Výrok rozhodnutí soudu o vrácení soudního poplatku není exekučním titulem.

15 Co 419/2010 – 22 U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jiřiny Jislové a soudců  JUDr. Zoji Dvořákové a JUDr. Heleny Koucké ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného: M, s.r.o., se sídlem v P-1, V. n.,    zast.  advokátkou, proti povinnému: ČR – MS - P, se sídlem v P-2,     o nařízení exekuce, k odvolání oprávněného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2     ze dne 5. května 2010, č.j. 33 EXE 748/2010-14, t a k t o : I. Usnesení  soudu  I.  stupně    s e      p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Usnesením ze dne 5. května 2010, č.j. 33 EXE 748/2010-14  zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 návrh na nařízení exekuce s tím, že podle exekučního titulu – rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 11 Cm 367/2000-166 ze dne 12.10.2009 - není pasivně věcně legitimovanou osobou ČR – Ministerstvo spravedlnosti, a že oprávněný ve smyslu ust. § 36 odst.3, 4 exekučního řádu neprokázal, že by na tuto osobu přešla povinnost z Městského soudu v Praze, který je organizační složkou státu a jemuž povinnost k plnění svědčí. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 146 odst.2 o.s.ř. s tím, že oprávněný zavinil zamítnutí návrhu a proto by měl hradit náklady řízení, povinnému však v řízení dosud náklady nevznikly. Exekutorovi nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce, neboť dosud nebyl pověřen jejím provedením. Proti tomuto usnesení podal oprávněný včas odvolání. Poukazuje na to, že v ust. § 3 odst.1 zák.č. 219/2000 Sb. nejsou mezi organizačními složkami státu jmenovány soudy, oprávněný proto vycházel z předpokladu, že není-li soud organizační složkou státu, je organizační složkou, s níž předmětný závazek souvisí (§ 43 odst.2 téhož zákona) ministerstvo spravedlnosti. Zdůrazňuje však, že je povinností soudu zjistit, která z organizačních složek státu je příslušná vystupovat v řízení za stát v konkrétním sporu, a s touto organizační složkou jednat, aniž o tom vydával nějaké rozhodnutí. V této argumentaci odkazuje na rozhodnutí NS ČR 30 Cdo 629/2005 ze dne 2.6.2005. Navrhuje proto zrušení napadeného rozhodnutí    a vrácení věci soudu I. stupně k novému projednání. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadené rozhodnutí i řízení, jež jeho vydání předcházelo, a to aniž ve věci nařizoval jednání (§ 52 odst.1 exekučního řádu, § 254 odst.6 o.s.ř.). Dospěl přitom k závěru, že odvolání oprávněného je sice ve své argumentaci opodstatněné, přesto však je třeba rozhodnutí soudu I. stupně považovat ve výroku za věcně správné (§ 219 o.s.ř.). Soud I. stupně skutečně pochybil, pokud návrh na nařízení exekuce zamítl s odůvodněním, že povinný, tak jak byl označen, není v této věci pasivně legitimován. Povinným podle návrhu totiž měla být Česká republika – t.j. stát, za který sice v jednotlivých věcech jednají jeho organizační složky, ničeho to však nemění na osobě účastníka, kterým je a zůstává vždy Česká republika, ať již za ni v řízení vystupuje kterákoli její organizační složka. Oprávněný obecně správně poukazuje na označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se výslovně vyjádřilo k jinak již běžné soudní praxi, totiž že je věcí procesního soudu, aby si ujasnil, která organizační složka má v konkrétní věci za stát jednat, a s tou aby v řízení bez dalších formalit pokračoval. V tomto smyslu proto odvolací soud pokračuje v řízení s tím, že organizační složkou, jíž se věc týká, je Městský soud v Praze, od jehož rozhodnutí o vrácení soudního poplatku oprávněný dovozuje důvodnost svého návrhu na nařízení exekuce. Toto zjištění o pochybení soudu I. stupně však nemohlo vést ke změně napadeného rozhodnutí ve smyslu vyhovění návrhu z toho důvodu, že rozhodnutí o vrácení soudního poplatku není a nemůže být exekučním titulem, jak bude níže vysvětleno. Podle ust. § 8 odst.1 zákona o soudních poplatcích (dále jen ZSP) soudní poplatky