Číslo jednací: 5Ca 23/2008 - 44-51                     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYMěstský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: V.H.,  proti žalovanému: Policie České republiky, Policejní prezidium, Strojnická 27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí  Policejního prezidenta  ze dne 21.11.2007, č. 1848   t a k t o :   Žaloba    s e     z a m í t á . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   O d ů v o d n ě n í :               Žalobce podal k soudu žalobu proti rozhodnutí označenému v záhlaví rozsudku, jímž bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele Policie ČR správy Severomoravského kraje ve věcech služebního poměru, č. RŘSMK-1303/2007 ze dne 2.5.2007, jímž bylo podle § 155 a 156 odst. 1 a 2  zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních  sborů (dále zákon)  žalobci  přiznáno odchodné ve výši 290 448,- Kč.               Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí  zmínil důvody podaného odvolání a konstatoval, že  odvolatel dne 13.2.2007 požádal  o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. m) zákona a jeho žádosti bylo vyhověno  rozhodnutím ze dne 21.2.2007 a služební poměr skončil dnem 30.4.2007.  Na základě toho bylo odvolateli přiznáno  podle § 155 a § 156 odst. 1, 2 zákona odchodné ve výši 290 448,- Kč, za výkon služby v trvání 35 roků, pro účely zvýšení základní výše  odchodného  bylo započteno 29 roků.  Odchodné bylo vypočteno  z měsíčního služebního příjmu  za předchozí kalendářní rok, tj. za rok 2006, který činil 48 408,- Kč Odchodné odvolatele činí šestinásobek  měsíčního služebního příjmu. Částka počítaného odchodného přesáhla 6-ti násobek  měsíčního služebního příjmu, odchodné bylo   přiznáno v této nejvyšší zákonné výměře.  Služební poměr odvolatele  trval od 1.10.1971 do 30.4.2007.  Částka odchodného byla vypočtena  podle věty první ustanovení § 166 odst. 1 zákona, tedy z průměrného hrubého měsíčního služebního příjmu poskytovaného  odvolateli za předchozí kalendářní rok.  K námitce uplatněné v odvolání, že odůvodnění napadeného rozhodnutí postrádá  náležitosti v podobě „úvah“, které vedly k rozhodnutí, odvolací  orgán uvedl, že odchodné je nárokovou, tedy obligatorní peněžní částkou, kdy příslušný služební funkcionář nemá  možnost úvahy zda a v jaké výši výsluhový nárok přizná. Výše odchodného  je stanovena na základě aritmetických výpočtů, jejichž podkladem jsou materiály  z personálního spisu odvolatele a výstupy ze mzdové účtárny. Odvolací orgán konstatoval, že napadené rozhodnutí bylo řádně odůvodněno a je přezkoumatelné.  Odvolatel splnil podmínku stanovenou v § 155 zákona, tj. služební poměr trval  alespoň šest let; vzhledem k tomu, že  odvolatel byl ve služebním poměru  35 roků, za 29 roků mu náleží za každý rok zvýšení  o 1/3.  Průměrný hrubý měsíční služební příjem za předchozí kalendářní rok činí 48 408,- Kč. Naproti tomu průměrný hrubý měsíční příjem  za předchozí tři roky činí pouze 46 482,- Kč, jde tedy o částku nižší, která je pro odvolatele nevýhodná.  Pro stanovení odchodného  byla proto správně vzata částka 48 408,- Kč, jejíž šestinásobek činí  290 448,- Kč. Odvolatelům služební poměr netrval po dobu kratší než jeden rok, proto  průměrný hrubý měsíční služební příjem nebyl zjišťován  z celé doby trvání služebního poměru podle věty třetí § 166 odst. 1 zákona, jak odvolatel požadoval v podaném odvolání.  S účinností zákona od 1.1.2007 sice vzniká nové právní prostředí pro služební poměry, které však neanulovalo předchozí odsloužené roky (§ 224 zákona).   