10A 100/2014-47         ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY  Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jana Kašpara a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: Mgr. M. Š., advokát, zast. Mgr. Martinem Karlínem, advokátem, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o žalobě o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu t a k t o : I. Zásah Ministerstva vnitra, kterým znemožnilo žalobci provádění autorizované konverze dokumentů znemožněním přístupu k elektronické aplikaci systému kontaktních míst veřejné správy tím, že tento přístup podmínilo provedením tzv. ztotožnění fyzické osoby, byl nezákonný. II. Ministerstvu vnitra se zakazuje pokračovat v porušování práva žalobce znemožňováním provádění autorizované konverze dokumentů znemožňováním přístupu k elektronické aplikaci systému kontaktních míst veřejné správy tím, že tento přístup podmiňuje provedením tzv. ztotožnění fyzické osoby. III. Ministerstvo vnitra je povinno obnovit stav, který zde byl před nezákonným zásahem, tedy umožnit žalobci provádění autorizované konverze dokumentů umožněním přístupu k elektronické aplikaci systému kontaktních míst veřejné správy bez nutnosti provedení tzv. ztotožnění fyzické osoby, a to dnem následujícím po dni právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15.342 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Martina Karlína, advokáta.   Odůvodnění Žalobce se podanou žalobou domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spočívá v tom, že mu bylo znemožněno provádění autorizované konverze dokumentů podle zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o elektronických úkonech).   Žalobce v žalobě uvedl, že je advokátem zapsaným v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou, a to od 1. 6. 2013. Jako advokát je žalobce oprávněn v souladu s § 25c zákona o advokacii v souvislosti s poskytováním právních služeb provádět tzv. autorizovanou konverzi dokumentů podle zákona o elektronických úkonech. Žalobce požádal o zajištění přístupu k elektronické aplikaci nutné k provádění autorizované konverze dne 6. 6. 2013. Žalovaný žalobci přístup zřídil a dopisem ze dne 4. 7. 2013 oznámil potřebné přístupové údaje k aplikaci. Žalobce tzv. autorizovanou konverzi dokumentů od této doby bez problémů prováděl, a to až do 31. 5. 2014, když následujícího dne žalovaný provedl nezákonný zásah, kterým žalobci znemožnil přístup do aplikace potřebné k provádění autorizované konverze dokumentů. Žalovaný spravuje systém pro provádění autorizované konverze v rámci tzv. systému Czech Point. Žalovaný svůj zásah spočívající ve znepřístupnění systému nijak nepopírá, když se naopak domnívá, že jedná po právu. Žalovaný se rozhodl provést jako provozovatel systému ztotožnění osob, což nutně zasáhlo i systém autorizované konverze. Toto ztotožnění představuje proces, při kterém by se záznam o identitě každé osoby, která pracuje v systému Czech Point, měl propojit se záznamem o identitě téže osoby tzv. registru obyvatel dle § 3 písm. a) zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění pozdějších předpisů Žalobce však v registru obyvatel vedený není. Jako státní občan Slovenské republiky bez trvalého pobytu v České republice není žalobce žádnou osobou vedenou v registru obyvatel dle § 17 zákona o základních registrech. Žalobce je sice občanem členského státu Evropské unie, avšak nebylo mu vydáno potvrzení o přechodném pobytu dle § 87a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců), ve znění pozdějších předpisů. O takovéto potvrzení žalobce nikdy nežádal, když mu žádný právní předpis takovouto povinnost nestanoví. Proces ztotožnění žalovaný nastavil tak, že do 31. 5. 2014 byl dobrovolný, po tomto datu však je povinný. To znamená, že osobě, která do 31. 5. 2014 ztotožnění neprovedla, byl od 1. 6. 2014 znemožněn přístup k autorizované konverzi. Takovýto stav skutečně nastal. Žalobci byl systém znepřístupněn a tento stav ke dni podání žaloby trvá. Žalovaný tedy žalobci znepřístupnil systém autorizované konverze dokumentů, když tento je technicky podmiňován provedením tzv. ztotožnění. Žalobce a žalovaný jsou tak ve sporu o to, zda je zásah žalovaného zákonný nebo nikoliv. Zákon č. 85/19966 Sb., o advokacii, nestanoví žádné zvláštní požadavky k tomu, aby advokát mohl autorizovanou konverzi provádět. Zcela tedy stačí, že žalobce je advokátem ve smyslu zákona o advokacii. Ani zákon o elektronických úkonech nestanoví u advokátů žádné další podmínky pro přístup ke konverzi, když pouze v § 23 odst. 1 uvádí, že konverzi provádí za podmínek stanovených jiným právním předpisem také advokát. Takovýmto jiným právním předpisem je však pouze již výše zmíněný zákon o advokacii. Žalobci byl v červenci roku 2013 jako advokátovi zřízen přístup k autorizované konverzi zcela poprávu. Žádný jiný právní předpis pak dle názoru žalobce nestanovuje jakékoliv podmínky, které by žalobce jako advokát k přístupu do systému měl naplnit. Pokud tedy žalobci možnost provádět autorizovanou konverzi dokumentů garantuje přímo § 25c zákona o advokacii, žalobce jej téměř rok využíval a nyní žalovaný bez jakéhokoliv zákonného podkladu, tj. bez jakékoliv změny legislativní situace, přístup žalobce podmínil provedením jakéhosi ztotožnění, v důsledku čehož žalobce využití konverze zamezil, jde zcela zjevně o nezákonný zásah žalovaného do práv žalobce. Žalovaný totiž nemůže dle své libovůle stanovovat podmínky pro přístup v systému tzv. konverze nad rámec platných právních předpisů. Pokud žádný právní předpis nevyžaduje, aby byl žalobce osobou vedenou v registru obyvatel, nemůže toto vyžadovat ani žalovaný. Žalovaný přitom může v souladu s čl. 2 Listiny základních práv a svobod uplatňovat státní moc jen v případech v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Zejména pak platí, že nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá, tudíž žalobce nemůže být nucen k tomu, aby například požádal o potvrzení o přechodném pobytu a aby provedl tzv. ztotožnění, když ani k jednomu nemá zákonnou povinnost. Odkazy na ustanovení zákona, které žalovaný uvedl ve své odpovědi na výzvu žalobce, žádnou právní oporu postupu žalovaného neobsahují. Žalovaný nemůže být oprávněn omezit zákonná práva žalobce s odkazem na obecná ustanovení § 8 až § 11 zákona o základních registrech. Pokud žalovaný argumentuje § 3 odst. 4 zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o informačních systémech), je odkaz na toto ustanovení zcela nesmyslný. Žalovaný tak ke svému zásahu nemá žádný zákonný podklad. Žalobce považuje zásah také za porušení jeho práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný zcela svévolně a bez zákonné opory znemožnil žalobci výkon práva provádět autorizovanou konverzi, které mu garantuje § 25c zákona o advokacii. Žalobce se dále domnívá, že jednání žalovaného nemá ani žádné faktické opodstatnění. Žalobce jako podnikající fyzická osoba je veden v registru osob ve smyslu § 3 písm. b) zákona o základních registrech a tudíž je zcela jednoznačně identifikovatelný jako advokát s přiděleným identifikačním číslem. V systému pro provádění autorizované konverze neexistoval s identifikací žalobce problém po dobu téměř jednoho roku a neexistuje žádný důvod k tomu, aby takovýto problém existoval nyní. Ze shora uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby soud určil, že zásah žalovaného byl nezákonný, zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu obnovit stav, který zde byl před nezákonným zásahem.   Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že fakt, že zákon o advokacii ani zákon o elektronických úkonech nestanoví žádné bližší podmínky, neznamená, že by bližší podmínky nemohly být určeny jinak. Informační systém Czech Point je informačním systémem veřejné správy podle § 3 odst. 1 zákona o informačních systémech a žalovaný je jeho správcem. Žalovaný podle § 4 odst. 1 písm. l) tohoto zákona koordinuje a vytváří podmínky pro činnost kontaktních míst veřejné správy a dle § 4 odst. 2 písm. d) téhož zákona stanoví pravidla pro sdílení dat a služeb mezi jednotlivými informační systémy veřejné správy prostřednictvím referenčního rozhraní. Správce je mimo jiné povinen zajistit veškeré z toho vyplývající povinností, jako je přidělení agendového identifikátoru fyzické osoby, který je odvozen ze zdrojového identifikátoru fyzické osoby, tj. z registru obyvatel. Dále musí správce agendového informačního systému zabránit neoprávněnému přístupu k osobním údajům v základních registrech. Skutečnost, že na základě rozhodnutí žalovaného již od určitého okamžiku agendový informační systému pracuje pouze se ztotožněnými osobami, znamená, že aktuálními uživateli mohou být pouze osoby ztotožněné vůči registru obyvatel a nikoliv jiné. Pokud konkrétní osoba v tomto registru obyvatel evidována není, je potom logické, že k následnému procesu ztotožnění je nutný předchozí zápis do registru obyvatel. Ustanovení § 17 písm. c) zákona o základních registrech přitom umožňuje evidenci obyvatel i jiných členských států Evropské unie, což bezpochyby občan Slovenské republiky je. Nejedná se tedy o kategorii osob, kterou by ustanovení § 17 tohoto zákona neznalo, jak žalobce nepřesně v žalobě uvádí. Cizí státní příslušníky registr obyvatel automaticky neeviduje. Z tohoto důvodu tyto osoby musí nejprve splnit stanovené náležitosti zákona o pobytu cizinců. Základním předpokladem je předchozí vydání rozhodnutí o přechodném či trvalém pobytu. Žalovaný tuto odvozenou podmínkou nevidí jako diskriminační, i když chápe, že administrativa spojená s tímto krokem muže být pro některé uživatele obtěžující. Žádost o výjimku ze ztotožnění si ke dni vyjádření podalo pouze 5 osob, z nichž u dvou osob již došlo ke ztotožnění, 2 uživatelé neztotožněný stav ignorují a 1 uživatel podal žalobu (žalobce). K dnešnímu dni se aktuálně podařilo ztotožnit již 34 482 uživatelů a tito uživatelé nastavení procesů v drtivé většině bez jakýchkoliv problémů respektují. Žalovaný vyjádřil podivení nad tím, že žalobce, který má minimálně více než rok trvající advokátní praxi v České republice, dosud nezlegalizoval svůj pobyt alespoň přechodným pobytem. S velkou pravděpodobností lze předpokládat, že žalobce pobývá na území České republiky více než 3 měsíce, a proto je také zvláštní, z jakých důvodů si žádost podle ustanovení § 87a zákona o pobytu cizinců dosud nepodal. Žalovaný se proto domnívá, že tento postoj žalobce může být hlavní příčinou toho, proč výkon některých jeho aktivit na území České republiky „obecně se vcelku logicky může potýkat s jistými omezeními“. Nelze však podle žalovaného očekávat, že občané cizích členských států si mohou na území jiného státu nárokovat ve všech oblastech absolutně stejné výhody, jehož požívá registrované obyvatelstvo, zvláště pak, když se ke splnění podmínek nastavených pro všechny občany stejně staví odmítavě. Žalovaný je přesvědčen, že požadavek ke ztotožnění uživatele jednotného identitního prostoru Czech Point je třeba na území České republiky uplatňovat jednotně ke všem uživatelům stejně. Žalovaný se proto domnívá, že při udělení výjimky by byli naopak neodůvodněně zvýhodňováni ti uživatelé, u kterých by ztotožnění nebylo vyžadováno. Z pohledu správce agendového informačního systému nevidí proto nesystémové řešení v podobě udílení výjimek jako účelné. Při zhodnocení aktuální situace žalobce je podle mínění žalovaného zřejmé, že práva a možnosti žalobce k provádění autorizované konverzi dokumentů zůstala v plné míře zachována, nadále tak zůstává možnost autorizovanou konverzi dokumentů v plném rozsahu dle ustanovení § 25c zákona o advokacii při splnění určitých podmínek vykonávat. Tím, že žalobce odmítl splnit předem nastavené podmínky a nadále je splnit odmítá, ačkoliv ho žalovaným o nich včas informoval, si však disfunkčnost svého pracoviště, kterou neoprávněně označuje jako nezákonný zásah, v podstatě způsobil svým konáním sám. Žalovaný tedy žalobci technické provádění autorizované konverze, natož výkon advokátní praxe jako celku, rozhodně neznemožňuje, pouze v souvislosti se zákonem o registrech, důsledně naplňuje zákonnou povinnost, která je vyžadována od správce informačního systému, a tu aplikuje na všechny uživatele jednotného identitního prostoru, tedy i na členy České advokátní komory. Závěrem žalovaný podotkl, že pokud by žalobce do budoucna neměl zájem jednotného identitního prostoru využívat, má neomezenou možnost zajišťovat autorizovanou konverzi dokumentů prostřednictvím kteréhokoliv kontaktního místa veřejné správy Czech Point, kterých je jen v Jihomoravském kraji přibližně 600.   Žalobce podal k tomuto vyjádření repliku, ve které zdůraznil, že advokáti nejsou kontaktními místy veřejné správy, pouze využívají aplikaci systému kontaktních míst veřejné správy, jelikož autorizovaná konverze je prováděna prostřednictvím této aplikace. Pokud tedy žalovaný odkazuje na § 4 odst. 1 písm. l) zákona o informačních systémech, podle kterého žalovaný koordinuje a vytváří podmínky pro činnost kontaktních míst veřejné správy, nemá toto k žalobci žádný vztah, neboť ten kontaktním místem není. Žalobce rovněž nevyužívá informační systém kontaktních míst veřejné správy, ale pouze jeho elektronickou aplikaci, která je přístupná přes internet a bez níž autorizovanou konverzi provádět nelze. Proto na něj nedopadá ani ustanovení § 4 odst. 2 písm. d) citovaného zákona. Žalobce tak shrnuje, že žalovaným odkazovaná ustanovení nemají k žalobci žádnou vazbu a není mu zřejmé, co chtěl žalovaný jejich uvedením vlastně říct. Žalobce dále zdůraznil, že žalovaný nemůže svévolně stanovovat podmínky pro výkon práva provádět autorizovanou konverzi dle § 25c zákona o advokacii. Žalovaný zamezil žalobci provádění autorizované konverze za situace, kdy nedošlo k žádné změně relevantní právní úpravy, z čehož je více než zjevné, že žalovaný pro svůj zásah nemá a nemůže mít zákonnou oporu. Žalobce nerozporuje, že není osobou uvedenou v registru obyvatel. Žádný právní předpis žalobci neukládá, aby se osobou evidovanou v registru obyvatel stal. Žádný právní předpis mu neukládá povinnost požádat o potvrzení o přechodném pobytu dle § 87a zákona o pobytu cizinců. Žalobce o vydání takového potvrzení nepožádal, to mu proto nebylo vydáno, a proto není v registru obyvatel veden a žalovaným požadované ztotožnění proto provést nemůže.   Žalovaný na tuto repliku žalobce nereagoval dalším vyjádřením, ve kterém uvedl, že vzhledem ke specifické povaze informačních systémů v důsledku jejich neustálého vývoje, dynamičnosti a provázanosti s jinými systémy, si vyžadují neustálé změny a reagování vůči nově přicházejícím podnětům. Detailní stanovování konkrétních podmínek v rámci fungování informačních systémů, programu či aplikací výhradně zákonnou formou nevidí žalovaný z funkčního pohledu jako vhodné. Proto rovněž bližší podmínky, za nichž může advokát provádět autorizovanou konverzi dokumentů, tento zákon ani nestanovuje. Elektronická aplikace systému kontaktních míst veřejné správy je součástí informačního systému kontaktních míst veřejné správy, kdy prostřednictvím téhož webového rozhraní je advokátům zprostředkována dílčí funkcionalita tohoto systému. Potom však není podstatné, že advokát kontaktním místem veřejné správy není, ale skutečnost, že využívá alespoň část informačního systému veřejné správy. Žalovaný pak upozorňuje, že žalobce nebyl v systému jednoznačně identifikován, neboť k tomuto procesu od něj Ministerstvo vnitra obdrželo příliš málo údajů. Žalovaný má k dispozici pouze žalobcovo jméno a příjmení, zatímco obecně platné právní předpisy jako dostatečnou množinu údajů pro ztotožnění fyzické osoby uvádí například jméno, příjmení, datum narození a adresu pobytu. Zákon o základních registrech pak připouští nahradit tuto sadu údajů agendovým identifikátorem fyzické osoby, což je způsob, který zvolil žalovaný. Žalovaný nesporuje tvrzení žalobce, že mu žádný předpis neukládá povinnost požádat o přechodný pobyt. Je třeba si nicméně uvědomit, že tento úkon pro žalobce neznamená žádat o povolení k přechodnému pobytu, nýbrž si na žádost pouze nechat vydat potvrzení o přechodném pobytu. Žalovaný nevidí tento formálně registrační krok v žádném případě jako diskriminační a občanům Evropské unie je toto potvrzení při splnění podmínek žádosti vydáváno v podstatě automaticky. Žalovaný rovněž poukazuje na směrnici rady 2004/38/ES, podle kterých může členský stát u pobytu delšího než 3 měsíce požadovat po občanech Unie, aby se zaregistrovali u příslušných orgánů. Tato žádost by proto žalobce představovala pouhou formální registraci, tedy administrativně nikterak nezatěžující, nediskriminující a vcelku jednoduchý správní úkon, a proto žalovaný nevidí racionální důvod, proč splnění této podmínky nadále žalobce odmítá.   Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. O věci přitom rozhodl bez jednání, neboť s tím oba účastníci řízení souhlasili, resp. nevyslovili ve stanovené lhůtě nesouhlas. Protože mezi stranami není žádného sporu o skutkovém stavu věci, soud vyšel ze shodných skutkových tvrzení obou účastníků.   Městský soud v Praze věc posoudil takto: Podle § 25c zákona o advokacii v souvislosti s poskytováním právních služeb může advokát provádět autorizovanou konverzi dokumentů postupem podle zvláštního právního předpisu. Podle § 4 tohoto zákona advokátem je ten, kdo je zapsán v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. Podle § 23 odst. 1 zákona o elektronických úkonech konverzi na žádost provádějí kontaktní místa veřejné správy a advokáti za podmínek stanovených jiným právním předpisem. Žalobce je advokátem zapsaným v seznamu v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou a je tedy podle shora citovaných ustanovení oprávněn provádět autorizovanou konverzi. Žalovaný nicméně přístup k elektronické aplikaci umožňující její provádění nastavil tak, že do této aplikace nemohou získat přístup advokáti, kteří nejsou zapsáni v registru obyvatel. Okruh osob vedených v registru obyvatel vymezuje § 17 zákona o základních registrech. Mezi stranami není sporu o tom, že žalobce v registru obyvatel veden není. Spor mezi účastníky řízení spočívá v otázce, zda žalovaný mohl přístup do elektronické aplikace umožňující provádět autorizovanou konverzi podmínit tím, aby žalobce učinil kroky vedoucí k tomu, že bude v registru obyvatel veden. Soud především musí konstatovat, že žalovanému nepřísluší (alespoň ne v souvislosti se správou aplikace umožňující provádění autorizované konverze) zkoumat otázky související s pobytem žalobce jako cizího státního příslušníka na území České republiky. Otázkou, zda žalobce byl či nebyl povinen požádat o vydání potvrzení dle § 87a zákona o pobytu cizinců, se proto soud vůbec nebude zabývat. Pro posouzení důvodnosti podané žaloby je zapotřebí toliko v obecné rovině posoudit otázku, zda může žalovaný podmínit přístup k prováděné autorizované konverze u advokátů, kteří nejsou občany České republiky, tím, aby o vydání tohoto potvrzení požádali. Podle § 87a odst. 1 zákona o pobytu cizinců ministerstvo vydá občanu Evropské unie1b) na jeho žádost potvrzení o přechodném pobytu na území, pokud občan Evropské unie a) hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce a  b) neohrozil bezpečnost státu nebo závažným způsobem nenarušil veřejný pořádek. Podle § 87a odst. 2 zákona k žádosti o vydání potvrzení o přechodném pobytu na území občan Evropské unie předloží a) cestovní doklad, b) doklad potvrzující účel pobytu, jde-li o zaměstnání, podnikání nebo jinou výdělečnou činnost anebo studium, c) fotografie, d) doklad o zdravotním pojištění; to neplatí, je-li účelem pobytu zaměstnání, podnikání nebo jiná výdělečná činnost, a e) doklad o zajištění ubytování na území. Žalovaný mlčky předpokládá, že výkon advokacie na území České republiky automaticky vyžaduje úmysl pobývat na území ČR po dobu delší než tři měsíce. Takový předpoklad je však zcela mylný. Advokát-cizí státní příslušník může totiž advokacii na území České republiky vykonávat např. tím způsobem, že do sídla své advokátní kanceláře bude denně přes hranice České republiky dojíždět, což si lze v případě měst nacházejících se poblíž hranic (např. Břeclav, Hodonín, Český Těšín, Cheb) velmi snadno představit. Takový advokát pak na území České republiky bude vždy pobývat jen podobu kratší než jednoho dne. Pro takovou osobu by bylo zhola nemožné požádat si o potvrzení o přechodném pobytu, protože na území České republiky by neměl žádné místo, kde by přechodně pobýval, neboť místo, kde by skutečně fakticky bydlel (tj. zjednodušeně řečeno každý den přespával) by se nacházelo v zahraničí, podmínku dle § 87a odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců by takový advokát jednoduše splnit nemohl a potvrzení o přechodném pobytu by ani získat nemohl. Mylná je rovněž představa, podle níž výkon advokacie vyžaduje každodenní přítomnost advokáta v sídle jeho advokátní kanceláře. Advokacii lze totiž vykonávat i příležitostně nebo nárazově, v takovém případě může advokát docházet do sídla své advokátní kanceláře např. vždy jen na několik týdnů, po tuto dobu bude např. ubytován v hotelu, a v mezidobí bude fakticky pobývat ve státě, jehož je občanem. Také tento advokát by nemohl podmínku stanovenou žalovaným splnit, neboť by neměl žádné místo, kde by se mohl k přechodnému pobytu přihlásit. Soud si je pochopitelně vědom toho, že jde pouze o hypotetické úvahy, a nijak nenaznačuje, že některá ze shora uvedených alternativ se skutečně týká žalobce. V každém případě však shora uvedené příklady demonstrují zcela jasně, že představa žalovaného, podle níž advokacii mohou vykonávat pouze osoby, které jsou vedeny v registru obyvatel, je mylná. Zákon o advokacii ve spojení se zákonem o elektronických úkonech přitom zcela jasně stanoví, že oprávnění provádět autorizovanou konverzi mají všichni advokáti, bez rozdílu státní příslušnosti, pohlaví, věku či jiných vlastností. Žalovaný však okruh advokátů, kteří autorizovanou konverzi mohou provádět, zúžil toliko na advokáty, kteří jsou vedeni v registru obyvatel. K takovému zúžení však nemá žádné zákonné oprávnění. Jistě lze souhlasit s žalovaným v tom, že je oprávněn přístup k elektronické aplikaci umožňující provádět autorizovanou konverzi podmínit určitými administrativními kroky ze strany advokáta, neboť po žalovaném jistě nelze vyžadovat, aby automaticky přístup zřizoval všem advokátům a za tím účelem sledoval osoby, které jsou nově do seznamů advokátů vedeného Českou advokátní komorou zapisovány, a sám je aktivně oslovoval. Pokud tedy žalovaný podmíní přístup do aplikace např. vyplněním žádosti, kde žadatel uvede o své osobě určité údaje či např. bude požadovat doložení faktu, že se skutečně jedná o advokáta, nebyl by takový postup se zákonem v rozporu. Problém splnit takové požadavky by zjevně nebyl ani ze strany žalobce, což nejlépe dokládá fakt, že žádost o zřízení přístupu skutečně v minulosti úspěšně podal. Žalovaný však nyní nově stanovil rozsah nutných údajů takovým způsobem, že tím fakticky zúžil okruh osob, které mohou autorizovanou konverzi provádět, což nelze připustit, neboť k ničemu takovému mu zákon mandát nedává. Nelze přitom souhlasit s argumentací žalovaného, že vydání potvrzení o přechodném pobytu podle § 87a zákona o pobytu cizinců by pro žalobce neznamenalo žádnou nepřiměřenou zátěž. Soud nijak nehodlá zkoumat, zda v konkrétném případě žalobce tomu tak skutečně je nebo není, shora uváděné příklady však jasně demonstrují, že může nastat případ, kdy splnění takového požadavku žalovaného bude pro konkrétního advokáta nemožné. Způsob, jakým žalovaný nastavil parametry přístupu k možnosti provádění autorizované konverze, je proto nezákonný, a pokud v případě žalobce vedl k tomu, že mu bylo provádění autorizované konverze znemožněno, jde o nezákonný zásah, bez ohledu na to, jaké obtíže by pro žalobce představovalo splnění podmínek, které si žalovaný svévolně a nezákonně stanovil. Jako naprosto nepřípadnou musí soud odmítnout i argumentaci žalovaného, že žalobce může provádět autorizovanou konverzi prostřednictvím kontaktních míst veřejné správy, „kterých je jen v Jihomoravském kraji cca 600“. Náhled žalovaného, že žalobci se vlastně neděje žádné příkoří, neboť nemusí autorizovanou konverzi provádět sám a může ji snadno provádět jinde, naprosto postrádá jakoukoli zákonnou oporu. Pokud zákonodárce nastavil pravidla tak, že advokáti mohou v souvislosti s poskytováním právních služeb autorizovanou konverzi provádět sami, pak žalovanému jako orgánu moci výkonné nijak nepřísluší uvažovat nad tím, zda je takové oprávnění pro advokáty zapotřebí. Pokud má žalobce zákonem založeno oprávnění, aby autorizovanou konverzi prováděl sám, pak jej žalovaný nemůže nutit, aby k provádění autorizované konverze používal kontaktní místa veřejné správy. S žalobcem lze souhlasit v tom, že takovou situaci by mohli žalobcovi klienti vnímat tak, že žalobce není „plnohodnotným“ advokátem a skutečně by to mohlo narušovat důvěru mezi nimi a žalobcem. Obavy žalobce v tomto směru soud plně sdílí a pokládá je za zcela racionální a odůvodněné. Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobě vyhověl, deklaroval nezákonnost zásahu žalovaného, zakázal mu pokračovat v porušování žalobcových práv a přikázal mu obnovení stavu, který zde byl před nezákonným zásahem. Vzhledem k tomu, že v době vydání tohoto rozsudku již nabylo vykonatelnosti usnesení zdejšího soudu ze dne 29. 7. 2014 čj. 10A 100/2014-24, jímž byla žalovanému uložena v podstatě shodná povinnost jako ve výroku III tohoto rozsudku, stanovil soud, že žalovaný je povinen obnovit stav, který tu byl před nezákonným zásahem, již dnem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, neboť se tu žalovanému fakticky neukládá žádná nová povinnost, pro jejíž splnění by bylo zapotřebí stanovit delší lhůtu.  Žalobce měl se svojí žalobou úspěch a náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených a prokázaných nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Tyto náklady spočívají v nákladech souvisejících se zastoupením advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů za 3 úkony právní služby po 3100 Kč (za převzetí věci, sepis žaloby a podanou repliku), a 3 režijní paušály po 300 Kč. Celkem tedy činí náklady na právní zastoupení 10.200 Kč. K tomu se připočítává daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, jíž je žalobcův advokát plátcem, ve výši 2.142 Kč. Další náklady představuje zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 2.000 Kč a za návrh na vydání předběžného opatření ve výši 1.000 Kč. Proto soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 15.342 Kč.   Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.   V Praze dne 29. září 2014   JUDr. Ing. Viera Horčicová předsedkyně senátu