Pravomoc Českého telekomunikačního úřadu dle § 129 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb., je dána též k řízení ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním veřejně dostupné služby elektronických komunikací poskytované bez právního důvodu, a to i v případě, že poskytovatel služby postoupil svoji pohledávku na jiného.

16Co 464/2008-18 U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Hübnera a soudců JUDr. Ivy Březinové a Mgr. Martina Jachury ve věci žalobce: Č. i. k., a.s., se sídlem v P.1, V. n. č. 808/66, , zast. advokátem, proti žalovanému: S. G., bytem v P. 9, P.m. 32/2349, o zapl. 2.573,- Kč s přísl., k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28.8.2008, č.j. 18C 198/2008-8, t a k t o : I/ Usnesení soudu I. stupně se p o t v r z u j e . II/ Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud I. stupně výrokem I/ řízení zastavil, výrokem II/ rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Č. t. ú. (dále jen „ČTÚ“), výrokem III/ rozhodl o vrácení žalobci zaplaceného soudního poplatku ve výši 600,- Kč a výrokem IV/ vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud I. stupně při rozhodování vycházel z toho, že žalobce se v řízení zahájeném dne 15.8.2008 domáhal zaplacení žalované částky proti žalovanému s odůvodněním, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26.6.2007 postoupila společnost T. O2 C. R., a.s., svoji pohledávku proti žalovanému na žalobce. Mezi právním předchůdcem žalobce (T. O2 C. R., a.s.) a žalovaným nebyla uzavřena smlouva o poskytování telekomunikačních služeb. I přes tuto skutečnost využíval žalovaný účastnické číslo 284681085 včetně zřízení příslušné telefonní stanice. Žalovaný za užívání telefonního čísla za období od 17.12.2006 do 16.2.2007 právnímu předchůdci žalobce nic neuhradil, ač ten mu vystavoval za poskytnuté telekomunikační služby v jednotlivých zúčtovacích obdobích vyúčtování. Na straně žalovaného tak došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši ceny obvyklé za telekomunikační služby poskytnuté bez právního důvodu. Žalobce odkazoval na § 458 odst. 1 o.z. a dovozoval tak pravomoc soudu k rozhodnutí sporu dle § 7 odst. 1 o.s.ř. Při zkoumání podmínek řízení dospěl soud I. stupně k závěru, že v uvedené věci není dána pravomoc soudu ve smyslu § 7 odst. 1 o.s.ř., nýbrž pravomoc ČTÚ ve smyslu zák.č. 127/2005 Sb., neboť se jedná o vztah na úseku elektronických komunikací. Přitom je nerozhodné, z jakého právního titulu se žalobce vůči žalovanému domáhá finančního plnění, tj. zda se jedná o nedoplatky na poskytnutých telekomunikačních službách na základě uzavřené smlouvy mezi účastníky, nebo zda se žalobce domáhá finančního plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Ani postoupení sporné pohledávky z poskytovatele služeb elektronických komunikací na žalobce nemohlo mít vliv k vyloučení této pohledávky z pravomoci správního orgánu, neboť takovýto výklad by zcela popíral smysl zákonné úpravy a štěpil by pravomoc mezi soudy a ČTÚ, a to nahodile jen na základě pouhé změny v osobě věřitele, k níž došlo z vůle jen jednoho z potenciálních účastníků (správního) řízení. Pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení proto řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci příslušnému orgánu (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na § 146 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., výrok o vrácení soudního poplatku odkazem na § 10 odst. 3 zák. o soudních poplatcích. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 30.9.2008 včasné odvolání. Namítal, že ČTÚ rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost na straně jedné a účastníkem, popř. uživatelem, na straně druhé, a to na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích. Rozsah sporu je v předmětném ustanovení pozitivně vymezen jednoznačným uvedením charakteristik stran sporu, jednoznačným uvedením osob podávajících návrh a jednoznačným uvedením povinností, kterých se spor může týkat. Pozitivní vymezení rozsahu sporu je tedy přesnější, resp. užší, než jak jej předpokládá soud I. stupně. Nestačí, je-li naplněna skutečnost, že se spor týká povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích, současně však musí být splněna podmínka představující v dotčeném ustanovení uvedený charakter účastníků řízení. Ve smyslu § 7 zák. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, je osobou vykonávající komunikační činnost, jakožto jedna ze stran sporu, pouze osoba, jejíž činnost představuje zajišťování sítí elektronických komunikací nebo poskytování služeb elektronických komunikací nebo provozování přístrojů. Pouze tyto zmiňované osoby jsou oprávněny být stranou v řízení před ČTÚ. Pouze tyto osoby jsou také oprávněny podat návrh u ČTÚ, kterým se domáhají splnění příslušné povinnosti. V daném případě se tak nejedná o spor mezi osobami uvedenými v § 129 zákona o elektronických komunikacích. Věřitel (v tomto případě T. O2 C. R., a.s.) je oprávněn pohledávku odpovídající účastníkem nesplněné povinnosti postoupit na třetí osobu. V případě následného sporu s novým věřitelem jde však již o spor mezi jinými osobami než mezi těmi, které uvádí dotčená právní norma, a není tedy dána pravomoc ČTÚ, ale soudu. Dále žalobce argumentoval, že právním důvodem, resp. titulem, na základě kterého se domáhá vydání peněžitého plnění, je bezdůvodné obohacení ve smyslu předpisů občanského práva na základě přijetí plnění bez právního důvodu, vyplývajícího ze smluvního vztahu nebo ze zákona, kde je dána pravomoc soudu dle § 7 odst. 1 o.s.ř. (v tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33Odo 1532/2005). Navrhl, aby usnesení soudu I. stupně bylo zrušeno a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud, jemuž byla věc předložena k rozhodnutí dne 20.11.2008, přezkoumal napadené usnesení a řízení mu předcházející dle § 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř., aniž za tím účelem bylo nutno nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 1 Soud I. stupně posoudil otázku nedostatku pravomoci soudu dle § 7 o.s.ř. správně a odvolací námitky žalobce nemohou přivodit ani změnu ani zrušení napadeného usnesení. Soud I. stupně své rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnil, s jeho závěrem o nedostatku pravomoci soudu v této věci se odvolací soud ztotožňuje a plně na odůvodnění napadeného usnesení odkazuje. Toto rozhodnutí není v rozporu ani s judikaturou odvolacího soudu v obdobných věcech. Městský soud v Praze se k otázce pravomoci soudu ve sporech o úhradu plateb za poskytnutí telekomunikačních služeb na základě uzavřené smlouvy mezi účastníky, kde došlo k postoupení pohledávky z ČTÚ na jiný subjekt (shodně jako v této věci Český inkasní kapitál, a.s.), vyjádřil již ve svém usnesení ze dne 30.6.2008, č.j. 16Co 226/2008-24, kde vyslovil tento právní názor: „Lze sice souhlasit s odvolatelem v tom, že rozsah pravomoci ČTÚ je dán vymezením rozsahu sporů, které jsou zákonem o elektronických komunikacích svěřeny k rozhodnutí tomuto úřadu, a je rovněž zřejmé, že rozsah sporů je vymezen uvedením charakteristik stran sporu, kdy jednou ze stran je osoba vykonávající komunikační činnost. Musí se také jednat o spor týkající se povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích – v daném případě o platbu za dodávku telekomunikačních služeb. Z hlediska posouzení pravomoci ČTÚ však není dle názoru odvolacího soudu rozhodující, zda osobou podávající návrh na zahájení správního řízení u ČTÚ je osoba, která telekomunikační službu sama přímo poskytla, nýbrž je rozhodující, zda osoba podávající takovýto návrh je osobou, jež je nositelem práva vyplývajícího z poskytnutí telekomunikačních služeb. Jestliže poskytovatel telekomunikační služby (v tomto případě T. O2 C. R., a.s.) na základě smlouvy o postoupení pohledávky postoupila tuto pohledávku z titulu nezaplacené telekomunikační služby ve smyslu zák. č. 127/2005 Sb. na žalobce, pak tím postoupila (pozn. zároveň přešlo) i právo tuto pohledávku vymáhat vůči dlužníku. Jde o pohledávku vzniklou v souvislosti s poskytnutím telekomunikační služby a není rozhodující, zda pohledávka vznikla přímo osobě tuto pohledávku vymáhající, či zda pohledávka na tuto osobu byla v souladu se zákonem postoupena. Charakter účastníků správního řízení je odvozen od činnosti představující telekomunikační službu ve smyslu zák. č. 127/2005 Sb., a pokud by pouhé postoupení pohledávky znamenalo zrušení pravomoci ČTÚ, pak by takováto zákonná úprava ztratila své opodstatnění. Povinnosti vyplývající ze zákona o elektronických komunikacích vznikají poskytovateli telekomunikační služby a jejímu uživateli či účastníku. Rozhodující pro určení pravomoci ČTÚ je tak charakter účastníků (a tím i věcná podstata nároku) v době vzniku vymáhané pohledávky, nikoli v době, kdy je návrh na zahájení příslušného správního řízení podáván. Při výkladu, který zaujal žalobce, by spor z poskytování telekomunikační služby posuzoval soud a nikoliv orgán, který je k tomu zákonem výslovně určen. Tento výklad pravomoci správního orgánu a soudu je dle názoru odvolacího soudu přepjatě formalistický a neodpovídá účelu a smyslu zákona, který svěřuje rozhodování ze sporů vzniklých mezi provozovatelem telekomunikačních služeb a jejich uživatelem výhradně příslušnému správnímu orgánu, jehož rozhodnutí lze pak dle zákona podrobit soudnímu přezkumu". Obdobně rozhodl Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 26.9.2008, sp.zn. 20Co 384/2008, kde vyslovil (opět ve věci téhož žalobce) tento právní názor: „Podle § 129 odst. 1 zák.č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ČTÚ rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. (…) Odvolateli lze přisvědčit, že uvedené ustanovení vymezuje oblast sporů, patřících do pravomoci ČTÚ jak charakteristikou účastníků, tak jejich předmětem. Nicméně smyslem této zákonné definice zůstává toliko určení oblasti sporů, které přímo vyplývají z této právní normy a které by s ohledem na jejich specifičnost měl rozhodovat výlučně k tomu určený orgán státu. V daném případě je nepochybné, že spor se týká nejen povinnosti uložené citovaným zákonem, ale vznikl původně též mezi společností vykonávající komunikační činnost a účastníkem, když žalovaná neuhradila vyúčtovanou cenu za poskytnuté telekomunikační služby. Jedná se tedy o spor, který ve všech směrech splňuje shora citované zákonné vymezení a patří tak do pravomoci ČTÚ. Postoupením pohledávky na žalobce, tj. změnou v osobě věřitele, se na podstatě a charakteru sporu nic zásadního nezměnilo, a tudíž není důvod pro změny v pravomoci orgánu, který by měl o něm rozhodnout. Při opačném výkladu by pro určení pravomoci k rozhodování sporů v těchto věcech nebyla rozhodující objektivně stanovená hlediska, ale skutečnosti závislé na vůli subjektů právního vztahu. Společnost vykonávající komunikační činnost by mohla pouhým převedením práv a povinností obejít citované ustanovení, případně je zcela eliminovat. Takový postup nepochybně nemůže být v souladu se smyslem a účelem citovaného ustanovení. Jeho striktní jazykový výklad, předestřený žalobcem, by vedl i ke zcela absurdnímu závěru, že pravomoc ČTÚ není dána v žádné věci, kde vystupuje právní nástupce vyjmenovaných subjektů, např. dědic účastníka, jemuž byla poskytována komunikační služba v souladu se zákonem č. 127/2005 Sb. Odvolací soud proto musel dospět k závěru, že změna subjektu, uvedeného v § 129 odst. 1 zák.