Pokud je jednou ze stran smlouvy o spotřebitelském úvěru nepodnikatel, je třeba výši úroku z prodlení ve vztahu k němu podrobit režimu § 517 obč. zák.

U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zatočilové a soudců JUDr. Ivy Zemanové a Mgr. Viktora Sedláka ve věci žalobce: G. M. m, a.s. se sídlem P-4, V.1422/1a, zast. advokátem proti žalovanému: B. R., naposledy bytem P-4, M. 1390/1, zast. opatrovníkem, advokátem, o zaplacení částky 26.955,- Kč s přísl., k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17.4.2009, č.j. 10 C 271/2008 – 44, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně s e v napadeném zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení z r u š u j e a v tomto rozsahu s e věc v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 19.692,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4.12.2005 do zaplacení, jehož výše bude odpovídat výši repo sazby stanovené ČNB vždy k 1. dni, ve kterém bude trvat prodlení žalovaného, zvýšené o 7 procentních bodů, a dále částku 537,44 Kč, to vše do právní moci rozsudku. Žalobu zamítl v části na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 7.263,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně od 4.12.2005 do zaplacení, úrok z prodlení z částky 19.962,- Kč od 14.12.2005 do zaplacení ve výši převyšující zákonný úrok přiznaný uvedeným rozsudkem částku 5.695,51 Kč. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a opatrovníku žalovaného přiznal odměnu ve výši 2.400,- Kč. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce na žalovaném domáhal zaplacení částky 26.955,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně od 4.12.2005 do zaplacení a dále částky 6.232,95 Kč z titulu plnění ze smlouvy o revolvingovém úvěru. Žalovanému z důvodu neznámého pobytu ustanovil soud I. stupně dle § 29 odst. 3 o.s.ř. opatrovníka z řad advokátů. Soud I. stupně vzal za prokázané, že účastníci dne 20.5.2002 uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru s výší úvěrového rámce 20.000,- Kč. Na základě této smlouvy byl žalovaný oprávněn čerpat finanční prostředky až do výše poskytnutého úvěrového rámce a byl povinen vrátit poskytnuté prostředky v měsíčních splátkách po 1.000,- Kč splatných vždy ke každému 25. dni v měsíci. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky a sazebník žalobce. Žalovaný čerpal dne 12.6.2002 částku 8.000,- Kč, dne 26.6.2002 částku 8.000,- Kč, dne 1.7.2002 částku 4.000,- Kč, dne 22.1.2003 částku 3.149,- Kč, dne 30.5.2003 částku 2.000,- Kč, dne 11.7.2003 částku 1.600,- Kč, dne 3.10.2003 částku 2.000,- Kč a dne 18.11.2003 částku 600,- Kč, celkem tedy 29.349,- Kč. V roce 2002 žalobci uhradil splátky ve výši 1.000,- Kč dne 11.7., 12.8., 17.9., dne 15.11. uhradil splátky dvě. V roce 2003 pak žalovaný uhradil splátky ve výši 1.000,- Kč ve dnech 2.1., 3.3., 18.4., 28.4., 28.5., 27.5., 1.7., 5.9., dne 17.10. uhradil splátky dvě a dne 10.12.2003 splátku jednu, v roce 2004 dne 12.1. částku 1.000,- Kč a dne 11.5. částku 4.000,- Kč. Dále bylo prokázáno, že dopisem ze dne 19.11.2005 odeslaným na adresu uvedenou ve smlouvě vyzval zástupce žalobce žalovaného k zaplacení dlužné částky. Soud I. stupně vyšel při právním hodnocení věci z obsahu ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku a dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru. Žalovaný byl dle smlouvy povinen vrátit žalobci čerpané peněžní prostředky včetně sjednaného úroku ve výši 1,89 % měsíčně a poplatků. Sjednané splátky však nedodržel. Žalobce v souladu s čl. 8 obchodních podmínek proto požádal o okamžité splacení úvěru. Žalovaný neprokázal, že by na úvěr zaplatil více, než tvrdí žalobce, a proto soud I. stupně vyhověl žalobě co do požadované jistiny ve výši 20.692,- Kč, od které odečetl částku 1.000,- Kč sestávající z částky 874,95 Kč a částky 125,05 Kč, které dle závěru soudu I. stupně žalobce neoprávněně započetl ze zaplacených splátek na úhradu smluvní pokuty a sankčního úroku z prodlení, když na tyto položky nevznikl žalobci nárok. Soud I. stupně neshledal důvodným nárok žalobce na úhradu sankčního úroku z prodlení, který účastníci ve smlouvě sjednali ve výši 0,1 % denně. Uvedené ujednání hodnotil soud I. stupně jako neplatné pro rozpor se zákonem vzhledem ke znění ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku. Žalovaný není podnikatelem, a proto nese odpovědnost za porušení povinností vyplývajících ze závazkového vztahu se žalobcem, který je podnikatelem, pouze podle občanského zákoníku. Soud I. stupně z uvedených důvodů zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení převyšujícího jím přiznaný zákonný úrok z prodlení dle § 517 odst. 2 obč. zákoníku. Z téhož důvodu přepočetl žalobcem požadovaný kapitalizovaný sankční úrok z prodlení ke dni 3.12.2005, který žalobce vypočetl z jednotlivých dlužných splátek ve výši 6.232,95 Kč, neboť vycházel z úrokové sazby 0,1 % denně. Soud I. stupně přiznal žalobci pouze úrok z prodlení v zákonné výši, který z jednotlivých dlužných splátek do 3.12.2005 činí dle jeho závěrů částku 537,44 Kč a ve zbytku (částka 5.695,51 Kč) žalobu zamítl. Soud I. stupně dále neshledal důvodným nárok žalobce na úhradu smluvní pokuty ve výši 6.263,- Kč. Ujednání účastníků obsažené v čl. 7 obchodních podmínek o smluvní pokutě hodnotil jako neplatné dle § 37 odst. 1 občanského zákoníku pro neurčitost, když výše smluvní pokuty byla sjednána s odkazem na aktuální sazebník a není zřejmé, zda se mělo jednat o sazebník platný v době uzavření smlouvy či v době porušení povinnosti. Uvedené ujednání soud I. stupně posoudil jako neplatné i dle § 39 občanského zákoníku, neboť obchází zákon tím, že fakticky zvyšuje hranici zákonného úroku z prodlení. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Ustanovenému opatrovníku žalovaného přiznal odměnu dle § 3, § 9 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. a rovněž náhradu tří paušálních výdajů po 300,- Kč. Rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení napadl včasným odvoláním žalobce s tím, že soud I. stupně dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Namítal, že ust. § 369 ve spojení s § 262 obchodního zákoníku ponechává plně na vůli účastníků smluvního vztahu, zda se výše úroků z prodlení bude řídit subsidiární zákonnou úpravou, nebo zda si ji účastníci smluvního vztahu sjednají odlišně. Zároveň neobsahuje žádné omezení, pokud jde o výši, v jaké lze úrok z prodlení smluvit. Omezení je dáno pouze etikou stran, tedy zásadami poctivého obchodního styku, ochranou spotřebitele tak, aby jeho postavení nebylo zhoršené, a samozřejmě trestněprávními předpisy, přičemž v tomto směru je třeba vycházet ze stávající judikatury, podle které 0,1 % denně samo o sobě za nemravné, resp. v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku není považováno. Smluvní úprava úroků z prodlení nespadá do oblasti odpovědnosti za porušení povinností z právních vztahů tak, jak má na mysli ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku. Povinnost hradit úroky z prodlení lze sice považovat za následek porušení povinnosti platit řádně a včas, avšak ve smyslu sankce za toto porušení a nikoliv ve smyslu odpovědnosti. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.2.2007, č.j. 57 Co 286/2006 – 54, ve kterém soud zaujal stanovisko, dle něhož by při výkladu přijatém okresním soudem byla vyloučena možnost sjednat si ve smlouvě řídící se režimem obchodního zákoníku, jejíž jednou smluvní stranou byla nepodnikající osoba, tedy osoba v postavení spotřebitele, úrok z prodlení vyšší nežli úrok přípustný podle občanského zákoníku, který má v této části kogentní úpravu. Výklad použitý okresním soudem zhodnotil krajský soud jako nesprávný. V návaznosti na uvedené žalobce uzavřel, že v daném případě lze uzavřít dohodu o úroku z prodlení podle obchodního zákoníku, a výše takto dojednaných úroků 0,1 % není nepřiměřeně vysoká mimo jiné také s ohledem na neexistenci jiného zajišťovacího prostředku pohledávky. Žalobce dále namítal, že v bodu 7.1 smluvních podmínek se účastníci dohodli, že „porušení povinností zákazníka vyplývajících ze smlouvy zakládá právo věřitele na smluvní pokutu a tam, kde je to stanoveno, též na smluvený úrok z prodlení…“. V bodu 7.2 smluvních podmínek si pak účastníci sjednali, že „pro případ porušení povinností zákazníka poskytnout řádně a včas peněžité plnění v dohodnuté výši se sjednává úrok z prodlení dle aktuálního sazebníku“. Aktuální sazebník poplatků stanovil smluvenou výši úroku z prodlení na 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Dle názoru žalobce se jedná o ujednání dostatečně určité a jednoznačné, neobcházející zákon, neboť sjednání smluvní pokuty zákon výslovně umožňuje a žalobci se jeví nepřesvědčivou a nesprávnou úvaha soudu o tom, že smluvní pokuta znamená faktické navýšení úroku z prodlení. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v rozsahu podaného odvolání dle § 212, § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. ve znění účinném do 30.6.2009 – srov. čl. II, bod 10. zák. č. 7/2009 Sb., a dospěl k následujícím závěrům. Předmětem odvolacího řízení je nárok žalobce na úhradu smluvní pokuty ve výši 6.263,- Kč, částky 1.000,- Kč představující částku 874,95 Kč, kterou žalobce ze zaplacených částek započetl na smluvní pokutu, a částky 125,05 Kč, kterou žalobce z částek zaplacených žalovaným započetl na sankční úrok z prodlení, a to s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně od 4.12.2005 do zaplacení, a dále nárok na zaplacení úroku z prodlení z částky 19.692,- Kč od 14.12.2005 (správně od 4.12.2005 – pozn. odvolacího soudu) do zaplacení ve výši převyšující zákonný úrok přiznaný rozsudkem soudu I. stupně. Předmětem odvolacího řízení je též nárok žalobce na zaplacení jím vypočteného kapitalizovaného sankčního úroku z prodlení nejen ve výši 537,44 Kč tak, jak mu přiznal soud I. stupně, ale i ve výši 5.695,51 Kč. V řízení před soudem I. stupně bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 497 a násl. obchodního zákoníku. Žalovaný ve smlouvě vystupuje jako fyzická osoba, nikoliv jako podnikající subjekt. Soud I. stupně nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty v požadované výši 6.263,- Kč neshledal důvodným, neboť příslušná ujednání účastníků o smluvní pokutě shledal neplatná pro jejich neurčitost dle § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Z odůvodnění napadeného rozsudku ale nevyplývá, jaká konkrétní zjištění soud I. stupně ze smlouvy o úvěru, z obchodních podmínek a sazebníku učinil o obsahu ujednání týkajících se smluvní pokuty tak, aby mohl učinit svůj závěr o neplatnosti ujednání pro neurčitost dle § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Rozsudek soudu I. stupně je proto v této části nepřezkoumatelný a odvolací soud se nemůže vyjádřit k jeho správnosti. Soud I. stupně dále učinil závěr, dle kterého jsou ujednání o smluvní pokutě neplatná dle § 39 občanského zákoníku, protože obcházejí zákon, když fakticky zvyšují hranici zákonného úroku z prodlení. Tento závěr je nesprávný. Smluvní pokuta jako jeden ze zajišťovacích prostředků je upravena v ust. § 544 a § 545 obč. zákoníku. Smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost. Zákon přitom nevylučuje možnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s placením peněžitého závazku. Smluvní pokuta je samostatným nárokem, který si strany musí sjednat. Oproti tomu úrok z prodlení je příslušenstvím pohledávky, tedy majetkovou sankcí stanovenou zákonem (§ 121 odst. 3, § 517 odst. 2 občanského zákoníku). Věřiteli přímo ze zákona vzniká v případě prodlení dlužníka s placením peněžitého plnění nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši stanovené prováděcím předpisem – nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Z uvedených rozdílů právní úpravy smluvní pokuty a úroku z prodlení, dále z toho, že občanský zákoník ani jiný právní předpis neobsahují žádnou