Domáhal-li se žalobce přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu v souvislosti s nezákonným rozhodnutím (zahájení trestního stíhání a následné zproštění obžaloby), která mu měla vzniknout v letech 1998 až 2001, tj. před účinností zák.č. 160/2006 Sb., s odkazem na novelizovaný zák.č. 82/1998 Sb., nelze tuto nemajetkovou újmu dle tohoto zákona odškodnit, neboť nejde o nárok uvedený v čl. II zák.č. 107/2006 Sb. Byla-li skutková tvrzení žalobce svým charakterem podřaditelná pod nárok na ochranu osobnosti dle § 11 a násl. obč. zák., měl se tohoto nároku domáhat podáním žaloby u krajského soudu v I. stupni v nyní projednávané věci nemá odvolací soud povinnost zamítavý rozsudek soudu I. stupně zrušit a věc postoupit tomuto soudu jako věcně příslušnému.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Zory Musilové a soudkyň JUDr. Kláry Bernardové a JUDr. Heleny Karetové ve věci žalobce: I. L.B., bytem P-10, U Š. 6, proti žalované: Č. r. – M. s., se sídlem P-2, V. 16, pro zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 375.000,- Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. října 2008, č. j. 23 C 268/2007-20, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně s e p o t v r z u j e. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 375.000,- Kč a současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak o žalobě podané dne 23.10.2007, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení výše uvedené částky jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon“) ve znění novely provedené zák. č. 160/2006 Sb. (dále i jen „novela“), která byla žalobci způsobena zahájením a vedením trestního stíhání proti jeho osobě na základě sdělení obvinění ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci, pro který byla na žalobce podána obžaloba, jíž byl následně v plném rozsahu zproštěn. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a namítla promlčení uplatněného nároku s poukazem na ust. § 32 odst. 3 zákona s tím, že možnost aplikace přechodného ustanovení č.l. II. novely je vyloučena. Žalobce námitku promlčení považoval za nedůvodnou s tím, že nezmeškal šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůtu zakotvenou v § 32 odst. 3 zákona, neboť se o vzniku nemajetkové újmy dozvěděl až na základě přiznání újmy majetkové utrpěné v tomtéž trestním řízení, o které bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6.5.2007 ve věci sp. zn. 23 C 10/2005. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že trestní řízení vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 6 T 140/2001 bylo zahájené vůči žalobci sdělením obvinění ze dne 20.10.1998 pro trestný čin poškozování cizí věci podle ust. § 257 odst. 1 tr. zák. a bylo skončeno zproštěním obžaloby rozsudkem téhož soudu ze dne 17.7.2001, č. j. 6 T 140/2001-271, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19.11.2001, č. j. 8 To 453/2001-287 nabyl právní moci dne 19.11.2001. Žalobce se obrátil na žalovanou se žádostí o předběžné projednání nároku uplatněného žalobou, avšak žalovaná jeho žádosti nevyhověla. V řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 10/2005 žalobce uplatnil nárok na zaplacení náhrady škody (majetkové újmy) ve výši 6.630,- Kč představované náklady obhajoby vynaloženými v předmětném trestním řízení, přičemž rozsudkem ze dne 5.6.2007 bylo žalobě zcela vyhověno. Při právním posouzení se soud I. stupně nejprve zabýval důvodností vznesené námitky promlčení žalobního nároku. Dopad přechodného ustanovení čl. II. zák. č. 160/2006 Sb. ve vazbě na ust. § 32 odst. 3 zákona s ohledem na obecný zákaz pravé zpětné účinnosti právních norem (§ 868 obč. zák.) vyložil tak, že nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zákon zásadně zakládá pouze v těch případech, kdy nemajetková újma vznikla až po nabytí účinnosti novely provedené zák. č. 160/2006 Sb. (tj. po 27.4.2006), a to s jedinou výjimkou představovanou nemajetkovou újmou způsobenou specifickým (a v praxi zřejmě nejčastějším) druhem nesprávného úředního postupu představovaným průtahy v řízení. Soud I. stupně proto uzavřel, že úvaha žalované o promlčení žalobního nároku není zcela přiléhavá, neboť žaloba je nedůvodná a nelze jí vyhovět již proto, že zákon s nezákonným rozhodnutím (jež je v dané věci třeba považovat za odpovědnostní titul) nárok žalobou uplatněný nespojuje, tedy neumožňuje v režimu odpovědnosti státu za škodu žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmu odškodnit. Trestní řízení, s jehož zahájením a vedením žalobce vznik nemajetkové újmy spojuje, pravomocně skončilo dne 19.11.2001, přičemž žalobce v replice k vyjádření žalované jednoznačně uvedl, že mu nemajetková újma vznikla v trestním řízení vedeném v období od 20.10.1998 do 19.11.2001. Právě vedení trestního řízení představuje v té či oné míře určitý zásah do osobnostních práv toho, vůči němuž je vedeno. Úmyslem zákonodárce při přijetí novely provedené zák. č. 160/2006 Sb. však rozhodně nebylo prolomit obecně panující princip zákazu pravé zpětné účinnosti právních norem a vztáhnout aplikaci novely i na případy křivd, k nimž mělo dojít před delší dobou nazpět, když tomuto výkladu odpovídá jak znění důvodové zprávy k čl. II. novely, tak závěry Ústavního soudu obsažené v nálezech sp. zn. I. ÚS 85/04 a IV. ÚS 428/05. Soud I. stupně přisvědčil žalobci, že věcně v podstatě stejnou žalobu na ochranu osobnosti byl oprávněn podat i před účinností zák. č. 160/2006 Sb. u krajského soudu jako věcně příslušného soudu I. stupně. Protože však k zásahu do osobnostních práv žalobce trestním stíháním a v důsledku toho ke vzniku nemajetkové újmy mělo a mohlo dojít pouze před účinností novely, nelze žalobou uplatněný nárok subsumovat pod ust. § 31a zákona, resp. odpovědnostní konstrukci tímto zákonem upravenou, neboť pro takový postup chybí zákonný podklad, jelikož vznik jím tvrzeného nároku na satisfakci nemajetkové újmy je nutno klást do období předcházejícího účinnosti novely, která svěřila rozhodování o osobnostních žalobách proti státu soudům rozhodujícím o nárocích dle zák. č. 82/1998 Sb., čímž vlastně rozštěpila věcně jednu a tutéž agendu mezi okresní a krajské soudy jako soudy I. stupně. K odškodnění nemajetkové újmy požadované žalobou v této věci však chybí v režimu tohoto zákona podklad, tedy opora v hmotném právu. Závěrem ještě soud I. stupně uvedl, že nepovažoval za důvodné tvrzení žalobce, že se mohl dozvědět o vzniku nemajetkové újmy až dne 5.6.2007, kdy mu soud přiznal náhradu škody za vynaložené náklady obhajoby v předmětném trestním řízení. Za evidentní považoval, že měla-li nemajetková újma vzniknout žalobci v souvislosti s vedením trestního řízení proti jeho osobě, je třeba okamžik vědomosti žalobce o vzniku nemajetkové újmy klást nejpozději k okamžiku skončení trestního stíhání. Žalobu proto z uvedených důvodů zamítl a výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a contrario. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž se neztotožnil se závěry soudu I. stupně, že jeho žalobní požadavek nemá oporu v hmotném právu a že by došlo k pravé zpětné účinnosti právní normy. Žalobce je přesvědčen, že žaloba nemůže trpět žádnou absencí úpravy hmotného práva, a to s ohledem na ustanovení §§ 11 a násl. obč. zák. účinného od 1.4.1964, jakož i speciální zák. č. 82/1998 Sb. navazující na zrušený zák. č. 58/1969 Sb. Občanskoprávní vztah mezi žalobcem a žalovaným státem založený v důsledku nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ze dne 20.10.1998 zde existuje již dlouhodobě. Podle názoru žalobce tak rozhodující vada rozsudku spočívá v tom, že spor jednoznačně upravený hmotným právem nedokázal posoudit podle příslušných ustanovení práva procesního, když to, že sdělení obvinění a následné ústrky v trestním řízení mohou v případě pravomocného zproštění obžaloby způsobit zásah do osobnostních práv žalobce, soud v zásadě nepopírá. Otázka spočívá v tom jakou procesní formou se imateriálního odškodnění domáhat. Procesní situaci s níž se žalobce musel vypořádat, rozebral i ve své replice podané dne 30.1.2008, v níž se odvolal zejména na nález Ústavního soudu ze dne 13.7.2006, sp. zn. ÚS 85/04, který shrnul, že nová právní úprava zák. č. 160/2006 Sb. nárok na náhradu nemateriální újmy nekonstituuje, ale pouze v rovině vnitrostátní úpravy deklaruje jeho existenci, když ani předtím nebylo vyloučeno, aby se jednotlivec domáhal náhrady za nemateriální újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv cestou ochrany osobnosti. Žalobce poukázal dále na nepromlčitelnost práva na ochranu osobnosti podle judikatury Nejvyššího soudu včetně nepromlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy. Nelze proto připustit, aby se po novele zák. č. 82/1998 Sb. možnosti ochrany práv fyzických osob zhoršily. Na nepromlčení konkrétního nároku žalobce nemůže nic změnit ani poslední názor velkého senátu Nejvyššího soudu ČR z 12.11.2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, který náhradu nemajetkové újmy zařadil do práv podléhajících obecné promlčecí době, neboť na případ žalobce se vztahuje zvláštní úprava podle ust. § 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. o subjektivní šestiměsíční a objektivní desetileté promlčecí lhůtě. Zásadní pochybení soudu I. stupně spočívá v tom, že toliko způsob správy vztahů účastníků jinou právní normou vykládá jako neexistenci úpravy těchto vztahů hmotným právem. Článek II. přechodných ustanovení zák. č. 160/2006 Sb. na věci nic nemění, protože se týká pouze jiného segmentu vztahů státu a občana, a to konkrétně nesprávného úředního postupu zahrnujícího vesměs průtahy v řízení, které na rozdíl od osobnostních práv žádný zákon dosud fakticky neupravoval, a proto bylo třeba zpětný účinek novely zákona eliminovat. Závěrem žalobce uvedl, že nesouhlasí s názorem soudu I. stupně o nesplnění šestiměsíční subjektivní lhůty pro uplatnění hmotněprávního nároku u žalované na poskytnutí náhrady nemajetkové újmy. Žalobce jako poškozený sice mohl mít povědomost o nemajetkové újmě a o její výši vyjádřitelné v penězích již v době skončení trestního řízení, jak uvedl soud I. stupně, avšak pro posouzení věci je stěžejní, že na rozdíl od bezodkladně uplatněné materiální škody a odhlédnuto od neexistence běhu promlčecí lhůty osobnostních práv, nebylo stále jasné, na základě jakého odpovědnostního titulu a kdo za ni odpovídá. Žalobce se o funkci rozsudku zprošťujícího jej obžaloby jako o správním aktu zrušujícím rozhodnutí o zahájení trestního stíhání dozvěděl až z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5.6.2007, přičemž až od tohoto dne mohl žalobce získat úplnou vědomost o rozsahu újmy a odpovědnosti za ni, aby bylo možno podat žalobu o její náhradu způsobilou k projednání u soudu. Pokud soud I. stupně na straně 4 odůvodnění uvádí, že žalobce je nadále legitimován k podaní žaloby o ochranu osobnosti podle občanského. zákoníka, měl řízení pro věcnou nepříslušnost zdejšího soudu zastavit a věc postoupit příslušného krajskému soudu. Závěrem žalobce navrhnul, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že se plně ztotožňuje s napadeným rozsudkem a navrhla jeho potvrzení jako věcně správného. Odvolací soud z podnětu včasného odvolání žalobce přezkoumal podle § 212 a 212a o.s.