Ustanovení § 28a zák. č. 229/1991 Sb., podle něhož se, nestanoví-li zákon jinak, poskytují náhrady v cenách platných ke dni 24.6.1991, na nárok podle § 8 odst. 3 tohoto zákona nedopadá.

20 Co 539/2007 – 178 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Saralievové a soudců JUDr. Ivany Klimešové a JUDr. Renaty Hertlové v právní věci žalobců: a) Ing. J. K., bytem E-17, Ch., b) M. S. , bytem D-3, F. L., c) M. R., bytem D- 3, F. L., všichni zast. advokátem, proti žalovanému: Č. r. – M. z., se sídlem T. 17, P-l za vedlejšího účastenství l) V. Š. , bytem P. 5, Ch., 2) Mgr. Z. B., bytem N. T. 650, M. L., 3) V. B., bytem V. Z. 19, Ch., všichni zast. advokátem na straně žalované, o zaplacení 699.446,- Kč s přísl., k odvolání žalovaného a vedlejších účastníků proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu l ze dne 24. 4. 2006, č.j. 22C 72/2002-128, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé ohledně 305.593,-Kč s přísl. p o t v r z u j e . II. Dále se rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci m ě n í tak, že se žaloba o zaplacení 393.853,- Kč s přísl. z a m í t á . III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. IV. České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává. V. Vedlejší účastníci jsou povinni zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 12.220,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu l. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem vyhověl soud I. stupně žalobě, kterou se žalobci domáhali na žalovaném zaplacení 699.446,-Kč s přísl. na podkladě § 8 odst. 3 zák.č. 229/91 Sb. z titulu úhrady účelně vynaložených nákladů na nemovitosti (objekt č.p. 35 a pozemky p.č. 20/1, 21/1 21/3, 21/4 a p.č. 232/7 v k.ú. H. L.), vydané oprávněným osobám (vedlejším účastníkům v tomto řízení) podle § 8 odst. l zákona. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu sp. zn. 9C 161/92 ze dne 28.2.1997 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp.zn. 11Co 418/97 ze dne 12.3.1998 bylo rozhodnuto, že vlastnictví žalobců k uvedeným nemovitostem přechází na V. Š. a M. P. (právní předchůdkyni ostatních vedlejších účastníků). Žalobci požádali žalovaného o úhradu nákladů, účelně vynaložených na nemovitosti, dopisem, doručeným mu 1.7.1998. Znaleckým posudkem VÚT v Brně (ze dne 9.1.2001) byly určeny náklady, vynaložené na nemovitosti v cenové úrovni roku 1991 částkou 676.504,-Kč a náklady, vynaložené v roce 1993, částkou 22.942,- Kč. Podle znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce činily tyto náklady shodnou částku při variantě II. výpočtu (při variantě I. – k datu uskutečněného provedení – činily 305.593,- Kč.). Soud I. stupně konstatoval, že podle závazného právního názoru, vysloveného usnesením Městského soudu v Praze č.j. 20 Co 481/2003-68 není nárok žalobců, svědčící jim podle § 8 odst. 2 zák.č. 229/91 Sb., uplatněný poprvé dne 1.7.1998, promlčen ve smyslu § 100 o.z. a ohledně jeho výše odkázal na popsané závěry znaleckých posudků. Odmítl současně námitku vedlejších účastníků, že část nákladů byla žalobci spotřebována (odbydlena) jako irelevantní s tím, že uvedené ustanovení s žádným odpočtem v tomto směru nepočítá. Jejich námitku, že žalobci nebyli vlastníky předmětných nemovitostí, odmítl s odůvodněním, že pro účely restitučních věcí se na povinné osoby pohlíží jako na vlastníky. Žalobě s tímto odůvodněním vyhověl a žalobcům přiznal podle § 142 odst. l o.s.