Číslo jednací: 2Az 4/2013 - 46                     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY  Městský soud v Praze rozhodl předsedou senátu Mgr. Jiřím Tichým jako samosoudcem ve věci žalobce Y. H., nar. X, bytem X, zastoupeného JUDr. Davidem Jarošem, advokátem se sídlem Praha 4, Jílovská 1167/71a, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, Odbor azylové a migrační plitiky se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt.schr. 21/OAM, o zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27.2.2013, č.j. OAM-17/ZA-ZA06-ZA14-2011,     t a k t o :      Žaloba   s e    z a m í t á.    Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.    Tlumočné ve výši 350,- Kč hradí stát.         O d ů v o d n ě n í    Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne  27.2.2013, č.j. OAM-17/ZA-ZA06-ZA14-2011, kterým mu nebyl udělen azyl  dle § 12, § 13, § 14, § 14a, § 14b zákona č.  325/1999 Sb., neboť toto rozhodnutí považoval za nezákonné. Namítal, že rozhodnutí  žalovaného se opírá  o nesprávně zjištěný skutkový stav, neboť opakovaně v řízení před  správním orgánem uváděl, že  důvodem  jeho žádosti je zejména neuspokojivý zdravotní stav, jež mu neumožňuje  plnohodnotný život v jeho původní vlasti, a to zejména  s ohledem na  nedostupnost  potřebné zdravotní péče, a z toho vyplývající  závislost na fyzické a především materiální  pomoci ostatních osob, především členů rodiny.  Svou žádost podal současně se svojí manželkou, přičemž  obě tyto žádosti byly posouzeny žalovaným společně se shodným výsledkem. Již jednou v minulosti  na území České republiky  žádal o udělení mezinárodní ochrany  v r. 2005 a to z důvodu  politického pronásledování v zemi  původu. Tato jeho žádost byla v r. 2005  zamítnuta, a soudní přezkum  rozhodnutí žalovaného  skončil s negativním výsledkem v r. 2007.  Z těchto jeho tvrzení  se žalovanému nabízela možnost  k zvažování důvodu pro udělení  mezinárodní ochrany dle § 14  zákona č. 325/1999 Sb., nebo doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. b/ téhož zákona. Poukazoval, že na území České republiky má zletilé děti, které jsou schopny a ochotny  se o něj starat, a aktuálně tak činí.  Žalovanému mu pak předložil  řadu důkazů o svém zdravotním stavu, přičemž  jeho nezávažnějším zdravotním problémem je hypertenze.  Pro toto onemocnění nebyl v nemocnice na Bulovce hospitalizován v r. 2012, pouze z důvodu, že hospitalizaci odmítl. Dalším zdravotním postižením je ischemická etiologie pravé arterie carotis interna s dysartií a  ateroskleroza tepen dolních končetin. Argumentace žalovaného o dostupnosti  specializované zdravotní péče v zemi původu, nekoresponduje s obsahem  Informace MZV ČR z 5.1.2010 ve které se výslovně uvádí,  že systém zdravotního pojištění, které by bylo  ekvivalentní všeobecnému zdravotnímu pojištění  v jeho vlasti neexistuje, tedy kvalitní lékařská péče je otázkou movitosti klienta, bezplatné „sociální balíčky“  např. ošetření v poliklinikách  PZP jsou závislé na objemu  prostředků vyhrazených vládou. Tedy  ve finanční pravomoci státu bez možnosti ovlivnit  individuální dostupnost takové bezplatné péče  pacientem.  Většina případů se proto řeší „mezigenerační a rodinnou solidaritou“, tedy způsobem, jež  považuje za přirozený jen tím, že bude pobývat na území České republiky.  Na území Arménie nemá nikoho, kdo by mu takovouto pomoc  mohl poskytnout.  Ve správním řízení příslovečně doložil to, že   vyžaduje soustavnou lékařskou péči, díky ní jeho zdravotní stav je  na území České republiky stabilizován, přičemž  potřebné vynaložené náklady  na léčbu v Arméniii, aby léčba byla efektivní mnohonásobně překračují jeho majetkové  možnosti. Z tohoto důvodu by potřebná lékařská péče v zemi původu byla pro něho nedostupná, a z toho důvodu  by mohl být ohrožen na životě. Postupem žalovaného by byl vystaven riziku vážné újmy  nelidského a ponižujícího zacházení ze strany domovského státu, kdy by došlo k porušení jeho práva dle  článku 3 Evropské úmluvy o lidských  právech a základních svobodách.   Poukázal na nutnost aplikace  Směrnice rady (ES) č. 2004/83/ES stanovující minimální normy, které  musí splňovat  státní příslušníci třetích zemí, nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požádat o postavení uprchlíka, nebo osoby  které z jiných důvodů potřebují mezinárodní ochranu, a obsahu poskytované ochrany  kde pojem rizika  vážné újmy ve vztahu k nederogovatelným základním právům upravuje článek 9 odst. 1 písm. a/ a článek 15, kde  do právního řádu České republiky nedošlo  k plné jeho  transpozici. Poukazoval, že omezení důvodu pojmu  humanitární ochrany  stanoví rozsudek  ESLP ve věci stížnosti D proti Spojenému království  č. 30240/1996 kdy stěžovatel v uvedené věci úspěšně argumentoval objektivní  nemožností léčit své zdravotní obtíže  v zemi svého původu. Proto též naplňuje  podmínky pro udělení doplňkové ochrany  dle § 14a odst. 2 písm. b/ zákona č.  325/1999 Sb, a to z důvodu  nedostatečné zdravotní péče v zemi původu, což  připustil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí 2 Azs 30/2007. Žalovaným  byl též  neúplně a zavádějícím způsobem  informován o možnosti jiného pobytového režimu na území České republiky, když v pohovoru s ním sepsaného  25.1.2011 byl odkazován na pobytový  status   jeho zletilých dětí. Poukazoval, že obě jeho děti žijí  na území České republiky na základě  uděleného jim trvalého pobytu, přičemž pokud by mu  na trvalý pobyt  na území České republiky mělo vzniknout právo, takovéto právo  by mu bylo přiznáno až po čtyřech letech  trvání řízení, když posouzení  otázky pobytového statusu  je závislé na  rozhodnutí správního orgánu, neboť se jedná o právo nenárokové. Dále namítal procesní pochybení ze strany  žalovaného a to jednak, že výzva k seznámení se s podklady  pro vydání rozhodnutí byla na jedné doručence zaslána jak jemu,  tak jeho manželce, kdy navíc když  ve správním řízení udělil plnou moc k zastupování, avšak  rozhodnutí žalovaného je v rozporu s ust.  § 24a odst. 3 zákona o azylu, nebylo jeho zástupci doručeno, a to  ani doby současné.  Dále poukazoval na to, že i když jeho zástupci bylo  umožněno  žalovaným nahlížet  do spisu dne 7.3.2013, ve spise napadnuté  rozhodnutí nebylo založeno, i když  má datum vydání 27.2.2013. Z toho důvodu  pro tyto vady  řízení považoval  napadnuté rozhodnutí za nezákonné.    Žalovaný navrhoval  zamítnutí žaloby s tím, že má  povinnost zjistit skutečný  stav věci dle § 3  zákona č. 500/2004 Sb. pouze v rozsahu důvodů, které žadatel o udělení mezinárodní ochrany v průběhu správního řízení uvádí.  Pokud  se týká  udělení humanitárního azylu odkazoval na rozhodnutí  Nejvyššího správního soudu  3 Azs 12/2003 na které udělení azylu z humanitárních  důvodu, je na volné úvaze  příslušného správního orgánu, rozhodnutí o něm  soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu. Proto mu nepřísluší přezkoumávat  zda zde byly humanitární důvodu či nikoliv,  je skutečně věcí  diskrečního oprávnění správního orgánu, a  rozhodnutí přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů. Při posuzování humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu se pečlivě zabýval tvrzenými  rodinnými a sociálními vazbami žalobce, neshledal, že by se jednalo o  relevantní důvod hodný zvláštního zřetele, kdy existenci rodinných vazeb na území České republiky  nelze považovat za důvod pro udělení  azylu z humanitárních důvodů, neboť jeho děti  ho mohou podporovat a s ním i jeho manželku na území Arménie, jak  již koneckonců činily  ještě před příjezdem  jak žalobce, tak i jeho manželky na území České republiky. Obě jeho děti  jsou státními příslušníky Arménie, a z toho důvodu jim nic nebrání v tom, aby je navštěvovali ve vlasti. Pokud se týká úrovně  zdravotní péče a její dostupnosti  její nižší úroveň, a nákladnější  dostupnost nelze považovat  za  azylově relevantní důvody. Navíc zdravotní stav  žalobce je stabilizován, a vycestování nikterak  neohrožuje jeho život, navíc v Arménii má dům, a při návratu by tedy nebyl  nezaopatřen.  Poku se týká jeho námitky  hrozící vážné újmy  v případě návratu do vlasti, je žalovaný opačného názoru, a v případě návrtu mu nehrozí  závažná újma dle §  14a zákona č. 325/1999 Sb.  K aplikaci článku 3 Úmluvy  by musela být zdravotní péče v Arménii  natolik špatná, že by ho skutečně v případě návratu ohrožovala na životě, což však není jeho případ.  V Arménii zdravotní péče je obecně dostupná, v omezené míře též bezplatná, na tzv. poliklinikách, navíc žalobce sám uvedl, že v zemi původu se léčil, léky pro něho byly dostupné, byť za úplatu.   Rozhodnutí ESLP proti Spojenému království  na žalobce nedopadá, neboť v daném případě žadatel D. se nacházel v terminálním stádiu choroby  AIDS,  a v jeho zemi původu neexistovala možnost léčby této choroby. Pokud bylo odkazováno na  rozhodnutí Nejvyššího správního soudu  2 Azs  30/2007,  v tomto rozhodnutí  Nejvyšší správní soud  pouze konstatoval, že není vyloučeno užití doplňkové ochrany  z důvodu nedostatečné péče  v zemi původu, což není nikterak popíráno, nicméně poukazuje, že požadovaná úroveň ohrožení nebyla  v konkrétním případě dosažena. Pokud pak odkazuje  žalobce na  Směrnici rady (ES)  2004/83/ES tzv. Návratové směrnice, na hrozbu vážné újmy v případě jeho návratu  do země původu  byl jím v souladu s touto směrnicí jeho zdravotní stav řádně posouzen.  Pokud byl žalobce seznámen během řízení o azyl též s možností úpravy svého pobytu  dle  zákona č.  326/1999 Sb., postupoval zcela v souladu se zákonem a rozhodnutím  Nejvyššího správního soudu 4 As  9/2010 dle kterého v případě,  kdy zamýšlí cizí státní příslušník realizovat  svůj rodinný život na území  České republiky, má možnost  využít k tomu standartní  institut, které mu český  právní řád prostřednictvím  zákona o pobytu cizinců,  právě za tímto účelem poskytuje. Procesní námitky žalobce pak považuje za  nedůvodné, pokud pak  výzvy k seznámení se s podklady  pro vydání rozhodnutí byly zaslány oběma  manželům současně, tento nedostatek  však nemůže  způsobit nezákonnost  napadnutého rozhodnutí.  Pokud namítal, že jím  zvolenému právnímu zástupci  napadnuté rozhodnutí nebylo doručeno  poukazoval na ust. § 24a odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., dle kterého  se rozhodnutí  ve věci azylu doručuje  jak žadateli, tak jeho právnímu zástupci, kdy právní jeho účinky doručení nastávají  doručením žadateli. Navíc při předávání  rozhodnutí dne  15.3.2013 vedle žalobce byla přítomna i jeho zástupkyně, jejíž plná moc v době předávání rozhodnutí ještě nezanikla, neboť nebyla vypovězena.   Přípisem ze dne 7.3.2013 bylo předání  rozhodnutí oznámeno i právnímu zástupci žalobce, který se však k převzetí  rozhodnutí tohoto dne  nedostavil. Tento jeho postup pak nemůže znamenat nezákonnost  napadnutého rozhodnutí.    Jednání ve věci bylo nařízeno na den 11.12.2013, kdy obsílka k tomuto jednání  byla doručena žalobci 8.11.2013 a jeho právnímu zástupci  7.11.2013. Dne  9.12.2013 podal zástupce žalobce  žádost o odročení jednání  z důvodu nemoci žalobce, a k této  žádosti přiložil potvrzení o ošetření  žalobce praktickým lékařem  v Lovosicích dne 6.12.2013, dle kterého se tohoto dne dostavil k ošetřujícímu lékaři  žalobce s potížemi při močení, načež  mu byly indikovány léky, doporučen klid na lůžku, pitný režim bez fyzické námahy s tím, že kontrola v ambulanci  proběhne  31.12.2013.  Pokud se týká této lékařské zprávy  je nutno konstatovat, že ošetření žalobce dne  6.12.2013  nezaložilo  tuto léčbu odborným lékařem urologem, ani jeho hospitalizaci  z důvodu jeho potíží.  Žalobci nebyla  vystavena pracovní neschopnost, ani nebylo konstatováno ošetřujícím lékařem jeho nemožnost dostavit se k jednání 11.12.2013, přestože v době sepsání lékařské zprávy o  nařízeném jednání dne 11.12.2013 z důvodu doručení obsílky k tomuto jednání dne  8.11.2013 žalobce věděl.  Navíc žalobci byl pouze  doporučen  nikoliv nařízen klid na lůžku. Soud nemohl ani nevidět to, že žalobce se dostavil k vyšetření svého zdravotního stavu k praktickému  lékaři v Lovosicích, tedy více než 60 km od jeho bydliště v Praze 9, kdy ani délka této cesty nemměla podstatný vliv na jeho zdravotní stav.  Soud dále zvažoval i další okolnosti týkající se  projednávané věci ve smyslu rozhodnutí NSS 1  Azs 16/2011 ve kterém NSS odkazoval  na rozsudkem NS ČR  č.j. 21 Cdo 2839/2008 dle něhož důležitost důvodu pro který účastník řízení žádá o  odročení jednání, soud  posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem  konkrétního případu. V řízení  o azylu jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu  2 Azs 3/2003 dle něho rozhodující pro posouzení jak naplnění zákonných podmínek, tak  pro rozsah dokazování  uváděné důvody  žadatelm o žádosti při pohovoru, nebo jiných podáních učiněných  do vydání rozhodnutí.  Z rozhodnutí NSS  tedy vyplývá, že soud  v řízení o azylu  posuzuje pouze jím uváděné důvody během správního řízení, a z toho důvodu  i případný výslech  účastníka  řízení není nezbytně  nutný. Dále soud vzal v úvahu též  i skutečnost, že při jednání dne 11.12.2013 byl přítomen jím zvolený  jeho právní zástupce JUDr. David Jaroš, který je schopen zcela kvalifikovaně  zajistit ochranu jeho práv.  S ohledem na tyto veškeré skutečnosti i s ohledem jak na  rozhodnutí Nejvyššího správního soudu  1 Azs  16/2011, tak  2 Azs 3/2003  rozhodl soud dle §  49 odst. 3 s.ř.s., kdy jednotlivé důvody zvážil, a došel k závěru, že neúčast  řádně předvolaného účastníka  nebrání v projednání a skončení věci. Poté kdy soud rozhodl s ohledem na výše  uvedené skutečnosti, že nejsou  důvody k odročení  věci a v řízení pokračoval, vznesl  zástupce žalobce námitku na vyloučení soudce, který věc rozhodoval z projednávání a rozhodnutí věci ve smyslu § 8  odst. 1 s.