Číslo jednací: 5Ca 260/2009 - 51                     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY    Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce: B. T., proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/S0, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 11. 11. 2009, č. j. CPR-7156-3/ČJ-2009-9CPR-C220,   takto:   I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 11. 11. 2009, č. j. CPR-7156-3/ČJ-2009-9CPR-C220, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.   II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 4800 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou jeho zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta.   Odůvodnění: Usnesením ze dne 20. 5. 2009 zastavila Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Hradec Králové, Inspektorát cizinecké policie Ústí nad Orlicí, řízení ve věci žalobcovy žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky, jelikož žalobce navzdory výzvě neodstranil podstatné vady žádosti [§ 66 odst. 1 písm. c) správního řádu] – konkrétně nepředložil doklad potvrzující účel pobytu na území. Původně předložené povolení k zaměstnání ze dne 12. 8. 2008 přitom pozbylo platnosti již k 2. 9. 2008, neboť zaměstnavatel ukončil se žalobcem pracovní poměr. Žalobcovo odvolání zamítl odvolací orgán dne 11. 11. 2009 a napadené rozhodnutí potvrdil. Zdůraznil, že správní orgán je povinen zastavit řízení, pokud účastník nepředloží náležitosti požadované zákonem. Lhůta čtrnácti dnů, kterou správní orgán účastníku stanovil dne 27. 3. 2009 k doplnění náležitostí (tedy povolení k zaměstnání), byla přiměřená – i s ohledem na to, že předchozí povolení k zaměstnání bylo žalobci odňato již k 2. 9. 2008, a o nové povolení zažádal až 13. 5. 2009. Nové rozhodnutí Úřadu práce Brno-město o povolení k zaměstnání s platností od 10. 7. 2009 do 31. 3. 2011, které žalobce předložil v odvolacím řízení, tak nepokrývá dobu žalobcova pobytu na území ČR, neboť předchozí povolení k zaměstnání mu skončilo ke dni 2. 9. 2008, nehledě na to, že o nové povolení k zaměstnání žalobce požádal až 13. 5. 2009. K otázce přerušení řízení na žádost účastníka se odvolací orgán již vyjádřil ve svém usnesení ze dne 26. 10. 2009, jímž zamítl odvolání proti usnesení o přerušení řízení ze dne 27. 3. 2009. V žalobě proti rozhodnutí odvolacího orgánu žalobce namítl porušení svých procesních práv. Ohledně jeho žádosti ze dne 20. 8. 2008 bylo nejprve zastaveno řízení rozhodnutím ze dne 21. 8. 2008: správní orgán měl totiž za to, že žalobce podal žádost až po uplynutí lhůty stanovené zákonem. V návaznosti na to odňal Úřad práce ve Svitavách žalobci povolení k zaměstnání. S odvoláním proti usnesení o zastavení řízení žalobce neuspěl; v přezkumném řízení však byla jeho žádost posouzena jako včasná, rozhodnutí odvolacího orgánu bylo zrušeno dne 17. 12. 2008 a věc byla vrácena orgánu I. stupně k dalšímu řízení. Dne 27. 3. 2009 (usnesení doručeno 1. 4. 2009) správní orgán I. stupně řízení přerušil a vyzval žalobce, aby ve lhůtě 14 dnů doložil doklad potvrzující účel pobytu – tedy povolení k zaměstnání. Žalobce se proti tomuto usnesení odvolal dne 16. 4. 2009 a zdůraznil, že k zániku předchozího povolení k zaměstnání došlo v důsledku nezákonného postupu správního orgánu, který nesprávně zastavil řízení. V současnosti je přitom pro žalobce nereálné získat nové zaměstnání v tak krátkém čase. Současně žalobce požádal o přerušení řízení na dobu 180 dnů. Správní orgán na tuto žádost nereagoval a dne 20. 5. 2009 zastavil řízení o žádosti. Tímto postupem správní orgán pochybil: v řízení zahájeném na žádost účastníka je totiž povinen řízení přerušit, pokud o to účastník požádá (§ 64 odst. 2 správního řádu). To, že žalobce nebyl již v novém řízení schopen doložit doklad o zaměstnání, se stalo vinou správního orgánu; ten měl proto učinit vše, aby za využití správního řádu co nejúčinněji napravil svůj předchozí nezákonný postup, místo toho však řízení zastavil. Žalobce proto navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí vydané v I. stupni a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k žalobě setrvala na postoji vyjádřeném v napadeném rozhodnutí a navrhla zamítnutí žaloby. Žaloba je důvodná. Žalobce se domáhá užití § 64 odst. 2 správního řádu, podle nějž v řízení o žádosti přeruší správní orgán řízení na požádání žadatele. Z tohoto ustanovení v zásadě plyne správnímu orgánu povinnost přerušit řízení; navzdory jednoznačnému znění zákona však tato povinnost není bezvýjimečná. Jak již zdejší soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 9. 