Neuvedení jména a příjmení některého účastníka řízení nezpůsobuje nicotnost rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 77 odst. 2 správního řádu z roku 2004, protože se nejedná o vadu, která by takové rozhodnutí činila vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, ani o jinou vadu, pro kterou by je vůbec nebylo možné považovat za rozhodnutí správního orgánu.

Číslo jednací: 9A 198/2010 - 155-172                     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY  Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobců: a/ Z. M., b/ Ing. I. M., oba zast. JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem Praha 8 – Karlín, Sokolovská 47/73, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23.7.2010 č.j. S‑MHMP 451909/2010/OST/No     t a k t o:    I.  Žaloba se zamítá.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.     O d ů v o d n ě n í:   Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí odboru výstavby Úřadu městské části Praha 6 ze dne 17.2.2010 č.j. MCP6 008131/2010 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“), jímž bylo na žádost Ing. R. Ř. a I. Ř., rozhodnuto o změně stavby č.p. 798 na pozemcích č. parc. 827/2, 827/3 a 2113/2 v k.ú. Ruzyně, při ulici Ve Višňovce 23 v Praze 6. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že Úřad městské části Praha 6, odbor výstavby (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne 17.2.2010 umístil přístavbu a nástavbu stávajícího rodinného domu č.p. 798 na pozemcích č. parc. 827/2, 827/3 a 2113/2 v k.ú. Ruzyně, včetně přípojek splaškové a dešťové kanalizace a obnovy oplocení pozemku č. parc. 827/2 v k.ú. Ruzyně podél komunikace. Přístavba o třech nadzemních podlažích s plochou střechou je umístěna při jižní straně stávajícího rodinného domu směrem do zahrady a prodlužuje stávající rodinný dům o 4,8 m. Nástavba je umístěna nad částí druhého nadzemního podlaží stávajícího rodinného domu. Stávající rodinný dům o jedné bytové jednotce se změnou stavby stává domem bytovým o třech bytových jednotkách. V odvolání, které podali proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, žalobci uplatnili celkem 25 odvolacích námitek, které žalovaný shledal nedůvodnými. V napadeném rozhodnutí se s jednotlivými odvolacími námitkami žalovaný vypořádal následujícím způsobem:   1) Žalobci v odvolání namítli nicotnost územního rozhodnutí, protože bylo zveřejněno v rozporu s § 25 odst. 2 ve spojení s § 26 odst. 1 správního řádu, neobsahuje datum vydání, označení oprávněné úřední osoby ani označení všech účastníků ve výrokové části. Všichni účastníci řízení nejsou uvedeni v oznámení o zahájení řízení. K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že náležitosti písemného vyhotovení rozhodnutí stanoví § 69 odst. 1 správního řádu. Písemné vyhotovení rozhodnutí je založeno ve spise a obsahuje jak datum vyhotovení, tak i otisk úředního razítka, jméno příjmení a podpis oprávněné úřední osoby. V § 69 odst. 2 správního řádu je stanoveno, že v písemném vyhotovení rozhodnutí se uvedou jména a příjmení všech účastníků. Toto ustanovení neurčuje, že všichni účastníci řízení musí být uvedeni ve výroku, jak se mylně domnívají žalobci. Tato povinnost, tj. povinnost uvádět ve výroku účastníky řízení, se týká pouze účastníků podle § 27 odst. 1 správního řádu (viz § 68 odst. 2 druhá věta). Jména a příjmení žalobců jako účastníků řízení jsou uvedena v odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 6. Písemné vyhotovení rozhodnutí splňuje náležitosti § 68 a 69 správního řádu. Zveřejnění písemného vyhotovení rozhodnutí na úřední desce (§ 26 odst. 1 správního řádu ) a zveřejnění rozhodnutí způsobem umožňujícím dálkový přístup (§ 25 odst. 2 správního řádu) nelze zaměňovat. Na úřední desce (§ 25 odst. 2 správního řádu) bylo napadené rozhodnutí zveřejněno od 17.2.2010 do 4.3.2010. Žalobcům jako účastníkům řízení podle § 85 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) bylo rozhodnutí doručeno veřejnou vyhláškou. Pokud jde o zveřejnění rozhodnutí způsobem umožňujícím dálkový přístup, stanoví § 25 odst. 1 správního řádu povinnost správního orgánu zveřejnit rozhodnutí též způsobem umožňujícím dálkový přístup, bez dalších podrobností. Tato povinnost byla nepochybně splněna. Je tedy nesporné, že žalobcům bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně doručeno veřejnou vyhláškou a že žalobci podali v zákonné lhůtě odvolání. Námitka nicotnosti rozhodnutí je tedy zcela neopodstatněná. Podle § 77 odst. 1 správního řádu je nicotné rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec příslušný. Příslušnost odboru výstavby Úřadu městské části Praha 6 je nepochybná. Dále je nicotné rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu (§ 77 odst. 2 správního řádu). Z těchto důvodů může vyslovit nicotnost pouze soud.   2) Žalobci nesouhlasí s vypořádáním námitky stavebním úřadem, že oznámení o zahájení řízení a pozvání k veřejnému ústnímu jednání nebylo řádně oznámeno účastníkům řízení uvedeným v § 85 odst. 2 stavebního zákona, tj. že v něm nebyli uvedeni a označeni všichni účastníci řízení. K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že stavební úřad odůvodnil zamítnutí této námitky na str. 10 svého rozhodnutí, kde uvedl, že oznámení o zahájení řízení a pozvání k ústnímu jednání je v souladu s § 87 odst. 1 stavebního zákona a § 46 správního řádu. Podle ustanovení § 87 odst. 1 stavebního zákona je stavební úřad povinen oznámit zahájení územního řízení a datum veřejného ústního jednání nejméně 15 dnů předem. Žalobcům jako účastníkům podle § 85 odst. 2 stavebního zákona byl povinen oznámit zahájení řízení veřejnou vyhláškou. Obsahové náležitosti oznámení žádný obecně závazný právní předpis nestanoví. Ze skutečnosti, že se účastníkům řízení oznamuje zahájení řízení, nevyplývá, že tito účastníci musí být výslovně uvedeni v opatření stavebního úřadu. V oznámení je uveden žadatel, popsán záměr jako změna stavby č.p. 798, je v něm uvedeno místo a ulice, čísla pozemků dotčených stavbou, datum ústního jednání, poučení o možnosti podat námitky a připomínky. Zároveň bylo žadateli uloženo zajistit zveřejnění informace o záměru. Oznámení obsahuje dostatek informací o záměru a je dostatečně určité. Žalovaný proto dospěl k závěru, že uvedená námitka je zcela účelová a neoprávněná.   3) Žalobci trvají na námitce, že v textu oznámení není uveden počet bytových jednotek v umisťovaném záměru. K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že z obsahu spisu vyplývá, že stavební úřad nařídil ve věci tři veřejná ústní jednání, přičemž důvodem pro opakování ústních jednání byla námitka, že o záměru nebyli účastníci informováni v souladu se zákonem. Podle protokolů z ústních jednání se žalobci (nebo alespoň vždy jeden z nich) všech tří veřejných ústních jednání zúčastnili. Počet bytových jednotek v domě skutečně nebyl v oznámení uveden. Přesto žalobci využili možnosti se s dokumentací k územnímu řízení seznámit a v řízení uplatnili své námitky. Obsah oznámení byl tedy dostatečně určitý, že umožnil žalobcům výkon procesních práv účastníků řízení. Neuvedením počtu bytů v oznámení neporušil stavební úřad žádnou zákonnou povinnost.   4)  Žalobci v odvolání namítli, že účastníci řízení nebyli seznámeni s podklady rozhodnutí a že po ústním jednání došlo k doplnění podání a založení nových podkladů pro rozhodnutí. Tato odvolací námitka je však dle žalovaného zcela nekonkrétní. Žalovaný z obsahu spisu zjistil, že po posledním ústním jednání již nebyly doplňovány žádné podklady pro rozhodnutí. Námitka je tak zjevně účelová a nepravdivá.   5) Žalobci v odvolání namítli, že posouzení souladu záměru s vydanou územně plánovací dokumentací je nepřezkoumatelné s tím, že pouhé konstatování není posouzením. K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že je zcela nesrozumitelná. Vydaná územně plánovací dokumentace, v tomto případě územní plán sídelního útvaru hl.m. Prahy včetně změny č. Z 1000/00 vydané usnesením Zastupitelstva hl.m. Prahy č. 30/86 ze dne 22.10.2009 formou opatření obecné povahy č. 6/2009 s účinností od 12.11.2009 (dále též „ÚPn“) stanoví plochu, ve které se pozemek stavby nachází, jako polyfunkční území OB - čistě obytné. Základní funkční využití v této ploše je bydlení. ÚPn nestanovil v daném území žádné další regulativy, jako např. míru využití území. To znamená, že záměr (bytový dům) je v souladu s ÚPn, protože odpovídá stanovenému funkčnímu využití - bydlení. Stavební úřad uvedl odůvodnění souladu záměru s ÚPn na str. 5 napadeného rozhodnutí, kde zcela jednoznačně a srozumitelně uvádí, že změna stavby je v souladu se schválenou územně plánovací dokumentací, svou funkcí odpovídá funkčnímu využití území OB - čistě obytné. Z námitky tak není zřejmé, čemu žalobci nerozumějí a proč je pro ně toto srozumitelné posouzení nepřezkoumatelné.   6)  Žalobci v odvolání namítli, že stanovení okruhu účastníků v odůvodnění je rovněž nepřezkoumatelné, okruh účastníků musí být stanoven a odůvodněn. K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že žalobci jsou účastníky řízení podle § 85 odst. 2 písm. b stavebního zákona jako osoby, jejichž vlastnické právo k sousedním stavbám může být územním rozhodnutím přímo dotčeno. Hájí tedy v územním řízení své vlastnické právo a svá procesní práva. Žalobci neuvádějí, o jaké ustanovení závazného právního předpisu opírají své tvrzení o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí kvůli okruhu účastníků řízení. Podle § 69 odst. 2 správního řádu (stavební zákon žádnou zvláštní úpravu této otázky neobsahuje) se v písemném vyhotovení rozhodnutí uvedou jména a příjmení všech účastníků. Na str. 6 rozhodnutí správního orgánu I. stupně jsou uvedeni účastníci řízení - mimo jiné Ing. Ivan Miller a Zina Millerová. Žádný z žalobců ve výčtu účastníků řízení nechybí, jsou uvedena jejich jména a příjmení. Žádný další účastník řízení nenamítal, že v napadeném rozhodnutí není uveden.   7)  Žalobci dále v odvolání namítli, že při nahlížení do podkladů dne 3.3.2010 zjistili, že podklady ve spise nejsou doloženy v originále. Není ověřitelné, zda tyto podklady mohly být použity pro vydání rozhodnutí. K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že žádný právní předpis neukládá žadateli, aby do spisu založil originály podkladů. Stavební úřad odpovídá za to, že kopie dokladů založených ve správním spise odpovídají originálům. Pokud měli žalobci jakékoliv pochybnosti o kopiích dokladů založených ve spise, mohli je uplatnit nejpozději při posledním ústním jednání. Není tedy pravda, že není ověřitelné, zda kopie odpovídají originálům dokladů. Možnost ověřit kopie podkladů s originály účastníci v řízení měli. Znění uplatněné odvolací námitky však nenasvědčuje tomu, že by žalobci namítali proti konkrétnímu dokladu. Lze tak shrnout, že předložení originálů dokladů mohli účastníci řízení, vzhledem k zásadě koncentrace řízení, uplatnit nejpozději při posledním ústním jednání. Protože v odvolání neuvádějí rozpor kopie žádného konkrétního dokladu s originálem, nelze tuto jejich námitku považovat za důvodnou.   8)  Žalobci v odvolání namítli, že trvají na svých námitkách, které byly zamítnuty, aniž se stavební úřad s těmito námitkami řádně vypořádal (např. denní osvětlení, oslunění, pohoda bydlení). Ve vztahu k této odvolací námitce žalovaný uvedl, že o námitce snížení oslunění domu žalobců rozhodl stavební úřad na str. 4 pod písm. o) tak, že námitku zamítá. Zamítnutí této námitky odůvodnil tím, že dům č.p. 798 je vůči domu č.p. 455 orientován v severozápadním směru. Dle dokumentace záměru zůstane zachována vzájemná odstupová vzdálenost fasád protilehlých objektů, stejně tak nebude změněna výška domu č.p. 798, dojde tedy jen k prodloužení jihovýchodní fasády domu č.p. 798 a dostavbě v celém výškovém profilu. Odstupová vzdálenost mezi oběma objekty bude větší, než je výška domu č.p. 798, jak je doloženo v dokumentaci na výkresu č. 9 sklopené fasády. Při místním šetření stavební úřad shledal, že okna obytných místností domu č.p. 455 jsou orientována především na jihovýchodní a severovýchodní stěně domu. S  ohledem na polohu slunce v průběhu dne, kdy proslunění a oslunění oken domu č.p. 455 probíhá z jižního směru, zastává stavební úřad názor, že severozápadně položený dům č.p. 798 nemůže zhoršit kvalitu prostředí a pohodu bydlení v nemovitosti č.p. 455. Žalovaný posoudil toto odůvodnění jako zcela srozumitelné, věcně správné a dostatečné. Vzdálenost staveb, jejich orientace vzhledem ke  světovým stranám a umístění oken obytných místností v domě žalobců jsou podle jeho názoru skutečnostmi, které dostatečně potvrzují správnost úsudku stavebního úřadu, že umístěná změna stavby nemůže ovlivnit oslunění a denní osvětlení stavby žalobců pod normové hodnoty. Žalobci neuvádějí, s kterými skutečnostmi uvedenými v odůvodnění námitky nesouhlasí. Námitku ohledně oslunění a denního osvětlení tak pro její nekonkrétnost nelze posoudit jako důvodnou. Žalovaný dále uvedl, že o námitce snížení pohody bydlení a hodnoty nemovitosti rozhodl stavební úřad na str. 4 rozhodnutí pod písm. s) tak, že tuto námitku zamítl. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, že je toho názoru, že uvedený záměr dostavby domu č.p. 798 nemůže znamenat snížení hodnoty sousední nemovitosti o desítky procent. V průběhu stavby logicky dochází ke snížení pohody bydlení v okolí stavby, nicméně jde o jev dočasný, který nemůže mít po dokončení trvalý vliv na pohodu bydlení v okolí. Stavební úřad v podmínce č. 22 stanovil žadateli povinnost doložit ke stavebnímu řízení plán organizace výstavby a přijatých opatření k minimalizaci negativního vlivu v průběhu výstavby na okolí. Z námitky žalobců není dle žalovaného zřejmé, jak může záměr zasáhnout do pohody bydlení mimo negativní vlivy při provádění stavby. Pojem pohody bydlení jako souhrn činitelů a vlivů, které přispívají ke zdravému bydlení, je dán jednotlivými složkami životního prostředí, jako je čistota ovzduší, hluk, zápach apod., které se posuzují v jednotlivostech i ve vzájemných souvislostech. Záměr spočívá v nástavbě a přístavbě stávajícího rodinného domu na bytový dům o třech bytech. Funkce bydlení tedy totožná s funkcí, jakou má dům žalobců. Posuzovaný záměr s funkcí bydlení není zdrojem znečištění ovzduší, zdrojem hluku či jiných emisí, které by mohly překračovat normové hodnoty. Žalovaný proto došel rovněž k závěru, že umístěným záměrem objektivně nemůže být snížena pohoda bydlení. Pokud jde o snížení pohody bydlení po dobu stavby, budou opatření k minimalizaci negativních dopadů ze stavební činnosti řešeny v dokumentaci ke stavebnímu řízení a ve stavebním povolení.   9) Žalobci v odvolání namítli, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně nevymezuje podmínky pro požadovanou změnu stavby, jak vyžaduje § 81 odst. 1 stavebního zákona a § 11 vyhlášky č. 503/2006 Sb. K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že pro změnu stavby stanovilo rozhodnutí správního orgánu I. stupně 21 podmínek. Stavební úřad odůvodnil soulad využití s ÚPn, urbanistické a architektonické podmínky pro zpracování projektové dokumentace, zejména podmínky č. 1 až 8 pro urbanistické řešení a podmínky č. 9, 10 a 13 týkající se objemu a barevnosti změny stavby, tj. architektonického řešení. Záměr spočívá ve změně stavby, nikoli ve změně využití území. Podmínky vyplývající ze závazných stanovisek stavební úřad převzal do podmínek územního rozhodnutí (podmínka č. 22b a 22c). Napojení stavby na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu je stanoveno v podmínkách 12, 15, 16. a 17. Ochrana práv k nemovitostem je z rozhodnutí zřejmá. Stavba bude realizována na pozemcích ve vlastnictví žadatele a přípojky pro dešťovou a splaškovou kanalizaci též na pozemku č. parc. 2113/2 k.ú. Ruzyně, u kterého je doložen souhlas vlastníka hl.m. Prahy. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně je zřejmé, že byl zkoumán vliv záměru na sousední objekty a soulad s vyhláškou č. 26/1999 Sb.hl.m. Prahy o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška OTPP“). Žalovaný závěrem konstatoval, že daná odvolací námitka je zcela nekonkrétní, neuvádí, které podmínky konkrétně považuje odvolatel za neúplné či chybějící, a proto ji nelze posoudit jako důvodnou.   10) Žalobci dále v odvolání namítli, že stavební úřad se nevypořádal s námitkou, že pozemky stavby se nacházejí ve stabilizovaném území, kde funkce území byla již naplněna. K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že stavební úřad tuto námitku zamítl ve výroku rozhodnutí pod písm. f) a v odůvodnění pak uvedl, že záměr řeší rozšíření stávající stavby, sloužící k bydlení a navýšení bytových jednotek ze stávající jedné na tři. Nejedná se tedy o umístění novostavby v daném území. Svým objemem a kapacitou 3 bytových jednotek je objekt srovnatelný s rodinným domem, svou kapacitou a hmotou nepřevyšuje úroveň okolní zástavby v oblasti. Z hlediska zvýšení dopravního zatížení v lokalitě záměr řeší dopravu v klidu plně na vlastním pozemku a v souladu s požadavky vyhlášky OTPP. K záměru vydal kladné stanovisko dotčený orgán - silniční správní úřad. Změna kapacity objektu na 3 bytové jednotky nemůže znamenat nárůst zatížení lokality z dopravního, emisního nebo bezpečnostního hlediska nad úroveň běžnou v urbanizovaném prostoru daného typu. Žalovaný posoudil toto odůvodnění jako dostatečné s tím, že skutečnost, že území je stabilizované, tzn., že pro výstavbu v tomto území nejsou stanoveny žádné koeficienty zástavby, neznemožňuje provádět změny stávajících staveb, případně umisťovat nové stavby na nezastavěných pozemcích, které jsou svou velikostí a tvarem vhodné k zástavbě. ÚPn stanoví funkční využití staveb umisťovaných v dané ploše, nikoli - jak tvrdí žalobci - že „funkce území byla naplněna“.   11) Žalobci namítli, že prosté konstatování stavebního úřadu, že nové požadavky vyvolané změnou na bytový dům a navýšením bytových jednotek jsou řešeny v souladu s požadavky vyhlášky OTPP, případně vyhlášky č. 137/1998 Sb., je zcela nedostatečné. K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že stavební úřad se v odůvodnění rozhodnutí kromě obecného konstatování, že záměr je v souladu s vyhláškou OTPP, zabýval souladem záměru s jednotlivými ustanoveními vyhlášky v odůvodnění zamítnutí jednotlivých námitek účastníků (str. 7-12). Pokud jde o důsledky záměru spočívajícího v nástavbě a přístavbě stávajícího rodinného domu, který umístěním záměru nesplňuje již požadavky na rodinný dům, nýbrž vyhovuje definici domu bytového, žalovaný k tomu uvedl, že v daném území se nacházejí převážně rodinné domy, případně domy bytové, které však pouze mírně překračují omezení stanovená pro rodinný dům. Fotografie objektů nacházejících se v daném území jsou součástí projednané dokumentace. Navrženou změnou stavby rodinného domu dochází k nárůstu bytových jednotek na tři. Tři bytové jednotky může mít i dům rodinný (čl. 3 odst. 1 m) vyhlášky OTPP). Namísto podkroví charakterizujícího rodinný dům bude mít stavba plné třetí nadzemní podlaží s plochou střechou. Stavba tedy odpovídá urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí a nevymyká se způsobu stávající zástavby (čl. 4 odst. 1 vyhlášky OTPP), protože překračuje omezení daná pro rodinný dům tím, že místo podkroví má plné třetí nadzemní podlaží. Nevymyká se tedy charakteru stávající zástavby, kde převažují rodinné domy.   12)  Objekt není podle žalobců v souladu s urbanistickým charakterem lokality a vzhledem okolních staveb, ani nevyhovuje čl. 4 odst. 1 a 2 vyhlášky OTPP, konstatování souladu je nepřezkoumatelné. K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že žalobci neuvádí žádnou skutečnost, která by nasvědčovala tomu, že záměr není v souladu s urbanistickým charakterem dané lokality. Hmota stávajícího rodinného domu se zvětšuje směrem do zahrady o 4,8 m při zachování šířky i výšky stávajícího domu. Nemění se odstupy staveb. Poloha garáže, vjezd a hlavní vstup na pozemek zůstávají dle stávajícího stavu. Změna stavby je řešena tak, aby byla zachována stávající uliční čára. Všechny tyto okolnosti nasvědčují tomu, že záměr odpovídá požadavkům čl. 4 odst. 1 a 2 vyhlášky OTPP, včetně vlivu na pohodu bydlení, jak je uvedeno výše pod bodem 8.   13) Žalobci namítli, že pozemky stavby budou natolik zastavěny, že nezbývá prostor pro zařízení staveniště, dojde k zatížení okolí, zejména sousední nemovitosti ve vlastnictví žalobců, nad míru přiměřenou. K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že podle projednané dokumentace nepřesáhne zastavěná plocha 30 % plochy pozemku stavby. Zbývá tedy zcela dostatečný prostor pro zařízení staveniště na vlastním pozemku (v souladu s podmínkou č. 22a). Minimalizace negativních důsledků provádění stavby bude řešena v projektové dokumentaci, která podle přílohy 1 k vyhlášce č. 499/2006 Sb., musí obsahovat část „zásady organizace výstavby“, řešící tuto problematiku.   14) Žalobci v odvolání trvají na námitce, že v důsledku realizace záměru dojde ke snížení oslunění jejich budovy a že návrh nesplňuje požadavky čl. 23 a 24 vyhlášky OTPP. K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že její nedůvodnost odůvodnil stavební úřad ve svém rozhodnutí a žalovaný pod bodem 8 výše. Stavební úřad nepožadoval doložit studii oslunění a denního osvětlení, protože vzhledem k orientaci záměru vůči domu žalobců v severozápadním směru, vzhledem k vzájemnému odstupu staveb, který se nemění, výšce objektu po změně stavby, která bude nižší než odstupová vzdálenost mezi oběma nemovitostmi a situování oken obytných místností v domě žalobců mohl dostatečně posoudit nedůvodnost požadavku na vypracování studie.   15)  Žalobci nesouhlasí se zamítnutím námitek ohledně snížení hodnoty jejich sousední budovy až o desítky procent v době výstavby i dlouhodobě. K této odvolací námitce žalovaný poznamenal, že je obsažena již pod bodem 8 a k tvrzení o snížení hodnoty budovy žalobců doplnil, že stavební úřady vycházejí z toho, že vlastnická práva účastníků jsou rovnocenná. Pokud je způsob zástavby sousedního pozemku v souladu s požadavky stavebního zákona a prováděcích předpisů, nelze jej posuzovat jako porušení vlastnického práva k sousednímu pozemku či stavbě.   16) Žalobci trvají na námitce, že změnou funkce stavby na bytový dům dochází k obcházení čl. 50 odst. 12 písm. a) a další vyhlášky OTPP. K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že záměrem se nemění funkce bydlení, ta zůstává stejná. Stavební úřad to zcela srozumitelně uvádí v odůvodnění zamítnutí této námitky na str. 8. ÚPn umožňuje ve funkční ploše OB – čistě obytné umisťovat stavby pro bydlení, a to jak rodinné domy, tak domy bytové. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně je zřejmé, že změnou stavby předmětný objekt již nebude splňovat parametry stanovené pro rodinné domy v čl. 3 odst. 1 písm. m) vyhlášky OTPP - nejvýše tři byty, dvě nadzemní a jedno podzemní podlaží a podkroví. Objekt se svým charakterem stává domem bytovým podle čl. 3 odst. 1 písm. b) vyhlášky OTPP. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně též vyplývá, že záměr překračuje parametry rodinného domu tím, že stavba bude mít třetí nadzemní podlaží místo podkroví. Pozemek stavby svou velikostí a tvarem umožňuje umístění navrhované změny stavby. Ačkoli se na posouzení souladu záměru nevztahuje čl. 50 odst. 12a) vyhlášky OTPP, nepřekračuje zastavěnost pozemku bytovým domem 30 % plochy pozemku stanovené pro rodinné domy.   17)  Stavební úřad podle žalobců neprokázal, že realizací záměru nedojde k překročení hygienických limitů hluku jako zásadního parametru vlivu na životní prostředí, limitů znečištění, nepředložil studii oslunění a zastínění. K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že stavební úřad pro realizaci záměru v územním rozhodnutí stanovil podmínky pro zpracování projektové dokumentace a plán organizace výstavby. V podmínkách č. 22 písm. b), d) a e), stanovil, že projektová dokumentace bude zpracována tak, aby při provádění stavebních prací nebyly překročeny stanovené limity akustického tlaku, budou přijata opatření k minimalizaci zatěžování okolí stavby prachem a hlukem a pro nakládání s odpady ze stavební činnosti. Pokud se týká opakované námitky, že nebyla požadována studie oslunění a zastínění, odkázal žalovaný na odůvodnění bodu 8. Posouzení záměru dotčenými orgány v  územním řízení ukládá § 90 písm. d) stavebního zákona. Souhlasná stanoviska dotčených orgánů jak z hlediska ochrany před hlukem, ochrany ovzduší, ochrany přírody a krajiny byla v řízení doložena. V územním řízení bylo prokázáno, že změna stavby neobsahuje žádné zdroje hluku, znečištění, zásahů do přírody a krajiny, kterými by mohlo dojít k překročení limitů.   18)  Žalobci v odvolání trvají na námitce, že chybí souhlasné stanovisko obce dle § 15 odst. 5 zákona č. 239/2000 Sb. o integrovaném záchranném systému, přičemž odůvodnění stavebního úřadu je nesprávné. K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že podle ustanovení § 15 odst. 5 zákona č. 239/2000 Sb., je obecní úřad dotčeným orgánem z hlediska ochrany obyvatelstva při rozhodování o umisťování a povolování staveb a změnách staveb. V hl.m. Praze je pověřeným dotčeným orgánem Magistrát hl.m. Prahy, odbor krizového řízení. Souhlasné závazné stanovisko tohoto dotčeného orgánu ze dne 16.11.2009 č.j. S-MHMP 849050/2009/OKR, podle kterého se v oblasti stavby nenachází žádné evidované stavby civilní ochrany, je založeno ve správním spise. Odůvodnění zamítnutí námitky na str. 11 rozhodnutí správního orgánu I. stupně není dle žalovaného úplné a na citované stanovisko odboru krizového řízení Magistrátu hl.m. Prahy neodkazuje, a žalovaný proto odůvodnění zamítnutí této námitky tímto doplňuje.   19) Žalobci dále v odvolání namítli, že stavební úřad zamítl námitku, že koordinované závazné stanovisko ÚMČ obsahuje kromě závazných stanovisek také vyjádření, které nemělo být součástí stanoviska. K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že ustanovení § 4 odst. 6 upravuje vydávání koordinovaného stanoviska orgánů veřejné správy. Podle § 90 písm. e) stavebního zákona musí stavební úřad posoudit soulad záměru s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů. Je tedy zcela nerozhodné, zda je v řízení předloženo „závazné stanovisko“ či „stanovisko koordinované”. Napadené stanovisko Úřadu městské části Praha 6 ze dne 29.5.2009 má dvě části. Část A) obsahuje vyjádření k záměru z hlediska městské části jako účastníka řízení podle zvláštního zákona (zákona o hl. m. Praze), ve které se uvádí, že záměr byl projednán rovněž v komisi územního rozvoje a je v navrhovaném rozsahu akceptovatelný. Část. B obsahuje závazná stanoviska z hlediska dotčených orgánů, tedy stanoviska vydaná městskou částí v přenesené působnosti. Z uvedené odvolací námitky není dle žalovaného zřejmé, jakou právní vadu žalobci předloženému stanovisku vytýkají. Skutečnost, že v části A obsahuje stanovisko městské části vydané v samostatné působnosti, jistě nemá vliv na formální a obsahovou správnost části B, která obsahuje posouzení záměru dotčenými orgány podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, podle zákona č. 114/1992 sb., o ochraně přírody a krajiny, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší.   20) Žalobci trvají na námitce, že nebylo vydáno koordinované závazné stanovisko Magistrátem hl.m. Prahy, čímž došlo k porušení ustanovení § 4 odst. 6 stavebního zákona. K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že, jak již uvedl výše, je pro posouzení souladu záměru v územním řízení zcela nepodstatné, zda se dotčené orgány vyjádřily formou závazného stanoviska, či zda orgán veřejné moci vydal koordinované závazné stanovisko. Žalovaný k tomu dodal, že stavební úřad nemůže zasahovat do organizace úřadů veřejné správy.   21) Žalobci dále namítli, že dokumentace neobsahuje informaci, že stavba se nachází v ochranném pásmu letiště, jak požaduje stanovisko Letiště Praha. K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že umisťovaná stavba se nachází v zóně „A“ ochranného pásma letiště Praha - Ruzyně, které bylo vymezeno územním rozhodnutím č.j. 127080/98 ze dne 3.7.1998. V této zóně „A“ ochranného pásma byl určen pro novou bytovou výstavbu tento režim: „Povinné předložení průkazu o splnění limitu pro vnitřní hluk při kolaudaci“. Z uvedeného vyplývá, že omezení z citovaného rozhodnutí o ochranném pásmu se týkají stavebního, případně kolaudačního řízení, protože jsou řešeny v projektové dokumentaci. V územním řízení byla tato skutečnost zohledněna, a to stanovením podmínky pro zpracování projektové dokumentace č. 22 c) v rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Projektová dokumentace ke stavebnímu řízení bude řešit použití vhodných stavebních materiálů, oken a dveří při realizaci záměru. V územním řízení rozhodoval stavební úřad o námitce žalobců, kteří požadovali doplnění dokumentace o řešení protihlukových opatření. Tuto námitku zamítl a zamítnutí odůvodnil na str. 11 s poukazem na pozdější souhlasné vyjádření Letiště Ruzyně ze dne 27.8.2009. Protihluková opatření se netýkají územního řízení, nýbrž následného řízení stavebního, jak již žalovaný uvedl výše.   22)  Žalobci trvají na námitce, že dokumentace uvádí chybný údaj o nové zastavěnosti pozemku (namísto 31, 72 % uvádí chybně 29,7 %). K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že dokumentace obsahuje konkrétní údaje o zastavěné ploše na jednotlivých pozemcích. Pozemek č. parc. 827/2 - celková plocha 424 m2, zastavěná plocha 49,84 m2, pozemek č. parc. 827/3 - celková výměra 108 m2, zastavěná plocha l08 m2, celková plocha pozemků 532 m2, zastavěná plocha celkem 157,84 m2 , tj. 29,7%. Tvrzení žalobců, že zastavěná plocha činí 31,27 %, není doloženo výpočtem. Žalobci ani nezpochybňují v dokumentaci uvedené údaje, ze kterých žadatelem doložený výpočet vychází. Protože se v posuzovaném případě nejedná o umístění rodinného domu, není splnění 30 % zastavěnosti pozemku podmínkou souladu záměru s čl. 50 odst. 12 písm. a) vyhlášky OTPP. Ačkoli pro změnu stavby bytového domu toto ustanovení neplatí, bylo v územním řízení prokázáno, že navrhovaný záměr z hlediska zastavěnosti pozemku nepřekračuje limity stanovené pro dům rodinný.   23) Žalobci trvají na námitce, že výškové poměry dle návrhu nesplňují požadavky čl. 22 odst. 3 vyhlášky OTPP. K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že tento požadavek stanoví, že úroveň podlahy obytné místnosti musí ležet alespoň 150 mm nad nejvyšší úrovní upraveného terénu pásu pozemku o šířce 3 m hraničícího s touto místností Tento požadavek je podle „řezů“, které jsou součástí projednané dokumentace, splněn. Stavební úřad na místě nezjistil skutečnosti, které by zpochybňovaly správnost dokumentace. Žalobci pak neuvádějí žádné konkrétní tvrzení, které by zpochybnilo údaje obsažené v dokumentaci.   24)  Žalobci trvají na námitce, že v předložené projektové dokumentaci se uvádí, že na střeše stavby budou umístěna ojedinělá technologická zařízení. Tato zařízení nejsou nijak specifikována, a to co do rozměrů ani co do hluku. Dne 26.1.2010 bylo ještě v technické zprávě DUR psáno, že výška bytového domu je 9.55 m a že může být zvýšena až o 1 m nad atikou umístěním ojedinělých technologických zařízení.Tato informace ke dni 17.3.2010 již v DUR není, ačkoli dokumentace má stále stejné datum zpracování 7/2009 Z této skutečnosti dle žalobců vyplývá naprostá nevěrohodnost a neaktuálnost vyjádření a stanovisek dotčených orgánů a vlastníků veřejné infrastruktury k současnému stavu DUR. K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že rozhodnutím správního orgánu I. stupně nejsou umístěna žádná technologická zařízení na střeše objektu. Pokud by záměr obsahoval umístění zařízení, která vyžadují vydání rozhodnutí v územním řízení, domáhal by se jistě tohoto umístění především žadatel. Výška domu je v územním rozhodnutí určena jednoznačně.   25)  Žalobci trvají na námitce, že dle vyjádření odboru územního plánu hl.m. Prahy ze dne 1.7.2009 nelze část pozemku dotčeného záměrem žadatelů parc. č. 827/1 k.ú. Ruzyně oplotit. Stavební úřad se nijak nevypořádal s podnětem, že se jedná o nepovolenou stavbu. K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že oplocení pozemku č. parc. 827/1 k.ú. Ruzyně není předmětem rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Tento pozemek není ve výčtu pozemků dotčených stavbou uveden. V podmínce č. 14 se jedná o oplocení pozemku č. parc. 827/2, nikoli 827/1.    V závěru odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že řízení bylo zahájeno podáním žádosti dne 5.8.2009. Stavební úřad oznámil zahájení řízení a nařídil ústní jednání na 12.10.2009. Podle podpisů protokolu z tohoto jednání se jej účastnili i žalobci, kteří namítali, že oznámení a informace o záměru nejsou v souladu s právními předpisy. Stavební úřad nařídil druhé ústní jednání na 3.12.2008, kterého se zúčastnil Ing. Ivan Miller a Mgr. Radim Palatý, kteří opět namítali, že informace o záměru neměla náležitosti § 8 vyhlášky č. 503/2006 Sb. Stavební úřad proto nařídil třetí ústní jednání na 26.1.2010, kterého se zúčastnili Ing. Ivan Miller a Mgr. Radim Palatý. Účastníci řízení uplatnili při ústních jednáních své námitky. Žalovaný neshledal v řízení žádné nedostatky, které by měly za následek nezákonnost rozhodnutí stavebního úřadu, a rovněž v uvedeném rozhodnutí nezjistil pochybení, která by mohla způsobit jeho nezákonnost nebo věcnou nesprávnost.   Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobci domáhali zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V žalobě nejprve uvedli, že jsou spoluvlastníky nemovitostí (budovy č.p. 455 na pozemku parc.č. 825, tohoto pozemku a pozemku parc.č. 826 v k.ú. Ruzyně) a byli účastníky řízení o územním rozhodnutí z titulu svých vlastnických práv k sousedním pozemkům a stavbám na nich. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně (označovaným dále též jako „územní rozhodnutí“) a napadeným rozhodnutím byli zkráceni na svých právech, resp. postupem správního orgánu byli zkráceni na právech, která jim příslušejí, takovým způsobem, že to mělo za následek nezákonné rozhodnutí. Nezákonnost rozhodnutí spatřují žalobci zejména v tom, že:   - rozhodnutí nebylo vydáno v souladu se stavebním zákonem a jeho prováděcími předpisy, -  nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, -  rozhodnutí se opírá o nesprávný výklad prováděcích předpisů, -  rozhodnutí není právně zdůvodněno, -  nebyly řádně vypořádány námitky účastníků řízení.   Tvrzení o tom, že byli rozhodnutími správních orgánů obou stupňů zkráceni na svých právech, žalobci následně konkretizovali v celkem 23 žalobních bodech (námitkách), přičemž zároveň odkázali i na důvody uvedené v jejich odvolání proti územnímu rozhodnutí.   1) Žalobci konstatovali, že v odvolání proti územnímu rozhodnutí poukazovali na vady územního rozhodnutí i nedostatky jeho zveřejnění a podali podnět k prohlášení nicotnosti územního rozhodnutí. Jako hlavní důvody uváděli, že územní rozhodnutí bylo zveřejněno v rozporu s § 25 odst. 2 ve spojení s § 26 odst. 1 správního řádu, neobsahuje datum vydání, označení oprávněné úřední osoby ani označení všech účastníků ve výrokové části. Územní rozhodnutí mělo být vydáno dne 17.2.2010, jak o tom svědčí jeho vyhotovení založené ve spise odboru výstavby Úřadu městské části Praha 6. Tato skutečnost je však v rozporu s údajem uvedeným na oficiálním serveru Úřadu městské části Praha 6 v sekci úřední deska, kde bylo uvedeno, že územní rozhodnutí bylo na úřední desce prostřednictvím dálkového přístupu „vystaveno“ od 16.02.2010 do 04.03.2010; samotné datum vydání rozhodnutí publikované na tomto serveru neobsahovalo, jak o tom svědčí tisk obrazovky z  úřední desky přístupné na stránkách oficiálního serveru úřadu. Pokud bylo územní rozhodnutí vydáno dne 17.2.2010, nemohlo být zveřejněno na úřední desce Úřadu městské části Praha 6 již dne 16.2.2010. Jedná se tedy o zmatečné rozhodnutí, které bylo zveřejněno v rozporu s § 25 odst. 2 ve spojení s § 26 odst. 1 správního řádu, a nemohlo tudíž vyvolat účinky doručení v souladu s právními předpisy. Žalovaný k těmto námitkám žalobců uvedl, že písemné vyhotovení územního rozhodnutí splňuje náležitosti § 68 a 69 správního řádu a že zveřejnění písemného vyhotovení rozhodnutí na úřední desce (§ 26 odst. 1 správního řádu) a zveřejnění rozhodnutí způsobem umožňujícím dálkový přístup (§25 odst. 2 správního řádu) nelze zaměňovat. V rozporu s tím, co bylo uvedeno na úřední desce oficiálního serveru Úřadu městské části Praha 6 (tj. datum publikace 16.02.2010), žalovaný uvádí, že „na úřední desce (§ 25 odst. 2 správního řádu) bylo napadené rozhodnutí zveřejněno od 17.2.2010 do 4.3.2010“ a že „pokud jde o zveřejnění rozhodnutí způsobem umožňujícím dálkový přístup, stanoví § 25 odst. 1 správního řádu povinnost správního orgánu zveřejnit rozhodnutí též způsobem umožňujícím dálkový přístup, bez dalších podrobností.“   S tímto posouzením žalobci nesouhlasí, když je zcela jasně dáno zákonem, že obsah úřední desky se zveřejňuje i způsobem umožňujícím dálkový přístup (§ 26 odst. 1 správního řádu). Již z toho je zřejmé, že obsah úřední desky zveřejňovaný dálkovým přístupem musí odpovídat tomu, co je uvedeno na úřední desce. Zákon nestanoví, že její obsah může být odlišný. Proto je standardní praxí správních orgánů, které mají povinnost zveřejňovat svá rozhodnutí na úřední desce, že prostřednictvím dálkového přístupu zveřejňují kopie rozhodnutí např. v naskenované podobě, která se shoduje s vyhotovením rozhodnutí, které je založeno ve spise. V daném případě však bylo územní rozhodnutí publikováno ve formátu a obsahu, který zjevně neodpovídal písemnému vyhotovení územního rozhodnutí založenému ve spise stavebního úřadu. Územní rozhodnutí nesplňovalo ani všechny náležitosti stanovené v § 69 odst. 1 správního řádu, neboť neobsahovalo datum vydání, nebo zřejmě takové datum vydání neodpovídalo skutečnosti a rovněž neobsahovalo označení oprávněné úřední osoby v souladu s právními předpisy. Žalovaný rovněž zamítl námitku žalobců, že územní rozhodnutí neobsahuje ve výrokové části označení účastníků podle § 27 odst. 1 správního řádu. Jak žalobci v odvolání uvedli, na str. 5 územního rozhodnutí jsou uvedeni pouze žadatelé a „Hl.m. Praha“ a „MČ Praha 6“, ostatní účastníci řízení ve výrokové části územního rozhodnutí nejsou označeni, přestože stavební úřad byl povinen je z úřední povinnosti zjistit, a to zejména za použití § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona. Nadto sami žadatelé ve své žádosti o územní rozhodnutí označili v části VIII. některé možné další účastníky řízení.   Dle názoru žalobců by bylo zjevně proti smyslu zákona, aby si osoby, které by mohly mít postavení účastníků řízení, musely samy zjišťovat, zda mají či nemají postavení účastníka řízení, jestliže se toto jejich postavení odvíjí zejména z pozice vlastníků sousedících nemovitostí, a tudíž po nich nelze spravedlivě požadovat, aby vždy, když je zveřejněna jakákoli informace o zahájení územního řízení, kde jsou označeny pouze nemovitosti dotčené záměrem, samy prověřovaly, zda jim z tohoto titulu náleží postaveni účastníka řízení či nikoli. Proto ve všech správních rozhodnutích musí být vždy vyjmenováni všichni účastníci řízení, přičemž postačí jejich jméno a příjmení. Je povinností stavebního úřadu po celou dobu vedeného stavebně správního řízení sledovat okruh účastníků řízení. Fyzická či právnická osoba musí být i v případech doručování veřejnou vyhláškou seznámena s tím, zda má v řízení podle stavebního zákona postavení účastníka řízení.   Vadou rozhodnutí spočívající v neuvedení jmen a příjmení všech účastníků řízení dle § 69 odst. 2 správního řádu trpí rovněž napadené rozhodnutí, a je tudíž nicotné. Z uvedeného dle žalobců vyplývá, že žalovaný se s jejich námitkami vypořádal nesprávně a soud by měl rozsudkem vyslovit nicotnost napadeného rozhodnutí i územního rozhodnutí dle § 77 odst. 2 správního řádu.   2) Žalobci dále namítli nesprávnost závěru žalovaného, že oznámení o zahájení územního řízení a pozvání k veřejnému ústnímu jednání obsahuje dostatek informací o záměru a je dostatečně určité. V rámci konání veřejného ústního jednání (naposledy dne 26.1.2010) opakovaně vznesli námitku, že oznámení o zahájení územního řízení a pozvání k veřejnému ústnímu jednání (č.j. MCP6 084315/2009) nebylo řádně oznámeno účastníkům řízení uvedeným v § 85 odst. 2 stavebního zákona, tj. že v něm nebyli uvedeni a označeni všichni účastníci řízení. Účastníky územního řízení jsou vedle žadatelů a obce, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn, rovněž osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno (§ 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona). Stavebnímu úřadu tedy muselo být známo, kdo jsou tyto osoby, např. pouhým nahlédnutím do příslušné evidence katastru nemovitostí, a pokud nikoli, byl povinen to zjistit. I samotní žadatelé ve své žádosti o územní rozhodnutí označili některé možné další účastníky řízení. Jestliže tak stavební úřad neučinil, porušil procesní práva účastníků řízení, neboť jeho povinností bylo stanovit okruh účastníků pro příslušné řízení, a to takovým způsobem, aby tito účastníci mohli být jednoznačně identifikováni a mohli uplatňovat svá práva v rámci územního řízení.   3) Žalobci nesouhlasí se zamítnutím jejich námitky, že v textu oznámení o zahájení územního řízení a pozvání k veřejnému ústnímu jednání dle § 87 odst. 1 stavebního zákona není v rozporu s ust. § 87 odst. 1 stavebního zákona uveden počet bytových jednotek v umisťovaném záměru. Poukazují na to, že žalovaný na str. 5 napadeného rozhodnutí sám konstatoval, že „počet bytových jednotek v domě skutečně nebyl v oznámení uveden.“ Přesto žalovaný dále uvedl, že text oznámení byl dostatečně určitý a že neuvedením počtu bytů v oznámení stavební úřad neporušil žádnou zákonnou povinnost. Stavební úřad však tyto údaje v oznámení uvedl pouze nedostatečně a nepřesně. Svou zákonnou povinnost tak nesplnil.    Žalobci mají za to, že na základě skutečností uvedených pod body 2. a 3. došlo ke zkrácení účastníků na jejich právech v rámci územního řízení, a proto nebylo možné konat ústní jednání a místní šetření ve stanoveném termínu (tj. 26.1.2010) a lhůta k podání námitek účastníky řízení a připomínek veřejnosti nemohla v tomto termínu ani účinně skončit.   4) K odvolací námitce žalobců, že po konání posledního veřejného ústního jednání dne 26.1.2010 došlo k doplnění podání a založení nových podkladů do spisu, žalovaný uvedl, že již nebyly doplňovány žádné podklady pro rozhodnutí a že tato námitka je zjevně účelová a nepravdivá. Žalobci však na uvedené námitce trvají, když minimálně do spisu stavebního úřadu bylo založeno rozhodnutí odboru dopravy a životního prostředí Úřadu městské části Praha 6 č.j. MCP6 084017/2009, SZMCP6084017/2009 ze dne 27.1.2010, tj. podklad vydaný dne následujícího po dni, kdy se konalo veřejné ústní jednání. Žalobci z uvedeného důvodu trvají na tom, že jim nebyla dána možnost seznámit se s těmito podklady a vyjádřit se k nim před vydáním rozhodnutí ve věci samé, čímž došlo k zásadnímu porušení § 36 odst. 3 správního řádu. Pokud žalovaný cit. rozhodnutí odboru dopravy a životního prostředí Úřadu městské části Praha 6 ve spise nenalezl, vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a jeho rozhodnutí je stiženo vadou.   5) Žalobci dále namítli, že žalovaný ani stavební úřad se nevypořádali s jejich námitkou, že posouzení souladu záměru s vydanou územně plánovací dokumentací je nepřezkoumatelné a že pouhé konstatování není posouzením. Dle názoru žalobců odůvodnění souladu záměru s územně plánovací dokumentací (územním plánem sídelního útvaru hl.m. Prahy) na str. 5-6 územního rozhodnutí a na str. 5 napadeného rozhodnutí nesplňuje podmínky § 90 písm. a) stavebního zákona. To, zda je záměr žadatele v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací, je jedním ze zákonných předpokladů pro vydání územního rozhodnutí. Z tohoto důvodu musí být posouzení řádně a podrobně odůvodněno. Posouzení souladu předmětné stavby s územním plánem je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Hodnocení, zda předložený záměr splňuje podmínky funkčního využití území, napadené rozhodnutí zcela postrádá, rovněž tak hodnocení, zda je dodržen koeficient podlažních ploch. S odůvodněností této námitky se tedy žalovaný vypořádal nesprávně.   6)  Žalovaný se dle přesvědčení žalobců rovněž nesprávně vypořádal s jejich námitkou, že stanovení okruhu účastníků v odůvodnění územního rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Žalovaný se ve vazbě na rozhodnutí stavebního úřadu nezabýval námitkou žalobců v plném rozsahu, když svou úvahu omezil pouze na konstatování, že ,,na str. 6 napadeného (územního) rozhodnutí jsou uvedeni účastníci řízení - mimo jiné Ing. Ivan Miller a Zina Millerová. Žádný ze žalobců ve výčtu účastníků řízení nechybí, jsou uvedena jejich jména a příjmení. Námitkou ohledně nutnosti účastenství v územním řízení, tj. že okruh účastníků řízení musí být stanoven a odůvodněn tak, aby byl přezkoumatelný, tzn. aby bylo zcela zřejmé a nezpochybnitelné, že jsou současně splněny obě podmínky, na základě kterých může být účastenství v územním řízení přiznáno, se žalovaný dále již vůbec nezabýval. Jeho rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné, stejně jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně. 7) Žalovaný neposoudil správně odvolací námitku žalobců, že při nahlížení do podkladů dne 3.3.2010 zjistili, že podklady ve spise nejsou doloženy v originále, takže není ověřitelné, zda tyto podklady mohly být použity pro vydání rozhodnutí. Povinností stavebního úřadu je rozhodovat na základě originálních podkladů, neboť se jedná o veřejnoprávní řízení. Napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné, stejně jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně.   8) Žalobci nesouhlasí s tím, že žalovaný zamítl jejich odvolací námitky, které byly vzneseny nejpozději při veřejných ústních jednáních konaných dne 12.10.2009, 3.12.2009 a 26.1.2010 a které zamítl rovněž stavební úřad v územním rozhodnutí, aniž by se s těmito námitkami řádně vypořádal. Se zjednodušujícím odůvodněním žalovaného, které neodpovídá skutečnosti, nelze dle žalobců souhlasit.  Jako příklad uvádí tvrzení žalovaného na str. 6 napadeného rozhodnutí, že „...nebude změněna výška domu č.p. 798... neboť dojde ke zvýšení tohoto domu téměř o 0,5 m na úroveň 353,63 (viz řez č.v. 14 a 15). Vedle těchto kót na výkresech se v Souhrnné technické zprávě v čl. l, odst. d) uvádí, že v důsledku úpravy střešní konstrukce bude atika zvýšena o cca 30 cm. Ve výškových kótách jsou rovněž rozpory mezi výkresy řezů a výkresy sklopených fasád. Vzhledem ke stavebnímu řešení stávajícího rodinného domu naroste hmota bytového domu na výšku 353,63 v délce celé stávající terasy, tj. cca 6m a v délce celé přístavby, tj. 4,8m. Celkem se tedy objekt zvýší na uvedenou kótu v délce cca 11 m. Nesprávným tvrzením, že nebude změněna výška, a rozpory v kótách projektové dokumentace dochází i ke zpochybnění správnosti tvrzení, že „odstupová vzdálenost mezi oběma objekty bude větší, než je výška domu č.p. 798, jak je doloženo v dokumentaci na výkresu č. 9 sklopené fasády.“ Nejednoznačné určení skutečné výšky objektu je zásadní vadou, která způsobuje, že územní rozhodnutí je neurčité a nesrozumitelné. Je nutné, aby stavební úřad znovu prověřil správnost podmínek územního rozhodnutí, jimiž stavbu umístil. Dalším příkladem nedostatečného posouzení skutkového stavu žalovaným je dle mínění žalobců tvrzení, že „...okna obytných místností domu č.p.455 jsou orientována především na jihovýchodní a severovýchodní stěně domu. ” (str. 6 napadeného rozhodnutí). Toto tvrzení není zcela přesné, když okno obývacího pokoje domu žalobců č.p. 455 je na jihozápad. Na jihovýchod je okno ložnice, na severovýchod okno kuchyně. Oslunění obývacího pokoje je již v současné době z jihu částečně zastíněno domem č.p. 812/3, situovaným na jih od domu žalobců č.p.455 a v terénu usazeným o cca 9m výše ve svahu. Přístavba a nástavba domu č. p. 798 zastíní dům žalobců č.p. 455 i ze západu. Stavební úřad i žalovaný se tedy nedostatečně zabývali námitkami žalobců, odůvodnění územního rozhodnutí i napadeného rozhodnutí není věcně správné a je tedy zatíženo vadou. Tím došlo ke zkrácení práv žalobců, a to zejména ohledně ochrany jejich vlastnického práva a pohody bydlení. Z tohoto důvodu žalobci trvají na zpracování studie oslunění a zastínění.   Žalobci dále namítli, že žalovaný ani stavební úřad se s výše uvedenými námitkami řádně nevypořádali, místy jsou jejich závěry chybné (např. v případě stanovení odstupových vzdáleností), a zatížili tak správní řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného i územního rozhodnutí, neboť se jedná o námitky vztahující se k některým ze zákonných hledisek pro vydání územního rozhodnutí, jako je například denní osvětlení a proslunění, pohoda bydlení atd.   9) Žalobci rovněž v odvolání namítali, že územní rozhodnutí nevymezuje podmínky pro požadovanou změnu stavby, jak požaduje § 81 odst. 1 stavebního zákona a podmínky, kterými se zabezpečí v souladu s § 11 vyhlášky č. 503/2006 Sb., v platném znění, tj.:   a)  soulad nového využití území s cíli a úkoly územního plánování, zejména s územně plánovací dokumentací, b)  urbanistické a architektonické podmínky pro zpracování projektové dokumentace, která bude řešit začlenění nového využití území do stávajícího prostředí, zachování civilizačních, kulturních a přírodních hodnot v území, ochranu veřejného zdraví a životního prostředí, c)  další podmínky pro projektovou přípravu změny využití území (§ 92 odst. 1  stavebního zákona), d)  podmínky a požadavky vyplývající ze závazných stanovisek dotčených orgánů, e)  napojení území na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu a způsob jeho nezávadného odvodnění, f)  ochrana práv a právem chráněných zájmů vztahujících se k nemovitostem.   Žalovaný k této námitce v napadeném rozhodnutí uvádí, že stavební úřad pro změnu stavby stanovil v územním rozhodnutí podmínky, na některé z nich konkrétně odkazuje, avšak jeho argumentace je dle mínění žalobců zcela nedostatečná a nemůže zakrýt nedostatky územního rozhodnutí. Žalovaný tyto podmínky ani sám jinak blíže nespecifikuje. Žalobci dále trvají na tom, že se  stavební úřad ani žalovaný dostatečně nevypořádali s citovanými závaznými právními předpisy a chybí mj. stále podmínky dle § 11 odst. 2 vyhlášky č. 503/2006 Sb. Odůvodnění vypořádání se s touto námitkou je tedy naprosto nedostačující, neboť žalovaný ani stavební úřad neuvedl, jakým způsobem stanovil tyto nedostačující podmínky a jakými úvahami se řídil. I v případě kladných stanovisek dotčených orgánů je nutné, aby se stavební úřad důsledně zabýval námitkami, a to i z hlediska zajištění pohody bydlení. V této části je napadené i územní rozhodnutí nepřezkoumatelné.   10) Žalobci mají za to, že nebyla dostatečně vypořádána jejich námitka, že pozemky stavby se nacházejí ve stabilizovaném území, kde funkce území byla již naplněna. Žalobci v odvolání rovněž uvedli, že výstavba by znamenala značné zvýšení zatížení v lokalitě (zvýšení hustoty dopravy, nárůst emisí, hluku, zastínění, snížení oslunění stávajících bytů v nejbližších objektech, větší ohrožení bezpečnosti obyvatel sousedních objektů, zvýšení jejich zdravotních rizik). Stavební úřad pouze uvedl, že změna kapacity objektu na 3 bytové jednotky nemůže znamenat nárůst zatížení lokality z dopravního, emisního nebo bezpečnostního nad úroveň běžnou v urbanizovaném prostoru daného typu. Žalovaný posoudil odůvodnění stavebního úřadu jako dostatečné a námitku žalobců posoudil jako nedůvodnou. Konstatoval přitom, že „změna kapacity objektu na 3 bytové jednotky nemůže znamenat nárůst zatížení lokality z dopravního, emisního nebo bezpečnostního hlediska nad úroveň běžnou v urbanizovaném prostoru daného typu.“ Takové paušální a nijak nepodložené odůvodnění by však znamenalo, že změnou stavby jakéhokoli rodinného domu na bytový dům by k žádnému zatížení nikdy nemohlo docházet. V této části je napadené i územní rozhodnutí nepřezkoumatelné.   11) Žalovaný nijak nerozhodl o námitce žalobců, že prosté konstatování stavebního úřadu, že nové požadavky vyvolané změnou na bytový dům a navýšením bytových jednotek jsou řešeny v souladu s požadavky vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl.m. Prahy, případně vyhlášky č. 137/1998 Sb., je zcela nedostatečné. Žalovaný pouze konstatoval, že kromě obecného konstatování, že záměr je v souladu s vyhláškou OTPP, se stavební úřad zabýval souladem záměru s jednotlivými ustanoveními vyhlášky v odůvodnění zamítnutí jednotlivých námitek účastníků na str. 7-12 územního rozhodnutí. Územní rozhodnutí však nesplňuje požadavek na zachování architektonické jednoty celku zakotvené v článku 4 odst. 1 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl.m. Prahy, zejména nerespektuje ustanovení, podle něhož umístění staveb a míra zastavění pozemku musí odpovídat urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí, a ustanovení článku 4 odst. 3 vyhl. č. 26/1999 Sb. hl.m. Prahy, jež stanoví povinnost vytvářet vhodnou urbanistickou, architektonickou vazbu na existující veřejné plochy. V samotném napadeném rozhodnutí se hovoří o tom, že stavba odpovídá urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí a nevymyká se způsobu stávající zástavby. Prováděcí předpisy ale hovoří o zachování architektonické jednoty.   Napadené rozhodnutí je v rozporu se skutkovým stavem věci. Konstatování, že v daném území se nacházejí převážně rodinné domy, případně domy bytové, které však pouze mírně překračují omezení stanovená pro rodinný dům, není dle žalobců pravdivé. Příkladem je blízký čtyřpodlažní bytový dům č.p. 821, který byl dle dostupných informací žalobců postaven bez stavebního povolení a stavba byla legalizována až dodatečně. Takovéto problematické stavby rozhodně nelze používat jako precedens, zvláště když právě tento bytový dům způsobil výrazné zhoršení jak z hlediska dopravního, tak emisního i bezpečnostního nad úroveň běžnou v urbanizovaném prostoru daného typu. Takovou nadměrnou stavbou dle územního rozhodnutí jsou nepřiměřeným způsobem dotčena vlastnická práva žalobců a ostatních majitelů sousedních staveb a pozemků.   12) K námitce žalobců, že plánovaný objekt není v souladu s urbanistickým charakterem lokality a vzhledem okolních staveb, ani nevyhovuje čl. 4 odst. 1 a 2 vyhlášky OTPP, a že tudíž rozhodnutí stavebního úřadu je nepřezkoumatelné, žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že „Námitka neuvádí žádnou skutečnost, která by nasvědčovala tomu, že záměr není v souladu s urbanistickým charakterem lokality“' a dále, že „hmota stávajícího rodinného domu se zvětšuje směrem do zahrady o 4, 8m při zachování šířky i výšky stávajícího domu.“ Toto tvrzení však není pravdivé, neboť, jak již bylo uvedeno v žalobním bodu č. 8, výška stávajícího domu se zvětšila a rovněž se zvětšila i šířka o přístavbu venkovního schodiště. Rozhodnutí tedy bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného a vyhodnoceného skutkového stavu věci, bylo nedostatečně odůvodněno, a je tedy v této části nepřezkoumatelné.   13) Odvolací námitku žalobců, že pozemky stavby budou natolik zastavěny, že nezbývá prostor pro zařízení staveniště a že podmínky, které stanovil stavební úřad v územním rozhodnutí, jsou nedostatečné, že v důsledku stavební činnosti dojde k zatížení okolí, zejména sousedních nemovitostí ve vlastnictví žalobců, nad míru přiměřenou, shledal žalovaný nedůvodnou. V napadeném rozhodnutí uvedl, že „podle projednané dokumentace nepřesáhne zastavěná plocha 30 % plochy pozemku stavby.“ Toto konstatování však dle žalobců není pravdivé, neboť podle jejich výpočtů činí celková zastavěná plocha (17,5 x 8,95) + (0,9 x 13,5) = 168,77 m2 a zastavěnost 168,77 x 100 : 532 = 31,72 %. Rozhodnutí tedy bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného a vyhodnoceného skutkového stavu věci, bylo nedostatečně odůvodněno, a je tedy v této části nepřezkoumatelné.   14) Žalobci trvají na námitce, že v důsledku realizace záměru dojde ke snížení oslunění jejich nemovitosti (budovy č.p. 455) a že návrh nesplňuje požadavky čl. 23 a 24 vyhlášky OTPP. Žalovaný se ztotožnil se závěry stavebního úřadu uvedenými v územním rozhodnutí. Jak ale žalobci uvedli v žalobním bodě č. 8, jsou závěry žalobce i stavebního úřadu v rozporu se skutečným stavem. Rozhodnutí tedy bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného a vyhodnoceného skutkového stavu věci a bylo nedostatečně odůvodněno, a to i s ohledem, zda bylo nutné doložit studie osvětlení a oslunění, a jeho odůvodnění je i v ostatních částech nepřezkoumatelné.   15) Žalobci nesouhlasí se zamítnutím jejich odvolací námitky, že dojde ke snížení hodnoty jejich budovy až o desítky procent v době výstavby i dlouhodobě. Napadené rozhodnutí podle nich nebere v úvahu to, že investor by měl zastavovat své pozemky s ohledem na své okolí a s ohledem na nemovitosti sousedních vlastníků (zvýšení stavby bude nadměrně bránit přístupu slunečního světla na nemovitosti žalobců; stavba zasahuje nepřiměřeným způsobem do práva na soukromí, kdy z jejích oken, balkonu a teras bude přímý a nepřetržitý výhled do soukromí domu a zahrady žalobců, narušení pohodlí bydlení aj.). Uvedená námitka žalobců nebyla vypořádána a odůvodnění napadeného rozhodnutí je nepřezkoumatelné.   16) Žalovaný zamítl námitku žalobců, že změnou funkce stavby na bytový dům dochází k obcházení čl. 50 odst. 12 písm. a) a další vyhlášky OTPP, přičemž konstatoval, že zastavěnost pozemku bytovým domem nepřekračuje domem 30 % plochy pozemku stanovené pro rodinné domy. Toto konstatování však dle mínění žalobců není pravdivé. Jak uvedli v žalobním bodu č. 13, celková zastavěná plocha činí (17,5 x 8,95) + (0,9 x 13,5) = 168,77 m2 a zastavěnost 168,77 x 100 : 532 = 31,72 %. Ani žalovaný v napadeném rozhodnutí ani stavební úřad v územním rozhodnutí se s uvedenou námitkou žalobců nevypořádali dostatečně, když neuvedli, jakými předpisy se řídili, pokud došlo k povolení změny stavby z rodinného domu na dům bytový a jak dospěli k závěru, že procento zastavěnosti pozemku je i po dostavbě přiměřené a nepřekračující limity územního plánu. Bylo pouze uvedeno, že stavba již nesplňuje charakteristiku rodinného domu dle čl. 9 odst. 1 písm. m) vyhlášky OTPP. Rozhodnutí tedy bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného a vyhodnoceného skutkového stavu věci, bylo nedostatečně odůvodněno, a je tedy v této části nepřezkoumatelné.   17) Žalobci i nadále trvají na svých námitkách, že stavební úřad dostatečně neprokázal ani neodůvodnil, zda realizací záměru žadatelů nedojde k překročení hygienických limitů hluku jako zásadního parametru vlivu na životní prostředí, limitů znečištění, a nepředložil studii oslunění a zastínění. Stavební úřad tuto námitku zamítl, neboť dle něj byl předložený záměr již posouzen příslušnými dotčenými orgány, které vydaly příslušná kladná stanoviska. Podle žalobců je však nutné, aby stavební úřad posoudil soulad záměru žadatelů s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů. Takové posouzení nicméně v územním rozhodnutí chybí a z tohoto důvodu je toto rozhodnutí nepřezkoumatelné. Pouhé konstatování stavebního úřadu, že zajistil vzájemný soulad předložených závazných stanovisek dotčených orgánů vyžadovaných zvláštními předpisy a zahrnul je do podmínek rozhodnutí, či obecné konstatování žalovaného k této námitce, že souhlasná stanoviska dotčených orgánů jak z hlediska ochrany před hlukem, ochrany ovzduší, ochrany přírody a krajiny byla v řízení doložena, je zcela nedostačující a nepřezkoumatelné.   18) Žalobci trvají na námitce, že chybí souhlasné stanovisko obce dle § 15 odst. 5 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému. V odvolání proti územnímu rozhodnutí poukazovali na to, že odůvodnění stavebního úřadu ohledně vypořádání této jejich námitky je chybné, neboť dle § 15 odst. 5 zákona č. 239/2000 Sb., musí obecní úřad vydat závazné stanovisko, které musí obsahovat náležitosti na něj právním předpisem kladené, a nemůže být tudíž nahrazeno jiným způsobem, který zákon nepředpokládá. Toto stanovisko musí být rovněž v územním rozhodnutí výslovně uvedeno. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že odůvodnění zamítnutí námitky na str. 11 územního rozhodnutí není úplné a na stanovisko příslušného odboru MHMP (odboru krizového řízení) neodkazuje a teprve v napadeném rozhodnutí odůvodnění zamítnutí této námitky doplnil. Není však možné, aby odvolací orgán takovým způsobem doplňoval územní rozhodnutí, a nahrazoval tak činnost stavebního úřadu, který evidentně vycházel při posuzování záměru z jiného podkladu. Hodnocení podkladů rozhodnutí je plně v kompetenci stavebního úřadu I. stupně, jak stavebnímu úřadu výslovně ukládá § 90 písm. e) stavebního zákona, a tuto činnost nemůže nahradit odvolací správní orgán v odvolacím řízení, neboť by tak nebyla zachována dvojinstančnost správního řízení. Žalovaný sám tento podklad ani nijak nehodnotí, pouze konstatuje jeho obsah. Odvolací orgán tedy neměl jinou možnost než napadené rozhodnutí již z tohoto důvodu zrušit a věc vrátit stavebnímu úřadu I. stupně k novému projednání. Rozhodnutí tedy bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného a vyhodnoceného skutkového stavu věci a bylo nedostatečně odůvodněno, a je tedy v této části nepřezkoumatelné.   19)  Žalovaný zamítl jako nedůvodnou námitku, kterou žalobci v odvolání uplatnili proti tomu, že koordinované závazné stanovisko Úřadu městské části Praha 6 obsahuje kromě závazných stanovisek také vyjádření, které nemělo být součástí stanoviska. V daném případě se dle žalobců jedná o porušení ustanovení § 4 odst. 6 stavebního zákona, neboť je-li dotčeným orgánem podle zvláštních právních předpisů tentýž orgán veřejné správy, vydává vždy koordinované stanovisko nebo koordinované závazné stanovisko, zahrnující požadavky na ochranu všech dotčených veřejných zájmů, které hájí. Není proto správné odůvodnění žalovaného, že je nerozhodné, zda je v řízení předloženo „závazné stanovisko“' či „stanovisko koordinované.“ Stavební zákon striktně rozlišuje mezi těmito druhy stanovisek, když v souvislosti s územním řízením má na mysli pouze závazná stanoviska vydávaná ve smyslu § 149 odst. 1 správního řádu, zatímco „koordinovaná stanoviska“ jsou vydávána pro potřeby postupu správních orgánů, která nejsou ukončena správním rozhodnutím, popř. uplatňování závazných stanovisek na úseku stavebního řádu, zejména v návaznosti na ohlašování jednoduchých staveb, nebo u postupů, které nejsou ukončeny správním rozhodnutím. Jedná se například o koordinované stanovisko dotčených orgánů při pořizování územních plánů (projednávání návrhu), dále při vymezování zastavěného území, pořizování regulačního plánu, či při územním opatření o stavební uzávěře nebo asanaci území. Směřuje-li odvolání proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán dle § 149 odst. 4 správního řádu potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Jestliže žalovaný nepostupoval tak, jak mu ukládá zákon, zatížil řízení vadou, která může být odstraněna pouze zrušením napadeného rozhodnutí a dodržením postupu dle ust. § 149 odst. 4 správního řádu.   20) Žalobci nesouhlasí se zamítnutím jejich odvolací námitky, že nebylo vydáno koordinované závazné stanovisko Magistrátem hl. m. Prahy, a došlo tak k porušení § 4 odst. 6 stavebního zákona. Odůvodnění žalovaného, že pro posouzení souladu záměru v uzemním řízení je zcela nepodstatné, zda se dotčené orgány vyjádřily formou závazného stanoviska či zda orgán veřejné moci vydal koordinované závazné stanovisko a že stavební úřad nemůže zasahovat do organizace úřadů veřejné správy, považují za nesprávné. Je-li dotčeným orgánem podle zvláštních právních předpisů tentýž orgán veřejné správy, vydává dle § 4 odst. 6 stavebního zákona vždy koordinované stanovisko nebo koordinované závazné stanovisko, zahrnující požadavky na ochranu všech dotčených veřejných zájmů, které hájí. Rozhodnutí tedy bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného a vyhodnoceného skutkového stavu věci a bylo nedostatečně odůvodněno, a je tedy v této části nepřezkoumatelné.   21) Žalobci nesouhlasí se zamítnutím jejich odvolací námitky, že dokumentace neobsahuje informaci, že stavba se nachází v ochranném pásmu letiště, jak požaduje stanovisko Letiště Praha. Tvrzení žalovaného, že v územním řízení byla skutečnost, že se stavba nachází v ochranném pásmu letiště, zohledněna, a to stanovením podmínky pro zpracování projektové dokumentace č. 22 c) v územním rozhodnutí, není podle nich dostatečné. Jak již uvedli v odvolání, není ve spisové dokumentaci obsažen návrh řešení požadovaného Letištěm Praha, a.s., ze dne 27.8.2009 č.j. LOM/4861/2009/RSM/RIZ/KPC/KR a v dokumentaci není ani zmínka o tom, že se stavba nachází v ochranném hlukovém pásmu letiště.   22) Žalobci nesouhlasí se zamítnutím jejich odvolací námitky, že dokumentace uvádí chybný údaj o nové zastavěnosti pozemku (namísto 31, 72  % uvádí chybně 29,7 %). Jak již uvedli v žalobním bodu č. 13, dle jejich výpočtu činí celková zastavěná plocha (17,5 x 8,95) + (0,9 x 13,5) = 168,77 m2 a zastavěnost 168,78 x 100 : 532 = 31,72 %. Ani žalovaný v napadeném rozhodnutí ani stavební úřad v územním rozhodnutí se s touto námitkou žalobců nevypořádali dostatečně, když neuvedli, jakými předpisy se řídili, pokud došlo k povolení změny stavby z rodinného domu na dům bytový a jak dospěli k závěru, že procento zastavěnosti pozemku je i po dostavbě přiměřené nepřekračující limity územního plánu. I když bylo uvedeno, že příslušné ustanovení vyhlášky OTPP limity zastavěnosti pozemku pro bytový dům nestanovuje, má-li být zajištěn požadavek zastavěnosti, který sleduje zajisté stejný účel jak u rodinného, tak bytového domu, který slouží ke stejné funkci, tj. bydlení, musí být splněn tento požadavek i pro bytový dům. Rozhodnutí tedy bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného a vyhodnoceného skutkového stavu věci a bylo nedostatečně odůvodněno, a je tedy v této části nepřezkoumatelné.    23) Žalobci trvají na námitce shledané žalovaným nedůvodnou, že výškové poměry dle návrhu nesplňují požadavky čl. 22 odst. 3 vyhlášky OTPP.  Dle názoru žalobců jsou řezy chybné a požadavek právních předpisů v době podání odvolání nebyl splněn. Nesprávnost řezů spočívá v chybném vyznačení stávajícího terénu pozemku, který ve skutečnosti není rovinný a dle předložené dokumentace se ještě navíc uvažuje snížení úrovně obývacího pokoje pod současný terén. Aby bylo možno splnit požadavek vyhlášky OTPP, tj. aby úroveň podlahy obytné místnosti ležela alespoň 150mm nad nejvyšší úrovní upraveného terénu v pásu o šířce 3m hraničícího s touto místností, musela by být v jihovýchodní části pozemku parc. č. 827/2 vybudována opěrná zeď výšky více než 2 m a terén odebrán a srovnán na potřebnou úroveň. To však ani nebylo možné před vydáním dodatečně doplněného rozhodnutí odboru dopravy a životního prostředí Úřadu městské části Praha 6 č.j. MCP6 084017/2009, SZMCP6084017/2009 ze dne 27.1.2010 (viz žalobní bod č. 4), kterým bylo nahrazeno původní rozhodnutí tohoto správního orgánu vydaného v rámci Koordinovaného závazného stanoviska Úřadu městské části Praha 6 č.j. OÚR/289/09/Her ze dne 29.5.2009, dle kterého měly zůstat dřeviny nacházející se v řešeném území zachovány. Stavební úřad při místním šetření tyto skutečnost vůbec neověřil a v územním rozhodnutí chybně uvádí, že „dle obhlídky na místě a z dostupných podkladů stavebního úřadu vyplývá, že terén v okolí stavby je v rovině s minimálním převýšením a požadavek sledovaný ustanovením čl. 22 odst. 3 přiměřeně naplněn“. Rozhodnutí tedy bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného a vyhodnoceného skutkového stavu věci a bylo nedostatečně odůvodněno, a je tedy v této části nepřezkoumatelné.   Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že změna stavby v daném případě spočívá v přístavbě a nástavbě stávajícího rodinného domu. Změnou stavby se z tohoto rodinného domu stává dům bytový o třech bytových jednotkách. Dokumentace k územnímu řízení, která je součástí spisu stavebního úřadu prvního stupně, datovaná 07/2009, odpovědný architekt Ing. arch. Petr Bouřil, ČKA 03106, obsahuje na posledních třech listech fotografie stávajícího stavu rodinného domu a zákres domu s navrhovanou změnou do fotografií. Rozsah navrhované změny stavby je z porovnání stávajícího a navrhovaného stavu v projednané dokumentaci zcela zřejmý. Žalobní důvody jsou totožné s odvolacími důvody žalobců, se kterými se žalovaný podrobně zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Výjimku tvoří žalobní bod č. 4, v němž žalobci oproti obecné a nekonkrétní námitce uvedené v odvolání tvrdí, že do spisu byl doplněn podklad pro rozhodnutí, a sice rozhodnutí odboru dopravy a životního prostředí Úřadu městské části Praha 6 č.j. MCP6 084017/2009, SZMCP6084017/2009 ze dne 27.1.2010 o povolení kácení dřevin. Protože tuto námitku žalobci v odvolání nekonkretizovali, nemohl se jí žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabývat. Tvrzení, že citované rozhodnutí je podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí, nicméně neodpovídá skutečnosti. Rozhodnutí o kácení dřevin není podkladem pro vydání územního rozhodnutí, nýbrž podkladem pro vydání stavebního povolení. Stavební úřad je v územním řízení povinen seznámit účastníky řízení s podklady pro vydání územního rozhodnutí, nikoli s podklady pro vydání stavebního povolení. Stavební úřad na str. 5 a 6 svého rozhodnutí uvádí doklady, které byly doloženy žadatelem. Skutečnost, že žadatel předal stavebnímu úřadu kopii rozhodnutí o kácení dřevin, nemění nic na tom, že jde o podklad pro vydání stavebního povolení, nikoli pro vydání napadeného rozhodnutí. Kácení dřevin se povoluje formou správního rozhodnutí. K realizaci územního rozhodnutí není potřeba kácet dřeviny. Realizačním rozhodnutím, které nelze provést bez kácení dřevin, je až stavební povolení. Zda dojde na základě územního rozhodnutí skutečně k povolení stavby, je předmětem stavebního řízení. Je v zájmu ochrany přírody a krajiny, aby ke kácení dřevin nedocházelo dříve, než je stavba povolena. K žalobnímu bodu č. 8, jenž se týká výšky stavby, žalovaný odkázal na podmínku č. 10 územního rozhodnutí, kde je výška stavby stanovena přesnými kótami. Podmínka č. 1 přitom stanoví, že v úrovni stávajícího třetího nadzemního podlaží bude hmota doplněna v celém novém půdorysu. Změnou stavby se tedy doplňuje stávající ustoupené třetí podlaží rodinného domu po celém půdorysu stavby. V ostatním žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.   V podání ze dne 22.12.2011 označeném jako „doplnění žaloby“ žalobci konstatovali, že po podání žaloby bylo stavebním úřadem dne 28.4.2011 vydáno stavební povolení č.j. MCP6 041154/2011, sp. zn. SZ MCP6 006208/2011/OV/Se na stavbu: „Změna stavby rodinného domu (přístavba, změna užívání charakteru rodinného domu na bytový dům, přípojky kanalizace, zřízení tří odstavných stání, obnova oplocení, Praha 6, Ruzyně čp. 798, Ve Višňovce 23'' na pozemcích parc. č. 827/2, 827/3, 2113/2 v k. ú. Ruzyně, které bylo následně opraveno opravným rozhodnutím ze dne 3.5.2011 a opravným rozhodnutím ze dne 11.5.2011. Proti stavebnímu povolení podali žalobci odvolání, o kterém rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 2.11.2011, sp.zn. S-MHMP 761762/2011/OST/Be/Ja, a to tak, že stavební povolení zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání. Stavební povolení bylo zrušeno mj. z důvodu nejednoznačnosti předmětu řízení. Žalovaný přisvědčil žalobcům v tom, že výrok stavebního povolení není v souladu s předmětem žádosti o vydání stavebního povolení. Žalobci upozorňují na skutečnost, že ani předmět žádosti žadatelů o vydání územního rozhodnutí není v souladu s výrokem územního rozhodnutí. Předmět žádosti o vydání územního rozhodnutí je vymezen jako „rekonstrukce a dostavba rodinného domu na dům bytový včetně přípojek a obnovy oplocení" (ačkoli stavební zákon pojmy rekonstrukce nebo dostavba nezná), zatímco v části I. výroku územního rozhodnutí je uvedeno, že povolovaná změna stavby spočívá v: (text v závorce: „přístavba, změna na bytový dům, přípojky, obnova oplocení") a v následujícím odstavci výroku, nazvaném „Určení změn stavby a změn vlivu na využití území“, je ve druhém řádku uvedeno, „ - nástavba – nástavba plnohodnotného 3. N.P. v celém novém půdorysu objektu".   Žalobci uvedli, že už ve svých podáních („Námitky účastníků k územnímu řízení“) namítali, že žádost o vydání územního rozhodnutí nesplňuje požadavky § 3 vyhlášky č. 503/2006 Sb., její přílohy jsou nedostatečné a že obsahově a zpracováním taktéž nesplňuje grafická příloha předložená k žádosti o vydání územního rozhodnutí požadavky přílohy č. 4 vyhlášky č. 503/2006 Sb., která stanoví náležitosti obsahu a rozsahu žádosti o vydání  rozhodnutí o umístění stavby. Stavební úřad se s touto námitkou žalobců v územním rozhodnutí nevypořádal. Uvedl pouze, že námitku zamítl, neboť předložená dokumentace je zpracována plně v rozsahu požadavků § 3 vyhlášky č. 503/2006 Sb., a jejích příloh a že projektová dokumentace je zpracována podle požadavků přílohy č. 4 vyhlášky a poskytuje úplný vyčerpávající a srozumitelný přehled o navrženém záměru jak v textové, tak ve výkresové části. Ani žalovaný se s touto námitkou žalobců vůbec nevypořádal, ačkoliv měl jako odvolací orgán ex officio povinnost (ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu) posoudit soulad územního rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy. Pokud by tak žalovaný učinil, musel by dojít k závěru o nezákonnosti územního rozhodnutí z důvodu, že předmětem jeho výroku je i nástavba, která je v § 2 odst. 5 stavebního zákona definována jako změna dokončené stavby, kterou se stavba zvyšuje. Z podkladů pro územní rozhodnutí, zejm. z projektové dokumentace k územnímu řízení, však nevyplývá, jakou konkrétní výšku předmětná stavba má. Z podstaty věci je pak vyloučeno, aby žalovaný rozhodl o nástavbě budovy. V této souvislosti žalobci citovali část rozhodnutí,  kterým bylo zrušeno stavební povolení. Stavební úřad dospěl při posuzování zákonnosti stavebního povolení k následujícímu závěru: „Podle § 2 odst. 5 stavebního zákona je změnou dokončené stavby a) nástavba, kterou se stavba zvyšuje. Podle předložené projektové dokumentace (výkresů ani textu doprovodných zpráv) ke stavebnímu povolení nelze zjistit, jaká byla původní výška střechy rodinného domu (ustupujícího podlaží), je-li nový bytový dům vyšší a zda navrženou změnu stavby lze považovat za nástavbu původního domu či nikoli. Ve spise chybí samostatná výkresová dokumentace stávajícího stavu s výškovými kótami původní stavby a v projektové dokumentaci ke stavebnímu řízení je sice v půdorysu 3. NP rozlišené původní a nově doplňované zdivo, ale v jediném podélném řezu v projektové dokumentaci je nejednoznačně (pouze graficky bez barevného podkreslení) označeno jen ponechávané původní zdivo a nově nadezdívaná atika nové střechy. Ani z toho tedy nelze zjistit výšku původního domu.“ Žalobci mají za to, že stejnými nedostatky, kterými trpí projektová dokumentace ke stavebnímu povolení, trpí i dokumentace územního rozhodnutí. Tvrdí, že výška domu není v územním rozhodnutí určena vůbec a nelze jí určit ani z projektové dokumentace k územnímu řízení. Žalobcům dal žalovaný v tomto ohledu za pravdu až v rozhodnutí ze dne 2.11.2011,  sp.zn. S- 761762/2011/OST/Be/Ja, kterým k odvolání žalobců rozhodl o zrušení stavebního povolení. Žalobci na této námitce trvají i v řízení o zrušení územního rozhodnutí a napadeného rozhodnutí a tvrdí, že i z této skutečností vyplývá naprostá nevěrohodnost a neaktuálnost vyjádření a stanovisek dotčených orgánů a vlastníků veřejné infrastruktury k projektové dokumentaci,  a poukazují tím na nesoulad projektové dokumentace s právními předpisy, zejm. s přílohou č. 4 vyhlášky č. 503/2006 Sb., stanovující obsah a rozsah dokumentace k žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo zařízení (DUR) nebo rozhodnutí o změně stavby a o změně vlivu stavby na využití území. Stanoviska a vyjádření příslušných orgánů nemohou mít oporu v dokumentaci, z níž nevyplývají ani základní údaje, např. výška stavby.   Na doplnění žaloby ze dne 22.12.2011 reagoval žalovaný vyjádřením ze dne 27.2.2012, v němž uvedl, že rozšířené žalobní námitky nebyly uplatněny v územním řízení ani v odvolání. Žalovaný zároveň poukázal na sdělení Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 15.9.2011 č.j. 27191/2011-83/1871, jímž byli žalobci vyrozuměni o tom, že ministerstvo neshledalo jejich podnět k provedení přezkumného řízení ve věci napadeného rozhodnutí důvodným.   V podání ze dne 15.3.2012 označeném jako „doplnění žaloby“ žalobci soudu sdělili, že poté, co žalovaný dne 2.11.2011 rozhodl o zrušení stavebního povolení a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání, vzali žadatelé dne 7.12.2011 svou žádost o vydání stavebního povolení zpět. Žalobci tvrdí, že krom žalovaného i žadatelé tímto úkonem uznali, že nedodrželi právními předpisy stanovené podmínky jak pro vydání stavebního povolení, tak pro vydání územního rozhodnutí.   Na podání žalobců ze dne 15.3.2012 reagoval žalovaný vyjádřením ze dne 24.5.2012, v němž uvedl, že podle § 111 stavebního zákona stavební úřad přezkoumá žádost o stavební povolení a ověří mj., zda je projektová dokumentace zpracována v souladu s podmínkami územního rozhodnutí. Vezme-li stavebník žádost zpět, není důvodem vadnost územního rozhodnutí, nýbrž nedostatek projektové dokumentace ke stavebnímu řízení. To vyplývá logicky z citovaného ustanovení stavebního zákona, nikoli ovšem z podání žalobců. Skutečnost, že žadatel vzal zpět žádost o stavební povolení, není důvodem pro zrušení územního rozhodnutí.   V podání ze dne 17.5.2013 žalobci soudu sdělili, že žadatelé podali dne 11.6.2012 novou žádost o stavební povolení na předmětnou stavbu, a to na základě územního rozhodnutí a napadaného rozhodnutí, která jsou dle názoru žalobců nezákonná, a proto se v rámci tohoto řízení domáhají jejich zrušení. Dle informace obdržené pracovnicí stavebního úřadu dne 15.5.2013 bylo již stavební povolení vydáno, a to dne 10.12.2012. Právnímu zástupci žalobkyně však dosud stavební povolení nebylo řádně doručeno.    Při ústním jednání před soudem setrvali žalobci na podané žalobě včetně jejích doplnění. Právní zástupce žalobců k věci samé uvedl, že považuje za významné, že předmět řízení nebyl náležitě vymezen. Výrok územního rozhodnutí totiž neodpovídá žádosti žadatelů. Zatímco výrok územního rozhodnutí hovoří o přístavbě a nástavbě, v žádosti o územní záměr byla uvedena rekonstrukce a dostavba domu. Tyto pojmy nejsou ve stavebním zákoně definovány a za tímto účelem řízení zahájeno nebylo. Z podkladů územního rozhodování není zřejmý záměr z hlediska výšky budovy, v tomto směru je rozhodnutí nesrozumitelné a neurčité. Ačkoliv jde o nástavbu, žalovaný tvrdí, že nedochází ke změně výšky stavby, nepřiznává změnu výškové úrovně. Tato výšková úroveň ale nebude stejná. Rovněž není pravdou, že se nebudou měnit odstupové vzdálenosti. Poukazuje na to, že v projektu je navrženo schodiště, které tyto odstupové vzdálenosti mění. Žalovaný uznal tyto námitky jako nedostatečně vypořádané ve stavebním povolení, které přezkoumával a které následně zrušil, a to rozhodnutím ze dne 2.11.2011.   Žalovaný při jednání před soudem odkázal na písemné vyjádření k žalobě a k věci samé dodal, že je třeba rozlišovat, jak územní záměr pojmenovává projektant v projektu a jak tento územní záměr poté vymezuje v územním rozhodnutí stavební úřad podle předpisů stavebního práva. Pokud jde o důvody zrušení stavebního povolení, tyto spočívaly v tom, že dokumentace ke stavebnímu povolení ve stavebním řízení nesplňovala podmínky územního rozhodnutí.    Soud při jednání rozhodl, že nebude provádět dokazování důkazy navrženými v žalobě, neboť dospěl k závěru, že o žalobě lze rozhodnout na základě důkazů provedených v průběhu správního řízení a zdokumentovaných ve správním spise; provádění jakýchkoliv dalších důkazů proto soud shledal nadbytečným. Soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí nutně vycházel z obsahu správního spisu, neboť jeho povinností bylo mj. posoudit, zda skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je se správním spisem v souladu a zda v něm má oporu (§ 76 odst. 1 písm. b/ s.ř.s.).    Poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v mezích těch žalobních bodů, které žalobci uplatnili v zákonem stanovené lhůtě, dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.   Napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, jak opakovaně tvrdí žalobci. V jeho odůvodnění se žalovaný jakožto odvolací orgán v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu určitým a srozumitelným, a tedy z pohledu soudu přezkoumatelným způsobem vypořádal se všemi námitkami, které žalobci v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně uplatnili. Rovněž není pravdou, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného a vyhodnoceného skutkového stavu věci. Skutková zjištění, z nichž závěry žalovaného vycházejí, jsou pro rozhodnutí ve věci samé postačující, mají náležitou oporu v listinných důkazech, které jsou obsahem správního spisu a byla žalovaným řádně posouzena. Žalovaný, jakož i stavební úřad, tedy v dané respektoval § 3 správního řádu, který správnímu orgánu ukládá povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 téhož zákona.   V článku III. žaloby žalobci uvedli, že „plně odkazují i na důvody  uvedené v jejich odvolání proti územnímu rozhodnutí ze dne 18.3.2010.“ Tento odkaz však není způsobilým žalobním bodem, na základě něhož by soud mohl a měl přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí. Podle § 71 odst. l písm. d) s.ř.s. musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrné, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Tvrzené důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí musí být tedy v podané žalobě uvedeny výslovně; odkaz na jiná podání žalobců a tam uváděnou argumentaci je z hlediska vymezení rozsahu soudního přezkumu napadeného rozhodnutí nepostačující. Z uvedených důvodů se soud nemohl zabývat argumenty, které žalobci uváděli v odvolání či v jiných podáních učiněných v průběhu správního řízení, ale nikoli již v podané žalobě. Jestliže žalobci považovali tyto argumenty za významné pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí v přezkumném soudním řízení, měli je vtělit do žaloby; pokud tak neučinili, nemůže k nim soud přihlížet.   K žalobnímu bodu č. 1 soud uvádí, že obsahem správního spisu je originál územního rozhodnutí, který obsahuje veškeré náležitosti vyžadované ustanovením § 68 a § 69 správního řádu, tedy i datum jeho vydání (17.2.2010) a jméno, příjmení, funkci a podpis oprávněné úřední osoby (Ing. Petr Malotin, vedoucí odboru výstavby). Uvedené rozhodnutí bylo žalobcům jakožto účastníkům správního řízení podle § 85 odst. 2 písm. b/ stavebního zákona v souladu s § 92 odst. 3 téhož zákona doručováno veřejnou vyhláškou, tj. postupem upraveným v § 25 odst. 2 správního řádu. Předmětné územní rozhodnutí bylo vyvěšeno na úřední desce Úřadu městské části Praha 6 v době od 17.2.2010 do 4.3.2010, o čemž svědčí vyznačení doby vyvěšení na originálu rozhodnutí založeném ve správním spise. Tuto dobu vyvěšení žalobci ničím nezpochybňují. Poukaz žalobců na údaje o zveřejnění územního rozhodnutí způsobem umožňujícím dálkový přístup dostupné na serveru Úřadu městské části Praha 6 v sekci úřední deska, podle kterých mělo být územní rozhodnutí na úřední desce prostřednictvím dálkového přístupu „vystaveno“ od 16.02.2010 do 04.03.2010, není způsobilý zpochybnit řádnost doručení předmětného rozhodnutí žalobcům. Údaj o  zveřejnění rozhodnutí vydaného dne 17.2.2010 způsobem umožňujícím dálkový přístup již dne 16.2.2010 je sice evidentně nesprávný, podstatná je však ta skutečnost, že předmětné rozhodnutí bylo (a to i dle údajů ze serveru Úřadu městské části Praha 6 citovaných žalobci) zveřejněno způsobem umožňujícím dálkový přístup v době od 17.2.2010 až do 4.3.2010, tedy po zákonem stanovenou dobu patnácti dnů, což žalobci opět ničím nezpochybnili.   Pro posouzení důvodnosti tohoto žalobního bodu je dle náhledu soudu rozhodující, že žalobci se s úplným zněním územního rozhodnutí detailně seznámili, o čemž prokazatelně svědčí fakt, že proti němu v odvolací lhůtě podali obsáhlé odvolání. Případným neuvedením data vydání či označení oprávněné úřední osoby na stejnopisu územního rozhodnutí zveřejněném způsobem umožňujícím dálkový přístup tudíž žalobci evidentně nebyli nijak zkráceni na svých procesních právech, a toto formální pochybení tak nelze označit za podstatnou vadu řízení, která by mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.   Žádný právní předpis stavebnímu úřadu neukládá povinnost uvádět ve výrokové části územního rozhodnutí všechny účastníky řízení, jak se mylně domnívají žalobci. Náležitosti výrokové části rozhodnutí správního orgánu upravuje ustanovení § 68 odst. 2 správního řádu. Podle první věty tohoto ustanovení se ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1. Těmito účastníky jsou v řízení o žádosti (o vydání územního rozhodnutí)  toliko žadatel a další dotčené osoby, na které se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu. Žalobci takovými subjekty nejsou; vzhledem k jejich postavení v řízení splňují definici účastníka řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu. Stavební úřad proto postupoval v souladu se zákonem, když žalobce (ani další účastníky řízení - vlastníky sousedících nemovitostí) ve výrokové části územního rozhodnutí neuvedl. Jména a příjmení žalobců byla v souladu s § 69 odst. 2 správního řádu v odůvodnění písemného vyhotovení územního rozhodnutí uvedena. Soud má ve shodě s názorem žalovaného za to, že ze znění tohoto ustanovení nelze dovodit, že všichni účastníci řízení musí být uvedeni ve výroku rozhodnutí.   Argumentace žalobců, že po účastnících řízení nelze spravedlivě požadovat, aby vždy, když je zveřejněna jakákoli informace o zahájení územního řízení, kde jsou označeny pouze nemovitosti dotčené záměrem, sami prověřovali, zda jim z tohoto titulu náleží postaveni účastníka řízení či nikoli, je toliko obecným teoretickým pojednáním bez reálného vztahu k právnímu postavení žalobců, s nimiž správní orgány obou stupňů jako s účastníky řízení jednaly a toto postavení jim nikdy neupíraly.  Žalobcům v přezkumném soudním řízení nepřísluší hájit práva třetích osob – dalších účastníků řízení, kteří podle nich rovněž nebyli uvedeni ve výrokové části územního rozhodnutí. Žalobní legitimace v řízení podle § 65 a násl. s.ř.s. je založena na tvrzení, že žalobci byli nezákonným rozhodnutím či postupem správního orgánu v řízení zkráceni na svých právech. Případné neuvedení jiných účastníků řízení v rozhodnutí stavebního úřadu se práv žalobců nijak nedotýká.   Případné neuvedení jména a příjmení některého účastníka řízení v žádném případě nezpůsobuje nicotnost rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 77 odst. 2 správního řádu, protože se nejedná o vadu, která by takové rozhodnutí činila vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, ani o jinou vadu, pro kterou by je vůbec nebylo možné považovat za rozhodnutí správního orgánu. Již z tohoto důvodu soud nepřisvědčil žalobní námitce nicotnosti napadeného rozhodnutí, nehledě k tomu, že jak v územním rozhodnutí, tak i v napadeném rozhodnutí jsou oba žalobci označeni (v napadeném rozhodnutí dokonce již v jeho záhlaví). Žádné vady, které by zakládaly nicotnost napadeného rozhodnutí, soud v napadeném rozhodnutí neshledal.   V žalobním bodu č. 2 žalobci namítají, že v oznámení o zahájení územního řízení a pozvání k veřejnému ústnímu jednání č.j. MCP6 084315/2009 nebyli uvedeni a označeni všichni účastníci řízení, z čehož dovozují nesprávnost závěru žalovaného, že oznámení o zahájení územního řízení a pozvání k veřejnému ústnímu jednání je dostatečně určité. V žalobním bodu č. 3 pak namítají, že v oznámení o zahájení územního řízení a pozvání k veřejnému ústnímu jednání nebyl v rozporu s ust. § 87 odst. 1 stavebního zákona uveden počet bytových jednotek v umisťovaném záměru.   Podle § 87 odst. 1 stavebního zákona stavební úřad oznámí zahájení územního řízení a k projednání žádosti nařídí veřejné ústní jednání, je-li to účelné, spojí jej s ohledáním na místě; konání veřejného ústního jednání oznámí nejméně 15 dnů předem. Je-li v území vydán územní nebo regulační plán, doručuje se oznámení o zahájení územního řízení účastníkům řízení uvedeným v § 85 odst. 1 a dotčeným orgánům jednotlivě, účastníkům řízení uvedeným v § 85 odst. 2 veřejnou vyhláškou. Jak již bylo soudem konstatováno shora, žalobci měli v řízení o vydání územního rozhodnutí postavení účastníků řízení podle § 85 odst. 2 písm. b/ stavebního zákona. Stavební úřad tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud jim (i dalším účastníkům řízení ve stejném procesním postavení) oznámení o zahájení územního řízení doručil veřejnou vyhláškou. Žalovanému je nutno přisvědčit v tom, že žádný obecně závazný právní předpis nestanoví obligatorní obsahové náležitosti oznámení o zahájení územního řízení a že ze samotné skutečnosti, že stavební úřad je povinen oznámit zahájení územního řízení, nevyplývá jeho povinnost uvést v oznámení o zahájení územního řízení jednotlivě všechny účastníky řízení. Z ustanovení § 87 odst. 1 stavebního zákona rovněž nevyplývá povinnost stavebního úřadu uvádět v oznámení o zahájení územního řízení počet bytových jednotek v umisťovaném záměru   Oznámení o zahájení územního řízení a pozvání k veřejnému ústnímu jednání ze dne 28.12.2009 č.j. MCP6 084315/2009 obsahuje řádné označení žadatelů o vydání územního rozhodnutí, popis záměru a jeho přesnou lokalizaci, termín nařízeného ústního jednání, jakož i poučení účastníků řízení o možnosti podat námitky a připomínky a o lhůtě, ve které mohou být tyto námitky a připomínky nejpozději uplatněny. V oznámení byli zároveň žadatelé vyzváni ke splnění povinnosti, kterou jim ukládá § 87 odst. 2 stavebního zákona, to jest povinnosti zajistit, aby informace o jejich záměru a o tom, že podali žádost o vydání územního rozhodnutí, byla bezodkladně poté, co bylo nařízeno veřejné ústní jednání, vyvěšena na místě určeném stavebním úřadem nebo na vhodném veřejně přístupném místě u stavby nebo pozemku, na nichž se má záměr uskutečnit, a to do doby veřejného ústního jednání. Žalobci v žalobě nenamítají, že by žadatelé tuto povinnost, která je významná z hlediska informování účastníků řízení o předmětu řízení, nesplnili.   Soud má za to, že údaje o záměru obsažené v oznámení o zahájení řízení jsou pro prvotní seznámení účastníků s předmětem řízení plně postačující. Žalobci, stejně jako kterýkoliv jiný účastník řízení, mohli bližší údaje o záměru získat z informací, které byli žadatelé povinni stanoveným způsobem zveřejnit, nebo z projektové dokumentace vztahující se k danému záměru, do které mohli nahlédnout u stavebního úřadu.   Nad rámec shora uvedeného soud dodává, že s údajem o počtu bytových jednotek v umisťovaném záměru byli žalobci seznámeni již při ústním jednání konaném dne 12.10.2009, kterého se oba, ať již osobně, či prostřednictvím svého zástupce, zúčastnili. Podle protokolu o tomto ústním jednání, který žalobci podepsali, stavební úřad při jednání zrekapituloval záměr, který byl předmětem řízení. V protokolu je výslovně uvedeno, že dojde ke změně kapacity stavby na tři bytové jednotky a ke změně charakteru stavby z rodinného domu na bytový dům.   Tím, že je správní orgán neuvedl jako účastníky řízení v oznámení o zahájení územního řízení ze dne 28.12.2009 č.j. MCP6 084315/2009, nemohli být žalobci nijak zkráceni na svých právech. Nelze než zopakovat, že územního řízení se žalobci účastnili od jeho počátku, správní orgány obou stupňů jim postavení účastníků řízení nikdy neupíraly a umožnily jim realizaci veškerých procesních práv. Neuvedení jiných účastníků řízení než žalobců v oznámení o zahájení územního řízení se práv žalobců nijak nedotýká. Platí zde totéž, co soud uvedl v rámci vypořádání žalobního bodu č. 1, tedy že žalobcům nepřísluší hájit práva jiných subjektů. Nemohou tedy s úspěchem namítat porušení procesních právech jiných účastníků řízení.    K žalobnímu bodu č. 4, v němž žalobci vytýkají žalovanému porušení § 36 odst. 3 správního řádu, soud uvádí, že rozhodnutí odboru dopravy a životního prostředí Úřadu městské části Praha 6 č.j. MCP6 084017/2009, SZMCP6084017/2009 ze dne 27.1.2010, na které jedině žalobci v této souvislosti poukazují, je rozhodnutím, jímž bylo I. Ř. a Ing. R. Ř. podle § 8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, povoleno pokácet dva stromy na pozemku parc. č. 827/2 v k.ú. Ruzyně z důvodů bezpečnostních a zdravotních. Uvedené rozhodnutí nesouvisí s územním řízením, nebylo podmínkou pro vydání územní rozhodnutí ani nesloužilo jako podklad, z něhož by stavební úřad či žalovaný čerpal zjištění významná pro rozhodnutí ve věci samé. Nebylo proto důvodu, aby s tímto rozhodnutím byli žalobci jako účastníci řízení seznámeni a aby jim byla dána možnost se k němu vyjádřit.    Soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, že uvedené rozhodnutí o povolení kácení může sloužit jako podklad až pro řízení o vydání stavebního povolení. Vzhledem k tomu, že samotné územní rozhodnutí neopravňuje jeho adresáta k provedení stavby, k níž může dojít až na základě stavebního povolení by, postrádalo by smysl, aby ke kácení dřevin došlo již ve fází územního řízení, kdy ještě není jisté, zda bude stavba povolena. V souzené věci navíc bylo povolení ke kácení dřevin příslušným správním orgánem vydáno z důvodů bezpečnostních a zdravotních, nikoliv tedy v návaznosti na probíhající územní řízení.   Není pravdivé tvrzení žalobců obsažené v žalobním bodu č. 5, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s jejich odvolací námitkou, že posouzení souladu záměru s vydanou územně plánovací dokumentací stavebním úřadem je nepřezkoumatelné. Žalovaný se touto odvolací námitkou řádně zabýval a v rámci jejího vypořádání poukázal na to, že vydaná územně plánovaní dokumentace, v tomto případě územní plán sídelního útvaru hl.m. Prahy, stanoví plochu, ve které se pozemek stavby nachází, jako polyfunkční území OB - čistě obytné. Základní funkční využití v této ploše je bydlení. Územní plán dle žalovaného nestanoví v daném území žádné další regulativy, jako např. míru využití území, což znamená, že záměr (bytový dům) je v souladu s územním plánem, protože odpovídá stanovenému funkčnímu využití - bydlení. K témuž závěru dle žalovaného dospěl i stavební úřad, který v územním rozhodnutí dovodil, že změna stavby je v souladu se schválenou územně plánovací dokumentací, neboť svou funkcí odpovídá funkčnímu využití území OB - čistě obytné. Shora popsané konkrétní zdůvodnění souladu záměru žadatelů s územně plánovací dokumentací, v němž se žalovaný výslovně zabýval tím, zda záměr žadatelů splňuje podmínky funkčního využití území vyplývající z územního plánu, nelze označit za pouhé konstatování.   Námitka, že záměr žadatelů nesplňuje koeficient podlažních ploch, nebyla žalobci uplatněna v zákonem stanovené lhůtě (§ 89 odst. 1 stavebního zákona), tedy nejpozději při veřejném ústním jednání konaném dne 26.1.2010. Tuto námitku žalobci poprvé vznesli až v odvolání proti územnímu rozhodnutí, aniž by specifikovali, z čeho nesplnění koeficientu podlažních ploch v daném případě dovozují. V souladu s koncentrační zásadou zakotvenou v § 89 odst. 1 stavebního zákona k této jejich opožděné námitce nelze přihlížet.     Ve vztahu k žalobnímu bodu č. 6 soud uvádí, že argumentací o „nepřezkoumatelném stanovení okruhu účastníků v odůvodnění územního rozhodnutí“ žalobci správnímu orgánu nevytýkají, že byli vytýkaným pochybením zkráceni na svých právech, ale opět se staví do role samozvaných ochránců práv ostatních účastníků řízení. Žalobci touto argumentací nijak nezpochybňují závěr žalovaného, který se týká právě jich, a sice že v územním rozhodnutí žádný ze žalobců ve výčtu účastníků řízení nechybí, neboť jsou v něm uvedena jejich jména a příjmení. Jak již bylo soudem opakovaně konstatováno, žalobní legitimace v přezkumném soudním řízení může být založena výhradně na tvrzení o zkrácení vlastních práv, nikoliv na tvrzení o zkrácení práv jiných subjektů (viz § 65 odst. 1 s.ř.s. – „Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen...“, § 65 odst. 2 s.ř.s. „...tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí ...“). Údajným pochybením stavebního úřadu, proti němuž brojí v žalobnímu bodu č. 6, nemohli být žalobci nijak zkráceni na svých právech, a jedná se tudíž o nepřípustnou námitku, která je bez bližší konkretizace pouhým mentorováním. V územním rozhodnutí je totiž označeno několik účastníků řízení (včetně žalobců), nicméně žalobci nenamítají, že by některý z nich byl do okruhu účastníků řízení zahrnut nesprávně, nebo že některého konkrétního účastníka správní orgán opomenul. I kdyby však k takovému pochybení ze strany správního orgánu došlo, což žalobci netvrdí a ani ničím neprokázali, nemělo by to žádný reálný dopad do právního postavení žalobců, s nimiž správní orgány obou stupňů prokazatelně jednaly jako s účastníky územního řízení podle § 85 odst. 2 písm. b/ stavebního zákona.   V žalobním bodu č. 7 směšují žalobci nezákonnost a nepřezkoumatelnost, když žalovanému vytýkají nesprávné (čili přezkoumatelné) posouzení jejich odvolací námitky, že podklady ve správním spise nejsou doloženy v originále, nicméně zároveň s poukazem na toto nesprávné posouzení věci žalovaným dovozují, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Soud na tomto místě přisvědčuje názoru žalovaného, že žádný právní předpis neukládá žadateli, aby do spisu založil originály podkladů, a že odpovědnost za to, že případné kopie dokladů založených ve správním spise odpovídají originálům, nese správní orgán. Není pravdou, že nelze ověřit soulad kopií dokladů založených ve správním spise s příslušnými originály. Pokud by v tomto směru vznikly důvodné pochybnosti, stavební úřad může kdykoliv žadatele vyzvat k opětovnému předložení originálu příslušné listiny za účelem jejich vzájemného porovnání. Jestliže žalobci takovou pochybnost pojali, měli tuto námitku v souladu s výše zmíněnou koncentrační zásadou ovládající územní řízení uplatnit nejpozději při veřejném ústním jednání konaném dne 26.1.2010, což však neučinili. Ze správního spisu nevyplývá, že by po tomto datu byly do spisu zakládány nějaké další podklady pro vydání územního rozhodnutí. Uvedenou námitku navíc žalobci vznesli opožděně, a proto k ní podle § 89 odst. 1 stavebního zákona ani nelze přihlížet.   K žalobnímu bodu č. 8, v němž žalobci nesouhlasí s vypořádáním jejich odvolacích námitek ohledně navýšení domu žadatelů a zastínění domu žalobců přístavbou a nástavbou domu žadatelů, soud uvádí, že není pravdivé tvrzení žalobců o nejednoznačném určení skutečné výšky domu žadatelů čp. 798, ani tvrzení, že hmota domu žadatelů čp. 798 naroste na výšku 353,63 (m.n.m.) v délce celé stávající terasy, tj. cca 6m a v délce celé přístavby, tj. 4,8 m. Územním rozhodnutím byla výška atiky domu č.p. 798 stanovena zcela jednoznačným způsobem, a to v podmínce pro změnu stavby č. 10, podle které bude stavba zastřešena plochou střechou, přičemž výška atiky bude výškově rozčleněna po třetinách – severovýchodní třetina objektu přiléhající ke komunikaci bude o nadmořské výšce 353,48 m.n.m., výška atiky středního segmentu bude 353,33 m.n.m. a výška jihozápadní třetiny atiky bude 353,63 m.n.m. Tyto hodnoty přesně korespondují údajům uváděným v projektové dokumentaci k danému záměru (výkres č. 6 – Navrhovaný stav – koordinační studie, výkres č. 14 – Navrhovaný stav – řez). Souhrnná technická zpráva v bodě 1 týkajícím se popisu stavby mj. uvádí, že hmota stávajícího domu se zvětšuje směrem do zahrady o 4,8 m při zachování šířky a výšky domu; v popisu stavebního řešení konstatuje, že stávající střešní konstrukce bude rekonstruovaná a skladba bude provedena tak, aby vyhovovala normovým tepelně izolačním požadavkům na obytné budovy s tím, že stávající výška atiky bude této skladbě přizpůsobena a zvýšena o cca 30 cm. Z projektové dokumentace, podle které se úroveň +0,000 nachází v nadmořské výšce 344,08 m.n.m., lze snadno dovodit, že maximální výška domu žadatelů čp. 798 v jihozápadní části s úrovní atiky 353,63 m.n.m činí 9,55 m. Tato hodnota je též uváděna na výkresu č. 9 – Navrhovaný stav – Sklopené fasády, který prokazuje, pravdivost tvrzení, že odstupová vzdálenost mezi oběma objekty bude i nadále větší, než výška domu č.p. 798.   Konstatování žalovaného, že nebude změněna výška domu č.p. 798, neodpovídá zcela skutečnosti, neboť souhrnná technická zpráva zmiňuje navýšení stávající výšky atiky o cca 30 cm. Uvedené konstatování je nutno vnímat v kontextu celkové výšky objektu, v porovnání s níž se toto navýšení atiky jeví jako zanedbatelné. Žalobci nicméně měli v územním řízení k dispozici přesné a jednoznačné údaje o výšce domu žadatelů čp. 798 uváděné v záměru, jejichž správnost žádným relevantním argumentem nezpochybnili. Nelze tak přisvědčit jejich námitce, že územní rozhodnutí trpí vadou neurčitosti a nesrozumitelnosti z důvodu nejednoznačného určení skutečné výšky objektu.   Vzhledem ke vzájemné poloze domu žalobců č.p. 455 a domu žadatelů č.p. 798, která je patrna z projektové dokumentace k záměru a byla stavebním úřadem ověřena též při místním šetření, nelze než přisvědčit závěru žalovaného, že námitka žalobců o zastínění jejich domu přístavbou a nástavbou domu žadatelů nemůže obstát. Jihozápadní zeď domu žalobců, v níž se dle jejich tvrzení nachází okno obývacího pokoje, je situována jižněji než nejjižnější (jihovýchodní) roh stavby žadatelů č.p. 798 dle předmětného záměru. S ohledem na obecně známou skutečnost, že oslunění oken probíhá z jižního směru, je zastínění okna obývacího pokoje žalobců zcela vyloučeno. Soud se zcela ztotožňuje s názorem žalovaného, že vzdálenost obou staveb, jejich vzájemná orientace vzhledem ke světovým stranám, jakož i zjištěné umístění oken obytných místností v domě žalobců potvrzují správnost úsudku stavebního úřadu, že změna stavby domu čp. 798 nemůže ovlivnit oslunění a denní osvětlení stavby žalobců pod normové hodnoty. Stavební úřad proto nepochybil, když požadavek žalobců na zpracování studie oslunění a zastínění za tohoto stavu věci jako nedůvodný odmítl.    K žalobnímu bodu č. 9 soud uvádí, že způsob, jakým se žalovaný v napadeném rozhodnutí vypořádal s odvolací námitkou žalobců, že územní rozhodnutí nevymezuje podmínky pro požadovanou změnu stavby podle § 81 odst. 1 stavebního zákona a podmínky ve smyslu § 11 odst. 2 vyhlášky č. 503/2006 Sb., považuje za zcela srozumitelný a dostatečný. Žalovaný v rámci vypořádání této námitky přiléhavě poukázal na konkrétní podmínky pro změnu stavby, které stavební úřad v souladu s citovanými ustanoveními stanovil v územním rozhodnutí (jedná se o podmínky č. 1 až 8 týkající se urbanistického řešení záměru, podmínky č. 9, 10 a 13 týkající se objemu a barevnosti změny stavby, tj. architektonického řešení, podmínky č. 22b a 22c vyplývající ze závazných stanovisek dotčených orgánů, podmínky č. 12, 15, 16 a 17 týkající se napojení stavby na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu). Současně konstatoval, že posuzovaný záměr spočívá ve změně stavby a nikoli ve změně využití území, zdůvodnil, že záměr je plně v souladu s územně plánovací dokumentací, a vyjádřil se též k otázce ochrany práv a právem chráněných zájmů vztahujících se k nemovitostem. Dle náhledu soudu nebylo zapotřebí, aby žalovaný výše zmíněné podmínky pro změnu stavby stanovené v územním rozhodnutí, které jsou dostatečně určité, blíže specifikoval, jak požadují žalobci.   Pro úplnost soud podotýká, že uvedený žalobní bod je naprosto obecný. Žalobci v něm toliko odkázali na § 11 odst. 2 vyhlášky č. 503/2006 Sb., avšak neuvedli, které konkrétní podmínky pro změnu stavby stanovené v územním rozhodnutí považují za neúplné, nedostatečné či chybějící a z čeho tento nedostatek dovozují. Na základě takto obecného žalobního bodu mohl soud napadené rozhodnutí přezkoumat rovněž pouze v obecné rovině,   K žalobnímu bodu č. 10 soud uvádí, že tvrzení žalobců o tom, že funkce území, ve kterém se nachází pozemky dotčené stavby, byla již naplněna, považuje za nesmyslné. Ve shodě s názorem žalovaného má soud za to, že skutečnost, že dané území je stabilizované, tj. že pro výstavbu v tomto území nejsou stanoveny žádné koeficienty zástavby, nebrání tomu, aby byly prováděny změny již existujících staveb. Podmínkou samozřejmě je, aby stavba i po provedené změně nadále plnila funkci, kterou mají stavby v daném území podle schválené územně plánovací dokumentace plnit. Jak již bylo konstatováno shora, územní plán sídelního útvaru hl.m. Prahy stanoví plochu, ve které se pozemek stavby nachází, jako polyfunkční území OB - čistě obytné. Základním funkčním využitím území v dané lokalitě je tedy bydlení. Záměr, v jehož důsledku by měl z dosavadního rodinného domu žadatelů vzniknout bytový dům se třemi bytovými jednotkami, odpovídá stanovenému funkčnímu využití, neboť i tento bytový dům má sloužit výhradně k bydlení. I když tedy schválený územní plán stanoví funkční využití staveb umisťovaných v dané ploše, nelze z něj po realizaci staveb plnících jím stanovenou funkci dovozovat, že existující stavby nelze do budoucna měnit, protože „funkce území již byla naplněna.“   Tvrzení, že výstavba tohoto bytového domu by znamenala značné zvýšení zatížení v lokalitě (zvýšení hustoty dopravy, nárůst emisí, hluku, zastínění, snížení oslunění stávajících bytů v nejbližších objektech, větší ohrožení bezpečnosti obyvatel sousedních objektů, zvýšení jejich zdravotních rizik), je pouze subjektivním názorem žalobců, který nebyl zhola ničím prokázán. Stejně jako stavebnímu úřadu a žalovanému, ani soudu není zřejmé, jak by realizace daného záměru spočívající ve změně stavby dosavadního rodinného domu žadatelů na bytový dům se třemi bytovými jednotkami mohla vyvolat značné zvýšení zatížení v dané lokalitě, ať již z hlediska dopravního, emisního či bezpečnostního. Žalobci zřejmě zapomínají, že žijí v hlavním městě, kde je vzhledem k hustotě zástavby, počtu obyvatel a motorových vozidel vždy nutno počítat s určitou mírou s tím spojeného zatížení území. To platí i pro relativně klidnou vilovou čtvrť, v níž se nachází rodinné domy žalobců a žadatelů. Stavební úřad ani žalovaný odvolací orgán rozhodně paušálně netvrdily, že změnou stavby jakéhokoli rodinného domu na bytový dům k žádnému zatížení nikdy nemůže dojít, ale věc posuzovaly s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Vzaly přitom – na rozdíl od ničím nedoloženého obecného konstatování žalobců o značném zvýšení zatížení v dané lokalitě - v úvahu konkrétní podobu předmětného záměru, mj. i to, jaký má být konečný počet bytových jednotek v domě žadatelů, či skutečnost, že z hlediska zvýšení dopravního zatížení v lokalitě záměr řeší dopravu v klidu plně na vlastním pozemku a v souladu s požadavky vyhlášky OTPP. S jejich závěrem, že realizace záměru, v jejímž důsledku dojde k navýšení kapacity domu žadatelů na tři bytové jednotky, nemůže znamenat nárůst zatížení lokality z dopravního, emisního nebo bezpečnostního hlediska nad úroveň běžnou v urbanizovaném prostoru daného typu, se soud plně ztotožňuje.    K žalobním bodům č. 11 a 12 soud uvádí, že vypořádání příslušné odvolací námitky žalobců, kteří označili za zcela nedostatečné konstatování stavebního úřadu, že požadavky vyvolané změnou na bytový dům a navýšením bytových jednotek jsou řešeny v souladu s požadavky vyhlášky OTPP, považuje za zcela srozumitelné a postačující. Žalovaný v rámci vypořádání této odvolací námitky uvedl, že stavební úřad se v odůvodnění územního rozhodnutí neomezil na obecné konstatování, že záměr je v souladu s vyhláškou OTPP, ale souladem záměru s jednotlivými ustanoveními vyhlášky se zabýval v odůvodnění zamítnutí jednotlivých námitek účastníků na str. 7-12 územního rozhodnutí. Toto konstatování žalovaného plně odpovídá skutečnosti. Nebylo zapotřebí, aby žalovaný na důkaz svého tvrzení znovu opakoval jednotlivé detailní závěry, k nimž stavební úřad dospěl při posouzení souladu záměru s územně plánovací dokumentací, urbanistickým a architektonickým charakterem prostředí a požadavky na zachování pohody bydlení a zdravého životního prostředí aj.    Žalobci v žalobním bodu č. 11 namítají, že územní rozhodnutí (správně zřejmě záměr, k němuž se územní rozhodnutí vztahuje) nesplňuje požadavek na zachování architektonické jednoty celku zakotvený v článku 4 odst. 1 vyhlášky OTPP, nerespektuje ustanovení, podle něhož umístění staveb a míra zastavění pozemku musí odpovídat urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí, ani ustanovení článku 4 odst. 3 téže vyhlášky, jež stanoví povinnost vytvářet vhodnou urbanistickou, architektonickou vazbu na existující veřejné plochy. Jako příklad uvádí blízký čtyřpodlažní bytový dům č.p. 821. Zároveň poukazují na to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí hovoří o tom, že stavba odpovídá urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí a nevymyká se způsobu stávající zástavby, zatímco prováděcí předpisy hovoří o zachování architektonické jednoty.    Žalovaný svůj závěr, že posuzovaný záměr odpovídá urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí a nevymyká se způsobu stávající zástavby, neopírá toliko o jednu budovu nacházející se v dané lokalitě, jak zavádějícím způsobem naznačují žalobci. Posouzením fotografií více (8) budov nacházejících se v daném území, které jsou součástí projektové dokumentace (výkres č. 2 – Situace širších vztahů – Okolní zástavba obdobného charakteru jako navrhovaný objekt) žalovaný zjistil, že v daném území se nachází převážně rodinné domy, případně domy bytové, které však pouze mírně překračují omezení stanovená pro rodinný dům. Výskyt těchto budov v dané lokalitě, a tím ani správnost skutkového zjištění, o které žalovaný opřel svůj závěr, že se posuzovaný záměr nevymyká charakteru stávající zástavby, žalobci žádnou relevantní argumentací nezpochybnili. Pro úplnost soud dodává, že bytový dům č.p. 821, na který poukazují žalobci, se na fotografiích budov, které měl stavební úřad a žalovaný k dispozici, vůbec nenachází.    K otázce přesné výšky budovy č.p. 798 podle územního rozhodnutí se soud již vyjádřil v rámci vypořádání žalobního bodu č. 8. Aby žalobci zpochybnili pravdivost závěru žalovaného, že se posuzovaný záměr nevymyká  charakteru stávající zástavby, museli by tvrdit a také prokázat, že rodinné, popř. bytové domy vysoké cca 9,5 m jsou v dané lokalitě zcela ojedinělé, popř. že se zde vůbec nenachází. Nic takového však žalobci neučinili. Pravdivost uvedeného závěru žalovaného také nemůže být zpochybněna pouhým konstatováním žalobců, že posuzovaný záměr zahrnuje též přístavbu venkovního schodiště. Touto přístavbou jednak nedojde ke zvětšení šířky zděné konstrukce domu, navíc žalobci opět netvrdí (a ani ničím nedokládají), že by se dům s takovým venkovním schodištěm vymykal způsobu stávající zástavby.    Poukaz žalobců na to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí hovoří o tom, že stavba odpovídá urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí a nevymyká se způsobu stávající zástavby, zatímco prováděcí předpisy hovoří o zachování architektonické jednoty, považuje soud za neakceptovatelné slovíčkaření. V případě, že stavby v určité lokalitě odpovídají urbanistickému a architektonickému charakteru daného prostředí, je požadavek na „zachování architektonické jednoty“ naplněn. Dikce užitá žalovaným, s níž žalobci nesouhlasí, navíc přesně koresponduje článku 4 odst. 1 vyhlášky OTPP, podle něhož „umístění staveb a míra zastavění pozemku musí odpovídat urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí ...“    Žalobci v podané žalobě neuvedli zhola nic, z čeho by bylo možno dovozovat nemožnost napojení předmětné stavby (záměru) na sítě technického vybavení a pozemní komunikace. K jejich bezobsažné námitce, resp. prostému konstatování, že objekt nevyhovuje čl. 4 odst. 2 vyhlášky OTPP, proto soud nemohl přihlížet.    V žalobním bodu č. 13 žalobci zpochybňují vypořádání jejich odvolací námitky stran nedostatečného prostoru pro zařízení staveniště v důsledku nadměrného zastavění pozemku žadatelů, přičemž namítají nesprávnost závěru žalovaného, že zastavěná plocha podle projednané dokumentace nepřesáhne 30 % plochy pozemku stavby. Dle výpočtu žalobců  činí celková zastavěná plocha (17,5 x 8,95) + (0,9 x 13,5) = 168,77 m2 a zastavěnost 31,72 %. Soud k tomuto žalobnímu bodu předně uvádí, že nedostatečnost prostoru pro zařízení staveniště nelze dovozovat pouze z výpočtu procentuální míry zastavěnosti daného pozemku, jak nesprávně činí žalobci, ale je třeba brát v úvahu skutečnou velikost nezastavěné části pozemku žadatelů a posoudit, zda tato skýtá dostatečný prostor pro zařízení staveniště. Takto žalobci nepostupovali, a již proto nemohou s uvedenou námitkou uspět. Z jejich nedostatečných tvrzení není ani zřejmé, proč považují rozdíl mezi jejich výpočtem procentuální míry zastavěnosti pozemku žadatelů a údajem uváděným žalovaným, který činí 1,72 %, za způsobilý zpochybnit správnost závěru žalovaného, že žadatelům zbývá pro zařízení staveniště na vlastním pozemku dostatečný prostor. Z tohoto rozdílu ve výpočtu procentuální míry zastavěnosti daného pozemku, který jako jediný v daném žalobním bodu žalobci namítají, rozhodně není možné usuzovat ani na to, že v důsledku stavební činnosti dojde k zatížení okolí, zejména sousedních nemovitostí ve vlastnictví žalobců, nad přiměřenou míru. Žalobce ostatně nekonkretizovali, v čem toto nepřiměřené zatížení okolí stavbou spatřují, a jejich tvrzení se tak pohybuje opět pouze v obecné rovině.    Soud v rámci vypořádání tohoto žalobního bodu uvádí, že žalobci předložený výpočet procentuální míry zastavěnosti pozemku žadatelů považuje za nesprávný. Z projektové dokumentace změny stavby (výkres č. 06 – Navrhovaný stav – koordinační studie) vyplývá, že zastavěná plocha pozemku žadatelů bude činit 17,5 x 8,95 m, tj. celkem 156, 625 m2. Žalobci k této ploše nesprávně připočetli též plochu odpovídající půdorysu venkovního schodiště situovaného podél jihovýchodní fasády stavby o rozměrech 0,9 x 13,5 m. Pozemek žadatelů ležící pod tímto schodištěm však nebude zastavěnou plochou. Jedná se totiž o šikmo vzhůru stoupající ocelové schodiště s dřevěnými stupni a skleněným zábradlím, jímž daný pozemek nebude zastavěn, jak je patrné i z výkresu č. 15 – Navrhovaný stav – Pohledy. Skutečná procentuální míra celkové zastavěnosti pozemku žadatelů činí 29,44 %, a nepřesahuje tedy 30 %, jak v souladu se skutečným stavem dovodil žalovaný.    V žalobním bodu č. 14 žalobci trvají na námitce, že v důsledku realizace záměru dojde ke snížení oslunění budovy č.p. 455 v jejich vlastnictví a že záměr nesplňuje požadavky čl. 23 a 24 vyhlášky OTPP, přičemž odkazují na tvrzení uplatněná v žalobním bodu č. 8. Soud na tomto místě rovněž odkazuje na vypořádání žalobního bodu č. 8, v němž přisvědčil závěru žalovaného, že námitka žalobců o zastínění jejich domu přístavbou a nástavbou domu žadatelů nemůže vzhledem ke vzájemné poloze obou domů obstát.    Argumentaci o snížení hodnoty jejich budovy až o desítky procent (v důsledku realizace daného záměru) uplatněnou žalobci v žalobním bodu č. 15 považuje soud za ničím neprokázané tvrzení. Je samozřejmé, že umisťovaná stavba musí respektovat urbanistický a architektonický charakter dané lokality, který je určován nemovitostmi v okolí stavby. Požadavek „braní ohledu“ na nemovitosti sousedních vlastníků ovšem nelze vykládat tak, že by vlastníci sousední nemovitosti (zde žalobci) mohli žadatelům diktovat, jak přesně může změna jejich stavby vypadat. Žadatelé jakožto vlastníci stavby, jíž se má změna týkat, jsou ve svém záměru limitováni obecně závaznými právními předpisy, které musí být dodrženy, nikoliv však názory vlastníků sousedních nemovitostí na to, jakou změnu stavby jsou ochotni tolerovat. Žalovaný v této souvislosti přiléhavě konstatoval, že je-li způsob zástavby pozemku v souladu s požadavky stavebního zákona a prováděcích předpisů, nelze jej posuzovat jako porušení vlastnického práva vlastníků sousedního pozemku či stavby.    Protože žalobci v rámci tohoto žalobního bodu opětovně namítají, že v důsledku zvýšení stavby žadatelů dojde k zastínění a snížení oslunění domu č.p. 455 v jejich vlastnictví, soud znovu odkazuje na vypořádání této námitky v rámci žalobního bodu č. 8. K tvrzení žalobců, že změna stavby zasahuje nepřiměřeným způsobem do jejich práva na soukromí, protože z jejích oken, balkonu a teras bude přímý a nepřetržitý výhled na dům a zahradu žalobců, čímž dojde k narušení pohodlí bydlení, soud uvádí, že „přímý a nepřetržitý“ výhled na dům a zahradu žalobců, ať již z oken či rozsáhlé pochozí terasy, mají žadatelé již nyní, o čemž prokazatelně svědčí stávající stavební uspořádání jejich domu zachycené v projektové dokumentaci na výkresu č. 12 – Stávající stav – Fotodokumentace, a na výkresu č. 11 – Stávající stav – Půdorysy. Posuzovanou změnou tak v tomto směru rozhodně nedojde ke  změně, která by měla za následek snížení hodnoty budovy žalobců.    V žalobním bodu č. 16 žalobci nesouhlasí s vypořádáním jejich odvolací námitky, že změnou stavby na bytový dům dochází k obcházení čl. 50 odst. 12 písm. a) a další vyhlášky OTPP. Závěr žalovaného, že zastavěnost pozemku bytovým domem žadatelů nepřekračuje 30 % plochy pozemku, je podle jejich výpočtu nepravdivý. Nedůvodnost tohoto žalobního bodu je zřejmá z vypořádání žalobního bodu č.13, ve kterém soud shledal nesprávným žalobci aplikovaný způsob výpočtu procentuální míry zastavěnosti pozemku žadatelů. Jako obiter dictum pak soud ve vztahu k žalobnímu bodu č. 16 uvádí, že článek 50 odst. 12 vyhlášky OTPP dopadá výlučně na rodinné domy (čl. 3 odst. 1 písm. m/ vyhlášky OTPP), nikoliv na domy bytové (čl. 3 odst. 1 písm. c/ vyhlášky OTPP). Protože posuzovaný záměr spočívá ve změně stavby žadatelů na bytový dům, nelze na něj článek 50 odst. 12 vyhlášky OTPP aplikovat.    K žalobnímu bodu č. 17 soud uvádí, že považuje za naprosto dostatečný způsob, jakým se žalovaný vypořádal s odvolací námitkou žalobců, podle níž stavební úřad neprokázal ani neodůvodnil, zda realizací záměru žadatelů nedojde k překročení hygienických limitů hluku jako zásadního parametru vlivu na životní prostředí, limitů znečištění, a nepředložil studii oslunění a zastínění. Žalovaný v rámci vypořádání této námitky poukázal na konkrétní podmínky pro změnu stavby, které stavební úřad stanovil v územním rozhodnutí právě za účelem zajištění dodržení hygienických limitů hluku při provádění stavebních prací (podmínka č. 22b), dodržení hygienických limitů hluku ve vnitřním chráněném prostoru staveb (podmínka č- 22c) a za účelem zabránění či minimalizace znečištění okolí stavby prachem či odpady (podmínky č. 22d a 22e). Za situace, kdy žadatelé v územním řízení stavebnímu úřadu předložili souhlasná stanoviska dotčených orgánů jak z hlediska ochrany před hlukem, tak i z hlediska ochrany ovzduší  a ochrany přírody a krajiny, stavební úřad dostál povinnosti uložené mu ustanovením § 90 písm. d/ stavebního zákona, jestliže konstatoval, že posuzovaný záměr je s těmito stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů v souladu. Nutno dodat, že žalobci ničím nezpochybnili závěr žalovaného, že posuzovaná změna stavby neobsahuje žádné zdroje hluku, znečištění, zásahů do přírody a krajiny, kterými by mohlo dojít k překročení limitů stanovených obecně závaznými právními předpisy. Žalobci sice vytýkají stavebnímu úřadu i žalovanému nedostatečné vypořádání jejich námitek, soud však za nedostatečnou považuje nikoliv argumentaci správního orgánu, ale argumentaci samotných žalobců, kteří v žalobě netvrdí (a ani ničím neprokazují), jaké konkrétní limity budou posuzovanou změnou stavby překročeny, neuvádí jediný příklad takového překročení limitů, ani nevyvrací správnost souhlasných podkladových stanovisek dotčených orgánů, z nichž stavební úřad při vydání územního rozhodnutí vycházel. Pokud jde o jejich opakovaně uváděnou námitku nepředložení studie oslunění a zastínění, soud znovu odkazuje na vypořádání této námitky v rámci žalobního bodu č. 8.   Žalobní bod č. 18, ve kterém žalobci trvají na námitce, že chybí souhlasné stanovisko obce dle § 15 odst. 5 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, je neopodstatněný, protože předmětné závazné stanovisko dotčeného orgánu na úseku ochrany obyvatelstva, jímž je v dané věci Magistrát hl. m. Prahy, odbor krizového řízení, je součástí spisového materiálu. Jedná se o závazné souhlasné stanovisko ze dne 16.11.2009 č.j. S-MHMP 849050/2009/OKR, v němž jmenovaný orgán mj. uvedl, že v oblasti dotčené stavbou se nenachází žádné evidované stavby civilní ochrany. Je pravdou, že stavební úřad opomněl toto závazné stanovisko zmínit jako podklad pro vydání územního rozhodnutí; toto jeho pochybení však zhojil žalovaný v rámci vypořádání uvedené odvolací námitky žalobců v napadeném rozhodnutí, které s územním rozhodnutím tvoří jeden celek. Tento postup žalovaného nelze považovat za porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť uvedené závazné stanovisko bylo vydáno již před vydáním územního rozhodnutí a bylo součástí spisového materiálu v dané věci. Žalobci tak měli možnost se s tímto podkladem seznámit a vyjádřit se k němu, popř. namítat jeho nesprávnost, již v řízení před správním orgánem I. stupně. Obsah předmětného závazného stanoviska, tj. sdělení dotčeného orgánu o tom, že se v oblasti dotčené stavbou nenachází žádné evidované stavby civilní ochrany, je naprosto vypovídající a žalovaný, který tuto relevantní pasáž konstatoval, neměl žádný důvod jej dále hodnotit, jak požadují žalobci. Stejně tak nebylo důvodu, aby žalovaný vzhledem ke zjištěnému pochybení stavebního úřadu územní rozhodnutí zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání. Podle § 90 odst. 1 písm. b/ správního řádu by tak mohl učinit pouze v případě zjištění, že územní rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, což ze závazného souhlasného stanoviska dotčeného orgánu ze dne 16.11.2009 č.j. S-MHMP 849050/2009/OKR v žádném případě dovodit nelze.   K žalobnímu bodu č. 19 soud uvádí, že na povaze koordinovaného závazného stanoviska Úřadu městské části Praha 6 ze dne 29.5.2009 č.j. OÚR/289/09/Her vydaného k posuzovanému záměru podle § 4 odst. 6 stavebního zákona nic nemění skutečnost, že toto koordinované závazné stanovisko obsahuje v části A/ navíc vyjádření odboru územního rozvoje Úřadu městské části Praha 6 k záměru z hlediska městské části jako účastníka řízení, ve kterém se mj. uvádí, že záměr byl projednán rovněž v komisi územního rozvoje jakožto poradním orgánu Rady Městské části Praha 6 a že tato komise spolu s odborem územního rozvoje považuje záměr v navrhovaném rozsahu za akceptovatelný. Vlastní závazná stanoviska, ale též vyjádření jednotlivých odborů Úřadu městské části Praha 6 jsou pak formulována v části B/, přičemž je zde výslovně uvedeno, zda se jedná o závazné stanovisko podle § 149 správního řádu nebo o vyjádření dle § 154 téhož zákona. Vlastní koordinované závazné stanovisko, v němž je vyjádřen souhlas s předloženou dokumentací za předpokladu splnění stanovených podmínek, je pak formulováno v samém závěru uvedené listiny. Žalobci ostatně netvrdí, že by v koordinovaném závazném stanovisku (z obsahového hlediska) něco podstatného chybělo. Pokud je v něm nějaká část navíc, nemůže to z logiky věci způsobovat jeho nedostatečnost.   Teoretický výklad žalobců o tom, že stavební zákon striktně rozlišuje mezi závaznými stanovisky na straně jedné a koordinovanými stanovisky na straně druhé, a že v souvislosti s územním řízením má na mysli pouze závazná stanoviska vydávaná ve smyslu § 149 odst. 1 správního řádu, soud považuje za nesprávný. Ustanovení § 4 odst. 6 stavebního řádu ve své první větě stanoví, že je-li dotčeným orgánem podle zvláštních právních předpisů tentýž orgán veřejné správy, vydává koordinované stanovisko nebo koordinované závazné stanovisko, zahrnující požadavky na ochranu všech dotčených veřejných zájmů, které hájí. Aplikaci tohoto ustanovení na vydání územního rozhodnutí stavební zákon v žádném ze svých ustanovení nevylučuje. Jestliže v souzené věci byl Úřad městské části Praha 6 dotčeným orgánem, do jehož pravomoci náleželo vydat závazné stanovisko k posuzovanému záměru podle více zvláštních právních předpisů (zákona o pozemních komunikacích, zákona o ochraně přírody a krajiny, zákona o odpadech, zákona o ochraně ovzduší), což žalobci ničím nezpochybnili, postupoval tento orgán veřejné správy v souladu s citovaným ustanovením stavebního zákona, jestliže vydal výše zmíněné koordinované závazné stanovisko. Soud na okraj dodává, že žalobci svůj teoretický výklad o nepřípustnosti vydávání koordinovaného (závazného) stanoviska v souvislosti s územním řízením sami popírají žalobním bodem č. 20, ve kterém skutečnost, že v dané věci nebylo Magistrátem hl. m. Prahy vydáno koordinované závazné stanovisko, naopak označují za porušení zákona.   Soud na tomto místě považuje za potřebné zdůraznit, že v odvolací námitce č. 19 vztahující se k této problematice žalobci vůbec nenamítali, že by porušení § 4 odst. 6 stavebního zákona spočívalo ve vydání koordinovaného závazného stanoviska, jak to činí v žalobě, ale porušení tohoto ustanovení spatřovali „pouze“ v tom, že součástí vydaného koordinovaného závazného stanoviska bylo též vyjádření. Za podstatné soud považuje rovněž to, že žalobci v odvolání ničeho konkrétního nenamítali proti vlastnímu obsahu koordinovaného závazného stanoviska, resp. proti věcným závěrům jednotlivých odborů Úřadu městské části Praha 6 formulovaným v části B/ koordinovaného závazného stanoviska. Nebylo proto důvodu, aby žalovaný v dané věci postupoval podle § 149 odst. 4 správního řádu, to jest aby si vyžádal potvrzení nebo změnu (koordinovaného) závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k jeho vydání.    K žalobnímu bodu č. 20, v němž žalobci nesouhlasí se zamítnutím jejich odvolací námitky, že v dané věci nebylo Magistrátem hl. m. Prahy vydáno koordinované závazné stanovisko, čímž došlo k porušení § 4 odst. 6 stavebního zákona, soud uvádí, že vytýkané pochybení Magistrátu hl. m. Prahy nelze přičítat k tíži stavebního úřadu či žalovaného. Je skutečností, že Magistrát hl. m. Prahy jako dotčený orgán měl v souzené věci postupovat podle § 4 odst. 6 stavebního zákona a vydat koordinované závazné stanovisko, což neučinil. Namísto toho jeho jednotlivé odbory vydaly k posuzovanému záměru samostatně svá závazná stanoviska, popř. vyjádření, která jsou obsahem spisového materiálu. Nejedná se ale o nezákonný postup stavebního úřadu či žalovaného, kteří nemají žádnou pravomoc k tomu, aby mohly postup zmíněného dotčeného orgánu nějak ovlivnit. Pro posouzení zákonnosti územního rozhodnutí a na něj navazujícího napadeného rozhodnutí je dle náhledu soudu podstatné především to, že jednotlivé odbory Magistrátu hl. m. Prahy jako dotčeného orgánu závazná stanoviska, v nichž vyjádřily svůj názor na přípustnost daného záměru a případně formulovaly požadavky na ochranu těch dotčených veřejných zájmů, které jim podle zvláštních právních předpisů přísluší hájit, v souzené věci vydaly. Tuto skutečnost žalobci nepopírají, proti vlastnímu obsahu závazných stanovisek jednotlivých odborů Magistrátu hl. m. Prahy nic konkrétního nenamítají, ba ani netvrdí, že by jednotlivá závazná stanoviska vydaná tímto dotčeným orgánem byla ve vzájemném rozporu. Jejich námitka se tak soudu jeví jako ryze formální a účelová. Samotné procesní pochybení Magistrátu hl. m. Prahy spočívající v nevydání koordinovaného závazného stanoviska podle § 4 odst. 6 stavebního zákona vzhledem k výše uvedenému (vydání samostatných závazných stanovisek příslušnými odbory dotčeného orgánu) nemělo za následek nezákonnost územního rozhodnutí; žalobci tímto pochybením dotčeného orgánu nemohli být nijak zkráceni na svých procesních právech účastníků řízení.    Důvodný není ani žalobní bod č. 21, ve kterém žalobci nesouhlasí se zamítnutím jejich odvolací námitky, že dokumentace neobsahuje informaci, že stavba se nachází v ochranném pásmu letiště. Součástí projektové dokumentace je akustická studie, která s hlukem z leteckého provozu výslovně počítá (viz str. 5 této studie). To, že se stavba, k níž se posuzovaný záměr upíná, nachází v ochranném pásmu letiště Praha - Ruzyně, bylo nepochybně všem účastníkům řízení i stavebnímu úřadu při jeho rozhodování ve věci samé známo, a nebylo tudíž nutné tuto skutečnost výslovně zdůrazňovat v územním rozhodnutí. Stavební úřad tuto skutečnost v územním rozhodnutí zohlednil a dostatečným způsobem se s ní vypořádal stanovením podmínky pro změnu stavby č. 22c, jejímž cílem je zajistit dosažení dodržení hygienického limitu hluku v obytných místnostech stavby. Jak žalovaný přiléhavě uvedl v napadeném rozhodnutí, protihluková opatření vyžadovaná při umisťování staveb v zóně „A“ ochranného pásma letiště Praha - Ruzyně, které bylo vymezeno územním rozhodnutím č.j. 127080/98 ze dne 3.7.1998, se netýkají územního řízení, nýbrž následného řízení stavebního. To ostatně plyne i ze žalobci zmiňovaného souhlasného vyjádření Letiště Praha, a.s., ze dne 27.8.2009 č.j. LOM/4861/2009/RSM/RIZ/KPC/KR k předmětnému záměru, v němž je provedení protihlukových opatření, která zajistí splnění hygienických limitů hluku v chráněném vnitřním prostoru staveb, uváděno jako podmínka realizace stavby, nikoliv jako podmínka vydání územního rozhodnutí. V souladu s tím se i výše zmíněná podmínka pro změnu stavby č. 22c stanovená v územním rozhodnutí, kterou stavební úřad zajistil splnění požadavku obsaženého ve vyjádření Letiště Praha, a.s., ze dne 27.8.2009, váže až k fázi stavebního řízení.   Soud k tomu jako obiter dictum dodává, že žalobní bod č. 21 vůbec nesouvisí s právní sférou žalobců, kteří případným nedodržením hygienických limitů hluku v chráněném vnitřním prostoru stavby žadatelů v souvislosti s letovým provozem nemohou být nijak dotčeni (zkráceni) na svých právech.   Nedůvodnost žalobního bodu č. 22 vytýkajícího žalovanému chybný údaj o nové zastavěnosti pozemku žadatelů je dostatečně zřejmá z argumentace, s jejíž pomocí se soud vypořádal se žalobními body č. 13 a 16.   Soud neshledal důvodným ani žalobní bod č. 23, v němž žalobci trvají na své námitce, že záměr změny stavby co do výškových poměrů nesplňuje požadavky stanovené v čl. 22 odst. 3 vyhlášky OTPP.  Podle zmíněného ustanovení musí úroveň podlahy obytné místnosti ležet alespoň 150 mm nad nejvyšší úrovní upraveného terénu pásu pozemku v šířce 3 m hraničícího s touto místností, a alespoň 500 mm nad hladinou podzemní vody, pokud místnost není chráněna před nežádoucím působením vody v místě stavby technickými prostředky. Jak žalovaný konstatoval v odůvodnění napadeného rozhodnutí, změna stavby dle projektové dokumentace tento požadavek splňuje. Je na žadatelích, aby volbou vhodného stavebně technického způsobu provedení stavby a úpravy jejího okolního terénu realizovali změnu stavby tak, aby byla podmínka stanovená v čl. 22 odst. 3 vyhlášky OTPP splněna. Soud v této souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že citované ustanovení vyhlášky OTPP výslovně porovnává úroveň podlahy obytné místnosti s úrovní upraveného terénu pásu pozemku v šířce 3 m hraničícího s touto místností. Nesoulad projektové dokumentace vztahující se k danému záměru, resp. výkresu č. 14 – Navrhovaný stav – Řez s požadavkem zakotveným v čl. 22 odst. 3 vyhlášky OTPP nelze proto opírat o tvrzení o chybném vyznačení stávajícího terénu pozemku žadatelů, jak to činí žalobci, neboť žadatelé mohou splnění uvedeného požadavku dosáhnout následnou vhodnou úpravou výšky terénu v blízkosti stavby.   Podle poučení, kterého se jim dostalo v oznámení o zahájení řízení, mohli žalobci své námitky, a tedy i námitku nesprávnosti projektové dokumentace vztahující se ke změně stavby spočívající v chybném vyznačení stávajícího terénu pozemku žadatelů, uplatnit nejpozději při veřejném ústním jednání konaném dne 26.1.2010. Protože tak neučinili, nelze k této jejich námitce podle § 89 odst. 1 stavebního zákona přihlížet.   Stejně jako tomu bylo u žalobního bodu č. 21, i u žalobního bodu č. 23 soudu nezbývá než konstatovat, že v něm namítané porušení zákona se nijak nedotýká právní sféry žalobců. Žalobci jako vlastníci sousední nemovitosti totiž nemohou být případným nesplněním požadavku minimální výškové úrovně podlahy obytné místnosti stavby žadatelů nijak dotčeni, tím méně zkráceni na svých právech. Na základě tohoto žalobního tvrzení se proto žalobci nemohou s úspěchem domáhat zrušení napadeného rozhodnutí.   K námitkám, které žalobci v řízení před soudem poprvé uplatnili až v následných doplněních žaloby (námitka nesouladu předmětu žádosti žadatelů o vydání územního rozhodnutí s výrokem územního rozhodnutí, námitka, že žádost o vydání územního rozhodnutí nesplňuje požadavky § 3 vyhlášky č. 503/2006 Sb., námitka nezákonnosti územního rozhodnutí spočívající v tom, že předmětem jeho výroku je i nástavba, či námitka nesouladu projektové dokumentace s přílohou č. 4 vyhlášky č. 503/2006 Sb.) soud při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí nemohl přihlížet, neboť tyto byly vzneseny až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro rozšíření žaloby (§ 71 odst. 2 s.ř.s.). Pokud by tak učinil, tedy pokud by překročil rozsah včas uplatněných žalobních námitek, jednal by v rozporu s ustanoveními § 75 odst. 2 s.ř.s. a § 71 odst. 2 věta třetí s.ř.s., které mu ukládají přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů uplatněných v zákonem stanovené lhůtě.    Ze skutečnosti, že žadatelé vzali zpět žádost o vydání stavebního povolení, nelze dovozovat (jak to činí žalobci), že žadatelé tím zároveň uznali, že nedodrželi podmínky stanovené právními předpisy pro vydání územního rozhodnutí. Uvedený procesní úkon žadatelů spočívající ve zpětvzetí jejich žádosti o vydání stavebního povolení má svůj význam a důsledky toliko v řízení, v němž byl učiněn, tj. ve stavebním řízení, a nemůže nijak ovlivnit posuzování zákonnosti pravomocně skončeného územního řízení a v něm vydaného územního rozhodnutí. O tom, že žadatelé i nadále považují územní rozhodnutí za vydané v souladu se zákonem, svědčí ostatně i žalobci uváděná skutečnost, že na jeho základě následně podali novou žádost o vydání stavebního povolení, které stavební úřad vyhověl.   Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.   Protože žalobci nebyli ve sporu úspěšní a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s 60 odst. 1 s.ř.s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.     P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách www.nssoud.cz.       V Praze dne 25. září 2013     JUDr. Naděžda Řeháková v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Lucie Horáková