Asistent soudce není osobou oprávněnou rozhodnout o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce.

54Co 544/2007 - 32 U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Daniely Benešové a soudců JUDr. Zdeňka Stibrala a Mgr. Aleny Jedličkové ve věci exekuce oprávněných: a) M. Ch., bytem v P-4, B. 36, b) P. Ch., bytem tamtéž, zastoupených advokátkou, proti povinným: 1) M. K., bytem v P-10, B. 32, 2) R. L., bytem v P-10, N. V. 108, pro 1,099.161,- Kč s příslušenstvím, k odvolání oprávněných proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j. 49Nc 2949/2007 - 26 ze dne 17.9.2007, t a k t o: Usnesení se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu I. stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud I. stupně zamítl návrh na nařízení exekuce na majetek povinných s tím, že vůči nim oprávnění nemají vykonatelný titul, resp. jej ani po výzvě nedoložili. Současně rozhodl o nákladech řízení. Oprávnění podali proti usnesení včasné odvolání. Namítali, že týž soud v rozsudku sp. zn. 12C 1/1998 uvedl, že mohou podat v souladu s ust. § 86 v návaznosti na § 293 obch. zákoníku návrh na výkon rozhodnutí přímo proti povinným společníkům. Podle toho postupují. Žádali usnesení zrušit. Odvolací soud shledal, že odvolatelé uplatnili způsobilý odvolací důvod ve smyslu § 44 odst. 10 exekučního řádu (zpochybňují správnost závěru soudu I. stupně o nedoložení titulu). Přezkoumal proto usnesení dle §§ 212, 212a odst. 1, 5 o.s.ř., aniž bylo třeba nařizovat jednání (§ 254 odst. 6 o.s.ř.), a shledal, že nemá podmínky ani pro jeho potvrzení, ani změnu. Usnesení nebylo vydáno soudcem, nýbrž asistentem soudce. Proto nejprve zkoumal, zda bylo rozhodnuto osobou k tomu oprávněnou. Podle § 38a o.s.ř. zvláštní zákon stanoví, ve kterých jednoduchých věcech mohou samostatně rozhodovat (a ve kterých dalších věcech mohou provádět jednotlivé úkony) vyšší soudní úředníci. Zákon č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, v platném znění, který v § 9 odst. 1 písm. f) umožňuje, aby vyšší soudní úředníci v řízení před soudem I.stupně prováděli úkony ve věcech „řízení o výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky nebo prodejem movitých věcí, v nichž není třeba nařídit jednání“. Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění, v § 3 odst. 2 stanoví, že asistenti soudců se na rozhodovací činnosti soudů podílejí v rozsahu stanoveném zvláštním předpisem. Vyhláška č. 37/1992 Sb., jednací řád pro okresní a krajské soudy, v platném znění, v § 6 odst. 2 umožňuje předsedovi soudu pověřit asistenty k výkonu samostatných úkonů v občanském soudním řízení, písm. s) tohoto ustanovení pak mezi nimi uvádí „výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, nebo prodejem movitých věcí s výjimkou odkladu výkonu a zastavení výkonu dle § 268 odst. 1 písm. g), h) o.s.ř. Zatímco občanský soudní řád, ani zákon o vyšších soudních úřadnících, nijak činnost asistentů soudců neupravují, činí tak obecně zákon o soudech a soudcích a také jednací řád. Lze vycházet z toho, že právě jednací řád je oním zvláštním právním předpisem upravujícím rozsah činnosti asistentů soudce. Ačkoli jednací řád v návětí § 6 uvádí, že asistenti na základě pověření vykonávají jednoduché úkony, dále hovoří o výkonu rozhodnutí určitými způsoby a umožňuje i rozhodovat o zastavení výkonu (kromě některých případů). Zákon o soudech a soudcích předpokládá u asistentů i podílení se na rozhodovací činnosti. Rozporný text jednacího řádu (na jedné straně hovoří o jednoduchých úkonech, na druhé fakticky připouští i rozhodování ve věci samé, jímž zastavení výkonu nepochybně je) je tedy třeba vyložit v souladu s zákonem o soudech a soudcích ve prospěch širších oprávnění asistentů ve věcech výkonu rozhodnutí, akceptovat tedy i jejich oprávnění k rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí ve stanovených případech. Takové oprávnění dává zákon č. 189/1994 Sb. vyšším soudním úředníkům a není tedy důvodu v tomto směru činit mezi nimi a asistenty soudce rozdíl. Jiná situace ovšem nastává v případě rozhodování o nařízení exekuce. Zde jakékoli zákonné zmocnění v předpisech shora uvedených chybí. Nelze si vypomoci ani jejich analogickou aplikací při nařizování výkonu rozhodnutí. Zmíněné předpisy totiž výslovně dávají asistentům jen oprávnění dílčí - rozhodovat o nařízení výkonu rozhodnutí některými konkrétními způsoby. Nelze je proto využít k nařízení exekuce, neboť při něm soud vůbec neurčuje způsob provedení exekuce a lze ji provést všemi zákonnými způsoby (včetně těch, o nichž asistenti ani vyšší soudní úředníci při výkonu rozhodnutí dle o.s.ř. rozhodovat nemohou). Kromě toho, ust. § 44 odst. 6 písm.f) exekučního řádu výslovně uvádí, že náležitostí usnesení o nařízení exekuce je též podpis soudce. Nepochybně je míněn podpis toho soudce, který ve věci rozhodl. Ani exekuční řád tedy nedává zmocnění rozhodovat o nařízení exekuce jiným osobám, než soudcům. Tyto závěry se dle odvolacího soudu plně uplatní i pro rozhodování o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce. Jde o kvalitativně stejné rozhodnutí ve věci samé, přičemž před jeho vydáním jsou zkoumány tytéž skutečnosti (existence podmínek pro nařízení exekuce). Ust. § 44 exekučního řádu nadepsané „Nařízení exekuce a pověření exekutora“ zahrnuje i postup dle odst. 2, tedy zamítnutí návrhu. Odvolací soud proto nevidí žádný důvod k tomu, aby pro rozhodování o tomtéž návrhu (jednou pozitivní, jednou negativní) byl odlišný režim z hlediska toho, kdo o něm může rozhodnout. Asistent soudce tedy není osobou oprávněnou rozhodnout o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce. Rozhodnutí soudu I. stupně je tedy zatíženo vadou dle § 219a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (soud byl nesprávně obsazen), kterou v odvolacím řízení nelze zhojit. Proto je odvolací soud dle § 254 odst. 5 o.s.ř. zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k novému rozhodnutí (§ 221 odst.1 písm. a/o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 5. března 2008 JUDr. Daniela B e n e š o v á, v.r. předsedkyně senátu