1. 2013, č. j. 5 Ca 117/2009-39, správní orgán není povinen vyhovět žádosti účastníka o přerušení řízení podle § 64 odst. 2 správního řádu, neobsahuje-li tato žádost žádný důvod a je-li jejím pravým cílem získat neoprávněnou výhodu (typicky posílení pobytového statusu cizince, jehož doba pobytu na území se považuje za prodlouženou do doby, kdy bude pravomocně rozhodnuto o jeho řádně podané žádosti). V této věci však taková situace nenastala – a i kdyby správní orgán měl pochybnosti o motivaci, s níž žalobce žádal o přerušení řízení, měl je vyjádřit v usnesení, jímž by jeho žádosti nevyhověl. Správní orgán však zastavil řízení, aniž se k této žádosti jakkoli vyjádřil. S ohledem na konkrétní okolnosti věci má soud za to, že žalobce byl tímto postupem zkrácen na právech takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Jak je zřejmé z rekapitulace řízení, kterou žalobce provedl v žalobě a kterou si soud ověřil ve správním spisu, žalobcova původní žádost ze dne 20. 8. 2008 byla podána včas a byla i doložena platným povolením k zaměstnání. To, že je žádost včasná, však konstatovalo až Ministerstvo vnitra ve svém rozhodnutí vydaném v přezkumném řízení dne 17. 12. 2008; do té doby svědčila presumpce správnosti pravomocnému rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 21. 8. 2008 ve spojení s rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 1. 10. 2008, podle nichž byla žalobcova žádost podána opožděně. Jako přímý důsledek rozhodnutí o zastavení řízení zanikla žalobci platnost povolení k zaměstnání ke dni 2. 9. 2008; po celou dobu odvolacího řízení a přezkumného řízení tedy na něj bylo nahlíženo jako na osobu bez platného oprávnění k pobytu, a v takové situaci neměl ani možnost získat nové povolení k zaměstnání. O tom, že v řízení o žádosti se bude pokračovat, byl žalobcův zástupce uvědoměn dne 19. 3. 2009 (podle vyjádření orgánu I. stupně v předkládací zprávě k žalobcovu odvolání proti usnesení o přerušení řízení ze dne 27. 3. 2009; samotný doklad o tom, jak byl zástupce uvědoměn, není součástí správního spisu). Dne 1. 4. 2009 pak bylo zástupci doručeno usnesení ze dne 27. 3. 2009, jímž byl vyzván k předložení nového povolení k zaměstnání (poté, co platnost předchozího povolení zanikla) a jímž bylo řízení přerušeno na dobu čtrnácti dnů. Ze správního spisu je zřejmé, že žalobce se podáním ze dne 16. 4. 2009 odvolal proti tomuto usnesení nikoli proto, že by nesouhlasil s přerušením řízení, ale proto, že považoval dobu přerušení za příliš krátkou; současně proto požádal o přerušení na dobu delší. Správní orgán I. stupně pochybil, pokud se k této žádosti nijak nevyjádřil. Měl-li za to, že pro další přerušení řízení tu není důvod, měl o tom vydat samostatné usnesení, případně o tom učinit výrok v rámci rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 20. 5. 2009 a svůj závěr zdůvodnit; nic z toho však správní orgán neučinil. O tom, jaké úvahy vedly správní orgány k takovému postupu, nevypovídají příliš ani rozhodnutí založená ve spisu. V rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 20. 5. 2009 uvedl správní orgán I. stupně pouze tolik, že požadavek na přerušení řízení na dobu 180 dnů je neodůvodněný, neboť správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Odvolací orgán ve svém rozhodnutí ze dne 26. 10. 2009, jímž zamítl žalobcovo odvolání proti usnesení ze dne 27. 3. 2009, konstatoval, že přerušit řízení bylo nutné, aby nedocházelo k průtahům; také zdůraznil, že požadovaný doklad nepředložil žalobce dosud. Soud potvrzuje, že nové povolení k zaměstnání, o něž žalobce požádal 13. 5. 2009 a které bylo vydáno 9. 7. 2009 s platností od 10. 7. 2009 do 31. 3. 2011, bylo správnímu orgánu předloženo právě až 26. 10. 2009. I tak se však toto rozhodnutí odvolacího orgánu míjí s podstatou odvolací námitky, která nebrojila proti přerušení řízení: naopak požadovala delší přerušení řízení. V rozhodnutí o odvolání ve věci samé, vydaném dne 11. 11. 2009, pak odvolací orgán ohledně otázky přerušení řízení odkázal na své rozhodnutí ze dne 26. 10. 