Je-li obecná cena poškozeného vozidla, přestože bylo opraveno, nižší, než jeho cena před poškozením, je i tento rozdíl součástí skutečné škody a její celkovou výši představuje jeho součet s náklady na nutnou opravu věci.

20Co 133/2008 - 145 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ireny Saralievové a soudkyň JUDr. Zuzany Sváčkové a JUDr. Renaty Hertlové v právní věci žalobce: L. P. Č. r., s.r.o., se sídlem P. 13, B. 1423, zast. advokátem proti žalovanému: A. p., a.s., se sídlem P-8, K. Š. 656/3, o zaplacení 35.266,70 Kč s přísl., k odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4.1.2007 č.j. 22C 298/2004-97 ve spojení s usnesením ze dne 31.10.2007 č.j. 22C 298/2004-127 a s rozsudkem ze dne 26.11.2007 č.j. 22C 298/2004 - 132 t a k t o: I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé a v zamítavém výroku ohledně částky 388,60 Kč s přísl. p o t v r z u j e . II. Ohledně částky 14.656,10 Kč s přísl. se rozsudek v zamítavém výroku m ě n í tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 14.656,10 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 7.12.2004 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 31.641,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta. IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradu nákladů řízení 3.392,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 20.222,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 7.12.2004 do zaplacení a ohledně částky 15.044,70 Kč žalobu zamítl. Současně žalovanému uložil zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobci 1.928,37 Kč a státu 4.497,30 Kč (57 %) a žalobce zavázal k náhradě nákladů státu ve výši 3.392,70 Kč (43 %). Vycházel z nesporné skutečnosti, že dne 5.12.2002 došlo k dopravní nehodě, při níž byl poškozen automobil žalobce VW Passat a žalovaný, u něhož bylo vozidlo pojištěno z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, vyplatil žalobci pojistné plnění ve výši 76.010,- Kč (17.120,- Kč – náklady na pronájem náhradního automobilu, 58.890,- Kč - náklady na opravu vozidla). Žalobce dále požadoval 222,- Kč za luxování vozidla po opravě, 10.000,- Kč za obchodní znehodnocení vozidla (rozdíl cen totožných vozidel, z nichž jedno je po opravě z poškození po předmětné dopravní nehodě a druhé nikoli), 4.656,10 Kč jako rozdíl mezi cenou za pronájem náhradního vozidla z půjčovny po dobu opravy vozidla a částkou 6.223,30 Kč, představující tzv. ušetřené částky za nezestárnutí žalobcova vozidla, 20.000,- Kč, zaplacených žalobcem za znalecký posudek k prokázání rozsahu škody a 388,60 Kč za vedlejší náklady (telefon, poštovné náklady na kopie dokladů apod.). Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že žalobce vynaložil na opravu automobilu 59.111,40 Kč, včetně luxování za 222,- Kč (faktura ze dne 13.1.2003). Za vypracovaný znalecký posudek zaplatil celkem 23.800,- Kč, včetně DPH (faktura ze dne 10.11.2004, výpis z účtu u KB, a.s. a příjmový pokladní doklad ze dne 22.12.2004) a za pronájem náhradního automobilu 29.400,- Kč, včetně DPH (výpůjční smlouva ze dne 9.12.2002, faktura č. 61030038 ze dne 10.1.2003, výpis z účtu). Ze znaleckého posudku Ústavu silniční a městské dopravy (DEKRA) vzal soud I. stupně za prokázané, že obecná cena předmětného vozidla ke dni 5.12.2002 při kilometrovém proběhu 78701 km bez nehod je 470.000,- Kč a obecná cena vozidla, které bylo opraveno po předmětné dopravní nehodě, ke stejnému dni při kilometrovém běhu 74546 km činí 460.000,- Kč (obchodní znehodnocení činí 10.000,- Kč). Dále vzal za prokázané, že náklady na pneu, opravu a údržbu předmětného při jeho provozu jsou 