č. 127/2005 Sb., v důsledku postoupení pohledávky nemá vliv na pravomoc ČTÚ k rozhodování v tomto ustanovení věcně vymezených sporů.“ Konečně v obdobné věci o žalobě téhož žalobce rozhodoval Městský soud v Praze usnesením ze dne 25.6.2008, č.j. 17Co 175/2008-21, kde zaujal následující právní názor: „V dané věci je třeba vycházet z účelu zákona, kterým nepochybně je, aby tuto specifickou agendu, týkající se povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích, vyřizoval k tomu příslušný odborný orgán. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na § 7 odst. 1 písm. b/ citovaného zákona, podle něhož se komunikační činností mimo jiné rozumí poskytování služeb elektronických komunikací ve spojení s § 1 odst. 1 téhož zákona, podle něhož tento zákon upravuje na základě práva Evropských společenství podmínky podnikání a výkon státní správy včetně regulace trhu v oblasti elektronických komunikací. Sama skutečnost, že osoba vykonávající komunikační činnost svoji pohledávku za uživatelem postoupila jiné osobě, která toto oprávnění již nemá, nemusí znamenat, že spor ztratil svůj výlučný charakter. Ve sporu došlo k cesi dle § 524 odst. 1 občanského zákoníku, touto singulární sukcesí se obsah závazku v důsledku změny v osobě věřitele nijak nezměnil. Postoupením pohledávky přechází na postupníka všechna práva a povinnosti, ten tak vstupuje do práv původního věřitele. Pro uvedený závěr ostatně svědčí i obdobná rozhodování ve věcech pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, kdy pro řízení v těchto věcech platí správní řád a sama skutečnost změny v osobě dlužníka na tom nemůže nic změnit (k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.1.200,3 sp. zn. 33Odo 907/2002). Je třeba zdůraznit i další skutečnost, že spory dle zákona č. 127/2005 Sb. jsou rozhodovány dle správního řádu (§ 122 odst. 1) a změna v osobě věřitele tak nemůže znamenat procesní postup dle zcela jiné právní úpravy s odlišnými charakteristikami oproti občanskému soudnímu řádu, a byť na konkrétní věc citovaný zákon nepamatuje, je nutno vycházet z nejbližší právní úpravy.“ Od shora uvedené judikatury nemá odvolací osud důvod se odchýlit ani v souzené věci, kde peněžité plnění nepožaduje žalobce z titulu dlužné úhrady za poskytnutí telekomunikačních služeb z uzavřené smlouvy mezi ČTÚ a žalovaným, ale z titulu vydání bezdůvodného obohacení za užívání těchto služeb bez uzavřené smlouvy. Spor má totiž svůj základ opět v poskytnutí telekomunikační služby ze strany ČTÚ; je proto rozhodný charakter služby, nikoli již právní titul, z něhož se dovozuje vznik nároku na peněžité plnění, tj. zde bezdůvodné obohacení. Odvolací soud se v tomto směru ztotožňuje s výkladem, jaký k této otázce podal soud I. stupně, když zde není žádného rozumného důvodu pro „štěpení“ pravomoci správního orgánu určeného v § 129 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb. pro rozhodování vymezených sporů jen pro případy dlužné úhrady za poskytnutí služby na základě platné smlouvy (navíc jen u nepostoupených pohledávek, jak má za to žalobce)), zatímco pro ostatní spory, mající základ rovněž v „neuhrazené konzumaci“ komunikační služby, např. na základě neplatné smlouvy, zrušené smlouvy či bez uzavřené smlouvy vůbec, event. po postoupení pohledávky nebo právního nástupnictví na straně žalovaného, by měla být dána pravomoc soudu dle § 7 odst. 1 o.s.ř. Dle názoru odvolacího soudu je třeba pod pojmem „uživatel“, užitým v § 129 odst. 1 zák.č. 127/2005 Sb., rozumět každého, kdo konzumuje komunikační službu ve smyslu tohoto ustanovení, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě, tj. i osobu, jež takovou službu přijímá neoprávněně a které tím vzniká bezdůvodné obohacení. Tento výklad totiž odpovídá i vlastnímu vymezení pojmů „účastník“ a „uživatel služby“, jak je provádí zák. č. 127/2005 Sb., kde účastníkem je ve smyslu § 2 písm. a/ cit. zák. každý, kdo uzavřel s podnikatelem smlouvu na poskytování služeb elektronických komunikací, zatímco uživatelem je dle § 2 písm. b/ cit. zák. každý, kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací. Je tedy nepochybné, že uživatelem ve smyslu § 129 odst. 1 cit. zák. je i ten, kdo uvedenou službu užívá bez uzavřené smlouvy a jemuž vzniká jejím poskytnutím (bez právního důvodu) bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat. Služba elektronických komunikací je obvykle poskytována za úplatu (§ 2 písm. n/ cit. zák.), přičemž účastník, popřípadě uživatel této služby je povinen uhradit za poskytnutou službu cenu ve výši platné v době poskytnutí této služby (srov. § 64 odst. 1 cit. zák.). Nezaplacení ceny, popř. neposkytnutí úplaty ve výši této ceny za užívání předmětné služby bez právního důvodu, je tak porušením povinnosti uložené tímto zákonem, proto i spor o vydání bezdůvodného obohacení v této výši má svůj základ v porušení povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě (srov. § 129 odst. 1 cit.zák.) Odvolací soud tak dospívá k závěru, že pravomoc ČTÚ je dána též k řízení ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním veřejně dostupné služby elektronických komunikací poskytované bez právního důvodu, a to i v případě, že poskytovatel služby postoupil svoji pohledávku na jiného. Odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2008, sp.zn. 33Odo 1532/2005, není v této věci případný. Nejvyšší soud v tomto usnesení posuzoval problematiku pravomoci soudu a ČTÚ podle právního stavu ke dni rozhodování odvolacího soudu, tj. ke dni 29.4.2005, kdy byl v účinnosti již zrušený zák.č. 151/2000 Sb., který se v nyní projednávané věci neuplatní. Znění tehdy účinného § 95 bodu 8 písm. d/ zák.č. 151/2000 Sb. se zásadně lišilo od nyní účinného znění § 129 odst. 1 zák.č. 127/2005 Sb. (srov. tehdejší úpravu: „Úřad (pozn. ČTÚ) rozhoduje spory o povinnosti účastníka k finančnímu plnění vyplývající ze smlouvy mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem o poskytování telekomunikačních služeb.“). Z odlišného znění tehdy účinné právní normy Nejvyšší soud dovodil, že spor o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu, t.j. aniž účastníci uzavřeli smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb, není v pravomoci ČTÚ, nýbrž soudu ve smyslu § 7 o.s.ř. V nyní projednávané věci je však nutno aplikovat § 129 odst. 1 zák.č. 127/2005 Sb., kde je vedle „účastníka“ již výslovně zmíněn i uživatel; toto ustanovení dále vymezuje okruh sporů v pravomoci ČTÚ šířeji, totiž tak, že (ČTÚ) rozhoduje spor, pokud se týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. Lze proto odkázat na odůvodnění již shora zmíněných rozhodnutí Městského soudu v Praze i na odůvodnění doplněné v tomto rozhodnutí. Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil dle § 219 o.s.ř. Dílčí pochybení soudu I. stupně, který odůvodnil rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odkazem na § 146 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ač měl správně aplikovat § 146 odst. 2 o.s.ř. a primárně se zabývat tím, kdo z účastníků z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno), nemá na věcnou správnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vliv. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn dle § 142 odst. 1, výkladem a contrario, ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovanému ani v této fázi řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení (§ 239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). V Praze dne 5. prosince 2008 JUDr. Petr H ü b n e r , v. r. předseda senátu