ř. náhradu nákladů řízení. Vedlejším účastníkům uložil podle § 148 odst. l o.s.ř. povinnost k náhradě nákladů řízení státu ve výši, která měla být uvedena v samostatném rozhodnutí. Proti rozsudku podali včasné odvolání žalovaný a s jeho souhlasem vedlejší účastníci. Žalovaný sám napadl pouze výrok o úroku z prodlení a namítl s poukazem na judikaturu NS ČR (rozsudek sp.zn. 24 Cdo 1266/99,715/99), že žalobci nemají nárok na úrok z prodlení, neboť zákon o půdě žádnou lhůtu pro úhradu nákladů, účelně vynaložených na nemovitost, neukládá, k dohodě nedošlo a rozhodnutí o výši těchto nákladů bylo na soudu. Navrhl, aby rozsudek soudu I. stupně byl v odvolání napadené části "zrušen". Vedlejší účastníci napadli svým odvoláním rozsudek soudu I. stupně v celém jeho rozsahu s poukazem na § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. Namítli, že nárok podle § 8 odst. 3 zák.č. 229/91 Sb. vzniká jen té fyzické osobě, jejíž vlastnické právo přešlo na jiného. V daném případě se však ve smyslu závěrů rozsudku Krajského soudu v Plzni sp.zn. 11Co 418/97 ze dne 12.3.1998 právní předchůdci žalobců nestali vlastníky předmětných nemovitostí a byli pouze jejich držiteli, proto se na ně uvedené ustanovení nevztahuje. Jejich nárok je pak třeba posuzovat podle občanského zákoníku a za této situace je promlčen, neboť uvedený rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 27.4.1998 a lhůta k vydání bezdůvodného obohacení uplynula dne 27.4.2000 před podáním žaloby. Soud I. stupně se měl zabývat otázkou, zda tvrzené investice nebyly spotřebovány (tzv. odbydleny), když žalobci a jejich právní předchůdci dlouhodobě nemovitosti užívali a podle názoru znalce došlo k opotřebení prvků krátkodobé životnosti i z hlediska standardu bydlení k překonání tehdejších stavebních řešení. Odvolatelé zdůraznili, že žalobci obdrželi podle zákona o půdě náhradu za pozemky svých právních předchůdců a není proto správné, aby podle téhož zákona obdrželi náhradu další. Namítli dále, že každý ze žalobců může požadovat jen svůj díl vynaložených nákladů na předmětné nemovitosti, přičemž část těchto nákladů vynaložili jejich právní předchůdci a jejich úhrada proto žalobcům nenáleží. Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a přiznal jim náhradu nákladů řízení. Žalobci navrhli potvrzení napadeného rozsudku. K námitkám vedlejších účastníků poukázali na to, že ve sporu mezi nimi a vedlejšími účastníky bylo konstitutivním rozhodnutím rozhodnuto o přechodu vlastnického práva podle § 8 odst. l zák. o půdě, proto na jejich nárok dopadá § 8 odst. 3 tohoto zákona. K otázce vzniku vlastnictví jejich právních předchůdců vycházel krajský soud z toho, že stát převzal nemovitosti od právních předchůdců vedlejších účastníků bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. l písm. p) zák. o půdě, při aplikaci zásady, že nikdo nemůže převést více práv než sám má. Uvedený způsob převzetí věci státem je však poměrně frekventovaným restitučním důvodem a též v případě uplatnění jiných důvodů podle § 6 zák. o půdě se předpokládá právní úkon státu, postižený relativní či absolutní neplatnosti (např. tíseň oprávněného). Vedlejší účastníci dosáhli přechodu vlastnictví na základě § 8 odst. l zákona o půdě, i nárok žalobců je pak nutno posuzovat podle § 8 odst. 3 tohoto zákona, v němž není žádné zmínky o možném započtení tzv. odbydlení účelně vynaložených nákladů. Žalobci jsou jako bývalí spoluvlastníci nemovitostí z právních úkonů, týkajících se společné věci, oprávněni společně a nerozdílně a z toho vyplývá jejich aktivní solidarita v tomto řízení ve smyslu § 513 o.z. Názor vedlejších účastníků, že nemají právo na úhradu nákladů, vynaložených jejich právními předchůdci, jde proti smyslu § 8 odst. 3 zák. o půdě. K otázce úroku z prodlení žalobci poukázali na to, že žalovaný mohl sám vyhodnotit oprávněnost jejich nároku a vyplatit jim náhradu, neboť z § 8 odst. 3 zák. o půdě nevyplývá, že musí čekat na dohodu nebo rozhodnutí soudu. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu, daném § 212 a § 212a o.s.ř. a doplnil a zopakoval dokazování v souladu s § 213 odst. 2 a 4 o.s.ř. Dospěl poté k závěru, že odvolání žalovaného důvodné není, odvolání vedlejších účastníků však shledal zčásti důvodným, byť z jiného důvodu, než jaký byl v odvolání namítnut. Z důkazních zjištění je nepochybné a mezi účastníky konečně nesporné, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu sp.zn. 9C 161/92 ze dne 28.2.1997 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp.zn. 11Co 418/97 ze dne 12.3.1998 bylo rozhodnuto o přechodu vlastnictví žalobců k výše popsaným nemovitostem ve prospěch vedlejších účastníků na podkladě § 8 odst. 1 zák.č. 229/91 Sb. a že na tomto základě uplatnili žalobci nárok na úhradu účelně vynaložených nákladů na nemovitosti podle § 8 odst. 3 zákona. Vedlejší účastnící ve svém odvolání převážně opakují námitky, které vznesli již u soudu I. stupně a s nimiž se tento soud zásadně vypořádal. Jejich názor o nedostatku vlastnického práva žalobců s konstrukcí, že tato okolnost vylučuje aplikaci § 8 odst. 3 zák. o půdě, je zjevně pochybený, pro vznik nároku žalobců podle tohoto ustanovení je podstatný výrok výše uvedených soudních rozhodnutí, konstituující přechod vlastnického práva na vedlejší účastníky (oprávněné osoby) podle § 8 odst. l zák.č. 229/91 Sb.. Úvahy Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího o tom, že žalobci a jejich právní předchůdci byli ve skutečnosti pouhými držiteli nemovitostí, neboť stát, který jim je poskytl přídělem, je převzal bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. l písm. p) zákona o půdě, jsou v tomto směru bez právního významu. Soud I. stupně správně poukázal na to, že restituční zákony jsou založeny na principu znovunabytí vlastnictví oprávněnými osobami bez ohledu na charakter skutečností, na jejichž základě došlo k převzetí restituovaného majetku státem a které byly těmito zákony uznané jako důvod restitučního nároku. Proto se také v případě, kdy je dán restituční důvod (např. podle § 6 odst. l písm. p) zák. o půdě) nelze domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (viz např. rozhodnutí NS ČR sp.zn. 31 Cdo 1222/2001). Jestliže vedlejším účastníkům svědčil nárok podle § 8 odst. l zák. o půdě, pak ani nárok žalobců na jeho základě vzniklý nemůže být posuzován jinak, než podle § 8 odst. 3 tohoto zákona (jak žalobci případně uvedli ve svém vyjádření). Odvolatelům nelze přisvědčit ani v tom, že žalobci nemají nárok na úhradu nákladů, účelně vynaložených na nemovitosti jejich právními předchůdci, neboť takto restriktivní výklad ustanovení § 8 odst. 3 zák. o půdě jde zjevně proti jeho smyslu a účelu. Jestliže důvodem pro rozhodnutí o přechodu vlastnictví k nemovitostem