Pokud zaměstnanec neoznámí zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání bez zbytečného odkladu tak, jak předpokládá § 69 odst. 1 zákoníku práce, pak tato skutečnost nemá za následek zánik nároku na náhradu mzdy podle tohoto zákonného ustanovení.

U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Hasalové a soudců Mgr. Reného Fischera a JUDr. Ladislavy Mentbergerové ve věci žalobkyně: I. O. N., bytem P-8, L. 1742/1, proti žalovanému: Č. r.– Č. o. i., se sídlem P-2, Š. 15, zastoupený advokátem, o 247.376,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 10 C 137/2010 – 97, t a k t o: Rozsudek soudu I. stupně s e z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Soud I. stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky 247.376,- Kč s příslušenstvím a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 52.140,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalovaného. Po provedeném dokazování vzal za zjištěné, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána jako vedoucí oddělení metodiky a technické kontroly a po organizačních změnách jí byla dána výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, kterou převzala dne 5.6.2007. Neplatnost této výpovědi uplatnila žalobou u soudu, přičemž rozsudkem s právní mocí ke dni 12.8. 2011 bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně dopisem ze dne 13.6.2007 žalovanému sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání, neboť převzetí takovéhoto dopisu žalovaný nepotvrdil. Z tohoto dopisu, který měla od žalobkyně a ostatních podepsaných propuštěných zaměstnanců převzít paní K., není zřejmé, kdy jí měla být listina převzata, neboť neobsahuje podací razítko žalovaného a není jasné, jak s ní bylo dále naloženo. Z korespondence mezi účastníky vyplývá, že žalovaný reagoval na každý doporučený dopis žalobkyně, na dopis z 13.6.2007 však nereagoval, což podle soudu I. stupně rovněž svědčí ve prospěch tvrzení žalovaného, že mu tento dopis doručen nebyl. Jediné skutečně prokázané oznámení žalobkyně žalovanému ohledně trvání na dalším zaměstnávání je tak písemné oznámení ze dne 3.9.2007, které bylo žalovanému doručeno dne 13.9.2007. Žalobkyně uzavřela dne 2.1.2008 pracovní poměr se společností Český lodní a průmyslový registr, s.r.o. Dne 13.8.2011 žalovanému navrhla ukončení pracovního poměru dohodou k 12.8.2011, žalovaný však tento její návrh odmítl s tím, že pracovní poměr mezi účastníky již skončil. Takto zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil podle § 69 zákoníku práce. Odkázal na jeho první odstavec a uvedl, že žalobkyně prokazatelně oznámila žalovanému svůj požadavek na trvání na dalším zaměstnávání až dopisem z 3.9.2007 doručeným mu dne 13.9.2007, tedy dva týdny po uplynutí dvouměsíční výpovědní doby. Takovéto oznámení nelze v žádném případě považovat za oznámení včasné, učiněné bez zbytečného odkladu po obdržení neplatné výpovědi podle § 69 odst. 1 zákoníku práce. Soud I. stupně v této souvislosti odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1.10.2010, č. j. 19Co 348/2010 – 155. Uvedl, že termín „bez zbytečného odkladu“ není v českém právním řádu novým pojmem, je ponechán na úvaze soudu. Zákon jej nijak nedefinuje, podle názoru soudu I. stupně však lze dospět k závěru, že by se mělo jednat o období několika málo dnů či málo týdnů, nejlépe pak do uplynutí výpovědní doby, a to i s ohledem na ust. § 69 odst. 3 písm. a) zákoníku práce. Soud I. stupně poukázal na rozdílné znění zákoníku práce č. 65/1965 Sb. (jeho § 61) a platného zákoníku práce č. 262/2006 Sb., které obdobnou normu obsahuje v § 69. Nový zákoník práce na rozdíl od předchozího zákoníku práce stanoví povinnost zaměstnance oznámit zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání bez zbytečného odkladu, přičemž do 31.12.2006 takovéto omezení neplatilo. O zpřísnění právní úpravy svědčí i to, že zákonodárce již zcela vypustil moderační právo soudu u těchto nároků (dříve § 61 odst. 2 zákoníku práce č. 65/1965 Sb.). Žalobkyně tak měla možnost žalovanému sdělit, že trvá na dalším zaměstnávání ihned po obdržení výpovědi z pracovního poměru, a to písemně, ačkoliv s nedostatkem písemné formy zákon výslovně nespojuje neplatnost takovéhoto právního úkonu. Žalobkyně se ale naopak chovala tak, jako by s výpovědí byla srozuměna, neboť nechala uplynout výpovědní dobu a převzala odstupné a teprve poté žalovanému oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání. Takovýto úkon je podle soudu I. stupně přinejmenším neplatný pro rozpor s dobrými mravy podle § 19 písm. e) zákoníku práce, navíc nelze hovořit o tom, že by byl učiněn bez zbytečného odkladu. Soud I. stupně neshledal případný odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21Cdo 2166/2001, 21Cdo 2208/2000, a další citovaná rozhodnutí, neboť vycházejí z odlišné úpravy v předchozím zákoníku práce č. 65/1965 Sb. Žalobu proto zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Tyto přiznal úspěšnému žalovanému a vyčíslil je podle vyhl. č. 484/2000 Sb. a vyhl. č. 177/1996 Sb. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně. V prvé řadě poukázala na určité administrativní průtahy při nahlížení do spisu a to, že jí nebylo řádně doručeno podání žalovaného ze dne 25.10.2011. V další části odvolání podrobně rozebrala průběh sporu a její postup při doručení oznámení o tom, že trvá na dalším zaměstnávání. Nesouhlasila s názorem soudu I. stupně o tom, že takovéto sdělení je třeba žalovanému zaslat ihned a že to, že tak měla učinit až listinou ze dne 3.9.2007, která mu byla doručena dne 13.9.2007, znamená, že se tak stalo opožděně. Podle názoru žalobkyně termín „bez zbytečného odkladu“ představuje pouze pořádkovou lhůtu, jež však v žádném případě není lhůtou propadnou. Znovu odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a důvodovou zprávu k zákoníku práce č. 262/2006 Sb. Dále poukázala na jednání se zaměstnankyní žalovaného paní M. K., která společné první oznámení žalobkyně a dalších zaměstnanců o trvání na dalším zaměstnávání převzala v budově zaměstnavatele a ujistila propuštěné zaměstnance o tom, že dojde ke změnám a některým z nich bude nabídnuta práce. Žalobkyně zdůraznila, že veškeré pracovněprávní záležitosti projednávala právě s paní K., a nikoliv se statutárním orgánem. Ze strany žalobkyně tak byla paní K. považována za oprávněnou osobu žalovaného, která byla pověřena pro jednání v pracovněprávních vztazích se zaměstnanci i v době žalobou napadené výpovědi. Listina ze dne 3.9.2007 tak byla druhým oznámením o tom, že žalobkyně má zájem na dalším zaměstnávání u žalovaného. Poukaz soudu I. stupně na to, že žalobkyně se chovala tak, jako kdyby souhlasila s ukončením pracovního poměru a neměla zájem na dalším zaměstnávání, což prokazuje i to, že převzala odstupné, je podle jejího názoru nepatřičný a irelevantní. Rovněž tak odkaz soudu I. stupně na ust. § 19 písm. e) zákoníku práce považuje za nemístný nejen pro chybné označení ustanovení zákona, ale i pro obsah § 19 odst. 1 a 2 zákoníku práce. Rovněž poukázala na to, že žalovaný po nástupu nové statutární zástupkyně neoprávněně zasáhl do přiznaných odměn za I. čtvrtletí 2007, čímž zneužil své právo. Znovu zdůraznila, že termín „bez zbytečného odkladu“ nelze vyložit tak, jak to učinil soud I. stupně, žalobkyně svůj požadavek na dalším zaměstnávání u žalovaného uplatnila řádně a včas. Soud I. stupně pochybil rovněž ve výroku o nákladech řízení, když žalovaný je organizační složkou státu a disponuje tak dostatečným počtem kvalifikovaných právníků. Nebyl tedy důvod pro to, aby se nechal zastupovat advokátem. V této souvislosti zmínila judikaturu Ústavního soudu ČR, jeho nález sp. zn. IV.ÚS 2855/10 a další jeho rozhodnutí. Náklady řízení, které žalovaný vynaložil v souvislosti se svým právním zastoupením, tak nelze považovat za účelně vynaložené. Závěrem navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně buď změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, případně aby jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém písemném vyjádření odkázal na správná skutková zjištění soudu I. stupně a správné právní posouzení. Zdůraznil, že soud I. stupně termín „bez zbytečného odkladu“ vyložil zcela správně, když tento pojem je třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní případ, přičemž v daném případě by se mělo jednat pouze o lhůtu několika málo dnů či týdnů, v žádném případě by však tato lhůta neměla přesáhnout délku výpovědní doby. Žalovaný dále poukázal na rozdílné znění § 69 zákoníku práce č. 262/2006 Sb. a § 61 zákoníku práce č. 65/1965 Sb. a konstatoval, že v případě žalobkyně se jednalo o zneužití práva. Uvedl, že počátkem měsíce srpna 2007 čelil celkem 11 žalobám o neplatnost rozvázání pracovního poměru, přičemž každý ze zaměstnanců podal již dvě žaloby a dále byl vůči skupině zaměstnanců, u kterých soudy uzavřely, že jejich pracovní poměr byl rozvázán neplatně, nucen podat žalobu na vrácení odstupného. Žalovaný tak vynaložil náklady právního zastoupení účelně, neboť nebylo v možnostech jeho právního oddělení všechny tyto spory obsáhnout. Žádal potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. správnost rozsudku soudu I. stupně včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a důkazní řízení podle § 213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval výzvou žalobkyně z 13.6.2007. Po takto doplněném důkazním řízení dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky ani pro potvrzení rozsudku soudu I. stupně ani pro jeho změnu. Žalobkyně uplatnila odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., kdy soudu I. stupně vytkla nesprávné právní posouzení. Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, případně aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, popřípadě neaplikuje adekvátní právní normu. Odvolací soud především nesouhlasí se základní úvahou soudu I. stupně o tom, že pokud žalobkyně oznámila žalovanému, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával, až svým dopisem ze dne 3.9.2007, který mu byl doručen až 13.9.2007, pak se tak nestalo „bez zbytečného odkladu“ tak, jak to požaduje § 69 odst. 1 zákoníku práce. Soud I. stupně opřel své rozhodnutí o závěr, že pokud oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání, tento zaměstnanec neučiní bez zbytečného odkladu, pak má tato skutečnost za následek zánik nároku na náhradu mzdy, která mu v případě neplatného rozvázání pracovního poměru a zájmu zaměstnance na dalším zaměstnávání u zaměstnavatele přísluší ode dne, kdy zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Soud I. stupně v této souvislosti odkázal na rozhodnutí jiného senátu tohoto odvolacího soudu ze dne 1.10.2010, sp. zn. 19 Co 348/2010. Je pravda, že znění § 69 odst. 1 platného zákoníku práce č. 260/2006 Sb. je odlišné od znění dříve platného zákoníku práce č. 65/1965 Sb., který upravoval nároky zaměstnance v případě neplatného rozvázání pracovního poměru v § 61. Ust. § 61 odst. 1 předchozího zákoníku práce nepožadoval a na rozdíl od současného zákoníku práce, aby zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání bez zbytečného odkladu. Podle názoru odvolacího soudu však nesplnění povinnosti zaměstnance oznámit zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání bez zbytečného odkladu, nemá za následek zánik nároku na náhradu mzdy, jak dovodil soud I. stupně. Je třeba uvést, že pojem „bez zbytečného odkladu“ není v našem právním řádu definován, nicméně z povahy věci je zřejmé, že se jím rozumí období několika dní nebo několika týdnů, nikoliv však období příliš dlouhé; v každém případě je však nepochybné, že tento pojem nevyjadřuje lhůtu, která by byla přesně stanovena konkrétní délkou trvání tak, jak je pojem lhůta definován v našem právním řádu (k tomu srovnej například § 333 zákoníku práce, ve znění platném do 31.12.2011, a § 122 občanského zákoníku). Pod pojmem „lhůta“ je třeba vždy rozumět určité časové období určené počtem dní, týdnů, měsíců nebo let. Požadavek nového zákoníku práce, aby zaměstnanec učinil oznámení o tom, že trvá na dalším zaměstnávání ve smyslu § 69 odst. 1 zákoníku práce bez zbytečného odkladu, znamená, že zaměstnanec nemá s takovýmto oznámením dlouho otálet. Pojem „bez zbytečného odkladu“ tak přestavuje jakousi „pořádkovou lhůtu“, jejíž nesplnění však nemá za následek zánik nároku tak, jak to soud I. stupně dovodil. Zaměstnanec může své rozhodnutí o tom, zda trvá na dalším zaměstnávání měnit, a to i opakovaně. I nadále tak jsou platné judikatorní závěry vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, přijatých v režimu předchozího zákoníku práce č. 65/1965 Sb., podle nichž zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď nebo s ním neplatně zrušil pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, nejpozději však do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost takovéhoto rozvázání pracovního poměru. Zaměstnanec může své stanovisko o tom, zda trvá na dalším zaměstnávání, měnit. Z hlediska ust. § 61 odst. 1 a 3 zákoníku práce č. 65/1965 Sb. (nyní § 69 odst. 1 a 2 zákoníku práce č. 262/2006 – poznámka odvolacího soudu) je však rozhodné, jaké stanovisko o tom, zda trvá nebo netrvá na dalším zaměstnávání, oznámí zaměstnavateli v době vyhlášení rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.10.2001, sp. zn. 21Cdo 2905/2000, R 77/2002, dále rozsudek ze dne 1.8.2002, sp. zn. 21Cdo 2166/2001 a další). Nárok na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce přísluší zaměstnanci až ode dne následujícího po uplynutí výpovědní doby (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.3.2002, sp. zn. 21Cdo 700/2001, uveřejněný pod číslem 67 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002), neboť do doby, než tato výpovědní doba skončí, se práva a povinnosti účastníků pracovněprávního vztahu řídí platnou pracovní smlouvou. K otázce výkladu pojmu „bez zbytečného odkladu“ odkazuje odvolací soud též na nález Ústavního soudu ČR ze dne 15.8.2005, sp. zn. IV.ÚS 314/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, ročník 2005, nález 267, uveřejněno pod pořadovým číslem 159/2005, v němž Ústavní soud ČR dovodil, že „pojem bez zbytečného odkladu užitý v ust. § 529 odst. 2 občanského zákoníku je pojmem vágním a je třeba jej vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu“. Takováto definice je podle přesvědčení odvolacího soudu platná i pro oblast pracovního práva, neboť jde o běžné termíny užívané prakticky ve všech odvětvích platného práva. O tom, že by nesplnění podmínky oznámení zaměstnavateli podle § 69 odst. 1 zákoníku práce bez zbytečného odkladu znamenalo zánik práva na náhradu mzdy, nemůže svědčit ani to, že právní úprava nároku, případně neplatného rozvázání pracovního poměru v platném zákoníku práce již neumožňuje soudu výši náhrady mzdy za dobu přesahující šesti měsíců přiměřeně snížit, popřípadě ji nepřiznat vůbec tak, jak toto moderační právo bylo upraveno v § 61 odst. 2 zákoníku práce č. 65/1965 Sb. Zpřísnění právní úpravy v tomto směru samo o sobě ještě neznamená, že pokud zaměstnanec neoznámí svůj požadavek na dalším zaměstnávání zaměstnavateli bez zbytečného odkladu tak, jak požaduje § 69 odst. 1 zákoníku práce, pak jeho právo na náhradu mzdy zaniká. Na podporu této argumentace odvolací soud dále uvádí, že by bylo v rozporu s principem právní jistoty, aby právo tímto způsobem zaniklo v blíže neurčené lhůtě vymezené pouze vágním pojmem „bez zbytečného odkladu“. Platné právní předpisy spojují vždy zánik práva v důsledku marného uplynutí lhůty (prekluze), resp. jeho podstatné oslabení v případě promlčení vždy s uplynutím lhůty, která je stanovena konkrétním a přesným časovým úsekem, ať již v délce dnů, týdnů, měsíců nebo let. Uvedený názor zastává i komentář k zákoníku práce (M. Bělina a kolektiv: Zákoník práce – komentář, 2. vydání, C.H. Beck, Praha, 2010, str. 285 – 286). Odvolací soud tak nesouhlasí s opačným názorem vyjádřeným v rozhodnutí tohoto soudu ze dne 1.10.2010, sp. zn. 19Co 348/2010, a uzavírá, že pokud zaměstnanec neoznámí zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání bez zbytečného odkladu tak, jak předpokládá § 69 odst. 1 zákoníku práce, pak tato skutečnost nemá za následek zánik nároku na náhradu mzdy podle tohoto zákonného ustanovení. Právní posouzení věci tak, jak jej soud I. stupně učinil, není správné, a je tak naplněn odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. Odvolací soud dále nesouhlasí se skutkovým závěrem soudu I. stupně o tom, že v řízení před soudem I. stupně nebylo prokázáno, že by žalovanému bylo řádně doručeno oznámení žalobkyně o dalším zaměstnávání z 13.6.2007. Touto listinou žalobkyně spolu s dalšími zaměstnankyněmi jednoznačně uplatnila svůj požadavek na dalším zaměstnávání u žalovaného, převzetí listiny je podepsáno tehdejší zaměstnankyní paní K., která podle tvrzení žalovaného měla pracovat na personálním útvaru žalovaného. Žalovaný nepopřel, že uvedená osoba oznámení ze dne 13.6.2007 skutečně převzala, nezpochybnil ani její podpis a sama skutečnost, že – jak vyšlo v řízení před soudem I. stupně najevo - tato pracovnice již zemřela a nemůže tudíž pravdivost tvrzení žalobkyně potvrdit, nemůže být vykládána k tíži žalobkyně. O tom, že by oznámení z 13.6.2007 nebylo žalovanému doručeno, pak nesvědčí ani to, že žalovaný na něj nijak nereagoval, ačkoliv na jiná podání žalobkyně reagoval, ani to, že jej neeviduje ve své dokumentaci, a už vůbec ne to, že toto podání žalobkyně není opatřeno podacím razítkem žalovaného. Jak je již výše uvedeno, listina ze dne 13.6.2007 je řádně podepsána tehdejší zaměstnankyní žalovaného paní K. s tím, že je zde údaj o tom, že tato osoba uvedenou listinu převzala, přičemž podle tvrzení žalobkyně se mělo jednat o zaměstnankyni personálního útvaru žalovaného, která s žalobkyní, stejně jako s ostatními zaměstnanci, běžně projednávala prakticky veškeré jejich pracovněprávní záležitosti. Listina ze dne 13.6.2007 byla navíc žalovanému zaslána ještě ve výpovědní době, takže se tak stalo nepochybně včas a bez zbytečného odkladu tak, jak požaduje § 69 odst. 1 zákoníku práce. Je tudíž naplněn rovněž odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. e) o.s.ř., kdy soudem I. stupně zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování, a za této situace ani právní posouzení věci tak, jak jej soud I. stupně učinil, nemůže být správné. Odvolací soud konstatuje, že žalobkyně má nárok na náhradu mzdy ve smyslu § 69 odst. 1 zákoníku práce, a to od 1.9.2007, kdy uplynula dvouměsíční výpovědní lhůta, do doby, než žalobkyni žalovaný umožnil pokračovat v práci, případně než došlo mezi účastníky k platnému rozvázání pracovního poměru. Těmito skutečnostmi se však soud I. stupně, veden svým nesprávným právním názorem, dosud nezabýval. Naznačený rámec dokazování přesahuje meze funkční působnosti odvolacího soudu, jehož činnost je především přezkumná, nikoliv nalézací, a odvolacímu soudu proto nezbylo, než rozsudek soudu I. stupně podle § 219a odst. 2 o.s.ř. zrušit a věc mu vrátit podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. k dalšímu řízení. Soud I. stupně se bude nadále zabývat výší náhrady mzdy, která žalobkyni z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru ve smyslu § 69 odst. 1 zákoníku práce přísluší. Provede dokazování podle návrhů účastníků, pokud nepřistoupí též k provedení jiných důkazů než důkazů navržených (§ 120 odst. 3 věta prvá o.s.ř.). V novém rozhodnutí znovu rozhodne o nákladech řízení včetně řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). Právním názorem, vysloveným v tomto rozhodnutí, je soud I. stupně podle § 226 odst. 1 o.s.