10Af 75/2011 - 46                     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY  Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing Viery Horčicové a soudců JUDr. Marcely Rouskové a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: Ing. K. B., nar. X., bytem P., zast. JUDr. Janou Suchou, advokátkou, se sídlem Praha 2, Záhřebská 33, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 21. 10. 2011, č. j. 12524/11-1500-105418,   takto:   I.                Žaloba se zamítá.   II.             Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.     Odůvodnění:   Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 24. 3. 2011, č. j. 101271/11/001941103446, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti žalobce o zastavení řízení ve věci vymáhání daňového nedoplatku daňové správy Švédska, a to tak, že bylo ve výrokové části na první straně v prvním odstavci změněno text z ust. § 106 odst. 1 na text ust. § 106 odst. 1 písm. b).   Žalobce namítá, že vymáhaný daňový nedoplatek uhradil ve stanovené náhradní lhůtě, kterou mu určil ve své výzvě český daňový správce. Daňový nedoplatek uhradil na účet příslušné daňové správy Švédska a tuto platbu prokázal Finančnímu úřadu pro Prahu 1, který ji akceptoval jako provedené plnění. Vymáhání je prováděno podle právního řádu dožádaného státu, který na základě žádosti vymáhá mezinárodní pohledávku. Není proto správné tvrzení, že s ohledem na stanovisko daňové správy Švédska není možné v České republice vymáhání zastavit z rozhodnutí vymáhajícího orgánu.   Výzva vymáhajícího orgánu je podklad, na základě kterého podle českého právního řádu byl žalobce vyzván ke konkrétnímu plnění podloženému exekučním titulem. Žalobce využil práva tuto platbu provést v tzv. náhradní lhůtě, a to i přímo oprávněnému, tedy bez již konkrétního vymáhání pověřeným orgánem. Ale i toto plnění je plněním na základě podané žádosti o vymáhání mezinárodní pohledávky. Žalobce jako povinný subjekt je oprávněn žádat, aby orgán pověřený vymáháním pohledávky posoudil, zda plnění, k němuž ho vyzval podle českého právního řádu, již provedl, tedy nadále je již vymáhání této pohledávky nemožné a odpadl tak důvod vymáhání pohledávky specifikované v žádosti. Stejnou povinnost ze stejného důvodu lze uložit jen jednou a stejně tak nelze na jeden exekuční titul vymáhat další nespecifikované pohledávky. Není naopak přípustné, aby byl žalobce postaven do situace, kdy žádost o zastavení vymáhání pohledávky v takovém případě český správce daně pro zjevnou právní nepřípustnost zastaví.   Žalobce hradil pohledávku přímo subjektu, který vydal exekuční titul, a bylo naprosto zřejmé, že hradí pohledávku vymáhanou prostřednictvím českých orgánů. Švédská daňová správa obchází zákon, pokud vymáhá konkrétní pohledávku prostřednictvím českých orgánů a při provedené platbě žalobcem způsobem možným dle českého právního řádu započte tuto platbu na českým orgánům neznámé nedoplatky, aby nadále mohla trvat na dalším vymáhání té samé pohledávky, která již prokazatelně byla zaplacena. Pokud vymáhající orgán potvrdil, že bylo plněno na vymáhanou pohledávku a hodnotil platbu jako prokázanou, nemůže své tvrzení změnit jen tím, že se spokojí s tím, že příjemce si započetl finanční prostředky na jiný, českým orgánům neznámý dluh žalobce, a že dožadující orgán navrhuje pokračovat ve vymáhání. Žalobce musí mít právo se bránit tak, že navrhne zastavení řízení o vymáhání pohledávky v České republice. Správní orgán by měl hodnotit úkon žalobce, tj. zaplacení vymáhané pohledávky z vlastního pohledu.   V doplnění žaloby žalobce poukázal na skutečnost, že daňová správa Švédska v žádosti o vymáhání pohledávky neuvedla, že by prováděla exekuci ve Švédsku, přestože jde o podmínku, která by měla být pro vymáhání pohledávky v České republice splněna.   Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že výzva k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě není exekučním titulem, ale je procesním rozhodnutím, které odráží stav osobního daňového účtu v daném okamžiku. Smyslem ust. § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu je to, aby se žádostí, u které je zcela zjevné, že jí nemůže být vyhověno, neboť to právní úprava neumožňuje, správce daně nemusel po věcné stránce zabývat, jelikož by to bylo zjevně bezpředmětné a výsledek řízení by byl naprosto stejný. V daném případě je nepřípustnost podání zjevná, neboť aktivní legitimací k podání návrhu na zastavení vymáhacího řízení dle ust. § 181 odst. 2 písm. d) daňového řádu disponuje příjemce exekučního příkazu a v daném případě žádný exekuční příkaz vydán nebyl. Žalobce žádá o něco, co je fakticky nemožné.   