Číslo jednací: 9A 94/2010 - 40-45                     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY    Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobkyně: T. T. L. T., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25,  proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9.4.2010, č.j.: OAM-116-4/SŘ-2010,   t a k t o :   I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 9.4.2010, č.j.: OAM-116-4/SŘ-2010 se   z r u š u j e              a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.   II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7.808,-Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Petra Václavka, advokáta.   O d ů v o d n ě n í :   Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil usnesení Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 4.1.2010, č.j.: CPR-15297/ČJ-2009-9CPR-V214, jímž bylo zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o vydání nového rozhodnutí ve věci zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění vydaného dne 21.2.2007, č.j.: SCPP-191-9/OV-III-2007 Policií České republiky, Oblastním ředitelstvím služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava, Oddělením cizinecké policie Frýdek Místek.   Žalobkyně v podané žalobě namítala, že byla napadeným rozhodnutím zkrácena na svých právech. Uvedla, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že v jejím případě nebyla splněna podmínka pro vydání nového rozhodnutí ve věci zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění vyplývající z ust. § 112 odst. 6 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), tedy uplynutí poloviny nebo alespoň tří let z doby, po kterou nelze občanu EU nebo jeho rodinnému příslušníkovi umožnit vstup na území. Dle žalovaného, pokud je rozhodnutí nevykonatelné pro předpokládanou právní překážku, neběží lhůta určená k jeho dobrovolnému splnění (doba stanovená k vycestování) a následně ani doba, v níž se nemá cizinec zdržovat na území. Žalobkyně namítala, že výklad žalovaného je v rozporu se zákonem a rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ( dále jen NSS ). Ze závazné interpretace příslušných právních ustanovení NSS (viz rozsudek ze dne 15.12.2009, sp.zn. 8 As 59/2009) a Nejvyšším soudem ( viz rozsudek NS ze dne 4.6.2008, č.j. 8 Tdo 643/2008 a ze dne 27.11.2008, č.j. 6 Tdo 1443/2008 ) vyplývá, že již uplynula doba platnosti uloženého správního vyhoštění. Tvrdila, že platnost správního vyhoštění uplynula v korelaci se zákonem o pobytu cizinců ( zák. č. 326/1999 Sb. ), resp. zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) již dne 27.8.2009, tedy po nabytí právní moci (dne 27.2.2007) předmětného rozhodnutí o správním vyhoštění. Dle žalobkyně žalovaný vázal běh lhůty uloženého správního vyhoštění na nabytí právní moci rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, aniž by opřel toto své tvrzení o jakýkoliv zákonný předpoklad. Žalovaný pouze odkázal na § 119 odst. 5, § 179 a zákona o pobytu cizinců a na § 32 odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), a konstatoval, že rozhodnutí o správním vyhoštění je vůči cizinci vykonatelné pouze po nabytí právní moci rozhodnutí, jímž je pravomocně rozhodnuto v rámci azylovém řízení. Toto tvrzení však dle žalobkyně nemá vliv na samotný běh lhůty správního vyhoštění, ale pouze na vykonatelnost tohoto institutu. Nelze tak akceptovat právní praxi žalovaného. Žalovaný  se v tomto případě dopustil zjevně nezákonného postupu, když bez zákonného zmocnění zcela neoprávněně odsunul počátek běhu lhůty správního vyhoštění, ačkoliv je zcela zřejmé z ust. § 119 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, že se toto ustanovení vztahuje pouze na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, a to za účelem zlepšení procesního postavení účastníka řízení v jeho prospěch, aniž by mělo jakýkoliv vliv na právní moc předmětného rozhodnutí, od níž počíná běžet lhůta správního vyhoštění. Žalovaný tak mylně operuje s právními pojmy platnosti, vykonatelnost a právní moc rozhodnutí, a to v rozporu s ust. § 73 a § 74 a § 101 správního řádu za užití § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, když tyto pojmy nezákonně ztotožňuje. Žalovaný stanovuje platnost rozhodnutí ode dne právní moci rozhodnutí a dále ji do budoucna za určitých podmínek přerušuje a nezákonně spojuje platnost rozhodnutí s jeho vykonatelností, aniž by mu zákon výslovně umožňoval platnost rozhodnutí, resp. dobu, po níž nelze umožnit cizinci vstup na území ČR, takto přerušit. Zákon