Odvolací orgán nesouhlasí s tvrzením odvolatele, že jeho služební příjem pro  účely stanovení  výsluhových nároků měl být zjištěn  podle věty třetí ust. § 166 odst. 1 zákona, tj. vypočten  za období od 1.1.2007 do 30.4.2007, neboť podle odvolatele  jeho služební poměr podle zákona vznikl až 1.1.2007 a trval tak po dobu kratší než jeden rok.   Odvolací orgán však konstatuje, že  (ke dni 1.1.2007) nenastal  žádný z důvodů  pro ukončení služebního poměru  uvedených v § 103 zákona č. 186/1992 Sb.,  ani nebylo rozhodnuto o vzniku nového služebního poměru podle zákona. Odvolatel byl  v souvislosti s nabytím účinnosti zákona dnem 1.1.2007 podle § 215 odst. 1 zákona ustanoven   na služební místo ředitele správy  a jmenován do služební hodnosti  rada.  Z dikce ustanovení § 215 zákona je zřejmé, že  podle něho mohli být ke dni účinnosti zákona  ustanoveni na služební místo  a jmenováni do služebních hodností pouze  příslušníci bezpečnostních sborů, kteří byli ustanoveni  do funkce podle  dosavadních právních předpisů a jejichž služební poměr trval.  Nebylo proto možné pro výpočet odchodného použít hrubý  měsíční služební příjem  za období  leden až duben 2007, ale v souladu s ust. § 166 odst. 1 zákona  byl použit průměrný hrubý  služební příjem za předchozí kalendářní rok přede dnem skončení služebního poměru.                  Žalobce v žalobě namítl, že žalovaný nesprávně ztotožňuje  pojmy „služební poměr“  jímž  nelze rozumět jiný než pouze  služební poměr podle  zákona č. 361/2003 Sb. (služební zákon)  se služebním poměrem   podle jiných zákonů.  Rozdíl mezi nimi vyplývá podle žalobce z ustanovení § 165 odst. 1 ve spojení s  § 224 odst. 2 služebního zákona.  Doba trvání služebních poměrů podle zvláštních předpisů (mezi něž patří i zákon č. 186/1992 Sb.) je pouze dobou započtenou pro výsluhové nároky, vedle doby trvání samotného služebního poměru. Mezi služebním poměrem podle služebního zákona a podle zákona č. 186/1992 Sb. případně podle zákona č. 153/1994 Sb.,  trvajícími do 31.12.2006, neexistuje zákonem založená právní kontinuita, která by tu mohla být jen za situace totožnosti těchto služebních poměrů.  Dosavadní služební poměry podle žalobce zanikly  31.12.2006 ve 24:00 hod  a od 1.1.2007 00:00 hod vznikly služební poměry nové, a to podle služebního zákona.  K jejich vzniku nedošlo automaticky zákonem, ale na základě   předpokladů  stanovených přechodnými ustanoveními tím, že služební funkcionář vydal rozhodnutí, jímž dosavadního příslušníka jmenoval do příslušné služební hodnosti a ustanovil na příslušné služební místo.  Pokud by takové rozhodnutí nevydal, příslušník dosavadního bezpečnostního sboru by se příslušníkem  podle služebního zákona nestal.  To se také dělo v případě příslušníků, kteří podali žádost o uvolnění ze služebního poměru a výpovědní lhůta zasahovala  do doby účinnosti služebního zákona.  Služební zákon neobsahuje žádné přechodné ustanovení, které by deklarovalo kontinuitu, jako tomu bylo např. v zákoně č. 186/1992 Sb., kde  ustanovení § 157 odst. 1 výslovně uvádělo, že podle tohoto zákona se posuzují též služební poměry vzniklé před jeho účinností, pokud tento zákon nestanoví jinak.  Přechodné ustanovení služebního zákona   namísto toho v § 215 stanoví, že 1) Příslušník ustanovený do funkce podle dosavadních právních předpisů, který vykonává službu  podle § 1 odst. 4, bude dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ustanoven na služební místo, pro které splňuje stanovený stupeň vzdělání a jmenován do služební hodnosti, která je stanovena pro toto služební místo.  Splnění požadavku  oboru nebo zaměření vzdělání a dalšího odborného požadavku pro služební místo se nevyžaduje.  