vybírají, vyměřují, doměřují a vymáhají soudy. Z ust. § 13 odst. 1,2,3 ZSP plyne, že ve věci poplatků rozhoduje a postupuje soud nebo správa soudu podle obč. soudního řádu, nicméně při vlastní správě poplatků se postupuje podle daňového řádu, nestanoví-li zákon jinak. Poplatkové povinnosti jakož i rozhodnutí o přiznání osvobození od soudních poplatků se evidují podle daňového řádu. Zákon o soudních poplatcích stanoví případy, kdy se soudní poplatek vrací    (§ 10 ZSP), neupravuje však postup soudu při vrácení soudního poplatku. Nestanovuje tak konkrétní vzájemná práva a povinnosti soudu coby správce poplatku a poplatníka ohledně toho, kdy a jakým způsobem má být poplatek vrácen, a především nestanoví žádný postup pro případy, kdy poplatek vrácen není, neupravuje způsob vymáhání nevráceného soudního poplatku poplatníkem. Za této situace je s ohledem na odkaz obsažený v ust. § 13 odst.1 ZSP nutno čerpat právní úpravu ze zákona o správě daní a poplatků 337/1992 Sb., za jehož účinnosti bylo vydáno rozhodnutí, jehož exekuce se oprávněný domáhá.. Zákon o správě daní a poplatků upravoval správu daní, poplatků, odvodů a záloh na tyto platby a odvodů za porušení rozpočtové kázně, jako příjmů státního rozpočtu. Správou daně se přitom rozumělo právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době (§ 1 odst.2 zákona). Podle ust. § 1 odst.4 téhož zákona byla-li rozhodnutím vydaným orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku nebo jiným orgánem, právnickou nebo fyzickou osobou, pokud vykonávají zákonem nebo na základě zákona svěřenou působnost v oblasti veřejné správy (dále jen "správní orgán"), soudem nebo jiným státním orgánem podle tohoto nebo jiného zákona,3b) uložena platební povinnost do státního rozpočtu, územních rozpočtů nebo fondů, nebo vznikla-li povinnost tohoto plnění přímo ze zákona bez vydání rozhodnutí (dále jen "platební povinnost"), postupuje se při jejím placení, které zahrnuje evidování a vybrání, popřípadě vymáhání, podle části šesté tohoto zákona jako při placení daní, s výjimkou ustanovení § 63, § 67 až 69, § 71   a 72, a s tím, že ustanovení ostatních částí tohoto zákona se použijí, pokud jsou k uplatnění části šesté nezbytná; to platí za podmínky, že zákon, podle kterého byla platební povinnost uložena, nestanoví jinak. Výslovně je stanoveno, že správní orgán, soud nebo jiný státní orgán, věcně příslušný ke správě placení platební povinnosti, je považován za správce daně. Zákon pak upravoval v části šesté placení a vymáhání daně, vrácení daně resp. přeplatku na ní bylo upraveno v ust. § 64. Zákon neupravoval přímo vrácení poplatku, a vrácení soudního poplatku se svou podstatou nejvíce blíží ustanovení o vrácení daňového přeplatku vzniklého nikoliv zaviněním správce daně (§ 64 odst.4 zákona). Podle něj požádal-li daňový dlužník      o vrácení přeplatku, přeplatek se vrátil, činil-li více než 50 Kč a neměl-li současně daňový dlužník nedoplatek na jiné dani u téhož správce daně, nebo neuplatnil-li podle odstavce 2 požadavek na úhradu nedoplatku jiný správce daně, a to do třiceti dnů od doručení žádosti, pokud zvláštní předpis nestanovil jinak. Neměl-li daňový dlužník ke dni podání žádosti          u správce daně vratitelný přeplatek, běžela lhůta pro jeho vrácení až ode dne následujícího po jeho vzniku, pokud se tak stalo nejdéle do šedesáti dnů ode dne podání žádosti. Nevznikl-li do této lhůty vratitelný přeplatek, žádost se zamítla. Za den vrácení přeplatku se považoval den, kdy došlo k odepsání z účtu správce daně. Vyhověl-li správce daně plně žádosti podle tohoto nebo předchozího odstavce, nemusel sdělovat daňovému dlužníkovi výsledek vyřízení jeho žádosti, pokud o to nebyl v žádosti výslovně požádán. Za den rozhodnutí o žádosti a současně za den jeho doručení daňovému dlužníkovi se považoval den, který následoval po dni doručení žádosti správci daně. Zákon o správě daní a poplatků v části šesté obsahoval ustanovení o vymáhání daňových nedoplatků (§ 73), proces při vymáhání nazýval daňovou