Zjevná neúspěšnost žaloby, která je důvodem, pro který nelze žalobce osvobodit od soudního poplatku (§ 36 odst. 3 s. ř. s.), je významná i pro rozhodnutí o žádosti o posečkání se zaplacením soudního poplatku (§ 156 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve spojení s § 13 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Jestliže se žalobcův návrh na zahájení řízení od počátku jeví jako zjevně neúspěšný, vyhovění jeho žádosti o posečkání se zaplacením soudního poplatku by se zcela míjelo se smyslem tohoto institutu, jímž je umožnit nemajetným účastníkům domoci se svého práva před soudem, přičemž lze logicky usuzovat, že by mělo jít o takové právo, u něhož nelze s jistotou předvídat neúspěšnost jeho uplatnění.

9 A 138/2010 – 43   U S N E S E N Í   Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: P. Č., bytem B., adresa pro doručování poste restante, Č., proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Praha 1, Národní třída 16, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26.5.2010 č.j. 1381/10     t a k t o :     I. Návrh žalobce na přerušení řízení se zamítá.   II. Žádost žalobce o povolení posečkání s úhradou soudního poplatku se zamítá.   III. Řízení se zastavuje.   IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.     O d ů v o d n ě n í :   Rozhodnutím žalované ze dne 26.5.2010 č.j. 1381/10 byl žalobci podle § 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“) určen k poskytnutí právní služby advokát JUDr. K.    Rozhodnutím ze dne 7.6.2010 č.j. 1533/10 žalovaná zrušila výše uvedené rozhodnutí ze dne 26.5.2010 č.j. 1381/10 o určení advokáta k poskytnutí právní služby žalobci.   Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 26.5.2010 č.j. 1381/10 a dále zrušení rozhodnutí žalované ze dne 7.6.2010 č.j. 1533/10 pro jejich nezákonnost. Ve vztahu k rozhodnutí žalované ze dne 26.5.2010 č.j. 1381/10 v podané žalobě namítl, že toto rozhodnutí odporuje podkladu - žádosti i zákonným předpisům a způsobuje protiprávní stav, v jehož důsledku může být advokát JUDr. K., může vydávat směšné posudky o síle rozhodování o věci samé a odmítat právní službu dovoleným obcházením zákona. Žalobce žádal o bezplatné poskytnutí jediné služby spočívající v zastupování před Ústavním soudem, nežádal o vypracování právního rozboru. Potřebné zastoupení je dle žalobce ohroženo, neboť napadené rozhodnutí stanovuje možnost odepření plnění ze strany advokáta v případě, že advokát vypracuje rozbor případu s odůvodněním, že se jedná o uplatňování zřejmě nedůvodného nároku. Žalovaná upírá žalobci právo oponovat posudku, čímž advokátu poskytuje nástroj svévole. Navíc žalovaná nemá právo požadovat doručení posudku, ale pouze vyrozumění o překážce poskytování služby (§ 18 odst. 2 zákona o advokacii). Dle žalobce odporuje zákonu o advokacii podmínka, podle které právní služba bude žalobci poskytována bezplatně mimo hotových výloh, neboť výjimkou z bezplatnosti může být náhrada za promeškaný čas, nikoliv hotové výdaje. Rovněž podmínka, podle níž může být zastupování zpětně odejmuto v případě úspěšného výsledku sporu, je v rozporu se zákonem o advokacii. Poměry odůvodňující bezplatné poskytnutí služby se nemohou změnit s následky ex nunc a úspěšný výsledek sporu neznamená automaticky přiznání náhrady nákladů řízení. Advokátovi odměna náleží, nezastupuje-li na základě napadeného rozhodnutí. Advokát by rovněž neměl být oprávněn žádat o zrušení určení podle těch ustanovení zákona o advokacii, která uvádí napadené rozhodnutí. Žalovaná též není oprávněna stanovit, že určení advokáta bude zrušeno, pokud žadatel nebude poskytovat součinnost.   Usnesením ze dne 13.7.2010 č.j. 9 A 138/2010 – 6 soud vyloučil návrh žalobce na přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 7.6.2010 č.j. 1533/10 k  samostatnému projednání. Řízení o tomto návrhu je u Městského soudu v Praze nadále vedeno pod sp. zn. 9 A 193/2010.    