ř.s.. Jelikož k námitce žalobce na vyloučení soudce z projednávání a rozhodování ve věci došlo až během řízení, a to s ohledem na postup soudce při  projednávání ve věci, soud  pokračoval v řízení ve věci, neboť  dle ust. §  8 odst. 1 věta třetí s.ř.s.,  důvodem k vyloučení soudce  nejsou okolnosti, které spočívají  v postupu soudce v řízení  o  projednávané věci s tím, že o námitce žalobce k vyloučení soudce  z řízení a rozhodování ve věci, pak rozhodne Nejvyšší správní soud.     Z rozhodnutí žalovaného ze dne  27.2.2012, č.j. OAM-17/ZA-ZA06-ZA14-2011 bylo zjištěno, že tímto rozhodnutím žalobci nebyla udělena  mezinárodní ochrana dle § 12, § 13, § 14, § 14a, § 14b  zákona č. 325/1999 Sb.. Žalovaný vycházel ze skutečností  sdělených žalobcem při  sepisování opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany  dne 17.1.2011,  kdy tento uvedl, že nikdy  nebyl členem žádné politické strany či organizace,  nikdy proti němu nebylo vedeno a ani v současné době není  vedeno trestní stíhání, je ženatý, manželka spolu s ním  žádá o mezinárodní ochranu. Na území České republiky má syna a dceru, kterým bylo uděleno povolení k trvalému pobytu.  Do České republiky  přicestoval 25.12.2010, na území České republiky pobýval již v minulosti, kdy též neúspěšně žádal o  udělení mezinárodní ochrany. Chtěl by zde pracovat, léčit se  a být s rodinou. Důvodem  jeho odjezdu z vlasti byly zdravotní  potíže jak jeho, tak jeho manželky o kterou se nemohl ve vlasti postarat. V případě kdyby ve vlasti  zůstal, neměl by kdo se postarat o něj.  Požádat o mezinárodní ochranu se  rozhodl, z důvodu, že chce zůstat   na území České republiky se svými dětmi, aby se o něho a jeho manželku postarali.  V případě návratu se obává, že  by nebyl nikdo kdo by jim  mohl pomoci.  Pokud se týká  svého zdravotního stavu uvedl, že má vysoký  tlak, užívá léky a také  vřed a potíže se svaly. Žádné lékařské zprávy však  nemůže předložit.  Při pohovoru  25.1.2011 uvedl, že po ukončení předchozího řízení o udělení mezinárodní ochrany  vycestoval do Arménie, znovu pak  přicestoval na území České republiky  25.12.2010 z důvodu léčby  své manželky.  Poukázal, že v Arménii není práce a  zdravotní péče je zpoplatněna, proto se rozhodl  společně s manželkou, že odjedou  do České republiky. Poté co mu vypršela platnoyt víza podal opětovnou žádost o  udělení mezinárodní ochrany.  V České republice žije u svých dětí, do České republiky přijeli, aby jim jejich děti pomohli.  Též poukázal, že na území Arménie  měl potíže se zaměstnáním, neboť neměl  stálou práci. Z toho důvodu nemohl zabezpečit svoji rodinu, což těžce nesl. Necítil se dobře, měl vysoký krevní tlak, lékař mu nasadil léky, které však nezabraly. Po měsíci  indikace mu byly předepsány jiné prášky.   Z důvodu, že vysoký krevní tlak je způsoben  psychickými faktory. Dalším  zdravotní postižením jsou vředy na dvanácterníku, pro které byl třikrát  na gastroskopii, byly mu indikovány léky, které nebyly zcela účinné. Důvodem  jeho žádosti o mezinárodní ochranu je legalizace  pobytu na území České republiky, s tím aby se zde mohl léčit. Doufá, že oba dva  a to jak jeho, tak jeho manželku zde vyléčí, děti o ně budou pečovat.  V případě návratu v Arménii není nikdo, kdo by o něj a jeho manželku mohl pečovat.  Protože jsou starší nemají práci, žádají o to, aby společně s manželkou v České republice mohli zůstat. Další  protokol  o pohovoru byl sepsán  11.12.2012, kdy doložil svůj zdravotní stav lékařskou  zprávou o vyšetření z konce dubna r. 2012  v nemocnici na Bulovce. Na území České republiky  je v lékařské péči obvodní lékařky  stejně jako manželka, léčba je medikamentozní. Připustil, že jeho zdravotní stav nedosahuje takové intenzity, že by mu v jeho vlasti byl přiznán jakýkoliv typ  invalidního důvhodu. Ve vlasti byl  v léčení praktického lékaře, který mu předepisoval léky. Připustil že materiály, které doložil ke své žádosti o české vízum potvrzují jeho zaměstnání u firmy  M.  s příjmem  140 000 drammů. Na území České republiky se léčí též u praktického lékaře, který mu předepisuje  léky kvůli vředům na dvanácterníku. Jeho zdravotní stav je již stabilizován, je na tom lépe. V Arménii  byl též v léčení obvodního lékaře, navíc v r. 1996  byl  hospitalizován v nemocnici kvůli  vředům na dvanácterníku. Ve vlasti sdílel společnou domácnost spolu  se svojí manželkou, bydlel v domě svého otce, který  v r. 2010 zemřel.  Bezprostředním impulsem pro opuštění vlasti byl zdravotní stav jeho ženy, nemohl se o ní postarat, neměl prostředky na živobytí a proto se ženou odjeli za dětmi do České republiky. Dále vysvětlil proč se se žádostí o podporu nemohl obrátit  na své sourozence žijící v Arménii. Po prvé neúspěšné žádosti  o mezinárodní ochranu se vrátil zpět  do vlasti, kde žil společně se svojí manželkou  bez  fyzické přítomnosti svých dětí  dva nebo tři roky. Po celou dobu  jeho manželka pracovala  ve škole. Pokud by žil  ve vlasti  nebyl by schopen se léčit, neboť na léčbu nemá peníze, a nemá na koho by se obrátit, aby mu pomohl. V České republice má zdravotní pojištění a pomáhají mu děti. Za nerálné pak považoval to, aby mu děti  finančně pomáhali s léčbou ve vlasti.  Na jaře r. 2012  byl vyšetřen na interním oddělení nemocnice na Bulovce. V průběhu správního řízení  bylo tedy objasněno, že  žalobce  podal opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, neboť v České republice se chce léčit, stejně tak i jeho manželka a oba chtějí žít  se svými dětmi, které se o ně postarají.  Mezinárodní ochrana dle §  28 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., se udělí ve formě azylu nebo  doplňkové ochrany, shledá-li žalovaný  při svém rozhodování, že nejsou naplněny důvody pro udělení azylu dle § 12, § 13, § 14 zákona o azylu.  