1. Pro posouzení toho, zda došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 TrZ, je rozhodující jak byly účelově vázané úvěrové prostředky použity, přičemž o daný trestný čin může jít jen pokud byly použity v rozporu se sjednaným účelem. Rozhodující je přitom faktický stav, nikoliv to, co je tvrzeno poskytovateli úvěru. 2. Ta skutečnost, že po uzavření úvěrové smlouvy při čerpání úvěrových prostředků jsou uváděny nepravdivé údaje nebo předloženy zfalšované listiny, sama o sobě nemůže založit trestní odpovědnost za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 TrZ. To na rozdíl od úvěrového podvodu ve smyslu § 250b odst. 1 TrZ, u něhož k naplnění znaků jeho skutkové podstaty postačuje úmyslné uvádění nepravdivých údajů nebo předkládání zfalšovaných listin. Tohoto podvodu se však lze dopustit jen při sjednávání úvěrové smlouvy, nikoliv v následujícím období, tedy při čerpání úvěru.

7 To 116/2009 U s n e s e n í  Městský soud v Praze projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13. května 2009 v trestní věci obžalované A. A.  G. , roz. B., nar. xx.xx.xxxx v Příbrami, trvale bytem xxxxxx, xxxxxxxxx, odvolání obžalované A. A. G. a státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 podané proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j. 51 T 102/2007-267 ze dne 29. října 2008  a  rozhodl  t a k t o: Podle § 256 trestního řádu se odvolání státního zástupce    z a m í t á jakožto nedůvodné  Podle § 253 odst. 3 trestního řádu se odvolání obžalované    o d m í t á,   neboť nesplňuje náležitosti obsahu odvolání. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem byla obžalovaná A. A. G. uznána vinnou trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 trestního zákona a odsouzena podle § 250b odst. 4 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Současně byl postupem podle § 35 odst. 2 trestního zákona zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp.zn. 2 T 18/2006 ze dne 25.10.2006 a všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazujících pokud pozbyla podkladu vzhledem k jeho zrušení. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obžalovaná uvedeného trestného činu dopustila tím, že dne 2.8.2004 podala návrh na uzavření smlouvy o stavebním spoření č. 511 581 4701/7960, který byl doručen do sídla poškozené Č. s. s. a.s., do tohoto návrhu uvedla jako svého zaměstnavatele společnost A. M. s.r.o., se sídlem P-7, B.n. 13/306, a to ačkoliv v této firmě  nikdy nepracovala, a následně dne 20.8.2004 uzavřela s poškozenou spořitelnou smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 0359429-08-01, přičemž jí byly poskytnuty finanční prostředky, jednak ve výši 238.000,- Kč, které byly zaslány na účet č. xxxxxx/xxxx na jméno A. B. a ve výši 88.000,- Kč, které byly zaslány na účet č. xxxxxxxxxx/xxxx na jméno S. V., přičemž obžalovaná splátky hradila nepravidelně pouze v období od 22.9.2004 do 31.12.2006, a to v celkové výši 43.542,- Kč, a na stavební spoření naspořila částku 40.161,- Kč, a tímto svým jednáním způsobila poškozené Č. s. s., a.s.,      se sídlem P-10, V. 3218/169, celkovou škodu ve výši  242.297,- Kč. Vedle toho byla obžalovaná A. A. G. napadeným rozsudkem podle § 226 písm. c) trestního řádu zproštěna obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 trestního zákona. Podle obžaloby státního zástupce se obžalovaná tohoto trestného činu měla dopustit tím, že dne 20.8.2004 uzavřela s poškozenou Č. s. s. a.s. smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření, kde bylo ujednáno, že tento meziúvěr a úvěr bude použit na účel údržby a změny rodinného domu, a k vyúčtování poskytnutých finančních prostředků předložila jako doklad o provedení stavebních prací fakturu č. 65/2004 ze dne 17.8.2004, kterou měla vystavit společnost S. s.r.o., se sídlem J.  H., J.  n. č. 636/III., ačkoliv bylo později zjištěno, že si obžalovaná u této společnosti žádnou práci neobjednávala. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že obžalovaná tento skutek spáchala.   