Číslo jednací: 1A 22/2013 - 17                     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY     Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní věci žalobce: A.V., alias E. A. K., alias E. H., státní příslušnost ARM, alias Libanon, t.č. pobytem ZZC Bělá-Jezová, 294 21  Bělá pod Bezdězem, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, odd. pobytové kontroly, pátrání a eskort, Křižíkova 12, 180 00  Praha 8, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 7.3.2013 č.j. KRPA-90195/ČJ-2013-000022,     t a k t o :      I. Žaloba   s e    z a m í t á .   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.     O d ů v o d n ě n í :      Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž byl podle § 124 odst. 1 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb. zajištěn za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.    V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že k zajištění cizince došlo po zjištění, že je veden v evidenci ICIS – osoby, jako osoba hledaná, osoba vystupující pod jinou identitou,jako E. A. K. , nar. X , státní příslušnost Libanon, dále alias E. H.. Při rozhodování dále vycházel ze skutečnosti, že žalobce na území České republiky páchá trestnou činnost. Konstatoval, že je dostatečně odůvodněn závěr pro vydání rozhodnutí o zajištění, neboť z prokázaného jednání by mírnější donucovací opatření nebyla účinná a uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zák. č. 326/1999 Sb. je z hlediska jednání účastníka správního řízení nedostačující. K neuložení zvláštních opatření dle § 123b přistoupil správní orgán zejména z důvodu nebezpečí skrývání žalobce, což je podloženo užíváním falešné identity a dalším porušováním právních předpisů České republiky. K době trvání zajištění žalovaný uvedl, že byla stanovena doba 90 dní a to s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Správní orgán je v této věci povinen zajistit náležitosti, které jsou nezbytné k realizaci vyhoštění tak, aby bylo uskutečnitelné v době trvání zajištění. V prvé řadě se jedná o zjištění totožnosti cizince, z běžné praxe je správnímu orgánu známo, že v případě žalobce existuje reálný předpoklad realizace výkonu jeho vyhoštění z území členských států Evropské unie a to ve stanovené době trvání zajištění, neboť v daném případě neexistuje překážka trvalejší povahy, která by zabraňovala cizince z území členských států vyhostit.    Žalobce se domnívá, že vydáním napadeného rozhodnutí žalovaný porušil ust. § 2 zák. č. 500/2004 Sb., § 50 odst. 4 správního řádu, neboť nepřihlížel pečlivě ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo, § 124 odst. 1 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, v platném znění, § 123b zákona o pobytu cizinců, neboť žalovaný dostatečně nezvážil jeho aplikaci, § 68 odst. 3 správního řádu vzhledem k tomu, že není splněna podmínka existence nebezpečí maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Poukazuje na to, že žalobce se k žalovanému správnímu orgánu dostavil sám a zcela dobrovolně s cílem řešit svou pobytovou situaci a to v době, kdy sice již skončila platnost výjezdního příkazu, žalobce však prokázal vůli vycestovat, což doložil navázáním spolupráce s organizací IOM. Žalobce se domnívá, že by měla hrát roli spíše jeho snaha o součinnost a nikoliv pozbytí platnosti oprávnění k přechodnému pobytu, byť ve formě výjezdního příkazu. Žalobce je s povinností vycestovat srozuměn a za tím účelem spolupracoval v mezinárodní organizací pro migraci, která s ním zahájila spolupráci v souvislosti se zajištěním náhradního cestovního dokladu, aby byl žalobce schopen legální cestou opustit území České republiky. Druhé pochybení žalovaného spatřuje v nedostatečném posouzení otázky, zda skutečně nepostačuje uložení zvláštních opatření za účelem vycestování. Tato otázka úzce souvisí s existencí nebezpečí maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť právě s ohledem na výše popsaný skutkový stav jsou v případě žalobce dány podmínky pro uplatnění mírnějších donucovacích prostředků. Žalovaný tuto možnost hodnotil zcela chybně, neboť zde uzavřel, že z prokázaného jednání by mírnější donucovací opatření nebyla účinná a opět zde operoval zejména dřívějším protiprávním jednáním žalobce. Za situace, kdy se žalobce dobrovolně dostaví ke správnímu orgánu a projeví tak součinnost a ochotu spolupracovat, není zmíněný závěr žalovaného již obhajitelný. Z § 123b zák. 326/1999 Sb. vyplývá, že toto opatření má přednost před zajištěním cizince. Institut zajištění je výrazným a citlivým zásahem do osobnostních práv cizince ve smyslu čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kdy je cizinec v důsledku zajištění zbaven osobní svobody. V takovém případě by měl správní orgán pečlivě zvážit použití mírnějších donucovacích opatření, pokud taková právní řád umožňuje. Žalovaný však v případě žalobce nezjišťoval možnost uložení ani jedné ze dvou variant těchto zvláštních opatřeních přesto, že byl v okamžiku zajištění cizince obeznámen minimálně s adresou místa pobytu žalobce v České republice – Plzeňská 246/57, Praha 5 Košíře. Žalovaný se nevypořádal ani s povinností řádného odůvodnění rozhodnutí, jak mu ukládá ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu.    