ř. vázán. POUČENÍ: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 30. května 2012 JUDr. Ivana H a s a l o v á, v. r. předsedkyně senátu                                                                                                               U S N E S E N Í Městský soud v Praze  jako soud odvolací rozhodl  v senátě  složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Hasalové a soudců  Mgr. Reného Fischera a JUDr. Ladislavy Mentbergerové ve věci žalobkyně: I. O. N., bytem P-8, L. 1742/1,  proti žalovanému: Č. r.– Č. o. i., se sídlem P-2, Š. 15, zastoupený advokátem, o  247.376,- Kč s příslušenstvím,   k odvolání  žalobkyně  proti rozsudku  Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 10 C 137/2010 – 97,   t a k t o: Rozsudek soudu I. stupně    s e   z  r u š u j e   a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Soud I. stupně  shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky 247.376,- Kč s příslušenstvím a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 52.140,- Kč do tří dnů od právní moci  rozsudku k rukám advokáta žalovaného. Po provedeném dokazování vzal za zjištěné, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána jako vedoucí oddělení metodiky a technické kontroly a po organizačních změnách jí byla dána výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, kterou převzala dne 5.6.2007. Neplatnost této výpovědi uplatnila žalobou u soudu, přičemž rozsudkem s právní mocí ke dni 12.8. 2011 bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně dopisem ze dne 13.6.2007 žalovanému sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání, neboť převzetí takovéhoto dopisu žalovaný nepotvrdil. Z tohoto dopisu, který měla od žalobkyně a ostatních podepsaných propuštěných zaměstnanců převzít paní K., není zřejmé, kdy jí měla být listina převzata, neboť neobsahuje podací razítko žalovaného a není jasné, jak s ní bylo dále naloženo. Z korespondence mezi účastníky vyplývá, že žalovaný reagoval na každý doporučený dopis žalobkyně, na dopis z 13.6.2007 však nereagoval, což podle soudu I. stupně rovněž svědčí ve prospěch tvrzení žalovaného, že mu tento dopis doručen nebyl. Jediné skutečně prokázané oznámení žalobkyně žalovanému ohledně trvání na dalším zaměstnávání je tak písemné oznámení ze dne 3.9.2007, které bylo žalovanému doručeno dne 13.9.2007. Žalobkyně uzavřela dne 2.1.2008 pracovní poměr se společností Český lodní a průmyslový registr, s.r.o. Dne 13.8.2011 žalovanému navrhla ukončení pracovního poměru dohodou k 12.8.2011, žalovaný však tento její návrh odmítl s tím, že pracovní poměr mezi účastníky již skončil.   Takto zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil podle § 69 zákoníku práce. Odkázal na jeho první odstavec a uvedl, že žalobkyně prokazatelně oznámila žalovanému  svůj požadavek na trvání na dalším zaměstnávání až dopisem z 3.9.2007 doručeným mu dne 13.9.2007, tedy dva týdny po uplynutí dvouměsíční výpovědní doby. Takovéto oznámení nelze v žádném případě považovat za oznámení včasné, učiněné bez zbytečného odkladu po obdržení neplatné výpovědi podle § 69 odst. 1 zákoníku práce. Soud I. stupně v této souvislosti odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1.10.2010, č. j. 19Co 348/2010 – 155. Uvedl, že termín „bez zbytečného odkladu“ není v českém právním řádu novým pojmem, je ponechán na úvaze soudu. Zákon jej nijak nedefinuje, podle názoru soudu I. stupně však lze dospět k závěru, že by se mělo jednat o období několika málo dnů či málo týdnů, nejlépe pak do uplynutí výpovědní doby, a to i s ohledem na ust. § 69 odst.  3 písm. a) zákoníku práce.  Soud I. stupně poukázal na rozdílné znění zákoníku práce č. 65/1965 Sb. (jeho § 61) a platného zákoníku práce č. 262/2006 Sb., které obdobnou normu obsahuje v § 69. Nový zákoník práce na rozdíl od předchozího zákoníku práce stanoví povinnost  zaměstnance oznámit zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání bez zbytečného odkladu, přičemž do 31.12.2006 takovéto omezení neplatilo. O zpřísnění právní úpravy svědčí i to, že zákonodárce již zcela vypustil moderační právo soudu u těchto nároků (dříve § 61 odst. 2 zákoníku práce č. 65/1965 Sb.). Žalobkyně tak měla možnost žalovanému sdělit, že trvá na dalším zaměstnávání ihned po obdržení výpovědi z pracovního poměru, a to písemně, ačkoliv s nedostatkem písemné formy zákon výslovně nespojuje neplatnost takovéhoto právního úkonu.  Žalobkyně se ale naopak chovala tak, jako by s výpovědí byla srozuměna, neboť nechala uplynout výpovědní dobu a převzala odstupné a teprve poté žalovanému oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání.  Takovýto úkon je podle soudu I. stupně přinejmenším neplatný pro rozpor s dobrými mravy podle § 19 písm. e) zákoníku práce, navíc nelze hovořit o tom, že by byl učiněn bez zbytečného odkladu. Soud I. stupně   neshledal případný odkaz žalobkyně na rozhodnutí  Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21Cdo 2166/2001, 21Cdo 2208/2000, a další citovaná rozhodnutí, neboť vycházejí z odlišné úpravy v předchozím zákoníku práce č. 65/1965 Sb. Žalobu proto  zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř.   