Číslo jednací: 4 A 29/2014-37                    ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY    Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Černovskou v právní věci žalobce: A. S., nar. X., státní příslušnost Kamerun, naposledy Zařízení pro zajištění cizinců B., B., proti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, odd. pobytové kontroly, pátrání a eskort, Křižíkova 12, Praha 8-Karlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9.6.2014 č.j. KRPA-188455-45/ČJ-2014-000022,     t a k t o   :   I. Žaloba   s e   z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   O d ů v o d n ě n í   :    Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalované Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, jímž bylo rozhodnuto podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o prodloužení doby žalobcova zajištění o 30 dnů za účelem správního vyhoštění stanovené rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odborem cizinecké policie, odd. pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 14.5.2014 pod č.j. KRPA-188455-19/ČJ-2014-000022, podle § 125 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, (dále také zákon o pobytu cizinců).    V podané žalobě žalobce namítal, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno ust. § 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců a článek 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv ( dále Úmluva ), neboť zajištění neplní zákonný účel. Dále namítal porušení § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, neboť prodloužení zajištění není nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění. Porušeno bylo i ust. § 123b zákona o pobytu cizinců,  neboť žalovaná dostatečně nezvážila aplikaci zvláštních opatření za účelem vycestování. Porušeno bylo i ust. § 2 odst. 4 a § 2 odst. 3 správního řádu, neboť přijaté řešení neodpovídá konkrétním okolnostem případu a není v souladu s veřejným zájmem, neboť zásah do práv a oprávněných zájmů žalobce není nevyhnutelný ani přiměřený. Porušeno bylo ust. § 3 správního řádu, neboť žalovaná nezjistila stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce vytkl rovněž nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí a rozpor s ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Rovněž tak vytkl porušení článku 8 Úmluvy, neboť je nepřiměřeně zasahováno do jeho práva na rodinný a soukromý život.    Toto porušení spatřuje v tom, že nebylo přihlédnuto k tomu, že od června 2013 žije ve společné domácnosti s družkou V. B., roz. Z., nar. X., občankou ČR, na adrese B. 26, P. 6. Žalobce se domnívá, že vztah je trvalé povahy a je možno jej považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců. Zajištění v Zařízení pro zajištění cizinců ( dále ZZC ) představuje nepřiměřený zásah do společného života žalobce a jeho družky. Poukázal na možnost pouhých dvou návštěv v trvání jedné hodiny za týden a vzdálenost od místa bydliště přes 80 km s omezenou dostupností veřejnou dopravou. Kromě psychického tlaku způsobilo žalobcovo zajištění i finanční problémy, protože družka má problémy sama hradit nájem a další náklady na bydlení a domácnost. Žalobce se domnívá, že žalovaný měl posuzovat vztah žalobce s družkou i v řízení o zajištění, byť bylo již pravomocně o správním vyhoštění rozhodnuto.    Dle názoru žalobce zajištění neplní zákonný účel, neboť jeho vyhoštění z území ČR nelze realizovat. V této souvislosti poukazoval na to, že podal proti rozhodnutí o správním vyhoštění žalobu u Městského soudu v Praze a v současné době před tímto soudem probíhá řízení. Žaloba má odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. Nelze proto realizovat správní vyhoštění, a proto zajištění neplní zákonný účel.    Dle názoru žalobce nebylo také dostatečně posouzeno využití alternativ k zajištění. Žalobce zmínil, že nelze v jeho neprospěch uvádět kladení pasivního odporu, který učinil v době, kdy již mělo dojít k jeho deportaci do země původu. Žalobce se nedomnívá, že je tvrzení správního orgánu o tom, že zmařil realizaci správního vyhoštění oprávněné, neboť za jeho zdravotní stav v čase plánovaného odletu nese odpovědnost Policie ČR, která vůči němu použila nepřiměřených donucovacích prostředků. V důsledku použití nepřiměřených donucovacích prostředků byl žalobce ve stavu, kdy kapitál letadla shledal, že není schopen letecké přepravy.    Žalobce vytýkal rovněž nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí, dle jeho názoru chybí jakékoli úvahy o přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života žalobce. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.    Žalovaný se k žalobě vyjádřil a ve vyjádření provedl rekapitulaci skutečností, z nichž vycházel při vydání napadeného rozhodnutí. Vyslovil nesouhlas s tím, že nezohlednil žalobcovy rodinné a soukromé poměry na území ČR. Uvedl, že v řízení o zajištění cizince posuzoval žalobcovu situaci i s ohledem na realizaci vyhoštění, s ohledem na jeho rodinné nebo soukromé vazby. Žalovaný poukázal na to, že v případě, že cizinec maří výkon úředního rozhodnutí a pobývá na území neoprávněně, je nezbytné za toto jednání uložit adekvátní právní následek, a to s ohledem na úlohu orgánů státní moci zajišťovat ochranu veřejného pořádku na území ČR. Jestliže rodinné poměry od doby vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebyly změněny, přičemž byly v centru dění v průběhu řízení o správním vyhoštění, byl žalovaný v rámci řízení o zajištění zproštěn povinnosti posuzovat otázku, zda rozhodnutím bude nepřiměřeně zasaženo do rodinných a soukromých poměrů žalobce, neboť tato otázka byla zodpovězena v řízení předcházejícím, tedy v řízení o správním vyhoštění. Navíc ze spisového materiálu vyplývá, že cizinec v průběhu svého pobytu na území ČR, jehož počátek je datován k roku 2010, opakovaně podal žádost o udělení povolení k přechodnému pobytu s ohledem na slučování s občanem EU. První žádost byla zamítnuta z důvodu účelově uzavřeného sňatku s paní T. B., nar. X., druhé žádosti podané z důvodu sdílení společné domácnosti s paní Z. M., nar. X., nebylo také vyhověno. Třetí vztah navázal cizinec s paní V. B., nar. X., v době, kdy si musel být vědom skutečnosti, že je povinen v souvislosti s uděleným výjezdním příkazem území ČR opustit, přičemž vztah započali budovat měsíc před zahájením řízení o správním vyhoštění. Ust. § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců ve své dikci stanoví, že rodinným příslušníkem občana EU se rovněž rozumí cizinec, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem EU trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. Proto, aby mohlo být naplněno citované ustanovení, musí cizinec hodnověrně doložit, že má vztah s občanem EU obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti, přičemž tyto podmínky musí být splněny současně. V případě cizince není možné shledat naplnění podmínky druhé, a to že s občanem EU má vztah obdobný vztahu rodinnému. Pokud již v minulosti byl u cizince prokázán účelový sňatek, počátek nového vztahu lze datovat měsíc před zahájením správního řízení o správním vyhoštění, přičemž tento vztah buduje za situace, kdy si je vědom, že má z území ČR vycestovat, nemůže se žalovaný přiklonit k závěru, že cizinec disponuje poměry, jež je nutné považovat za trvalé a intenzivní, které zabezpečují vyšší procesní ochranu plynoucí z ust. § 15a. Naopak uvedená zjištění přiklonila správní orgán k opačnému závěru, tedy že cizinec nedisponoval na území rodinným a soukromým životem, který by v intencích zákona o pobytu cizinců nemohl být přetrhán.    Pokud jde o žalobcem tvrzené řízení u Městského soudu v Praze ve věci správního vyhoštění, uvedl žalovaný, že žalobce žalobní návrh podal u soudu opožděně, a proto takovéto podání nedopadá do právních účinků rozhodnutí o správním vyhoštění. Tomuto závěru žalovaného dal za pravdu i Městský soud v Praze, který žalobu pod sp. zn. 2 A 19/2014 odmítl. Žalovaný z uvedených důvodů navrhl, aby soud žalobu zamítl.    Městský soud na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále s.ř.s.),  a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.    Soud ve věci rozhodl při  jednání na žádost žalobce.    K jednání, které bylo nařízeno na 3.7.2014, byl žalobce řádně předvolán, avšak dle sdělení Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra byl dne 2.7.2014 správně vyhoštěn. Žalobce se proto k jednání nedostavil.    Městský soud v Praze při posouzení žaloby vyšel z obsahu správního spisu a věc posoudil s ohledem na zjištěné skutečnosti tak, že dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nevykazuje žalobcem vytýkané vady.    Z odůvodnění napadeného rozhodnutí soud zjistil, že žalovaný rozhodl o žalobcově zajištění původním rozhodnutím ze dne 14.5.2014, kdy stanovil podle § 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců dobu zajištění v trvání 30 dnů. Žalobce byl zajištěn od 13.5.2014, kdy se dostavil na služebnu Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se žádostí o vydání výjezdního příkazu. Bylo zjištěno, že pobývá na území ČR neoprávněně, neboť bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 7.4.2014. Jak ze správního spisu vyplývá, žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu u Městského soudu v Praze, avšak žaloba byla podána po uplynutí zákonné lhůty pro podání odvolání a Městský soud v Praze žalobu pro  opožděnost odmítl. Žalobce byl proto povinen ve lhůtě stanovené v tomto rozhodnutí o správním vyhoštění vycestovat. Neučinil tak a nadále na území ČR pobýval, takže mařil výkon rozhodnutí. Žalovaný dospěl k závěru, že v případě žalobce není možno aplikovat zvláštní opatření podle ust. § 123b zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce dobrovolně nevycestoval.    Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno pak 9.4.2014, kdy byla doba zajištění prodloužena o 30 dnů. Bylo vycházeno ze skutečností zjištěných již v přecházejícím řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí o zajištění žalobce, kdy žalobce uváděl, že v ČR žije s družkou a chce s ní zde nadále žít. Jeho pobyt financuje jeho rodina žijící v Kamerunu. Je s ní v kontaktu 1x do měsíce. Disponuje finančními prostředky, které jeho pobyt na území ČR pokryjí. Další finanční prostředky nemá. Žalovaný pak uvedl, že dne 4.5.2014 obdržel správní orgán od Ředitelství služby cizinecké policie sdělení, že dne 6.6.2014 ve 12.05 hodin bude realizováno žalobcovo správní vyhoštění leteckou cestou na trase Praha – Istanbul – Yaounde podle ust. § 128 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobce pak byl eskortován v dopoledních hodinách policisty ze ZZC Bělá – Jezová na letiště Václava Havla Praha k realizaci správního vyhoštění. Vzhledem k tomu, že na letišti před odletem kladl pasivní odpor, protože odmítl opustit území ČR, odmítl jej kapitán vzít na palubu letadla. Žalobce svým jednáním zmařil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, a proto byl policisty eskortován zpět do ZZC Bělá – Jezová.    Z těchto důvodů byl shledán důvod pro prodloužení doby trvání žalobcova zajištění. Bylo vycházeno z žalobcova jednání, z něhož je zřejmé, že existuje nebezpečí, že zmaří výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť jeho předešlé jednání to dokazuje. Žalovaný v odůvodnění vyhodnotil znovu, zda je možno použití zvláštní opatření ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců, a vyhodnotil to se závěrem, že v případě žalobce nelze předpokládat dobrovolné vycestování z území.    Městský soud v Praze v postupu žalovaného neshledal pochybení, jak bylo již shora uvedeno. Bylo postupováno v souladu se zákonem o pobytu cizinců a žalovaný náležitě odůvodnil rozhodnutí podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců o prodlužení žalobcova zajištění. Důvod zajištění nadále trval, jak vyplynulo ze skutečností, které nastaly po vydání prvního rozhodnutí o žalobcově zajištění ze dne 14.5.2014. Z žalobcova jednání, které se projevilo při pokusu o realizaci jeho správního vyhoštění, vyplývá, že není osobou, u níž by bylo možno použít zvláštní opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Je nepochybné, že žalobce vycestovat nechce, neboť tak neučinil ani po právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění a odmítl se podrobit i správnímu vyhoštění, které bylo realizováno eskortou policie. Je nepochybné, že toto žalobcovo jednání neskýtá záruku, že by zvláštní opatření za účelem vycestování byla úspěšně realizovatelná. Pokud snad žalobce s odkazem na neúspěšnou realizaci jeho vyhoštění, která proběhla dne 6.6.2014, předpokládá, že jeho vycestování není reálné, nedomnívá se soud, že by se podobná situace měla v případě žalobce opakovat, neboť jak soud ještě před jednáním ve věci zjistil, byla dne 2.7.2014 realizace správního vyhoštěné provedena. Žalobcovy obavy z toho, že jeho zajištění neplní zákonný účel, neboť jeho vyhoštění nelze realizovat, byly mylné.    Pokud jde o žalobcovo tvrzení, že nebylo dostatečně vyhodnoceno, zda jeho zajištění  není nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného a soukromého života, poukazuje soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž bylo jednoznačně konstatováno, že v případě žalobce za účelem realizace jeho správního vyhoštění nelze postupovat jiným způsobem. Žalovaný se již v původním rozhodnutí o žalobcově zajištění zabýval tím, že žalobce dle svého tvrzení žije s družkou V. B. a vycházel přitom z rozhodnutí o žalobcově správním vyhoštění, z něhož vyplývá, že v případě žalobce správní vyhoštění není nepřiměřeným zásahem do žalobcova osobního a rodinného života. Vzhledem k tomu, že se skutečnosti, které byly hodnoceny v rámci řízení o správním vyhoštění, nezměnily, jak vyplynulo i z výpovědi žalobce, nebyl důvod měnit názor na posouzení přiměřenosti zásahu v  případě zajištění žalobce.    Soud neshledal důvodnou námitku týkající se nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněno, pokud se týká posouzení důvodnosti prodloužení žalobcova zajištění. Jsou uvedeny důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a výkladu právních předpisů.    Vzhledem k tomu, že soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, rozhodl tak, že žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s.    O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s. tak, jak je ve výroku rozsudku uvedeno. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovaný náhradu nežádal.     P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku   l z e   podat do dvou týdnů ode dne jeho doručení při  splnění podmínek § 103 odst. 1 s.ř.s. kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu v Brně.   Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti, pokud nemá vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem dle  ust. § 105 odst. 2 s.ř.s.   Kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení je nepřípustná.     V Praze dne 3. července 2014 Mgr. Dana   Č e r n o v s k á     v.r.                                                                   samosoudkyně   Za správnost vyhotovení: Helena Bartoňová