Změna subjektu, uvedeného v § 129 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb., v důsledku postoupení pohledávky, nemá vliv na pravomoc Českého telekomunikačního úřadu k rozhodování v tomto ustanovení věcně vymezených práv.

20Co 384/2008 - 41 U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ireny Saralievové a soudkyň JUDr. Ivany Klimešové a JUDr. Renaty Hertlové v právní věci žalobce: Č. i. k., a.s., se sídlem P.1, V. n. 808/66, zast. advokátem se sídlem P.1, K. 1256/24 proti žalované: P. V., provd. M., bytem P.4, K. 35/1505, zast. advokátem, o zaplacení 1.144,- Kč s přísl., k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28.5.2008 č.j. 23C 355/2007 - 27 t a k t o : I. Usnesení soudu I. stupně s e p o t v r z u j e . II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 7.200,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í: Napadeným usnesením soud I. stupně zastavil řízení s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Č. t. ú. a současně rozhodl, že žalobci bude po právní moci usnesení vrácen zaplacený soudní poplatek ve výši 600,- Kč. Rozhodoval ve sporu, v němž se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky za poskytnuté telekomunikační služby prostřednictvím pevné telekomunikační sítě, když tato pohledávka za žalovanou mu byla postoupena společností T. O. C. R., a.s. Soud I. stupně konstatoval, že služby pevné telefonní linky jsou službami elektronických komunikací dle § 2 písm. n/ zák.č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích a podle § 129 odst. 1 tohoto zákona platí, že Český telekomunikační úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7 – m.j. též poskytování služeb elektronických komunikací) na straně jedné a účastníkem, popř. uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoli ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. Povinnost poskytovat služby elektronických komunikací a povinnost uhradit za poskytnutou službu cenu ve výši platné v době jejího poskytnutí jsou povinnosti, stanovené v § 61 a § 64 cit. zákona. S odkazem na § 7 odst. 1 o.s.ř. soud I. stupně dospěl k závěru, že není v pravomoci soudu rozhodovat o uplatněném nároku, neboť toto rozhodnutí náleží do pravomoci Č. t. ú. Protože nedostatek pravomoci soudu představuje nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud I. stupně řízení zastavil dle § 104 odst. 1 o.s.ř. a současně vyslovil, že věc bude postoupena Č. t. ú. Usnesení napadl žalobce včasným odvoláním a soudu I. stupně vytkl nesprávné právní posouzení věci. Zdůraznil, že spory, jež náleží dle uvedeného ustanovení do pravomoci Č. t. ú., jsou pozitivně vymezeny jednoznačným uvedením charakteristik stran sporu, osob podávajících návrh a povinností, kterých se spor může týkat. Toto pozitivní vymezení je užší, než jak je předkládá soud I. stupně. Nestačí, že se jedná o spor, týkající se povinností, uložených zákonem o elektronických komunikacích, neboť současně musí být splněna podmínka charakteru účastníků řízení ve smyslu § 7 a § 2 písm. a) či b) tohoto zákona a pouze tyto osoby jsou v řízení před Č. t. ú. aktivně nebo pasivně legitimovány. Odvolatel nenaplňuje charakter ani jedné ze shora popsaných osob, nevykonává komunikační činnost ve smyslu § 7 zákona o elektronických komunikacích a není tudíž oprávněn podat návrh u Č. t. ú., jímž by se mohl domáhat splnění povinností uložených tímto zákonem. Žalobce se stal věřitelem až na základě následně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek s poskytovatelem komunikační služby a je jeho právním nástupcem. Tato skutečnost však nezakládá rozšíření pravomoci Českého telekomunikačního úřadu i na spory s jinou osobou, než která je označena v dotčené právní normě. Pokud by tomu tak bylo, ztratila by specifikace účastníků řízení před Č. t. ú. jakékoli opodstatnění. Odvolatel poukázal na obecné právní zásady, vztahující se k soudní ochraně práv, jež lze prolomit pouze na základě zákona a v souladu s ním. Výklad dotčených ustanovení musí být ústavně konformní a respektovat uvedené zásady, nelze připustit neoprávněný rozšiřující výklad. Z uvedených důvodů odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že předmětná pohledávka má svůj základ ve smlouvě o poskytování telekomunikačních služeb a ve smyslu § 108 odst. 1 písm. g) ve spojení s § 129 odst. 1 zák.č. 127/2005 Sb. je rozhodovací pravomoc svěřena Č. t. ú., což vylučuje pravomoc soudu pro rozhodování sporů s charakterem závazku, plynoucího z uvedené smlouvy. Postoupení pohledávky na tom nic nemění, neboť soud by se při svém rozhodnutí musel vypořádat s otázkou existence pohledávky, tj. musel by řešit otázku jemu věcně nepříslušnou a taková činnost soudu by představovala přímé obcházení účelu zákona, jemuž nelze poskytnout ochranu. Odvolací soud napadené usnesení přezkoumal bez jednání dle § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Podle § 129 odst. 1 zák.č. 127/2005 Sb., elektronických komunikacích Č. t. ú. rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. Soud I. stupně použil pro právní posouzení věci odpovídající zákonnou úpravu, neboť předmětem řízení je zaplacení poplatků za telekomunikační služby, poskytnuté společností T. O. C. R., a.s. žalované v období od 1.11.2005 do 31.1.2006. Jádrem sporu je otázka, zda výše citované ustanovení, které ve smyslu § 7 odst. 1 o.s.ř. vylučuje pravomoc soudu k rozhodování jím vymezených věcí, se vztahuje i na případy, kdy účastníkem řízení není přímo osoba vykonávající komunikační činnost, ale její právní nástupce. Ve věci je jinak nesporné, že spor se týká povinnosti, uložené tímto zákonem (§ 64 odst. 1), že společnost T. O. C. R., a.s. je společností vykonávající komunikační činnost (§ 7) a žalobce se stal jejím právním nástupcem na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Odvolateli lze přisvědčit, že uvedené ustanovení vymezuje oblast sporů, patřících do pravomoci Č. t. ú. jak charakteristikou účastníků, tak jejich předmětem. Nicméně smyslem této zákonné definice zůstává toliko určení oblasti sporů, které přímo vyplývají z této právní normy a které by s ohledem na jejich specifičnost měl rozhodovat výlučně k tomu určený orgán státu. V daném případě je nepochybné, že spor se týká nejen povinnosti uložené citovaným zákonem, ale vznikl původně též mezi společností vykonávající komunikační činnost a účastníkem, když žalovaná neuhradila vyúčtovanou cenu za poskytnuté telekomunikační služby. Jedná se tedy o spor, který ve všech směrech splňuje shora citované zákonné vymezení a patří tak do pravomoci Č. t. ú. Postoupením pohledávky na žalobce, tj. změnou v osobě věřitele se na podstatě a charakteru sporu, nic zásadního nezměnilo a tudíž není důvod pro změny v pravomoci orgánu, který by měl o něm rozhodnout. Při opačném výkladu by pro určení pravomoci k rozhodování sporů v těchto věcech nebyla rozhodující objektivně stanovená hlediska, ale skutečnosti, závislé na vůli subjektů právního vztahu. Společnost vykonávající komunikační činnost by mohla pouhým převedením práv a povinností obejít citované ustanovení, případně je zcela eliminovat. Takový postupu nepochybně nemůže být v souladu se smyslem a účelem citovaného ustanovení. Jeho striktní jazykový výklad, předestřený žalobcem, by vedl i ke zcela absurdnímu závěru, že pravomoc Č. t. ú. není dána v žádné věci, kde vystupuje právní nástupce vyjmenovaných subjektů, např. dědic účastníka, jemuž byla poskytována komunikační služba v souladu se zákonem č. 127/2005 Sb. Odvolací soud proto musel dospět k závěru, že změna subjektu, uvedeného v § 129 odst. 1 zák.č. 127/2005 Sb., v důsledku postoupení pohledávky nemá vliv na pravomoc Č. t. ú. k rozhodování v tomto ustanovení věcně vymezených sporů. Soud I. stupně pak správně řízení pro neodstranitelný nedostatek jeho podmínky zastavil a odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil dle § 219 o.s.ř. O nákladech řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodoval podle § 146 odst. 2 věta prvá ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř., za situace, kdy soud I. stupně opomněl o nákladech řízení před soudem I. stupně rozhodnout. Je zřejmé, že žalobce zavinil zastavení řízení podáním žaloby, o níž nemůže soud rozhodnout pro nedostatek podmínek řízení a je tudíž povinen zaplatit žalované náklady řízení v plném rozsahu. V řízení před soudem I. stupně jí vznikly náklady za odměnu advokáta ve výši 3.000,- Kč dle § 3 odst. 1 bod 2 ve spojení s § 13 odst. 1 vyhl.č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. spolu se dvěma paušálními náhradami po 300,- Kč dle vyhl.č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., tj. 3.600,- Kč. Náklady odvolacího řízení rovněž představuje odměna advokáta 3.000,- Kč dle § 3 odst. 1 bod 2 ve spojení s § 13 odst. 1 a § 14 odst. 2 vyhl.č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. spolu se dvěma paušálními náhradami po 300,- Kč dle vyhl.č.177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., tj. 3.600,- Kč. Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně. V Praze dne 26. září 2008 JUDr. Irena S a r a l i e v o v á , v.r. předsedkyně senátu