Došlo-li při opravě automobilu k jeho samovolnému nastartování a v důsledku toho k smrtelnému úrazu zaměstance, který opravu prováděl, přičemž oprava nebyla vykonávána bezprostředně v souvislosti s přípravou k jízdě, není možné nahlížet na opravovaný automobil jako na předmět, jehož opravou došlo ke škodě způsobené okolnostmi majícími původ v provozu ve smyslu § 428 o.z., nýbrž jako na jakýkoli jiný předmět, který v důsledku neopatrné manipulace s ním způsobil smrt osoby, která opravu prováděla. Je tedy namístě kvalifikovat uplatněný nárok na náhradu škody jako nárok na odškodnění pracovního úrazu dle § 190 písm. b/ a násl. z.p.

36Co 72/2007-135 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Vejnara a soudkyň JUDr. Věry Hnaníčkové a JUDr. Naděždy Javůrkové ve věci žalobců: a) L. M., bytem Z. 858, K., p. D., b) nezl. V. M., bytem shodně jako žalobkyně a), c) nezl. M. M.,bytem shodně jako žalobkyně a), oba nezletilí zast. matkou L. M., d) J. Č., bytem K T. 1023, K., p. D., e) F. M., bytem Ch. n. 653, P-5, všichni zast. advokátem proti žalovaným: 1) J. V., bytem V Z. 8, P-8, zast. advokátem, 2) Č. p. p., a.s., se sídlem B. 5, P-4, o náhradu škody ve výši 1.161.106,- Kč a o náhradu nákladů na výživu, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. září 2006 č.j. 24 C 341/2005-78, mezitímním rozsudkem, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně s e v zamítavých výrocích (ad I., II.) ve věci samé ve vztahu k 2. žalované a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a 2. žalovanou (ad IV.) p o t v r z u j e . II. V zamítavých výrocích (ad. I., II.) ve věci samé ve vztahu k 1. žalovanému s e rozsudek soudu I. stupně m ě n í tak, že odpovědnost 1. žalovaného co do základu je dána z 50%. III. Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a 1. žalovaným s e rozsudek soudu I. stupně z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. IV. Žalobci a 2. žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem ze dne 20.9.2006 soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobci ve smyslu ust. § 444 odst. 3 a násl. obč. zákoníku domáhali po obou žalovaných náhrady škody spočívající v jednorázovém odškodnění částkami 240.000,- Kč (žalobci a/, b/, c/ a v průběhu řízení zemřelá žalobkyně L. M.), jednorázového odškodnění ve výši 175.000,- Kč ( žalobce e/ ), náhrady nákladů pohřbu ve výši 26.106,- Kč ( žalobce d/ ), jakož i náhrady nákladů na výživu pozůstalých ve výši 2.000,- Kč měsíčně ( žalobkyně a/ ), 1.200,- Kč měsíčně ( žalobkyně b/ ) a 800,- Kč měsíčně ( žalobce c/ ). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci se svých nároků domáhali s odkazem na ust. § 427 a násl. obč. zák. z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků v souvislosti s úmrtím manžela žalobkyně a/ a otce nezletilých žalobců b/ a c/ P. M., k němuž došlo dne 8.7.2004 u 1. žalovaného, u něhož byl zesnulý zaměstnán. Smrt zaměstnance nastala poté, co při opravě vozidla 1. žalovaného spočívající v demontáži výfuku automobil samovolně nastartoval, přičemž nebyl nijak zajištěn proti pohybu dozadu. Couvající vozidlo vzápětí přimáčklo P. M. k hraně montážní šachty a způsobilo mu smrtelná zranění. Na základě výsledků provedeného dokazování soud I. stupně dovodil, že uvedený případ nelze posuzovat podle ustanovení občanského zákoníku upravujících odpovědnost za škodu provozem motorového vozidla ( § 427 a násl. obč. zák. ), neboť opravu stojícího a nenastartovaného vozidla v areálu zaměstnavatele není možné kvalifikovat jako jeho provoz. Z toho důvodu byla žaloba zamítnuta vůči 2. žalované, neboť nejde-li o nárok z odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, není pojišťovna ve sporu pasivně legitimována. Podle názoru prvoinstančního soudu je třeba inkriminovaný případ posuzovat jako pracovní úraz zaměstnance ve smyslu ust. § 190 odst. 1 zák. č. 65/1965 Sb. – zákoníku práce ve znění účinném ke dni vzniku škody, k němuž došlo v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Odpovědnost zaměstnavatele je zde odpovědností objektivní, tj. bez ohledu na zavinění, přičemž zákoník práce v ust. § 191 vymezil liberační důvody, při jejichž splnění se zaměstnavatel své odpovědnosti zcela nebo částečně zprostí. V daném případě si podle závěrů soudu I. stupně zemřelý P. M. způsobil škodu zcela svým vlastním zaviněním, když porušil veškerá možná bezpečnostní opatření a při opravě vozidla si počínal mimořádně lehkomyslně a neuvážlivě. Před zahájením prohlídky a opravy vozu totiž nepodložil kola klíny proti samovolnému pohybu vzad, nechal přitom ve voze zařazenou zpáteční rychlost, ponechal klíče v zapalování a patrně – jak vyplynulo ze znaleckého posudku vypracovaného v rámci trestního řízení pro Policii ČR – ještě vypojil ruční brzdu. Vzhledem k tomu, že zemřelý M. byl v minulosti seznámen s bezpečnostními předpisy a ohledně jejich znalosti průběžně proškolován (a to ve dnech 2.2.1993 a 1.3.2000 ohledně normy ČSN č. 268805, ohledně vyhlášky bývalého Federálního ministerstva vnitra o pravidlech provozu na pozemních komunikacích / pravidlech silničního provozu / č. 99/1989 Sb. a vyhlášky Českého úřadu bezpečnosti práce a Českého báňského úřadu o bezpečnosti práce a technických zařízení při provozu, údržbě a opravách vozidel č. 213/1991 Sb.), byly v daném případě naplněny liberační důvody předvídané v ust. § 191 odst. 1, písm. a) zákoníku práce, podle něhož se zaměstnavatel zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány. Z uvedených důvodů byla proto žaloba zamítnuta i vůči 1. žalovanému. Výrok o nákladech řízení odůvodnil prvoinstanční soud odkazem na ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že procesně úspěšným žalovaným žádné náklady nevznikly. Proti rozsudku podali všichni žalobci odvolání, v němž soudu I. stupně vytýkali neúplně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení věci. Namítali, že obvodní soud zamítl některé návrhy na provedení důkazů a že své rozhodnutí opřel o důkazy zprostředkované, čímž porušil zásadu bezprostřednosti. Zjištění učiněná ze spisu Oblastního inspektorátu práce pro hl.m. Prahu jsou podle odvolatelů nepřezkoumatelná, zejména pokud jde o výpověď 1. žalovaného a svědka M. Z.; je navíc pochybné, zda a jak byl svědek Z. před výslechem poučen. Stejně nepřezkoumatelné jsou podle žalobců i některé pasáže napadeného rozsudku, zejména pak strany č. 11 – 13. Žalobci dále vyjádřili zásadní nesouhlas s názorem soudu I. stupně, že v daném případě nejde o případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla podle ust. § 427 a násl. obč. zák., nýbrž o náhradu škody za pracovní úraz posuzovanou podle pracovněprávních předpisů. Jsou toho názoru, že měla být aplikována příslušná ustanovení občanského zákoníku upravující náhradu škody způsobenou provozem motorového vozidla, když je nepochybné, že v souvislosti s činností P. M. došlo k samovolnému nastartování automobilu a k jeho popojetí dozadu, přičemž samotné uvedení motoru do chodu patří podle ustálené soudní judikatury k provozu motorového vozidla bez ohledu na to, zda se vozidlo uvede do pohybu, anebo ne, zda se tak stalo na cestě, na jiném prostranství přístupném veřejnosti, v garáži apod. (R 9/72). Pokud pak soud I. stupně dovodil, že zemřelý porušil veškeré možné předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a že byl s bezpečnostními předpisy seznámen a soustavně proškolován, nemá takové tvrzení podle názoru odvolatelů oporu v provedených skutkových zjištěních. Vzhledem k tomu, že poslední školení bylo konáno v roce 2000, nemůže být podle žalobců o jakékoli soustavnosti proškolování řeč. Žalobci proto navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Prvý žalovaný ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že podle jeho názoru sice měla být na projednávaný případ aplikována ustanovení § 427 a násl. obč. zák., jinak ovšem považuje zamítavý rozsudek prvoinstančního soudu za správný. Navrhl proto, aby jej odvolací soud potvrdil. Podle 2. žalované rozhodl nalézací soud správně a své rozhodnutí taktéž náležitě zdůvodnil. Stejně jako obvodní soud má 2. žalovaná za to, že věc měla být posuzována podle pracovněprávních předpisů, jelikož P. M. byl v pracovní poměru s 1. žalovaným. Od této skutečnosti se pak odvozuje i postavení žalobců. Věc podle názoru 2. žalované nelze posuzovat jako provoz vozidla, jelikož činnost P. M. nesměřovala k jízdě, nýbrž k opravě vozu. Lze současně souhlasit se závěrem prvoinstančního soudu, že si P. M. smrt způsobil sám, neboť před opravou vozidlo dostatečně nezajistil proti sjetí dozadu, nevytáhl klíčky ze startovací skříňky, nevyřadil rychlostní stupeň a neodpojil baterii. I 2. žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako správný potvrdil. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání podle ust. § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné. Skutkový stav tak, jak byl soudem I. stupně zjištěn a popsán v odůvodnění napadeného rozhodnutí, byl podle názoru odvolacího soudu zjištěn správně, nalézací soud však z něj vyvodil částečně nesprávné právní závěry. Pro náležité právní posouzení inkriminované věci bylo nejprve nutné vyřešit otázku, zda událost, od níž se odvíjí žalobní nárok, je třeba posuzovat podle ustanovení § 427 a násl. občanského zákoníku upravujících odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků (jak tvrdí v žalobě a opakovaně v odvolání žalobci a jak tvrdí i 1. žalovaný ), nebo zda je nutné aplikovat pracovněprávní předpisy a případ posoudit podle ust. § 190 odst. 1 zákoníku práce jako pracovní úraz ( jak tvrdí 2. žalovaná a jak uzavřel prvoinstanční soud ). Odvolací soud se v tomto směru zcela ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že v daném případě opravu automobilu 1. žalovaného, v souvislosti s níž došlo k úmrtí P. M., nelze kvalifikovat jako provoz motorového vozidla, a že tudíž na inkriminovanou událost ustanovení § 427 a násl. občanského zákoníku nedopadají. Jestliže žalobci v odvolání odkazují na údajně ustálenou judikaturu v otázce posouzení okolností majících původ v provozu a argumentují odkazem na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 9/72, pak odvolací soud poznamenává, že mu je toto rozhodnutí sice známo, avšak na posuzovanou událost nedopadá. Výše uvedená judikatura se totiž vztahuje k situacím bezprostředně souvisejícím s přípravou k jízdě či s jejím ukončením (včetně úkonů údržby vozidla), k nimž nemusí nutně dojít jen na silnici, nýbrž třeba i v garáži. O takový případ se však v daném případě nejedná. Činnost P. M. s bezprostřední přípravou k jízdě nijak nesouvisela, šlo o běžnou opravu vozidla 1. žalovaného, při níž v důsledku zjevně neopatrného přístupu poškozeného došlo k jeho nastartování a ke smrtelnému úrazu zaměstnance. Na opravovaný automobil tak v tomto případě není možné nahlížet jako na předmět, jehož opravou došlo ke škodě způsobené okolnostmi majícími původ v provozu ve smyslu ust. § 428 obč. zák., nýbrž jako na jakýkoli jiný předmět, který v důsledku neopatrné manipulace s ním způsobil smrt osoby, která opravu prováděla. Je tedy na místě kvalifikovat žalobou uplatněný nárok na náhradu škody jako odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s nimi, tj. jako nárok na odškodnění pracovního úrazu podle ust. § 190 a násl. zákoníku práce platného v době vzniku škodní události. S ohledem na výše uvedené soud I. stupně nepochybil, pokud žalobu v celém rozsahu zamítl vůči 2. žalované, neboť za situace, kdy vznesený nárok není nárokem z odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků podle občanskoprávních předpisů, není 2. žalovaná ve sporu pasivně legitimována. Odvolací soud proto zamítavý výrok ve věci samé ve vztahu k 2. žalované, jakož i nákladový výrok tomuto vztahu odpovídající podle ust. § 219 o.s.ř. jako správný potvrdil. Vzhledem k tomu, že ani ve fázi odvolacího řízení nevznikly procesně úspěšné 2. žalované žádné náklady řízení, vyslovil odvolací soud podle ust. § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř., že ve vztahu mezi žalobci a 2. žalovanou nemá žádný z účastníků na jejich náhradu právo. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání byla upravena v ust. § 190 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., tj. zákoníku práce ve znění účinném k 8.7.2004, podle něhož došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru. Této odpovědnosti se pak zaměstnavatel podle § 191 odst. 1 a 2 cit. zákona zprostí zcela prokáže-li, že škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány. Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že postižený zaměstnanec porušil svým zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody. Zprostí-li se zaměstnavatel odpovědnosti zčásti, určí se část škody, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění. Zatímco soud I. stupně dovodil, že si zemřelý P. M. způsobil škodu výlučně sám svým zaviněním, když porušil veškeré právní i ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoli s nimi byl řádně seznámen a na jejich znalost a dodržování průběžně proškolován, a že se tedy prvý žalovaný coby zaměstnavatel zemřelého své odpovědnosti ve smyslu ust. § 191 odst. 1, písm. a) zákoníku práce zcela zprostil, odvolací soud tento názor nesdílí. O zaviněném porušení zcela elementárních bezpečnostních pravidel ze strany poškozeného P. M. při opravě vozidla 1. žalovaného (zařazený zpáteční rychlostní stupeň, zjevně nezatažená ruční brzda, nezajištění kol klíny proti posunu vozu vzad, klíče ponechané v zapalování) nemá ani odvolací soud nejmenších pochyb. Z výše citovaného ustanovení § 191 odst. 1, písm. a) zák. práce ovšem jednoznačně vyplývá, že k úplné deliberaci zaměstnavatele musí být splněny obě zákonem stanovené podmínky kumulativně, tj. musí dojít k zaviněnému porušení bezpečnostních předpisů, s nimiž byl zaměstnanec seznámen, a zaměstnavatel musí zároveň prokázat, že jejich znalost a dodržování u zaměstnance soustavně vyžadoval a kontroloval. Jak přitom z důkazů v řízení provedených patrno, prvý žalovaný sice zesnulého P. M. s bezpečnostními předpisy seznámil a z jejich dodržování proškolil, ovšem během jeho jedenáctiletého pracovního poměru pouze dvakrát, a to s odstupem sedmi let, přičemž ke druhému a zároveň poslednímu školení došlo v roce 2000, tedy 4 roky před úrazem. O soustavném vyžadování znalosti bezpečnostních předpisů zesnulého zaměstnance a jejich kontrole ze strany zaměstnavatele lze tedy v uvedeném případě hovořit jen stěží. Vyhláška č. 213/1991 Sb. o bezpečnosti práce a technických zařízení při provozu, údržbě a opravách vozidel, tedy norma podstatná v tomto případě pro posouzení řádného splnění proškolovací povinnosti zaměstnavatele, nebyla navíc v době vzniku škodní události již téměř rok a půl účinná, jelikož ke dni 11.2.2003 došlo k jejímu zrušení. Podle nařízení vlády č. 168/2002 Sb., účinného od 1.1.2003, mají zaměstnavatelé, u nichž dochází k dopravě dopravními prostředky, bez ohledu na to, zda je provozování dopravy předmětem jejich podnikání, povinnost vydávat místní provozní bezpečnostní předpis upravující pracovní a technologické postupy při provozování dopravy, přičemž takové povinnosti se nelze zprostit odkazem na jakoukoli právní normu, leč zaměstnavatel sám musí povinnosti zaměstnanců při takové činnosti upravit provozním bezpečnostním předpisem. Tuto zákonnou prevenční povinnost však 1. žalovaný nesplnil, přestože dopravní prostředky byly k dopravě jeho zaměstnanci používány. Závěry Oblastního Inspektorátu bezpečnosti práce pro hl. m. Prahu a Policie ČR, na něž soud I. stupně při posouzení otázky případného zavinění 1. žalovaného coby zaměstnavatele poškozeného M. rovněž odkazoval, nemohou na úvaze odvolacího soudu o spoluúčasti 1. žalovaného na vzniku škody nic změnit, neboť tyto orgány své závěry o příčině úrazu spočívající výlučně v jednání poškozeného, konkrétně v nedodržení základních bezpečnostních předpisů, učinily v rovině trestněprávní odpovědnosti, kteréžto hodnocení nalézací soud chybně promítl do právního posouzení odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle předpisů pracovněprávních. Na základě shora předestřených úvah tedy odvolací soud dospěl k závěru, že 1. žalovaný se své objektivní odpovědnosti ve smyslu ust. § 191 odst. 2, písm. a) zákoníku práce zprostil pouze zčásti, když se zřetelem na výše popsané zjevné nedostatky v oblasti kontroly dodržování bezpečnostních předpisů na straně zaměstnavatele lze jednání zaměstnance spočívající v porušení těchto předpisů považovat jen za jednu z příčin vzniklé škody. Podle názoru odvolacího soudu pak výši zavinění poškozeného M. lze stanovit na 50%. Protože soud I. stupně dovodil 100% zavinění ze strany poškozeného zaměstnance a žalobu zamítl, nezabýval se logicky otázkou důvodnosti a výše jednotlivých žalobou uplatněných nároků. Řešení této otázky až ve stádiu řízení odvolacího za situace, kdy k posouzení oprávněnosti a výše každého nároku, jenž byl jednotlivými žalobci vznesen, nebylo dosud provedeno žádné dokazování, by ovšem nepřípustně překročilo meze stanovené v ust. § 213 o.s.ř. Odvolací soud proto podle ust. § 220 odst. 1, písm. a) o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně, pokud jím bylo rozhodnuto o nároku žalobců ve vztahu k 1. žalovanému, změnil a formou mezitímního rozsudku podle § 153 odst. 2 o.s.ř. rozhodl jen o základu tohoto nároku tak, že odpovědnost 1. žalovaného je dána z 50%. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně bude v řízení dále pokračovat, odvolacímu soudu zároveň nezbylo než s odkazem na ust. § 151 odst. 1, § 206 odst. 2 a § 212 odst. 1, písm. b) o.s.ř. zrušit akcesorický výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a 1. žalovaným. Na soudu I. stupně nyní bude, aby v dalším řízení posoudil aktivní legitimaci jednotlivých žalobců ve vztahu k jimi uplatněným nárokům a aby v souladu s návrhy účastníků provedl dokazování k otázce důvodnosti a výše jednotlivých nároků. V novém svém rozhodnutí pak podle ust. § 224 odst. 3 o.s.ř. rozhodne i o nákladech tohoto odvolacího řízení. P o u č e n í : Proti výrokům ad I.) a ad IV.) tohoto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud na základě včasného dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR u soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, dospěje k závěru, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Proti výroku ad II.) tohoto rozsudku je dovolání přípustné. Proti výroku ad III.) tohoto rozsudku není odvolání přípustné. V Praze dne 21. února 2008 JUDr. Tomáš V e j n a r , v.r. předseda senátu