Pětiletá lhůta ohledně práva vymáhat pojistné ve smyslu § 16 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb. ve znění platném do 31.12.2007 je lhůtou promlčecí.

14Co 160/2008 – 62 U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Šrédlové a soudců Mgr. Reného Fischera a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci oprávněného: V. z. p. Č. r., se sídlem v P-3, O. 4, k doručování na adrese P-1, N. P. 6, proti povinnému: J. T.,trvale bytem v P-2, S. 1668/34, zastoupen advokátem, o nařízení exekuce pro částku 134.747,- Kč, k odvolání povinného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. ledna 2008, č.j. 5 Nc 1823/2005-48, t a k t o : Usnesení soudu I. stupně se p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í: Napadeným usnesením soud I. stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce v části, v níž byla exekuce nařízena pro pohledávku ve výši 71.887,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že právo oprávněného vymáhat pojistné ve výši 71.887,- Kč není ve smyslu § 16 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb. promlčeno. Obvodní soud vysvětlil, že platební výměry č. 4443604728, č. 2143604716 a č. 1343604702 nabyly právní moci dne 5. dubna 1999. Ze spisu 8 E 101/2001 zjistil, že 12. února 2001 byl pro výkon těchto platebních výměrů podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a toto řízení bylo pravomocně zastaveno den 31. prosince 2003. Ze spisu sp.zn. 6 E 182/2003 dále zjistil, že 20. listopadu 2003 byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí ohledně těchto platebních výměrů přikázáním pohledávky z účtu peněžního ústavu a řízení skončilo dne 28. prosince 2004 tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí se stal neúčinným. Obvodní soud dovodil, že právo oprávněného není promlčeno, neboť promlčecí doba u těchto platebních výměrů v období od 12. února 2001 do 28. prosince 2004 neběžela a nedosáhla tedy délky pěti let podle § 16 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb. Proti usnesení podal včasné odvolání povinný. Soudu I. stupně vytýkal nesprávné právní posouzení věci. Uvedl, že podle § 16 odst. 2 zák.č. 590/1992 Sb. se právo vymáhat pojistné promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno, a toto platilo bez jakékoliv výjimky. Soud I. stupně nesprávně aplikoval ust. § 16 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb. ve znění platném od 1. ledna 2008, v němž je dále uvedeno, že promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu, čímž se fakticky dopustil použití retroaktivity, která je nepřípustná. Ustanovení § 16 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb. ve znění platném do 31. prosince 2007 závěr o tom, že promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu neobsahovala. Podmínky pro zastavení exekuce ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. tak jsou dány a povinný proto závěrem navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že exekuci co do částky 71.887,- Kč zastaví. Oprávněný ve svém písemném vyjádření uvedl, že soud I. stupně ust. § 16 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb. vyložil zcela správně za použití výkladových pravidel a správně dovodil, že na daný případ je třeba aplikovat ust. § 100 až § 114 obč. zák. ohledně promlčení. Podle § 112 obč. zák. tak došlo ke stavění běhu promlčecí doby a právo oprávněného vymáhat pojistné promlčeno není. Žádal potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o.s.ř. správnost napadeného usnesení včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a důkazní řízení podle § 213 odst. 4 doplnil spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 6 E 182/2003, zejména návrhem ze dne 20.11.2003, rozhodnutím z 26. 11. 2003 a sdělením Č. s., a.s., ze dne 16.12.2004 a dále spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 8 E 1012001, zejména návrhem ze dne 12.2.2001, rozhodnutím z 20.2.2001 a rozhodnutím z 18.11.2003. Po takto doplněném důkazním řízení neshledal odvolací soud odvolání povinného důvodným. Soudu I. stupně je třeba vytknout, že o návrhu povinného na zastavení exekuce rozhodl v rozporu s ust. § 253 odst. 2 o.s.ř. bez nařízeného jednání, ačkoliv k posouzení důvodnosti návrhu bylo třeba provést důkaz spisy Obvodního soudu pro Prahu 2 sp.zn. 8 E 101/2001 a 6 E 182/2003. Nejvyšší soud ČR dovodil ve svém rozhodnutí sp.zn. 2 Cdon 1624/96 publikovaném v časopise Soudní judikatura 97,8 : 180, že o zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g/ a h/ o.s.