ze žalobců na vedlejší účastníky podle § 8 odst. l zák. č. 229/91 Sb. bylo protiprávní zvýhodnění jejich právních předchůdců, pak i pro nárok na úhradu nákladů, účelně vynaložených na nemovitosti podle § 8 odst. 3 zákona, je nutno vzít v úvahu náklady, vynaložené těmito předchůdci. K námitce, směřující proti společně a nerozdílně uplatněnému nároku, pak žalobci případně poukázali na spoluvlastnickou solidaritu, danou § 139 odst. l o.z., jejíž důsledky je nutno vztáhnout i k předmětnému speciálnímu nároku. Požadavek, aby každý z bývalých spoluvlastníků uplatnil jen úhradu jím samým vynaložených nákladů, by byl opět proti smyslu a účelu uvedeného ustanovení, když takové rozlišení lze s odstupem času a s přihlédnutím k tomu, že část nákladů byla vynaložena právními předchůdci, provést jen s obtížemi. K otázce námitce promlčení nároku žalobců se již odvolací soud vyjádřil v usnesení ze dne 8.10.2003 č.j. 20 Co 481/2003-68, v němž vyšel z toho, že podle § 8 odst. 3 druhá věta zák.č. 229/91Sb. musí osoba, jejíž vlastnické právo přešlo na oprávněnou osobou podle odst. l tohoto ustanovení, uplatnit svůj nárok na vrácení kupní ceny a na úhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky. Promlčecí doba pak nemůže ve smyslu § 102 o.z. začít běžet dříve, než je právo takto uplatněno, na čemž nic nemění okolnost, že pro uplatnění tohoto nároku nestanoví zákon č. 229/91 Sb. žádnou prekluzívní lhůtu. Uplatnění nároku u příslušného státního orgánu, jímž je podle odst. 1 písm. e) zák.č. 243/92 Sb. Ministerstvo zemědělství ČR, je hmotněprávní podmínkou pro úspěšné uplatnění nároku u soudu, neboť bez něj by nenastala jeho splatnost (§ 101 ve spojení s § 563 o.z.). Rozhodným datem v daném případě tak není datum právní moci rozsudku o přechodu vlastnického práva, ale datum doručení žádosti žalobců o náhradu podle § 8 odst. 3 zák.č. 229/91 Sb. žalovanému. Protože žalobci uplatnili svůj nárok u žalovaného dne 1.7.1998 a žaloba byla podána dne 22.6.2001, nárok promlčen ve smyslu § 100 o.z. není. V obecné rovině nelze přisvědčit ani námitce vedlejších účastníků o tom, že je nutno při posuzování výše vynaložených nákladů na nemovitosti přihlédnout k jejich užívání žalobci a jejich právními předchůdci. Ustanovení § 8 odst. 3 zák. o půdě vymezuje nárok fyzické osoby, jejíž vlastnické právo přešlo na oprávněnou osobu, jako nárok na vrácení kupní ceny a na úhradu nákladů účelně vynaložených nákladů na nemovitosti, aniž by akcentovalo odečtení znehodnocení změn, nastalých v důsledku užívání věci. Za této situace však není opodstatněn závěr, že fyzická osoba má nárok na úhradu nákladů v cenách, odpovídajících cenové úrovni roku 1991 (ke dni účinnosti zák.č. 229/91 Sb.). Ustanovení § 28a zák.č. 229/1991 Sb., podle něhož se, nestanoví-li zákon jinak, poskytují náhrady v cenách platných ke dni 24.6.1991, a to u věcí nemovitých cenách podle vyhl. č. 182/88 Sb. ve znění vyhl.