Dohoda účastníků rozhodčího řízení o možnosti rozhodnout bez jednání neumožňuje rozhodci použít ustanovení občanského soudního řádu o rozkazním řízení.

21Cm 85/2009 - 51 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudkyní JUD. Monikou Vackovou v právní věci žalobce: H., a.s. se sídlem M. čp. 1338, 16300 P-6, zastoupeného advokátem, proti žalovanému: T´S. CZ, s.r.o., se sídlem V J., P-1, o zrušení rozhodčího nálezu t a k t o : I. Rozhodčí nález vydaný Ing. Dr. P.M.MBA dne 13. 3. 2009 pod čj. RN-Mi-RES-01-03-29 se podle § 31 písm. b) a písm. e) zákona č. 216/1994 Sb. ruší II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 13.138,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 17. 4. 2009 domáhá zrušení rozhodčího nálezu ve výroku uvedeného. Vzhledem k datu, kdy byl nález vydán, a datu podání žaloby není pochyb o tom, že žaloba je ve smyslu § 32 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen ZRŘ) podána včas, když doručení nálezu žalobce nezpochybňuje. Žalobce tvrdí, že rozhodčí nález byl vydán přesto, že nebyla platně sjednána rozhodčí doložka, neboť osoba, která ji za žalobce podepsala (D. R.), nebyla oprávněna za žalobce jednat. Pracovní poměr pana R. u žalobce skončil v dubnu 2005, rozhodčí doložka byla podepsána až 15.5.2005. Žalobce je přesvědčen o tom, že jak rozhodčí doložka, tak uznání dluhu ze dne 31. 3. 2005, které jí předcházelo, byly antidatovány, podepsány s největší pravděpodobností na základě dohody pana R. se žalovaným, která však žalobce zavazovat nemůže. Pohledávka neexistuje, dne 31. 3. 2005, kdy měl být závazek k její úhradě uznán, ji žalobce ještě ani nevyčíslil a. 4. 4. 2005 žalobci sdělil, že odstupuje od smlouvy, která měla být základem vztahů mezi účastníky. Mezi účastníky probíhala jednání, která vyústila 2. 5. 2005 v zápočet provedený žalobcem. Jestliže 31. 3. 2005 ani nebyla vyčíslena žalovaným tvrzená pohledávka, nemohl ji žalobce v ten samý den ani uznat. Pohledávka uplatněná v rozhodčím řízení měla být pohledávkou na náhradu škody ve formě ušlého zisku, která měla vzniknout žalovanému tím, že mu žalobce nedodal objednaný materiál, který měl následně žalovaný dodat třetí osobě. Objednávka této třetí osoby však je datována až dnem 3. 5. 2005, tedy poté, kdy žalovaný od smlouvy o dodávce materiálu odstoupil. Není logické, aby škoda vzniklá na základě nesplnění objednávky z 3. 5. 2005 byla jako dluh uznána 31. 3. 2005. Časový průběh těchto událostí spolu se skutečností, že pracovní poměr pana R. u žalobce již v dubnu 2005 skončil, svědčí o tom, že rozhodčí doložka z 15. 5. 2005 spolu s dodatkem k uznání dluhu nemohla být platně uzavřena. Žalobce také tvrdí, že rozhodce postupoval v průběhu rozhodčího řízení zcela v rozporu s principy rozhodčího řízení danými ust. § 18 a 19 odst. 2 ZRŘ, žalobce nemohl svá práva v rozhodčím řízení uplatnit, neměl možnost danou věc před rozhodcem projednat, nebyla mu doručena rozhodčí žaloba, nebyly od něj vyžádány žádné listiny ani stanovisko k podané žalobě. O tom, že bylo zahájeno rozhodčí řízení, nebyl vůbec informován a doručen mu byl až vydaný rozhodčí nález. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud zjistil z předloženého rozhodčího nálezu, že rozhodce vycházel z uzavřené rozhodčí doložky obsažené v dodatku k dohodě o uznání závazku z 15. 5. 2005. Rozhodce s odkazem na § 30 ZRŘ aplikoval občanský soudní řád, konkrétně jeho ust. § 172 a následující upravující rozkazní řízení. Vydal proto rozhodčí nález bez slyšení žalovaného s tím, že uplatněný nárok z žaloby a listin s ní souvisejících zřejmě vyplývá. Žalovaný, jak z uvedeného plyne, nebyl o zahájení rozhodčího řízení informován, nemohl proto uplatnit námitku neplatnosti rozhodčí doložky již v rozhodčím řízení (§ 33 ZRŘ), soud se proto věcně zabýval též otázkou platnosti rozhodčí doložky. Soud zjistil z předložených listin následující skutečnosti: Rozhodčí doložka je obsažena v Dodatku č. 1 k uznání dluhu ze dne 31. 3. 2005, který byl za žalobce podepsán dne 15. 5. 2005 D. R. jako ředitelem společnosti. D. R. měl uzavřenu pracovní (manažerskou) smlouvu se žalobcem od 2. 2. 2004, o den dříve byl představenstvem žalobce jmenován do funkce ředitele ( viz manažerská smlouva a jmenovací listina). Dne 5. 4. 2005 D. R. zrušil svůj pracovní poměr se žalobcem okamžitě podle § 54 odst. 1 písm. b) zákoníku práce (zák. č. 65/1965 Sb. v tehdy platném znění), tj. proto, že mu zaměstnavatel nevyplatil odměnu za práci, nespecifikoval ovšem, za jaké období. Příslušná listina došla žalobci 6. 4. 2005. D. R. byl 12. 4. 2005 odvolán z funkce ředitele společnosti pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, týž den je datováno též okamžité zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, odůvodněné neomluvenými absencemi koncem února a počátkem března 2005. Téhož dne podepsal pan Roháček též předávací protokol, jímž předal žalobci veškerou dokumentaci včetně razítek, automobilu, obchodní korespondence, smluv atd. Z uvedených listin je zřejmé že žalobce neměl zájem na tom, aby pan R. u něj pracoval, soud proto – přes nedostatky v okamžitém zrušení pracovního poměru (§55 zák. práce) – vychází z toho, že pracovní poměr pana R. u žalobce skončil podle § 62 odst. 2 písm. b) zákoníku práce v den, kdy bylo žalobci okamžité zrušení doručeno. Soud se v zájmu stručnosti odůvodnění podrobněji nezabýval obsahem některých listinných důkazů, byť jimi důkaz provedl, konkrétně dopisu žalovaného z 31. 3. 2005, odstoupením od smlouvy o dodávce tvárnic učiněné ze strany žalovaného dne 4. 4. 2005, objednávkou z 3. 5. 2005, kterou si třetí osoba u žalovaného objednala betonové tvárnice, které zřejmě měly být tím zbožím, které měl dodat žalobce žalovanému (datována po odstoupení od smlouvy, po uznání dluhu), oznámením o zápočtu vzájemných pohledávek z 2. 5. 2005, dopisem společnosti A. spol. s.r.o. z 8. 6. 2005. Listiny byly předloženy k prokázání tvrzení o tom, že žalovaný v době podpisu rozhodčí doložky musel vědět, že pan R. není oprávněn za žalobce jednat. Soud sice skutečně dospěl k závěru, že listiny tak, jak jsou datovány a podle toho, co je jejich obsahem, jsou natolik ve vzájemném rozporu, že dobrou víru žalovaného přímo vylučují. Otázka dobré víry je však podstatná pouze tehdy, jestliže osoba zmocněná podle § 15 odst. 1 obch. zák. k jednání za podnikatele své oprávnění překročí. Podle § 15 odst. 1 obch. zák. kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Překročí-li zástupce podnikatele zmocnění podle odstavce 1, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla (odstavec druhý téhož ustanovení). Pan R. dne 15. 5. 2005 však již nebyl zástupcem podnikatele dle § 13 odst. 1 obch. zák., tj. osobou ze zákona zmocněnou za žalobce jednat podle § 15 odst. 1 obch. zák., tudíž neexistovalo zmocnění, které by mohl překročit. Pan R. přestal být dnem 6. 4. 2005 zástupcem žalobce podle § 15 odst. 1 obch. zák., nebyl proto oprávněn dne 15. 5. 2005 k podpisu rozhodčí doložky. Jednání pana R. žalobce nezavazuje ani dle § 16 obch. zák., neboť zcela jistě nebylo učiněno v provozovně žalobce (12. 4. 2005 odevzdal pan R. veškeré klíče). Soud na základě shora uvedených zjištění dospěl k závěru, že rozhodčí doložka ze dne 15. 5. 