Ve smlouvě o úvěru nemusí být výslovně sjednána výše úroku z úvěru, je-li v ní sjednána výše úvěru, výše měsíční splátky pojištění, celková výše měsíční splátky a počet splátek, takže výši úroku lze zjistit (rozdíl mezi výší úvěru a výší sjednaných splátek pojištění a měsíčních splátek).

69 Co 537/2007-68 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Šťastného a soudců JUDr. Ivy Hubáčkové a JUDr. Jany Jirmářové ve věci žalobce: Č. i. k., a.s., se sídlem P-1, V. n. 808/66, IČ: 27646751, zast. advokátem, proti žalovanému: J. V., bytem T., K. 551, o 41.771,79 Kč s přísl., k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. září 2007, č.j. 56 C 457/2007-48, t a k t o: I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku o věci samé II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 13.853,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5% ročně z částky 9.467,64 Kč od 15.8.2004 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 19.888,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu částku 1.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 4. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.809,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 27.918,01 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2,5% ročně z částky 26.775,24 Kč od 15.8.2004 do zaplacení. Žalobu zamítl ohledně částky 13.853,78 Kč s příslušenstvím. Žalovanému dále uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 6.694,60 Kč. Opatrovníku žalovaného přiznal odměnu ve výši 1.200,- Kč a žalobci uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení státu částku 398,- Kč. Podle odůvodnění se žalobce domáhal zaplacení žalované částky z titulu uzavřené smlouvy o úvěru, na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr v celkové výši 46.900,- Kč. Pohledávka byla žalobci postoupena na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19.2.2007 společností GE M. M., a.s. Žalovaný se zavázal úvěr zaplatit v pravidelných 36 měsíčních splátkách po 3.170,- Kč. Žalovaný uhradil prvních 8 splátek, další uhrazené nebyly. Soudu se nepodařilo zjistit, kde se žalovaný zdržuje, proto mu dle ustanovení § 29 odst. 3 o.s.ř. usnesením ze dne 2.5.2007 ustanovil opatrovníka. Soud vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že právní předchůdce žalobce uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které mu poskytl úvěr ve výši 46.900,- Kč. Žalovaný se zavázal ke splácení tohoto úvěru v 36 měsíčních splátkách po 3.170,- Kč. Žalovaný zaplatil 8 splátek úvěru, nezaplatil dalších 28 splátek (splátkový kalendář). Právní předchůdce žalobce odstoupil od úvěrové smlouvy ke dni 13.3.2004 v souladu s č.l. 8 Všeobecných obchodních podmínek (dále VOP), které tvořily nedílnou součást uzavřené smlouvy. Listina o odstoupení od smlouvy byla žalovanému doručována na jeho adresu, na poště byla uložena 8.3.2004. Dle článku 11.2 Všeobecných obchodních podmínek třetím dnem po uložení byly naplněny účinky doručení. Dne 19.4.2004 došlo ke změně smlouvy na základě zvláštní dohody ze dne 19.4.2004, a tato změna byla žalovanému navíc oznámena listinnou ze dne 21.4.2004 (č.l. 7.1 VOP, protokol o odebrání a převzetí vozidla, oznámení o změně úvěrové smlouvy č. 201432). Právní předchůdce žalobce od žalovaného převzal automobil, na který byl poskytnut úvěr, a stal se jeho vlastníkem. Toto vozidlo následně v souladu s č.l. 4.5 VOP prodal za 25.000,- Kč. V souladu s prodejem mu vznikly náklady v částce 3.360 Kč. Dne 15.7.2004 po ukončení úvěrové smlouvy vyúčtoval konečný zůstatek dlužné částky žalovanému ve výši 41.771,70 Kč. Součástí této částky byla nezaplacená jistina k 19.4.2004 v částce 37.154,68 K, smluvní pokuta ve výši 3.715,47 Kč (10% z nesplacené jistiny dle smluvené sankce v č.l. 7 VOP), doúčtovaný úrok 1.328,65 Kč, dorovnání pojistného v částce 632,68 Kč, náklady spojené s prodejem vozu v částce 3.360,- Kč, dlužné splátky ve výši 9.510,- Kč a dlužné pokuty a sankce v částce 11.070,31 Kč. Od výsledné částky byl odečten výnos z prodeje vozu, tj. částka 25.000,- Kč. V této věci je žalobce aktivně legitimován, neboť na něj přešla žalovaná pohledávka smlouvou o postoupení pohledávek z původního věřitele společnosti GE M. M., a.s. dne 19.2.2007. Po právní stránce soud věc posoudil dle ustanovení § 497 obchodního zákona, neboť mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru. Příslušenství pohledávky a smluvené sankce pak posoudil dle § 369 odst. 1 a § 502 odst. 2 obchodního zákona, a dále dle ustanovení § 544 odst. 1 občanského zákona. Mezi účastníky respektive mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce byla uzavřena úvěrová smlouva ve smyslu ustanovení § 498 obchodního zákona. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný uhradil na tento úvěr celkem pouze 25.360,- Kč, a včetně výsledného vyúčtování byl v prodlení se zaplacením splátek v celkové výši 9.510,- Kč. Výše splátek a termíny jejich hrazení odpovídají splátkovému kalendáři, který byl součástí smlouvy a žalovaným byl akceptován. Úvěrová smlouva byla řádně ukončena, neboť byly splněny předpoklady pro možnost jednostranně ukončit smlouvu odstoupením, a to pro hrubé porušování smlouvy ze strany žalovaného. Právní předchůdce žalobce v souladu s Všeobecnými obchodními podmínkami provedl změnu smlouvy a výsledné vyúčtování. Hrubé porušení smlouvy soud spatřoval v neuhrazování splátek po dobu delší než 45 dnů dle bodu č.l. 7 VOP. Z ustanovení § 502 obch. zák. vyplývá, že úrok z úvěru je pojmovým znakem úvěrové smlouvy s tím, že dlužník je povinen platit úrok ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Žalobcem tvrzený úrok z úvěru ve výši 42,105% ročně výslovně v úvěrové smlouvě dohodnut nebyl. Soud se neztotožnil s názorem žalobce, že tento úrok byl pro účely úvěru dostatečně konkrétně mezi účastníky dohodnut tak, že jeho výše byla zahrnuta do výše a počtu jednotlivých splátek, s čímž žalovaný svým podpisem na úvěrové smlouvě vyslovil souhlas. Soud vyšel z toho, že předmětná úvěrová smlouva obsahovala ustanovení o úroku a žalovaný byl tedy povinen žalobci platit úrok obvyklý. Úroková sazba pro spotřebitelské úvěry účelové, střednědobé činila u Československé obchodní banky 12,5% ročně. S ohledem na tuto skutečnost dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalovaného si neoprávněně započítával z provedených a vyúčtovaných plateb vyšší část na úroky z úvěru, než byl dle smlouvy a zákona oprávněn. Proto soud přepočítal v souladu s Všeobecnými obchodními podmínkami č.l. 7.1 nárok žalobce tak, že se při svém výpočtu řídil úrokem 12,5%. Žalovaný ke dni 19.4.2004 na jistině dlužil částku 25.536,06 Kč. S ohledem na tuto skutečnost žalobci vznikl nárok na smluvní pokutu 10% z dlužné částky, tj. 2.553,60 Kč. Nárok na smluvní pokutu v této výši soud shledal v souladu s ustanovením § 544 odst. 1 občanského zákona. Dále za oprávněnou shledal pouze vyúčtovanou část doúčtovaného úroku splátky č. 12, a to v částce 555,36 Kč. Vyúčtované dlužné pojistné stejně jako náklady za prodej vozu a následné odečtení výnosů z prodeje vozu shledal soud za správné. Při porovnání uplatněného nároku žalobce a soudem uznaných oprávněných nároků shledal žalobu za nedůvodnou v rozsahu 13.850,78 Kč, a v tomto rozsahu žalobu zamítl včetně příslušenství. Z téhož důvodu pak zamítl i příslušenství z částky 9.467,64 Kč rovnající se neoprávněně vyúčtovaným úrokům z úvěru vyčísleným ve výsledném vyúčtování. Ostatní uplatněný nárok žalobce shledal za odůvodněný a v tom rozsahu žalobě vyhověl. Žalobci dále vzniklo právo na příslušenství přiznané částky snížené o součet přiznaných úroků z úvěru za splátku 9-11 a část doúčtovaného úroku splátky č. 12 v celkové výši 1.142,77 Kč, tj. z částky 26.775,24 Kč ve smyslu ustanovení § 365 obchodního zákona. Příslušenství z této částky bylo žalobci přiznáno dle nař. vlády č. 142/1994 v zákonné výši. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobce měl ve věci převážný úspěch. Žalobce byl úspěšný v 66,83% a jeho nárok na náhradu nákladů řízení činí 33,66 %. Celkové náklady žalobce představovaly zaplacený soudní poplatek ve výši 1.670,- Kč a náklady právního zastoupení v celkové výši 19.888,90 Kč. 33,66% z této částky představuje částku 6.694,60 Kč, kterou bylo uloženo žalovanému žalobci zaplatit. Odměna opatrovníka, který byl v řízení žalovanému ustanoven, činí 1.200,- Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb. O náhradě nákladů státu bylo rozhodnuto dle ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. a žalobci bylo uloženo zaplatit 33,17% nákladů státu, které představuje odměnu opatrovníka, tj. částku 398,- Kč. Proti tomuto rozsudku, pouze do jeho zamítavé části, podal žalobce včas odvolání. Soudu vytýkal, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zamítavý výrok pod bodem II. rozsudku opřel soud o ust. § 502 obch. zák. a dospěl k závěru, že dle tohoto ustanovení existují pouze dva způsoby určení úroku. Za prvé připustil možnost určit úroky explicitním ujednáním o výši úroku uvedením jeho konkrétní procentuální výše v úvěrové smlouvě, a za druhé v případě, že takto výše úroku sjednána v uvěrové smlouvě není, povinnost dlužníka hradit úroky obvyklé ve smyslu věty druhé citovaného ustanovení. S tímto právním názorem odvolatelnesouhlasil. Výklad soudu označil za nedůvodně restriktivní. Dle něj je možno způsob určení úroku mezi stranami úvěrové smlouvy sjednat i jiným způsobem. Poukázal na to, že ustanovení obchodního zákoníku týkající se úvěrové smlouvy jsou s výjimkou ust. § 497 a 499 dispozitivní, a strany úvěrové smlouvy se tak mohou od příslušných ustanovení odchýlit. Dále žalobce poukázal na obecnou právní zásadu smluvní volnosti. Dle žalobce může být sjednán třeba i jen způsob určení úroku, a to i odlišný od ust. § 502 obch. zák. Může být např. sjednán pevnou částkou a příslušným obdobím nebo pevnou částkou celkem. Pevná částka úroku pak může být i rozložena a připočítávána jako součást sjednaného určitého počtu konstantních splátek úvěru. Dle odvolatele pro řádné a určité sjednání obsahu úvěrové smlouvy ve vztahu k sjednané výši úroku postačí, je-li při uzavření úvěrové smlouvy stanoveno, jaká je výše poskytnuté peněžní částky, výše částky, kterou je dlužník povinen celkem vrátit, a lhůta splatnosti úvěru. V takovém případě lze určitým způsobem stanovit výši úroku pevnou částkou a bez dalšího určit výpočtem procentní sazbu úroku. Je-li při sjednání úvěrové smlouvy při placení ve splátkách ujednána konstantní výše splátek úvěru (splátka jistiny + splátka úroku), jejich počet a jejich splatnost lze bez dalšího také určit výpočtem procentní sazby úroku, jakož i konkrétní poměr splátky jistiny vůči splátce úroku v příslušné splátce úvěru. V daném případě byla úvěrovou smlouvou mezi stranami sjednána výše poskytnuté peněžní částky. Byly sjednány pravidelné konstantní splátky a jejich počet, a tedy celková výše peněžní částky, kterou byl dlužník povinen vrátit. Rovněž byla sjednána struktura měsíčních splátek, tj. konstantní splátka úvěrů, tedy jistina s úroky a konstantní splátka nákladů na pojištění. Sjednána byla i splatnost splátek. Úvěrovou smlouvu tak v daném případě byla dostatečně určitým způsobem výše úroku sjednána a činila 36.510,20 Kč, tj. 42,105%. S ohledem na to považuje nárok uplatněný v žalobě za důvodný. Navrhl změnu napadeného rozsudku ve výroku II. a III. tak, aby žalobě bylo vyhověno v plném rozsahu a byla mu přiznána úplná náhrada nákladů řízení. Žalovaný považoval odvolání za nedůvodné. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu vymezeném odvoláním včetně řízení předcházejícího jeho vyhlášení (§ 205, § 212, § 212a o.s.ř) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Soud I. stupně při svém rozhodování vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu, který v řízení nebyl zpochybňován. Právní předchůdce žalobce se žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru na úhradu kupní ceny automobilu č. 20001432, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr celkem ve výši 46.900,- Kč. Nedílnou součástí uzavřené smlouvy nebyly Všeobecné obchodní podmínky smlouvy o úvěru společnosti GE C. M., a.s., verze 11/2002. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit poskytnutý úvěr včetně sjednaného příslušenství v pravidelných 36 měsíčních splátkách po 3.170,- Kč, splatných nejpozději vždy k 19. dni k měsíci. První měsíční splátka byla splatná k 19.5.2003. Měsíční splátky se sestávaly z měsíční splátky úvěru ve výši 2.316,95 Kč, a dále z měsíční splátky pojištění ve výši 853,05 Kč. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný zaplatil prvních 8 měsíčních splátek, 9. již nezaplatil a v důsledku porušení smlouvy o úvěru žalobce důvodně od této smlouvy odstoupil. Pro případ prodlení se zaplacením splátky úvěru byla ve smlouvě sjednána změna smlouvy. Na základě této změny žalovaný vyúčtoval žalovanému dlužnou pohledávku dne 15.7.2004 (výsledné vyúčtování po ukončení úvěrové smlouvy obsahující výzvu k úhradě dlužné částky). Zároveň byly žalovanému vyúčtovány v souladu se smlouvou veškeré jeho závazky a pohledávky vůči žalobci, a byla mu stanovena lhůta k úhradě do 30 dnů od data odeslání, tj. do 14.8.2004. Původní věřitel žalovaného svoji pohledávku před podáním žaloby postoupil žalobci, který je proto ve věci aktivně legitimován. Soud I. stupně správně vyšel ze smlouvy o úvěru včetně všeobecných obchodních podmínek, nesprávně pak aplikoval ust. § 502 obchodního zákona. Ust. § 502 odst. 1, věta prvá obch. zák. upravuje povinnost dlužníka platit úroky od doby poskytnutí peněžních prostředků ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. V tomto je třeba přisvědčit odvolateli, že dikce zákona neupravuje výslovně, jakým způsobem má být výše úroku smluvně sjednána, tedy že jediná přípustná výše je stanovení procentní sazby přímo ve smlouvě. Sjednaná výše úroků znamená pouze to, že jejich výše musí být oběma účastníkům smlouvy známá jako určitá. Způsob vyjádření této určitosti zákon nijak nespecifikuje a s ohledem na dispozitivnost ust. § 502 obch. zákona ani nelimituje. Výše a doba, po kterou má dlužník platit úroky, nejsou v obchodním zákoníku upraveny závazným způsobem. Omezení smluvních stran spočívá pouze v tom, že závazek platit úrok z úvěru nemůže ve smlouvě chybět, jestliže má jít o smlouvu o úvěru. Podmínkou pouze je, aby takové ujednání bylo formulováno dostatečně určitě (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Z uvedeného vyplývá, že podmínky ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. byly v souzené věci splněné. V řízení bylo prokázáno a žádný z účastníků nezpochybňoval, že při uzavření smlouvy o úvěru, který byl poskytnut ve výši 46.900,- Kč, byly sjednány pravidelné měsíční splátky, jejichž výše byla fixní a těchto splátek mělo být 36. Ze smlouvy o úvěru na úhradu kupní ceny vozidla č. 20001332 ze dne 19.4.2003, z č.l. 3 jednoznačně vyplývá, že