Vzal v úvahu,  že žalobce  podal prvou žádost o udělení mezinárodní ochrany  dne 14.1.2005, o jeho žádosti rozhodl žalovaný  dne 25.3.2005 tak, že  žalobci nebyla žádná z forem  mezinárodní ochrany udělena. Proti neudělení mezinárodní ochrany  podal žalobce žalobu o které rozhodoval  v řízení  14 Az 4/2006 Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozsudkem  z 31.8.2007 pak žalobu na zrušení rozhodnutí žalovaného z 25.3.2005 zamítl. Kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem  pak byla odmítnuta pro nepřijatelnost Nejvyšším správním soudem  v Brně v řízení 5 Azs  2/2008 ze dne 12.3.2008, v právní moci  31.3.2008. Dle §  12  písm. a/ zákona o azylu se cizinci   udělí azyl bude-li v řízení udělení mezinárodní ochrany  zjištěno, že cizinec je  pronásledován za uplatňování  politických práv a svobod, dle §  12 písm. b/ zákona  o azylu se cizinci udělí azyl bude-li  v řízení  o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach  z pronásledování  z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických  názorů ve státě, jehož občanství má. Podmínkou pro udělení azylu dle § 12  zákona o azylu je skutečnost, že bylo  přiměřeným způsobem prokázáno, že cizinec je pronásledován pro  uplatňování politických práv a svobod nebo se odůvodněně obává pronásledování za některý z důvodů vyjmenovaných  v ust. § 12 písm. b/ zákona  o azylu. Správní orgán vycházel jednak ze skutečností sdělených žalobcem  v průběhu správního řízení, vzal v úvahu i žádost jeho manželky  o udělení mezinárodní ochrany,  i její výpovědí ve správním řízení založených materiálů a podkladů  z předcházejícího řízení  o udělení mezinárodní ochrany, informace o zemi původu MV ČR č. 90691/2010-LPTP ze dne  19.3.2010, informaci MV ČR  č.j. 114785/2012-LPTP z 8.11.2012, informaci sítě „důvěrných lékařů“ č. AM-2678-2012 ze dne 20.11.2012 a informace ČTK. S těmito informace o zemi původu byl pak žalobce seznámen a byla mu dána možnost se k ní vyjádřit . Kdy jeho  zástupkyně na  podané informace reagovala tak, že tyto informace nemají reálný základ, neboť v Arménii  je  zdravotní péče pro běžného člověka, který nemá  prostředky na léčbu  nedostupná.  Správní orgán uzavřel, že žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádnou skutečnost na základě které by bylo možno  učinit závěr, že ve vlasti vyvýjel  činnost směřující  k uplatňovaní politických  práv  a svobod.  Žalobce nebyl členem žádné politické strany či organizace, a vlast opustil pouze kvůli svému zdraví a zdraví své manželky. Zároveň  neměl žádnou obavu z pronásledování z důvodů  uvedených  v § 12b zákona o azylu, tedy z důvodu rasy,  pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů  ve státě  jehož občanství má.  Po zjištění, že žalobce nesplňuje podmínky  pro udělení azylu dle § 12 písm. a/, b/  zákona č. 325/1999 Sb. se správní orgán zabýval tím, zda  žalobce naplnil podmínky pro udělení azylu z důvodu  sloučení rodiny dle § 13 zákona o azylu. Dle § 13 odst. 1 zákona o azylu lze  udělit azyl z důvodu sloučení rodiny s rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle §  12 či § 14 zákona o azylu, kdy tímto rodinným příslušníkem  jsou uvedeny osoby  v § 13 odst. 2 téhož zákona. Na území České republiky pak žijí zletilé  děti žalobce a to na základě povolení k trvalému pobytu tedy dle  zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců  na území České republiky, nikoliv  na základě udělení  azylu dle § 12 či § 14 zákona  č. 325/1999 Sb.. Z toho důvodu bez jakýchkoliv pochyb  žalobce podmínky pro udělení azylu  z důvodu sloučení rodiny dle § 13 zákona o azylu nesplňuje. Poté se správní orgán zabýval otázkou udělení azylu z důvodu humanitárních dle § 14  zákona o azylu. Bylo prokázáno, že žalobce uvedl, že vlast spolu s manželkou opustil z důvodu své a její léčby. Z jeho výpovědi též vyplynulo, že od návratu  do vlasti po první neúspěšné žádosti  o udělení mezinárodní ochrany až do doby opětovné její opuštění neměl  na území vlasti žádné problémy. Až do opětovného odjezdu z vlasti  praoval pro firmu  „M.“ což dokladuje jím předložený dokument  k žádosti o udělení českého víza. Z této pracovní činnosti měl příjem 140 000 dramů. Jeho manželka pracovala ve škole s příjmem  54 000 dramů, k tomuto příjmu dostávala tzv. školský důchod ve výši  17 000 dramů.  Těmito příjmy  si zajišťovali  své životní náklady. Společně žili v Jerevanu  v domě po jeho otci. Uvedl, že po vypršení víza  se nemohl s manželkou do vlasti vrátit, neboť kvůli svým problémům  s vysokým krevním tlakem a  vředy na dvanácterníku  nemohl onemocnou manželku pečovat.  Z jeho výpovědi je  však zřejmé, že ve vlasti z důvodu vysokého krevního tlaku a  vředům na dvanácterníku byl v péči pouze praktického lékaře,  kdy mu byly předepisovány  léky. Na území  České republiky  je též v léčbě  pouze praktického lékaře, který  léčí též i jeho manželku, kdy užívá léky na vysoký tlak a vředy. Jeho zdravotní stav je stabilizovaný,  z důvodu, že jeho zdravotní  problémy nebyly natolik závažné, aby mu  byl ve vlasti přiznán nějaký druh  invalidního důchodu.  To, že chce zůstat na území  České republiky odůvodňoval  zdejším pobytem u svých dětí. Z předložené lékařské zprávy  z 27.4.2012 vyplývá, že  byl  z oční ambulance odeslán  ke  kompenzaci neléčené hypertenze. Na interním oddělení nemocnice Na Bulovce   si na nic neztěžoval, krevní tlak měl ve výši 160/105.   Žalobce je těžkým  nikotinikem (20 cigeret denně) a byl poučen o nutnosti  registrovat se u praktického lékaře, ke kterému měl docházet na pravidelné kontroly, užívat léky a přestat kouřit. Z informace sítě „ důvěrných lékařů“   se kterou měl možnost seznámit se popisuje pak dostupnost jednotlivých  zdravotních specializací, včetně  kardiologa,gastroenterologa a internisty.  Zpráva uvádí, že každé  zařízení primární zdravotní péče  v Jerevanu i v krajích nazývaných  poliklinika  zajišťuje  služby praktického lékaře, které jsou dostupné  zdarma pro všechny občany Arménie, což zaručuje základní balíček  sociálních služeb stanovený vládou na bežný rok.  Bezplatné a zaručené jsou též všechny  obecné i specializované  ambulantní služby  včetně gastroenterologie. Z předložených materiálů je tedy zřejmé, že žalobce měl ve vlasti stálý příjem, dostatek finančních prostředků na účtu, jeho zdravotní stav  jej neodkazoval  na péči jiné osoby.  Jinak tomu není ani dnes. Správní orgán tedy nezjistil žádný důvod  hodný zvláštního zřetele na základě kterého by bylo možno mu udělit  humanitární azyl dle § 14 zákona o azylu. Jelikož tedy neshledal důvody pro udělení  azylu jakožto vyšší formy  mezinárodní  ochrany,  zabýval  se tím, zda žalobce nenaplňuje důvody  pro udělení doplňkové ochrany dle §  14a odst. 1 zákona o azylu, kdy doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné  obavy, že pokud by byl cizinec vrácen státu jehož je státním občanem by mu hrozilo skutečné nebezpečí  vážné újmy dle  odst. 2 téhož ustanovení. K posouzení naplnění  důvodu pro  udělení doplňkové ochrany  si pak opatřil informace o zemi původu, se kterými se mohl žalobce seznámit,  a které jsou  uvedeny v souvislosti  k posuzování jeho žádosti  dle § 12 zákona o azylu. Pokud   se týká posouzení skutečnosti zda žadateli po návratu do vlasti hrozí  nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení, nebo trestu ve smyslu §  3 Úmluvy  o ochraně  lidských práv a základních svobod,  Úmluvy proti mučení a jinému krutému nelidskému či ponižujícímu zacházení, nebo trestání  konstatoval, že k takovémuto  závěru nedospěl. K posouzení  krutého  nelidského či  ponižujícícho zacházení vycházel  z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ( ESLP) ze kterého vyplývá, že  pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení článku 3 Evropské úmluvy  o ochraně lidských práv neboť, aby  bylo možné článek 3  Evropské úmluvy aplikovat  muselo by  ponížení a pokoření, které ji provázejí dosáhnout mimořádného stupně úrovně, jejíž  hodnocení zavisí na souhrnu všech okolností případu. O žádných obavách ve smyslu  hrozby vážné újmy  dle zákona o azylu  v případě návratu do vlasti, se žalobce nezmínil. Jak vyplývá z informace MV ČR č.j. 114785/2012 ze dne 8.11.2012  při návratu do vlasti neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu nebezpečí nehrozí. Uzavřel proto, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení  doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Zároveň též nesplňuje  podmínky pro udělení  doplňkové ochrany dle § 14b zákona o azylu, neboť žádnému jeho rodinnému příslušníkovi uvedenému v § 14b odst. 2 zákona o azylu nebyla doplňková ochrana  udělena.    