2005, podepsaná D. R., je neplatná, neboť ji podepsala za žalobce osoba, která k jednání za žalobce v té době nebyla oprávněna ( a contrario § 13 odst. 1 obch. zák.). Bez ohledu na shora uvedené soud konstatuje, že rozhodce, který vydal napadený rozhodčí nález, naprosto hrubým způsobem porušil principy ovládající rozhodčí řízení. Rozhodce uvádí v závěru svého nálezu (v poučení), že rozhodčí řízení před rozhodci ad hoc je ovládáno zásadou formálnosti a písemnosti procesních úkonů. Rozhodce se mýlí. Rozhodčí řízení totiž, jak vyplývá z ust. § 19 odst. 1 až 3 ZRŘ, má být zásadně vedeno podle dohody stran, případně způsobem, k němuž strany rozhodce zmocní. Rozhodce může postupovat způsobem, který považuje za vhodný, bez zbytečných formalit (zásada neformálnosti rozhodčího řízení), nicméně při poskytnutí stejné příležitosti k poskytnutí práv všem stranám (zásada rovnosti stran rozhodčího řízení) tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu s tím, že zásadně je řízení před rozhodci ústní, nedohodnou-li se strany jinak (zásada ústnosti rozhodčího řízení). Vycházel-li rozhodce, jak ve svém nálezu uvádí, z textu rozhodčí doložky (kterou považoval za platnou), která obsahuje dohodu o tom, že ústní jednání nemusí proběhnout, neznamená to, že by tím byla založena jakási zásada písemnosti a formálnosti rozhodčího řízení. Rozhodce sice mohl vzhledem k dohodě (byla-li by platně uzavřena) v konkrétním případě rozhodnout na základě předložených listin bez jednání, bylo však třeba, aby takové listiny vyžádal od obou účastníků a aby znal jejich stanovisko k podstatě nároku, který byl žalobou uplatněn. Dohoda o možnosti rozhodnout bez jednání v žádném případě neumožňuje aplikovat ustanovení o rozkazním řízení soudním v řízení rozhodčím. Vzhledem k charakteru rozhodčího řízení je přiměřená aplikace těchto ustanovení zcela vyloučena. Rozhodčí nález je vydáván zásadně bez možnosti opravného prostředku a je vykonatelný doručením (§28 odst. 2 ZRŘ), platební rozkaz vydaný v rozkazním řízení soudním naopak lze zcela jednoduchým způsobem zrušit již podáním odporu (§174 odst. 2 o.s.ř.). V rozkazním řízení je odůvodněno rozhodnout bez slyšení žalovaného, neboť žalovaný má možnost obrany proti rozhodnutí, s nímž nesouhlasí, podá-li proti němu odpor. Je však zcela vyloučeno postupovat tímto způsobem v řízení, kde vydané rozhodnutí je rozhodnutím konečným, bez možnosti opravného prostředku, v řízení, kde pravomoc rozhodce je založena dohodou stran a výsledek rozhodčího řízení je svou podstatou narovnáním vzájemných vztahů. V rozhodčím řízení vzhledem k důsledkům, které rozhodčí nález může mít, si musí být rozhodce vědom své odpovědnosti, kterou mu strany svěřily, a naprosto důsledně postupovat tak, aby dbal práv obou stran a oběma dal stejnou možnost k jejich uplatnění (§ 19 odst. 2 ZRŘ). Rozhodce v souzeném případě neměl podmínky pro to, aby postupoval způsobem, který je z jeho nálezu zřejmý, porušil principy ovládající rozhodčí řízení, nedal žalované straně možnost věc před rozhodcem projednat, je tedy dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu soudem podle § 31 písm. e) ZRŘ. Již jen na okraj soud poznamenává, že z listin, které byly rozhodci předloženy, žalobou uplatněný nárok ani neplyne; rozhodci bylo předloženo pouze uznání dluhu s datem 13. 3. 2005, a objednávka učiněná až poté, dne 3. 5. 2005, na základě níž dříve uznaný dluh měl vzniknout. Soud z uvedených důvodů žalobě vyhověl, neboť shledal důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b) a e) ZRŘ. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl v řízení úspěšný, v souvislosti s řízením mu vznikly náklady za právní zastoupení ve výši 9.000,- Kč podle § 8 vyhl.č. 484/2000 Sb. ve znění účinném od 1. 9. 2006 a 4x režijní paušál po 300,- Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ve věci, účast u jednání, žaloba), včetně částky 1.938,-Kč odpovídající 19% DPH, a dále 1.000,- Kč za zaplacený soudní poplatek. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku se lze odvolat odvolání do 15ti dnů od jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu. V Praze dne 1. prosince 2009 JUDr. Monika Vacková, v.r. soudkyně