Nárok na náhradu škody spočívající v nutné péči dalších osob o osobu poškozeného a v obstarání potřeb jeho domácnosti je nárokem na náhradu nákladů spojených s léčením dle §449 obč.zák. Aktivně legitimován k uplatnění nároku je ten, kdo náklady vynaložil.

55 Co 418/2008 -229 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Zory Musilové a soudkyň JUDr. Heleny Karetové a JUDr. Kláry Bernardové ve věci žalobce: J. P., bytem D. Ž., P. K. 111, zastoupeného advokátkou proti žalovanému: A. p., a.s., se sídlem P-8, K. Š. 656/3, o náhradu škody na zdraví, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. dubna 2008 č.j. 27C 222/2004-202, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku (II.) o zamítnutí žaloby co do částky 1,272.000,- Kč p o t v r z u j e , co do částky 1,029.114,50 Kč s příslušenstvím a zaplacení úroku z prodlení z částky 270.000,- Kč a ve výrocích (III. a IV.) o nákladech řízení z r u š u j e a v tomto rozsahu se věc v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 55.200,- Kč s příslušenstvím /výrok I./. Co do částky 2,301.114,50 Kč s příslušenstvím, jakož i o zaplacení úroku z prodlení z částky 270.000,- Kč žalobu zamítl /výrok II./. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo /výrok III./. Státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení /výrok IV./. Rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody na zdraví z dopravní nehody, kterou utrpěl dne 17.8.2002, když žalovaný odpovídá za škodu z titulu uzavřeného pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla. Škodu složil z bolestného ve výši 55.200,- Kč, mimořádného navýšení ztížení společenského uplatnění ve výši 1.272.000,- Kč (když žalovaným zaplacené ztížení společenského uplatnění včetně navýšení dle ust. § 6 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 440/2001 Sb. ve výši 576.000,- Kč označil za nepřiměřené následkům poškození), ohodnocení péče příbuzných o žalobce za období od 17.8.2002 do března 2008 ve výši 1.003.980,- Kč, nákladů na cesty žalobce do léčebných zařízení ve výši 16.246,- Kč a na cesty příbuzných žalobce při návštěvách žalobce v léčebných zařízeních ve výši 7.734,50 Kč. Současně uplatnil nárok na 2,5% úrok z prodlení z částky 270.000,- Kč (vyplacené žalovaným žalobci z titulu základního ztížení společenského uplatnění) za období od 12.8.2004 do 17.5.2007. Žalovaný učinil nesporný základ nároku vyplývající z odpovědnosti za dopravní nehodu a uzavřeného pojištění. K výši nároku namítal, že nejsou dány důvody mimořádného navýšení ztížení společenského uplatnění. Náklady na péči a cestovné označil za nedoložené. Nároku na zákonné příslušenství z částky 270.000,- Kč se bránil tvrzením, že plnil včas. Na základě provedeného dokazování vzal soud I. stupně za prokázané, že z ortopedického hlediska utrpěl žalobce při autonehodě zlomeninu pánve typu C, která je nejsložitější a nejtěžší zlomeninou pánve, s porušením pánevního okruhu. Situace žalobce je komplikovaná inkontinencí močového měchýře. Z neurologického hlediska nebyly zjištěny vážné následky. Škoda na zdraví žalobce vyžadovala mimořádně náročný způsob léčby (opakované operace kostí pánevních a jejich stabilizace – extrakce kovového materiálu, deliberace a sutura močového měchýře). Stav pohybového aparátu žalobce je trvalý, ke zlepšení dojít nemůže, reálný je spíše předpoklad zhoršení pohybového aparátu. Po autohavárii musel žalobce zanechat chovu králíků a slepic, pěstování zeleniny na zahradě a práce se dřevem. Dříve rád jezdil nakupovat a na výlety. Tyto činnosti jej přitom naplňovaly. Po úrazu ztratil o cokoli zájem, pohybuje se převážně na vozíku, částečně i o francouzských holích. Kvůli inkontinenci nemá zájem kamkoliv chodit a s nikým se příliš stýkat. Žalovaný žalobci uhradil ztížení společenského uplatnění stanoveného lékařem. Po právním zhodnocení provedených důkazů a citaci ust. §§ 427 odst. 1, 442 odst. 1, 444 odst. 1, 449 odst. 1, 3 občanského zákoníku (dále jen o.z.), § 6 odst. 1 písm. b), c), § 7 odst. 1, 2, 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. a § 9 odst. 1 z.č. 168/1999 Sb. soud I. stupně dovodil, že žalobce má podle § 9 odst. 1 z.č. 168/1999 Sb. právo uplatnit svůj nárok na zaplacení škody způsobené provozem dopravního prostředků přímo u žalovaného, když předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 427 odst. 1 o.z. jsou dány. Vyslovil názor, že v případě žalobce došlo k výraznému ztížení společenského uplatnění, toto se však projevilo ve stanoveném bodovém ohodnocení lékařskými posudky. Nejedná se o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, který by se jevil ještě závažnější nad rámec následků popsaných v ust. § 6 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 440/2001 Sb. a zdůvodňoval další navýšení, a to i s ohledem na věk a další předpokládané uplatnění v životě. Co se týče nároku na úrok z prodlení z částky 270.000,- Kč uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný jako pojistitel při likvidaci škody postupoval v rozporu se svými povinnostmi stanovenými pro tento případ v ust. § 9 odst. 2 a 3 z.č. 168/1999 Sb., a proto nelze v jeho případě hovořit o prodlení s úhradou. Nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložené péči příbuzných o žalobce a ve vynaložených nákladech na cesty příbuzných za žalobcem označil za podřaditelné pod náklady léčení podle § 449 odst. 1 o.z. Tyto náklady se však dle § 449 odst. 3 o.z. hradí tomu, kdo je vynaložil. Touto osobou dle žalobního tvrzení žalobce nebyl, když cesty byly konány rodinou vozidlem držitele Radima Prdy. Žalobci nevznikla v tomto směru žádná materiální újma ve smyslu § 442 odst. 1o.z. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky odůvodnil ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a o nákladech státu rozhodl podle ust. § 148 odst. 1 ve spojení s ust. § 150 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání žalobce. Soudu I. stupně vytkl nedostatečně provedené dokazování, nesprávně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení věci. Neztotožnil se se závěrem soudu I. stupně, že není aktivně legitimován vůči nároku na úhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením. Poukazoval na to, že smyslem úpravy obsažené v ust. § 449 odst. 3 je založit právo i třetím osobám, nicméně aktivní legitimace třetích osob nevylučuje, aby nárok na náhradu těchto nákladů uplatnil sám poškozený. Názor podpořil poukazem na zákoník práce, který nemá žádné ustanovení obdobné ust. § 449 odst. 3 o.z. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované pod sp. zn. 3 Cz 49/71 Sborníku č. IV. a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.3.2007 č.j. 20 Co 513/2006. Závěry soudu I. stupně ohledně mimořádného zvýšení ztížení společenského uplatnění označil za nesprávné. Vyslovil názor, že z hlediska proporcionality mezi rozsahem zdravotního poškození a zaplacenou peněžní náhradou nedostal žalobce přiměřenou satisfakci. Brojil rovněž proti závěrům soudu I. stupně ohledně prodlení s plněním částky 270.000,- Kč a za nesprávné označil i rozhodnutí o nákladech řízení. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí ohledně nároku na mimořádné zvýšení ztížení společenského uplatnění a zákonného příslušenství z částky 270.000,- Kč změnil tak, že žalobě vyhoví a ohledně účelně vynaložených nákladů spojených s léčením zrušil a vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí coby věcně správného. Odvolací soud přezkoumal postupem dle § 212 a § 212a o.s.ř. napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a subjektem k tomu oprávněným, zabýval se odvolacími důvody uvedenými v ust. § 205 odst. 2 o.s.ř., zejména odvolacími důvody uplatněnými v odvolání žalobcem /§ 205 odst. 2 pím. d), e), g) o.s.ř. Ze znaleckého posudku vypracovaného dne 27.10.2005 Ú. v. n. P. odvolací soud zjistil, že žalobce před lékařem vypověděl, že byl řadu let léčen pro diabetes mellitus, aplikuje si insulin. Několik posledních let byl léčen také s vysokým tlakem, užívá antihypertonika. V časném mládí prodělal operace menisků pravého kolene. Zaměstnán byl asi 34 let jako dělník u Č. d., poté dostal částečný invalidní důchod z endokrinologické indikace. Před pěti lety mu byl pozastaven a rok byl evidován na úřadu práce. Poslední 4 roky pobírá starobní důchod. Trestán byl dosud jedenkrát, když v 18 letech věku v opilosti s partou kamarádů ničil hroby na místním hřbitově. Za správný i vzhledem k výše uvedenému skutkovému zjištění považuje odvolací soud závěr soudu I. stupně, že v případě žalobce se nejedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, který by se jevil ještě závažnější nad rámec následků popsaných v ust. § 6 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 440/2001 Sb. a zdůvodňoval další navýšení podle ust. § 7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění již v základní výměře (§ 3 odst. 1 vyhl. č. 440/2001 Sb.) představuje náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Jmenovitě se zkoumá vliv na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a také možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví. Přiznání základního odškodnění samotného tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku úrazu objektivně a zásadně omezeny, popřípadě ztraceny. Zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění až o 50% podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 440/2001 Sb. předpokládá takový stav, kdy v důsledku škody na zdraví poškozeného postihly zvlášť těžké následky, tj. takové, které s ohledem na jeho věk i předpokládané uplatnění v životě poškozeného podstatně omezují (popř. i znemožňují), anebo významně mění jeho uplatnění v životě a ve společnosti. Poměřováno se stavem, který je určující pro tzv. základní hodnocení ztížení společenského uplatnění, tu jde o stav svou kvalitou zcela jiný, v jehož důsledku dochází k trvalým, zásadním a významným změnám; kvalita dalšího života poškozeného s jeho životem dosavadním je nesrovnatelná. Právo mimořádného zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky je vyhrazeno pouze soudu a přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví. Předpokládá se jen ve zcela výjimečných případech, hodných mimořádného zřetele, kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné, tedy kdy možnosti poškozeného v době po zranění jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny, a to právě ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2006 sp. zn. 25 Cdo 1279/2005, ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 25 Cdo 759/2005). Jedním z významných faktorů při úvaze o zvýšení základního hodnocení je rovněž věk žalobce. Ze zjištěného skutkového stavu soudu I. stupně, který odvolatel nezpochybňuje, je zřejmé, že před úrazem vedl žalobce běžný společenský, kulturní, rodinný atd. život, přičemž jeho zapojení v žádné z těchto oblastí nebylo natolik vysoké a na mimořádné úrovni, aby odůvodňovalo postup dle § 7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. Tomuto závěru nasvědčují i skutková zjištění učiněná před odvolacím soudem, tedy, že ke škodě na zdraví došlo u žalobce coby starobního důchodce, kdy je zřejmé, že trpěl zdravotními obtížemi, které ho dokonce v minulých letech vyloučily na několik let z pracovního procesu. Odvolací soud se neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že žalobce není pasivně věcně legitimován k žalobou uplatněnému nároku na