Uplatněním nároku na zaplacení úhrady za služby elektronických komunikací poskytnuté bez uzavření smlouvy se žalobce nedomáhá vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. o.z., ale splnění povinnosti uložené uživateli této služby § 64 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb., s dopadem na pravomoc Českého telekomunikačního úřadu k rozhodování takového sporu podle § 129 odst. 1 zákona.

20Co 491/2008 - 18 U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ireny Saralievové a soudkyň JUDr. Ivany Klimešové a JUDr. Renaty Hertlové v právní věci žalobce: Č. i. k., a.s., se sídlem P-1, V. n. 808/66, zast. advokátem proti žalovanému: K. M., bytem P-10, R. 16/2183, o zaplacení 2.545,- Kč s přísl., k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1.9.2008 č.j. 26C 376/2008 - 6 t a k t o : I. Usnesení soudu I. stupně se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud I. stupně zastavil řízení s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Č. t. ú. a současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodoval o sporu, v němž se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky na základě smlouvy o postoupení pohledávek, kterou uzavřel se společností T. O. C. R, a.s. Soud I. stupně konstatoval, že postoupením pohledávek došlo pouze ke změně v osobě věřitele, tudíž je v souladu s § 108 odst. 1 písm. g) a § 129 odst. 1 věta prvá zák.č. 127/2005 Sb. i nadále dána k rozhodnutí věci pravomoc Č. t. ú. a proto dle § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastavil. O nákladech řízení rozhodl dle § 146 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Usnesení napadl včasným odvoláním žalobce. Zdůraznil, že spory, jež náleží dle uvedeného ustanovení do pravomoci Č. t. ú., jsou pozitivně vymezeny jednoznačným uvedením charakteristik stran sporu, osob podávajících návrh a povinností, kterých se spor může týkat. Toto pozitivní vymezení je užší, než jak předkládá soud I. stupně. Nestačí, je-li naplněna skutečnost, že se jedná o spor týkající se povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích, neboť současně musí být splněna podmínka charakteru účastníků řízení ve smyslu § 7 a § 2 písm. a) či b) tohoto zákona a pouze tyto osoby jsou v řízení před Č. t. ú. aktivně nebo pasivně legitimovány. Odvolatel nenaplňuje charakter ani jedné ze shora popsaných osob, nevykonává komunikační činnost ve smyslu § 7 zákona o elektronických komunikacích a není tudíž oprávněn podat návrh u Č. t. ú., jímž by se mohl domáhat splnění povinností uložených tímto zákonem. Žalobce se stal věřitelem až na základě následně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek s poskytovatelem komunikační služby a je jeho právním nástupcem. Tato skutečnost však nezakládá rozšíření pravomoci Č. t. ú. i na spory s jinou osobou, než která je označena v dotčené právní normě. Pokud by tomu tak bylo, ztratila by specifikace účastníků řízení před Č. t. ú. jakékoli opodstatnění. Odvolatel poukázal na obecné právní zásady vztahující se k soudní ochraně práv, jež lze prolomit pouze na základě zákona v souladu se zákonem. Jeho neoprávněný rozšiřující výklad nelze připustit. Za zásadní označil i skutečnost, že právním důvodem, resp. titulem, na jehož základě se domáhá peněžitého plnění, je bezdůvodné obohacení ve smyslu předpisů občanského práva v důsledku přijetí plnění bez právního důvodu. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. usnesení 33Odo 1532/2005) vyplývá, že je-li předmětem řízení vydání bezdůvodného obohacení, získaného plněním bez právního důvodu, je dána pravomoc dle § 7 odst. 1 o.s.ř. a obdobné stanovisko zaujal i zvláštní senát ve svých usneseních ze dne 30.6.2006 č.j. Konf 132/2005 – 7 a ze dne 20.9.2007 č.j. Konf 18/2007 – 14. Z uvedených důvodů navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud napadené usnesení přezkoumal bez jednání dle § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Podle § 2 písm. a/ zák.č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (dále jen ,,zákon“), se pro účely tohoto zákona rozumí účastníkem každý, kdo uzavřel s podnikatelem, poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací, smlouvu na poskytování těchto služeb a podle písm. b/ téhož ustanovení je uživatelem každý, kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací. Podle § 64 odst. 1 zákona je účastník, popřípadě uživatel veřejně dostupné služby elektronických komunikací povinen uhradit za poskytnutou službu cenu ve výši platné v době poskytnutí této služby. Podle § 129 odst. 1 zákona Č. t. ú. rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. Soud I. stupně použil pro právní posouzení dané věci odpovídající zákonnou úpravu, neboť předmětem sporu je nárok na úhradu za telekomunikační služby poskytnuté společností T. O. C. R., a.s., žalovanému, která je dle § 2 písm. o/ zákona veřejně dostupnou službou elektronických komunikací, z jejíhož využívání není nikdo předem vyloučen. Podstatu prvé námitky odvolatele lze vyjádřit otázkou, zda posledně citované ustanovení zákona, které ve smyslu § 7 odst. 1 o.s.ř. vylučuje pravomoc soudu k rozhodování jím vymezených věcí, se vztahuje i na případy, kdy účastníkem řízení není přímo osoba vykonávající komunikační činnost, ale její právní nástupce. Ve věci je jinak nesporné, že společnost T. O. C. R., a.s. je společností vykonávající komunikační činnost (§ 7) a že žalobce se stal jejím právním nástupcem na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Odvolateli lze přisvědčit, že uvedené ustanovení vymezuje oblast sporů, patřících do pravomoci Č. t. ú., jak charakteristikou účastníků, tak jejich předmětem. Nicméně smyslem této zákonné definice zůstává především určení oblasti sporů, které přímo vyplývají z této právní normy, jež by s ohledem na jejich specifičnost měl rozhodovat výlučně k tomu určený orgán státu, nikoli obecné soudy. V daném případě je nepochybné, že spor vznikl původně mezi společností, vykonávající komunikační činnost, a uživatelem, když žalovaný neuhradil vyúčtovanou cenu za poskytnuté telekomunikační služby. V důsledku postoupení pohledávky na žalobce došlo pouze ke změně v osobě věřitele, aniž by se na podstatě sporu cokoli zásadního změnilo. Není tudíž důvod pro změny v pravomoci orgánu, který by měl o něm rozhodnout. Při opačném výkladu by pro určení pravomoci k rozhodování sporů v těchto věcech nebyla rozhodující objektivně stanovená hlediska, ale skutečnosti závislé na vůli subjektů právního vztahu. Společnost vykonávající komunikační činnost by mohla pouhým převedením práv a povinností obejít citované ustanovení, příp. je zcela eliminovat. Takový postup nepochybně nemůže být v souladu se smyslem a účelem tohoto ustanovení. Jeho striktní jazykový výklad, předestřený žalobcem, by vedl i ke zcela absurdnímu závěru, že pravomoc Č. t. ú. není dána v žádné věci, kde vystupuje právní nástupce vyjmenovaných subjektů, např. dědic účastníka, jemuž byla poskytována komunikační služba v souladu se zákonem. Žalobce v tomto případě označil svůj nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu, přičemž z obsahu jeho žaloby je zřejmé, že se domáhá úhrady za veřejně dostupnou službu elektronických komunikací, poskytnutou žalovanému bez uzavření příslušné smlouvy. Citovaná definice uživatele služby podle § 2 písm. b/ zák.č. 127/2005 Sb. nepředpokládá v jeho případě uzavření smlouvy s poskytovatelem služeb elektronických komunikací a přesto mu zákon v § 64 odst. 1 ukládá povinnost uhradit za poskytnutou službu cenu ve výši, platné v době jejího poskytnutí, stejně tak jako účastníkovi, definovanému jako osoba, která tuto smlouvu uzavřela (§ 2 písm. a/ zákona). Z uvedeného je nutno dovodit, že uplatněním nároku na zaplacení úhrady za služby elektronických komunikací, poskytnuté bez uzavření smlouvy, se žalobce nedomáhá vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. o.z., ale splnění povinnosti, uložené uživateli této služby § 64 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb. s dopadem na pravomoc Č. t. ú. k rozhodování takového sporu podle § 129 odst. 1 zákona. Je pak zcela bez významu, že žalobce označuje svůj nárok v žalobě jako nárok na bezdůvodné obohacení, když ve smyslu § 7 odst. 1 o.s.ř. existuje zákonná úprava, která spory tohoto charakteru svěřuje do pravomoci telekomunikačního úřadu bez ohledu na to, zda mají smluvní základ či nikoli. Judikatura, na níž se žalobce odvolává, není pro daný případ použitelná, neboť jím zmiňovaná rozhodnutí zvláštního senátu jsou založena na jiných skutkových okolnostech. Totéž lze říci i o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.2008 sp.zn. 33Odo 1532/2005, uveřejněném v databázi ASPI, které se sice týká i současné právní úpravy dle § 129 odst. 1 zákona, avšak předmětem tohoto sporu nebyla platební povinnost uživatele, uložená tímto zákonem, ale nárok tohoto uživatele na vydání bezdůvodného obohacení, resp. na náhradu škody. Soud I. stupně správně posoudil nedostatek pravomoci jako nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a odvolací soud proto napadené usnesení potvrdil v souladu s § 219 o.s.ř. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. výkladem a contrario, neboť žalovanému v této fázi řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně. V Praze dne 14. listopadu 2008 JUDr. Irena S a r a l i e v o v á , v.r. předsedkyně senátu