o pobytu cizinců výslovně v ust. § 119 odst. 5 a odst. 6 vylučuje vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, a pokud neupravil v tomto smyslu také dobu platnosti rozhodnutí, je rozhodnutí platné a doba, po níž je cizinci zakázán vstup na území, tak běží bez přerušení. Nelze vykonatelnost rozhodnutí s platností spojovat na základě individuálního aktu správního orgánu a takto přerušit či pozastavit platnost rozhodnutí. Zákon o pobytu cizinců žalovanému neumožňuje předem upravovat běh doby platnosti rozhodnutí. Žalovaný je dle současné právní úpravy oprávněn stanovit pouze rozsah doby trvání této doby. Dále žalobkyně poukázala na skutečnost, že argumentace žalovaného, podle které „doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, neběží, je-li rozhodnutí nevykonatelné z důvodu uvedených v § 119 odst. 4, 5 zákona č. 326/1999 Sb., a § 32 odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu…“ není obsažena ve výrokové části předmětného rozhodnutí o správním vyhoštění a neukládá tak žalobkyni žádná práva a povinnosti a je tak pouze chybnou právní konstrukcí v odůvodnění tohoto rozhodnutí, bez dalšího vlivu na toto řízení. Tvrdila, že chybné zaměňování institutu právní moci a vykonatelnosti je v hrubém rozporu s povinným postupem správního orgánu de iure a navozuje dojem účelovosti při výkladu právních norem, navíc k tíži žalobkyně, což odporuje obecné zásadě zákonnosti vyjádřené zejména v čl. 2 dost. 3 a 4 Ústavy České republiky, dále v čl. 4 odst. 1. V případě, kdy je počátek běhu lhůty správního vyhoštění odsouván do pravomocného ukončení azylového řízení, dochází k evidentnímu porušení všech ústavně zaručených základních práv a svobod žalobkyně. Reálně se tak prodlužuje doba, po kterou mají správní orgány možnost realizovat správní vyhoštění osoby z území ČR, a to na základě jejich libovůle. Závěrem žaloby žalobkyně poukázala na řadu rozhodnutí NSS a NS, a uzavřela, že již uplynula platnost doby uloženého správního vyhoštění a žalovaný pochybil, pokud její žádost zamítl s odůvodněním, že ještě neuplynula polovina doby platnosti správního vyhoštění.   Žalobkyně žádala, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.   V písemném vyjádření k podané žalobě žalovaný argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí, na které rovněž odkázal,  a žádal, aby soud žalobu zamítl.   Soud na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobkyní uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.). Po provedení řízení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.   Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy:   Podle ust. § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců správním vyhoštěním se rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Doba vycestování z území se nestanoví, pokud je cizinec zajištěn za účelem správního vyhoštění. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční přechod pro vycestování z území. Je-li důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem ohrozit veřejný pořádek nebo bezpečnost smluvních států, informuje policie cizince o skutečnosti, že požádá o zařazení záznamu k jeho osobě do informačního systému smluvních států a poučí tohoto cizince o důsledcích tohoto opatření.   Podle ust. § 122 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců policie může na žádost občana Evropské unie nebo jeho rodinného příslušníka vydat nové rozhodnutí, kterým zruší platnost rozhodnutí o správním vyhoštění, jestliže pominuly důvody jeho vydání a uplynula polovina nebo alespoň 3 roky z doby, po kterou nelze občanu Evropské unie nebo jeho rodinnému příslušníkovi umožnit vstup na území.    Z obsahu spisového materiálu, rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, jakož i písemného vyjádření žalovaného k podané žalobě vyplynulo stanovisko správních orgánů, podle kterého zákon o pobytu cizinců upravuje možnost vydání nového rozhodnutí, kterým se zruší platnost rozhodnutí o správním vyhoštění občana Evropské unie nebo jeho rodinného příslušníka v ust. § 122 odst. 6 písm. a) tak, že požaduje, aby uplynula polovina nebo alespoň 3 roky z doby, po kterou nelze občanu Evropské unie nebo jeho rodinnému příslušníku umožnit vstup na území a současně pominuly důvody, které vedly k jeho vydání. Žádost žalobkyně byla posuzována dle tohoto ustanovení, neboť je rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Podle právní úpravy platné v době vydání rozhodnutí bylo správní vyhoštění definováno v § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců tak, že se jím rozumí „ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, přičemž dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince“. Novelou zákona o pobytu cizinců provedenou zákonem č. 428/2005 Sb. byl odstraněn předchozí stav, kdy doba, po kterou byl cizinci omezen vstup na území, byla shodná s dobou platnosti rozhodnutí a běžela bez ohledu na další konání cizince. Takovým způsobem docházelo k situaci, kdy předmětná doba uplynula, aniž by cizinec území České republiky opustil, nebo mohlo dojít k výkonu rozhodnutí. Zákon o pobytu cizinců po novele účinné od 24. listopadu 2005 proto v ust. § 118, § 119 odst. 1 a § 122 hovoří o „době, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území“, aniž by se její počátek vždy odvíjel od počátku doby platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Z uvedeného plyne, že je-li rozhodnutí nevykonatelné pro předpokládanou právní překážku uvedenou v ust. § 119 odst. 4 a 5, § 120a nebo § 172 zákona o pobytu cizinců a ust. § 32 odst. 5 zákona o azylu, neběží lhůta určená k jeho dobrovolnému splnění (doba stanovená k vycestování) a následně ani doba v níž se nemá cizinec zdržovat na území. Podání žádosti o mezinárodní ochranu, žaloby proti rozhodnutí Ministerstva ve věci mezinárodní ochrany i kasační stížnosti má ve smyslu § 32 zákona o azylu a § 119 odst. 4 zákona o pobytu cizinců odkladný účinek ve vztahu k rozhodnutí o správním vyhoštění. Tyto skutečnosti, vyplývající ze zákona, konstatuje policie ve svém rozhodnutí na základě zákonného zmocnění vyplývajícího ze znění ust. § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců v rozhodnutí o správním vyhoštění. Rozhodnutí o správním vyhoštění vydané dne 21.2.2007 žalobkyni nabylo právní moci dne 27.2.2007. Řízení o mezinárodní ochraně včetně řízení o kasační stížnosti probíhalo od 14.2.2007 do 4.1.2010, tj. doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, do 4.1.2010 běžet nezačala. Její běh začal až dne 5.1.2010 a dosud nebyl přerušen. Pro aplikaci ust. § 122 odst. 6 zákona o pobytu cizinců je v tomto případě nezbytné vycházet z toho, že z doby, která plynout nezačala, nemohla uběhnout její zákonem stanovená část. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobkyně měla po dobu řízení o mezinárodní ochraně právo na území České republiky setrvat. Na tuto situaci pamatoval zákon o pobytu cizinců ve znění zákona č. 428/2005 Sb., v ust. § 119 odst. 4 v jehož důsledku je výkon správního vyhoštění po dobu řízení o mezinárodní ochraně suspendován. Nemůže tedy dojít k tomu, že by stanovená doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, mohla uplynout během řízení o mezinárodní ochraně. V době podání žádosti o vydání nového rozhodnutí i v době rozhodování správního orgánu I. stupně její běh ještě nezačal a ke dni vydání rozhodnutí v odvolacím řízení ze stanovené pětileté doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, uplynulo 94 dnů. Na základě výše uvedeného žalovaný konstatoval, že v případě žalobkyně není splněna podmínka stanovená zákonem o pobytu cizinců jako předpoklad aplikace postupu podle § 122 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců pro vydání nového rozhodnutí, kterým se zruší platnost rozhodnutí o správním vyhoštění občana Evropské unie nebo jeho rodinného příslušníka a není proto přípustné vyhovět její žádosti. Z uvedených důvodů bylo žalovaným rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí.   Soud přisvědčil tvrzení žalobkyně, podle kterého právní moc rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany nemá vliv na počátek běhu lhůty, po kterou nelze občanu Evropské unie nebo jeho rodinnému příslušníkovi umožnit vstup na území. Při posouzení uvedené námitky soud vyšel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24.1.2012, č.j.: 1 As 106/2010 – 83 (blíže viz www.nssoud.cz). V uvedeném usnesení dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k následujícím závěrům;  „ (I.)Ust. § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném od 24. 11. 2005, svěřuje správnímu orgánu pravomoc stanovit v rozhodnutí o správním vyhoštění nejen délku, ale i počátek doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, a to například tak, že se tato doba počítá ode dne uplynutí lhůty pro vycestování z území. (II.) Nevyužil-li správní orgán této své pravomoci a v rozhodnutí o správním vyhoštění stanovil pouze celkovou dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, aniž by jakkoli vymezil její počátek, počítá se tato doba ode dne právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. V takovém případě neměla podle právní úpravy účinné od 24. 