Ve vyjádření k obsahu žaloby žalovaný uvedl, že v rozhodnutí poukázal na konkrétní okolnosti případu a definoval skutková jednání, která jednak nasvědčují učiněnému závěru, že uložení zvláštního opatření za účelem vycestování by bylo nedostatečné pro naplnění cíle řízení a současně to, že cizinec svým jednáním naplnil skutkovou podstatu obsaženou v paragrafovém znění ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Pokud by přistoupil k aplikaci zvláštních opatření, musel by mít určitou záruku v tom, že cizinec respektuje pravidla a bude plnit povinnosti mu stanovené. Takovou záruku však žalovaný správní orgán neměl. Žalobce se během pobytu na území dopustil jednání, jež svou závažností dosáhlo trestněprávní roviny. Při posuzování důvěryhodnosti osoby bylo souběžně s důvodem odsouzení za spáchání přečinu krádeže dle ust. § 205 odst. 1 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb. přihlédnuto k tomu, že u cizince bylo shledáno i další porušení zákona, tentokrát zákona o pobytu cizinců, kterým jsou upravena pravidla vstupu a pobytu cizinců na území České republiky. Bylo zjištěno, že žalobce pobýval na území v období od 2.1.2013 do 5.3.2013 neoprávněně i přesto, že o nelegálním charakteru svého pobytu věděl, přičemž během svého pobytu nedisponoval platným cestovním dokladem. Namísto, aby svou situaci zákonnými prostředky řešil, volil naopak cestu opačnou a to obcházení zákona. Toto nenapravitelné jednání umocňuje další protiprávní činnost, které se dopustil, když se na území opakovaně dopouštěl přestupkového jednání směřujícího proti majetku a to minimálně ve 3 případech. Za nepřehlédnutelné považuje správní orgán i předchozí správní vyhoštění cizince v délce 1 roku, na základě kterého byl od 25.5.2005 do 25.5.2006 zařazen do evidence nežádoucích osob. Nelze se přiklonit k námitce žalobce, že vzhledem k tomu, že dne 4.3.2013 kontaktoval mezinárodní organizaci IOM, je nutné označit jeho snahu o vycestování za dostatečnou. Naopak samotné kontaktování kanceláře nesvědčí o hluboké a trvalé spolupráci s policií či samotnou mezinárodní organizací. Pokud cizinec od roku 2005 pobývá na území ČR, přičemž během svého pobytu nikdy nevlastnil pobytový titul, ale pouze disponoval oprávněním k pobytu, které mu bylo vydáno v rámci azylového a správního řízení, nemůže se jevit dostavení se k této organizaci jako snaha dobrovolně z území vycestovat. Rozhodnutí o zajištění se jeví správnímu orgánu jako zcela vhodné a přiměřené opatření. Mírnější prostředky ve formě zvláštních opatření ve smyslu ust. § 123b zák. č. 326/1999 Sb. nebylo možné v daném případě aplikovat, jak vyplývá z protokolu o podání vysvětlení ze dne 7.3.2013. Cizinec nespolupracoval při otázce směřující ke zjištění, kde případně, u koho se zdržuje, čímž byla vyloučena možnost uložit povinnost cizinci, aby oznámil policii adresu místa pobytu, zdržoval se tam, každou jeho změnu oznámil následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásil policii ve lhůtě stanovené. Pokud žalobce napadá správní orgán, že v jeho případě postačovalo uložení mírnějších prostředků, opomíjí své vlastní vyjádření ze dne 7.3.2003, kdy na konkrétní otázku odpověděl, že bydlí na Novodvorské v Praze 4 u své kamarádky, ale přesnou adresu nezná. Není tedy pravdou, že se zdržoval na adrese Plzeňská 246/57, Praha 5, neboť na této adrese se zdržoval v minulosti, tedy v době, nežli byl odsouzen za spáchání trestného činu. Rovněž druhá forma zvláštních opatření nebyla možná a to s ohledem na špatnou finanční situaci žalobce.    Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s.ř.s.) a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.    Jak bylo výše uvedeno, žalobce byl zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, dle něhož je Policie ČR oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění nebo o jehož správním vyhoštění bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem EU zákaz vstupu platný pro území členských států EU a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat rozhodnutí o správním vyhoštění.    Právní úprava v době rozhodování žalovaného správního orgánu k zajištění cizince předepisuje současně splnění 3 podmínek. Splnění podmínky první, tj. podmínky, že žalobci bylo doručeno oznámení o zahájení správního řízení, žalobce v podané žalobě nezpochybňuje a je doloženo obsahem správního spisu, z něhož je zřejmé, že žalobci bylo sdělení o zahájení správního řízení ve věci udělení správního vyhoštění předáno dne 7.3.2013. Pro rozhodnutí o zajištění cizince podle § 124 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. dále musí být splněna podmínka, že nepostačuje uložení opatření za účelem vycestování § 123b a § 123c zák. č. 326/1999 Sb. a že je dána jedna z taxativně vymezených podmínek písm. a) – e) § 124 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb.    Žalobce v žalobě namítal mimo jiné, že žalovaný se nezabýval úvahou, zda by v jeho případě nebylo možné uložit mírnější opatření. K tomu soud uvádí, že zvláštní opatření za účelem vycestování cizince z území je mírnějším donucovacím opatřením než zajištění cizince, které může správní orgán uložit, je-li důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené pro rozhodnutí o správním vyhoštění k vycestování z území nevycestuje. Pokud nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování a pokud je nebezpečí, žel by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, je policie oprávněna cizince zajistit. Je tedy na uvážení policie jako správního orgánu, aby konkrétně věc posoudila a zvolila adekvátní prostředek, jímž zajistí realizaci správního vyhoštění cizince. Zákon zde dává správnímu orgánu pravomoc dle konkrétních okolností každého případu rozhodnout, zda zvolí nejprve zvláštní opatření za účelem vycestování cizince z území, tedy mírnější prostředek, nebo pokud tento mírnější prostředek není vhodný, zda cizince zajistí. Posouzení vhodnosti použití institutu uložení zvláštního opatření za účelem vycestování by pak mělo vždy předcházet rozhodnutí o zajištění cizince a správní orgán by měl svou úvahu o důvodech, proč přistoupil přímo k zajištění cizince, uvést v rozhodnutí o zajištění cizince.    V daném případě lze konstatovat, že žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně vypořádal s úvahou, proč přistoupil přímo k zajištění. Žalovaný považuje chování žalobce za důkaz, že lze důvodně pochybovat o tom, že by nadále nemařil či neztěžoval výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. V rozhodnutí poukázal na konkrétní okolnosti případu, definoval jednotlivá skutková jednání žalobce, která nasvědčují učiněnému závěru, že uložení zvláštního opatření za účelem vycestování by bylo nedostatečné pro naplnění cíle řízení. Soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, podle něhož byly v dané věci dány důvody pro zajištění žalobce, nikoliv pro použití zvláštního opatření. Žalobci bylo v minulosti uloženo správní vyhoštění v délce 1 roku, na základě kterého byl od 25.5.2005 do 25.5.2006 zařazen do evidence nežádoucích osob. Dále bylo zjištěno, že je veden v evidenci ICIS – osoby, jako osoba hledaná, osoba vystupující pod jinou identitou jako E. A. K., nar. X, státní příslušnost Libanon a dále alias E.H.. Ze sdělení Interpolu Yerevan bylo zjištěno, že osoba K. E. , nar. X (alias A. V., nar. X), je v mezinárodním pátrání pro podvod spáchaný ve velkém rozsahu. Rovněž bylo sděleno, že osoba jménem A.V., nar. X, je vedena v registru osob. Soud má za to, že zvláštní opatření za účelem vycestování cizince stanovená v § 123 zákona o pobytu cizinců by v daném případě byla nedostatečná a neúčinná. Na tom nemění nic to, že žalobce navázal spolupráci s organizací IOM, neboť samotné kontaktování této organizace nesvědčí o vážné snaze z území ČR vycestovat. Ze správního spisu vyplývá, že po obdržení posledního výjezdního příkazu dne 3.12.2012 byl poučen o povinnosti vycestovat z území v době platnosti tohoto příkazu, přesto tak neučinil.    Žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí popsal okolnosti zadržení žalobce a svá následná skutková zjištění, která jsou doložena ve správním spise a která žalobce nijak nezpochybňuje. Ve své úvaze, proč přistoupil k zajištění žalobce, správní orgán uvedl, že žalobce ignoroval povinnosti vyplývající ze zákona o pobytu cizinců, na území ČR páchal trestnou činnost a vystupoval pod cizí identitou. K neuložení zvláštních opatření přistoupil správní orgán zejména z důvodu nebezpečí skrývání žalobce. Podle názoru soudu argumenty obsažené v napadeném rozhodnutí jsou logické a svědčí o nutnosti uložit opatření, které intenzivněji zasahuje do práv žalobce. Soud uzavírá, že žalovaný nepochybil, pokud shledal, že byly naplněny podmínky zajištění žalobce v souladu s § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že rozhodnutí správního orgánu vycházelo ze zjištěného skutkového stavu, který je doložen ve správním spise a z něhož vyplývá, že v daném případě byly dány důvody pro zajištění žalobce.    Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.    Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který měl ve věci úspěch, náklady řízení nevznikly.     P o u č e n í :   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.       V Praze dne  11. dubna 2013   JUDr. Miroslava   H r e h o r o v á   v.r.            samosoudkyně   Za správnost vyhotovení: Ivana Viterová