Je – li v insolvenčním řízení zjištěn úpadek dlužníka a je–li povoleno oddlužení dlužníka, který je zároveň účastníkem exekučního řízení v pozici povinného, pak má soudní exekutor pověřený vedením exekuce přihlásit svou pohledávku z titulu práva na náhradu nákladů exekuce do insolvenčního řízení vedeného vůči povinnému. Účinky pravomocného osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 ins. zák.), se vztahují na náhradovou pohledávku soudního exekutora i pro ten případ, že tato pohledávka nebyla do insolvenčního řízení přihlášena (§ 414 odst. 2 ins. zák.).

U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Novosada a soudců Mgr. Libora Zhřívala a JUDr. Veroniky Křesťanové, Dr., ve věci oprávněné: D. p. hl. m. P., a. s., se sídlem v P-9, S. 217/42, zast. advokátem, proti povinné: A. Š., bytem v P-5, O. h. 2161/20, pro 206 Kč s přísl., k odvolání povinné proti usnesení soudního exekutora J. J. P., Ph.D., ze dne 21. února 2014, č.j. 067 EX 211365/11-36, t a k t o : I. Usnesení soudu I. stupně s e ve výroku o nákladech exekuce pod bodem II. m ě n í tak, že soudní exekutor J. J. P., Ph.D., nemá právo na náhradu nákladů exekuce; ve výroku o nákladech řízení pod bodem III. s e p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Shora uvedeným usnesením soudní exekutor zastavil exekuci nařízenou usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 8. 2011, č.j. 39 EXE 2383/2011-10, k uspokojení pohledávky oprávněné v částce 206 Kč s přísl. i nákladů oprávněné a nákladů exekuce (výrok I.), povinné uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. J. P., Ph.D., náklady exekuce ve výši 7.865 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Rozhodnutí o zastavení řízení odůvodnil soudní exekutor tím, že v průběhu exekučního řízení vydal městský soud v Praze usnesení o osvobození dlužníka od placení pohledávek pod čj. MSPH 78 INS 12681/2012-B-20. V průběhu exekučního řízení tak nastala skutečnost, jež vede jako jiný důvod, pro nějž nelze rozhodnutí vykonat, k zastavení exekuce postupem dle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. O nákladech exekuce rozhodl soudní exekutor dle ust. § 89 ex. řádu s argumentem, že procesní zavinění nelze shledat na straně oprávněné, avšak na straně povinné, která splnila podmínky oddlužení, jež se však nevztahuje na náklady exekuce, k čemuž se dle soudního exekutora „shodně vyjádřil např. Krajský soud v Plzni usnesením č.j. 56 Co 23/2011“. Konečně pak soudní exekutor rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť „v této fázi řízení žádný z účastníků právo na náhradu nákladů neuplatnil“. Proti tomuto usnesení podala povinná včasné odvolání směřující pouze proti výroku o nákladech exekuce (II.). Uvedla, jí bylo v insolvenčním řízení povoleno oddlužení splátkovým kalendářem, který řádně plnila a uhradila 100% pohledávek přihlášených věřitelů. Následně vydal Městský soud v Praze dne 20. 11. 2013 usnesení, kterým vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníkem. Exekuční náklady a příkazy (jichž zmiňuje povinná v odvolání několik) jsou z roku 2011, tedy z doby před zahájením insolventního řízení. Soudní exekutor se mohl „ke své“ pohledávce přihlásit, což neudělal, naopak vyčkal a pohledávku začal uplatňovat až po skončení insolvenčního řízení. Odvolací postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť exekuční řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2013 (čl. II, bod. 1 přechodných ustanovení zákona č. 396/2012 Sb. a čl. II. bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.). Usnesení soudu I. stupně přitom přezkoumal podle § 212 písm. b) a § 212a o. s. ř. nejen v napadeném výroku II., ale i ve výroku o nákladech řízení ad III., neboť náklady exekuce a náklady účastníků řízení je třeba posuzovat jako vzájemně akcesorické. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu I. stupně v uvedeném rozsahu podle § 212 a § 212a odst. 5, 6 o. s. ř. za užití § 55c odst. 2 a 5 e.ř., aniž nařizoval jednání (§ 52 odst. 1 ex. ř. k § 254 odst. 8 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání povinné je důvodné. Podle § 414 odst. 1 ins. zák. jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka. Podle § 414 odst. 2 ins. zák. se osvobození podle § 414 odst. 1 ins. zák. vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Insolvenční zákon (zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení) zavedl do českého úpadkového práva institut oddlužení, který je nutno chápat nejen jako způsob řešení úpadku (§ 4 odst. 1 písm. c/ ins. zák.), ale je zároveň i jedním z deklarovaných předmětů celé právní úpravy (§ 1 písm. b/ ins. zák.). Smyslem oddlužení je umožnit poctivému dlužníku zbavit se dosavadních dluhů a opětovně se zapojit do běžného důstojného života. Zákonodárce byl veden úvahou, že před zájmem věřitelů na úplném uhrazení jejich dosavadních pohledávek lze za splnění zákonem vymezených podmínek u dlužníků – nepodnikatelů upřednostnit celospolečenský zájem na tom, aby takoví dlužníci nebyli trvale vyřazeni z běžných ekonomicko-sociálních vztahů v důsledku svých nesplatitelných dluhů a permanentního ohrožení exekucí. Dlužník, který prošel oddlužením a dosáhl osvobození od placení pohledávek, je chráněn vůči placení dosavadních „starých“ pohledávek, které sice v neuhrazeném rozsahu nezanikají, avšak nadále existují pouze v režimu naturálních obligací. Znamená to, že v soudním nalézacím řízení nelze takovou pohledávku věřiteli přiznat a ve vykonávacím (exekučním) řízení má taková pohledávka stejný režim jako pohledávka promlčená (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 63/2011). Podle § 414 odst. 1, 2 ins. zák. je tedy dlužník chráněn (v rozsahu, v němž nebyly pohledávky uhrazeny) před placením následujících typů pohledávek: - které byly zahrnuty do oddlužení, nebo - k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, nebo - které nebyly do insolvenčního řízení přihlášeny, ač tak věřitelé měli učinit. V daném případě byla povinná osvobozena od placení pohledávek výrokem II. pravomocného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, č. j. MSPH 78 INS 12681/2012-B-20, jak se podává z obsahu tohoto usnesení založeného povinnou s odvoláním. Z údajů v insolvenčním rejstříku (isir.justice.cz) lze seznat, že úpadek povinné byl zjištěn a oddlužení bylo povoleno usnesením téhož soudu ze dne 27. 7. 2012, č. j. MSPH 78 INS 12681/2012-A-12; lhůta pro přihlášení pohledávek činila podle výroku V. téhož usnesení 30 dnů od rozhodnutí o úpadku. Pro rozhodnutí ve věci je tak třeba posoudit, zda mohl soudní exekutor přihlásit svou pohledávku spočívající v nákladech exekuce do insolvenčního řízení vedeného vůči povinné. Pokud tak mohl učinit, vztahuje se osvobození povinné od placení pohledávek i na tuto jeho pohledávku. Náklady exekuce (ve smyslu § 87 e. ř. zejména odměna exekutora a náhrada jeho hotových výdajů) se svojí podstatou odlišují od nákladů účastníka řízení. Zatímco nárok na náhradu nákladů účastníka řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, publikovaný v časopise Soudní judikatura jako Rc 92/2008), soudní exekutor pověřený prováděním exekuce má nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů již tím, že v souladu se svým pověřením započal se zjišťováním a zajišťováním majetku povinného (§ 35 odst. 3 e. ř.). Exekuce je totiž vždy od počátku vedena nejen k vymožení pohledávky oprávněného, ale automaticky též pro vymožení nákladů exekuce. Příkaz k úhradě nákladů exekuce (§ 88 e. ř.) pak toliko stanoví výši nákladů exekuce (vyčísluje je) pro dané exekuční řízení. Z výroku I. napadeného usnesení se podává, že exekuce na majetek povinné byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 8. 2011, č. j. 39 EXE 2383/2011-10. Soudní exekutor tak mohl (a měl) přihlásit svou pohledávku z titulu doposud vzniklých nákladů exekuce do insolvenčního řízení vůči povinné, neboť poslední den lhůty k podání přihlášek připadl na den 27. 8. 2012. Pokud soudní exekutor do té doby vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce a ten se stal pravomocným, měl přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení jako vykonatelnou; v opačném případě měl v přihlášce pohledávky vyčíslit své doposud vzniklé hotové výdaje a výši odměny a přihlásit svou pohledávku jako nevykonatelnou. Byla - li by jeho nevykonatelná pohledávka popřena, insolvenční soud by v případném incidenčním sporu o pravost a výši přihlášené pohledávky (§ 159 odst. 1 písm. a/ ins. zák.) řešil otázku, zda a v jaké výši soudnímu exekutorovi nárok na náklady exekuce vznikl (řešil by stejnou otázku určení výše těchto nákladů jako exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce). Zbývá dodat, že po zahájení insolvenčního řízení již exekutorovi z povahy věci další náklady exekuce vznikat nemohly, neboť exekuci nebylo lze dále provádět (§ 109 odst. 1 písm. c/ ins. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2012). Odvolací soud tak uzavírá, že soudní exekutor měl svou pohledávku z titulu práva na náhradu nákladů exekuce přihlásit do insolvenčního řízení vůči povinné. Byť tak podle seznamu přihlášených věřitelů (isir.justice.cz) neučinil (na rozdíl od soudního exekutora M. R. B. v jiné věci), vztahuje se osvobození povinné od placení pohledávek i na jeho pohledávku, a proto soudnímu exekutorovi nelze náklady exekuce v usnesení o zastavení exekuce přiznat bez ohledu na to, zda povinná nese procesní zavinění na zastavení exekučního řízení. Uvedený závěr odpovídá i smyslu oddlužení, jak byl naznačen shora. Má-li být dlužník zbaven zátěže dosavadních dluhů, postrádá smyslu, aby byl sice osvobozen pro vlastní dluh (který je podle § 398 odst. 3 ins. zák. při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře povinen splácet po dobu 5 let a k úspěšnému oddlužení ve výjimečných případech postačuje podle § 415 ins. zák. uhradit i méně než 30 % pohledávky), ale aby po úspěšném oddlužení byl nucen uhradit v plné výši náklady nedokončené exekuce. Opětovně by tak byl dlužník vystaven omezením spojeným s vedením exekuce a opětovně by se tak ocitl v postavení, kterému čelil postupem dle insolvenčního zákona. Takto by situace dlužníka nebyla zákonem předvídaným a kýženým způsobem vyřešena nikdy, což platí tím spíše v poměrech projednávané věci, kdy vymáhaný dluh činil částku 206 Kč a náklady exekuce částku 7.865 Kč. Soudní exekutor odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, který se měl v usnesení „č.j. 56Co 23/2011“ vyjádřit, že se osvobození „nevztahuje na náklady soudního exekutora“. Odvolací soud podotýká, že z neurčitého odkazu na rozhodnutí jiného odvolacího soudu není zřejmé, zda se odkazované rozhodnutí má týkat týchž účastníků (a je tak účastníkům řízení známo včetně použité argumentace), popřípadě alespoň meritorně srovnatelné věci. Tímto rozhodnutím není odvolací soud vázán a nemůže se k němu jakkoli vyjádřit již jen z toho důvodu, že soudu není známo a soudním exekutorem nebylo do spisu založeno. Nadto pak odvolací soud uvádí, že povinná v odvolání tvrdila a doložila, že tentýž soudní exekutor na ní vymáhal pro téhož oprávněného bagatelní dluhy vzniklé z nezaplaceného jízdného v min. 6 různých (odděleně vedených) exekucích nařízených v době od srpna do října 2011. V každém takovém samostatném řízení vyčíslil soudní exekutor své náklady na částku 7.865 Kč. Procesní postup, kdy exekuční soud nebo soudní exekutor nespojil řízení ohledně stejných účastníků a obdobné věci do jediného řízení, odporuje elementárním představám o hospodárném a spravedlivém řízení, když jediným cílem takto odděleně vedených řízení je zvyšovat náklady oprávněného a exekuce bez ohledu na likvidační charakter takových řízení pro povinného (oddlužení dlužníka pak směřuje k přesně opačnému společensko-ekonomickému cíli, jak shora vysvětleno). Takové jednání stejného oprávněného a stejného soudního exekutora zaznamenal již i Ústavní soud a hodnotí je jako zjevně šikanózní (ze strany oprávněného) a postupově chybné (ze strany exekutora), přičemž přiznání plné náhrady nákladů exekuce v každém jednotlivě vedeném exekučním řízení nabývá až konfliktu s ústavně garantovaným právem povinné osoby na spravedlivý proces a ochranu vlastnického práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 3571/2012). Ve světle všeho uvedeného odvolací soud změnil postupem dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. per analogiam k ust. § 55c odst. 5 ex. řádu tak, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Výrok o nákladech řízení pod bodem III. pak byl jako věcně správný potvrzen postupem dle ust. § 219 o. s. ř. k ust. § 55c odst. 5 ex. řádu; proti správnosti tohoto výroku ostatně řádný z účastníků nebrojil a jeho věcná správnost trvá i po změně výroku ad II. napadeného usnesení. V odvolacím řízení úspěšné povinné žádné náklady nevznikly, a proto odvolací soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř., arg. a contrario, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. P o u če n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Praze dne 31. října 2014 JUDr. Tomáš Novosad předseda senátu