uzavřenou dohodu o podřízení jejich závazkového vztahu obchodnímu zákoníku podle § 262 odst. 1 obch. z. za neplatnou. Z obsahu smluvních ujednání, a žalovaný v tomto směru nic netvrdil, nevyplývá konkrétní skutečnost, z níž by bylo možné dovodit, v čem by se mělo právě v této věci projevit zhoršené postavení žalovaného v důsledku volby práva. V některých konkrétních ustanoveních odlišný režim zákoníku obchodního od občanského nelze obecně považovat za zhoršující postavení smluvní strany, která není podnikatelem. Ani v případě méně výhodného postavení takové strany v jednotlivé dílčí otázce nelze říci, že se jedná o zhoršené postavení nepodnikatele z hlediska celkového dopadu režimu obchodního zákoníku. Ostatně ochrana rovnosti postavení žalobkyně jako nepodnikatelky je zajištěna dalšími instituty. Jedná se o ust. § 262 odst. 4 obch.z., podle kterého ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Z obsahu spisu není zřejmý žádný důvod, který by měl soud I. stupně vést k úvahám o nerovnoprávném postavení jen a pouze z důvodu podřízení jejich vztahu obchodnímu zákoníku, a to ani ve vztahu ke spotřebitelským smlouvám, vyjma v odůvodnění usnesení zmíněného rozhodnutí Evropského soudního dvora. Hodnocení leasingové smlouvy jako spotřebitelské přitom nebrání skutečnost, že účastníci dobrovolně podřídili režim svého smluvního vztahu obchodnímu zákoníku dohodou podle § 262 obch.z. Z hlediska posouzení leasingové smlouvy podle § 52 o.z. jako smlouvy spotřebitelské je také významnou novela provedená zákonem č. 56/2006 Sb., účinná od 8.3.2006. Touto změnou občanského zákoníku byl odstraněn matoucí požadavek z definice spotřebitelských smluv. Pokud se týká závěru soudu I. stupně o tom, že se nejedná o obchodní věc, je v tomto případě nutné ve vztahu k ust. § 89a o.s.ř. nahlížet na pojem "obchodní věc" z procesního hlediska, jak ostatně činily i soudy vyšších stupňů při řešení sporných otázek týkajících se dohody o prorogaci vobdobných věcech. Senáty odvolacího soudu původně dospívaly v jiných obdobných případech při rozhodování o místní příslušnosti a způsobu uplatnění dohody podle § 89a o.s.ř. k odchylným právním názorům. Důsledkem byla nejednotnost rozhodovací činnosti odvolacího soudu, a tím i oslabení právní jistoty účastníků řízení. V zájmu odstranění těchto, pro účastníky nepříznivých, důsledků došlo ke sjednocení rozhodovací činnosti, představující při souhlasném stanovisku Nejvyššího soudu ČR přijetí právního názoru vysloveného v usnesení ze dne 22.2.2005, č.j. 54Co 451/2004-46. Ze souladu dohody o volbě práva podle § 262 obch.z., a s tím související možnosti uzavření i dohody o prorogaci podle § 89a o.s.ř., s ústavou vycházel i Ústavní soud ČR v Nálezu ze dne 5.10.2005, sp.zn. II. ÚS 691/04. Při nezpochybnění obsahu rozhodnutí Evropského soudního dvora je odvolací soud názoru, že v tomto případě dohoda o tom, že nároky vyplývající z leasingové smlouvy po jejím ukončení z důvodu neplnění smluvních povinností žalovaným budou projednávány Obvodním soudem pro Prahu 5 namísto Okresního soudu v Novém Jičíně, nezpůsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Z těchto důvodů proto odvolací soud napadené usnesení změnil podle ust. § 220 odst. 3 o.s.ř. tak, že místní nepříslušnost soudu I. stupně se nevyslovuje. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 29. ledna 2007 JUDr.Vladimíra Kosovcová, v.r. předsedkyně senátu