Číslo jednací: 10A 213/2010 - 36-38                   ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY  Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: Městská část Praha 8, se sídlem Zenklova 35/1, Praha 8, IČ 00063797, zast. Mgr. Janem Markem, advokátem, se sídlem Na Poříčí 19, Praha 1, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, Sokolovská 219, Praha 9, v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 9. 8. 2010 čj. 54 500/210-603   t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Odůvodnění Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu (dále jen Úřad) uvedeného v záhlaví, kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti usnesení Úřadu ze dne 31. 3. 2010 čj. 048576/2009-631/Šťa/G VII.vyř., jímž byl žalobce dle § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu ustanoven opatrovníkem panu J. S.   Žalobce v žalobě shrnuje obsah obou správních rozhodnutí a námitek, které uvedl v rozkladu. Pochybení žalovaného spatřuje především v tom, že žalobce byl ustanoven opatrovníkem přes svůj výslovný nesouhlas. Poukazuje na to, že je vhodné předem zjišťovat, zda osoba se svým ustanovením do funkce opatrovníka souhlasí, neboť je zřejmé, že osoba, která nebude chtít tuto funkci vykonávat, nebude ani dbát ochrany práv a zájmů opatrovance, na základě čehož pak bude nutné ustanovení opatrovníkem zrušit. To platí i v případě, kdy je opatrovníkem ustanovena obec, neboť zákon, který by ukládal obci povinnost přijmout a vykonávat funkci opatrovníka proti její vůli, neexistuje. Žalovaný podle názoru žalobce dále pochybil, když se nezabýval oprávněnou námitkou žalobce, že nemá dostatečné možnosti k řádnému výkonu opatrovnictví, když nemá zřízen žádný odbor, který by měl takovou činnost v náplni. Žalobce začal v rámci možností zabezpečovat výkon této agendy v rámci činnosti odboru kanceláře starosty, oddělení evidenčně-právního. Toto oddělení se ovšem sestává pouze z jednoho právníka a jedné referentky kteří jsou plně vytíženi svojí agendou. Aby mohl žalobce plnohodnotně vykonávat opatrovnictví, musel by zaměstnat další osoby s právnickým vzděláním. Pro žalobce je tak výkon opatrovnictví personálně i finančně zatěžující.   Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě především poukázal na ust. § 32 odst. 4 správního řádu, podle něhož je osoba povinna funkci opatrovníka přijmout, nebrání-li jí v tom závažné důvody. Souhlas osoby s ustanovením do funkce opatrovníka správní řád nevyžaduje ani nepředpokládá. Opatrovník se ustanovuje usnesením jakožto rozhodnutím procesní povahy bez předchozího projednání s účastníky, a proto zjišťování předchozího souhlasu nepřichází v úvahu. Žalovaný si je vědom skutečnosti, že vhodnost zvolené osoby je třeba posuzovat v kontextu každého jednotlivého případu. Obec je na místě ustanovit opatrovníkem až po vyčerpání možnosti ustanovit opatrovníkem jinou vhodnou osobu, zejména z okruhu příbuzných a po prošetření všech informací pro zjištění pobytu osoby, které má být opatrovník ustanoven. Zohlednit je třeba i otázku, zda zájmy zastupovaného nejsou v rozporu se zájmy opatrovníka či zda nejde o právně složitý případ, v němž by obec neměla pro zastupování dostatek předpokladů. Při zohlednění výše uvedených kritérií dospěl předseda Rady Úřadu k tomu, že všechny uvedené podmínky byly v daném případě splněny. Za dané situace je volba obce zcela logickou volbou. Žalobce ačkoli vystupuje jako soukromoprávní subjekt, nemůže popřít vztah mezí obcí a jejími občany. Žalovaný dále podotýká, že ustanovuje obec opatrovníkem jen v jednoduchých případech, které nepředstavují pro opatrovníka nadměrnou zátěž.   Žalobce v replice poukázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ve srovnatelných věcech týchž účastníků, v nichž bylo žalobám vyhověno.   Ze správního spisu vyplývá, že dne 1. 6. 2009 byl Úřadu doručen návrh společnost T-Mobile Czech Republic, a. s., na zahájení správního řízení o uložení povinnosti uhradit dlužné ceny poskytnutých telekomunikačních služeb a dalších úhrad proti panu J.S., bytem P.407/30, P. 8. Dne 29. 12. 