Pokud ve vztahu mezi spotřebitelem a dodavatelem nebyla dohoda o prorogaci sjednána individuálně, je nutno zkoumat platnost takové dohody z pohledu rovnováhy práv a povinností stran vždy dle okolností konkrétního případu s přihlédnutím k postoji smluvních stran.

14 Co 14/2009 – 46 U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šrédlové a soudců JUDr. Ivy Suneghové a Mgr. René Fischera v právní věci žalobce : Š. s.r.o., se sídlem P 5, proti žalovanému : Filip Houštěk, nar. 12. 8. 1973, bytem Benešov, Na Bezděkově 1782, o zaplacení 45.294,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce do usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. srpna 2008, č.j. 10 C 247/2008 – 28, t a k t o: Usnesení soudu I. stupně se m ě n í tak, že se místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5 n e v y s l o v u j e . O d ů v o d n ě n í: Napadeným usnesením vyslovil soud I. stupně svou místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Benešově jako soudu místně příslušnému. Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli 19. 9. 2005 leasingovou smlouvu ohledně motorového vozidla, kdy na základě všeobecných obchodních podmínek bylo sjednáno, že tento vztah se řídí obchodním zákoníkem (§ 262 obch. zák.). Následně byla dle § 89a o.s.ř. sjednána dohoda o místní příslušnosti soudu dle sídla žalobce. Dle soudu I. stupně je dohoda dle § 262 odst. 1 obch. zák. neplatná, neboť směřuje ke zhoršení právního postavení žalovaného jako nepodnikatele. Použití obchodního zákoníku na tento právní vztah je pro žalovaného nevýhodné (délka promlčecí doby, účinky odstoupení od smlouvy atp.). Jelikož se nejedná o obchodní věc, nemohla být uzavřena ani dohoda dle § 89a o.s.ř. Navíc nemožnost uzavření dohoda o příslušnosti soudu ve spotřebitelský ch vztazích vylučuje i judikatura Evropského soudního dvora, který v rozsudku ze dne 10. 5. 2001 (správně 27. 6. 2000), C – 240/98 až C – 244/98 vyslovil názor, že doložka o příslušnosti soudu zahrnutá do smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb, aniž byla individuálně sjednána, podle které je výlučně příslušný soud, v jehož obvodu má sídlo prodávající nebo poskytovatel služeb, musí být považována za nepřiměřenou ve smyslu čl. 3 směrnice v rozsahu, v němž v rozporu s požadavkem dobré víry způsobuje v neprospěch spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran vyplývajících z dané smlouvy. Jelikož je tedy dohoda dle § 89a o.s.ř. neplatná, je dána obecná místní příslušnost soudu dle bydliště žalovaného dle § 84 a § 85 odst. 1 o.s.ř. a soud I. stupně věc dle § 105 odst. 1, 2 o.s.ř. postoupil Okresnímu soudu v Benešově, kde má žalovaný bydliště. Není dána jiná výlučná místní příslušnost. Uvedené usnesení napadl včasným odvoláním žalobce. Namítal následující : Soud I. stupně konkrétně neuvedl, v čem by ve smyslu § 262 odst. 1 obch. zák. mohla dohoda o jeho užití mohla zhoršit právní postavení žalovaného. Ochrana spotřebitele při sjednání užití obchodního zákoníku je zajištěna ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10. 5. 2001, C – 240/98 až C – 244/98 na tento případ nedopadá. V tomto případě účastníci individuálně sjednali dohodu o prorogaci dle § 89a o.s.ř., neboť žalovaný podepsal obchodní podmínky jako součást smlouvy. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se místní příslušnost nevyslovuje. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení dle § 212 a § 212a o.s.ř. a, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, i když převážně z jiných než žalobcem uvedených důvodů. Dle § 262 odst. 1 obch.zák. ve znění ke dni uzavření leasingové smlouvy (i v platném znění) strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná. Dle § 262 odst. 4 obch. zák. shodného znění ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Dle § 89a o.s.ř. účastníci řízení v obchodní věci se mohou písemně dohodnout na místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost výlučnou. Předně se odvolací soud zabýval tím, zda je platné ujednání dle § 262 odst. 1 obch. zák. o užití ustanovení tohoto zákona na vztah sjednaný mezi účastníky. Jelikož obchodní zákoník je normou hmotněprávní povahy, je nutno podmínku uvedenou v ustanovení § 262 odst. 1 věta druhá obch. zák. vztáhnout na hmotněprávní postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem. Uvedené vyplývá i z ustanovení § 89a o.s.ř., který lze aplikovat pouze v obchodního věcech. Je tedy nutno nejprve uzavřít dohodu dle § 262 odst. 1 obch. zák. charakterizující hmotněprávní postavení účastníků v takto dohodnuté obchodní věci, aby mohlo dojít následně k možné dohodě dle § 89a o.s.ř. Zhoršení hmotněprávního postavení účastníka – nepodnikatele ve spotřebitelských vztazích, tedy i v případě leasingových smluv, zabraňuje přímo ustanovení § 262 odst. 4 obch.zák., které přikazuje aplikaci ustanovení občanského zákoníku a zvláštních právních předpisů vždy, je-li to ve prospěch účastníka – nepodnikatele. V tomto smyslu tedy nemůže dohoda účastníků dle § 262 odst. 1 obch. zák. zhoršit právní postavení žalovaného a je tedy platná. Jelikož takto se stal právní vztah účastníků obchodní věcí, bylo možno obecně dohodnout i prorogaci dle § 89a o.s.ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.12.2002, sp. zn. 22 Nd 228/2002). Následně odvolací soud řešil i platnost dohody o prorogaci dle § 89a o.s.ř. v tomto konkrétním případu. Dohoda o prorogaci byla sjednána v čl. 6.1.14 Obchodních podmínek finančního leasingu motorových vozidel u společnosti Škofin s.r.o., které byly prohlášeny za nedílnou součást leasingové smlouvy a byly podepsány žalovaným dne 19. 9. 2005 při podpisu leasingové smlouvy. Byla formulována tak, že pro spory vzešlé ze smlouvy je místně příslušný soud podle sídla společnosti v době podání žaloby. Dle článku 3 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách 1. Smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. 2. Podmínka je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou. Skutečnost, že některé aspekty podmínky nebo jedna konkrétní podmínka byly individuálně sjednány, nevylučuje použití tohoto článku pro zbytek smlouvy, jestliže celkové posouzení smlouvy ukazuje, že jde o předem sepsanou běžnou smlouvu. Jestliže některý prodávající nebo poskytovatel tvrdí, že určitá běžná podmínka byla individuálně sjednána, je povinen o tom předložit důkaz. Uvedené ustanovení směrnice se netýká jen smluv uzavíraných na dálku (distančních smluv), jak dovozuje žalobce v odvolání. Distanční smlouvy upravuje Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 20. 5. 1997 č. 97/7/EC. Pojmovým znakem těchto smluv je, že dochází k jejich uzavření bez současně fyzické přítomnosti dodavatele a spotřebitele za použití prostředků dálkové komunikace, nikoliv, že text smlouvy je připraven dodavatelem předem, jak vyplývá z čl. 3 Směrnice 93/13/EHS. Uvedená směrnice Rady 93/13/EHS byla implementována do českého právního řádu novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 367/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001, kdy byl občanský zákoník doplněn o ustanovení § 52 a násl. o.z. o spotřebitelských smlouvách. Jelikož ustanovení čl. 3 Směrnice Rady 93/13/EHS nebylo výslovně přejato, je přímo aplikovatelné.¨ Jelikož v této věci byla leasingová smlouva uzavřena na formuláři předem strojopisně vyhotoveném žalobcem jako dodavatelem a její nedílnou součástí jsou Obchodní podmínky finančního leasingu motorových vozidel u společnosti Škofin s.r.o., opět v neměnné strojopisné podobě, kdy jediný zásah žalovaného jako spotřebitele byla možnost vlastnoručního vyplnění data, místa a podpisu, jedná se bezesporu o předem sepsanou běžnou smlouvu ve smyslu čl. 3 bod 2 směrnice. Podmínky v takové smlouvě tedy nelze považovat za sjednané individuálně ve smyslu čl. 3 bod 1. směrnice. Na uvedeném nemůže nic změnit skutečnost, že jak smlouva, tak obchodní podmínky byly podepsány žalovaným. Jelikož žalobce dovozuje individuální sjednání prorogace právě jen z podpisu žalovaného na obchodních podmínkách, nepodařilo se takto žalobci prokázat, že tato podmínka byla sjednána individuálně (čl. 3 bod 2 odstavec třetí směrnice). Zbývá tedy posoudit druhou podmínku čl. 3 bod 1. směrnice, totiž zda sjednaná prorogace způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch žalovaného jako spotřebitele. V tomto směru je nutno vycházet z konkrétních okolností případu. Sídlo žalobce je v Praze 5, místo bydliště žalovaného v Benešově. Vzdálenost obou míst je malá, dojezdová vzdálenost a čas jsou srovnatelné s dojezdovou vzdáleností a časem i jen v intravilánu hl. m. Prahy. Proto nelze sjednanou místní příslušnost soudu podle sídla žalobce považovat za způsobilou nastolit významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Tento závěr odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou zmíněnou soudem I. stupně v napadeném usnesení, tedy s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. C-240 až C – 244/98. I toto rozhodnutí považuje za nepřiměřenou ve smyslu čl. 3 Směrnice Rady 93/13/EHS sjednanou podmínku příslušnosti soudu jen za splnění obou podmínek, tedy sjednání této podmínky nikoliv individuálně a způsobení významné nerovnováhy práv a povinností stran. Dohoda o prorogaci dle § 89a o.s.ř. byla tedy v tomto případě sjednána platně. Místně příslušným je soud podle sídla žalobce v době podání žaloby, tedy Obvodní soud pro Prahu 5. Ovšem i v případě, kdy by bylo možno zejména s ohledem na vzdálenost místa bydliště žalovaného spotřebitele od místa sídla žalobce uvažovat o nerovnováze práv a povinností stran, bude relevantní i subjektivní postoj žalovaného spotřebitele. Nelze totiž ex offo dovozovat existenci významné nerovnováhy práv a povinností stran, aniž by byl brán zřetel na to, zda i sám spotřebitel považuje takto sjednanou prorogaci za pro něj nevýhodnou. Tedy pokud ve vztahu mezi spotřebitelem a dodavatelem nebyla dohoda o prorogaci sjednána individuálně, je nutno zkoumat platnost takové dohody z pohledu rovnováhy práv a povinností stran vždy dle okolností konkrétního případu s přihlédnutím k postoji smluvních stran. Na základě shora uvedeného postupoval odvolací soud dle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a změnil napadené usnesení tak, že se místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5 nevyslovuje. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 21. ledna 2009 JUDr. Jana Š r é d l o v á , v.r. předsedkyně senátu