vynaloženou péči příbuzných a na vynaložené náklady na cesty příbuzných za žalobcem do léčebných zařízení. Dle § 449 odst. 1 o.z. se hradí při škodě též účelné náklady spojené s léčením. Dle odst. 3 téhož ustanovení se hradí náklady léčení tomu, kdo je vynaložil. Dle dlouhodobě konstantní judikatury, na níž poukázal odvolatel, platí, že náklady, které vznikají poškozenému tím, že nemůže obstarávat své potřeby a svou domácnost v dosavadní míře, a že tyto práce nebo jejich část musí vykonávat někdo jiný, byť i manželka se synem, nad míru, odpovídající § 19 zákona o rodině, je třeba považovat za věcnou škodu, jejíž výše se určí podle obecné hodnoty těchto prací (třebaže jsou manželkou a synem vykonávány bezúplatně). Přitom soudy aktivní věcnou legitimaci k uplatnění tohoto nároku poškozenému v případě, že za něj obstarává jeho potřeby a domácnost člen rodiny, přiznávají. Soud I. stupně opírá svůj závěr o argumentaci, že „přijímáním péče se majetek žalobce nijak nezmenšil“. Odvolací soud zastává názor, že vzhledem k propojení rodinných financí se jeví nelogickým, aby podmínkou aktivní věcné legitimace žalobce k uplatnění posuzovaného nároku bylo vyvažování péče rodinných příslušníků nad míru odpovídající § 19 zákona o rodině finančním plněním. Dalo by se říci, že majetek žalobce se zmenšil právě tím, že v důsledku škodné události přišel o schopnost se spolupodílet na chodu domácnosti ve smyslu ust. § 19 zákona o rodině. Obdobné platí pro náklady vynaložené rodinnými příslušníky žalobce v souvislosti s jeho návštěvami v léčebných zařízeních. Zde ovšem judikatura dovozuje, že z hlediska účelnosti vynaložení těchto nákladů je nutno zkoumat, zda se jedná o návštěvy, které podle odborného lékařského posouzení měly psychoterapeutický význam pro poškozeného a zda bylo zachováno hledisko úspornosti při volbě dopravního prostředku, tj. zda se návštěva nedala uskutečnit s podstatně nižšími náklady při použití veřejných dopravních prostředků (srov. např. R 28/1980, str. 536). Co se týče uplatněného nároku na náklady na cesty žalobce do léčebných zařízení, v tomto směru zůstal rozsudek soudu I. stupně nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, neboť soud I. stupně se tímto nárokem v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezabýval. Ve vztahu k nároku na úrok z prodlení z částky 270.000,- Kč není z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, jaké skutečnosti má soud za prokázány (zejména, kdy se stala částka splatnou). Proto rozhodnutí soudu I. stupně i o tomto nároku nutno označit za nepřezkoumatelné. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku (II.) ohledně zamítnutí nároku na mimořádné navýšení ztížení společenského uplatnění postupem dle ust. § 219 o.s.ř. coby věcně správné potvrdil, co do ostatních nároků a akcesorických výroků o nákladech řízení (III. a IV) v souladu s ust. § 219a odst. 1 písm. b), § 219a odst. 2 o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Na soudu I. stupně nyní bude, aby se vázán právním názorem odvolacího soudu zabýval nároky žalobce na náhradu nákladů léčení a na zákonné příslušenství z částky 270.000,- Kč za období od 12.8.2004 do 17.5.2007 a vydal nové rozhodnutí se všemi náležitostmi předepsanými ust. § 157 odst. 2 o.s.ř., ve kterém rozhodne i o nákladech řízení a to včetně nákladů řízení odvolacího /§ 224 odst. 3 o.s.ř./. Odvoláním nenapadaný výrok I. nabyl samostatně právní moci /§ 206 odst. 2 o.s.ř./. P o u č e n í : Proti výroku, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně, n e n í přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proti výroku, kterým bylo rozhodnutí soudu I. stupně zrušeno a vráceno k dalšímu řízení, n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 17. února 2009 JUDr. Zora M u s i l o v á , v.r. předsedkyně senátu