Ze správního spisu bylo zjištěno, že dne 17.1.2011 podal  žalobce žádost o udělení  mezinárodní ochrany, ve které uvedl,  že není ani nikdo z jeho rodiny  nebyl  členem žádné politické strany nebo jiné  organizace.  Svoji vlast opustil dne 24.12.2010 z důvodu zdravotních jak svých tak i  své manželky.  Na území České republiky žijí jejich zletilé děti, na území České republiky pak chce zůstat, aby se o ně mohli postarat. Chtěl by se vyléčit, být s rodinou a na území České republiky pracovat.  Pokud se týká jeho zdravotního stavu,má vysoký tlak na který bere léky a má vředy.  Dne  25.1.2011 byl s ním sepsán protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, ve které uvedl,  že po prvé azylové proceduře se navrátil zpět do Arménie. Při návratatu neměl na území  vlasti žádné problémy.  Vlast opětovně opustil 25.12.2010 z důvodu léčení své manželky, která je nemocná a na jejíž  léčení v Arménii neměl peníze. Na území České republiky žijí jejich děti na základě povolení k trvalému pobytu a doufá, že jim pomohou.  Uvedl, že  na území vlasti  pracoval příležitostně, a proto nemohl  po materiální stránce svoji rodinu  zajistit, což těžce nesl a  po zdravotní stránce se necítil dobře. Na území Arménie byl v léčení  praktického lékaře, který mu předepisoval  léky. Domníval se však, že hypertenze  je u  něho způsobené psychickými faktory. Další problémy má se zažíváním má vředy na dvanácterníku. Z důvodu těchto potíží se třikrát  podrobil ve vlasti gastroskopii, ta potvrdila, že má vředy a toto onemocnění  pak bylo léčeno medikamentozně.  Na území České republiky chce zůstat, žít tady a léčit se. Na území  jeho vlasti se nenachází nikdo, kdo  by o ně mohl pečovat, proto chce zůstat na území České republiky, aby zde mohl  žít společně se svými dětmi, které by o něj pečovali. Spis dále obsahuje dále žádost jak jeho, tak jeho manželky  z 13.12.2010 o vydání víza, podanou na Zastupitelském úřadu České republiky v Arménii. V žádosti žalobce uvedl, že pracuje  ve firmě  „M.“  a jeho příjem čini 140 000 dramů. V žádosti jeho manželky je pak uvedeno, že pracuje  ve škole s příjmem  54 000 dramů a k tomuto  platu dostává tzv.  školský důchod  ve výši 17 000 dramů.  Spis dále obsahuje  evidenční kartu žalobce ze které je patrno, že svou žádost o udělení mezinárodní ochrany podal  dne 17.1.2005, o žádosti bylo rozhodnuto žalovaným 7.4.2005 a to tak, že žádná forma mezinárodní ochrany  mu nebyla udělena. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu u krajského soudu,  který o ní rozhodl v řízení pod č.j.  14 Az  85/2005, který rozsudkem žalobu žalobce zamítl 29.7.2005. Proti tomuto rozhodnutí podal kasační stížnost  o které rozhodoval Nejvyšší správní soud  v Brně, který rozsudkem  dne 27.4.2006 rozsudek krajského soudu  zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po zrušení rozsudku  krajského soudu  Nejvyšším správním soudem  vydal krajský pod  č.j. 14 Az  4/2006 nový rozsudek, kterým opětovně žalobu žalobce směřující na zrušení  rozhodnutí žalovaného zamítl.   Proti tomuto rozsudku podal žalobce  opětovně kasační stížnost o které rozhodoval  Nejvyšší správní soud v Brně v řízení pod č.j. 5 Azs  5/2008, který usnesením  ze dne 12.3.2008 kasační stížnost  žalobce odmítl pro nepřijatelnost.  Spis dále obsahuje  udělení plné moci ze dne 13.3.2012 žalobcem své dceři  L. Y. k zastupování. Dne 13.3.2012 byl sepsán  se žalobcem za přítomnosti  jeho zástupkyně protokol o seznámení se s poklady pro vydání rozhodnutí, kdy po seznámení s těmito podklady byl žalobce vyzván k vyjádření, načež reagovala jeho zástupkyně tak, že předpokládá, že situace  žalobce bude posouzena podle aktuální situace v Arménii. Poukázala, že její rodiče nemají příjem a že za lékařskou péči v Arménii se musí platit. Navíc rodiče  v Arménii nikoho nemají  a příbuzní manželky žalobce  jsou v Rusku a příbuzní žalobce v Německu, kdy oni  bydlí na území České republiky, na území Arménie  není kdo by se o rodiče  postaral. Spis  dále obsahuje lékařskou zprávu nemocnice Na Bulovce ze dne 27.4.2012 o vyšetření z téhož dne dle které mu byl naměřen  TK 160/105 a provedeno EKG s výsledkem bez čerstvých ischemických změn. S ohledem na svůj zdravotní stav nebyl indikován k akutní hospitalizaci na interním oddělení. Léčba medikamentózní, kdy byl poučen o nutnosti registrace u praktického lékaře a   informace  o zemi původu  Arménie, které si žalovaný pro posouzení žádosti žalobce vyžádal. Dne 11.12.2012 byl pak sepsán se žalobcem protokol o doplňujícím pohovoru  ve kterém uvedl, že  území Arménie opustil z důvodu  zdravotních problémů jednak své manželky, jednak  i z vlastními. Poukázal, že z důvodů potíží z vysokým tlakem se o svoji manželku není schopen  postarat.  Z toho důvodu společně  odjeli  za svými dětmi do České republiky. Pokud se týká  firmy „M.“ v této firmě pracoval  brigádně od r. 2007 s příjmem 140 00 drammů měsíčně. Pokud se týká jeho zdravotního stavu  na území České republiky při léčbě  se jeho zdravotní stav zlepšil a oproti zdravotnímu stavu ve vlasti  se stabilizoval. Na území České republiky je v péči obvodní lékařky, léčba je medikamentozní.  Na území vlasti byl v léčení  též  obvodního lékaře, a byly mu indikovány léky.  V Arménii byl  v nemocnici pouze jedenkráte v r.  1996 s dvanácterníkem, od té doby  v nemocnici nebyl.  Ve vlasti bydlel společně s manželkou v domě jeho otce, který však v r. 2010 zemřel. Na území Arménie žije pouze  jedna jeho sestra, která však  o něj nemůže pečovat, neboť má  cukrovku. Po prvém neúspěšném  řízení o mezinárodní ochranu se  vrátil zpět  společně s manželkou do vlasti kde žili asi  2-3 roky. Po tu dobu jeho manželka pracovala ve škole,  on pak vykonával příležitostné práce, takže měli nějaké příjmy na základní obživu.Na území České republiky mají zdravotní pojištění, jinak jim pomáhají děti.  Je nereálné, aby jim děti mohli do vlasti posílat tolik peněz, aby se zde mohli léčit. V současnosti žádnou zprávu o svém  zdravotním stavu nemůže předložit. Poté byl sepsán protokol seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí  za přítomnosti  žalobce a jeho zástupkyně dne  11.12.2012, kdy žalobce vedle informací MV ČR byl seznámen s informací sítě „důvěrných lékařů“ č. AM2678-2012 ze dne  21.11.2012. Na tyto informace reagovala zástupkyně žalobce  tak, že informace se kterými byli seznámeni neodrážejí skutečnost ohledně lékařské péče v Arménii. Spis dále obsahuje protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany  s manželkou žalobce  z 25.1.2011, doplňující pohovor  s ní sepsaný  11.12.2012, ve kterém uvedla, že po prvé neúspěšné žádosti o udělení mezinárodní ochrany  se vrátili zpět do Arménie kde žili 2 roky 7 měsíců, kdy po tuto dobu pracovala ve škole. Důvodem opětovné žádosti jsou zdravotní, vůbec se necítí stále dobře, její manžel má hypertenzi.  V přijímacím  táboře Zastávka u Brna mu byl 2x naměřen tlak  170/110. V Arménii nemají žádné příbuzné, jsou sami, jejich děti žijí v České republice. V Arménii byla též operována, avšak léky a léčení je zde  velmi drahé, a medicína je na nízké úrovni. Po návratu z České republiky její manžel vykonával  jen příležitostnou práci na stavbě. Na území České republiky chětjí žít  společně se svými dětmi. Oproti době podání prvé žádosti o udělení azylu  se skutečnosti změnily, neboť v době prvého podání žádosti nebyla nemocná a byla schopná se o sebe postarat. Očekává, že o ní  budou její děti pečovat. Dne 15.3.2013 bylo napadnuté rozhodnutí  předáno jak žalobci, tak přítomné  jeho právní zástupkyni a  předáním nabylo právní moci.  Toto rozhodnutí  má pak  datum 27.2.2013. Spis obsahuje plnou moc udělenou žalobcem JUDr. Davidu Jarošovi  z 12.2.2013, v souvislosti s úředním záznamem o nahlédnutí do spisového materiálu věci žalobce z 7.3.2013, dle kterého se tohoto dne dostavil JUDr. David Jaroš k žalovanému a pořídil si kopie celkem 26 stran ze správního spisu. Spis dále obsahuje napadnuté  rozhodnutí žalovaného ze dne  27.2.2013, č.j. OAM-17/ZA-ZA06-ZA14-2011, které žalobce napadl žalobou.    Zástupce žalobce JUDr.  David Jaroš   k podané  žalobě  připojil rozhodnutí žalovaného ze dne 27.2.2013, č.j. OAM-16/ZA-ZA06-ZA14-2011, kterým bylo rozhodnuto o žádosti  o mezinárodní ochranu  manželky žalobce, a to tak, že se jí mezinárodní ochrana  dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č.  325/1999 Sb. neuděluje.  Pokud se týká udělení humanitárního azylu  dle § 14 zákona o azylu, k udělení tohoto azylu  neshledal žalovaný důvod, neboť dle svého vyjádření  po návratu do vlasti po neúspěšné prvé žádosti  o udělení mezinárodní ochrany,  na území Arménie pracovala ve školství, a to až do  24.12.2011, na území vlasti jí lékařská péče  nebyla odepřena, na území vlasti prodělala operační zákrok a  různá potřebná vyšetření. Lékaři v Arménii se zabývali jejími veškerými  zdravotními problémy, které nebyly  natolik závažné, aby  jí byl ve vlasti přiznán nějaký druh invalidního důchodu. Na území České republiky pak dochází  k obvodní lékařce, která jí odesílá na specializovaná pracoviště, endokrinologii a gynekologii, užívá léky na štítnou žlázu a  křečové žíly. Díky substituční léčbě se její zdravotní stav  štítné žlázy zlepšil. Pokud se týká křečových žil užívá předepsané léky, kompresivní punčochu  nosí pouze nárazově. Specializovaná pracoviště navštěvuje  při kontrolách  1x za tři měsíce. Nutnost  pobytu na území České republiky pak odůvodňovala zdejším pobytem svých dětí. Zdravotní potíže na území České republiky začala však řešit až  v r. 2012.    Na základě  upozornění zástupce žalobce, že soudu omylem zaslal rozhodnutí žalovaného v jiné věci než ve věci žalobce, pak ten dne 8.4.2013 zaslal soudu napadnuté  rozhodnutí žalovaného ve věci žalobce ze dne  27.2.2013, č.j. OAM-17/ZA-ZA06-ZA14-2011.    Námitky žalobce směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27.2.2013, č.j. OAM-17/ZA-ZA06-ZA14-2011 ve věci žalobce se týkají jednak námitek hmotněprávních, jednak procesněprávních. V obou případech je pak nutno odkázat na  rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 2  Azs 3/2003 dle kterého v řízení o azylu je rozhodující pro posouzení   naplnění  zákonných podmínek, tak pro  rozsah dokazování uváděné důvody  žadatele v jeho žádosti při pohovoru, nebo jiných podáních učiněných  do vydání rozhodnutí. Dle ust. § 28 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb. se mezinárodní ochrana udělí udělením azylu, nebo doplňkové ochrany, o kterém rozhodne žalovaný, jestliže nejsou naplněny důvody pro udělení azylu dle § 12,  § 13 nebo § 14 zákona o azylu. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že především žalovaný je povinnen  se zabývat skutečnostmi uvedenými žalobcem, zda tyto skutečnosti nelze podřadit  pod  ust. § 12, § 13 nebo § 14 zákona  o azylu.  Pokud se týká udělení azylu dle § 12  zákona o azylu je nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu  7 Azs  13/2003 dle kterého § 12 zákona o azylu vymezuje  důvody pro udělení azylu taxativně, kdy institut azylu dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu  4 Azs 44/2005 slouží lidem,  kteří jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem  stanovených důvodů  (§ 12 zákona o azylu), obecně není prostředkem pro řešení jakýkoliv problémů (ekonomických, osobních, rodinných) v zemi původu, udělení azylu lze aplikovat pouze  v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem stanovených podmínek.  Dle rozhodnutím Nejvyššího správního soudu 7 Azs 234/2005 dle kterého zákon o azylu sám určuje poměrně stritní pravidla, které musí žadatel o azyl v případě, že chce azyl získat  splnit. Žalobce po prvé neúspěšné žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky  se společně  s manželkou vrátil do své vlasti Arménie, kde pak pobýval až do doby dalšího svého odjezdu 25.12.2010. Na území Arménie pobýval bez  jakýchkoliv  problémů více než dva roky, nebyl členem žádné politické strany či organizace, a z jeho tvrzení které učinil během správního řízení též nevyplývá, že by byl  nějakým způsobem  na území vlasti politicky aktivní, a že by byl z důvodu této aktivity  nějakým způsobem pronásledován. Po návratu do vlasti jeho manželka  pracovala nadále ve školství a to až do opuštění vlasti 24.12.2010, on pak po návratu do vlasti pracoval příležitostně u firmy  „ M.