Pokud žalobce opakovaně uvádí, že správce daně uvedl, že žalobce zaplatil vymáhanou pohledávku a hodnotil platbu, jako prokázanou, vytrhává konstatování správce daně z kontextu. Z jednání žalobce šlo usuzovat, že došlo k úhradě dožádané částky, ale zda byla skutečně uhrazena dožádaná částka, může správci daně sdělit pouze dožadující stát. Pokud platba nebyla použita v souladu s platnou právní úpravou dožadujícího státu, musí se žalobce obrátit se svými námitkami na dožadující stát. Správci daně ani žalovanému nepřísluší přezkoumávat správnost použití platby uhrazené daňové správě Švédska přímo žalobcem na ten který daňový nedoplatek. Pořadí úhrady nedoplatků se řídí výhradně právními předpisy daňové správy Švédska. V případě úhrady dlužné částky přímo dožadujícímu orgánu musí správce daně čekat na vyjádření dožadujícího orgánu. Pokud nastane situace, kdy je dožádaná částka v plné výši uhrazena přímo dožadujícímu státu, pak dožadující stát vezme svoji žádost o vymáhání zpět a správce daně dožádaného státu zastaví případná probíhající vymáhání daňovou exekucí. V případě, že vymáhání daňovou exekucí v dožádaném státu neprobíhají, správce daně zpětvzetí žádosti o vymáhání pohledávky oznámí daňovému subjektu dopisem. Jen v případě, kdy by daňová správa Švédska sdělila, že předmětný nedoplatek byl uhrazen přímo na účet dožadujícího státu, a proto bere svoji žádost o mezinárodní vymáhání zpět, by správce daně od vymáhání upustil a neukončená vymáhací řízení by zastavil.   Jako exekuční tituly byly v žádosti daňové správy Švédska označeny listiny – Výpisy z databáze registru vymáhání ze dne 5. 3. 2009, které byly spolu s listinami – Informace o daních č. 0771-567 567 ze dne 22. 12. 2008 součástí předmětné žádosti. Výzvou k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě č. j. 241318/09/001941103446 a rozhodnutím o zřízení zástavního práva č. j. 83666/11/001941103446, neukládá správce daně žalobci žádnou daňovou povinnost. Správce daně přikročil k vymáhání pouze nedoplatků uvedených na výše zmíněných exekučních titulech (snížené na základě sdělení daňové správy Švédska) a nelze se tedy ztotožnit s názorem žalobce, že správce daně ukládá žalobci stejnou daňovou povinnost opakovaně. Správce daně nemůže ukládat daňové povinnosti vzniklé ve státě žádajícím o mezinárodní pomoc při vymáhání.   V replice žalobce uvedl, že právně účinný exekuční titul proti žalobci pro vymáhání předmětné pohledávky švédské daňové správy v rámci zákona o mezinárodní pomoci neexistuje. Žádné rozhodnutí, na jehož základě by měla být vymáhána pohledávka, nebylo žalobci doručeno. V daném případě tedy nenastaly podle českého právního řádu právní účinky exekučního titulu vůči daňovému subjektu. Žalobce poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně otázky vymáhání finančních pohledávek v rámci mezinárodní pomoci, jmenovitě na rozsudek ze dne 25. 2. 2010, č. j. 5 Afs 48/2007-173, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval, že k tomu, aby v rámci vzájemné spolupráce o mezinárodní pomoci mohl příjemce exekučního titulu uplatnit svá práva, musí mu být tento doklad doručen.   Ze správního spisu vyplývají následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti:   Rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 24. 3. 2011, č. j. 101271/11/001941103446, bylo zastaveno řízení ve věci žádosti Ing. Karla Babora ze dne 23. 3. 2011. V odůvodnění Finanční úřad konstatoval, že byl dne 3. 7. 2009 pověřen Ministerstvem financí ČR k provedení úkonů při uskutečňování dožádané mezinárodní pomoci při vymáhání pohledávky daňové správy Švédska představující nedoplatky na komunální a státní dani z příjmů v celkové výši 1.534.708,- SEK, tj. 3.659.389,- Kč na základě žádosti daňové správy Švédska referenční číslo 7138-09/525. Žalobce požádal o zastavení řízení ve věci vymáhání výše uvedeného daňového nedoplatku, neboť je toho názoru, že tento nedoplatek již uhradil. Finanční úřad citoval ust. § 6 odst. 8 zákona o mezinárodní pomoci při vymáhání pohledávky, z čehož vyvodil, že vzhledem k tomu, že daňová správa Švédska neoznámila pominutí důvodů pro zastavení řízení, je zřejmé, že žádost žalobce je zjevně právně nepřípustná.    Rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 21. 10. 