Číslo jednací: 4Ad 17/2011 - 38                     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY    Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Černovskou v právní věci žalobce: V.  G., nar. X, státní příslušnost X, naposledy bydlištěm na území ČR X, zast. Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce se sídlem Kolářská 451/13, Opava, (dříve Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 ), o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 30.11.2010 č.j. 2010/88706-424,     t a k t o   :   I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 30.11.2010 č.j. 2010/88706-424   s e   z r u š u j e   a věc  s e  v r a c í    žalovanému k dalšímu řízení.   II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 5.808,- Kč k rukám Mgr. Radima Strnada, advokáta, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.   O d ů v o d n ě n í   :    Žalobou včas podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce v Břeclavi č.j. 2130/10/BV ze dne 30.9.2010, kterým byl žalobce podle ust. § 141 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, dále také zákona, ve spojení s ust. § 52 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, uznán vinným ve věci spáchání přestupku, kterého se dopustil tím, že vykonával nelegální práci ve smyslu ust. § 139 odst. 1 písm. c) zákona, a to v době od 3.3.2010 do 16.9.2010, kdy vykonával práci pomocníka pro zaměstnavatele PARÁDA CZ, družstvo, se sídlem v Brně na pracovišti Moraviapress a.s. se sídlem v Břeclavi, U Póny 3061, kdy vykonával práci v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání č.j. HKA-1827-2/2008 vydaným Úřadem práce v Hradci Králové, a to ve vztahu k pracovnímu zařazení, za což mu podle ust. § 139 odst. 3 písm. c) zákona byla uložena pokuta ve výši 5.000,- Kč a podle § 79 odst. 1 zákona o přestupcích a vyhlášky č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč.    V podané žalobě žalobce uvedl, že  napadené rozhodnutí nebylo vydáno v souladu s právními předpisy. Žalovaný jej ve smyslu § 93 odst. 1 ve vazbě na § 37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, nevyzval k odstranění nedostatků, které spočívaly v absenci odůvodnění podaného odvolání tak, jak je stanoveno v § 82 odst. 2 správního řádu. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevyzval žalobce  k odstranění vad, rozhodl o podaném odvolání, aniž by zjistil skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 3 správního řádu. Žalovaný měl žalobce vyzvat k odstranění vad a usnesením určit lhůtu k provedení úkonu, jenž by spočíval v doplnění odůvodnění podaného odvolání, což neučinil, a rozhodl pouze na základě podání, jež obsahovalo odstranitelné vady.    Žalobce má za to, že žalovaný nepostupoval v souladu s právními předpisy. Stejný názor zastává i Nejvyšší správní soud, naposledy se vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 11.3.2010 pod č.j. 9 As 61/2009-63, kde uvedl: „Nejvyšší správní soud obdobně jako městský soud v napadeném rozsudku vychází z teze, dle které je odvolání jedním z procesních úkonů účastníka řízení, který směřuje vůči správnímu orgánu a z tohoto pohledu se nepochybně jedná o podání ve smyslu § 37 správního řádu a není důvodu uplatnit jiná pravidla pro případy, kdy podstatné předepsané náležitosti podání ( odvolání ) chybí. To platí tím spíše za situace, kdy je ve správním řádu výslovně vyjádřen vztah subsidiarity ustanovení druhé části Hlavy II. § 37 na odvolací řízení viz § 93 odst. 1 správního řádu, který stanoví, že pokud není stanoveno jinak, pro řízení o odvolání se obdobně použití obecná ustanovení hlav I. – IV., VI. a VII. druhé části správního řádu... Lze proto uzavřít, že co se týče odvolání žalobkyně, které bylo blanketní a neobsahovalo zákonem požadované odvolací důvody, bylo povinností správního orgánu vyzvat žalobkyni k odstranění těchto nedostatků a poskytnout jí k tomu přiměřenou lhůtu. To však v souzené věci nebylo učiněno, a proto městský soud zcela správně a v souladu s platnou právní úpravou i související judikaturou napadené rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.“    Z uvedených důvodů proto žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.    K žalobě se vyjádřil žalovaný a uvedl, že námitky v žalobě jsou pouze procesní. K těmto procesním námitkám se vyjádřil v tom smyslu, že se na tento případ závěry obsažené v citovaném rozsudku NSS nedopadají. Z těchto důvodů žalovaný s podanou žalobou nesouhlasí a domnívá se, že námitky nejsou důvodné. Uvedl, že žalobce byl v odvolacím řízení zastoupen advokátem. U advokáta lze důvodně předpokládat, že zná právní předpisy, kterým se správní řízení řídí, a že tedy má větší a dostatečnou povědomost o náležitostech odvolání. Tato skutečnost vyplývá i z toho, že žalobce při podání odvolání věděl, že toto odvolání neobsahuje žádné konkrétní odvolací námitky, když pro jejich vytýčení si sám stanovil lhůtu. Z toho lze dovodit, že pokud si žalobce sám stanovil lhůtu pro doplnění náležitostí odvolání, byl dostatečně zpraven o tom, jaké náležitosti odvolání má mít, a proto byla výzva k jejich doplnění ze strany žalovaného ( případně úřadu práce ) nadbytečná. Žalobce nebylo nutno poučit o náležitostech odvolání a vyzývat jej k jejich doplnění, protože z jeho úkonu bylo zřejmé, že o náležitostech odvolání má dostatečnou povědomost. Z úřední činnosti žalovaného je známo, že právní zástupce žalobce užívá v naprosté většině případů formu blanketního odvolání, přičemž nikoli výjimečně sám tato odvolání ve své stanovené lhůtě doplňuje. Pokud tedy zástupce žalobce svévolně někdy odvolání doplní a v jiném případě ne, dle názoru žalovaného takovéto účelové jednání zástupce žalobce nemůže jíž k tíži žalovaného.    Žalovaný dále uvedl, že by pro podání kasační stížnosti měla platit obdobní pravidla jako pro podání odvolání, ačkoli první institut je mimořádným opravným prostředkem ve správním soudnictví a druhá je řádným opravným prostředkem správního řízení. Žalovaný uvedl, že v případě, že podává kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, rovněž využívá možnosti podat blanketní kasační stížnost, u níž si sám stanoví lhůtu k jejímu doplnění. Městský soud v Praze, ačkoli se dle názoru žalovaného jedná o zcela totožnou situaci jako v případě žalobce, nikdy žalovaného nevyzval k doplnění kasační stížnosti, přestože by tak dle výše uvedeného měl rovněž učinit. Žalovaný v této souvislosti odkázal na řízení ve věcech projednávaných pod sp. zn. soudu 1 Cad 139/2009, 1 Cad 123/2008 nebo 5Ca 10/2008. Dle názoru žalovaného by paradoxně mohlo docházet k situacím, kdy odvolání, které obsahuje jednu námitku, ovšem námitku nevztahující se k věci, by bylo posuzováno z hlediska této irelevantní námitky, kdežto u odvolání blanketního by se muselo vyzývat k doplnění námitek, přestože zákonnost napadeného rozhodnutí dle ust. § 89 odst. 2 správního řádu odvolací orgán přezkoumává vždy. Žalovaný z uvedených důvodů se domnívá, že nejsou dány relevantní důvody pro vyhovění žalobě. Navrhl proto, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl a účastníkům nepřiznal náhradu nákladů řízení.    Žalobce k podanému vyjádření žalovaného podal ještě repliku, v níž ještě odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.4.2011 č.j. 9 Ca 102/2009-30, z něhož citoval, a uzavřel, že žalovaný zatížil správní řízení i napadené rozhodnutí podstatnou procesní vadou, když nevyzval k odstranění vad podání uvedením konkrétních odvolacích důvodů, přičemž tato procesní vada měla za následek nezákonné rozhodnutí. Reagoval rovněž na tvrzení žalovaného o podávání blanketních kasačních stížností a uvedl, že má zcela odlišné zkušenosti než žalovaný. Bývá vyzýván k doplnění kasačních stížností se lhůtou do jednoho měsíce. Odkázal v této souvislosti na anonymizované verze rozhodnutí NSS ve věcech vedených Městským soudem v Praze, na které odkázal žalovaný, s tím, že z odůvodnění těchto rozsudků  NSS je zřejmé, že kasační stížnosti byly odůvodněny a NSS o nich nerozhodl, aniž by neznal konkrétní kasační námitky. Žalobce proto považuje argumentaci žalovaného za lichou, neboť sám podané tzv. blanketní kasační stížnosti odůvodnil a bylo rozhodováno o konkrétních kasačních námitkách. NSS nerozhodoval v žádném případě meritorně ve věci, aniž by znal konkrétní důvody, které vedly k podání kasační stížnosti.    Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále s.ř.s. ).    Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání, protože s tímto postupem vyslovili souhlas oba účastníci podle § 51 odst. 1 s.ř.s.    Městský soud v Praze po zhodnocení skutečností, které vyplývají z podané žaloby, z vyjádření žalovaného i z doloženého správního spisu, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobce namítal, že byl zkrácen na svých procesních právech. Není sporu o tom, že žalobce podal odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce v Břeclavi č.j. 2130/10/BV ze dne 30.9.2010, které neodůvodnil. Uvedl, že odvolání odůvodní ve lhůtě 15 dnů. Toto však neučinil. Žalovaný žalobce k odstranění vad nevyzval a o odvolání rozhodl pak napadeným rozhodnutím.    Městský soud v Praze sdílí názor vyslovený ve shora citovaném rozsudku NSS ze dne 11.3.2010 č.j. 9 As 61/2009-63. V případě odvolání se jedná nepochybně o podání ve smyslu § 37 správního řádu, podle tohoto ustanovení je podání úkonem směřujícím vůči správnímu orgánu. Podání se posuzuje podle svého skutečného obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno. Podle § 37 odst. 3 správního řádu, nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu. V případě odvolání není důvod uplatnit jiná pravidla než pro případy, kdy chybí podstatné předepsané náležitosti podání. Pokud odvolání neobsahovalo zákonem požadované náležitosti, bylo povinností správního orgánu žalobce o chybějících náležitostech poučit a vyzval ho k tomu, aby náležitosti doplnil ve stanovené lhůtě. Dle názoru soudu na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobce v odvolání uvedl, že odvolání ve lhůtě 15 dnů sám doplní. Pokud tak neučinil a nebyl správním orgánem vyrozuměn, že odvolání je považováno za neúplné a je nutno ho doplnit, došlo k porušení zákona. Nic na tom nemění ani ta skutečnost, že žalobce byl zastoupen zástupcem z řad advokátů.    Městský soud v Praze dospěl proto k závěru, že v případě, že odvolání bylo blanketní a neobsahovalo zákonem požadované odvolací důvody, bylo povinností správního orgánu odvolatele vyzvat k odstranění těchto nedostatků a poskytnout mu k tomu přiměřenou lhůtu. V tomto případě k tomuto kroku nebylo přistoupeno a soud proto považuje napadené rozhodnutí za nezákonné. Odkazy účastníků řízení na postup soudu v případě podání blanketní kasační stížnosti nepovažuje soud za důvodné pro řešení otázky postupu správního orgánu v řízení podle správního řádu.    Soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil žalovanému podle ust. § 78 odst. 1 a 4 s.ř.s. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem, který byl vysloven ve zrušujícím rozsudku ( § 78 odst. 5 s.ř.s. ).    Městský soud v Praze v této věci ještě poukazuje na to, že od 1.1.2012 došlo podle ust. článku I. bod 87 zákona č. 367/2011 Sb. k úpravě § 141 odst. 4 zákona o zaměstnanosti tak, že namísto znění „správní delikty podle tohoto zákona v I. stupni projednává úřad práce“ bylo zařazeno „správní delikty podle tohoto zákona v I. stupni projednávají Státní úřad inspekce práce nebo oblastní inspektoráty práce.“ Podle článku II. bod 15 věta první a druhá zákona č. 367/2011 Sb. „kontroly a správní řízení ve věci uložení pokut za přestupky a správní delikty zahájené do dne nabytí účinnosti tohoto zákona krajskými pobočkami úřadu práce dokončí podle dosavadních právních předpisů příslušné oblastní inspektoráty práce. Správní řízení zahájená nebo vedená ministerstvem ( t.j.  Ministerstvem práce a sociálních věcí ) do dne nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů Státní úřad inspekce práce.“ Na základě citovaných ustanovení přešla s účinností od 1.1.2012 působnost Ministerstva práce a sociálních věcí k vedení správních řízení, v nichž jsou projednávány správní delikty podle zákona o zaměstnanosti, na Státní úřad inspekce práce. Městský soud v Praze proto v tomto případě označil jako žalovaného správní orgán, na který přešla působnost správního orgánu, který ve věci rozhodl v posledním stupni. Znamená to, že na straně žalovaného je nyní Státní úřad inspekce práce ( § 69 s.ř.s. ).    Soud rozhodl o nákladech řízení podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu byla přiznána náhrada nákladů spočívající v odměně advokáta. Odměna byla přiznána podle §  9 odst. 2, § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ( advokátní tarif ), za dva úkony právní služby, t.j. za převzetí a přípravu zastoupení a podání žaloby. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu byla přiznána 2x paušální náhrada hotových výdajů po 300,- Kč. Odměna ve výši 4.800,- Kč byla zvýšena o DPH ve výši 1.008,- Kč na celkovou částku 5.808,- Kč. Tuto částku hradí žalobci k rukám jeho právního zástupce žalovaný ve lhůtě stanovené ve výroku tohoto rozsudku.     P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku   l z e   podat do dvou týdnů ode dne jeho doručení při  splnění podmínek § 103 odst. 1 s.ř.s. kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu v Brně.   Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti, pokud nemá vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem dle  ust. § 105 odst. 2 s.ř.s.   Kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení je nepřípustná.       V Praze dne 31. března 2014 Mgr. Dana   Č e r n o v s k á      v.r.                                                                          samosoudkyně