11. 2005 do 31. 12. 2011 na počítání této doby žádný vliv ani skutečnost, že došlo, ať již z jakéhokoli důvodu, k odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. (III.)Doba, po kterou není rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné, se do doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie nebo občanovi Evropské unie anebo jeho rodinnému příslušníkovi umožnit vstup na území ČR, nezapočítává až podle § 118 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném od 1. 1. 2012“. Aplikuje-li soud výše uvedené závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu na projednávaný případ neobstojí závěr správních orgánů, podle kterého se v případě žalobkyně do doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, nezapočítává doba, po kterou nebylo rozhodnutí o jejím správním vyhoštění vykonatelné z důvodu řízení o žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu. V projednávaném případě bylo žalobkyni rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie a pohraniční policie Ostrava, oddělení cizinecké policie ve Frýdku Místku ze dne 21.2.2007, č.j.: SCPP 191-9/OV-III-2007 (dále jen „rozhodnutí o správním vyhoštění“) prvním výrokem uloženo správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze umožnit žalobkyni vstup na území, byla stanovena na 5 let. Druhým výrokem byla podle ust. § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců v návaznosti na ust. § 119 odst. 5 téhož zákona stanovena doba k vycestování z území České republiky 30 dnů od okamžiku, kdy pozbude postavení žadatele o mezinárodní ochranu. Konečně třetím výrokem uvedený správní orgán podle § 120a zákona o pobytu cizinců rozhodl, že se na žalobkyni nevztahuje důvod znemožňující vycestování. Rozhodnutí o správním vyhoštění nabylo právní moci dne 27.2.2007. Z výše uvedeného vyplývá, že Policie České republiky stanovila ve výroku rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu ust. § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců toliko délku doby, po kterou nelze umožnit vstup žalobkyni na území, a to aniž by jakkoliv blíže vymezila její počátek. Za uvedené situace tak počala doba, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území, běžet dle rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24.1.2012, č.j. 1 As 106/2010 – 83, ode dne právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění, tj. od 27.2.2007. Skutečnost, že žalobkyně požádala dne 14.2.2007 o udělení mezinárodní ochrany, přičemž toto řízení skončilo až dne 4.1.2010, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o odmítnutí kasační stížnosti žalobkyně, neměla na výše uvedený závěr dle právní úpravy účinné ke dni vydání napadeného rozhodnutí žádný vliv. S ohledem na výše uvedené shledal soud námitku žalobkyně oprávněnou.   Na základě shora uvedeného soud zrušil napadené rozhodnutí pro nezákonnost podle ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem vysloveným soudem ve zrušujícím rozsudku je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).   Za splnění podmínek zakotvených v ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání (žalobkyně ani žalovaný nevyjádřili do dvou týdnů od doručení výzvy soudu a ani později svůj nesouhlas s takovým projednáním věci).   Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ust. § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. žalobkyni, která měla ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobkyni v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000,- Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobkyně advokátem. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu - vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 2.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky). Náklady právního zastoupení žalobkyně jsou dále tvořeny dvěmi paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a částkou 1.008,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s.ř.s.). Celková výše nákladů, které žalobkyni v tomto řízení vznikly, činí 7.808,-Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobkyně advokáta Mgr. Petra Václavka.       P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve třech vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách www.nssoud.cz.     V Praze 30. ledna 2014   JUDr. Ivanka Havlíková, v.r. předsedkyně senátu     Za správnost vyhotovení: Matznerová, DiS.