Tyto přiznal úspěšnému žalovanému a vyčíslil je podle vyhl. č.  484/2000 Sb. a vyhl. č.  177/1996 Sb. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně. V prvé řadě poukázala na určité administrativní průtahy při nahlížení do spisu a to, že jí nebylo řádně doručeno podání žalovaného ze dne 25.10.2011. V další části odvolání podrobně rozebrala průběh sporu a její postup při doručení oznámení o tom, že trvá na dalším zaměstnávání. Nesouhlasila s názorem soudu I. stupně o tom, že takovéto sdělení je třeba žalovanému zaslat ihned a že to, že tak měla učinit až listinou ze dne 3.9.2007, která mu byla doručena dne 13.9.2007, znamená, že se tak stalo opožděně. Podle názoru žalobkyně termín „bez zbytečného odkladu“ představuje pouze pořádkovou lhůtu, jež však v žádném případě není lhůtou propadnou. Znovu odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a důvodovou zprávu  k zákoníku práce č. 262/2006 Sb. Dále poukázala na jednání se zaměstnankyní žalovaného paní M. K., která společné první oznámení  žalobkyně a dalších zaměstnanců o trvání na dalším zaměstnávání převzala  v budově zaměstnavatele a ujistila propuštěné zaměstnance o tom, že dojde ke změnám a některým z nich bude nabídnuta práce. Žalobkyně zdůraznila, že veškeré pracovněprávní záležitosti projednávala právě s paní K., a nikoliv se statutárním orgánem. Ze strany žalobkyně tak byla paní K. považována za oprávněnou osobu žalovaného, která byla pověřena pro jednání v pracovněprávních vztazích se zaměstnanci i v době žalobou napadené výpovědi. Listina ze dne 3.9.2007 tak byla druhým oznámením o tom, že žalobkyně má zájem na dalším zaměstnávání u žalovaného. Poukaz soudu I. stupně na to, že žalobkyně se chovala tak, jako kdyby souhlasila s ukončením pracovního poměru a neměla zájem na dalším zaměstnávání, což prokazuje i to, že převzala odstupné, je podle jejího názoru nepatřičný a irelevantní. Rovněž tak odkaz soudu I. stupně  na ust. § 19 písm. e) zákoníku práce považuje za nemístný nejen pro chybné označení ustanovení zákona, ale i pro obsah § 19 odst. 1 a 2 zákoníku práce. Rovněž poukázala na to, že žalovaný po nástupu nové statutární zástupkyně neoprávněně zasáhl do přiznaných odměn za I. čtvrtletí 2007, čímž zneužil své právo. Znovu zdůraznila, že termín „bez zbytečného odkladu“ nelze vyložit tak, jak to učinil soud I. stupně, žalobkyně  svůj požadavek na dalším zaměstnávání u žalovaného uplatnila řádně a včas. Soud I. stupně   pochybil rovněž ve výroku o nákladech řízení, když žalovaný je organizační složkou státu a disponuje tak dostatečným počtem kvalifikovaných právníků. Nebyl tedy důvod pro to, aby se nechal zastupovat advokátem. V této souvislosti zmínila judikaturu Ústavního soudu ČR, jeho nález sp. zn. IV.ÚS 2855/10 a další jeho rozhodnutí. Náklady řízení, které žalovaný vynaložil v souvislosti se svým právním zastoupením, tak nelze považovat za účelně vynaložené. Závěrem navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně buď změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, případně aby jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém písemném vyjádření odkázal na správná skutková zjištění soudu I. stupně a správné právní posouzení. Zdůraznil, že soud I. stupně termín „bez zbytečného odkladu“ vyložil zcela správně, když tento pojem je třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní případ, přičemž v daném případě by se mělo jednat pouze o lhůtu několika málo dnů či týdnů, v žádném případě by však tato lhůta neměla přesáhnout délku výpovědní doby.  Žalovaný dále poukázal na rozdílné znění § 69 zákoníku práce č. 262/2006 Sb. a § 61 zákoníku práce č. 65/1965 Sb. a konstatoval, že v případě žalobkyně se jednalo o zneužití práva. Uvedl, že počátkem měsíce srpna 2007 čelil celkem 11 žalobám o neplatnost rozvázání pracovního poměru, přičemž každý ze zaměstnanců podal již dvě žaloby a dále byl vůči skupině zaměstnanců, u kterých soudy uzavřely, že jejich pracovní poměr byl rozvázán neplatně, nucen podat žalobu na vrácení odstupného. Žalovaný tak vynaložil náklady právního zastoupení účelně, neboť nebylo v možnostech jeho právního oddělení všechny tyto spory obsáhnout. Žádal potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. správnost rozsudku soudu I. stupně včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a důkazní  řízení podle § 213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval výzvou žalobkyně z 13.6.2007. Po takto doplněném důkazním řízení dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky ani pro potvrzení rozsudku soudu I. stupně   ani pro jeho změnu. Žalobkyně uplatnila odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., kdy soudu I. stupně   vytkla nesprávné právní posouzení. Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, případně aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, popřípadě neaplikuje adekvátní právní normu. Odvolací soud především nesouhlasí se základní úvahou soudu I. stupně o tom, že pokud žalobkyně oznámila žalovanému, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával, až svým dopisem ze dne 3.9.2007, který mu byl doručen až 13.9.2007, pak se tak nestalo „bez zbytečného odkladu“ tak, jak to požaduje § 69 odst. 1 zákoníku práce. Soud I. stupně opřel své rozhodnutí  o závěr, že pokud oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání, tento zaměstnanec neučiní bez zbytečného odkladu, pak má tato skutečnost za následek zánik nároku na náhradu mzdy, která mu v případě neplatného rozvázání pracovního poměru a zájmu zaměstnance na dalším zaměstnávání u zaměstnavatele přísluší ode dne, kdy zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Soud I. stupně v této souvislosti odkázal na rozhodnutí  jiného senátu tohoto odvolacího soudu ze dne 1.10.2010, sp. zn. 19 Co 348/2010. Je pravda, že znění § 69 odst.  1 platného zákoníku práce č. 260/2006 Sb. je odlišné od znění dříve platného zákoníku práce č. 65/1965 Sb., který upravoval nároky zaměstnance v případě neplatného rozvázání pracovního poměru v § 61.  Ust. § 61 odst. 1 předchozího zákoníku práce nepožadoval a na rozdíl od současného zákoníku práce, aby zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání bez zbytečného odkladu. Podle názoru odvolacího soudu však nesplnění povinnosti zaměstnance oznámit zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání bez zbytečného odkladu, nemá za následek zánik nároku na náhradu mzdy, jak dovodil soud I. stupně. Je třeba uvést, že pojem „bez zbytečného odkladu“ není v našem právním řádu definován, nicméně z povahy věci je zřejmé, že se jím rozumí období několika dní nebo několika týdnů, nikoliv však období příliš dlouhé; v každém případě je však nepochybné, že tento pojem nevyjadřuje lhůtu, která by byla přesně stanovena konkrétní délkou trvání tak, jak je pojem lhůta definován v našem právním řádu (k tomu srovnej například § 333 zákoníku práce, ve znění platném do 31.12.2011, a § 122 občanského zákoníku). Pod pojmem „lhůta“ je třeba vždy rozumět určité časové období určené počtem dní, týdnů, měsíců nebo let. Požadavek nového zákoníku práce, aby zaměstnanec učinil oznámení o tom, že trvá na dalším zaměstnávání ve smyslu § 69 odst. 1 zákoníku práce bez zbytečného odkladu, znamená, že zaměstnanec nemá  s takovýmto oznámením dlouho otálet. Pojem „bez zbytečného odkladu“ tak přestavuje jakousi „pořádkovou lhůtu“, jejíž nesplnění však nemá za následek zánik nároku tak, jak to soud I. stupně dovodil. Zaměstnanec může své rozhodnutí  o tom, zda trvá na dalším zaměstnávání měnit, a to i opakovaně. I nadále tak jsou platné judikatorní závěry vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, přijatých v režimu předchozího zákoníku práce č. 65/1965 Sb., podle nichž zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď nebo s ním neplatně zrušil pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, nejpozději však do rozhodnutí  soudu, jímž bylo  řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost takovéhoto rozvázání pracovního poměru. Zaměstnanec může své stanovisko o tom, zda trvá na dalším zaměstnávání, měnit. Z hlediska ust. § 61 odst. 1 a 3 zákoníku práce č. 65/1965 Sb. (nyní § 69 odst.  1 a 2 zákoníku práce č. 262/2006 – poznámka odvolacího soudu) je však rozhodné, jaké stanovisko o tom, zda trvá nebo netrvá na dalším zaměstnávání, oznámí zaměstnavateli v době vyhlášení rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.10.2001, sp. zn. 21Cdo 2905/2000, R 77/2002, dále rozsudek ze dne 1.8.2002, sp. zn. 21Cdo 2166/2001 a další). Nárok na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce přísluší zaměstnanci až ode dne následujícího po uplynutí výpovědní doby (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.3.2002, sp. zn. 21Cdo 700/2001, uveřejněný pod číslem 67 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002), neboť do doby, než tato výpovědní doba skončí, se práva a povinnosti účastníků pracovněprávního vztahu řídí platnou pracovní smlouvou. K otázce výkladu pojmu „bez zbytečného odkladu“ odkazuje odvolací soud též na nález Ústavního soudu ČR ze dne 15.8.2005, sp. zn. IV.ÚS 314/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, ročník 2005, nález 267, uveřejněno pod pořadovým číslem 159/2005, v němž Ústavní soud ČR dovodil, že „pojem bez zbytečného odkladu užitý v ust. § 529 odst. 2 občanského zákoníku je pojmem vágním a je třeba jej vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu“. Takováto definice je podle přesvědčení odvolacího soudu platná i pro oblast pracovního práva, neboť jde o běžné termíny užívané prakticky ve všech odvětvích platného práva. O tom, že by nesplnění podmínky oznámení zaměstnavateli podle § 69 odst. 1 zákoníku práce bez zbytečného odkladu znamenalo zánik práva na náhradu  mzdy, nemůže svědčit ani to, že právní úprava nároku, případně neplatného rozvázání pracovního poměru v platném zákoníku práce již neumožňuje soudu výši náhrady mzdy za dobu přesahující šesti měsíců přiměřeně snížit, popřípadě ji nepřiznat vůbec tak, jak toto moderační právo bylo upraveno v § 61 odst.  2 zákoníku práce č. 65/1965 Sb. Zpřísnění právní úpravy v tomto směru samo o sobě ještě neznamená, že pokud zaměstnanec neoznámí svůj požadavek na dalším zaměstnávání zaměstnavateli bez zbytečného odkladu tak, jak požaduje § 69 odst. 1 zákoníku práce, pak jeho právo na náhradu mzdy zaniká. Na podporu této argumentace odvolací soud dále uvádí, že by bylo v rozporu s principem právní jistoty, aby právo tímto způsobem  zaniklo v blíže neurčené lhůtě vymezené pouze vágním pojmem „bez zbytečného odkladu“. Platné právní předpisy spojují vždy zánik práva v důsledku marného uplynutí lhůty (prekluze), resp. jeho podstatné oslabení v případě promlčení vždy s uplynutím lhůty, která je stanovena konkrétním a přesným časovým úsekem, ať již v délce dnů, týdnů, měsíců nebo let. Uvedený názor zastává i komentář k zákoníku práce (M. Bělina a kolektiv: Zákoník práce – komentář, 2. vydání, C.H. Beck, Praha, 2010, str. 285 – 286). Odvolací soud tak nesouhlasí s opačným názorem vyjádřeným v rozhodnutí  tohoto soudu ze dne 1.10.2010, sp. zn. 19Co 348/2010, a uzavírá, že pokud zaměstnanec neoznámí zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání bez zbytečného odkladu tak, jak předpokládá § 69 odst. 1 zákoníku práce, pak tato skutečnost nemá za následek zánik nároku na náhradu mzdy podle tohoto zákonného ustanovení. Právní posouzení věci tak, jak jej soud I. stupně učinil, není správné, a je tak naplněn odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř.   Odvolací soud dále nesouhlasí se skutkovým závěrem soudu I. stupně o tom, že v řízení před soudem I. stupně nebylo prokázáno, že by žalovanému bylo řádně doručeno oznámení žalobkyně o dalším zaměstnávání z 13.6.2007. Touto listinou žalobkyně spolu s dalšími zaměstnankyněmi jednoznačně uplatnila svůj požadavek na dalším zaměstnávání u žalovaného, převzetí listiny je podepsáno tehdejší zaměstnankyní paní K., která podle tvrzení žalovaného měla pracovat na personálním útvaru žalovaného. Žalovaný nepopřel, že uvedená osoba oznámení ze dne 13.6.2007 skutečně převzala, nezpochybnil ani její podpis a sama skutečnost, že – jak vyšlo v řízení před soudem I. stupně najevo - tato pracovnice již zemřela a nemůže tudíž pravdivost tvrzení žalobkyně potvrdit, nemůže být vykládána k tíži žalobkyně. O tom, že by oznámení z 13.6.2007 nebylo žalovanému doručeno, pak nesvědčí ani to, že žalovaný na něj nijak nereagoval, ačkoliv na jiná podání žalobkyně reagoval, ani to, že jej neeviduje ve své dokumentaci, a už vůbec ne to, že toto podání žalobkyně není opatřeno podacím razítkem žalovaného. Jak je již výše uvedeno, listina ze dne 13.6.2007 je řádně podepsána tehdejší zaměstnankyní žalovaného paní K. s tím, že je zde údaj o tom, že tato osoba uvedenou listinu převzala, přičemž podle tvrzení žalobkyně se mělo jednat o zaměstnankyni personálního útvaru žalovaného, která s žalobkyní, stejně jako s ostatními zaměstnanci, běžně projednávala prakticky veškeré jejich pracovněprávní  záležitosti. Listina ze dne 13.6.2007 byla navíc žalovanému zaslána ještě ve výpovědní době, takže se tak stalo nepochybně včas a bez zbytečného odkladu tak, jak požaduje § 69 odst.  1 zákoníku práce. Je tudíž naplněn rovněž odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. e) o.s.ř., kdy soudem I. stupně zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování,  a za této situace ani právní posouzení věci tak, jak jej soud I. stupně   učinil, nemůže být správné. Odvolací soud konstatuje, že žalobkyně má nárok na náhradu mzdy ve smyslu § 69 odst. 1 zákoníku práce, a to od 1.9.2007, kdy uplynula dvouměsíční výpovědní lhůta, do doby, než žalobkyni žalovaný umožnil pokračovat v práci, případně než došlo mezi účastníky k platnému rozvázání pracovního poměru. Těmito skutečnostmi se však soud I. stupně, veden svým nesprávným právním názorem, dosud nezabýval. Naznačený rámec dokazování přesahuje meze funkční působnosti odvolacího soudu, jehož činnost je především přezkumná, nikoliv nalézací, a odvolacímu soudu proto nezbylo, než rozsudek soudu I. stupně podle § 219a odst.  2 o.s.ř. zrušit a věc mu vrátit podle  § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř.   k dalšímu řízení. Soud I. stupně se bude nadále zabývat výší náhrady mzdy, která žalobkyni z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru ve smyslu § 69 odst. 1 zákoníku práce přísluší.  Provede dokazování podle návrhů účastníků, pokud nepřistoupí též k provedení jiných důkazů než důkazů navržených (§ 120 odst. 3 věta prvá o.s.ř.). V novém rozhodnutí  znovu rozhodne o nákladech řízení včetně řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). Právním názorem, vysloveným v tomto rozhodnutí, je soud I. stupně  podle  § 226 odst. 1 o.s.ř.  vázán. POUČENÍ: Proti tomuto usnesení  n e n í    dovolání  přípustné. V Praze dne 30. května 2012 JUDr. Ivana  H a s a l o v á, v. r.   předsedkyně senátu