Prekluzívní lhůta k uplatnění nároku počíná běžet až od právní moci rozhodnutí, jímž byl obžalovaný zproštěn obžaloby a trestní stíhání zastaveno. Původní rehabilitační rozhodnutí nebylo rozhodnutím ve věci samé, neboť jím nebyl zrušen výrok o vině.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Vladimíry Kosovcové a soudkyň JUDr. Naděždy Zachystalové a JUDr. Blanky Bendové v právní věci žalobce: F. G., bytem L., N. 40, S., zast. advokátem, proti žalovanému: Č. r. - M. s., se sídlem P-2, V. 16, o zaplacení částky 41.417,- Kč s přísl., o odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31.3.2010, č.j. 15C 357/2009-19, t a k t o : Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e s upřesněním, že náklady řízení jsou splatné k rukám advokáta. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 17.820,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 41.417,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I.) a dále náhradu nákladů řízení ve výši 18.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (II.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení předmětné částky s tvrzením, že žalobce byl dne 24.12.1953 vzat do vazby, rozsudkem Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 22.1.1954, sp.zn. T 5/1954, byl uznán vinným trestným činem nenastoupení vojenské služby a byl odsouzen k trestu odnětí svobody dva roky nepodmíněně. Dne 9.5.1955 byl propuštěn na základě amnestie prezidenta republiky. Usnesením Vojenského obvodového soudu Brno byl dne 24.9.1992, sp.zn. 1 Rtv 42/92, citovaný rozsudek zrušen ve výroku o trestu. Následným usnesením ze dne 1.10.1992 bylo trestní stíhání na základě amnestie prezidenta republiky zastaveno. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.5.2008, sp.zn. 4 Tz 40/2008, byla rehabilitační rozhodnutí zrušena a věc byla přikázána k novému projednání Městskému soudu v Brně. Usnesením tohoto soudu byl původní rozsudek z roku 1954 zrušen v celém rozsahu. Dne 18.5.2009 žalobce požádal o náhradu škody žalovaným, když požadoval náhradu ušlého výdělku za 16 měsíců a 17 dní za dobu od 24.12.1953 do 9.5.1955. Žalovaný nezpochybnil skutečnosti, že žalobce byl účasten rehabilitace dle § 33 odst. 2 zák.č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, a že byl nezákonně zbaven osobní svobody od 14.12.1953 do 9.5.1955. Považoval za nesporné, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14.10.2008, sp.zn. 4 Tz 40/2008 bylo zrušeno usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 24.9.1992, sp.zn. 1 Rtv 42/92, kterým byl zrušen původní odsuzující rozsudek Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 22.1.1954, ve věci sp.zn. T 5 /54 ve výroku o trestu při nezměněném výroku o vině, a následně bylo trestní stíhání žalobce zastaveno usnesením Městského soudu v Brně ze dne 16.2.2009, sp.zn. 1Rt 2/2008. Žalovaný vyslovil názor, že nárok na náhradu škody z titulu soudní rehabilitace není možno přiznat, neboť ten musí být uplatněn u soudu ve lhůtě tří let od nabytí právní moci rehabilitačního rozhodnutí, jinak nárok zaniká. Žalovaný považoval za rehabilitační rozhodnutí na podkladě, kterého mohl žalobce uplatnit nárok na náhradu škody, usnesení Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 24.9.1992, kterým došlo k rehabilitaci co do trestu, za který je nyní požadováno odškodnění. Soud prvního stupně po citaci ust. § 14 odst.1 písm.f/ zák. č. 119/1990 Sb., § 24 odst.2 téhož zákona, při nespornosti průběhu trestního řízení mezi účastníky tak, jak vyplynulo shora, s tím, že oprávněnost nároku žalobce závisela na právním posouzení soudu, se zabýval tím, zda není nárok prekludován, jak namítal žalovaný. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14.10.2008, sp.zn. 4 Tz 40/2008 bylo zrušeno usnesení bývalého Vojenského odvodového soudu Brno ze dne 24.9.1992, sp.zn. 1 Rtv 42P1992, jímž byl zrušen původní odsuzující rozsudek Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 22.1.1954, ve věci sp.zn. T 5/54 ve výroku o trestu při nezměněném výroku o vině a následně bylo trestní stíhání žalobce usnesením Městského soudu v Brně ze dne 16.2.2009, sp.zn. 1Rt 2/2008 zastaveno, došlo k naplnění zákonných podmínek pro možné odškodnění a to rozhodnutím usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16.2.2009, sp.zn. 1Rt 2/2008, kterým bylo trestní stíhání žalobce zastaveno. Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 24.9.1992, sp.zn. 1 Rtv 42/1992 samo o sobě nárok nezakládalo, když nešlo o rozhodnutí ve věci samé. Byl jím pouze zrušen výrok o trestu, avšak nikoli o vině. Nárok nezakládalo ani následné usnesení ze dne 1.10.1992, neboť jím byla aplikována amnestie prezidenta republiky a tudíž nárok byl vyloučen ustanovením § 24 odst. 1 zák.č 119/1990 Sb., ve spojitosti s ust. § 6 odst.3 písm.b/ zák.č. 58/1969 Sb. Soud prvního stupně vyslovil názor, že i kdyby žalobce nějaké odškodnění na základě usnesení ze dne 24.9.1992 dostal, takové odškodnění by musel vrátit, neboť toto usnesení bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13.5.2008, sp.zn. 4 Tz 40/2008. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, po citaci ust. § 23 odst.1 písm.a/ zák.č. 119/1990 Sb., že žalobci vznikl nárok na odškodnění, a to za ztrátu na výdělku za každý měsíc vazby, potažmo výkonu trestu ve výši 2.500,- Kč. Za období 16 měsíců a 17 dnů žalobci přiznal částku 41.417,- Kč. Výrok o nákladech řízení odůvodnil podle § 142 odst.1 o.s.ř podle úspěchu ve věci. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, ve kterém namítl, že nárok byl uplatněn po marném uplynutí prekluzivní lhůty. Žalovaný učinil nesporným, že žalobce je účasten rehabilitace dle § 33 odst.2 zák.č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a že byl nezákonně zbaven osobní svobody v době od 14.12.1953 do 9.5.1955. Zároveň učinil nesporným, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.2008, sp.zn. 4 Tz 42/2008 bylo zrušeno usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 24.9.1992, sp.zn. 1Rtv 42/1992, kterým byl zrušen původní odsuzující rozsudek nižšího Vojenského soudu Brno ze dne 22.1.1954, ve věci sp.zn. T 5/1954 ve výroku i o trestu, při nezměněném výroku o vině a následně bylo trestní stíhání žalobce usnesením Městského soudu v Brně ze dne 16.2.2009, sp.zn. 1Rt 2/2008 zastaveno. Žalovaný oproti názoru soudu prvního stupně má zato, že posouzení včasnosti nároku se odvíjí od usnesení Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 24.9.1992, sp.zn. 1Rtv 42/1992, které nabylo právní moci v roce 1992. Došlo tak k prekluzi nároku ve smyslu § 24 odst.2 citovaného zákona, neboť nárok je třeba uplatnit u soudu ve lhůtě tří let od nabytí právní moci rehabilitačního rozhodnutí, jinak nárok zaniká. Žalovaný navrhl, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že se žaloba zamítá. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného vyslovil nesouhlas s námitkami žalovaného a poukázal na to, že usnesení Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 24.9.1992, sp.zn. 1 Rtv 42/1992 samo o sobě nárok na náhradu škody nezakládalo, neboť nešlo o rozhodnutí ve věci samé, kdy jím byl pouze částečně zrušen rozsudek z roku 1954. Nárok nezakládalo ani následné usnesení ze dne 1.10.1992, kterým byla aplikována amnestie prezidenta republiky. Jediným podkladem k odškodnění žalobce je usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14.10.2008 a 16.2.2009, sp.zn. 1 Rt 2/2008. Soud prvního stupně posoudil věc správně a žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek potvrzen a přiznány mu náklady odvolacího řízení. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212, § 212a o.s.ř., kdy žalovaný uplatnil jako odvolací důvod nesprávné právní posouzení věci a poté dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. Žalovaný uplatnil odvolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 205 odst.2 písm.g/ o.s.ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, a to v rozsahu výkladu soudu prvního stupně k otázce namítané prekluze uplatněného nároku. Odvolací soud se s hodnocením činnosti soudu prvního stupně, jehož výsledkem je přezkoumávaný rozsudek prostřednictvím tohoto odvolacího důvodu, neztotožňuje. Soud prvního stupně provedl důkazy ke všem pro rozhodnutí právně významným skutečnostem, po jejich zhodnocení podle § 132 o.s.ř. zjistil v potřebném rozsahu skutkový stav, který ostatně ani žalovaný v odvolacím řízení nezpochybnil, proto z něho mohl vycházet i odvolací soud při přezkoumání závěrů soudu prvního stupně. Soud prvního stupně věc správně právně posoudil, pokud dovodil, že k prekluzi uplatněného nároku nedošlo. Odvolací soud se v tomto směru zcela ztotožňuje s právním hodnocením věci soudem prvního stupně a pro stručnost na pečlivé odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje. V této souvislosti pak odvolací soud ještě poznamenává, že odvolací námitka žalovaného v podstatě koresponduje s tím, co namítal v řízení před soudem prvního stupně a tento se s touto námitkou náležitě vypořádal. Z hlediska rozhodování soudu prvního stupně, kdy žalovaný skutková zjištění nesporoval, pouze namítal prekluzi nároku, byly právně významné pouze skutečnosti, od kterých lze odvozovat počátek běhu tříleté lhůty pro uplatnění žalobcem požadovaného nároku u soudu. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně aplikoval odpovídající právní normy, zejména § 24 a § 23 zák.č. 119/2990 Sb., o soudních rehabilitacích v platném znění. I odvolací soud dospěl k závěru, že nárok na odškodnění za vazbu, potažmo trest ve smyslu § 23 odst.1 zák.č 119/1990 Sb., mohl žalobce uplatnit u soudu, až na základě zrušení rozsudku Nižšího vojenského soudu V Brně ze dne 22.1.1954, sp.zn. T 5/54, což se stalo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.2008, sp.zn. 4 Tz 40/2008, jímž bylo zrušeno usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 24.9.1992, sp.zn. 1 Rtv 42/92 a následným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 16.2.2009, sp.zn. 1 Rt 2/2008, kterým bylo trestní stíhání žalobce zastaveno. Z pohledu výše uvedeného tedy žalobce uplatnil svůj nárok u soudu řádně a včas, soud prvního stupně proto nepochybil, pokud žalobci přiznal nárok na odškodnění, které zahrnuje náhradu ušlého výdělku za dobu od 24.12.1953 do 9.5.1955, kdy byl žalobce ve výkonu trestu. Soud prvního stupně správně stanovil i výši tohoto odškodnění, žalovaný ostatně tuto skutečnost nezpochybňuje a odvolací soud proto postupoval podle ust. § 219 o.s.ř. a napadený rozsudek soudu prvního stupně, s mírnou korekcí označení příjmení právního zástupce žalobce ve výroku II. napadeného rozsudku, jako správné potvrdil, a to včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení. Výrok o nákladech odvolacího řízení má oporu v ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. podle úspěchu ve věci. Žalobce byl ve stádiu odvolacího řízení procesně úspěšný, má proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 17.820,- Kč. Náklady odvolacího řízení tvoří odměna za právní zastoupení advokátem dle § 3 vyhl.č. 484/2000Sb. v platném znění ve výši 14.350,- Kč, dva režijní paušály po 300,- Kč dle § 13 odst.3 vyhl.č 177/1996 Sb.a 20 % DPH z těchto částek ve výši 2.870,- Kč dle § 137 odst. 3 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 22. září 2010 JUDr. Vladimíra K o s o v c o v á , v.r. předsedkyně senátu