V reakci na výzvu k zaplacení soudního poplatku ze dne 11.10.2010 č.j. 9 A 138/2010 – 8 žalobce soudu zaslal vyplněný formulář „Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků“, z čehož soud dovodil, že žalobce žádá o přiznání osvobození od soudních poplatků. Ze zmíněného „Prohlášení“ vyplývá, že žalobce nemá žádné příjmy z pracovního poměru, z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, z podnikání či z jiné samostatné výdělečné činnosti. Nemá příjmy z hmotného a sociálního zabezpečení a nevlastní žádný majetek. Žalobce pobírá státní příspěvky dle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. K tomu odkázal na písemnosti založené u Městského soudu v Praze pod Spr 362/10.   Žádost žalobce o přiznání osvobození od soudních poplatků Městský soud v Praze usnesením ze dne 3.1.2011 č.j. 9 A 138/2010 - 15 zamítl, neboť dospěl k závěru, že žaloba zjevně nemůže být úspěšná. Kasační stížnost, kterou žalobce proti zamítavému usnesení podal, Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29.6.2011 č.j. 6 Ads 52/2011 – 27 zamítl.    Podáním žaloby vznikla žalobci povinnost zaplatit soudní poplatek za řízení, který byl splatný zároveň s podáním žaloby (§ 2 odst. 2 písm. a/, § 4 odst. 1 písm. a/ a § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).    Podle ust. § 9 odst. 1 téhož zákona nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.              Jelikož žalobce soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč při podání žaloby nezaplatil, soud jej po nabytí právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29.6.2011 č.j. 6 Ads 52/2011 – 27, jímž byla s definitivní platností vyřešena otázka existence poplatkové povinnosti žalobce, vyzval, aby tak učinil ve lhůtě do 5 dnů od doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku. Výzva k zaplacení soudního poplatku ze dne 13.10.2011 č.j. 9 A 138/2010 - 36 byla žalobci doručena do vlastních rukou dne 27.10.2011. V této výzvě byl žalobce rovněž poučen o tom, že soud řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě v plné výši zaplacen.   Na výzvu ze dne 13.10.2011 k zaplacení soudního poplatku reagoval žalobce jednak podáním ze dne 7.11.2011, v němž navrhl přerušení řízení do doby konečného rozhodnutí „v procesu 9 A 193/10“ s odůvodněním, že výrok tam přezkoumávaného rozhodnutí je odvislý od rozhodnutí přezkoumávaného v předmětném procesu, a dále podáním ze dne 8.11.2011, ve kterém uvedl, že žádá „o povolení posečkání poplatku za žalobu asi na dobu dvou let a o povolení splátek části poplatku po 2 Kč měsíčně.“ Žádost o povolení posečkání odůvodnil tím, že jeho sociální poměry se nezměnily a lhůta 5 dnů k zaplacení poplatku je vzhledem k jeho poměrům zjevně nesplnitelná. Nalezení donátora, a stejně tak i poskytovatele úvěru vyžaduje čas. Dodal, že běžná délka řízení u Městského soudu v Praze jsou nejméně dva roky, takže poplatek bude uhrazen ještě před jeho skončením.   Jak již bylo konstatováno shora, v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 A 193/2010 je předmětem soudního přezkumu rozhodnutí žalované ze dne 7.6.2010 č.j. 1533/10, kterým žalovaná zrušila své předchozí rozhodnutí ze dne 26.5.2010 č.j. 1381/10, jímž byl žalobci podle § 18 odst. 2 zákona o advokacii určen k poskytnutí právní služby advokát JUDr. K. Obě zmíněná rozhodnutí žalované, ač spolu souvisejí, evidentně řeší zcela odlišnou skutkovou situaci, mají jiné právní účinky a také podmínky stanovené zákonem o advokacii pro jejich vydání se liší. Soudní přezkum zákonnosti každého z nich proto může probíhat samostatně a (ne)důvodnost žaloby podané žalobcem proti rozhodnutí žalované ze dne 26.5.2010 č.j. 1381/10 lze posoudit samostatně, aniž by bylo třeba vyčkávat na výsledek soudního řízení ve věci vedené pod sp. zn. 9 A 193/2010. To platí tím spíše při znalosti závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18.11.2010 č.j. 6 Ads 107/2010 – 47, v němž jmenovaný soud přisvědčil názoru Městského soudu v Praze, že žaloba proti rozhodnutí o určení advokáta Českou advokátní komorou zjevně nemůže být úspěšná, pokud v ní žalobce pouze polemizuje s podmínkami, které plynou přímo ze zákona a jimiž by musela být omezena činnost jakéhokoli advokáta, který by byl takto žalobci určen k poskytování právních služeb (bez ohledu na to, zda se rozhodnutí o těchto podmínkách výslovně zmiňuje či nikoliv). Nezákonnost rozhodnutí žalované o určení advokáta z povahy věci nemůže být způsobena tím, že rozhodnutí výslovně upozorňuje na některé zákonné podmínky, podle nichž např. advokát není povinen poskytnout právní službu, předloží-li žadateli a Komoře důvody, pro které považuje nárok za zřejmě neoprávněný (§ 18 odst. 2 věta pátá zákona o advokacii), resp. předložení takového zdůvodnění se považuje za poskytnutí právní služby.   