Dojde-li k zastavení exekuce v důsledku smrti povinného a zastavení dědického řízení (§ 175h o.s.ř.), nelze oprávněnému přičítat procesní zavinění a nelze mu tak uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce.

11Co 388/2007 - 30 U s n e s e n í Městský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Horákové a soudců JUDr. Blanky Chvojové a JUDr. Heleny Karetové ve věci oprávněného: I. a. V. M., bytem P-10, K. 799/38, zastoupeného advokátem se sídlem P-7, B. 122/20, proti povinné: J. P., zemř., posledně bytem P-2, P. 1560/7, pro 191.140,- Kč s přísl., k odvolání exekutora proti výroku III. o nákladech exekuce obsaženému v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. května 2007, č.j. 5 Nc 1637/2004-21 t a k t o : Usnesení soudu I. stupně se v napadeném výroku III. o nákladech exekuce potvrzuje. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením soud I. stupně zastavil exekuci /výrok I./. O nákladech exekučního řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo /výrok II./ a exekutor nemá na jejich náhradu právo /výrok III./. Rozhodnutí o zastavení exekuce odůvodnil s poukazem na ust. § 55 odst. 1 exekučního řádu a § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu /dále jen o.s.ř./ zjištěním, že povinná dne 2.11.2004 /tedy po zahájení exekučního řízení/ zemřela. Dědické řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2D 737/2004 bylo zastaveno podle § 175h odst. 2 o.s.ř. Ve vztahu k soudním exekutorem uplatněné pohledávce na náhradu nákladů exekuce postupoval podle ust. § 87 odst. 3 exekučního řádu. Dovodil, že povinná zavinila zastavení exekuce, a proto by povinnost k náhradě nákladů exekuce měla stíhat ji. Povinnost jí uložit nelze, neboť zemřela. Proti výroku III. o nákladech exekuce podal odvolání soudní exekutor. Namítal, že soud I. stupně dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Dovolával se ust. § 3 odst. 1 a § 87 odst. 3, § 89 exekučního řádu. Dovodil, že ustanovení exekučního řádu, která upravují náhradu nákladů exekuce, musí být aplikována a interpretována s ohledem na specifické postavení exekutora v řízení o exekucích a na nezbytnost zachování a šetření jeho nezávislosti. Jestliže na jedné straně zákonodárce vyjádřil úmysl, aby exekutor vykonával svou činnost za úplatu, přičemž toto ustanovení chrání jeho nezávislost, nelze další ustanovení téhož právního předpisu aplikovat a interpretovat zcela opačně. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil a oprávněnému uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutoru náklady exekuce ve výši 3.570,- Kč do 15 dnů od právní moci usnesení. Oprávněný navrhl potvrzení napadeného usnesení coby věcně správného. Namítal, že rozhodnutí nemá oporu v platných předpisech a je v rozporu s ust. § 87 odst. 3 exekučního řádu. Odvolací soud na základě podaného odvolání a v jeho mezích přezkoumal napadené usnesení aniž ve věci nařídil jednání /§ 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř./ a odvolání neshledal důvodným. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. Cpjn 200/2005 uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4 z r. 2006 dovodil, že ust. § 89 exekučního řádu zjevně doplňuje ustanovení § 271 o.s.ř. /§ 52 odst. 1 exekučního řádu/ o úpravu nákladů, na něž § 271 o.s.ř. pamatovat z povahy věci nemůže. Otevírá tím prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip vyjádřený v ust. § 87 odst. 3 exekučního řádu. Jestliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v ust. § 271 o.s.ř. /z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce/ to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněného, pak to je právě povinný, komu musí být uložena ve prospěch exekutora i povinnost k náhradě nákladů exekuce. Jinak řečeno, pokud nelze oprávněnému přičítat zavinění na zastavení exekuce, pak mu nelze dle názoru citovaného stanoviska Nejvyššího soudu ani ukládat povinnost k náhradě nákladů exekuce, jelikož ustanovení § 89 exekučního řádu se vzhledem k § 271 o. s.ř. neuplatní a prosadí se standardní nákladový režim podle § 87 odst. 3 exekučního řádu. Tomu odpovídá, že povinnost k náhradě nákladů exekuce nelze uložit nikomu jinému než povinnému. Uvedené závěry Nejvyššího soudu akceptovalo rovněž Plénum Ústavního soudu na zasedání dne 12.9.2006, když ve svém rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 vyslovilo stanovisko, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena /v projednávaném případě pro nedostatek majetku na straně povinného/ a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce /při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti/, přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. Rovněž v nálezu sp. zn. III. ÚS 282/06 Ústavní soud dovodil, že nelze-li oprávněnému přičítat zavinění, že exekuce byla zastaveno proto, že u povinného nebyl zjištěn postižitelný majetek /§ 268 odst. 1 písm. e) o.s.ř./, nelze oprávněnému uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce. Osobou povinnou k jejich náhradě exekutorovi může být jen povinný. V usnesení ze dne 31.8.2004 sp. zn. II. ÚS 150/04 vyjádřil Ústavní soud názor, že exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku, čemuž odpovídá coby základní charakteristika postavení podnikatele soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Exekutor má z úspěšného provedení exekuce zisk /odměnu/, ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Výše uvedené závěry dostály v souvislosti se z.č. 347/2007, kterým se mění exekuční řád, změny jen potud, že ust. § 89 exekučního řádu ve znění účinném dnem 1. ledna 2008 již výslovně staví náklady exekuce při zastavení exekuce na zásadě zavinění. Jedinou výjimkou je zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, kdy paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi hradí oprávněný. Nelze tak než uzavřít, že rozhodnutí soudu I. stupně není v rozporu s platnými právními předpisy a dosavadní judikaturou vyšších soudů. Exekuce nebyla zastavena z důvodu zavinění oprávněného, pročež mu nelze uložit povinnost nahradit exekutoru náklady exekuce. Tuto povinnost pak, jak správně uzavírá soud I. stupně, nelze uložit ani povinné, když tato ztratila po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení. Na základě uvedené argumentace odvolací soud usnesení soudu I. stupně v napadeném výroku III. o nákladech exekuce postupem dle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil. Právní moc výroků I., II. zůstala odvoláním nedotčena (§ 206 odst. 3 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 25. ledna 2008 JUDr. Helena H o r á k o v á, v.r. předsedkyně senátu