2009 a dodal, že nově předložené povolení k zaměstnání „nepokrývá dobu pobytu na území ČR, neboť předchozí povolení k zaměstnání mu skončilo ke dni 2. 9. 2008, nehledě na to, že o nové povolení k zaměstnání žalobce požádal až 13. 5. 2009“. Požadavek žalovaného vyjádřený v právě citované větě pokládá soud za nesplnitelný. Řízení o původní žalobcově žádosti bylo – jak se později ukázalo, nesprávně – zastaveno, a žalobce tak po 21. 8. 2008 (a po 2. 9. 2008, kdy v důsledku toho pozbylo platnosti jeho nedávno předtím prodloužené povolení k zaměstnání) nemohl činit žádné kroky k získání nového povolení k zaměstnání. Není tedy jasné, jak by žalobce mohl dosáhnout toho, aby nové povolení pokrývalo jeho dobu pobytu na území ČR, jestliže po řadu měsíců nebyl v důsledku pravomocného rozhodnutí o zastavení řízení vůbec oprávněn o takové povolení požádat. O pokračování v řízení se žalobce dozvěděl podle tvrzení správního orgánu dne 19. 3. 2009, podle dokladů ve správním spisu až 1. 4. 2009; stěží lze žalobci vyčítat, že v době předcházející tomuto datu zůstával pasivní a neusiloval o získání nového povolení k zaměstnání. Poté, co však správní orgán výslovně vyzval žalobce k předložení tohoto dokladu, uvedl žalobce, že v tak krátké době není schopen si obstarat nové povolení, a žádal lhůtu delší. Správní orgány na to reagovaly pouze tak, že lhůta je dostatečná, neboť v řízení je nutno postupovat bez zbytečných průtahů. Pomine-li však soud to, že ze spisu není zřejmé, zda v řízení probíhaly nějaké úkony mezi 17. 12. 2008 (zrušení rozhodnutí o zastavení řízení v přezkumném řízení) a 24. 3. 2009 (úřední záznam o tom, že podle sdělení Úřadu práce Svitavy zanikla žalobci ke dni 2. 9. 2008 platnost povolení k zaměstnání) – a zda spíše zde by nebyl prostor pro odstranění zmíněných průtahů, považuje za důležité, že správní orgán – poté, co dne 27. 3. 2009 zjistil, že žalobce nedisponuje povolením k zaměstnání – poskytl žalobci čtrnáctidenní lhůtu k tomu, aby si takové povolení obstaral. Přitom lze reálně předpokládat (viz lhůty pro rozhodnutí stanovené správním řádem), že i kdyby žalobce ihned požádal o povolení, standardní řízení ve věci žádosti by trvalo dvakrát delší dobu. Na rozdíl od správních orgánů tedy soud nepovažuje lhůtu stanovenou žalobci v této konkrétní situaci za dostatečnou, zejména s ohledem na to, že žalobce již jednou předložil řádný doklad o povolení k zaměstnání, ovšem přišel o něj v důsledku nesprávného rozhodnutí správního orgánu. Za takovýchto okolností byl postup správních orgánů v žalobcově věci velmi formální; kromě obecných formulací o tom, že poskytnutá lhůta je dostatečná, se žalobce nedozvěděl, proč není možno stanovit lhůtu delší. Správní orgán měl přitom žalobcovu žádost o přerušení řízení pečlivě zvážit – při vědomí, že žalobcovu aktuální procesní situaci sám zkomplikoval – a pokud jí nehodlal vyhovět, měl o ní rozhodnout a své rozhodnutí řádně zdůvodnit. Jelikož to neudělal – a žalobce tak nedostal reálnou možnost ve stanovené lhůtě vyhovět výzvě správního orgánu – zkrátil žalobce na právech; jeho rozhodnutí proto při soudním přezkumu neobstálo. K samotnému § 64 odst. 2 správního řádu soud ještě podotýká, že z tohoto ustanovení neplyne správnímu orgánu povinnost přerušit řízení na dobu tak dlouhou, jak si to přeje žalobce: délku přerušení řízení určuje správní orgán sám, se zřetelem k požadavku stanovenému v § 64 odst. 4 (na dobu nezbytně nutnou). Žalobce tedy se svou žalobou uspěl, a soud proto napadené rozhodnutí zrušil podle § 78 odst. 1 soudního řádu správního (zákon č. 150/2002 Sb.; dále jen „s. ř. s.“). V novém řízení bude žalovaná vázána právním názorem zdejšího soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, a žalovaná je tak povinna zaplatit mu náklady řízení o žalobě, které sestávají z odměny advokáta za dva úkony právní služby – převzetí zastoupení a podání k soudu (2 x 2100 Kč) podle § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 7, § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), včetně náhrady hotových výdajů (2 x 300 Kč) podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 4800 Kč.     Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s.; kromě obecných náležitostí podání musí kasační stížnost obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.   V Praze dne 17. června 2013     JUDr. Eva Pechová   v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková