Číslo jednací: 4A 35/2010 - 70                     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY  Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Černovskou v právní věci žalobce: O.  L., nar.X, státní příslušnost Ukrajina, t.č. pobytem X, zast. Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce se sídlem Kolářská 451/13, Opava, o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 16.9.2010 č.j. 2010/66575-424,     t a k t o   :   I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 16.9.2010 č.j. 2010/66575-424   s e   z r u š u j e   a  věc  s e   v r a c í   žalovanému k dalšímu řízení.   II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 5.808,- Kč k rukám jeho právního zástupce do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.   O d ů v o d n ě n í :    Žalobce se žalobou podanou včas u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, ( dále také žalovaného),  kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce v Uherském Hradišti č.j. 2010/6690-5/3 ze dne 18.5.2010, kterým byla žalobci podle § 139 odst. 3 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, uložena pokuta ve výši 3.000,- Kč za přestupek podle § 139 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, kterého se dopustil tím, že v době  nejméně od 15.2.2010 do 18.2.2010 konal práce pomocného stavebního dělníka na staveništi rekonstrukce rodinného domu v obci Jankovice č.p. X, okres Uherské Hradiště, bez povolení k zaměstnání, čímž vykonával nelegální práci tak, jak ji charakterizuje ust. § 5 písm.e) bod 2 zákona o zaměstnanosti, a byla mu uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč podle ust. § 79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.    Žalobce v žalobě uvedl, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, a proto se jím cítí dotřen na svých právech. Žalovanému vytkl, že ho ve smyslu § 93 odst. 1 ve vazbě na § 37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, nevyzval k odstranění nedostatků, které spočívaly v absenci odůvodnění podaného odvolání tak, jak je stanoveno v § 82 odst. 2 správního řádu. Vzhledem k tomu, že žalovaný žalobce nevyzval k odstranění vad, rozhodl o podaném odvolání, aniž by zjistil skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 3 správního řádu. Žalovaný měl žalobce vyzvat k odstranění vad a usnesením určit lhůtu k provedení úkonu, jenž by spočíval v doplnění odůvodnění podaného odvolání, což neučinil, a rozhodl pouze na základě podání, jež obsahovalo odstranitelné vady. Žalobce odkázal na stanovisko Nejvyššího správního soudu ( dále NSS ), který ve svém rozsudku ze dne 11.3.2010 pod č.j. 9 As 61/2009 – 63 uvedl: „Nejvyšší správní soud obdobně jako městský soud v napadeném rozsudku vychází z teze, dle které je odvolání jedním z procesních úkonů účastníka řízení, který směřuje vůči správnímu orgánu a z tohoto pohledu se nepochybně jedná o podání ve smyslu § 37 správního řádu, a není důvodu uplatnit jiná pravidla pro případy, kdy podstatné předepsané náležitosti podání ( odvolání ) chybí. To platí tím spíše za situace, kdy je ve správním řádu výslovně vyjádřen vztah subsidiarity ust. 2 hlavy II. § 37 na odvolací řízení viz § 93 odst. 1 správního řádu, který stanoví, že pokud není stanoveno jinak, pro řízení o odvolání se obdobně použijí ( obecná ) ustanovení hlav I. – IV., VI. a VII. druhé části správního řádu... Lze proto uzavřít, že co se týče odvolání žalobkyně, které bylo blanketní a neobsahovalo zákonem požadované odvolací důvody, bylo povinností správního orgánu vyzvat žalobkyni k odstranění těchto nedostatků a poskytnout jí k tomu přiměřenou lhůtu. To však v souzené věci nebylo učiněno, a proto městský soud zcela správně a v souladu s platnou právní úpravou i související judikaturou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.“     Vzhledem k uvedenému žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Zároveň žádal přiznání náhrady nákladů řízení.    Žalovaný se k žalobě vyjádřil a namítl, že žaloba byla podána opožděně, neboť soudu byla doručena až dne 22.11.2010. Žalovaný uvedl, že lhůta pro podání žaloby uplynula 17.11.2010, přičemž žaloba byla vyhotovena dne 18.11.2010.    Soud k této námitce uvádí, že žalobce doručil žalobu prostřednictvím nositele poštovní licence podáním zásilky dne 18.11.2010. Je to následujícím dnem po 17.11.2010, který je státním svátkem. Soud dospěl proto k závěru, že žaloba byla podána včas. Je tak splněna podmínka stanovená v ust. § 40 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ( dále s.ř.s. ), podle kterého připadne-li poslední den lhůty na svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.    Žalovaný dále ve vyjádření k žalobě popsal skutkový stav zjištěný v řízení o přestupku proti žalobci, na základě kterého pak správní orgán I. stupně dne 18.5.2010 rozhodl o vině žalobce, jak bylo již shora uvedeno, a uložení pokuty včetně povinnosti k úhradě nákladů řízení, neboť vyšel z toho, že žalobce nejméně od 15.2.2010 do 18.2.2010 vykonával nelegální práci.    Žalovaný se vyjádřil k procesní námitce vznesené v žalobě a uvedl, že judikaturu NSS respektuje, sám z ní při rozhodovací činnosti vychází, ale domnívá  se, že závěry obsažené v žalobcem citovaném rozsudku nedopadají zcela na tento případ.    K námitkám žaloby žalovaný uvedl, že byl žalobce v odvolacím řízení zastoupen advokátem. U advokáta lze důvodně předpokládat, že zná právní předpisy, kterými se správní řízení řídí, a že tedy má větší a dostatečnou povědomost o náležitostech odvolání. Toto ostatně vyplývá i z toho, že žalobce při podání odvolání věděl, že toto odvolání neobsahuje žádné konkrétní odvolací námitky, když pro jejich vytýčení si sám stanovil lhůtu. Žalovaný tedy uvedl, že žalobce nebylo nutno poučit o náležitostech odvolání a vyzývat ho k jejich doplnění, protože z jeho úkonu ( blanketní odvolání ) bylo zřejmé, že o náležitostech odvolání má dostatečnou povědomost a sám si stanovil lhůtu, do které tyto náležitosti doplní. Žalovaný uvedl, že ani soud při podání blanketní kasační stížnosti nevyzývá stěžovatele k doplnění náležitostí stížnosti, ač by tak dle § 37 s.ř.s. měl činit. Není pak tedy možné ani tuto povinnost ukládat správním orgánům.    Žalovaný dále uvedl, že řízení o žádosti je ovládáno zásadou dispoziční. V případě, že by žalobce v průběhu správního řízení navrhl, že doloží v určité lhůtě důkaz, aniž by tak nakonec učinil, správní orgán by rovněž neměl povinnost žadatele vyzývat, aby tento důkaz doložil, protože je zcela v moci ( dispozici ) žadatele, aby svá tvrzení, která mají vést k vyhovění žádosti, podložil dostatečnými důkazy. Pokud by tedy správní orgán neměl povinnost vyzývat žalobce k doložení důkazů, jejichž předložení sám navrhl a stanovil k tomu lhůtu, pak se žalovaný domnívá, že nemá povinnosti žalobce ani v odvolacím řízení vyzývat k doplnění něčeho, k čemu si sám stanovil lhůtu.     Dle názoru žalovaného by paradoxně mohlo docházet k situacím, kdy odvolání, které obsahuje jednu námitku, ovšem námitku nevztahující se k věci, by bylo posuzováno z hlediska této irelevantní námitky, kdežto u odvolání blanketního by se musel vyzývat k doplnění námitek, přestože zákonnost napadeného rozhodnutí dle ust. § 89 odst. 2 správního řádu odvolací orgán přezkoumává vždy.    Žalovaný dovodil, že nejsou dány žádné relevantní důvody pro vyhovění žalobě. Z těchto důvodů navrhl, aby soud žalobu zamítl a žalobci nepřiznal náklady řízení.    Městský soud v Praze v této věci poukazuje na to, že od 1.1.2012 došlo podle ust. článku I. bod 87 zákona č. 367/2011 Sb. k úpravě § 141 odst. 4 zákona o zaměstnanosti tak, že namísto znění „správní delikty podle tohoto zákona v I. stupni projednává úřad práce“ bylo zařazeno „správní delikty podle tohoto zákona v I. stupni projednávají Státní úřad inspekce práce nebo oblastní inspektoráty práce.“ Podle článku II. bod 15 věta první a druhá zákona č. 367/2011 Sb. „kontroly a správní řízení ve věci uložení pokut za přestupky a správní delikty zahájené do dne nabytí účinnosti tohoto zákona krajskými pobočkami úřadu práce dokončí podle dosavadních právních předpisů příslušné oblastní inspektoráty práce. Správní řízení zahájená nebo vedená ministerstvem ( t.j.  Ministerstvem práce a sociálních věcí ) do dne nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů Státní úřad inspekce práce.“ Na základě citovaných ustanovení přešla s účinností od 1.1.2012 působnost Ministerstva práce a sociálních věcí k vedení správních řízení, v nichž jsou projednávány správní delikty podle zákona o zaměstnanosti, na Státní úřad inspekce práce. Městský soud v Praze proto v tomto případě označil jako žalovaného správní orgán, na který přešla působnost správního orgánu, který ve věci rozhodl v posledním stupni. Znamená to, že na straně žalovaného je nyní Státní úřad inspekce práce ( § 69 s.ř.s. ).    Žalobce k podanému vyjádření žalovaného ještě soudu zaslal repliku, v níž reagoval na žalobcovy námitky týkající se opožděnosti podané žaloby. Poukázal v ní na ust. § 40 odst. 3 s.ř.s. a na skutečnost, že posledním dnem lhůty k podání žaloby byl den 17.11.2010, který je státním svátkem.    Žalobce v replice odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.4.2011 č.j. 9 Ca 102/2009-30, z něhož citoval, a následně uzavřel, že žalovaný zatížil správní řízení i napadené rozhodnutí podstatnou procesní vadou, když nevyzval k odstranění vad podání uvedením konkrétních odvolacích důvodů, přičemž tato procesní vada měla za následek nezákonné rozhodnutí.    Žalobce rovněž reagoval na tvrzení žalovaného o podávání blanketních kasačních stížností, kdy má zcela odlišné zkušenosti než žalovaný. Bývá vyzýván k doplnění kasačních stížností se lhůtou do jednoho měsíce. V této souvislosti odkázal na anonymizované verze rozhodnutí NSS ve věcech vedených Městským soudem v Praze, na které odkázal žalovaný s tím, že z odůvodnění těchto rozsudků NSS je zřejmé, že kasační stížnosti byly odůvodněny a NSS o  nich nerozhodl, aniž by neznal konkrétní kasační námitky. Žalobce proto považuje argumentaci žalovaného za lichou, neboť sám podané tzv. blanketní kasační stížnosti odůvodnil a bylo tedy rozhodováno o konkrétních kasačních námitkách. NSS proto nerozhodoval v žádném případě meritorně ve věci, aniž by znal konkrétní důvody, které vedly k podání kasační stížnosti.    K tvrzení žalovaného o velmi malé pravděpodobnosti úspěchu v případě doplnění odvolacích důvodů s ohledem na to, že zákonnost rozhodnutí přezkoumána byla, ačkoli dané není předmětem žaloby, odkázal žalobce na jím citovaný judikát a na popsaný rozdíl mezi souladem rozhodnutí s právními předpisy a správností napadeného rozhodnutí. Dle žalobce žalovaný není oprávněn činit předčasné závěry o rozhodnutí o odvolání, aniž by znal konkrétní odvolací důvody. Tvrzení žalovaného v jeho vyjádření k žalobě by mohlo být vykládáno jako nezákonná libovůle správního orgánu směřující k nevyhovění odvolání žalobce za každou cenu, což odporuje zásadě zákonnosti a zákazu libovůle orgánů veřejné moci.    Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu podle § 75 odst. 1 a 2  zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ( dále s.ř.s. ).    Soud ve věci rozhodl bez jednání, protože oba účastníci vyslovili s tímto postupem souhlas podle § 51 odst. 1 s.ř.s.    Městský soud v Praze po zhodnocení zjištěných skutečností, které vyplývají jak z podané žaloby, z vyjádření žalovaného, i doloženého správního spisu, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobce namítá, že byl zkrácen na svých procesních právech. Není sporu o tom, že žalobce podal odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce v Uherském Hradišti č.j. 2010/6690-5/3 ze dne 18.5.2010, které neodůvodnil. Uvedl, že odvolání zdůvodní ve lhůtě 15 dnů. Toto však neučinil. Žalovaný žalobce k odstranění vad nevyzval a o odvolání rozhodl napadeným rozhodnutím.    Soud sdílí názor vyslovený v rozsudcích NSS i Městského soudu v Praze, že odvolání je jedním z procesních úkonů účastníka správního řízení, který směřuje ke správnímu orgánu a jedná se nepochybně o podání ve smyslu § 37 správního řádu. Není proto důvod uplatnit jiná pravidla pro případy, kdy chybí podstatné předepsané náležitosti podání. Pokud odvolání neobsahovalo zákonem požadované náležitosti, bylo povinností správního orgánu žalobce poučit o chybějících náležitostech a vyzvat ho k tomu, aby náležitosti doplnil ve stanovené lhůtě. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobce v odvolání přislíbil, že odvolání ve lhůtě 15 dnů sám doplní. Pokud tak neučinil a nebyl správním orgánem vyrozuměn, že odvolání je považováno za neúplné a je nutno ho doplnit, došlo k porušení zákona. Nic na tom nemění ani ta skutečnost, že žalobce byl zastoupen zástupcem z řad advokátů.    Soud proto dospěl k závěru, že v případě, že odvolání žalobce bylo blanketní a neobsahovalo zákonem požadované odvolací důvody, bylo povinností správního orgánu ho vyzvat k odstranění těchto nedostatků a poskytnout mu k tomu přiměřenou lhůtu. K tomu však v této věci nebylo přikročeno a soud proto považuje napadené rozhodnutí za nezákonné.    Odkazy účastníků řízení na postup soudu v případě podání blanketní kasační stížnosti nepovažuje soud za důvodné pro řešení otázky postupu správního orgánu v řízení podle správního řádu.      Soud napadené rozhodnutí zrušil  podle ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku ( § 78 odst. 5 s.ř.s. ).      O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu byla přiznána náhrada nákladů spočívající v odměně advokáta. Odměna byla přiznána podle §  9 odst. 2, § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ( advokátní tarif ), za dva úkony právní služby, t.j. za převzetí a přípravu zastoupení a podání žaloby. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu byla přiznána 2x paušální náhrada hotových výdajů po 300,- Kč. Odměna ve výši 4.800,- Kč byla zvýšena o DPH ve výši 1.008,- Kč na celkovou částku 5.808,- Kč. Tuto částku hradí žalobci k rukám jeho právního zástupce žalovaný ve lhůtě stanovené ve výroku tohoto rozsudku.     P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku   l z e   podat do dvou týdnů ode dne jeho doručení při  splnění podmínek § 103 odst. 1 s.ř.s. kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu v Brně.   Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti, pokud nemá vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem dle  ust. § 105 odst. 2 s.ř.s.   Kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení je nepřípustná.       V Praze dne 31. března 2014 Mgr. Dana   Č e r n o v s k á      v.r.                                                                           samosoudkyně