exekucí. Daňová exekuce, tak jak byla upravena tímto zákonem, vždy mířila pouze na vymáhání daňových povinností daňových poplatníků (daňových subjektů), nesměřovala opačně, t.j. proti správci daně. Důvod k jinému hodnocení věci nevyplývá ani ze zákona č. 280/2009 Sb., kterým byl zákon č. 337/1992 Sb. nahrazen s účinností od 1.1.2011. Lze tedy shrnout, že rozhodnutí o vrácení soudního poplatku není a nemůže být exekučním titulem, neboť při vrácení soudního poplatku vystupuje soud v roli správce daně, nikoliv účastníka řízení; rozhoduje v této věci v režimu práva veřejného a právo na vrácení soudního poplatku proto není soukromoprávní pohledávkou, přičemž není konkrétní právní  úprava týkající se exekuce či výkonu rozhodnutí soudu vydaného při výkonu působnosti správce daně a zároveň v režimu práva veřejného není přípustná analogie. Návrh na nařízení exekuce proto není přiléhavým procesním prostředkem k vymožení soudního poplatku, který dosud nebyl jeho složiteli vrácen, byť o tom, že vrácen bude, již bylo rozhodnuto. Není-li      zde exekučního titulu, exekuci nelze nařídit. Z tohoto důvodu je zamítavé rozhodnutí o návrhu rozhodnutím ve výroku věcně správným. S ohledem na dikci ust. § 219 o.s.ř. proto odvolací soud usnesení soudu I. stupně jako rozhodnutí ve výroku věcně správné potvrdil. Odůvodnění nákladového výroku rozhodnutí soudu I. stupně bylo chybné, když odkazovalo na ust. § 146 odst.2 o.s.ř., který se týká rozhodnutí o nákladech řízení v případě zastavení řízení. Je-li zamítnut návrh na nařízení exekuce, rozhoduje se o nákladech řízení podle procesního úspěchu, t.j. podle § 142 odst.1 o.s.ř. Ve výroku však bylo toto rozhodnutí věcně správným, odvolací soud je proto rovněž potvrdil. Výrok o nákladech odvolacího řízení je dán ust. § 224 odst.1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst.1 o.s.ř. za použití § 52 exekučního řádu. P o u č e n í :   Proti tomuto rozhodnutí    n e n í   dovolání přípustné. V Praze dne 4. ledna 2011 Mgr. Jiřina    J i s l o v á   v.r. předsedkyně senátu 15 Co 419/2010 – 22 U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jiřiny Jislové a soudců  JUDr. Zoji Dvořákové a JUDr. Heleny Koucké ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného: MMB CZ, s.r.o., se sídlem v  1, V. n.,    zast.  advokátkou proti povinnému: ČR – MS - P, se sídlem v P 2,     o nařízení exekuce, k odvolání oprávněného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2     ze dne 5. května 2010, č.j. 33 EXE 748/2010-14, t a k t o : I. Usnesení  soudu  I.  stupně    s e      p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Usnesením ze dne 5. května 2010, č.j. 33 EXE 748/2010-14  zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 návrh na nařízení exekuce s tím, že podle exekučního titulu – rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 11 Cm 367/2000-166 ze dne 12.10.2009 - není pasivně věcně legitimovanou osobou ČR – Ministerstvo spravedlnosti, a že oprávněný ve smyslu ust. § 36 odst.3, 4 exekučního řádu neprokázal, že by na tuto osobu přešla povinnost z Městského soudu v Praze, který je organizační složkou státu a jemuž povinnost k plnění svědčí. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 146 odst.2 o.s.ř. s tím, že oprávněný zavinil zamítnutí návrhu a proto by měl hradit náklady řízení, povinnému však v řízení dosud náklady nevznikly. Exekutorovi nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce, neboť dosud nebyl pověřen jejím provedením. Proti tomuto usnesení podal oprávněný včas odvolání. Poukazuje na to, že v ust. § 3 odst.1 zák.č. 219/2000 Sb. nejsou mezi organizačními složkami státu jmenovány soudy, oprávněný proto vycházel z předpokladu, že není-li soud organizační složkou státu, je organizační složkou, s níž předmětný závazek souvisí (§ 43 odst.2 téhož zákona) ministerstvo spravedlnosti. Zdůrazňuje však, že je povinností soudu zjistit, která z organizačních složek státu je příslušná vystupovat v řízení za stát v konkrétním sporu, a s touto organizační složkou jednat, aniž o tom vydával nějaké rozhodnutí. V této argumentaci odkazuje na rozhodnutí NS ČR 30 Cdo 629/2005 ze dne 2.6.2005. Navrhuje proto zrušení napadeného rozhodnutí    a vrácení věci soudu I. stupně k novému projednání. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadené rozhodnutí i řízení, jež jeho vydání předcházelo, a to aniž ve věci nařizoval jednání (§ 52 odst.1 exekučního řádu, § 254 odst.6 o.s.ř.). Dospěl přitom k závěru, že odvolání oprávněného je sice ve své argumentaci opodstatněné, přesto však je třeba rozhodnutí soudu I. stupně považovat ve výroku za věcně správné (§ 219 o.s.ř.). Soud I. stupně skutečně pochybil, pokud návrh na nařízení exekuce zamítl s odůvodněním, že povinný, tak jak byl označen, není v této věci pasivně legitimován. Povinným podle návrhu totiž měla být Česká republika – t.j. stát, za který sice v jednotlivých věcech jednají jeho organizační složky, ničeho to však nemění na osobě účastníka, kterým je a zůstává vždy Česká republika, ať již za ni v řízení vystupuje kterákoli její organizační složka. Oprávněný obecně správně poukazuje na označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se výslovně vyjádřilo k jinak již běžné soudní praxi, totiž že je věcí procesního soudu, aby si ujasnil, která organizační složka má v konkrétní věci za stát jednat, a s tou aby v řízení bez dalších formalit pokračoval. V tomto smyslu proto odvolací soud pokračuje v řízení s tím, že organizační složkou, jíž se věc týká, je Městský soud v Praze, od jehož rozhodnutí o vrácení soudního poplatku oprávněný dovozuje důvodnost svého návrhu na nařízení exekuce. Toto zjištění o pochybení soudu I. stupně však nemohlo vést ke změně napadeného rozhodnutí ve smyslu vyhovění návrhu z toho důvodu, že rozhodnutí o vrácení soudního poplatku není a nemůže být exekučním titulem, jak bude níže vysvětleno. Podle ust. § 8 odst.1 zákona o soudních poplatcích (dále jen ZSP) soudní poplatky vybírají, vyměřují, doměřují a vymáhají soudy. Z ust. § 13 odst. 1,2,3 ZSP plyne, že ve věci poplatků rozhoduje a postupuje soud nebo správa soudu podle obč. soudního řádu, nicméně při vlastní správě poplatků se postupuje podle daňového řádu, nestanoví-li zákon jinak. Poplatkové povinnosti jakož i rozhodnutí o přiznání osvobození od soudních poplatků se evidují podle daňového řádu. Zákon o soudních poplatcích stanoví případy, kdy se soudní poplatek vrací    (§ 10 ZSP), neupravuje však postup soudu při vrácení soudního poplatku. Nestanovuje tak konkrétní vzájemná práva a povinnosti soudu coby správce poplatku a poplatníka ohledně toho, kdy a jakým způsobem má být poplatek vrácen, a především nestanoví žádný postup pro případy, kdy poplatek vrácen není, neupravuje způsob vymáhání nevráceného soudního poplatku poplatníkem. Za této situace je s ohledem na odkaz obsažený v ust. § 13 odst.1 ZSP nutno čerpat právní úpravu ze zákona o správě daní a poplatků 337/1992 Sb., za jehož účinnosti bylo vydáno rozhodnutí, jehož exekuce se oprávněný domáhá.. Zákon o správě daní a poplatků upravoval správu daní, poplatků, odvodů a záloh na tyto platby a odvodů za porušení rozpočtové kázně, jako příjmů státního rozpočtu. Správou daně se přitom rozumělo právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době (§ 1 odst.2 zákona). Podle ust. § 1 odst.4 téhož zákona byla-li rozhodnutím vydaným orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku nebo jiným orgánem, právnickou nebo fyzickou osobou, pokud vykonávají zákonem nebo na základě zákona svěřenou působnost v oblasti veřejné správy (dále jen "správní orgán"), soudem nebo jiným státním orgánem podle tohoto nebo jiného zákona,3b) uložena platební povinnost do státního rozpočtu, územních rozpočtů nebo fondů, nebo vznikla-li povinnost tohoto plnění přímo ze zákona bez vydání rozhodnutí (dále jen "platební povinnost"), postupuje se při jejím placení, které zahrnuje evidování a vybrání, popřípadě vymáhání, podle části šesté tohoto zákona jako při placení daní, s výjimkou ustanovení § 63, § 67 až 69, § 71   a 72, a s tím, že ustanovení ostatních částí tohoto zákona se použijí, pokud jsou k uplatnění části šesté nezbytná; to platí za podmínky, že zákon, podle kterého byla platební povinnost uložena, nestanoví jinak. Výslovně je stanoveno, že správní orgán, soud nebo jiný státní orgán, věcně příslušný ke správě placení platební povinnosti, je považován za správce daně. Zákon pak upravoval v části šesté placení a vymáhání daně, vrácení daně resp. přeplatku na ní bylo upraveno v ust. § 64. Zákon neupravoval přímo vrácení poplatku, a vrácení soudního poplatku se svou podstatou nejvíce blíží ustanovení o vrácení daňového přeplatku vzniklého nikoliv zaviněním správce daně (§ 64 odst.4 zákona). Podle něj požádal-li daňový dlužník      o vrácení přeplatku, přeplatek se vrátil, činil-li více než 50 Kč a neměl-li současně daňový dlužník nedoplatek na jiné dani u téhož správce daně, nebo neuplatnil-li podle odstavce 2 požadavek na úhradu nedoplatku jiný správce daně, a to do třiceti dnů od doručení žádosti, pokud zvláštní předpis nestanovil jinak. Neměl-li daňový dlužník ke dni podání žádosti          u správce daně vratitelný přeplatek, běžela lhůta pro jeho vrácení až ode dne následujícího po jeho vzniku, pokud se tak stalo nejdéle do šedesáti dnů ode dne podání žádosti. Nevznikl-li do této lhůty vratitelný přeplatek, žádost se zamítla. Za den vrácení přeplatku se považoval den, kdy došlo k odepsání z účtu správce daně. Vyhověl-li správce daně plně žádosti podle tohoto nebo předchozího odstavce, nemusel sdělovat daňovému dlužníkovi výsledek vyřízení jeho žádosti, pokud o to nebyl v žádosti výslovně požádán. Za den rozhodnutí o žádosti a současně za den jeho doručení daňovému dlužníkovi se považoval den, který následoval po dni doručení žádosti správci daně. Zákon o správě daní a poplatků v části šesté obsahoval ustanovení o vymáhání daňových nedoplatků (§ 73), proces při vymáhání nazýval daňovou exekucí. Daňová exekuce, tak jak byla upravena tímto zákonem, vždy mířila pouze na vymáhání daňových povinností daňových poplatníků (daňových subjektů), nesměřovala opačně, t.j. proti správci daně. Důvod k jinému hodnocení věci nevyplývá ani ze zákona č. 280/2009 Sb., kterým byl zákon č. 337/1992 Sb. nahrazen s účinností od 1.1.2011. Lze tedy shrnout, že rozhodnutí o vrácení soudního poplatku není a nemůže být exekučním titulem, neboť při vrácení soudního poplatku vystupuje soud v roli správce daně, nikoliv účastníka řízení; rozhoduje v této věci v režimu práva veřejného a právo na vrácení soudního poplatku proto není soukromoprávní pohledávkou, přičemž není konkrétní právní  úprava týkající se exekuce či výkonu rozhodnutí soudu vydaného při výkonu působnosti správce daně a zároveň v režimu práva veřejného není přípustná analogie. Návrh na nařízení exekuce proto není přiléhavým procesním prostředkem k vymožení soudního poplatku, který dosud nebyl jeho složiteli vrácen, byť o tom, že vrácen bude, již bylo rozhodnuto. Není-li      zde exekučního titulu, exekuci nelze nařídit. Z tohoto důvodu je zamítavé rozhodnutí o návrhu rozhodnutím ve výroku věcně správným. S ohledem na dikci ust. § 219 o.s.ř. proto odvolací soud usnesení soudu I. stupně jako rozhodnutí ve výroku věcně správné potvrdil. Odůvodnění nákladového výroku rozhodnutí soudu I. stupně bylo chybné, když odkazovalo na ust. § 146 odst.2 o.s.ř., který se týká rozhodnutí o nákladech řízení v případě zastavení řízení. Je-li zamítnut návrh na nařízení exekuce, rozhoduje se o nákladech řízení podle procesního úspěchu, t.j. podle § 142 odst.1 o.s.ř. Ve výroku však bylo toto rozhodnutí věcně správným, odvolací soud je proto rovněž potvrdil. Výrok o nákladech odvolacího řízení je dán ust. § 224 odst.1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst.1 o.s.ř. za použití § 52 exekučního řádu. P o u č e n í :   Proti tomuto rozhodnutí    n e n í   dovolání přípustné. V Praze dne 4. ledna 2011 Mgr. Jiřina    J i s l o v á   v.r. předsedkyně senátu