Při nařízení exekuce dle zák. č. 120/2001 Sb., jejímž podkladem je rozsudek, kterým bylo žalobě dle § 42a obč. zák. vyhověno, může soud nařídit exekuci jen ohledně majetku a jen v tom rozsahu, o který byl majetek původního dlužníka ve prospěch povinného zkrácen.

14 Co 51/2009 - 58 U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Veselé a soudců JUDr. Jany Šrédlové a JUDr. Ivy Suneghové ve věci oprávněného: C. (L.) No 11 S.A, 2 B. K. A., L-1115, L., zastoupeného advokátkou proti povinné: I. V., bytem P. 3, B. 1591/34, pro 6,250.000,- Kč s příslušenstvím, k odvolání povinné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. října 2008, č.j. 35 Nc 11906/2008-13, t a k t o : Usnesení soudu I. stupně se ve výroku III. m ě n í tak, že povinná po doručení usnesení nesmí nakládat s nemovitostmi uvedenými ve výroku I. v rozsahu podílu tam uvedeného s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinná poruší tuto povinnost, je neplatný, jinak se usnesení p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením soud I. stupně nařídil podle vykonatelného Směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 22 Sm 107/95-12 ze dne 3. 7. 1995, který byl ponechán v platnosti rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 22 Cm 437/95-27 ze dne 1. 7. 1996, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 5 Cmo 725/97-47 ze dne 30. 6. 1998, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 č.j. 16 C 27/2007-85 ze dne 10. 9. 2007, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 18 Co 459/2007-115 ze dne 18. 1. 2008, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 6,250.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6% od 1. 2. 1995 do zaplacení, odměny ve výši 20.833,- Kč, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 250.836,- Kč a pro náklady oprávněného a exekuce, které budou v průběhu řízení určeny, exekuci na majetek povinné v rozsahu hodnoty podílu ve výši ideální ½ na nemovitostech uvedených ve výroku I. Soud pověřil provedením exekuce exekutora (výrok II.), povinné zakázal po doručení usnesení nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do SJM, s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a udržování a správy majetku s tím, že jinak je právní úkon neplatný (výrok III.). Proti usnesení se včas povinná odvolala a namítala, že vymáhaná pohledávka je pohledávkou za P. V., vznikla 3.7.1995 před uzavřením jejího manželství s ním ,když také již předtím bylo o pohledávce pravomocně rozhodnuto. Jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno dne 27.2.2008. Podle jejího názoru platí dle § 143 odst. 1 obč. zák., že závazky, které vznikly za trvání manželství společně oběma manželům či některému z nich, tvoří společné jmění manželů. Z toho plyne, že vymáhaná pohledávka do SJM nepatří, dále z tohoto plyne, že ani není povinna hradit pohledávku z majetku, který je jejím výlučným vlastnictvím. Podle výroku I. byla exekuce nařízena v rozsahu hodnoty podílu na nemovitostech, avšak dle výroku III. má zákaz nakládání i se svým majetkem. To je však v rozporu s tím, že exekuci na tento majetek nelze vést a není jí možné omezovat s dispozicí s tímto majetkem. Navrhla proto, aby napadené usnesení bylo změněno tak, že se jí zakazuje nakládat toliko s majetkem v rozsahu hodnoty podílu uvedeného ve výroku I. Oprávněný ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že odvolání neobsahuje skutečnosti, které lze při nařízení exekuce uplatnit ve smyslu ustanovení § 44 odst. 10 ex.ř. Rozhodnými skutečnostmi jsou: vykonatelný titul, zjištění, zda práva a povinnosti svědčí oprávněnému vůči povinnému a zda pro tento titul není vedeno jiné exekuční řízení. Tyto skutečnosti podle odvolatele zpochybněny nejsou. Přesto oprávněný uvádí, že exekučními tituly jsou nejen rozhodnutí vydaná ve směnečném řízení, ale i rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 29. 7. 