2009 vydal Úřad příkaz čj. 048576/2009-631/Šťa/G IV.vyř., kterým tomuto návrhu v plném rozsahu vyhověl. Zásilka s tímto příkazem byla panu J. S. zaslána na uvedenou adresu, avšak pošta ji vrátila zpět s poznámkou „odstěhován“. Úřad následně ověřil, že J. S. má v evidenci obyvatel jako trvalé bydliště uvedenu adresu S. 416/124, P.8. Zásilka zaslaná na tuto adresu se ovšem vrátila Úřadu rovněž zpět s poznámkou pošty „odstěhoval se“. Úřad dále ověřil, že se J. S. nenachází ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody. Poté se Úřad obrátil na Úřad městské části Praha 8 s žádostí o sdělení předchozích adres této osoby, popř. data a místa jeho úmrtí. Úřad městské části Praha 8 v odpověď na tuto žádost sdělil, že nemá k dispozici jinou adresu. Nato Úřad usnesením ze dne 31. 3. 2010 ustanovil panu J. S. jako opatrovníka žalobce. V odůvodnění tohoto usnesení je uvedeno, že „v průběhu řízení se správnímu orgánu nepodařilo provedeným šetřením zjistit pobyt výše uvedeného účastníka řízení, ani skutečnost, že by si tento zvolil zákonného zástupce. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku.“ Žalobce podal proti tomuto usnesení rozklad, v němž uvedl, že nesouhlasí s ustanovením opatrovníkem pana J. S.. V rozkladu uvedl, že jej nelze pověřit opatrovnictvím proti jeho vůli a že nemá možnosti k řádnému zajišťování opatrovnictví. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 27/2000. O rozkladu rozhodl předseda Rady Úřadu žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 9. 8. 2010 čj. 54 500/2010-603 tak, že rozklad zamítl a napadené usnesení potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že zákon hovoří o „jiné vhodné osobě“ obecně a nevylučuje tedy, aby se touto osobou stala i osoba právnická. Její souhlas se nevyžaduje ani nepředpokládá a tato osoba je povinna funkci přijmout, pokud jí v tom nebrání závažné důvody. Předseda Rady Úřadu dále poukázal na kroky, které se Úřad pokusil podniknout ke zjištění místa pobytu opatrovance. Následně uvedl, že v daném případě je volba obce jako veřejnoprávní korporace, na jejímž území se nacházelo poslední známé bydliště opatrovance, zcela logickou volbou. Opatrovník má nepochybně lidské i materiální zdroje a především personál disponující dostatečnými odbornými znalostmi. K namítaným nálezům Ústavního soudu pak žalovaný poukazuje na to, že se týkají občanského soudního řádu, který vyžaduje předchozí výslovný souhlas osoby ustanovené opatrovníkem. V daném případě však jde o aplikaci správního řádu, který zakotvuje povinnost ustanoveného opatrovníka tuto funkci přijmout. Proto byl rozklad zamítnut.   Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. O věci přitom rozhodl bez jednání, neboť s tím oba účastníci řízení souhlasili, resp. nevyslovili ve stanovené lhůtě nesouhlas.   Městský soud v Praze vycházel při posouzení této věci z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2011, čj. 8 As 22/2011-78, dostupný na www.nssoud.cz. Tento rozsudek byl přitom vydán později než rozhodnutí, jichž se dovolával žalobce. Tímto rozsudkem NSS byl přitom zrušen rozsudek Městského soudu v Praze vydaný ve skutkově srovnatelné věci a založený na právním názoru, který je velmi podobný tomu, jež nyní prezentuje žalobce v žalobě. V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl: „Nejvyšší správní soud především konstatuje, že úprava opatrovnictví podle správního řádu vykazuje podstatnou odlišnost ve srovnání s úpravou opatrovnictví podle občanského soudního řádu. Ustanovení § 29 odst. 4 o. s. ř. výslovně upřednostňuje k ustanovení opatrovníkem advokáta, ustanovení jiné osoby pak podmiňuje jejím souhlasem. Jakkoliv lze předpokládat, že ustanovení advokáta bude zejm. v právně složitějších případech vhodné i ve správním řízení, § 32 odst. 4 správního řádu uvádí k ustanovení nejprve osobu, u které je opatrovanec v péči, a teprve poté jinou vhodnou osobu. U jiné vhodné osoby pak na rozdíl od občanského soudního řádu správní řád nehovoří o nutném souhlasu, ale naopak stanoví, že taková osoba je povinna funkci opatrovníka přijmout, pokud jí v tom nebrání závažné důvody. Městský soud k § 32 odst. 4 správního řádu doplnil, že opatrovník se svému ustanovení do funkce může bránit i s tím, že není vhodnou osobou ve smyslu zmíněného ustanovení. Potud Nejvyšší správní soud městskému soudu přisvědčil. Neztotožnil se však s městským soudem v názoru, že „nevhodnost“ osoby vyplývá také z prostého nesouhlasu s ustanovením opatrovníkem. Zde tvořila argumentace městského soudu kruh, který prakticky negoval dané ustanovení správního řádu. Ten stanoví jednoznačnou povinnost vhodné osoby přijmout funkci opatrovníka, pokud jí v tom nebrání závažné důvody. Ustanovený opatrovník tedy může své ustanovení zvrátit, prokáže-li, že není vhodnou osobou, nebo že vhodnou osobou je, ale závažné důvody mu brání ve výkonu funkce opatrovníka. Městský soud podmínil nad rámec zákona ustanovení opatrovníka podle daného ustanovení jeho souhlasem. Tím de facto dosáhl zcela identických podmínek pro ustanovení opatrovníka podle správního řádu a podle občanského soudního řádu a povinnost opatrovníka přijmout funkci učinil čistě abstraktní. Odlišná znění obou předpisů přitom jednoznačně naznačují, že zákonodárce hodlal přistoupit k institutu opatrovnictví u obou předpisů odlišně. Nejvyšší správní soud připouští, že v řadě případů lze doporučit, aby správní orgán zjišťoval postoj osoby, kterou chce ustanovit do funkce opatrovníka, k tomuto procesnímu kroku. Na druhé straně je ovšem nutné dodat, že podle správního řádu není souhlas opatrovníka s ustanovením do funkce zákonnou podmínkou takového ustanovení a nemusí být proto vždy předem zajišťován. Jeho nedostatek pak zpravidla nebude sám o sobě důvodem nezákonnosti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka do funkce. V této souvislosti Nejvyšší správní soud nesouhlasil ani se závěrem, že nedostatek souhlasu činí z opatrovníka nevhodnou osobu, protože by zřejmě nedbal o ochranu práv a zájmů opatrovance. V souvislosti s povinností přijmout funkci opatrovníka je totiž nepochybně povinen také řádně hájit práva opatrovance. Třebaže porušení této povinnosti povede ke zrušení ustanovení opatrovníkem (§ 32 odst. 7 správního řádu), nelze je automaticky presumovat. Úvaha městského soudu, podle kterého vystupování obce jako opatrovníka jejího občana neodpovídá úkolům, k nimž byly obce zřízeny, rovněž neobstála. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 27/2000 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), opakovaně zmíněný v tomto řízení. Podle Ústavního soudu musí být s obcí při ustanovování opatrovníkem zacházeno jako s každou fyzickou osobou. Potud není důvodu, aby obec nemohla být, podle konkrétních okolností toho kterého případu, považována za vhodnou osobu ve smyslu § 32 odst. 4 s. ř. s. Pokud městský soud argumentoval právě zmíněným nálezem Ústavního soudu, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že se tento nález týkal ustanovení opatrovníka v občanském soudním řízení. To, jak kasační soud již dříve vyložil, vykazuje z hlediska zákonných podmínek odlišnosti oproti ustanovování opatrovníka ve správním řízení. Jakkoliv tedy může být předmětný nález Ústavního soudu užitečným interpretačním vodítkem, nelze jej přejmout bez dalšího, jak učinil městský soud. V souvislosti s citovaným nálezem pak lze upozornit i na odlišné stanovisko soudkyně I. J., jejíž argumenty rovněž nelze zcela přehlédnout.“   Jak vidno, Nejvyšší správní soud nesdílí přesvědčení žalobce o tom, že by skutečnost, že Úřad ustanovil žalobce opatrovníkem proti jeho vůli, byla pochybením a měla by vést ke zrušení žalobu napadeného rozhodnutí. Nemožnost ustanovit obec (příp. městskou část) opatrovníkem účastníku řízení ve správním řízení se tak podle názoru Nejvyššího správního soudu omezuje pouze na odůvodněné případy, neboť Nejvyšší správní soud zjevně nesdílí ani přesvědčení žalobce o tom, že obec jako taková obecně nemá dostatečné možnosti k řádnému výkonu opatrovnictví. Personální a finanční zabezpečení žalobce se bezpochyby ničím výrazně neliší od personálního a finančního zabezpečení jiných obcí (resp. městských částí) a obecně jej tak lze považovat – podle shora prezentovaného názoru Nejvyššího správního soudu – za vhodnou osobu k výkonu funkce opatrovníka. Žalobce přitom ani v průběhu správního řízení ani v žalobě neuvedl žádné okolnosti vyvěrající z tohoto konkrétního případu, které by znamenaly, že v tomto případě vhodnou osobou k výkonu této funkce není.   Vzhledem ke shora uvedenému soudu nezbylo než žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.       Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.   V Praze dne 3. ledna 2012   Mgr. Jana Brothánková, v.r. předsedkyně senátu