ř. soud může rozhodnout bez jednání, jestliže tvrzení účastníků o těchto skutečnostech, v nichž soud spatřuje důvod zastavení výkonu, jsou shodná. V souzeném případě soud I. stupně o návrhu povinného rozhodl, aniž by stanovisko oprávněného zjistil. Odvolací soud toto pochybení napravil, když při odvolacím jednání dne 6. května 2008 důkaz spisy Obvodního soudu pro Prahu 2 řádně provedl. Postup soudu I. stupně tak nepředstavuje vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 610/96 publikované v čas. Soudní judikatura 98, 17: 401) Povinný navrhl zastavení exekuce ohledně částky 71.887,- Kč sestávající z penále ve výši 25.229,- Kč (platební výměr č. 4443604728 vykonatelný dne 5. dubna 1999), částky 36.658,- Kč představující penále k pojistnému (platební výměr č. 2143604716 vykonatelný dne 21. dubna 1999), a z pokuty ve výši 10.000,- Kč (platební výměr č. 1343604702 vykonatelný dne 21. dubna 1999). Podle § 16 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb. ve znění platném do 31. prosince 2007 (dále jen zákon č. 592/1992 Sb.) se právo vymáhat pojistné promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno. Podle § 19 cit. zák., pokud jde o splatnost penále, způsob jeho placení, vymáhání a promlčení a vrácení přeplatku na penále, postupuje se podobně jako u pojistného. Podle § 26 odst. 3 cit. zák. platí, že pokud jde o způsob placení a vymáhání pokut, postupuje se stejně jako u pojistného. Exekuční řízení bylo zahájeno dne 24. listopadu 2005. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda pětiletá lhůta stanovená v § 16 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb. je lhůtou prekluzívní nebo lhůtou promlčecí. Zde je nutno nejprve poukázat na rozdílnou judikaturu: Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozhodnutí sp. zn. 15 Aps 201/2006 publikovaném ve Sbírce Nejvyššího správního soudu, svazek 7, ročník 2007, str. 629, uveřejněném pod č. 1240/2007 dovodil, že o promlčení v soukromoprávním smyslu se v předpisech veřejného práva jedná pouze tehdy, pokud takový předpis v rámci ustanovení pojednávajících o promlčení stanoví, že správní orgán přihlíží k promlčení jen k námitce účastníka řízení. Pokud takové ustanovení veřejnoprávní předpis neobsahuje, je tím de facto míněna prekluze, ke které správní orgán přihlíží z úřední povinnosti. Pětiletá lhůta k předepsání a vymáhání pojistného na zdravotní pojištění stanovená v § 16 odst. 1 a 2 zák. č. 592/1992 Sb. o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění je lhůtou prekluzívní a nikoliv promlčecí. Naproti tomu Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp.zn. 20 Cdo 2219/2005 dovodil, že při absenci bližší úpravy promlčení v ust. § 16 zák. č. 592/1992 Sb. je třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle ust. § 100 až § 114 obč. zák. jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení. To platí i ohledně běhu promlčecí lhůty; jelikož § 16 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb. neobsahuje v tomto směru zvláštní úpravu, je zde třeba použít ust. § 112 větu druhou obč. zák. Instituty promlčení a prekluze tak nelze vzájemně zaměňovat a institutu promlčení nelze přiznávat právní důsledky charakteristické pro prekluzi. Odvolací soud při konkurenci obou těchto rozhodnutí dospívá k závěru, že pětiletá lhůta ve smyslu § 16 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb. ve znění platném do 31.12.2007 je lhůtou promlčecí, nikoliv lhůtou prekluzívní. Toto lze dovodit jednak jazykovým výkladem, kdy ze zákonné dikce § 16 odst. 2 cit. zák. jednoznačně vyplývá, že právo vymáhat pojistné se promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru. Institut promlčení je podle ustálené právní teorie koncipován tak, že po uplynutí promlčecí doby právo nezaniká, ale výrazně se oslabuje tím, že dlužníkovi vzniká oprávnění vznést námitku promlčení a tím způsobit zánik věřitelovi možnosti dovolat se s úspěchem u soudu promlčeného práva (R 29/1967). Soud k promlčení přihlíží pouze tehdy, je-li námitka promlčení řádně vznesena. Naproti tomu v případě prekluze dochází marným uplynutím prekluzívní lhůty k zániku práva a k prekluzi soud přihlíží z úřední povinnosti, aniž by k tomu bylo třeba, aby dlužník prekluzi namítl. Předpisy veřejného práva obsah pojmu promlčení a prekluze nevysvětlují a je tak třeba analogicky vycházet z úpravy promlčení tak, jak je obsaženo v občanském zákoníku (§ 100 a násl. obč. zák.). Podle názoru odvolacího soudu není důvodu, aby pětiletá lhůta ve smyslu § 16 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb. byla považována za lhůtu prekluzívní, když zákon sám výslovně užívá pojem promlčení. Pokud by úmyslem zákonodárce bylo upravit pětiletou lhůtu jako lhůtu prekluzívní, pak by tento svůj záměr nepochybně vyjádřil legislativně odlišnou terminologií, například tak, že právo vymáhat pojistné zaniká ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno. Pokud však užil pojmu „ právo vymáhat pojistné se promlčuje“ pak tím zcela nepochybně měl na mysli institut promlčení tak, jak jej rozumí občanský zákoník. K tomuto názoru se kloní nejen soudní judikatura (kromě již výše zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 20 Cdo 2219/2005 též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 1940/2004), ale též odborná literatura (Holub, Fiala, Bičovský : Občanský zákoník, Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou, 10. vydání, Linde Praha 2005, strana 140). Pro tento závěr svědčí i historický výklad § 16 a § 26 zák. č. 592/1992 Sb.: Novelou tohoto zákona provedenou zákonem č. 261/2007 Sb. byla do ust. § 16 odst. 2 s účinností od 1. ledna 2008 výslovně zakotvena dikce, že promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu. Obdobně v ust. § 26 odst. 3 zák. č. 592/1992 Sb. ve znění platném od 1. ledna 2008 je uvedeno, že pokud jde o způsob placení a vymáhání a promlčení, postupuje se stejně jako u pojistného. Lze tedy uzavřít, že pětiletá lhůta ohledně práva vymáhat pojistné ve smyslu § 16 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb. ve znění platném do 31.12.2007 je lhůtou promlčecí. Obdobně v případě vymáhání pokuty k pojistnému platí ve smyslu § 26 odst. 3 za použití § 16 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb. pětiletá lhůta, která je lhůtou promlčecí, a totéž platí i pro případ vymáhání penále ve smyslu § 19 cit. zák., kdy tento nárok je odvislý od pojistného. Zbývá posoudit, zda došlo ke stavění běhu promlčecí doby tak, jak předpokládá § 112 obč. zák. V řízení bylo prokázáno, že ohledně předmětných platebních výměrů probíhaly již dříve dvě vykonávací řízení, kdy v řízení sp.zn. 8 E 101/2001 se oprávněný domáhal návrhem z 12. února 2001 nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 20. února 2001 výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí nařídil, poté však, když se nepodařilo dohledat žádné postižitelné movité věci, neboť byly zajištěny toliko akcie, které ale nebyly obchodovatelné, byl výkon rozhodnutí pravomocným usnesením ze dne 18. listopadu 2003 zastavil podle § 326a o.s.ř. Usnesení nabylo právní moci dne 31. prosince 2003. Ještě v průběhu tohoto vykonávacího řízení podal oprávněný dne 20. listopadu 2003 v téže věci další návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pro tutéž částku (řízení sp. zn. 6 E 182/2003), a to přikázání pohledávky z účtu peněžního ústavu. Výkon rozhodnutí byl nařízen pravomocným usnesením ze dne 26. listopadu 2003, i toto řízení však skončilo bezvýsledně, když Č. s., a.s. dne 16. prosince 2004 soudu sdělila, že účet povinného byl zrušen s debetním zůstatkem. Podle § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. Soudní judikatura dovodila, že účastník v řízení řádně pokračuje, pokud svými úkony v průběhu řízení nebrání. Není třeba, aby účastník soudního řízení aktivně vyvíjel součinnost (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu SR sp.zn. 4 Cz 8/76 publikované ve Sbírce Nejvyššího soudu, svazek 9-10, ročník 1978, strana 562, uveřejněného pod č. 32/1978). Z uvedeného je zřejmé, že v době od 12. února 2001, kdy bylo zahájeno první vykonávací řízení pod sp.zn. 8E 101/01, do 28. prosince 2004, kdy skončilo bezvýsledně druhé vykonávací řízení sp.zn. 8E 182/03, došlo ke stavění běhu promlčecí doby, neboť byla řádně zahájena vykonávací řízení, v nichž oprávněný řádně pokračoval. Za uvedené situace je závěr soudu I. stupně o tom, že právo oprávněného na vymáhání částky 71.887,- Kč není promlčeno, správný. Důvody pro zastavení exekuce ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. za použití § 55 ex.ř. tak nejsou dány a odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správné. Advokát M. R. H. byl povinnému ustanoven pravomocným usnesením soudu I. stupně ze dne 12. února 2007 z důvodu uvedeného v § 29 odst. 3 o.s.ř. Podle § 140 odst. 2 o.s.ř. tak má právo na náhradu nákladů řízení sestávajících z nákladů právního zastoupení. Při výši této odměny je třeba postupovat podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. O odměně a případných dalších nárocích advokáta je příslušný rozhodnout soud I. stupně (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 1348/2005 publikované ve Sbírce Nejvyššího soudu, svazek 4, ročník 2007, strana 347 pod pořadovým č. 35/2007). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné, ledaže dovolací soud na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v I. stupni, dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V Praze, dne 6. května 2008 JUDr. Jana Š r é d l o v á , v.r. předsedkyně senátu