Se zřetelem na ust. § 66 odst. 7 obchodního zákoníku ve znění platném od 1.1.2001 do 31.12.2013 absence doložky o prokuře na plné moci udělené prokuristou nezpůsobuje neplatnost této plné moci, a to i tehdy, pokud podepsaný prokurista není oprávněn za podnikatele jednat i z jiného důvodu.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudců JUDr. Aleše Nezdařila a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce: I. J. M., bytem S. r., K., P. 9, zastoupený advokátkou, proti žalovanému: Ch., a.s., se sídlem P-1, Ž. 483/2, zastoupený advokátem, o neplatnost rozvázání pracovního poměru, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. října 2013, č. j. 17C 46/2012-73, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně s e p o t v r z u j e . II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 6.776 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky. O d ů v o d n ě n í Soud I. stupně shora označeným rozsudkem určil, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné dopisem žalovaného ze dne 31. 1. 2012 doručené žalobci dne 7. 2. 2012 je neplatné a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 25.716 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce. Po provedeném dokazování vzal za zjištěné, že žalobce uzavřel dne 13. 1. 2012 s žalovaným pracovní smlouvu na pozici security a property manager, tuto pracovní smlouvu jménem žalovaného uzavřel A. B. V pracovní smlouvě byl sjednán dne nástupu 1. 2. 2012, dále mzda 80.000 Kč, nebyla dohodnuta zkušební doba. Dopisem z 3. 2. 2012 se žalobce domáhal přidělování práce. Dne 7. 2. 2012 bylo žalobci doručeno zrušení pracovní smlouvy. A. B., který s žalobcem uzavřel pracovní smlouvu za žalovaného, byl zaměstnancem žalovaného oprávněný pracovní smlouvy uzavírat, o čemž svědčí jednak listinné důkazy, například pracovní smlouvy ze dne 19. 12. 2011 s Ch. D. a K. P. A. B. se se žalobcem znal, oba pocházejí z K. a jsou si věkově blízcí. Pracovní smlouva žalobce byla uzavřena před skončením pracovního poměru A. B., k němuž došlo ve zkušební době. On sám o tom, že s ním bude pracovní poměr rozvázán, nic nevěděl, byl tím překvapen. A. B. uzavřel za žalovaného s žalobcem pracovní smlouvu na základě plné moci, která mu byla udělena prokuristou J. O. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil podle § 14, § 27 obchodního zákoníku (zákon 513/1991 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2013, dále jen obchodní zákoník ve zkratce obch. zák. – poznámka odvolacího soudu), § 20 a § 24 občanského zákoníku (zákon 40/1964 ve znění platném do 31. 12. 2013, dále jen občanský zákoník ve zkratce obč. zák. – poznámka odvolacího soudu). Výsledně uzavřel, že A. B. byl oprávněn s žalobcem uzavřít za žalovaného pracovní smlouvu, neboť disponoval plnou mocí, která mu byla udělena prokuristou J. O., který sice nebyl statutárním orgánem, nicméně s ohledem na rozsah svého oprávnění prokuristy uvedeného v § 14 odst. 1 obch. zák. soud I. stupně uzavřel, že J. O. nepřekročil rozsah oprávnění vyplývající z titulu funkce prokuristy, když tento je vymezen, tak že prokurista je oprávněn ke všem úkonům, k nimž dochází při provozu podniku s výjimkou zcizování a zatěžování nemovitostí. K úkonu, jímž J. O. na základě plné moci pověřil A. B. uzavírat jménem žalovaného pracovní smlouvy, došlo při provozu podniku a rozsah oprávnění prokuristy ve smyslu § 14 obch. zák. tak nebyl omezen. Námitku žalovaného ohledně toho, že mezi účastníky žádný pracovní poměr nevznikl, neboť pracovní smlouva uzavřená za žalovaného A. B. žalovaného nijak nezavazovala proto, že A. B. překročil rozsah svého oprávnění, soud I. stupně shledal účelovou, a to jednak s ohledem na výše uvedené a jednak s ohledem na ostatní listinné důkazy, zejména pak pracovní smlouvy z 19. 12. 2011 uzavřené s Ch. D. a K. P., z nichž je zřejmé, že A. B. za žalovaného uzavíral pracovní smlouvy i s jinými zaměstnanci. Soud I. stupně se podrobně zabýval i další námitkou žalovaného ohledně toho, že pracovní smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 19 písm. e) zákoníku práce. Ani tuto námitku neshledal důvodnou, když dovodil, že bylo vyvráceno tvrzení žalovaného o tom, že A. B. uzavíral pracovní smlouvu v době, kdy mu bylo známo, že žalovaný s ním pracovní poměr zruší ve zkušební době. Pokud žalovaný spatřoval rozpor s dobrými mravy v tom, že uzavření pracovní smlouvy v jiných případech běžně předcházelo výběrové řízení, že v pracovní smlouvě s žalobcem nebyla sjednána zkušební doba, že dohodnutá mzda s žalobcem 80.000 Kč byla v nestandardní výši a že žalovaný o uzavření smlouvy informován až 31. 1. 2012, pak soud I. stupně tyto námitky neshledal relevantní. Uvedl, že A. B. byl oprávněn uzavírat za žalovaného pracovní smlouvy, když pracovní smlouvu s žalobcem uzavřel s ohledem na znalost jeho životopisu a jeho profesní minulost. Po žalobci tak nelze spravedlivě požadovat, aby se v rámci jednání uzavření pracovní smlouvy domáhal informací ohledně toho, jak byli vybráni jeho potencionální kolegové, jak byli ohodnoceni a jaké jim byly vytvořeny konkrétní podmínky pracovní smlouvy. Mzda ve výši 80.000 Kč rovněž podle soudu I. stupně není nepřiměřeně vysoká, protože někteří kandidáti na pozici žalobce měli i vyšší požadavky. Jako neadekvátní nelze hodnotit ani to, že v pracovní smlouvě s žalobcem nebyla sjednána zkušební doba. Pokud jde o výběrové řízení, které mělo předcházet uzavření pracovní smlouvy, tak svědkyně L. N. uvedla, že toto nebylo pravidlem. Námitku žalovaného ohledně toho, že k uzavření pracovní smlouvy došlo později než 13. 1. 2012, prvostupňový soud považoval za spekulativní. Soud I. stupně poznamenal, že to, že si žalovaný pracovního vztahu s žalobcem musel být vědom, vyplývá též z dopisu žalovaného ze dne 31. 1 2012 (zrušení pracovní smlouvy) dále pak ze svědecké výpovědi L. N. Soud I. stupně tak uzavřel, že je jednání žalobce není v rozporu s dobrými mravy a pracovní smlouva ze dne 13. 1. 2012 je platná. Zrušení pracovní smlouvy ze dne 31. 1. 2012 soud I. stupně hodnotil jako neplatný právní úkon, neboť tento je neurčitý, nemá povahu ani výpovědi z pracovního poměru podle § 52 zákoníku práce a ani povahu okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 55 zákoníku práce. Podle soudu I. stupně by mohlo jít pouze k odstoupení od pracovní smlouvy, avšak důvody pro toto odstoupení nenastaly. Soud I. stupně ze všech těchto důvodů žalobě vyhověl a úspěšnému žalobci přiznal náklady řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Tyto vyčíslil v odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že sestávající ze soudního poplatku a nákladů právního zastoupení, které soud I. stupně určil podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný. V něm uplatnil odvolací důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. V odvolání především zopakoval své argumenty uplatněné v řízení před soudem I. stupně. Zdůraznil, že z pracovní smlouvy ze dne 13. 1. 2012 mu nemohla vzniknout žádná práva a povinnosti vůči žalobci, neboť touto pracovní smlouvou žalovaný není vázán, protože byla podepsána za něj osobou, která nebyla k jejímu uzavření platně zmocněna. J. O. v době, kdy měl udělit A. B. plnou moc, nebyl statutárním orgánem žalovaného a nebyl tedy oprávněn za žalovaného jakýmkoliv způsobem jednat a ani k tomuto jednání zmocnit třetí osobu k provedení jakýchkoliv úkonů. J. O. zde působil jako prokurista, žádnou jinou funkci a ani žádnou jinou pracovní pozici u žalovaného nezastával. Na prokuru se vztahuje § 24 obč. zák., podle něhož zástupce musí jednat osobně a dalšího zástupce si může ustanovit, jen jestliže je to stanoveno právním předpisem nebo účastníky dohodnuto, kdy v tomto případě by možnost prokuristy zmocňovat další osoby musela být stanovena právním předpisem, tehdy obchodním zákoníkem. Takovéto oprávnění však obchodní zákoník prokuristovi nepřiznává. Zmocnění třetí osoby učiněné prokuristou společnosti je tedy absolutně neplatné a soud I. stupně měl k této neplatnosti přihlédnout z úřední povinnosti. Plná moc je neplatná též podle § 14 odst. 5 obch. zák., z něhož vyplývá, že prokurista podepisuje tím způsobem, že k firmě podnikatele, za něhož jedná, připojí dodatek označující prokuru a svůj podpis. Takovýto údaj však na plné moci obsažený není, s čímž se však soud I. stupně nijak nevypořádal. Žalovaný odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 308/1994. Žalovaný dále uvedl, že pracovní smlouvu dodatečně neschválil a naopak již dne 1. 2. 2012, kdy se o její existenci dozvěděl, ji odmítl s tím, že žalobce může požadovat plnění pracovní smlouvy nikoliv po žalovaném, ale po A. B., případně se může domáhat náhrady školy vůči němu. Žalovaný tak ve věci není pasivně legitimován. Pokud by soud I. stupně správně aplikoval § 20 odst. 2 obč. zák., tak by dospěl k závěru, že žalovaný není a nemůže být pracovní smlouvou vázán, a to již proto, že při překročení oprávnění dané plnou mocí vznikají práva a povinnosti právnické osobě jen tehdy, pokud se právní úkon týká předmětu její činnosti a druhý účastník o tomto překročení nemohl vědět. Žalovaný odkázal na výpis z obchodního rejstříku, který přiložil, v něm vyjmenoval předmět činnosti žalovaného a zdůraznil, že jednání pana A. B. spočívající v uzavření pracovní smlouvy se předmětu činnosti žalovaného netýkalo. Ani tyto námitky však soud I. stupně nevzal v úvahu. Rovněž tak soud I. stupně soud opomenul další námitku žalovaného, kdy z výpovědi svědkyně L. N. vyplývá, že uzavření pracovní smlouvy s žalobcem nepředcházelo výběrové řízení, které u žalovaného obvykle na takovéto manažerské pozice, obvykle probíhalo, což žalovaný v odůvodnění svého odvolání podrobně vysvětlil. V pracovní smlouvě nebyla s žalobce sjednána zkušební doba, naopak byla v ní sjednána přímo mzda, a to v nadstandardní výši. V jiných pracovních smlouvách uzavíraných standardním způsobem, a to i na manažerské posty, byla sjednávána tříměsíční zkušební doba a mzda byla stanovena mzdovým výměrem, což v případě žalobce splněno není. Žalovaný v řízení před soudem I. stupně prokázal, že byl o uzavření pracovní smlouvy informován až 31. 1. 2012, tedy v den kdy končil pracovní poměr A. B. Úmyslem pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem A. B. tak bylo poškodit žalovaného. Uvedený právní úkon je proto neplatný podle § 39 obč. zák. Žalovaný závěrem navrhl, aby odvolací rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zcela zamítne. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že rozhodnutí soudu I. stupně považuje za správné. Žalovaný v odvolání pouze opakuje svou obranu uplatněnou v řízení před soudem I. stupně, s níž se soud I. stupně vypořádal. A. B. byl oprávněn za žalovaného v pracovněprávních vztazích jednat, což bylo v řízení rovněž prokázáno. Tvrzení žalovaného o tom, že úmyslem pracovní smlouvy bylo ho poškodit, nebylo prokázáno a je účelové. Žalobce závěrem navrhl potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správného. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř správnost rozhodnutí soudu I. stupně včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo a důkazní řízení podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil plnou mocí ze dne 28. 11. 2011. Po takto doplněném důkazním řízení neshledal odvolání žalovaného důvodným. Žalovaný uplatnil odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř., kdy soudu I. stupně vytkl nesprávná skutková zjištění. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, když provedl důkazy ke všem pro rozhodnutí právně významným skutečnostem, důkazy provedl řádně podle § 122 a násl. o. s. ř., poté je náležitě vyhodnotil podle zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí popsal skutková zjištění, která z nich učinil. Tento odvolací důvod proto dán není. Dále žalovaný soudu I. stupně vytkl nesprávné právní posouzení věci /§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř./. Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, příp. aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, popř. neaplikuje adekvátní právní normu. Žalovanému je třeba přisvědčit v tom, že soud I. stupně se poměrně podrobně zabýval otázkou platnosti pracovní smlouvy žalobce ze dne 13. 1. 2012, a to zejména z hlediska obsahových náležitostí této smlouvy, nicméně již se ne zcela důsledně zabýval námitkou žalovaného ohledně neplatnosti uvedené pracovní smlouvy z toho důvodu, že tuto pracovní smlouvu uzavřel za žalovaného A. B., který k tomu však nebyl oprávněn. A. B. uzavřel uvedenou pracovní smlouvu na základě plné moci, která mu byla udělena prokuristou firmy žalovaného J. O. dne 28. 11. 2011. Žalovaný dovozoval neplatnost této plné moci, a to proto, že plná moc udělená prokuristou neobsahuje v rozporu ust. § 14 odst. 5 obchodního zákoníku údaj o tom, že prokurista J. O. plnou moc uděluje jako prokurista. Z ust. § 14 odst. 5 citovaného zákonu vyplývá, že prokurista se podepisuje tím způsobem, že k firmě podnikatele, za kterého jedná, připojí dodatek označující prokuru a svůj podpis. Z obsahu plné moci ze dne 28. 11. 2011 vyplývá, že tento dodatek u podpisu prokuristy skutečně obsažen není. Odvolací soud však nesdílí názor žalovaného o tom, že uvedený nedostatek způsobuje neplatnost tohoto právního úkonu. Žalovaný na podporu své argumentace ohledně neplatnosti plné moci odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 1995, sp. zn. 5 Cmo 308/94, publikované v časopisu Soudní rozhledy, svazek 4, ročník 1995, uveřejněné na straně 88, z něhož vyplývá, že součástí podpisu prokuristu je podle § 14 odst. 5 obch. zák. doložka o prokuře a bez této doložky nejde o podpis prokuristy. Nestačí jen skutečnost, že jde o osobu zapsanou jako prokurista v obchodním rejstříku. Přesto však může tento podpis podnikatele zavazovat, byl-li podepsaný oprávněn za něj jednat z jiného důvodu. Obdobný závěr vyslovil též Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku ze dne 18. 7. 2003, sp. zn. 11 Co 102/2003, v němž tento soud zkoumal platnost smlouvy o postoupení pohledávky podepsanou prokuristou za situace, kdy podpis prokuristy postrádal doložku o prokuře. Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na shora citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a dovodil, že absence řádného podpisu prokuristy činí smlouvu o postoupení pohledávky neplatnou. Odvolací soud dospívá k závěru, že právní názor vyjádřený Vrchním soudem v Praze v jeho rozhodnutí sp. zn. 5 Cmo 308/94 byl překonán následnou legislativní změnou, kdy s účinností od 1. ledna 2001 byl zákonem č. 370/2000 Sb. novelizován § 66 obchodního zákoníku. Podle § 66 odst. 7 obchodního zákoníku ve znění platném od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2013 platí, že osoby, které činí jménem společnosti písemné úkony, je podepisují tak, že k firmě společnosti připojí svůj podpis. Neuvedení firmy u podpisu jednající osoby však nezpůsobuje neplatnost právního úkonu. Podle § 14 odst. 1 věta prvá obchodního zákoníku prokurou zmocňuje podnikatel prokuristu ke všem právním úkonům, k nimž dochází při provozu podniku, i když se k nim jinak vyžaduje zvláštní plná moc. Prokura představuje zvláštní druh plné moci; jedná se o jakousi generální plnou moc, která opravňuje prokuristu ke všem úkonům, k nimž dochází při provozu podniku. Prokura byla až do 31. 12. 2013 upravena výlučně v obchodním zákoníku. Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2720 /2009, publikovaném v časopise Soudní judikatura, svazek 12, ročník 2010, str. 935, uveřejněném pod pořadovým číslem 181/2010, dovodil, že pro posouzení toho, zda právní úkon prokuristy je úkonem při provozu podniku, není podstatné to, jak je vymezen předmět podnikání podnikatele v obchodním rejstříku. Pokud žalovaný tedy argumentoval tím, že prokurista J. O. nebyl oprávněn udělit plnou moc A. B. mj. proto, že rozsah této plné moci přesahoval předmět podnikání žalovaného tak, jak je tento zapsán v obchodním rejstříku, tak je nutno uvést, že žalovaný je akciovou společností, přičemž plnou moc J. O. zmocnil A. B. k zastupování žalovaného ve všech právních a jiných úkonech týkajících se vzniku, změny a zániku pracovněprávních zaměstnanců společnosti a bez ohledu na to, jak je předmět podnikání žalovaného zapsán v obchodním rejstříku, je zřejmé, že pojem „provoz podniku“ je třeba chápat tak, že podnikatel, který provozuje podnik, činí převážně úkony v souvislosti s tímto provozem a prokurista je v tomto směru omezen pouze ust. § 14 odst. 2 obchodního zákoníku tak, že nesmí zcizovat nemovitosti a zatěžovat je, ledaže i toto jeho oprávnění je výslovně uvedeno v prokuře. Podnikem podle § 5 odst. 1 obchodního zákoníku se rozumí soubor hmotných, nehmotných a osobních složek podnikání, kdy k podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají k tomuto účelu sloužit. Podle přesvědčení odvolacího soudu uzavírání pracovních smluv, jejich změny a skončení pracovních poměrů lze nepochybně pod pojmem provoz podniku, tak, jak je tento pojem vymezen v § 14 odst. 1 věta prvá obchodního zákoníku, zařadit, když je zřejmé, že žalovaný jako akciová společnost uskutečňuje svoji činnost nejen prostřednictvím akcionářů či orgánů zapsaných v obchodním rejstříku, ale i též prostřednictvím zaměstnanců, kteří pro něj pracují na základě pracovní smlouvy, dohody o pracovní činnosti nebo dohody o provedení práce podle zákoníku práce. Z textu plné moci ze dne 28. 11. 2011 vyplývá, že J. O. tuto plnou moc sice s dovětkem „prokura“ tak jak požaduje § 14 odst. 5 obchodního zákoníku, nepodepsal, nicméně to, že ji J. O. A. B. jako prokurista udělil, jednoznačně vyplývá též ze záhlaví této plné moci, v níž je O. označen jako „prokurista společnosti Ch., a.s.“ Z uvedeného je zřejmé, že to, že J. O. plnou moc udělil A. B. jako prokurista, je tak nepochybné, a to i přes to, že dovětek o prokuře není u jeho podpisu. J. O. byl v rozhodné době jako prokurista též zapsán v obchodním rejstříku. Odvolací soud tak dospěl závěru, že shora citovanou právní větu z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 308/94 tak v daném případě aplikovat nelze; uvedený judikát tak byl překonán pozitivní právní úpravou, jak je shora uvedeno. Pokud pak jde o rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 11 Co 102/2003 označený výše, tento vychází právě z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, přičemž Krajský soud v Plzni posuzoval platnost smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené v roce 2000, tedy před účinností novely obchodního zákoníku provedené od 1. ledna 2001 zákonem č. 370/2000 Sb. Odvolací soud tak uzavírá, že se zřetelem na ust. § 66 odst. 7 obchodního zákoníku ve znění platném od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2013 absence doložky o prokuře na plné moci udělené prokuristou nezpůsobuje neplatnost této plné moci, a to i tehdy, pokud podepsaný prokurista není oprávněn za podnikatele jednat i z jiného důvodu. Pokud jde o další námitky žalovaného ohledně neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 13. 1. 