2003, na základě které obligační dlužník P. V. daroval povinné (bývalé manželce) ideální ½ nemovitostí uvedených ve výroku I. Vydaná rozhodnutí umožňují věřiteli uspokojení své pohledávky i z majetku, který již není ve vlastnictví dlužníka, neboť převodem zkrátil věřitele. Uspokojení se lze domáhat právě v exekučním řízení a není-li uspokojení možné, má věřitel právo na peněžitou náhradu, a to v rozsahu hodnoty majetku, o který byl věřitel zkrácen, a to od toho, kdo odporovaným úkonem majetek nabyl. Je však nutné upozornit na skutečnost, že povinná v mezidobí předmětné nemovitosti zatížila zástavním právem a jejich hodnotu, kterou nemovitosti měly v době učinění odporovaného právního úkonu, tak podstatně snížila a snížila tak možnost zkráceného věřitele uspokojit svou pohledávku v rozsahu hodnoty věci, která ušla z dlužníkova majetku odporovaným právním úkonem. Proto je oprávněný oprávněn domáhat se uspokojení své pohledávky i z výlučného majetku povinné, avšak jen v rozsahu hodnoty majetku, který získala odporovaným úkonem. Navrhl proto potvrzení usnesení. Dle § 44 odst. 10 exekučního řádu proti usnesení o nařízení exekuce je přípustné odvolání, v němž nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce, k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí. Výše citované ustanovení je nutno vykládat tak, že jsou-li v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce uplatněny výlučně skutečnosti pro nařízení exekuce nerozhodné, odvolání je nutno, stejně jako v případě, že v odvolání nejsou uvedeny skutečnosti žádné, odmítnout. Jsou-li v odvolání uplatněny skutečnosti rozhodné i nerozhodné, avšak rozhodné skutečnosti nejsou shledány opodstatněnými, postupuje odvolací soud tak, že k nerozhodným skutečnostem nepřihlíží a napadené usnesení potvrdí. Okruh skutečností rozhodných pro nařízení exekuce není v exekučním řádu výslovně vymezen, lze jej však dovodit z ustanovení tohoto zákona upravujících náležitosti řádného návrhu na nařízení exekuce, náležitosti usnesení o nařízení exekuce, jako i z ustanovení občanského soudního řádu upravujících výkon rozhodnutí, která je nutno dle ust. § 52 odst. 1 exekučního řádu použít přiměřeně. Při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce podle exekučního řádu proto soud pouze zkoumá, zda existují materiální a formální předpoklady pro provedení exekuce, tj. zda rozhodnutí, jehož provedení exekuce se navrhuje, bylo vydáno k tomu oprávněným orgánem v mezích jeho pravomoci, zda rozhodnutí je vykonatelné po stránce formální, jakož i materiální, zda titul ukládá povinnému plnění ve prospěch oprávněného, popřípadě jeho právního nástupce, zda je exekuce navrhována v rozsahu stanoveném titulem pro výkon rozhodnutí, zda nedošlo k zániku vymáhaného práva uplynutím doby a v případě, je-li to, co ukládá titul povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo vzájemné povinnosti, zda oprávněný prokázal splnění podmínky či vzájemné povinnosti. Jiné, pro nařízení exekuce nerozhodné skutečnosti, při nařízení exekuce přezkoumávat nelze a nelze je tedy ani považovat za odvolací důvod. V daném případě lze pod shora vymezené skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce podřadit námitku povinné, že nemůže být účastníkem řízení, když pohledávka vznikla před uzavřením manželství s dlužníkem, je s ním již pravomocně rozvedena, není tedy v žádném vztahu k oprávněnému. Exekuční tituly nesměřují proti ní, ale proti P. V., není tedy ve věci pasivně legitimována. Dále obsahově namítá nepřezkoumatelnost výroku III., který je v rozporu s výrokem II. Odvolací soud proto přezkoumal napadené usnesení i řízení,které mu předcházelo (§ 212 odst. 1, § 212a, § 254 odst. 6 o.s.ř. a § 52 ex.