2) Příslušníkovi ustanovenému do funkce podle dosavadních  předpisů, který nevykonává službu podle § 1 odst. 4 a jehož nelze ustanovit na služební místo podle odstavce 1, skončí služební poměr uplynutím 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Tato ustanovení stanoví předpoklady, které musí příslušník ve služebním poměru podle dosavadních předpisů splnit, aby se stal příslušníkem podle služebního zákona  a stanoví i obsah rozhodnutí, které k tomu musí být vydáno, jinak se dosavadní příslušník příslušníkem podle  služebního zákona nestal. Významná je i dikce § 1 odst. 3  služebního zákona, podle které jsou příslušníci ve služebním poměru k České republice, na rozdíl od předchozí úpravy, kdy byli ve služebním poměru k jednotlivému sboru. Rozdílnost dosavadních  služebních poměrů  a služebního poměru podle služebního zákona sám služební zákon  demonstruje v ust. § 165 odst. 1, podle kterého  dobou rozhodnou pro  výsluhové nároky je doba trvání služebního poměru  a doby započtené ke dni účinnosti tohoto zákona nebo  při přijetí do služebního poměru podle § 224. Ustanovení  § 224 odst. 2 služebního zákona pak stanoví, že  do doby rozhodné  pro výsluhové nároky se započtou doby, po které trval  služební poměr podle zvláštních právních předpisů na území ČR včetně trvání  služebních poměrů  na území československého státu do 31.prosince 1992, do nabytí účinnosti tohoto zákona; odkaz pod čarou  pak sděluje, že služebními poměry podle zvl. zákonů je např. i  služební poměr podle zákona č. 186/1992 Sb.   Žalobci proto služební poměr podle služebního zákona   vznikl ke dni 1.1.2007 a byl mu ukončen rozhodnutím o propuštění  k datu 31.3.2007. Proto  výpočet měsíčního služebního  příjmu pro stanovení odchodného podle § 155 zákona o služebním poměru měl být proveden podle § 116 odst. 1 věta třetí tohoto zákona.                Podle žalobce bylo záměrem zákonodárce, aby výsluhové nároky příslušníků, kteří služební poměr ukončí v průběhu prvého roku po nabytí účinnosti  zákona o služebním poměru byly vypočteny z výše služebních příjmů poskytovaných podle tohoto zákona. Tento záměr zákonodárce vyjádřil nejen zněním § 166 odst. l věta třetí,  ale zdůraznil jej i v § 224 odst. 6, podle kterého při výpočtu  měsíčního služebního příjmu příslušníka, jehož služební poměr trval před nabytím účinnost tohoto zákona a skončí do 31.12.2005, se postupuje jako při výpočtu měsíčního služebního příjmu příslušníka, jehož služební poměr vznikl ke dni nabytí  účinnosti tohoto zákona, a to za podmínek stanovených v § 166 odst. 1.   Tímto ustanovením byl podle žalobce sledován antidiskriminační charakter normy, která vylučovala, aby příslušníci, kteří služební poměr ukončí  v průběhu prvního roku účinnosti zákona, nebyli znevýhodněni proti těm, kteří služební poměr ukončí 31.12. prvního roku a později, a kterým bude automaticky vypočtena výše měsíčního  služebního příjmu z celé doby předcházejícího kalendářního roku podle věty první a druhé § 166 odst. 1; žalobce upozornil na to, že  nový zákon měl mimo jiné přinést i výrazné zvýšení příjmů proti předchozímu stavu.               Podle žalobce je nesprávná argumentace žalovaného  založena na průběhu a výsledku legislativního procesu  při tvorbě a přijímání novely  vydané pod č. 530/2005 Sb., která podle důvodové zprávy sledovala snížení výdajů ze státního rozpočtu.  