Proti citovanému rozsudku podali odvání státní zástupce i obžalovaná. Obžalovaná podala své odvolání dne 29.10.2008 ústně do protokolu o hlavním líčení bezprostředně po vyhlášení daného rozsudku, aniž by ho ovšem jakkoliv odůvodnila a aniž by specifikovala proti jakým výrokům směřuje. Toto její odvolání pak neodůvodnila ani její obhájkyně v dodatečně soudem stanovené lhůtě. Odvolání státního zástupce směřuje proti zprošťujícímu výroku o vině a proti výroku o trestu citovaného rozsudku. V jeho odůvodnění státní zástupce namítá zejména to, že obžalovaná prokazatelně uzavřela s poškozenou Č. s. s.  a.s. smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření, přičemž poskytnutí finančních prostředků bylo účelově vázáno na údržbu a změnu rodinného domu, avšak následně předložila jako doklad o provedení stavebních prací fakturu č. 65/2004 ze dne 17.8.2004, kterou měla vystavit společnost S. s.r.o., ačkoliv ve skutečnosti si u této společnosti žádné práce neobjednala. To samo o sobě podle státního zástupce postačovalo k naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 trestního zákona. V tomto kontextu vyslovuje státní zástupce přesvědčení, že na tuto skutečnost nemá vliv ani to, že obžalovaná předložila u hlavního líčení doklady prokazující provedení určitých stavebních prací. Tyto doklady navíc označuje státní zástupce za nedostatečné. Odvolání státního zástupce vedle toho směřuje proti výroku o trestu. Uložený test se totiž státnímu zástupci jeví nepřiměřeně mírný. V podaném odvolání proto navrhuje uložení podmíněného trestu odnětí svobody v trvání tří let současně s vyslovením probačního dohledu na zkušební dobu v trvání pěti let. Městský soud v Praze se nejdříve zabýval tím, zda jsou odvolání podaná proti napadenému rozsudku přípustná a zda byla podána oprávněnými osobami. Z ustanovení § 246 a § 247 trestního řádu vyplývá, že zákon v zásadě připouští podání odvolání proti jakémukoliv rozsudku soudu prvního stupně. Podat jej mohou pouze čtyři skupiny oprávněných osob: státní zástupci pro nesprávnost kteréhokoliv výroku, obžalovaní pro nesprávnost výroků, které se jich přímo dotýkají, zúčastněné osoby pro nesprávnost výroků o zabrání věci a poškození, kteří uplatnili nárok na náhradu škody, pro nesprávnost výroků o náhradě škody. Osoba oprávněná napadat rozsudek pro nesprávnost některého jeho výroku může jej napadat také proto, že takový výrok učiněn nebyl, jakož i pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že výrok je nesprávný nebo že chybí. Ve prospěch obžalovaného mohou rozsudek odvoláním napadnout kromě samotného obžalovaného a státního zástupce  též příbuzní obžalovaného v pokolení přímém, jeho sourozenci, osvojitel, osvojenec, manžel a druh. Jeho jménem tak může učinit též jeho obhájce. V tomto směru byla odvolání státního zástupce i obžalované A. A. G. podána oprávněnými osobami. Z tohoto hlediska tedy nic nebránilo jejich projednání.  Dříve než však mohl odvolací soud jimi napadený rozsudek meritorně přezkoumat, musel se zabývat tím, zda jsou pro to dány věcné předpoklady, zvláště zda podaná odvolání nepostrádají zákonem požadované obsahové náležitosti a zda není na místě postup podle § 253 trestního řádu a jejich odmítnutí nebo zamítnutí bez meritorního projednání. Městský soud v Praze přitom dospěl k závěru, že odvolání obžalované nemělo v době podání do protokolu o hlavním líčení náležitosti odvolání stanovené v  § 249 odst. 1 trestního řádu a nebylo doplněno ani dodatečně ve lhůtě stanovené v § 251 odst. 1 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení nesplňuje-li odvolání podané obžalovaným, který má obhájce, náležitosti obsahu odvolání podle § 249 odst. 1 trestního řádu, vyzve jej předseda senátu, aby vady odstranil ve lhůtě pěti dnů, kterou mu stanoví, a upozorní jej, že jinak bude odvolání odmítnuto. V daném případě předseda senátu soudu prvního stupně řádně obhájkyni obžalované vyzval a poučil jí, že pokud nebudou vady odvolání odstraněny ve stanovené lhůtě, bude odvolání odmítnuto podle § 253 odst. 3 trestního řádu, avšak stanovená lhůta k odstranění vad odvolání obhájkyní marně uplynula, aniž by bylo odvolání odůvodněno. Protože obhájkyně vady odvolání v této zákonné lhůtě ani v následujícím období neodstranila, přestože k tomu byla soudem prvního stupně řádně vyzvána a poučena o následcích nesplnění této povinnosti, bylo na místě rozhodnout podle § 253 odst.  3 trestního řádu a odvolání obžalované odmítnout. To také Městský soud v Praze tímto rozhodnutím