ř.), poté řízení dále doplnil výpisem z katastru nemovitostí ze dne 9.3.2009 K. ú. pro L. k., z níž vzal za zjištěné, že povinná je stále zapsána jako vlastnice mimo jiné nemovitostí, které jsou uvedeny ve výroku I. napadeného usnesení, že je zde zachyceno, že došlo k omezení vlastnického práva zástavním právem smluvním pro pohledávku R., a.s. ve výši 900.000,- Kč dle smlouvy ze dne 28.3.2007 s účinky vkladu práva k témuž dni, dále je zde omezení pro nařízení exekuce dle exekučního příkazu prodejem nemovitostí ze dne 11.11.2008, č.j. 067 EX 6432/2008-12. Jak namítá oprávněný ve vyjádření k odvolání, podkladem exekuce jsou v této věci nejen rozhodnutí vydaná proti P. V. - bývalému manželovi povinné (Směnečný platební rozkaz z 3. 7. 1995 Krajského soudu v Ústí nad Labem, navazující rozsudky téhož soudu a Vrchního soudu v Praze), ale i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 9. 2007, č.j. 16 C 27/2007-85 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2008, č.j. 18 Co 459/2007-115. V těchto obou posledně jmenovaných rozsudcích je žalovanou I. V., když tato rozhodnutí konstatují neúčinnost smlouvy darovací a smlouvy o zřízení věcného břemene mezi ní a dárcem P. V. „Dle § 42a odst. 4 o.s.ř. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovaným úkonem ušlo z dlužníkova majetku, není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch." Dle ustálené judikatury soudů (viz. R č. 26,27/2000)“ rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníkovi, domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku,ale proti osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Pokud toto není možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel, místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovaného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění“. V dané věci zvolil oprávněný správně první způsob, jak se bránit dopadům jednání dlužníka, tj. navrhl nařízení exekuce postižením majetku té, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn a z majetku, který takto z vlastnictví původního dlužníka přešel na současnou povinnou, neboť, jak bylo prokázáno, povinná je stále vlastnicí nemovitostí, na něž je nařízena exekuce. V případě výše uvedeném pak nastává v exekučním řízení zvláštní situace potud, že namísto povinného dlužníka je účastníkem řízení ten, v jehož prospěch dlužník převedl majetek a tím zkrátil svého věřitele. Námitka povinné, že není pasivně legitimována v exekučním řízení tedy není opodstatněná, protože to byla právě ona, na kterou byl neúčinně majetek převeden. Další odvolací námitka povinné spočívá v tom, že jí nelze zakazovat (dle výroku III.) nakládat s jejím odděleným majetkem, ani s majetkem patřícím do společného jmění manželů (dále jen SJM), když pohledávka původního dlužníka vznikla před uzavřením manželství a do SJM nespadá. Pokud jde o první část námitky, odvolací soud ji shledal zčásti důvodnou. Dikce výroku III., který zakazuje povinné nakládat „s jejím majetkem“, je příliš obecný, široký a je v rozporu s výrokem II., který vymezuje rozsah majetku, který má být exekucí postižen. Nemovitosti, které darem získala odporovaným právním úkonem,jsou sice jejím majetkem, ale nikoliv veškerým majetkem, což se musí odrazit i v dikci výroku. Nad tento rozsah pak nelze v dispozici s jiným majetkem povinnou omezovat. Pokud jde o námitku, že není možné vést exekuci ani na majetek spadající do SJM, zde je nutno uvést, že se oprávněný nedomáhá plnění proti původnímu dlužníku, kde by bylo možné vést exekuci i proti jeho manželce jako další povinné z důvodu spoluvlastnictví dle § 143 a násl. obč. zákona. V dané věci návrh na nařízení exekuce se týká pouze ½ podílu na nemovitostech, o který původní dlužník zkrátil oprávněného tím, že jej daroval své bývalé manželce - nyní povinné. V tomto směru je tedy odvolání povinné důvodné zcela, protože exekučním titulem je sice uloženo původnímu dlužníku zaplatit 6,250.000,- Kč s příslušenstvím, ale exekuce je vedena jen proti jeho bývalé manželce proto, že získala majetek na úkor věřitele, a to neúčinně. Rozsah majetku je jasně vymezen ve výroku