Změněno mělo být  i ust. § 166 odst. 1 zákona o služebním poměru, kde doba 1 kalendářního roku  pro výpočet průměrného služebního příjmu podle věty první  a druhé  měla být nahrazena dobou 3 kalendářních let; důvodová zpráva uváděla, že zákon prodlužuje základní rozhodné období, ze kterého bude zjišťován měsíční služební příjem pro stanovení výše výsluhových nároků. V souvislosti s tím bylo navrženo i zrušení ust. § 224 odst. 6 služebního zákona, k čemuž důvodová zpráva uváděla, že  ustanovení § 224 odst. 6 zákona je po úpravě ustanovení § 166  odst. 1 a odst. 2 zákona nadbytečné. Návrh na změnu ust. § 166 přijat nebyl, změna spočívající ve vypuštění § 224 odst. 6 však schválena byla. Absenci ust. § 224 odst. 6 si nyní žalovaný v rozporu s vůlí zákonodárce a pozitivní právní úpravou  vykládá tak, že na příslušníky, kteří ukončí služební poměr v průběhu roku 2007, se ustanovení věty třetí § 166 odst. 1 zákona nevztahuje. Takový výklad i při vypuštění § 224 odst. 6 zákona  znamená diskriminaci  žalobce a jeho znevýhodnění oproti těm příslušníkům,  kteří služební poměr ukončí 31.12.2007 nebo později.               Podle žalobce tak je pro stanovení výše jeho výsluhových nároků rozhodující  ustanovení § 166 odst. 1 věta třetí  s odvoláním na ust. § 165 odst. 1 a ust. § 224 odst. 2 zákona o služebním  poměru. Ustanovení § 224 odst. 6  představovalo  pouze explicitní vyjádření postupu  při aplikaci ust. § 166 odst. 1 služebního zákona po přechodnou dobu  prvního roku účinnosti služebního zákona, k němuž by jinak bylo nutné dojít výkladem zákona, jak to nyní činí žalobce.   Skutečnost, že ustanovení §  224 odst. 6 bylo zrušeno,  nic nemění na povaze  ustanovení  na ust. § 165 odst. 1 a ust. § 224 odst. 2 zákona.                Žalobce žádal, aby soud vydaná rozhodnutí zrušil a   přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.               Žalovaný  ve vyjádření k žalobě s  argumentací obdobou jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí  navrhl zamítnutí žaloby.   Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel   ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1, 2 s.ř.s.   Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti:     Rozhodnutím ředitele Policie ČR správy Severomoravského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 2.5.2007, č. RŘSMK-1303/2007  bylo žalobci přiznáno odchodné  ve výši 290 448,- Kč. V odůvodnění rozhodnutí se uvádí, že odchodné se přiznává za výkon služby v trvání 35 roků ve služebním poměru. Pro účely zvýšení základní výše odchodného podle § 156 odst. 1 zákona bylo započteno 29 roků. Odchodné bylo vypočteno z měsíčního služebního příjmu podle § 166 odst. 1 zákona (průměrný hrubý služební příjem za předchozí kalendářní rok, tj. rok 2006), který činí 48 408,- Kč a činí 6 násobek měsíčního příjmu.      Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž bylo rozhodnuto  žalobou napadeným rozhodnutím.   Městský soud v Praze vycházel z těchto podstatných skutečností:   Podle § 165 odst. 1 zákona  č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen zákon) je  dobou rozhodnou pro výsluhové nároky doba trvání služebního poměru a doby započtené ke dni účinnosti tohoto zákona nebo při přijetí do služebního poměru podle § 224. Podle  § 224 odst. 2 zákona do doby rozhodné pro výsluhové nároky se započtou doby, po které trval služební poměr podle zvláštních právních předpisů; tj. podle odkazu pod čarou i  podle zákona č. 186/1992 Sb. o služebním poměru příslušníků Policie České republiky.   Podle § 166 odst. 1 zákona se  za měsíční služební příjem pro účely stanovení výše výsluhových nároků považuje průměrný hrubý služební příjem poskytovaný za předchozí kalendářní rok přede dnem skončení služebního poměru příslušníka. Jestliže služební poměr skončil posledním dnem kalendářního roku, zjišťuje se průměrný hrubý měsíční služební příjem z tohoto kalendářního roku. Trval-li služební poměr po dobu kratší než 1 rok, zjišťuje se průměrný hrubý měsíční služební příjem z celé doby trvání služebního poměru. Je-li to pro příslušníka výhodnější, zjišťuje se průměrný hrubý služební příjem za předchozí 3 kalendářní roky.   Podle § 155 odst. 1 zákona příslušník, jehož služební poměr skončil (dále jen "bývalý příslušník") a který vykonával službu alespoň po dobu 6 let, má nárok na odchodné, s výjimkami, které na danou věc nedopadají.   Podle § 156 odst. 1 zákona základní výměra odchodného činí 1 měsíční služební příjem a za každý další ukončený rok služebního poměru se zvyšuje o jednu třetinu tohoto příjmu. Nejvyšší výměra odchodného činí šestinásobek měsíčního služebního příjmu.     Podle napadeného rozhodnutí trval služební poměr  žalobce  od 1.10.1971 do 30.4. 2007, kdy žalobce   ze služebního poměru propuštěn.  Skutečnost, že žalobce byl ve služebním poměru i  v době před nabytím účinnosti zákona  (zákona č. 361/2003 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.1.2007) je mezi účastníky řízení nesporná. Služební poměr žalobce se do 31.12.2006 řídil zákonem č. 186/1992 Sb.   Při výpočtu  odchodného bylo vycházeno z průměrného hrubého měsíčního příjmu žalobce za rok 2006, tedy  bylo postupováno podle věty první ust. § 166 odst. 1 zákona.  Názor žalobce, že jeho služební poměr  vznikl  teprve dnem 1.1.2007, tedy trval po dobu kratší než 1 rok,  a  proto mělo být postupováno podle věty třetí  § 166 odst. 1 zákona, přijmout nelze.    Zákon nestanoví, že pod pojmem „služební poměr“ je třeba rozumět pouze služební poměr podle tohoto  zákona. Takový závěr nelze dovodit ani z ustanovení tohoto zákona,  na která žalobce poukazuje, a  na jejichž základě  tento závěr činí.   Podle § 215 odst. 1 zákona příslušník ustanovený do funkce podle dosavadních právních předpisů, který vykonává službu podle § 1 odst. 4, bude dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ustanoven na služební místo, pro které splňuje stanovený stupeň vzdělání a jmenován do služební hodnosti, která je  stanovena pro toto služební místo; splnění požadavku oboru nebo zaměření vzdělání a dalšího odborného požadavku pro toto služební místo se nevyžaduje.  Skutečnost, že přechodná ustanovení  zákona upravují přechod stávajících příslušníků do služebního poměru podle zákona o služebním poměru  a stanovují  podmínky tohoto přechodu,  znamená návaznost na  předchozí  právní úpravu  a v případě splnění stanovených podmínek  kontinuitu  služebního poměru, který se nadále řídí novým zákonem.  Právě na základě ust. § 215 odst. 1 zákona o služebním poměru  žalobcův služební poměr trval od 1.10.1971 nepřetržitě až do jeho skončení dne 30.4.2007.  Nenastal tedy stav dovozovaný žalobcem, tzn. stav, kdy by dne 31.12.2006 skončil  služební poměr žalobce  jako takový a  dne 1.1.2007 vznikl  služební poměr nový,  který by na předchozí žalobcův služební poměr upravený dříve platným zákonem č. 186/1992 Sb.,  nenavazoval.     Samotné ustanovení § 215  zákona o služebním poměru, na které žalobce odkazuje, ostatně ve svém odst. 2  stanoví, že v případech  pod písm. a) a b)  /tj. v případě příslušníka, který nevykonává službu podle § 1 odst. 4 a jehož nelze ustanovit na služební místo podle odst. l, a v případě příslušníka, který dosáhl věku 65 let před nabytím účinnosti tohoto zákona/  skončí služební poměr uplynutím 3 kalendářních  měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona; nepředpokládá tedy ukončení dosavadního  služebního poměru k okamžiku zrušení dříve platného zákona.  Ustanovení § 224 odst. 6 zákona o služebním poměru, na které žalobce rovněž odkazuje (s účinností od 1.1.2006 zrušené po novelizaci  zákonem č. 530/2005 Sb.), stanovilo, že při výpočtu měsíčního služebního příjmu příslušníka, jehož služební poměr trval před nabytím účinnosti tohoto zákona a skončí do 31. prosince 2006 (resp. do 31.12.2005 podle znění  účinného do 31.12.2004), se postupuje jako při výpočtu měsíčního služebního příjmu příslušníka, jehož služební poměr vznikl ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, a to za podmínek stanovených v § 166 odst. 1. I toto ustanovení  tedy  bylo založeno na kontinuitě služebního poměru.  