učinil. Oproti tomu Městský soud v Praze shledal, že odvolání podané proti napadenému rozsudku státním zástupcem bylo náležitě odůvodněno a k soudu doručeno v zákonné lhůtě. Odvolací soud tedy z podnětu odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obžalované přezkoumal podle § 254 odst. 1 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost napadených výroků daného rozsudku, stejně jako správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a posléze dospěl k závěru, že odvolání státního zástupce není důvodné. Řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, bylo provedeno bez podstatných procesních vad. Dodržována byla též příslušná ustanovení trestního řádu zajišťující právo obžalované na obhajobu. Soud prvního stupně provedl v hlavním líčení způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu všechny dostupné důkazy,které byly právně významné, a skutková zjištění, která na základě nich učinil, jsou správná a úplná. V odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně podrobně rozvedl jednotlivé důkazy, které následně zhodnotil jak jednotlivě tak v jejich souhrnu a ve všech vzájemných souvislostech. Při jejich hodnocení postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu. Důkazy zhodnotil logickým, přesvědčivým a dostatečně konkrétním způsobem, jemuž nelze nic vytknout. Odvolací soud proto plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku i na argumentaci soudu prvního stupně v něm použitou, s níž se ztotožňuje. Námitkám uplatněným státním zástupcem v jeho odvolání proti zprošťujícímu výroku napadenému rozsudku je na místě přisvědčit v tom, že v průběhu trestního řízení vyšlo nepochybně najevo, že obžalovaná buď sama nebo prostřednictvím jiné osoby skutečně předložila kalkulaci stavebních prací s razítkem obchodní společnosti Sláma s.r.o., která, jak bylo později zjištěno, nebyla ve skutečnosti vyhotovena touto společností. Stalo se tak zcela zjevně v souvislosti s dokládáním použití daného úvěru a meziúvěru v souladu se sjednaným účelem. Na druhé straně je stejně tak skutečností, že v průběhu hlavního líčení obžalovaná sdělila, že v inkriminovaném období měsíců květen roku 2004 až červen roku 2005 provedla na svém rodinném domu stavební práce svépomocí, a toto doložila zápisy ve svém deníku a účtenkami za koupi stavebního materiálu a bytového vybavení znějícími na celkovou částku 388.058,- Kč, výrazně překračující výši poskytnutých úvěrových prostředků. Autentičnost těchto dokumentů nebyla žádným z provedených důkazů zpochybněna, takže soud prvního stupně z nich důvodně vyšel a správně dovodil, že předmětné úvěrové prostředky byly použity v souladu se sjednaným účelem, byť poněkud jiným způsobem než bylo tvrzeno Č. s. s.  a.s. Ta skutečnost, že v dané fázi skutkového děje – po uzavření úvěrové smlouvy při čerpání úvěrových prostředků – byly uváděny nepravdivé údaje a předloženy zfalšované listiny, přitom sama o sobě nemohla založit trestní odpovědnost za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 trestního zákona. Pro posouzení toho, zda došlo k naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, je rozhodující jak fakticky byly účelově vázané úvěrové prostředky použity, přičemž o daný trestný čin může jít jen pokud byly použity v rozporu se sjednaným účelem. To na rozdíl od úvěrových podvodů ve smyslu § 250b odst. 1 trestního zákona, u nichž plně postačuje uvádění nepravdivých údajů nebo předkládání zfalšovaných listin. Těchto podvodů se však lze dopustit jen při sjednávání úvěrových smluv, nikoliv v následujícím období, tedy při čerpání úvěrů. Za jeden takovýto úvěrový podvod konec konců byla obžalovaná odsouzena pod bodem I. výroku o vině napadeného rozsudku, a to s ohledem na to, že při sjednávání smlouvy o úvěru a meziúvěru ze stavebního spoření s Č. s. s. a.s. uvedla nepravdivé údaje o svém zaměstnání a příjmu. Co se však týče skutku pod bodem II. obžaloby a napadeného rozsudku – tedy tvrzeného použití čerpaného úvěru v rozporu se sjednaným účelem – má odvolací soud ve shodně se soudem prvního stupně za to, že uvedené skutečnosti ve svém souhrnu jednoznačně odůvodňují závěr, že nebylo prokázáno, že by obžalovaná spáchala tento skutek. Důvodně proto byla z této části obžaloby postupem podle § 226 