1,497778 Kč/km a při ujetí 4155 km činí 6.223,30 Kč. Tímto posudkem naopak nepovažoval za prokázané, že obvyklé náklady na provoz předmětného vozidla, je-li toto vozidlo skutečně provozováno, jsou 1,497778 Kč/km. Z revizního znaleckého posudku téhož ústavu zjistil, že pojem obchodní znehodnocení znalecké standardy č. I/1990 a I/2005 neuvádějí, avšak jedná se jen o doporučené publikace, jež nejsou závazné pro určování výše majetkové újmy na vozidlech. V nákladech na provoz vozidla, resp. na opotřebení pneumatik, opravu a údržbu je zahrnuto i opotřebení vozidla, které je jako takové vyjádřeno základní amortizací a souvisí s obvyklou cenou vozidla. Při posouzení skutkového základu věci soud I. stupně vycházel z § 6 odst. 2 písm. b) zák.č. 168/1999 Sb. a § 442 odst. 1 obč. zák. Poukázal na to, že posledně jmenované ustanovení obsahuje formulaci skutečné škody jako újmy, spočívající ve zmenšení majetku poškozeného, a dále představuje majetkové hodnoty, které je třeba vynaložit, aby věc byla uvedena do původního stavu. Automobil byl v tomto případě uveden do původního stavu opravou a nebylo prokázáno, že by touto opravou byl vůz znehodnocen. Uzavřel, že pojem obchodního znehodnocení zákon nezná a proto nejde o nárok na náhradu škody a není pro něj žádný zákonný podklad. Tento pojem není zahrnut ani ve znaleckých standardech a není s touto položkou znalci pracováno, byť je tato skutečnost mezi nimi obecně známá. Ohledně nákladů na provoz vlastního vozidla, které žalobce ušetřil, když jej nepoužil k ujetí 4155 km, se soud I. stupně ztotožnil s argumentací žalovaného s poukazem na to, že pevné náklady na provoz automobilu i na opotřebení automobilu lze zjistit použitím zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, byť tento zákon dopadá na zvláštní případy a konkrétní okruh osob. V § 7 odst. 2 písm. b) tohoto zákona je stanovena sazba základní náhrady za každý 1 km u osobních silničních vozidel a tato částka uvádí celkové opotřebení automobilu, tj. náklady na pneu, opravu, údržbu i opotřebení vozidla – dalších částí vozu. Soud I. stupně tedy neakceptoval znalecký posudek, který vyčíslil pevné náklady na provoz pouze částkou 1,497778 Kč/km, neboť provozem vozidla stárnou i další jeho součásti a uvedená částka je nepřiměřeně nízká. Uzavřel, že žalobce ušetřil za celkové opotřebení svého automobilu částku 4155 km x 3,80 Kč, resp. 3,40 Kč dle výpočtu žalovaného, který plnil žalobci dostatečně. Oba výše uvedené nároky zamítl, stejně jako návrh na přiznání 388,60 Kč, neboť náklady spojené s řešením dopravní nehody lze s ohledem na jejich charakter zjistit a prokázat (paragonem, podacím lístkem, výpisem telefonních hovor), což žalobce neučinil. Důvodným byl shledán pouze nárok žalobce na náhradu za znalecký posudek, neboť je na žalobci, aby ve smyslu § 6 odst. 2 zák.č. 168/1999 Sb. nárok na náhradu škody, kterou po žalovaném požaduje, též prokázal. Žalobce zpracovaným znaleckým posudkem prokazoval jak výši obchodního znehodnocení, tak výši pevných nákladů na své vozidlo po dobu vypůjčení náhradního automobilu a znalečné tak bylo vynaloženo v přímé souvislosti s poškozením vozidla, přičemž výše znalečného se nevymyká obvyklé ceně za znalecké posudky stejného či podobného druhu. Rovněž částku 222,- Kč za luxování vozidla považoval soud I. stupně za účelně vynaložený výdaj, neboť tato práce byla prováděna v souvislosti s opravou provedeného automobilu zjevně za účelem, aby byl automobil po opravě i uklizen. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto na podkladě § 142 odst. 2 o.s.ř. podle úspěchu účastníků ve věci. Žalobci, který měl převažující úspěch, bylo přiznáno za zaplacený soudní poplatek 197,40 Kč, za odměnu advokáta 1.370,60 Kč, za náhradu hotových výdajů 84,- Kč a za DPH 276,36 Kč. O náhradě nákladů řízení státu bylo rozhodnuto dle § 148 odst. 2 o.s.ř. a tuto náhradu soud I. stupně mezi účastníky poměrně rozdělil. Žalobce napadl rozsudek včasným odvoláním v jeho zamítavém výroku, v němž vytkl soudu I. stupně, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř.). Namítl, že závěr soudu I. stupně, který vzal za prokázané snížení hodnoty žalobcova vozu po opravě, ale přesto dovodil, že nebylo prokázáno znehodnocení vozu, je nelogický. Pouhá okolnost, že pokles hodnoty vozidla je nazván obchodním znehodnocením, nemůže být rozhodujícím kriteriem pro vznik nároku poškozeného. Znehodnocení věci buď je nebo není a musí být irelevantní, jak je nazýváno. Zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, publikované pod R 25/90, z něhož vyplývá, že je třeba zvažovat, zda i po opravě není cena nižší než před vznikem škody (pak by výši skutečné škody představoval součet nákladů na opravu a rozdílu cen věc před poškozením a po opravě). Nebyl dále důvodný postup soudu I. stupně, kterým při určení výše náhrady za nájemné nevycházel z výsledků znaleckého zkoumání a učinil si na vysoce odbornou problematiku vlastní názor. Ohledně jeho závěru o tom, že částka pevných nákladů ve výši 1,497778 Kč/km je nepřiměřeně nízká, poukázal žalobce na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26.7.2006 č.j. 13 Co 196/2006 – 46, který počítal s částkou pouhých 0,68 Kč/km. ,,Spotřebování“ vozidla v souvislosti s ujetím 4155 km je zohledněno při stanovení jeho ceny před poškozením s přihlédnutím k vyššímu stavu tachometru, neboť byla-li by zjišťována s přihlédnutím ke skutečnému (nižšímu) stavu tachometru, byla by nepochybně vyšší než znalcem stanovených 470.000,- Kč. Dále se žalobce zdůraznil, že poškozený má vedlejší výlohy i tehdy, kdy např. kopíruje doklady sám a nemůže doložit žádný paragon, stejně tak, jako když mu vznikají v souvislosti s nehodou náklady za telefon, aniž by došlo ke zvýšení plateb za telefon oproti minulému období. Ve vyhovujícím výroku se žalobce s názorem soudu I. stupně ztotožnil s tím, že rozsah jeho nároku nebylo možné určit bez odborných znalostí a prokázání vzniklých škod žalovanému bylo jeho povinností ve smyslu § 6 odst. 2 písm. b) zák.č. 168/1999 Sb. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil ve vyhovujícím výroku a v zamítavém výroku jej změnil a žalobě i v tomto rozsahu vyhověl. Žalovaný podal včasné odvolání proti vyhovujícím výroku rozsudku ze s poukazem na shodné odvolací důvody. Namítl, že soud I. stupně posoudil náklady na zpracování znaleckého posudku jako účelně vynaložené, aniž přihlédl k tomu, že znalecký posudek měl prokázat oprávněnost žalobou uplatněných nároků (obchodní znehodnocení, výpočet pevných nákladů), které však žalobce neprokázal a nebyly mu přiznány. Dle žalovaného nebylo vypracování znaleckého posudku účelné a proto není dán důvod k přiznání této náhrady, stejně jako není důvod pro přiznání částky 222,- Kč za luxování vozu, které nebylo v příčinné souvislosti s nastalou pojistnou událostí. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek v napadeném rozsahu změnil a ohledně částky 20. 222,- Kč s přísl. žalobu zamítl. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, dle § 212 a 212a o.s.ř. a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce je převážně důvodné, zatímco odvolání žalovaného nikoli. Soud I. stupně vycházel z § 6 odst. 2 písm. b) zák.č. 168/1999 Sb., z něhož vyplývá, že nestanoví-li zákon jinak, má pojištěný nárok, aby pojistitel za něho uhradil v rozsahu a ve výši podle zvláštního předpisu, poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu škody vzniklé poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škody vzniklé odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat (věcná škoda). Rovněž správně dovodil, že je nutné posoudit uplatněný nárok podle § 422 obč. zák. jako předpisu zvláštního k citovanému ustanovení zákona. Podle § 422 odst.1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo. Soud I. stupně též správně vyložil skutečnou škodu jako majetkovou újmu, spočívající ve zmenšení majetku poškozeného a představující majetkové hodnoty, které je nutné vynaložit na uvedení věci do původního stavu, tj. do stavu bezprostředně před jejím poškozením. Při určení výše této škody se vychází z ceny v době poškození (§ 443 obč. zák.). Skutečnou škodu tak reprezentují především náklady na opravu, nutnou k uvedení vozidla do technického stavu, v jakém bylo před poškozením, které byly v tomto případě žalovaným již uhrazeny. Ovšem sama okolnost, že poškozené vozidlo bylo opraveno a že z technického hlediska byla oprava provedena v plném rozsahu, ještě nemusí být určující pro výši skutečné škody. Je třeba zvažovat i tu možnost, zda není cena vozu po opravě nižší než před vznikem škody, jako vyvážení důsledku, vyplývajícího z toho, že v tomto rozsahu nedošlo k uvedení vozidla do předešlého stavu. Soud I. stupně učinil na podkladě znaleckého posudku jednoznačné skutkové zjištění, že obchodní znehodnocení (rozdíl mezi obecnou cenou vozidla po jeho poškození a jeho následné opravě a cenou téhož nepoškozeného vozidla) je v daném případně 10.000,- Kč. Jestliže je i po provedené opravě obecná cena vozidla nižší, než jaká by byla, nebýt škodné události, představuje i tento rozdíl zmenšení majetkové sféry žalobce po škodné události oproti jeho stavu před poškozením, tedy majetkovou újmu, kterou je třeba posoudit jako skutečnou škodu. Odvolací soud proto nesouhlasí s názorem soudu I. stupně, že pro tento nárok není žádný zákonný podklad. Je-li předmětný nárok svou podstatou nárokem na náhradu škody, je zcela bez významu, že je účastníky či soudním znalcem nazýván obchodním znehodnocením a že se takový pojem nevyskytuje v zákoně nebo ve znaleckých standartech. Podstatným zůstává, že je-li obecná cena poškozeného vozidla, přestože bylo opraveno, nižší, než jeho cena před poškozením, je i tento rozdíl součástí skutečné škody. Její celkovou výši představuje jeho součet s náklady na nutnou opravu věci. Odvolateli lze přisvědčit, že obdobný závěr se, byť v obecné rovině, již v soudní judikatuře objevil (srov. R 25/90). Škodu, vzniklou žalobci při vypůjčení náhradního vozidla, představuje celková výše nákladů na pronájem náhradního automobilu (28.000,- Kč bez DPH) po odečtení nákladů, jež by žalobce vynaložil na provoz svého automobilu, který nemohl použít v důsledku poškození, tj. při ujetí 4155 km (srov. R 7/92). Odvolací soud v této otázce nesouhlasí se závěry soud I. stupně, neboť výši nákladů, jež by byl žalobce nucen vynaložit na provoz vlastního vozidla, nelze určit mechanickým výpočtem za použití zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách již proto, že tato norma vychází z tzv. pevné sazby základní náhrady za 1 km jízdy stejné pro všechna osobní vozidla. Mimo to se jedná o právní předpis, jehož účelem je především úprava náhrady výdajů zaměstnanců při pracovních cestách. V tomto případě byl jako listinný důkaz předložen soudu znalecký posudek, který vyčíslil náklady na provoz vlastního vozidla žalobce, tedy konkrétně ve vztahu k tomuto automobilu a jeho závěr je podložený odpovídajícími výpočty. Odvolací soud jej za použití § 213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval a zjistil obvyklé náklady provozu vozidla žalobce 1,497778 Kč/km, tj. při ujetí 4155 km celkem 6.223,30 Kč. Z této částky je třeba vycházet, zejména pokud se dle vyjádření znalce celkové opotřebení vozidla projevilo v jeho obecné ceně, která byla rovněž znaleckým posudkem zjištěna pro účely tzv. obchodního znehodnocení vozidla. Na základě takto doplněného dokazování odvolací shledal, že náklady žalobce na vypůjčení náhradního vozidla představují 21.776,70 Kč (28.000 Kč – 6223,30 Kč) a vzhledem k tomu, že žalovaným byla uhrazena z tohoto titulu částka 17.120,- Kč, je částka 4.656,10 Kč uplatněna žalobou důvodně. Ohledně dalších nároků soud I. stupně provedl dostatečné dokazování a na základě zjištěných skutečností dospěl ke správnému právnímu posouzení věci. Částku 222,- Kč je třeba považovat za účelně vynaložený náklad přímo související s opravou vozu, k níž došlo v důsledku poškození vozu. Luxování je standardní součástí služeb, spojených s opravou, a nepochybně i při samotné opravě dochází ke znečištění vozu, jež si vyžádá úklid. Příčinná souvislost se škodnou událostí je zjevná, stejně jako v případě nároku na náhradu nákladů vynaložených za znalecký posudek, který si žalobce nechal zpracovat, aby mohl své nároky ve smyslu § 6 odst. 2písm. b) zák.č. 168/1999 Sb. prokázat. S ohledem na výše uvedené závěry odvolacího soudu o důvodnosti těchto nároků ztrácí námitky žalovaného proti nákladům za znalecký posudek opodstatnění. S přiléhavým odůvodněním zamítavého výroku v rozsahu 388,60 Kč se odvolací soud zcela ztotožnil a lze v tomto smyslu na rozsudek soudu I. stupně odkázat. Z výše uvedených důvodů byl napadený rozsudek v zamítavém výroku změněn ohledně částky 14.656,10 Kč (10.000,- Kč + 4.656,10 Kč) na podkladě § 220 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. a ve zbývající části předmětu řízení jako věcně správný potvrzen dle § 219 o.s.ř. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto dle 142 odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. a žalobci, který neměl úspěch jen v nepatrné části předmětu sporu, odvolací soud přiznal náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Náklady za řízení před soudem I. stupně sestávají ze soudního poplatku ve výši 1.410,- Kč, z odměny advokáta ve výši 9.800,- Kč dle § 3 odst. 1 vyhl.č. 484/2000 Sb., ze čtyř režijních paušálů po 75,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ze tří režijních paušálů po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl.č. 276/2006 Sb. a z 19% DPH ve výši 2.090,- Kč, tedy celkem 14.500,- Kč. V odvolacím řízení vznikly žalobci náklady za soudní poplatek ve výši 600,- Kč, za odměnu advokáta ve výši 13.300,- Kč dle § 3 odst. 1 vyhl.č. 484/200 Sb. ve znění vyhl.č. 277/2006 Sb., za dva režijní paušály po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl.č. 277/2006 Sb. a 19% DPH ve výši 2.641, tj. 17.141,- Kč. Náklady řízení před soudy obou stupňů činí 31.641,- Kč. Povinnost žalovaného zaplatit státu náhradu nákladů řízení bylo stanovena dle § 148 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. V daném případě stát platil znalečné ve výši 3.392,70 Kč, tj. v rozsahu, v němž nebylo hrazeno zálohou. Proti výroku I. rozsudku n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Proti výroku II. rozsudku n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 15. května 2008 JUDr. Irena S a r a l i e v o v á , v.r. předsedkyně senátu