ř. napadený rozsudek včetně řízení jeho vydání předcházejícího a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Soud I. stupně rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, z něhož vyvodil i naprosto správné právní závěry, s nimi se odvolací soud zcela ztotožnil, a tudíž pro stručnosti odkazuje na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud plně sdílí právní názor soudu I. stupně, že žalobní požadavek žalobce na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon“) ve znění novely provedené zák. č. 160/2006 Sb. (dále i jen „novela“) účinné od 27.4.2006 nelze podřadit pod citované ustanovení, resp. odpovědnostní konstrukci tímto zákonem upravenou, když uvedený zákon jako hmotně právní předpis neumožňuje nárok žalobce v režimu tohoto zákona odškodnit. Trestní řízení, s jehož zahájením usnesením o sdělení obvinění za spáchání trestného činu poškozování cizí věci ze dne 20.10.1998 a vedením žalobce vznik nemajetkové újmy spojuje, pravomocně skončilo zproštěním žalobce obžaloby rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17.7.2001 č.j. 6 T 140/2001-271, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19.11.2001 č.j. 8 To 453/2001-287, nabyl právní moci dne 19.11.2001, a tudíž je zcela zřejmé, že vznik žalobcem tvrzeného nároku, jakož i subjektivní vědomost žalobce o vzniku nemajetkové újmy i o její výši je třeba vázat nejpozději k uvedenému datu. Skutečnost, že žalobce se o funkci rozsudku zprošťujícího jej obžaloby jako o správním aktu zrušujícím rozhodnutí o zahájení trestního stíhání dozvěděl až z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5.6.2007, jímž mu byla přiznána náhrada majetkové újmy vzniklé mu v předmětném trestním řízení vynaložením nákladů na obhajobu, je právně zcela bez významu. Jelikož vznik nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je třeba jednoznačně klást do doby předcházející 27.4.2006, kdy nabyl účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., nelze nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím v režimu tohoto zákona odškodnit, když tento zákon do poměrů žalobce nedopadá z důvodů naprosto pregnantně a vyčerpávajícím způsobem uvedených v napadeném rozsudku, na něž odvolací soud zcela odkazuje. Nárok žalobce by mohl být odškodnitelný pouze cestou žaloby na ochranu osobnosti podle § 11 a násl. obč. zák. podané u věcně příslušného krajského soudu jako soudu I. stupně, o čemž žalobce správně poučil již soud I. stupně. Pokud žalobce v odvolání namítal, že s ohledem na závěr o legitimaci žalobce k podání žaloby o ochranu osobnosti podle občanského zákoníku měl soud I. stupně věc postoupit věcně příslušnému krajskému soudu, odvolací soud je toho názoru, že soud I. stupně procesně nepochybil, když takto nepostupoval, žalobu věcně projednal a rozhodl o ní. Je třeba vycházet z toho, že žalobce sám v rámci své dispozice zvolil pro uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu postup podle speciálního zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon“) ve znění novely provedené zák. č. 160/2006 Sb., jak o tom jednoznačně svědčí žádost o předběžné projednání nároku dle zák č. 160/2006 Sb. ze dne 13.8.2007 adresovaná Ministerstvu spravedlnosti ČR, obsah žaloby podané v této věci dne 23.10.2007 u Obvodního soudu jako soudu věcně příslušného, replika žalobce ze dne 29.1.2008 k vyjádření žalované a konečně i obsah odvolání žalobce proti napadenému rozsudku, v němž žalobce nadále setrval na názoru, že jeho nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle výše citovaného zákona je v režimu tohoto zákona odškodnitelný, když až dne 5.6.2007, tedy až po účinnosti novely provedené zák. č. 160/2006 Sb., mohl získat úplnou vědomost o rozsahu vzniklé újmy a odpovědnosti za ni. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. a contrario, když procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V Praze dne 16. června 2009 JUDr. Zora M u s i l o v á , v.r. předsedkyně senátu