písm. c) trestního řádu zproštěna. Pro úplnost lze uvést, že daným jednáním – uvedením nepravdivých údajů o způsobu použití účelově vázaných úvěrových prostředků – se obžalovaná nemohla dopustit ani obecného podvodu ve smyslu § 250 trestního zákona. V jeho případě totiž musí být majetková dispozice poškozující podváděný subjekt tímto provedena v omylu nebo s neznalostí určitých skutečností, takže uvádění podváděného subjektu v omyl nebo zatajení určitých skutečností před ním musí předcházet jejímu provedení. Z toho plyne, že pokud má majetková dispozice formu poskytnutí úvěrových prostředků a nepravdivé údaje o jejich použití jsou jejich poskytovateli sděleny až následně po jejich použití, je vyloučeno takový čin posoudit jako podvod ve smyslu § 250 trestního zákona. Až do zavedení speciální skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 trestního zákona pak nebylo s ohledem na to možné trestněprávně postihnout ani samotné použití účelově vázaných úvěrových prostředků v rozporu se sjednaným účelem. Odvolací soud se z podnětu podaného odvolání dále zabýval přezkoumáním výroku o trestu. Ani v tomto směru se však neztotožnil s odvoláním státního zástupce a uložený trest neshledal nepřiměřeně mírným. Trest byl obžalované A. A. G. ukládán v sazbě podle § 250b odst. 4 trestního zákona za použití § 35 odst. 2 trestního zákona jako trest souhrnný ve vztahu k výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 2 T 18/2006 ze dne 25. října 2006. Tímto rozsudkem byla obžalovaná odsouzena za další trestné činy úvěrového podvodu k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona  odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Soud prvního stupně přitom nyní ukládal trest odnětí svobody  v zákonné sazbě od dvou do osmi let, a vyměřil ho obžalované při samé dolní hranici této sazby. Současně jeho výkon stejně jako předtím Obvodní soud pro Prahu 5 podmíněně odložil, a to na maximálně možnou zkušební dobu v trvání pěti let. Vzal přitom na zřetel všechny podstatné skutečnosti rozhodné pro jeho uložení a postupoval důsledně ve smyslu § 23 a § 31 trestního zákona. Zároveň podle názoru odvolacího soudu správně dovodil, že vzhledem k povaze spáchané trestné činnosti i k věku obžalované lze mít důvodné pochybnosti o tom, že by mohlo být účelné působit na ní probačním dohledem, jehož vyslovení se dovolával státní zástupce. Celkově vzato pak je možné uložený trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu pěti let považovat za dostatečný trest. Lze tedy shrnout, že odvolací soud má za to, že skutkové i právní závěry soudu prvního stupně vztahující se k předmětnému případu jsou logické a v provedených důkazech mají dostatečnou oporu. Jeho postupu a hodnotícím úvahám nelze nic vytknout. Za daného stavu dospěl tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že z důvodů výše rozvedených nebylo provedenými důkazy prokázáno, že obžalovaná použila úvěr poskytnutý jí Českomoravskou stavební spořitelnou a.s. v rozporu se sjednaným účelem, avšak důvodně byla odsouzena za úvěrový podvod spočívající v nepravdivém tvrzení o zaměstnavateli při sjednávání úvěrové smlouvy. Za to uložený trest pak plně koresponduje jak povaze spáchaného činu tak jejím osobním poměrům. Zatímco tedy její odvolání bylo odmítnuto postupem podle § 253 odst. 3 trestního řádu, neboť nesplňovalo zákonem stanovené obsahové náležitosti, odvolání státního zástupce bylo zamítnuto podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné. Poučení:   Proti  tomuto  usnesení   n e n í   další řádný opravný prostředek přípustný. Za splnění podmínek § 265a a § 265b trestního řádu však lze proti němu podat   d o v o l á n í ,  a to ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky. Právo podat dovolání přísluší nejvyššímu státnímu zástupci pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného, a dále obviněnému pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný tak může učinit pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 3 trestního řádu) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů dovolatel napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) trestního řádu nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Praze dne 13. května 2009 JUDr. Alexander    S o t o l á ř , v. r.