“.Při vystavení víza  Zástupitelstvím České republiky v Jerevanu  ani s opuštěním vlasti ani jak on, ani jeho manželka žádných problémů neměli, takže s tvrzení žalobce bez jakýchkoliv  pochyb plyně, že na něho udělení azylu dle §  12 písm. a/ zákona o azylu nedopadá. Zároveň na něj nedopadá ani udělení azylu dle § 12 písm. b/ zákona o azylu, neboť během správního řízení žalobce neuváděl, že  by ve vlasti  měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo  pro zastávání určitých politických názorů. Naopak žalobce uváděl, že poté co navrátil do své vlasti  společně se svojí manželkou po prvé neúspěšné  žádosti o udělení  mezinárodní ochrany na území České republiky, na území  vlasti neměl žádných problémů. Žalobce nesplňuje ani podmínky pro udělení azylu dle § 13 zákona o azylu z důvodu sloučení rodiny, neboť  i když na území České republiky žijí jeho   děti (syn a dcera), oba pobývají na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu dle zákona č.  326/1999 Sb. O pobytu cizinců na území České republiky, nikoliv na základě uděleného azylu dle § 12 či § 14 zákona  o azylu, což je podmínkou pro udělení azylu žalobci z důvodu sloučení rodiny dle §  13 zákona o azylu. Především je nutno odkázat též na  rozhodnutí  Nejvyššího správního soudu  8 Azs 5/2010 dle kterého samotná existence  rodinných vazeb, nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany  v žádné její formě. Po té co došel k soud k závěru, že  žalobce nesplňuje podmínky  pro udělení azylu dle § 12  písm. a/, písm. b/  § 13 zákona o azylu zabýval se tím, zda žalobce splňuje podmínky  pro udělení azylu z důvodu humanitárních dle § 14 zákona o azylu. V tomto směru je nutno poukázat  na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 3 Azs 12/2003,  dle kterého na humanitární azyl nemá žadatel subjektivní právo,  správní orgán o něm rozhoduje  na základě správního uvážení, kdy  rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 5 Azs  47/2003 lze azyl z humanitárních důvodů udělit  pouze v případě  hodném zvláštního zřetele. Případ hodného zvláštního zřetele je dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu  3 Azs 14/2013 v případě zdravotního stavu  zvlášť těžká nemoc, či  těžké zdravotní postižení nebo  příchod z oblasti  postižených významnou humanitnární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory. Především žalobce nepřichází a ani netvrdí, že je z oblasti která by byla  postižena významnou humanitární katastrofou. Pokud se pak týká jeho zdravotního stavu, žalobce trpí pouze  vysokým krevním tlakem, tedy hypertenzí, léčenou pouze u  obvodního lékaře a to medikamentózně,  která není jednak  indikována k operativnímu zákroku, jednak nezpůsobuje orgánové změny. Což vyplývá i z lékařské zprávy nemocnice Na Bulovce ze dne 27.4.2012. I na území vlasti v tomto směru mu nebyla léčebná péče odepřená, i tam dle svého tvrzení navštěvoval obvodního lékaře, a jeho léčba byla též  pouze medikamentózní. Vysoký krevní tlak je civilizační chorobou, kterou na území České republky trpí podstatná část populace starší 40 let, a nelze jí tedy podřadit pod zvlášť těžkou nemoc. Navíc  žalobce jak výslovně uvedl až do doby  opuštění vlasti na jejím území pracoval a  jeho zdravotní postižení  v jeho vlasti nezakládalo  jakoukoliv formu invalidity, ani  vředy na dvanácterníku nelze považovat za zvlášť těžkou nemoc,  zvlášť kdy tato nemoc je léčena  medikamentózně, tedy stejným způsobem jakým byla tato nemoc léčena i v jeho vlasti. Především je nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu  3 Azs 14/2003 dle kterého žádost cizince podrobit se  léčby na území České republiky, zároveň  považování léčebné péče na území  České republiky za podstatně lepší než ve vlasti, není důvodem k poskytnutí azylu dle §  12, § 13, § 14 zákona o azylu, ani  uváděná péče  o manželku není důvodem k udělení humanitárního azylu žalobce dle § 14 zákona o azylu, kdy navíc udělení tohoto azylu bylo zvažováno žalovaným i v samostatném řízení  ohledně žádosti jeho manželky o  udělení mezinárodní ochrany s negativním výsledkem, kdy vzal v úvahu, že manželka žalobce až do opuštění vlasti na jeho území pracovala ve školství, a její zdravotní stav pak nezaložil na území vlasti jí přiznání  jakéhokoliv  invalidního důchodu. Navíc  na území České republiky je v pravidelné péči prkatického lékaře až od r. 2012, léčba je medikamentózní, k odbornému lékaři dochází pouze ny vyšetření jednou za tři měsíce. Hospitalizace ani operativní zákrok v jejím případě nebyl indikován.  Ani v jejím případě nejde o zvlášť  těžkou nemoc ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu  3 Azs 14/2013, která je  předpokladem pro udělení humanitárního azylu.  V tomto směru je též nutno odkázat na rozhodnutí  Nejvyššího správního soudu 5 Azs 3/2003 dle kterého poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území České republiky, a nelze ho zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České republiky, tak jak jsou  upravovány zákony o pobytu cizinců č. 326/1999 Sb.. Zároveň dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu  2 Azs 50/2010 institut mezinárodní  ochrany nelze chápat jako jeden z prostředků k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky, nelze jí tedy použít jako náhradní řešení v případech, kdy cizinec nesplňuje  podmínky pro získání trvalého pobytu dle zákona  č. 326/1999 Sb.. Dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu  4 Azs 9/2010 dle kterého v případě, že  zamýšlí cizinec  realizoval svůj rodinný život  na území České republiky má možnost  využít k tomu standartní instituci, který český právní  řád prostřednictvím zákona  o pobytu cizinců právě za tímto účelem poskytuje. Žalovaný tedy nikterak nepochybil pokud žalobce ve smyslu tohoto rozhodnutí poučil o postupu dle zákona č. 326/1999 Sb.  Soud tedy došel k závěru, že jak onemocnění žalobce, tak jeho manželky  nenaplňuje pojem zvlášť těžká nemoc či těžké zdravotní postižení, které je podmínkou  k udělení humanitárního azylu z důvodů  zdravotních,  jak vyplývá  z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 3 Azs  14/2013, proto nepochybil  žalovaný pokud  žalobci azyl dle § 14 zákona o azylu neudělil.  Poté co nedošlo k udělení mezinárodní ochrany  žalobci dle § 12, § 13 a § 14  zákona o azylu, zabýval se   dle §  28 odst. 2 zákona o azylu,  tím zda žalobce splňuje podmínky  pro udělení doplňkové ochrany dle §  14a odst. 1 zákona o azylu, doplňkovou ochranu udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl  vrácen do státu jehož státní občanství má, že by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy dle odst. 2. V tomto směru odkazoval žalovaný  na  ust. § 14a odst. 2 písm. b/ zákona o azylu ve kterém se za vážnou újmu považuje mučení nebo nelidské či ponižující zacházení, nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu.  Soud se tedy zabýval skutečností  zda způsob a rozsah lékařské péče poskytnuté žalobci v zemi původu (Arménii) se může podřadit pod nelidské či ponižující zacházení  nebo trestání. Především je nutno konstatovat, že  v případě žalobce se nejedná o zvlášť těžkou nemoc, jak bylo řečeno při posuzování  naplnění ust.  § 14 zákona o azylu, a že  lékařská péče v zemi původu Arménii mu nebyla odepřena, péče která mu byla poskytována v Arménii, pak zcela  odpovídá riozsahu a druhu péče poskytované na území České republiky, jednalo se o péči praktického lékaře, kdy byly indikované léky.  Jestliže  porovnání úrovně léčebné péče na území České republiky s lékařskou péči  v zemi původu žalobce není důvodem pro poskytnutí jakéhokoliv  druhu azylu dle  rozhodnutí Nejvyššího správního soudu  3 Azs 14/2013, tak ani nižšší úroveň léčebné péče  v zemi původu oproti léčebné péči  na území České republiky, nelze podřadit  pod mučení nebo nelidské či ponižující zacházení,  nebo trestání žalobce v zemi původu. Z toho došel soud k závěru, že žalovaný nikterak nepochybil pokud žalobci  doplňkovou ochranu dle  14a zákona o azylu neudělil. Neobstojí tedy tvrzení žalobce, že postupem žalovaného došlo k porušení článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, neboť lékařská péče žalobci nebyla vevlasti odepřena a pouze  tvrzení její nižší úrovně než na území České republiky  se nedá  podřadit pod hrozbu pokoření a ponížení, která musí při nelidském a ponižujícím zacházení dosáhnout mimořádného stupně úrovně, k čemuž však nedošlo. Neobstojí ani odkaz na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, neboť případ na který žalobce odkazoval byl případadem přímého ohrožení života cizince pro onemocnění AIDS, který se nemohl jednak ve vlasti léčit, jednak mu  zbývalo jen několik málo měsíců života. Žalovaný  nepochybil ani pokud žalobci neudělil  doplňkovou ochranu dle § 14b  zákona o azylu, neboť žádnému  z jeho rodinných příslušníků uvedených v  § 14b odst. 2 téhož zákona  nebyla doplňková ochrana udělena. Poté co  se soud  vypořádal s námitkami žalobce směřujícími proti rozhodnutí žalovaného  o nepřiznání mezinárodní ochrany, ve formě azylu  či doplňkové ochrany žalobci, zabýval se jeho námitkami procesní povahy. Především se zabýval v případě pochybení žalovaného zda tato pochybení jsou natolik závažná, že způsobují nezákonnost rozhodnutí ve věci.  Především i když  žalovaný pochybil tím, že výzvu o seznámení se  s podklady pro  vydání rozhodnutí zaslal na společnou doručenku jak jemu, tak  jeho manželce, nicméně  žalobce tuto doručenku  převzal a k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí se dostavil, kdy za přítomnosti tlumočníka byl s podklady pro  vydání rozhodnutí seznámen a byla mu dána možnost  se k nim vyjádřit. Procesní pochybení samo o sobě  nezakládá   proto nezákonnost  napadnutého rozhodnutí.  Je sice pravdou, že JUDr. David Jaroš  předložil společně se žádostí   k nahlédnutí  do správního spisu dne  7.3.2013 žalovanému plnou moc udělenou mu žalobcem  12.2.2013, kdy předložením plné moci zaniká plná moc, kterou žalobce  udělil své dceři  14.3.2012, nicméně při  seznámení s obsahem správního spisu  dne 7.3.2013  viděl zástupce žalobce, že žalobce byl  dne 7.3.2013 vyzván k převzetí rozhodnutí ohledně jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany  dne 15.3.2013. K tomuto převzetí se pak dostavil  jak žalobce, tak jeho předcházející  zástupkyně (jeho dcera) a tlumočník dne 15.3.2013 kdy mu napadnuté rozhodnutí ze dne  27.2.2013 bylo předáno. I když při tomto postupu žalovaný porušil ust. § 20 zákona č. 500/2004 Sb. ohledně doručení správního rozhodnutí žalobci, nicméně nelze  z tohoto porušení vyvozovat, že by  byly naplněny podmínky pro odmítnutí žaloby  dle § 46 odst. 1 písm. b/ s.ř.s., a to pro předčasnost  podané žaloby, která by nebyla řádným způsobem žalobci doručena.  Tím, že zástupce žalobce byť na vyzvání soudu  k žalobě přiložil též napadnuté rozhodnutí z 27.2.2013 ve věci rozhodnutí  o žádosti žalobce o udělení  mezinárodní ochrany, znemožňuje tento postup soudu aplikaci ust. § 46  odst. 1 písm. b/ s.ř.s., naopak dává soudu povinnost  v takovémto případě  zákonnost napadnutého rozhodnutí přezkoumat.  Jelikož pochybení v postupu žalovaného nedosahují ani  intenzity dle § 76 odst.  1 písm. c/ s.ř.s., neboť porušení se týká doručování napadnutého rozhodnutí, nikoliv řízení  před jeho vydáním, když v řízení  nebylo shledáno takové podstatné porušení  ustanovení v řízení  před správním orgánem, které  by mělo za následek nezákonnost  vydaného rozhodnutí.  V tomto směru soud  připustoval i k návrhu  právního zástupce žalobce k výslechu jak žalobce, tak jeho dcery ohledně  o průběhu správního řízení  ve věci žádosti žalobce, neboť přesto že správní řízení  ve věci žádosti žalobce probíhalo od jeho podání žádosti  dne 17.1.2011 až do vydání napadnutého rozhodnutí  27.2.2013. Během celé této doby  žalobce ať již při sepisování  žádosti o udělení mezinárodní ochrany, tak při pohovorech, které s ním  ohledně jeho žádosti byly vedeny  a to 25.1.2011, tak 13.12.2012, žádná pochybení žalovaného při řízení neuváděl, přestože  tuto možnost měl  a neuváděl žádné skutečnosti týkající se  pochybení žalovaného během celé doby  správního řízení. Stejně tak i  jeho dcera jíž udělil plnou moc k zastupování  14.3.2012 během celého správního řízení  žádné námitky týkající se správního řízení vůči  žalovanému nevznesla, i když tuto možnost během  řízení od okamžiku udělení jí plné moci do doby rozhodnutí  žalovaného ve věci měla.  Z toho důvodu s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu  2 Azs 3/2003 týkající rozsahu důkazního řízení soud neshledal důvodu odročit jednání z důvodu výslechu jak  žalobce, tak jeho dcery, tak jak navrhoval  jeho právní zástupce.     Jelikož soud došel k závěru, že žalovaný nikterak nepochybil pokud žalobci neudělil mezinárodní ochranu dle § 12, § 13, § 14 zákona o azylu, ani doplňkovou ochranu  dle § 14a a § 14b zákona o azylu, rozhodl dle § 78 odst. 7 s.ř.s., tak je obsaženo ve výrokové části  tohoto rozsudku a zamítl žalobu žalobce  směřující na  zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne  27.2.2013, č.j. OAM-17/ZA-ZA06-ZA14-2011, neboť  neshledal žádnou nezákonnost  v tomto rozhodnutí.    O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle §  60 odst. 1 s.ř.s.. I když žalovaný měl sporu úspech náklady řízení mu nevznikly.   O zaplacení tlumočného pak bylo rozhodnuto dle § 36 odst. 2 s.ř.s., kdy náklady spojené s přibráním tlumočníka  hradí stát.   P o u č e n í:  Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů ode dne jeho doručení při                        splnění podmínek  § 103 odst. 1 s.ř.s. kasační stížnost u Nejvyššího                        správního soudu v Brně.                 Kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení je                         nepřípustná.     V Praze dne  11.12.2013                                                                                                               Mgr. Jiří Tichý, v.r.      samosoudce