2012, zde odvolací soud zcela souhlasí s argumentací soudu I. stupně podrobně rozebranou v odůvodnění jeho rozhodnutí. Absence zkušební doby, způsob sjednání mzdy a její výše, a to, že žalovaný uzavřel tímto způsobem s žalobcem pracovní smlouvu, aniž by výběru žalobce předcházelo výběrové řízení, nezpůsobuje neplatnost pracovní smlouvy, když v řízení před soudem I. stupně bylo prokázáno, že A. B. byl oprávněn na základě plné moci udělené prokuristou, jak je výše uvedeno, pracovní smlouvy uzavírat, což i činil, když takto například uzavřel dne 19. 12 2011 pracovní smlouvu s Ch. a D. a téhož dne uzavřel obdobnou pracovní smlouvu s paní K. P. Ani pouhá skutečnost, že žalovaný se zaměstnanci běžně uzavíral pracovní smlouvy se zkušební dobou, nemůže činit tuto pracovní smlouvu neplatnou a důvodem neplatnosti nemůže být ani výše mzdy a způsob jejího sjednání, kdy žalovaný poukazoval na to, že mzda s žalobcem byla sjednána přímo v pracovní smlouvě a nikoliv ve mzdovém výměru, ačkoliv v případě jiných zaměstnanců žalovaný takto postupoval. Neplatnost pracovní smlouvy nemůže způsobit ani to, že podle tvrzení žalovaného uzavření této pracovní smlouvy nepředcházelo výběrové řízení; ostatně svědkyně L. N. sama připustila, že výběrové řízení nebylo pravidlem. Odvolací soud rovněž souhlasí s názorem soudu I. stupně o tom, že v řízení před soudem I. stupně nebylo prokázáno, že by uzavření pracovní smlouvy s žalobcem bylo motivováno úmyslem A. B. způsobit žalovanému škodu, tedy, že by šlo o jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy. Jak správně soud I. stupně uvedl, v řízení nebylo prokázáno, že by A. B. věděl o tom, že s ním žalovaný rozváže k 31. 1. 2012 pracovní poměr, avšak i kdyby tuto vědomost měl, pak tato skutečnost sama o sobě nezakládá rozpor s dobrými mravy při uzavírání pracovní smlouvy s žalobcem. V kontextu všech výše uvedených skutečností je třeba považovat pracovní smlouvu za platný právní úkon, který se nijak nevymyká jiným pracovním smlouvám uzavřeným se zaměstnanci žalovaného. Za této situace je rovněž správný i další závěr soudu I. stupně o tom, že zrušení pracovního poměru s žalobcem listinou ze dne 31. 1. 2012 je neplatný právní úkon pro rozpor se zákonem podle § 19 písm. d) zákoníku práce č. 262/2006 Sb. ve znění platném do 31. 3. 2012, (dále jen zákoník práce, ve zkratce zák. práce – poznámka odvolacího soudu), neboť uvedené zrušení pracovního poměru nesplňuje zákonné náležitosti § 48 a násl. zákoníku práce, protože z něj není zřejmé, zda se má jednat o výpověď, okamžité zrušení či jiný úkon, kterým žalovaný hodlal zrušit pracovní poměr s žalobcem. Současně pak není naplněna ani základní zásada pracovněprávních vztahů uvedená v § 1a písm. a) zák. práce, tedy zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance. Právní posouzení věci tak, jak jej soud I. stupně učinil, je správné, odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. tak naplněn není. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu I. stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný včetně věcně správného nákladového výroku, který je v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobce má právo též na náhradu nákladů odvolacího řízení s ohledem na to, že v tomto řízení uspěl. Tyto sestávají z nákladů právního zastoupení: 2 úkony právní služby po 2.500 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a), § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., náhrada za dva režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 této vyhlášky, včetně náhrady za DPH 21 %, podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., výsledně 6.776 Kč. Náklady řízení jsou splatné k rukám advokátky žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v I. stupni, a to za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. Praha 1. října 2014 Mgr. René Fischer v. r. předseda senátu