Z výše uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro přerušení řízení stanovené v § 48 odst. 1 a 2 s.ř.s., a proto v prvním výroku tohoto usnesení návrh žalobce na přerušení řízení jako nedůvodný zamítl.   K zamítnutí žádosti žalobce o povolení posečkání soudního poplatku vedly soud následující důvody. Žalobce předně tuto žádost podal opožděně. Žádost o posečkání (§ 156 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve spojení s § 13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích) nelze podle názoru soudu podat poté, co marně uplynula lhůta pro zaplacení poplatku. Zákon to sice výslovně nestanoví, ovšem plyne to z povahy věci. Soudní poplatek má (stejně jako klasická daň) svou lhůtu splatnosti. Ta v daném případě skončila uplynutím pěti dnů ode dne 27.10.2011, kdy byla žalobci doručena výzva k zaplacení soudního poplatku ze dne 13.10.2011 č.j. 9 A 138/2010 – 36. K poslednímu dni této lhůty měl být soudní poplatek zaplacen – nebo, domníval-li se účastník, že je u něj dán některý z důvodů podle § 156 odst. 1 písm. a) – e) daňového řádu, měla být k poslednímu dni této lhůty podána žádost o posečkání. Podle § 156 odst. 4 daňového řádu lze posečkání povolit nejdříve ode dne splatnosti, a to i zpětně. To však neznamená, že by žádost o posečkání bylo možné účinně podat kdykoli po dni splatnosti poplatku. Toto ustanovení se týká pouze případů, kdy je žádost podána krátce přede dnem splatnosti, a správce daně (resp. správce poplatku) o ní rozhodne až po uplynutí lhůty splatnosti. Jakmile však uplyne lhůta splatnosti, účastník se pouhým tímto plynutím času dostává do prodlení, spojeného s povinností platit úrok z prodlení, a porušuje tím svou platební povinnost. V takové situaci již není místo pro posečkání úhrady poplatku. O posečkání s placením poplatku lze tedy účinně žádat pouze tehdy, jestliže účastník má ještě možnost poplatek zaplatit bez jakýchkoli vedlejších sankčních následků – tedy před jeho splatností; po splatnosti poplatku je již taková žádost nepřípustná.   Žalobci marně uplynula lhůta pro zaplacení poplatku dnem 2.11.2011. Jeho žádost o posečkání s úhradou poplatku je datována až dnem 8.11.2011, a již vzhledem k její opožděnosti jí nelze vyhovět.   Dalším důvodem, pro který nemohlo být předmětné žádosti o posečkání vyhověno, je její zjevná účelovost. Žalobce tuto žádost evidentně podal s jediným cílem - vyhnout se splnění poplatkové povinnosti, která na něj v řízení dopadá. Soudu je z úřední činnosti známo, že podání žádosti o posečkání s úhradou poplatku na dobu jednoho až dvou let, resp. žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení poplatku o jeden až dva roky, není ze strany žalobce ojedinělým úkonem, ale stalo se v poslední době jeho novou strategií, jíž reaguje na to, že Městský soud v Praze přestal vyhovovat jeho žádostem o osvobození od soudního poplatku a Nejvyšší správní soud tento postup městského soudu svými rozhodnutími o kasačních stížnostech žalobce potvrzuje. Podávání žádostí tohoto typu Městský soud v Praze považuje za nový způsob, jímž žalobce tentokrát zneužívá institut daňového práva v podobě posečkání s placením poplatku a chce se tak domoci věcného projednání svých žalob, a to i žalob zjevně neúspěšných, stejně jako je tomu i této věci, na náklady státu, přestože mu v těchto věcech osvobození od povinnosti platit soudní poplatek podle výroku soudů obou instancí nenáleží. Zneužívání práv ze strany žalobce není nikterak výjimečným jevem, ba naopak, jedná se v podstatě o trvalý stav. O tom mj. svědčí i usnesení ze dne 17.1.2011 sp. zn. I. ÚS 3124/10, v němž Ústavní soud konstatoval, že žalobce svými zjevně nedůvodnými návrhy permanentně zatěžuje nejen Ústavní soud, ale i soudy obecné a vyvoláváním zbytečných sporů a podáváním žalob, které ani v nejmenším nemají oporu v hmotném právu, odvádí soudy od poskytování ochrany ve věcech, které si toho skutečně vyžadují. Takové chování v žádném případě nemůže tvořit součást práva na spravedlivý proces coby subjektivního veřejného práva.   Zjevná neúspěšnost žaloby, která je důvodem, pro který nelze žalobce v dané věci osvobodit od soudního poplatku, je tedy dle náhledu soudu významná i pro rozhodnutí o žádosti o posečkání se zaplacením soudního poplatku. Jestliže se žalobcův návrh na zahájení řízení od počátku jeví jako zjevně neúspěšný, vyhovění jeho žádosti o  posečkání s poplatkem by se zcela míjelo se smyslem tohoto institutu, jímž je umožnit nemajetným účastníkům domoci se svého práva před soudem, přičemž  lze logicky usuzovat, že by mělo jít o takové právo, u něhož nelze předvídat neúspěšnost jeho uplatnění.   I kdyby soud hypoteticky žádosti žalobce o posečkání s placením poplatku vyhověl, minulo by se to u žalobce účinkem. Z toho, jak žalobce dlouhodobě líčí své majetkové a sociální poměry, a rovněž s ohledem na značné množství sporů, které u zdejšího soudu vede (v současnosti více než sto padesát nevyřízených žalob), je zřejmé, že by částku potřebnou na úhradu soudních poplatků spojených s těmito řízeními nemohl zaplatit ani v budoucnu, a tuto částku by od něj nebylo možné ani vymoci. Tvrzení žalobce o tom, že nalezení donátora či poskytovatele úvěru vyžaduje čas, je jen prázdnou proklamací bez reálného obsahu. Nelze totiž pominout, že žalobce svými žalobami iniciuje u zdejšího soudu (a nejen u něj) velký počet řízení již řadu let, a měl tedy dostatek času k tomu, aby si opatřil finanční prostředky nezbytné k vedení těch řízení, kde mu osvobození od soudních poplatků nenáleží.   Daňový řád v § 156 odst. 5 stanoví, že posečkání nesmí být povoleno na dobu delší, než je lhůta pro placení daně. Tato lhůta podle § 160 odst. 1 daňového řádu činí 6 let. Žalobce však žádá  o povolení posečkání poplatku za žalobu asi na dobu dvou let a o povolení splátek části poplatku po 2 Kč měsíčně. Pokud by soud jeho žádosti vyhověl, po dobu (asi) dvou let by soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč neplatil vůbec a poté by jej splácel v měsíčních splátkách po 2,- Kč měsíčně. Ročně by tak uhradil celých 24,- Kč, což znamená, že by k úplnému uhrazení soudního poplatku došlo nejdříve za 83 let. Povolení žalobcem požadovaného posečkání by tedy bylo i v příkrém rozporu s § 156 odst. 5 daňového řádu. I tato skutečnost je důvodem, pro který soud ve druhém výroku tohoto usnesení žádost žalobce o povolení posečkání s úhradou soudního poplatku zamítl.    Soud pro úplnost dodává, že posečkání s úhradou soudního poplatku je institutem zcela nenárokovým, nacházejícím se v diskreci rozhodujícího soudce (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3.8.2011 č.j. 6 As 27/2011 – 77).   Jak již bylo konstatováno shora, žalobce soudní poplatek z podané žaloby ve výši 2.000,- Kč při jejím podání nezaplatil, a neučinil tak ani ve lhůtě, která mu byla soudem stanovena ve výzvě ze dne 13.10.2011 č.j. 9 A 138/2010 – 36. Protože soud nevyhověl ani žádosti o povolení posečkání s úhradou soudního poplatku, kterou považuje za další projev zneužití práva ze strany žalobce, v souladu s § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve třetím výroku tohoto usnesení rozhodl o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku.   Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 3 věta prvá s.ř.s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.     P o u č e n í : Proti výroku I. tohoto usnesení není kasační stížnost přípustná (§ 104 odst. 3 písm. b/ s.ř.s.). Proti ostatním výrokům tohoto usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.     V Praze dne 7. února 2012     JUDr. Naděžda Řeháková v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Matznerová, DiS.