č. 316/90 Sb., na předmětný nárok vůbec nedopadá, neboť se v jeho případě nejedná o restituční náhradu za nevydané nemovitosti či movité věci, ale o speciální nárok fyzické osoby na úhradu účelně vynaložených nákladů na nemovitosti, jejichž vlastnictví přešlo na oprávněné osoby. Tato úhrada proto oprávněnému z tohoto nároku náleží ve výši skutečně vynaložených nákladů v době jejich provedení. V daném případě pak podle znaleckého posudku znalce představují účelně vynaložené náklady žalobců, resp. jejich právních předchůdců na vydané nemovitosti v letech 1964-1974 částku 282.651,- Kč a v roce 1993 částku 22.942,-Kč. Celkem proto oprávněný nárok žalobců představuje 305.593,-Kč a ve zbytku jejich nárok důvodný není. Odvolání žalovaného proti výroku o příslušenství (úrok z prodlení ve výši 8% od 22.6.2001 do zaplacení) neshledal odvolací soud opodstatněným, soudu I. stupně je však třeba vytknout, že své rozhodnutí v tomto směru vůbec neodůvodnil. Pro nárok žalobců na úrok z prodlení s peněžitým plněním žalovaného, daný § 517 odst. 2 o.z., není podstatné, že lhůta k plnění není určena zákonem, neboť v takovém případě je dlužník povinen plnit prvního dne poté, co byl o splnění požádán (§ 563 o.z.). Žalobci požádali žalovaného o plnění poprvé dopisem ze dne 1.7.1998, přičemž lze připustit, že výše nároku byla zjištěna teprve následně na podkladě znaleckého posudku VTÚ v Brně, který nechal vypracovat žalovaný (byť v cenové úrovni roku 1991, žalovanému však nic nebránilo nechat provést přepočet ve smyslu shora uvedeného). Na základě tohoto posudku se konalo dne 21.2.2001 jednání (viz zápis z tohoto jednání), v němž žalobci žalovaného o plnění ve smyslu jeho závěrů požádali, ten je však pro nesouhlas vedlejších účastníků odkázal bez dalšího na soudní řízení. Za této situace se žalovaný ocitl nejpozději dne 22.2.2001 v prodlení a žalobci mají právo na úrok z prodlení ve výši, odpovídající § 1 vl. nař. 142/94 Sb. ve znění, účinném do 27.4.2005. Názor žalovaného, že jeho prodlení mohlo nastat až na základě rozhodnutí soudu, nemá zákonnou oporu, rozhodnutí soudu v daném případě nemá konstitutivní charakter ani nejde o případ, kdy by soud rozhodoval o tom, jakou konkrétní formou bude náhrada poskytnuta (pouze na takový případ dopadají závěry žalovaným zmíněného rozhodnutí NS ČR). Z popsaných důvodů odvolací soud na podkladě § 219 o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně ohledně částky 305.593,-Kč s přísl. jako správný potvrdil a ohledně částky zbývající jej podle § 220 odst. l písm. b) o.s.ř. změnil a žalobu zamítl. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř., neboť účastníci měli v řízení zhruba stejný procesní úspěch. Náhradu nákladů řízení státu odvolací soud za použití § 150 ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. nepřiznal s přihlédnutím k tomu, že k tomuto soudnímu řízení a nákladům v něm vzniklým (na znalecký posudek), které by měli platit žalobci a vedlejší účastníci, došlo proto, že žalovaný, jímž je v tomto sporu opět stát, zcela odmítl zákonný nárok žalobců (třebaže uplatněný ve větším rozsahu), aniž se předtím, než je odkázal na soud, pokusil o řešení rozporů mezi nimi a vedlejšími účastníky (jakkoliv jeho povinnost k plnění nebyla vázána na souhlas vedlejších účastníků). Podle § 2 odst. 3 zák. č. 549/91 Sb. jsou vedlejší účastníci, podporující žalovaného, povinni zaplatit soudní poplatek ze žaloby z konečně přiznané částky žalobcům, kteří jsou od tohoto poplatku podle § 21a odst. 2 věta druhá zák.č. 229/91 Sb. zcela osvobozeni. Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně, dospěje Nejvyšší soud k závěru, že má po právní stránce zásadní význam. Proti výroku o změně rozsudku soudu I. stupně l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně. V Praze dne 21. února 2008 JUDr. Irena S a r a l i e v o v á , v.r. předsedkyně senátu