Pokud  ustanovení § 224 odst. 6 stanovilo, že   výpočet měsíčního služebního příjmu má být proveden za podmínek § 166 odst. l zákona, pak  pro tento výpočet mělo být použito celé   ustanovení § 166 odst. 1, tedy  včetně  jeho věty první v případě trvání služebního poměru po dobu delší než jeden kalendářní rok.  Uvedené nesvědčí pro závěr žalobce,  že úmyslem zákonodárce bylo,  aby výsluhové náležitosti příslušníků, kteří ukončí služební poměr v průběhu prvého roku po nabytí účinnosti nového zákona, byly vypočteny z výše služebních příjmů poskytovaných jim podle tohoto nového zákona. Zákon v § 166  odst. 1  stanoví dobu trvání služebního poměru, ze které se zjišťuje průměrný služební příjem,  bez návaznosti na to, ve kterém roce od nabytí účinnosti nového zákona služební poměr skončil. Městský soud  v Praze poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu 3 Ads 153/2010 ze dne 23.2.2011, jímž  byla zamítnuta kasační stížnost  proti rozsudku Městského soudu v Praze čj. 5 Ca 257/2007-23 ze dne 14.9.2010  vydaného v obdobné věci a se stejnou argumentací jako shora. Nejvyšší správní soud posoudil  argumentaci městského soudu jako správnou a za neúnosný označil právní názor stěžovatele,  že novou právní úpravou zákona o služebním poměru byla vytvořena diskontinuita s právními vztahy (služebními poměry)  existujícími před 1.1.2007,  a že ke dni 1.1.2007  příslušníkům  bezpečnostních sborů vznikl nově služební poměr.  Uvedl, že takové účinky nové právní úpravy  zákona o služebním poměru, které předestírá stěžovatel, by vedly  k extrémnímu narušení právní jistoty a umožnily by nepřípustnou libovůli služebních funkcionářů při (novém) ustanovování  příslušníků na služební místa.  Konstatoval, že zásada kontinuity trvání služebních poměrů podle předchozí  a současné právní úpravy je vyjádřena právě v ustanovení § 215 zákona o služebním poměru, který společně s dalšími  přechodnými ustanoveními zajišťuje přizpůsobení  se koncepčním změnám  a přechod na novou právní úpravu. Poznamenal, že zachování kontinuity dříve vzniklých služebních poměrů  dokládá i ustanovení § 224 odst. 6 zákona před svým zrušením. Protože žalobcův služební poměr trval po dobu delší než 1 kalendářní rok, nebylo možné postupovat podle věty třetí ustanovení § 166 odst. 1 zákona. Bylo postupováno podle    věty první tohoto ustanovení, tedy byl zohledněn  služební příjem žalobce za předchozí kalendářní rok (rok 2006) přede dnem skončení žalobcova služebního poměru; výhodnější postup dle věty čtvrté namítán není.     Protože  soud žalobu  posoudil jako nedůvodnou, zamítl ji  podle § 78 odst. 7 s. ř. s.    O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., úspěšnému  žalovanému   náklady řízení před soudem  nevznikly.   P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat  kasační stížnost za podmínek ust. § 102 a násl.  s.ř.s., ve lhůtě do dvou týdnů po doručení  rozsudku, prostřednictvím Městského soudu v Praze k Nejvyššímu správnímu soudu.  Podle § 105 odst. 2 s.ř.s.,   stěžovatel  musí  být  zastoupen  advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,  jeho zaměstnanec nebo člen,  který za něj jedná nebo  jej zastupuje,  vysokoškolské právnické  vzdělání, které  je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.     V Praze dne 25. března 2011                                                                                                           JUDr. Eva Pechová   v.r.                                                                                                               předsedkyně senátu       Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková