Existence spotřebního společenství ve smyslu § 115 o.z. při absenci společného bydlení nelze zcela vyloučit.

U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Saralievové a soudců JUDr. Ivany Klimešové a JUDr. Michala Fridricha v právní věci žalobce: a) L. M., b) B. M., oba bytem v P-4, tř. 5. k. 1324/7, oba zast. advokátem, proti žalované: Č. r. - Ú. p. z. s. v. v. m., se sídlem v P-2, R. n. 390/42, o určení dědického práva, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18.5.2011 č.j. 28C 224/2010-42 t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se z r u š u j e a věc se mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou dědici po zůstavitelce E. Š., a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci se uvedeného určení domáhali na základě usnesení soudní komisařky vydaného v dědickém řízení po uvedené zůstavitelce pod sp.zn. 34D 1758/2009-36, na podkladě tvrzení, že vedli se zůstavitelkou, resp. s manželi Šupíkovými, společnou domácnost. Soud dovodil naléhavý právní zájem na určovací žalobě ze zákona ve smyslu § 175k odst. 2) o.s.ř. a že žaloba byla podána v příslušné zákonné lhůtě. Z tvrzení žalobců, podpořeného jejich výpověďmi, zjistil, že jakožto manželé žili ve společné domácnosti na adrese P-4, tř.5 k. 1324/7, a že zůstavitelka bydlela se svým manželem a poté sama na adrese P-4, U N. d. III 536/7. Je nesporné, že žalobci žili ve společné domácnosti. Rovněž není sporu o tom, že manželé Š. až do smrti I. Š., zemřelého měsíc před smrtí zůstavitelky, vedli společnou domácnost. Soud I. stupně vzal za prokázané, že žalobci se o Š. starali (vypomáhali jim v domácnosti, pomáhali se zařizováním různých záležitostí, trávili s nimi čas, platili některé jejich výdaje apod.), dospěl však k závěru, že se zůstavitelkou, potažmo Š., nevedli společnou domácnost, a to zejména z důvodu, že je pojmově vyloučeno vést více společných domácností (k tomu poukázal na rozhodnutí NS ČR sp.zn. 21Cdo 436/2001, 21Cdo 857/2008, rozhodnutí NS SR sp.zn. 2Cz 94/78). Další dokazování výslechy navržených svědků a předloženými listinami proto neprováděl a žalobu zamítl. Soud I. stupně konstatoval, že společnou domácností ve smyslu ustanovení § 115 a § 474 odst. 1 obč.zák. se rozumí soužití fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech. Spolužijící fyzická osoba přitom musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele. Vznik společné domácnosti osoby s jinými osobami, jako trvalého soužití, nutně přepokládá, že došlo k zániku společné domácnosti jako trvalého soužití, kterou tato osoba dosud vedla v jiném bytě, a to ať už jako společný nájemce nebo příslušník domácnosti. Je tedy vyloučeno, aby osoba byla současně příslušníkem dvou nebo více domácností. Na základě shora uvedeného se soud I. stupně nezabýval dalšími okolnostmi (případnou délkou trvání společné domácnosti, trvalým úmyslem a hrazením nákladů) ohledně určení dědického práva a žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., když procesně úspěšné žalované náklady řízení nevznikly. Proti rozsudku podali žalobci včasné odvolání. Zdůraznili, že netvrdili vedení oddělené domácnosti od manželů Š., naopak tvrdili, že spolu s nimi žili několik posledních let před úmrtím zůstavitelky ve společné domácnosti v bytě manželů Š. K tomu poukázali na judikatorní závěry (rozhodnutí NS ČR sp.zn. 21Cdo 624/2001, 21Cdo 683/2006), podle nichž společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech, z čehož vyplývá, že bydlení ve více bytech nebrání vedení společné domácnosti. Je sice pravda, že žalobci nebydleli s manželi Šupíkovými v jednom bytě, to však pro vzdálenost jejich bydlišť cca 5 minut nebylo na překážku vedení společné domácnosti, o kterou žalobci pečovali v bytě manželů Š., kam každodenně docházeli a zajišťovali nákupy potravin, vaření, úklid, praní atp., žalobci měli podpisové právo k účtu manželů Š. a finančně hospodařili společně. Závěr soudu I. stupně nemá oporu v dokazování, neboť nebyly provedeny jmenované důkazy výslechy svědků a listinami, které žalobci navrhovali. Odvolatelé navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, případně, aby jej změnil a jejich žalobě vyhověl. Z obsahu odvolání lze dovodit odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. d), e), g) o.s.ř. Odvolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu, daném § 212 a § 212a o.s.ř., a dospěl k závěru, že nejsou podmínky pro jeho potvrzení ani změnu. Podle ustanovení § 474 odst. 1 obč. zák. nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé skupině manžel, zůstavitelovi rodiče a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Podle ustanovení § 115 obč. zák. domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Se soudem I. stupně se lze ztotožnit potud, že vedením společné domácnosti ve smyslu § 115 o.z. se rozumí soužití fyzických osob, které spolu žijí trvale a společně uhrazují náklady na své potřeby a že pro naplnění § 474 odst. l o.z. je nutno, aby spolužijící osoba pečovala o společnou domácnost nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti (případně byla na zůstavitele odkázána výživou). Soud I. stupně dále své zamítavé rozhodnutí postavil v zásadě na zjištění, že oba manželské páry (žalobci a manželé Š.) bydleli v různých bytech. Je pravda, že vedení společné domácnosti zásadně předpokládá společné bydlení, ať již v jednom nebo ve více bytech (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce NS pod č. 124/68, rozhodnutí NS ČR sp.zn. 26Cdo 3032/2006 i žalobci namítaná rozhodnutí NS ČR sp.zn. 21Cdo 624/2001, 21Cdo 683/2006). Nelze však zcela vyloučit naplnění znaků vedení společné domácnosti v konkrétním případě i bez společného bydlení, neboť podstatná je okolnost, že je vedena jediná domácnost ve smyslu spotřebního společenství. V předmětné věci vyplývá z tvrzení žalobců, doloženého jejich výpověďmi, že poskytovali manželům Š. každodenní všestrannou pomoc s obstaráváním běžných domácích záležitostí i se zajišťováním finančních úhrad, že trávili společně víkendy na chatě a že jejich finance byly propojeny. Za takové situace nelze vyloučit existenci spotřebního společenství ve smyslu § 115 o.z. i při absenci společného bydlení a při vědomí toho, že zůstavitelka před svou smrtí pobývala v léčebně dlouhodobě nemocných. Žalobcům pak musí být dána možnost svá tvrzení v souladu s § 120 odst. l o.s.ř. prokázat a soud I. stupně pochybil, když žalobu bez provedení navrhovaných důkazů, resp. zhodnocení důkazů provedených, zamítl. Odvolací soud proto podle § 219a odst. 2 o.s.ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 220 odst. l písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, v němž provede dokazování ke shora uvedené rozhodné skutečnosti, tedy zda soužití žalobců a manželů Š. naplňovalo znaky společné domácnosti ve smyslu § 115 o.z. a § 474 odst. l o.z. V dalším řízení je soud I. stupně podle § 226 odst. l o.s.ř. vázán právním názorem soudu odvolacího a podle § 224 odst. 3 o.s.ř. rozhodne i náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení. Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 1. prosince 2011 JUDr. Irena S a r a l i e v o v á , v.r. předsedkyně senátu                                                                                                              U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Saralievové a soudců JUDr. Ivany Klimešové a JUDr. Michala Fridricha v právní věci žalobce: a) L. M.,  b) B. M.,  oba bytem v P-4, tř. 5. k. 1324/7, oba zast. advokátem, proti žalované: Č. r. - Ú. p. z. s. v. v. m.,  se sídlem v P-2, R. n. 390/42, o určení dědického práva, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18.5.2011 č.j. 28C 224/2010-42 t  a  k  t  o : Rozsudek soudu I. stupně se    z r u š u j e    a věc se mu    v r a c í                k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou dědici po zůstavitelce E. Š., a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci se uvedeného určení domáhali na základě usnesení soudní komisařky vydaného v dědickém řízení po uvedené zůstavitelce pod sp.zn. 34D 1758/2009-36, na podkladě tvrzení, že vedli se zůstavitelkou, resp. s manželi Šupíkovými, společnou domácnost. Soud dovodil naléhavý právní zájem na určovací žalobě ze zákona ve smyslu § 175k odst. 2) o.s.ř. a že žaloba byla podána v příslušné zákonné lhůtě. Z tvrzení žalobců, podpořeného jejich výpověďmi, zjistil, že jakožto manželé žili ve společné domácnosti na adrese P-4, tř.5 k. 1324/7, a že zůstavitelka bydlela se svým manželem a poté sama na adrese P-4,                    U N. d. III 536/7. Je nesporné, že žalobci žili ve společné domácnosti. Rovněž není sporu o tom, že manželé Š. až do smrti I. Š., zemřelého měsíc před smrtí zůstavitelky, vedli společnou domácnost. Soud   I. stupně vzal za prokázané, že žalobci se o Š. starali (vypomáhali jim v domácnosti, pomáhali se zařizováním různých záležitostí, trávili s nimi čas, platili některé jejich výdaje apod.), dospěl však k závěru, že se zůstavitelkou, potažmo Š., nevedli společnou domácnost, a to zejména z důvodu, že je pojmově vyloučeno vést více společných domácností (k tomu poukázal na  rozhodnutí NS ČR sp.zn. 21Cdo 436/2001, 21Cdo 857/2008, rozhodnutí NS SR sp.zn. 2Cz 94/78). Další dokazování výslechy navržených svědků                            a předloženými listinami proto neprováděl a žalobu zamítl. Soud I. stupně konstatoval, že společnou domácností ve smyslu ustanovení § 115 a § 474 odst. 1 obč.zák. se rozumí soužití fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech.    Spolužijící fyzická osoba přitom musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele. Vznik společné domácnosti osoby s jinými osobami, jako trvalého soužití, nutně přepokládá, že došlo k zániku společné domácnosti jako trvalého soužití, kterou tato osoba dosud vedla v jiném bytě, a to ať už jako společný nájemce nebo příslušník domácnosti. Je tedy vyloučeno, aby osoba byla současně příslušníkem dvou nebo více domácností. Na základě shora uvedeného se soud I. stupně nezabýval dalšími okolnostmi (případnou délkou trvání společné domácnosti, trvalým úmyslem a hrazením nákladů) ohledně určení dědického práva a žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., když procesně úspěšné žalované náklady řízení nevznikly. Proti rozsudku podali žalobci včasné odvolání. Zdůraznili, že netvrdili vedení oddělené domácnosti od manželů Š., naopak tvrdili, že spolu  s nimi žili několik posledních let před úmrtím zůstavitelky ve společné domácnosti v bytě manželů Š. K tomu poukázali na judikatorní závěry (rozhodnutí NS ČR sp.zn. 21Cdo 624/2001, 21Cdo 683/2006), podle nichž společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech, z čehož vyplývá, že bydlení ve více bytech nebrání vedení společné domácnosti. Je sice pravda, že žalobci nebydleli s manželi Šupíkovými v jednom bytě, to však pro vzdálenost jejich bydlišť cca 5 minut nebylo na překážku vedení společné domácnosti, o kterou žalobci pečovali v bytě manželů Š., kam každodenně docházeli a zajišťovali nákupy potravin, vaření, úklid, praní atp., žalobci měli podpisové právo k účtu manželů Š.              a finančně hospodařili společně. Závěr soudu I. stupně nemá oporu v dokazování, neboť nebyly provedeny jmenované důkazy výslechy svědků             a listinami, které žalobci navrhovali. Odvolatelé navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, případně, aby jej změnil a jejich žalobě vyhověl. Z obsahu odvolání lze dovodit odvolací důvody ve smyslu § 205 odst.            2 písm. d), e), g) o.s.ř. Odvolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu, daném § 212 a § 212a o.s.ř., a dospěl k závěru, že nejsou podmínky  pro jeho potvrzení ani změnu. Podle ustanovení § 474 odst. 1 obč. zák. nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé skupině manžel, zůstavitelovi rodiče a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří         z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Podle ustanovení § 115 obč. zák. domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Se soudem I. stupně se lze ztotožnit potud, že vedením společné domácnosti  ve smyslu § 115 o.z. se rozumí soužití fyzických osob, které spolu žijí trvale a společně uhrazují náklady na své potřeby a že pro naplnění § 474 odst. l o.z. je nutno, aby spolužijící osoba pečovala o společnou domácnost nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti (případně byla na zůstavitele odkázána výživou). Soud I. stupně dále své zamítavé rozhodnutí postavil v zásadě na zjištění, že oba manželské páry (žalobci a manželé Š.) bydleli v různých bytech. Je pravda, že vedení společné domácnosti zásadně předpokládá společné bydlení, ať již v jednom nebo ve více bytech (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce NS pod č. 124/68, rozhodnutí NS ČR sp.zn. 26Cdo 3032/2006 i žalobci namítaná rozhodnutí NS ČR sp.zn. 21Cdo 624/2001, 21Cdo 683/2006). Nelze však zcela vyloučit naplnění znaků vedení společné domácnosti v konkrétním případě i bez společného bydlení, neboť podstatná je okolnost, že je vedena jediná domácnost ve smyslu spotřebního společenství. V předmětné věci vyplývá z tvrzení žalobců, doloženého jejich výpověďmi, že poskytovali manželům Š. každodenní všestrannou pomoc s obstaráváním běžných domácích záležitostí i se zajišťováním finančních úhrad, že trávili společně víkendy na chatě a že jejich finance byly propojeny. Za takové situace nelze vyloučit existenci spotřebního společenství ve smyslu § 115 o.z. i při absenci společného bydlení a při vědomí toho, že zůstavitelka před svou smrtí pobývala v léčebně dlouhodobě nemocných.  Žalobcům pak musí být dána možnost svá tvrzení v souladu s § 120 odst. l o.s.ř. prokázat a soud I. stupně pochybil, když žalobu bez provedení navrhovaných důkazů, resp. zhodnocení důkazů provedených, zamítl. Odvolací soud proto podle § 219a odst. 2 o.s.ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 220 odst. l písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, v němž provede dokazování ke shora uvedené rozhodné skutečnosti, tedy zda soužití žalobců a manželů Š. naplňovalo znaky společné domácnosti ve smyslu § 115 o.z. a § 474 odst. l o.z. V dalším řízení je soud I. stupně podle § 226 odst. l o.s.ř. vázán právním názorem soudu odvolacího a podle § 224 odst. 3 o.s.ř. rozhodne                 i náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení. Proti tomuto usnesení    n e n í    dovolání přípustné. V Praze dne 1. prosince 2011 JUDr. Irena     S a r a l i e v o v á , v.r.                                                                       předsedkyně senátu