Výpověď z pracovního poměru daná zaměstnanci, která je v rozporu se zák. č. 198/2009 Sb. proto, že jí došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci zaměstnance, je neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. za použití § 18 zák. práce ve znění platném do 31.12.2011, a to i tehdy, když splňuje všechny náležitosti uvedené v § 50 zákoníku práce a uplatněný výpovědní důvod je naplněn.

U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudců JUDr. Ladislavy Mentbergerové a JUDr. Aleše Nezdařila ve věci žalobce: Ing. P. R., Ph.D., bytem P-9, K. 101, zastoupený advokátkou, proti žalovanému: S. ž. d. c., s. o., se sídlem P-1, D.1003/7, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o 495.750,- Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. dubna 2012, č.j. 38 C 19/2011-105, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně s e z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Soud I. stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 7.10.2010 a náhradu mzdy ve výši 495.750,- Kč a vyslovil, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení. Po provedeném dokazování vzal za zjištěné, že žalobce byl od 1.9.2008 zaměstnán u žalovaného na dobu neurčitou, sjednaný druh práce systémový specialista – specialista odvětví traťového hospodářství a místo výkonu práce S. ž. d. c., pravidelné pracoviště P-1, D. 1003/7. Dne 20.10.2010 mu byla doručena výpověď z pracovního poměru ze dne 7.10.2010, která mu byla dána pro nadbytečnost podle § 52 písm. c) zák. práce s odkazem na rozhodnutí ředitele ze dne 27.8.2010, č.j. 44336/2010, na základě které došlo ke zrušení pracovního místa žalobce. Soud I. stupně v prvé řadě zjistil, , že výpověď z pracovního poměru splňuje všechny formální náležitosti v § 50 zák. práce. Žaloba pak byla podána v dvouměsíční prekluzivní lhůtě podle § 72 zák. práce, když soudu došla dne 28.2.2011. Za této situace se zabýval tím, zda uplatněný výpovědní důvod je naplněn. Zjistil, že organizační změna ze dne 27.8.2010 se dotkla pracovního místa žalobce, neboť spočívala v redukci počtu zaměstnanců s ohledem na nutnost snížení mzdových prostředků a zefektivnění produktivity práce. Na oddělení OTH3, kde žalobce pracoval, byla na základě této organizační změny zrušena dvě místa systematizovaných specialistů, přičemž za situace, kdy na tomto oddělení pracovali jako systémoví specialisté pouze dva zaměstnanci, mohla tato organizační změna dopadnout na kteréhokoliv z nich. Výběr konkrétního nadbytečného zaměstnance pak byl výslovně svěřen organizační změnou vedoucím jednotlivých organizačních složek žalovaného, což byla v daném případě svědkyně K. po dohodě s ředitelem odboru OTH Ing. K. Podle soudu I. stupně není rozhodující, jak je rozhodnutí o organizační změně označeno, ale co se jím sleduje, pro organizační změnu není stanovena žádná zákonná forma, může být přijato i ústně. Systematizovaná položka odpovídající žalobcovu pracovnímu místu byla zrušena, jím zastávaná práce sice neodpadla, avšak převzal jí jiný stávající zaměstnanec, Ing. Š. Žalovaný tím ušetřil mzdu za jednoho zaměstnance. Prvostupňový soud konstatoval, že o výběru nadbytečného zaměstnance rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není v tomto směru jeho rozhodnutí jakkoliv přezkoumávat. K platnosti výpovědi z pracovního poměru se vyžaduje, aby s organizační změnou byl zaměstnanec seznámen, postačí však, stane-li se tak přímo ve výpovědi z pracovního poměru, což v daném případě bylo rovněž splněno. Termín realizace organizační změny byl stanoven k 30.11.2010, přičemž z Přílohy č. 2 k organizační změně soud I. stupně zjistil, že pracovní místo žalobce bylo zrušeno již k 30.11.2010. Soud I. stupně se dále zabýval širšími souvislostmi provedené organizační změny. Poukázal na to, že pokud jde o Ing. J. O., tento nebyl přijat nově do pracovního poměru od 1.12.2010, jak žalobce tvrdil, neboť se jednalo o stávajícího zaměstnance žalovaného, který byl zaměstnán na S. d. c. v P. a na základě své žádost byl přeložen od 1.12.2010 k jiné organizační jednotce žalovaného – T. ú. d. c. V návaznosti na to byla změněna i jeho pracovní smlouva. Navíc pak tento zaměstnanec byl přeřazen k jiné organizační složce žalovaného, než pracoval žalobce a i jeho pracovní náplň byla odlišná od pracovní náplně žalobce. Poukaz na nové přijetí do pracovního poměru v případě dalších zaměstnanců soud I. stupně shledal jako nerozhodný (R., H., Š., K., P., N. a Š.), neboť k jejich přechodu na jinou pracovní pozici došlo až říjnu 2011, což je irelevantní. Žalovaný předložil dvě verze Přílohy č. 2, když v první z těchto verzí žalovaný označil rušenou systematizovanou položku, která se měla týkat žalobcova pracovního místa, křížkem, jedná se o jedinou systematizovanou položku na odboru OTH a oddělení OTH3 s názvem „systémový specialista pr. a provozní“, ve druhé verzi jsou pak na odboru OTH a oddělení OTH3 uvedeny dvě rušené položky v obou případech označeny názvem „systémový specialista pr. a provozní“. Rozpor mezi oběma těmito verzemi vysvětlil tím, že bylo nutno vypracovat druhou verzi přílohy, kde byla chyba opravena. Ze zprávy ředitele personálního odboru žalovaného ze dne 22.12.2011 pak soud I. stupně zjistil, že od 1.11. do 31.12.2010 byl na ředitelství žalovaného přijat pouze jediný zaměstnanec, a to jako poradce generálního ředitele. Soud I. stupně tak uzavřel, že uplatněný výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zák. práce byl naplněn. Žalobu proto zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalovaný se náhradě nákladů řízení výslovně vzdal. Proti rozsudku podal odvolání žalobce. Soudu I. stupně vytkl nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení. Uvedl, že rozhodnutím ředitele ze dne 27.8.2010, č.j. 44336/2010 nebylo jeho pracovní místo zrušeno, na což poukazoval již v řízení před soudem I. stupně. Žalobce uplatnil své námitky k Přílohám č. 1 a 2 rozhodnutí generálního ředitele o organizační změně, když toto rozhodnutí neuvádí, jaké konkrétní pracovní místo bylo zrušeno, ale pouze obecně bylo rozhodnuto o zrušení stanoveného počtu systematizovaných položek v jednotlivých organizačních jednotkách a na ředitelství žalovaného a dále že v rámci organizační změny bude zrušeno celkem 1.191 systematizovaných položek. Ohledně bližšího vymezení odkazuje rozhodnutí na Přílohu č. 1 a Přílohu č. 2, které jsou podle názoru žalobce klíčové. Z těchto příloh se však nedá zjistit, zda jde o autentické přílohy tohoto rozhodnutí, přílohy nejsou podepsané a datované a navíc Příloha č. 2 existovala ve dvou verzích, z nichž každá rušila na oddělení OTH3 jiný počet míst. Přílohy si navzájem odporují, když v Příloze č. 1 se uvádí, že na ředitelství bude zrušeno 112 míst a v Příloze č. 2 se jich ruší 155. Není zřejmé, kdy měla být provedena oprava dvou verzí Přílohy č. 2, jak soud I. stupně konstatoval. Pochybnosti vznikly i ohledně označení pracovního místa žalobce, když tento pracoval ve funkci systémový specialista s bližším upřesněním – specialista odvětví traťového hospodářství, Příloha č. 2 však uvádí, že ve vztahu k oddělení OTH3, kde žalobce pracoval, se ruší položka „systémový specialista pr. a provozní“. Tento rozpor sice žalovaný vysvětlil novým kvalifikačním katalogem, který změnil označení systematizovaných míst, avšak jeho tvrzení bylo vyvráceno listinou označenou jako systematizace oddělení železničních mostů a tunelů do 31.12.2010, která uvedený pojem systémový specialista užívá rovněž. Tvrzení žalovaného o tom, že Příloha č. 2 uváděla označení „systémový specialista pr. a provozní“ pouze proto, že po 1.6.2009 takto již byla pracovní místa v OTH3 označena v informačním systému SAP, je v rozporu s tím, že jiné výstupy z tohoto informačního systému i nadále uváděly označení míst jako „systémový specialista“. Nebyla tak vyvrácena námitka žalobce ohledně toho, že Přílohou č. 2 nebylo zrušeno pracovní místo žalobce. Rovněž tak rozhodnutí o organizační změně ze dne 27.8.2010 nebylo realizováno osobou, která by k tomu byla oprávněna, když podle rozhodnutí jí měl být náměstek generálního ředitele, soud I. stupně však zjistil, že výběr těchto konkrétních zaměstnanců byl organizační změnou výslovně svěřen vedoucím jednotlivých organizačních složek žalovaného, což v daném případě bylo dodrženo, když výběr zaměstnanců provedli vedoucí oddělení svědkyně K. v dohodě ředitelem odboru Ing. K. Tento závěr prvostupňového soudu je v rozporu se zněním rozhodnutí o organizační změně. Svědkyně K. nebyla oprávněna k provedení výběru dotčených zaměstnanců, neboť k tomu nebyla nijak zmocněna. V neposlední řadě žalobce v průběhu řízení před soudem I. stupně vznesl námitku nezákonné diskriminace z důvodu věku, což uvedl v písemném podání ze dne 3.10.2011 a následně při jednání dne 4.10.2011, kdy jí hodlal podrobněji zdůvodnit, avšak prvostupňovým soudem byl ujištěn v tom, že k tomuto jeho podání bude přihlédnuto. Žalobce sice tuto námitku v průběhu dalšího řízení již nezdůrazňoval, avšak proto, že podle jeho názoru nebyla prokázána samotná organizační změna. Pokud však prvostupňový soud dospěl k opačnému závěru, měl se touto námitkou žalobce zabývat, když navíc podle § 113a o.s.ř. (správně § 133a o.s.ř. – poznámka odvolacího soudu) bylo důkazní břemeno na žalovaném. Soud I. stupně rovně nesprávně zjistil, že Ing. O. byl pouze přeřazen, nikoliv nově přijat, což je však v rozporu se shodnými skutkovými tvrzeními, které účastníci učinili při jednání dne 10.1.2012. Žalovaný nebyl schopen při jednání dne 10.4.2012 rozpory v listinách srozumitelně vysvětlit. Žalobce tak uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), d) a g) o.s.ř. a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě zcela vyhoví. Žalovaný vyvracel důvody odvolání a žádal potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. správnost rozsudku soudu I. stupně včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro konečné rozhodnutí ve věci. Žalobce uplatnil odvolací důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. K odvolacímu důvodu podle § 205 odst. 2 písm. e) o.s.ř. odvolací soud uvádí následující. Soud I. stupně provedl poměrně obsáhlé dokazování, vyslechl navržené svědky a a provedl listinné důkazy. Všechny důkazy byly provedeny postupem podle § 122 a násl. o.s.ř., prvostupňový soud důkazy pak řádně zhodnotil podle zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoliv. Skutková zjištění, která z nich učinil, jsou s nimi zcela v souladu. Soud I. stupně vysvětlil i rozpor ohledně Přílohy č. 2 k Rozhodnutí generálního ředitele žalovaného ze dne 27.8.2010, kdy tato byla předložena jako důkaz ve dvou rozdílných verzích a odvolací soud se s takovýmto odůvodněním ztotožňuje. Skutečnost, že uvedená příloha není datována a nikým podepsána, je nerozhodná, neboť jde o přílohu, na kterou se odvolává zmiňované rozhodnutí generálního ředitele žalovaného z 27.8.2010 a která tak tvoří nedílnou součást tohoto rozhodnutí. Uvedené rozhodnutí pak je podepsáno generálním ředitelem žalovaného, takže zjednodušeně řečeno „podpis tohoto generálního ředitele se vztahuje i na obě přílohy uvedeného rozhodnutí“. Rovněž tak rozpor ohledně označení pracovního místa žalobce, kdy toto je odlišně označeno v jeho pracovní smlouvě a odlišně v Příloze č. 2, nepovažuje odvolací soud za podstatný; žalovaný tuto nejasnost vysvětlil novým kvalifikačním katalogem, který od 1.6.2009 u něj platil a který označení systematizovaných míst v tomto směru změnil. Pokud pak v listině ze dne 31.12.2010 – systematizace oddělení železničních mostů a tunelů – je užito předchozí označení systematizovaného místa zastávaného žalobce „systémový specialista“, pak i tato nepřesnost je nerozhodná, neboť bylo zcela zřejmé, o jaké systematizované místo se jedná. Pokud pak soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že Ing. O. byl stávajícím zaměstnancem žalovaného a byl pouze přeložen na základě své žádosti od 1.12.2010 k organizační jednotce, zatímco při jednání před soudem I. stupně dne 10.1.2012 účastníci učinili nesporným, že „k 1.12.2010 byl na TÚDC – Ú. t. a b. nově přijat jako systémový specialista Ing. O.“, pak je nutno uvést, že toto nesporné tvrzení bylo později vyvráceno listinnými důkazy a soud I. stupně při zjištění skutkového stavu správně vyšel z těchto listinných důkazů (pracovní smlouva Ing. O.ze dne 30.11.2001 ve znění dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 1.12.2010). Listinný důkaz v tomto směru má totiž nepochybně větší důkazní váhu než nesporné tvrzení účastníků. Dále žalobce uplatnil odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., kdy soudu I. stupně vytkl nesprávné právní posouzení. Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, případně aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, popřípadě neaplikuje adekvátní právní normu. Odvolací soud sdílí názor soudu I. stupně o tom, že výpověď z pracovního poměru splňuje všechny formální náležitosti uvedené v § 50 zák. práce, byla řádně žalobci doručena a výpovědní důvod je v ní dostatečně vymezen. Za této situace se soud I. stupně správně zabýval tím, zda je skutečně naplněn. Odvolací soud sdílí jeho názor o tom, že tento dán je, když je zde rozhodnutí žalovaného o organizační změně provedené Rozhodnutím generálního ředitele žalovaného ze dne 27.8.2010; tímto rozhodnutím bylo zrušeno pracovní místo žalobce, přičemž žalobce se v důsledku této organizační změny stal nadbytečným. Mezi provedenou organizační změnou a nadbytečností žalobce tak je nepochybně příčinná souvislost, tedy vztah příčiny a následku. Odvolací soud nesdílí názor žalobce o tom, že uvedené rozhodnutí žalovaného pouze vytvářelo předpoklady pro zrušení pracovního místa žalobce, avšak již nebylo dokončeno, neboť rozhodnutí se odvolává na Přílohu č. 1, z níž je zřejmé, že se u žalovaného ruší celkem 1.191 systematizovaných položek tak, jak je uvedeno nejen v rozhodnutí ale i v Příloze č. 1, v níž je zároveň rozepsáno podrobně, kolik systematizovaných míst se ruší u které organizační složky žalovaného. Je pravdou, že v textu tohoto rozhodnutí není zmíněna Příloha č. 2, tato je však uvedena v jeho závěru pod rubrikou „Přílohy“ s tím, že tato Příloha č. 2 obsahuje seznam rušených systematizovaných pracovních míst u žalovaného. Z uvedené přílohy jednoznačně vyplývá, že na oddělení OTH3 odboru OTH byla zrušena celkem dvě systematizovaná pracovní místa systémových specialistů (pr. a provozní – poznámka odvolacího soudu), a to k 30.11.2010. Jedním z těchto míst bylo místo, které zastával Ing. M. T. jehož pracovní poměr byl ovšem poté rozvázán dohodou ze dne 6.1.2011 ke dni 31.1.2011. Druhé toto místo zastával právě žalobce. Skutečnost, že jak bylo v řízení před soudem I. stupně prokázáno, pracovní náplň, kterou zastával žalobce, nebyla zrušena, avšak od žalobce ji převzal jiný zaměstnanec, Ing. Š., je nerozhodná, neboť jak vyplývá z ustálené judikatury za organizační změnu je třeba považovat vždy takovou změnu, jejímž účelem je zvýšení efektivnosti práce tak, jak to předpokládá § 52 písm. c) zák. práce. Zákon tak zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jak to odpovídá jeho potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečný, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud v tomto směru není oprávněn rozhodnutí zaměstnavatele jakkoliv přezkoumávat. Důsledkem organizační změny tak nemusí být nutně vždy snížení počtu zaměstnanců, takže v tomto směru je nerozhodné, že pracovní náplň žalobce fakticky zrušena nebyla, ale zastával jí jiný zaměstnanec žalovaného, neboť je zřejmé, že došlo ke zvýšení efektivnosti práce žalovaného, a to tím, že práci, kterou dříve zastávali dva zaměstnanci, nadále vykonával pouze jeden a žalovaný tak ušetřil mzdové prostředky (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2000, sp.zn. 21 Cdo 3338/2006, dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.2004, sp.zn. 21 Cdo 2204/2003, publikovaný v časopisu Soudní judikatura, svazek 5, ročník 2004, strana 355, uveřejněný pod poř. č. 91/2004,). Pokud jde o rozhodnutí o organizační změně, toto není právním úkonem ve smyslu § 18 a násl. zák. práce; jedná se pouze o skutečnost, tedy tzv. faktický úkon, který je právním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy výslovně stanoví a který sám o sobě není způsobilý přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Soud proto není oprávněn rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat z hlediska jeho platnost či věcné správnosti ( již dříve citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.2004, sp.zn. 21 Cdo 2204/2003, publikovaný v časopisu Soudní judikatura, svazek 5, ročník 2004, strana 355, uveřejněný pod poř. č. 91/2004, dále též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.8.1998, sp.zn. 2 Cdon 1130/97). Rozhodnutí o organizační změně tak může být učiněno zcela neformálně, zákon ostatně ani nepožaduje, aby bylo přijato v písemné formě, přičemž již ze svědecké výpovědi svědků Ing. B. K. a Bc. P. R. je zřejmé, že pracovní místo žalobce zrušeno bylo a jeho agendu převzal jiný zaměstnanec. Nelze přisvědčit ani námitce žalobce v tom směru, že k realizaci organizační změny byl zmocněn pouze náměstek generálního ředitele, v daném případě však výběr nadbytečného zaměstnance, provedl vedoucí oddělení (svědkyně K. v dohodě s ředitelem odboru OTH Ing. K.), neboť pro právní posouzení je rozhodující to, že systematizované místo žalobce bylo zrušeno již právě tímto rozhodnutím žalovaného ze dne 27.8.2010 včetně jeho obou příloh, takže to, kdo uvedené rozhodnutí fakticky realizoval, je zcela nerozhodné, neboť pracovní místo žalobce bylo zrušeno a záležitosti s tím spojené jako předání agendy jinému zaměstnanci, příp. změna pracovní smlouvy, apod již představují pouze „technické“ úkony s tím spojené. V této části tedy právní posouzení věci tak, jak jej soud I. stupně učinil, je správné. Žalobce však v řízení před soudem I. stupně ve svém podání ze dne 3.10.2011 mimo jiné uvedl, že byl postupem žalovaného při rozvázání pracovního poměru diskriminován z důvodu věku, když žalovaný hromadně propustil hlavně zaměstnance ve věku 50 let a vyšším (č.l. 28 spisu). Toto podání žalobce přednesl při následujícím jednání před soudem I. stupně dne 4.10.2011, přičemž svůj závěr o diskriminaci podrobněji rozebral v odvolání včetně jeho doplnění, když zároveň při odvolacím jednání dne 6.2.2013 uvedl, že na této své námitce trvá. Soud I. stupně se však možnou diskriminací žalobce nezabýval, ačkoliv žalobce v řízení před soudem I. stupně jednoznačně uvedl skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminace ze zaměstnání na základě jeho věku (§ 133a písm. a/ o.s.ř.). Je na žalobci, aby uvedl v tomto směru všechny rozhodné skutečnosti, nicméně za situace, kdy tuto svou povinnost tvrzení splní, je naopak na žalovaném, aby prokázal, že k porušení zásady rovného zacházení nedošlo. Žalobce sice v průběhu řízení neuplatnil žádný z právních prostředků ochrany před diskriminací tak, jak vyplývá z ust. § 10 a násl. zák. č. 198/2009 Sb., nicméně pokud by řádně splnil svoji povinnost tvrzení ohledně diskriminace a naopak žalovaný by toto tvrzení žalobce nevyvrátil, pak by bylo nutno dovodit, že výpověď z pracovního poměru ze dne 7.10.2010, je neplatná pro rozpor se zákonem, konkrétně se zákonem č. 198/2009 Sb., který jakoukoliv diskriminaci z důvodu věku v tomto směru zakazuje (§ 39 obč. zák. za použití § 18 zák. práce ve znění platném do 31.12.2011). Antidiskriminační zákon sice výslovně neuvádí, že právní úkon, kterým dojde k přímé nebo nepřímé diskriminaci, je neplatný, nicméně tato skutečnost nepochybně vyplývá z obecně platné zásady, podle níž každý právní úkon musí být v souladu se zákonem. Tato zásada se v pracovněprávních vztazích odráží právě v ust. § 39 obč. zák. za použití § 18 zák. práce ve znění platném do 31.12.2011, takže v tomto směru již není třeba, aby zákonodárce neplatnost takovéhoto právního úkonu v zák. č. 198/2009 Sb. výslovně stanovil. Lze tak uzavřít, že výpověď z pracovního poměru daná zaměstnanci, která je v rozporu se zák. č. 198/2009 Sb. proto, že jí došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci zaměstnance, je neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. za použití § 18 zák. práce ve znění platném do 31.12.2011, a to i tehdy, když splňuje všechny náležitosti uvedené v § 50 zákoníku práce a uplatněný výpovědní důvod je naplněn. Soud I. stupně se těmito skutečnostmi dosud nezabýval, takže v tomto směru jsou jeho skutková zjištění neúplná (§ 205 odst. 2 písm. e/ o.s.ř.) a za této situace ani právní posouzení věci tak, jak jej učinil, nemůže být zatím správní, resp. je předčasné (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.). Protože naznačený rámec dokazování přesahuje meze funkční působnosti odvolacího soudu, jehož činnost je především přezkumná, nikoliv nalézací, odvolacímu soudu nezbylo, než rozsudek soudu I. stupně podle § 219a odst. 1 písm. b) a odst. 2 o.s.ř. zrušit a věc mu vrátil podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. k dalšímu řízení. Soud I. stupně poučí žalobce podle § 118a odst. 1 o.s.ř. o nutnosti doplnit svá skutková tvrzení ohledně diskriminace, když v tomto směru odvolací soud uvádí, že povinnost tvrzení žalobce částečně splnil již v odvolacím řízení, neboť v doplnění odvolání uvedl další rozhodné skutečnosti svědčící o jeho diskriminaci, nicméně i tak je třeba, aby svá skutková tvrzení nadále doplnil. Pokud svoji povinnost tvrzení řádně splní, pak bude na žalovaném, aby postupem podle § § 118a odst. 3 o.s.ř. prokázal opak. Teprve poté soud I. stupně o důvodnosti žaloby znovu rozhodne, přičemž v novém rozhodnutí znovu rozhodne též o nákladech řízení včetně řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, a to za podmínek uvedených v § 237 o.s.ř. V Praze dne 6. února 2013 Mgr. René Fischer, v.r. předseda senátu