Číslo jednací: 1A 31/2013 - 23                     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY     Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní věci žalobce: R. F., nar. 25.8.1979,  státní příslušnost UKR, t.č. pobytem X, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, odd. pobytové kontroly, pátrání a eskort, Křižíkova 12, 180 00  Praha 8, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14.3.2013 č.j. KRPA-26053/ČJ-2013-000022,     t a k t o :      I. Rozhodnutí   č.j.   KRPA-26053/ČJ-2013-000022  ze   dne  14.3.2013   s e     z r u š u j e      a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.     O d ů v o d n ě n í :      Shora uvedeným rozhodnutím byla podle § 124 odst. 3 zák. č. 326/1999 Sb. prodloužena doba zajištění za účelem správního vyhoštění stanovená rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odborem cizinecké policie, ze dne 18.1.2013 pod č.j. KRPA-26059/ČJ-2013-000022 podle § 125 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. o 90 dnů. Žalovaný rozhodnutí odůvodnil tím, že realizace správního vyhoštění nemůže být dosud vykonána a to z důvodu objektivní překážky vyhoštění. Jedná se o skutečnost, že doposud nebylo ukončeno řízení o mezinárodní ochraně. Ze spisového materiálu je zřejmé, že řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zahájeno dne 5.2.2013. Dle dostupné evidence odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR byla stanovena lhůta k prvoinstančnímu rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany do 6.5.2013, a proto se na žalobce pohlíží jako na osobu, která disponuje procesní ochranou zakotvenou v ustanovení § 119 odst. 6 zák. č. 326/1999 Sb. Správní orgán se při přezkumu podmínek zajištění nemůže ztotožnit s případným propuštěním žalobce ze zajištění, neboť z předchozího jeho jednání je zřejmé, že existuje nebezpečí skrývání a pokračující protiprávní činnosti. Tento závěr koresponduje s odůvodněním rozhodnutí o zajištění. Správní orgán na předchozí jednání žalobce pohlíží jako na jednání, které hrubým způsobem narušuje chráněné zájmy České republiky, a proto nepřistoupil k uložení mírnějších opatření. Ze spisového materiálu je jednak patrné, že nebezpečí skrývání žalobce je opodstatněné a jednak v průběhu zajištění nenastaly nové skutečnosti, které by pozměnily poměry natolik, aby došlo k aplikaci ustanovení § 123b zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Dále v odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že doba prodloužení zajištění o 90 dnů koresponduje s lhůtou pro ukončení azylového řízení a to s ohledem na ust. § 27 odst. 1 zák. č. 325/1999 Sb. o azylu, které předepisuje pro příslušný správní orgán ve věci azylu maximální lhůtu pro vydání rozhodnutí. Správní orgán, aniž by předjímal závěr odlišného orgánu, v potřebné míře dovozuje, že v daném případě existuje důvodný předpoklad v to, že Ministerstvo vnitra ČR učiní závěr o žádosti žalobce o udělení azylu v době, která nebude překračovat dobu trvání zajištění stanovenou ve výroku tohoto rozhodnutí. Současně posoudil, zda výkon vyhoštění bude moci realizovat, pokud žalobce bude proti případnému zamítavému prvoinstančnímu rozhodnutí brojit žalobou. Reálný předpoklad výkonu vyhoštění je i v tomto hledisku zachován, neboť zákon č. 325/1999 Sb. o azylu negativním výčtem stanoví, v jakých případech mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí ve věci azylu nemá odkladný účinek.    Žalobce v žalobě namítá, že žalovaný v rozhodnutí porušil ust. § 2, § 3, § 50 odst. 4 správního řádu a dále § 124 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 124 odst. 3 zák. č. 326/1999 Sb. zákona o pobytu cizinců na území ČR, neboť toto ustanovení bylo aplikováno v rozporu se zákonem, § 123b zákona o pobytu cizinců, neboť nebyla zvážena dostatečně jeho aplikace, § 68 odst. 3 správního řádu, neboť žalovaný své závěry dostatečně neodůvodnil a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Žalovaný se nevypořádal s otázkou realizovatelnosti správního vyhoštění, neboť po celou dobu řízení měl zkoumat, zda je účel zajištění naplňován a zda stále existuje reálný předpoklad pro vyhoštění. Požadavky na uvedení úvah k realizovatelnosti správního vyhoštění vycházejí zejména z toho, že v určitých situacích mohou existovat překážky bránící ve výkonu správního vyhoštění.  V případě žalobce probíhá řízení ve věci mezinárodní ochrany. Žalovaný poukázal sice na ust. § 27 odst. 1 zák. č. 325/1999 Sb., kterým je stanovena maximální lhůta pro vydání rozhodnutí, ale nezohlednil druhou část citovaného zákonného ustanovení, podle kterého může ministerstvo danou lhůtu přiměřeně prodloužit, k čemuž v praxi dochází. Dále se zabývá tím, jak by realizovatelnost správního vyhoštění mohlo ovlivnit případné podání opravného prostředku, reálný předpoklad vyhoštění pak v této souvislosti odůvodňuje výčtem případů, kdy dle ustanovení zákona o azylu podaná žaloba nemá odkladný účinek. Žalovaný zřejmě dochází k závěru, že žalobce nemá jinou možnost, než podat žalobu, která dle zákona o azylu nemá odkladný účinek a která by tak nebránila v realizaci správního vyhoštění. Taková situace však nastat zcela určitě nemusí, žalovaný měl brát v úvahu nejen možnost, že rozhodnutí v I. stupni nebude vydáno v zákonné 90 denní lhůtě, ale samozřejmě také možnost, že by se žalobce bude proti případnému rozhodnutí bránit podáním žaloby. Jako druhou zásadní překážku pak žalobce spatřuje existenci rodinného života na území České republiky. Žalobce je rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu ust. § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť je otcem nezletilé Laury Francové, nar. 18.7.2011, státní příslušnost Česká republika. Dcera byla krátce po narození umístěna do kojeneckého ústavu v Kolíně, kde se dosud nachází. Podle informací, jež má žalobce k dispozici, se matka nezletilé momentálně nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a není schopna se o dceru postarat. Žalobce již jednou žádal o svěření dcery do péče a to hned po jejím narození, konkrétně v listopadu 2011. Záleží mu na tom, aby mohl dceři poskytnout normální rodinné prostředí. Pokud by mělo dojít k nucenému vycestování žalobce zpět na Ukrajinu, bylo by citelně zasaženo do jeho rodinného života, který má na území České republiky. Dále namítal, že správní orgán má povinnost zabývat se možností uložení mírnějších donucovacích prostředků i v případě rozhodování o prodloužení doby zajištění. V konkrétním případě se však žalovaný otázkou uložení mírnějších donucovacích opatření dostatečně nezabýval. Za nezákonné a nepřezkoumatelné považuje prodloužení doby zajištění o 90 dní. V rozhodnutí chybí úvahy, jak je dle názoru žalovaného správní vyhoštění možné provést a tedy dosáhnout účelu zajištění právě v rámci takto stanovené doby. Žalovaný měl podrobně zdůvodnit, proč se domnívá, že právě 90 dní bude pro realizaci správního vyhoštění dostatečných a především jaké konkrétní kroky bude činit a to zároveň s odhadem na jejich časovou náročnost. Žalobce považuje napadené rozhodnutí ve svém celku za nepřezkoumatelné a to z důvodu nedostatečného odůvodnění, které je tvořeno z převážné většiny vpodstatě jen z citací zákonných ustanovení odkazem na odůvodnění předchozího rozhodnutí a shrnutím dosavadních překážek, které splnění účelu bránily.    Žalovaný podal ve věci vyjádření, ve kterém uvedl, že správní orgán činil veškeré kroky směřující k realizaci vyhoštění, avšak do doby vydání napadeného rozhodnutí nebyly zajištěny veškeré náležitosti, které by výkon vyhoštění zabezpečily. Žalobce po vydání rozhodnutí o zajištění podal 5.2.2013 žádost o udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu. O této žádosti nebylo do doby vydání napadeného rozhodnutí rozhodnuto. Správní orgán posuzoval, zda výkon vyhoštění cizince bude moci v době trvání zajištění být realizován a to i v případě, pokud si cizinec proti případnému zamítavému prvoinstančnímu rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podá mimořádný opravný prostředek ve formě žaloby. Ze skutkových okolností případu cizince vyslovil domněnku, že v době trvání zajištění bude výkon vyhoštění realizován, neboť okolnosti případu nevylučují zastavení řízení podle § 25 zákona o azylu a to pro svou nepřípustnost. Žalovaný se ztotožnil s argumentací žalobce, že ust. § 16 odst. 3 zák. č. 325/1999 Sb. explicitně stanoví, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti pro zjevnou nedůvodnost lze vydat nejpozději do 30 dnů, ale neztotožňuje se s tím, že v daném případě neexistovala reálná možnost řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zastavit podle ust. § 25 ve spojení s ust. § 10a citovaného zákona. Žalovaný dále nesouhlasí s námitkou, že rozhodnutí není řádně odůvodněno, poukazuje na to, že žalovaný uzavřel, že je v zájmu ochrany chráněných zájmů dobu zajištění cizince prodloužit, a to z důvodu předcházení dalšího protiprávního jednání žalobce. Konkrétní jednání bylo vyjádřeno v meritorním rozhodnutí o zajištění žalobce ze dne 13.10.2012. Rozhodnutí o prodloužení doby zajištění je rozhodnutím navazujícím, které upravuje dobu, resp. délku zajištění a nikoliv rozhodnutím, které by se vypořádávalo s otázkou, zda došlo ke splnění podmínek zajištění cizince podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán v řízení o zajištění posuzuje možné překážky, které jsou mu v době rozhodování známy. Důvodem nikoliv však absolutním může být považován v některých případech i rozvinutý rodinný život. Žalobcova obrana je, že je rodinným příslušníkem občana EU, neboť je otcem nezletilé L. F.. Žalovaný poukazuje na to, že správním  orgánem bylo zjištěno, že žalobce je sice otcem nezletilé, avšak nežije s ní ve společné domácnosti, neboť ta je umístěna v kolínském kojeneckém ústavu, tudíž se na žalobce nevztahuje ust. § 15a a to konkrétně ust. § 15a odst. 1 písm. b) citovaného zákona. Nesouhlasí ani s formální žalobní námitkou, že napadené rozhodnutí nesplňuje požadavek periodicity soudního přezkumu, který vychází z článku 5 odst. 4 Evropské úmluvy o lidských právech. Požadavek pravidelného přezkumu je umožněn cestou správní žaloby proti rozhodnutí o zajištění a prodloužení doby zajištění a dále cestou žaloby k civilnímu soudu podle ust. § 200o a násl. zákona č. 99/1963 Sb. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce může kdykoliv v průběhu zajištění navrhnout soudu, aby přezkoumal, zda trvají podmínky pro zajištění a nařídil jeho propuštění na svobodu, na to správní orgán je povinen po celou dobu zajištění cizince zkoumat, zda trvají podmínky trvání zajištění a to v časových periodách, které nepřesahují únosnou mez.    Městský soud v Praze přezkoumal na základě podané žaloby napadené rozhodnutí z hlediska námitek v žalobě uvedených, neboť jejich rozsahem je vázán. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu by v době rozhodování správního orgánu a dospěl přitom k závěru, že žaloba byla podána důvodně.    Ze správního spisu soud zjistil, že žalobci byl rozhodnutím č.j. OAM-20208-15/DP-2011 ze dne 16.12.2011 ukončen pobyt na území České republiky, žalobce byl dne 8.1.2013 propuštěn z důvodu amnestie z výkonu trestu odnětí svobody a jelikož se nedostavil první pracovní den následující po dni propuštění ze zabezpečovací detence, z vazby nebo z výkonu trestu odnětí svobody na policii, pokud není držitelem platného cestovního dokladu a víza, dopustil se porušení ust. § 103 písm. a) zák. č. 326/1999 Sb. a od 10.1.2013 do 17.0.2013, kdy byl zajištěn, pobýval na území ČR neoprávněně. Dále bylo zjištěno, že žalobci byl v minulosti uložen trest odnětí svobody na 1 rok podmíněně se zkušební dobou 14 měsíců dle § 247 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 140/1961, dále trest odnětí svobody na 8 měsíců podmíněně se zkušební dobou 24 měsíců dle § 337 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb. a dále trest odnětí svobody na 24 měsíců nepodmíněně dle § 337 odst. 1 písm. a) zák. 40/2009 Sb. a § 274 odst. 1 a § 274 odst. 2 zák. 40/2009 Sb. Žalobce do protokolu sepsaného dne 18.1.2013 uvedl, že bydlí na adrese X a dále sdělil další adresu, na kterou je mu možno doručovat a to X, kde bydlí jeho matka. Dále uvedl, že na území ČR má dceru L. F., se kterou ale není v kontaktu, protože po jejím narození jí matka dala do ústavu. Ve správním spisu založeno hlášení odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR ze dne 12.3.2013, dle kterého bylo žalobci dne 12.3.2013 předáno rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle § 12, 13, 14 zákona č. 325/1999 Sb. – mezinárodní ochrana nebyla udělena, proti tomuto rozhodnutí je možno podat žalobu do 15 dnů, podání žaloby má odkladný účinek.    Podle názoru soudu je třeba zdůraznit, že „institut zajištění cizince a jeho následné umístění do zařízení pro zajištění cizinců“ představuje mimořádný institut, který umožňuje policii zasáhnout do ústavně chráněného práva na osobní svobodu, které je jednou ze základních součástí nedotknutelnosti člověka zakotvené obecně v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je zásahem do jeho osobní svobody, a proto může být provedeno pouze v souladu se zákony, Ústavou a Listinou a v neposlední řadě s Úmluvou, jíž je Česká republika vázána (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS10/08 ze dne 12.5.2009). Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva plyne, že délka zajištění nesmí přesáhnout dobu přiměřenou vzhledem ke sledovanému cíli. Jedná se o jedno z kritérií, jím se posuzuje soulad zbavení osobní svobody s čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na který poukazuje i žalobce v žalobě. K této námitce soud doplňuje, že podle Evropského soudu pro lidská práva lze zbavení osobní svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy ospravedlnit pouze probíhajícím vyhošťovacím nebo vydávacím řízením. Pokud takové řízení není vedeno s náležitou pečlivostí, zajištění přestává být v souladu s tímto ustanovením. Je tedy nutné posuzovat, zda délka řízení o vyhoštění nebyla nepřiměřeně dlouhá. Správní orgán jsou povinny při rozhodování o zajištění za účelem správního vyhoštění aktivně a svědomitě postupovat v řízení o správním vyhoštění, aby důvody trvajícího zajištění byly ospravedlnitelné. Pokud však tento řádný postup směřující k vyhoštění cizince nepřetrvává po celou dobu zajištění bez rozumného důvodu, zajištění cizince přestává být oprávněné. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze dovodit, že harmonogram konkrétních kroků, o které správní orgán v řízení o správním vyhoštění cizince činí, je na úvaze správního orgánu. Na druhou stranu je v ní zdůrazňováno, že řízení o vyhoštění musí být vedeno s náležitou pečlivostí, aktivně a svědomitě, aby zajištění cizince bylo oprávněné, výkon správního uvážení při rozhodování o prodloužení doby zajištění musí nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí, aby mohl soud přezkoumat, zda správní orgán správního uvážení nezneužil či nepřekročil jeho meze.    Úkolem soudu v dané věci je posoudit, zda žalovaný nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení a vyhodnotit postup žalovaného v řízení o správním vyhoštění. Jak bylo výše uvedeno, správní orgán v rozhodnutí ze dne 14.3.2013 č.j. KRPA-26053/ČJ-2013-000022 uvedl, že doposud nebylo ukončeno řízení o mezinárodní ochraně a posuzoval, zda výkon vyhoštění bude moci být realizován, pokud bude proti zamítavému provoinstančnímu rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany žalobce brojit žalobou. Dále poukázal na § 32 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb. o azylu, který stanoví, v jakých případech mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí ve věci azylu nemá odkladný účinek. V této souvislosti odůvodnil i dobu prodloužení zajištění o 90 dnů. Takto zjištěný skutkový stav je však v rozporu se spisy, neboť žalobci bylo již dne 12.3.2013 předáno rozhodnutí odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR, kterým mu nebyla mezinárodní ochrana udělena. Žalovaný s ohledem na tuto skutečnost případ žalobce neposoudil a nezvážil, zda výkon správního vyhoštění za této situace bude možný.    Žalobcova argumentace směřovala především proti nedostatečnému zjištění skutkového stavu věci. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že nadále existuje nebezpečí skrývání, pokračující protiprávní činnost a že v průběhu zajištění nenastaly nové skutečnosti, které by pozměnily situaci natolik, aby mohlo dojít k propuštění žalobce ze zajišťovacího zařízení. K uložení mírnějšího opatření žalovaný uvedl, že z hlediska jednání žalobce jsou zjevně nedostatečná.    K otázce náležitosti odůvodnění se vyjádřil již Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j. 4As 16/2012-30 ze dne 21.4.2012. Konstatoval: „...v požadavcích na odůvodnění rozhodnutí o prodloužení zajištění je zapotřebí spatřovat rozdíl od požadavků na odůvodnění rozhodnutí o zajištění jež je své povahy činěno v časové tísni. To však není případ rozhodnutí o prodloužení zajištění, jež by mělo být dostatečně odůvodněno a měly by v něm být posouzeny všechny okolnosti, pro které nelze použít některé mírnější instituty...“. Z rozhodnutí je zřejmé, že nestačí pouze konstatování o tom, že mírnější opatření není možné uložit s odkazem na dřívější protiprávní jednání cizince. Správní orgán má v tomto řízení prostor k tomu, aby odůvodnil rozhodnutí podrobněji, přičemž není třeba opakovat argumenty uvedené v rozhodnutí o zajištění. Podle názoru soudu je správní orgán povinen vysvětlit, jaké důvody ho vedly k rozhodnutí o prodloužení. Aby odůvodnění bylo přezkoumatelné, je třeba v tomto směru zjistit relevantní skutečnosti. Žalovaný se nezabýval tím, že žalobce v průběhu správního řízení sdělil adresu, na které se zdržuje a dále další adresu, na kterou je mu možno doručovat a kde bydlí jeho matka. Dále se v tomto rozhodnutí nezabýval tím, že žalobce má na území České republiky dceru. Zde bylo namístě, aby správní orgán například prostřednictvím vysvětlení zjistil, zda se žalobce zdržuje na určité adrese a ověřil tak jeho tvrzení. Za situace, kdy správní orgán ve všech rozhodnutích o zajištění či o prodloužení zajištění používá stejná odůvodnění bez ohledu na zvláštnosti konkrétního případu, jsou zde pochybnosti o tom, zda se zabýval daným případem a zjistil veškeré skutečnosti tak, jak mu to ukládá správní řád.    Podle názoru soudu postup správního orgánu v daném případě je v rozporu se smyslem a účelem zajištění cizince i v rozporu s výše citovanou vnitrostátní i zahraniční rozhodovací praxí. V řízení před správním orgánem nebyly zjištěny a posouzeny všechny skutečnosti rozhodné pro prodloužení doby zajištění za účelem správního vyhoštění a tato vada mohla mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, a proto soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.   Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Přestože měl žalobce ve věci úspěch, náklady řízení mu nevznikly.     P o u č e n í :   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.       V Praze dne 6. května 2013          JUDr. Miroslava   H r e h o r o v á    v.r.           samosoudkyně       Za správnost vyhotovení: Ivana Viterová