I., přesto ve výroku III. je omezována povinná v širším rozsahu. Nelze zde použít judikaturu soudů (R77/2003), dle níž v případě nařízení exekuce nelze namítat její nepřiměřený rozsah, protože způsobilou obranou je pozdější návrh na částečné zastavení exekuce či návrh na její odklad. V tomto případě totiž byl rozsah správně stanoven výrokem I., pouze mu nekorespondoval výrok III., pokud jde o dispozice s majetkem. Odvolací soud se v této souvislosti dále zabýval tím, zda v případě nařízení této exekuce soudem, kde se o konkrétním způsobu exekuce nerozhoduje, neboť ten volí až v exekučním příkazu soudní exekutor (srov. usnesení NS ČR sp.zn. 20 Cdo 166/2003), se lze vůbec rozsahem exekuce, případně i nepřímo jejím způsobem zabývat. Dospěl k závěru, že za situace, kdy je podkladem vykonatelný rozsudek na peněžité plnění a vykonatelný rozsudek, konstatující neúčinnost právního úkonu, kterým majetek původního dlužníka byl převeden na třetí osobu, tak lze a že neplatí výše zmíněný závěr. Při nařízení exekuce dle zák. č. 120/2001 Sb., jejímž podkladem je rozsudek, kterým bylo žalobě dle § 42a odst. 4 obč. zákona vyhověno, může soud nařídit exekuci jen ohledně majetku a jen v tom rozsahu, o který byl majetek původního dlužníka ve prospěch povinného zkrácen. Pokud jde o námitku oprávněného ve vyjádření k odvolání, že zřízením smluvní zástavy povinná snížila hodnotu podílu na nemovitostech ,tudíž lze vést přímo exekuci i na její výlučný majetek a majetek v SJM, k této nelze v exekučním řízení vůbec přihlížet. Pro účely dražby (po vydání exekučního příkazu prodejem nemovitostí v daném rozsahu, neboť jiný způsob exekuce nepřichází v úvahu), bude cena znalecky stanovena pro určení nejnižšího podání a průběh dražby následně ukáže, zda se vůbec hodnota podílu na exekuovaných nemovitostech zřízením zástavy snížila, když zástava netvoří ve smyslu ustanovení § 336a odst. 2 a 3 o.s.ř. závadu, tedy nesnižuje cenu nemovitost. Teprve tehdy, nebude-li vymoženo to, co neúčinným úkonem z majetku původního dlužníka ušlo, lze užít druhý způsob obrany zkráceného věřitele, tj. podat v nalézacím řízení žalobu na vydání bezdůvodného obohacení právě ve výši případně zjištěného rozdílu. Jedná se dle názoru odvolacího soudu o obdobnou situaci, jako když osoba, v jejíž prospěch byl odporovaný právní úkon učiněn, nemovitosti již nevlastní (srov. Usnesení NS ČR sp.zn. 20 Co 2825/2005). Odvolací soud nesouhlasí s názorem oprávněného, že již při nařízení exekuce z odporovaného právního úkonu lze ve vztahu k povinné vyslovit zákaz dispozice s jejím majetkem obecně s tím, že se teprve v exekučním příkazu upřesní, o jaký majetek se bude jednat. Již samotné nařízení exekuce totiž vyvolává neodčinitelné následky na majetku povinné (viz. § 44 odst. 7 ex. řádu). Současně je nutné upozornit, že výše uvedený netypický způsob vedení exekuce je možný jen na základě vykonatelného exekučního titulu proti původnímu dlužníkovi a rozsudku, kterým byla vyslovena neúčinnost právního úkonu ve vztahu k oprávněné. Pokud by byla exekuce vedena i ohledně jiného než neúčinným úkonem převedeného majetku, chyběl by proti povinné exekuční titul. Ta je totiž pasivně legitimována právě jen ohledně majetku a v tom rozsahu, o který byl oprávněný zkrácen neúčinným právním úkonem, jak bylo uvedeno výše. Jelikož soud I. stupně zakázal povinné disponovat s jejím majetkem nad možný rozsah, musel odvolací soud napadené usnesení ve výroku III. změnit (§ 220 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř.), jinak je jako správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení proti výroku III. j e dovolání přípustné, proti výrokům I. a II. n e n í , ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím soudu I. stupně k Nejvyššímu soudu ČR v Brně tento dospěje k závěru, že se jedná o otázku zásadního právního významu. V Praze dne 10. dubna 2009 JUDr. Milada V e s e l á, v.r. předsedkyně senátu