podmínky splácení úvěru byly stanoveny tak, že měsíční částka splátky úvěru činí 2.316,95 Kč, měsíční splátka pojištění 853,05 Kč, tedy celková výše měsíční splátky je 3.170,- Kč s tím, že první měsíční splátka je splatná dne 19.5.2003. V měsíční splátce, kterou se žalovaný zavázal platit, byla jednoznačně odlišena splátka pojištění vozidla od měsíční splátky úvěru. Vzhledem k tomu, že při 36 splátkách částky 2.316,95 Kč měl žalovaný zaplatit částku 83.410,20 Kč pouze na splátku úvěru, je zřejmé, že při výši úvěru 46.900,- Kč představuje rozdíl sjednaný úrok. S takovými ujednáními smlouvy obě smluvní strany souhlasily a žalovaný i podle této smlouvy plnil, když řádně zaplatil 8 měsíčních splátek. Nemůže proto obstát úvaha soudu I. stupně, že výše úroků nebyla mezi účastníky konkrétně sjednána. Prvním kriteriem pro dohody o výši úroků z úvěru je dohoda dlužníka a věřitele. Možnost dohody stran o výši úroku je tedy prakticky neomezená. V případě, že by byly dohodnuty úroky mimořádně vysoké, mohlo by jejich požadování věřitelem být omezeno ust. § 265 obch. zák., podle něhož obecně výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. Žádná takováto námitka však v tomto řízení vznesena nebyla a odvolací soud nic takového neshledal. Z důvodů výše uvedených odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé podle § 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř tak, že žalobě i v tomto rozsahu vyhověl. Vzhledem ke změně rozsudku soudu I. stupně rozhodl odvolací soud nově o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně dle ust. § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. a náhradu nákladů řízení přiznal plně úspěšnému žalobci. Náklady žalobce se skládají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.670,- Kč, náhrady nákladů advokáta dle vyhl. č. 484/2000 Sb. v částce 14.410 Kč, 3 paušálních náhrad hotových výdajů po 300,- Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb., vždy ve znění od 1.9.2006. Právní zástupce dále doložil, že je plátcem DPH, která činí z odměny advokáta 2.908,90 Kč. Náhrada nákladů řízení žalobce tedy činí celkem částku 19.888,90 Kč. Před soudem I. byl žalovanému pro řízení ustanoven opatrovník, neboť se pobyt žalovaného nepodařilo zjistit. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zjistil pobyt žalovaného, bylo nadále jednáno bez účasti opatrovníka přímo se žalovaným. Odměna opatrovníka byla soudem I. stupně přiznána ve výši 1.200,- Kč. Náklady opatrovníka představují náklady státu. Vzhledem k tomu, že žalovaný nebyl v řízení úspěšný, bylo o náhradě nákladů státu rozhodnuto v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o.s.ř. podle procesního úspěchu ve věci a povinnost zaplatit náklady České republice byla uložena žalovanému. Žalobce byl plně úspěšný v odvolacím řízení a v souladu s ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř mu přísluší plná náhrada nákladů tohoto řízení v celkové částce 12.809,40 Kč. Náklady řízení představuje odměna advokáta dle § 3 vyhl. 484/2000 Sb. ve výši 9.660,- Kč, dále 2 paušální náhrady hotových nákladů po 300,- Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb., vždy ve znění po 1.9.2006, celkem 10.260,- Kč. K tomu přísluší 19% DPH v částce 1.949,40 Kč. Žalobce zaplatil soudní poplatek z odvolání ve výši 600,- Kč, celková výše náhrady nákladů odvolacího řízení představuje částku 12.809,40 Kč. Odvoláním nebyl napaden výrok rozsudku, kterým bylo žalobě vyhověno v částce 27.918,01 Kč s přísl. a výrok o přiznané odměně opatrovníka. Tyto výroky samostatně nabyly právní moci (§ 206 odst. 2 o.s.ř.) a nebyly předmětem odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 6. února 2008 JUDr. Aleš Šťastný, v.r. předseda senátu