právní úpravu o souběhu těchto majetkových sankcí, a konečně i z toho, že jde o dva různé právní instituty (smluvní pokuta je zajišťovacím prostředkem a úrok z prodlení zákonným důsledkem prodlení), vyplývá, že sjednají-li si účastníci závazkového vztahu pro případ prodlení se splněním peněžitého či nepeněžitého závazku smluvní pokutu, je dlužník povinen v případě prodlení se splněním uvedeného závazku zaplatit věřiteli sjednanou smluvní pokutu a vedle toho i úrok z prodlení ve smyslu § 517 odst. 2 občanského zákoníku. Zákon připouští, aby porušení téže povinnosti bylo sankcionováno dvakrát (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2495/98, 29 Cdo 742/99). Soud I. stupně dospěl ale ke správnému závěru, když uzavřel, že v posuzovaném případě odpovědnost za prodlení s plněním peněžitého závazku žalovaného vystupujícího v právním vztahu v postavení nepodnikatele se bude řídit ustanoveními o prodlení dlužníka obsaženými v občanském zákoníku v § 517, neboť i v obchodněprávní smlouvě, z níž plynoucí odpovědnostní vztahy jsou podrobeny režimu obchodního zákoníku, se uplatní kogentní charakter ust. § 517 odst. 2 občanského zákoníku ohledně stanovování výše úroků z prodlení a nemožnosti smluvit si vlastní výši úroků z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.2008, sp. zn. 32 Odo 873/2006). V posuzovaném případě je nutno vyjít z obsahu ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, dle kterého ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odst. 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinnosti z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společenské závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Námitky žalobce uvedené v odvolání v souvislosti s platností smluveného úroku z prodlení proto nelze shledat důvodnými. Nejvyšší soud ČR zaujal ve výše uvedeném rozhodnutí k této problematice jednoznačné stanovisko, na něž důvodně odkázal i soud I. stupně, který následně přiznal žalobci nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení dle § 517 odst. 2 občanského zákoníku. Z odůvodnění rozsudku však nevyplývá, jak soud I. stupně vypočetl výši kapitalizovaného úroku z prodlení. I v této části je proto rozsudek nepřezkoumatelný a v návaznosti na výše uvedené závěry zatím nelze zhodnotit případnou oprávněnost zápočtu částky 1.000,- Kč na smluvní pokutu a sankční úrok a ani důvodnost zamítnutí příslušenství pohledávky. Odvolací soud proto podle § 219a odst. 1 písm. b/, odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Úkolem soudu I. stupně bude, aby vyzval žalobce k novému výpočtu kapitalizovaného úroku z prodlení, a to v zákonné výši stanovené v § 517 odst. 2 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Uvedený postup bude nezbytný, neboť jak vyplývá ze žaloby, žalobce od částky 22.000,- Kč, kterou žalovaný na splátkách uhradil, odečetl v souladu s čl. 6.6 smluvních podmínek částku 7.838,- Kč na řádný úrok, částku 1.085,- Kč na poplatky, částku 12.077,- Kč na čerpané peněžní prostředky, částku 125,05 Kč na úrok z prodlení a částku 874,95 Kč na smluvní pokutu. Ze žaloby ani ze žádného jiného důkazu předloženého soudu I. stupně však nevyplývá, kdy k jednotlivým zápočtům došlo, zejména pak k zápočtům smluvní pokuty a úroku z prodlení. Soud I. stupně eventuálně v této souvislosti vyzve žalobce k návrhu na doplnění dokazování. V novém rozsudku soud I. stupně jednoznačně a srozumitelně vysvětlí svůj výpočet kapitalizovaného úroku z prodlení. Závěr o platnosti, resp. neplatnosti ujednání účastníků o smluvní pokutě ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku podloží konkrétní citací příslušných ujednání smlouvy o úvěru, obchodních podmínek a sazebníku tak, aby na základě nich mohl uvést, proč příslušná ujednání hodnotí jako neplatná. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud I. stupně o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 1. prosince 2009 JUDr. Eva Zatočilová, v.r. předsedkyně senátu