2011, č. j. 12524/11-1500-105418, bylo výše uvedené rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 změněno tak, že bylo ve výrokové části na první straně v prvním odstavci změněno text z ust. § 106 odst. 1 na text ust. § 106 odst. 1 písm. b). V odůvodnění Finanční ředitelství mimo jiné konstatovalo, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, ve kterém je uvedeno, že vzhledem k tomu, že daňová správa Švédska neoznámila pominutí důvodů pro zastavení řízení, je zřejmé, že žádost daňového subjektu je zjevně právně nepřípustná, je nepřesné. Správně mělo být uvedeno, že vzhledem k tomu, že aktivní legitimací k podání návrhu na zastavení řízení dle § 181 odst. 2 písm. d) daňového řádu disponuje příjemce exekučního příkazu a v daném případě žádný exekuční příkaz vydán nebyl, je zřejmé, že žádost daňového subjektu je zjevně právně nepřípustná. Tato skutečnost nemá vliv na platnost a zákonnost odvoláním napadeného rozhodnutí.   Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.   Městský soud v Praze věc posoudil takto:   Podle ust. § 106 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, správce daně rozhodnutím řízení zastaví, jestliže jde o zjevně právně nepřípustné podání.   Podle ust. § 6 odst. 8 věta prvá zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, je-li ministerstvo příslušným orgánem jiného státu informováno o tom, že důvody pro vymáhání pohledávky pominuly nebo že pohledávku nelze vymáhat z jiného důvodu, vymáhání pohledávky zastaví.   V projednávané věci bylo řízení o žádosti žalobce o zastavení řízení o vymáhání pohledávky daňové správy Švédska zastaveno z důvodu zjevné právní nepřípustnosti této žádosti. Jedná se tedy o procesní rozhodnutí; žádost žalobce nebyla meritorně projednávána. Ustanovení § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu je inspirované správním řádem (srov. § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu). Kategorie nepřípustnosti je v daňovém řádu pojímána jako zákonná překážka jednání daňového subjektu (výjimečně i správce daně), které by jinak bylo přípustné. V praxi půjde např. o situace, kdy zákon podání jako nepřípustné výslovně označuje (např. jestliže stanoví, že proti rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky), či půjde o podání, pro jejichž pozitivní vyřízení není vůbec zákonná opora (např. žádost o něco, čemu nelze vyhovět). Pokud daňový subjekt učiní nepřípustné (zákonem nedovolené) podání, správce daně není oprávněn se jím zabývat meritorně a bez dalšího řízení o něm zastaví (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 29/2013-35).   Rozhodnutí o zastavení řízení ve věci zjevně právně nepřípustného podání podle ust. § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu soud přezkoumává pouze z hlediska, zda zde byly důvody pro zastavení řízení či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Afs 17/2003-52).   Pokud Finanční úřad pro Prahu 1 v odůvodnění svého rozhodnutí spatřoval zjevnou právní nepřípustnost podání ve skutečnosti, že daňová správa Švédska neoznámila pominutí důvodů pro zastavení řízení, posuzoval žádost žalobce již po věcné stránce, tj. zda jsou dány důvody pro zastavení řízení o vymáhání pohledávky podle ust. § 6 odst. 8 věta prvá zákona o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek. Tuto skutečnost nelze subsumovat pod zjevnou právní nepřípustnost podání tak, jak soud pojednal výše.   Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu v napadeném rozhodnutí konstatovalo, že výše uvedené rozhodnutí v části odůvodnění zjevné právní nepřípustnosti podání žalobce je nepřesné, pročež jako správný důvod zjevné právní nepřípustnosti podání uvedlo skutečnost, že aktivní legitimací k podání návrhu na zastavení řízení dle § 181 odst. 2 písm. d) daňového řádu disponuje příjemce exekučního příkazu a v daném případě žádný exekuční příkaz vydán nebyl. Zastavit daňovou exekuci lze pouze tehdy, pokud byla zahájena, přičemž dle ust. § 178 odst. 1 daňového řádu se daňová exekuce nařizuje vydáním exekučního příkazu, čímž je zahájeno exekuční řízení. Tuto skutečnost lze podřadit pod zjevnou právní nepřípustnost podání, neboť v takovém případě žalobce žádá o něco, čemu nelze vyhovět.   Žalovaný v napadeném rozhodnutí aplikoval pro odůvodnění zjevné právní nepřípustnosti ustanovení daňového řádu upravující daňovou exekuci. Soud je však toho názoru, že v případě, kdy žalobce žádal o „zastavení řízení ve věci vymáhání výše uvedeného daňového nedoplatku“, nebylo namístě aplikovat ustanovení daňového řádu upravující daňovou exekuci. Žalobce nikdy výslovně nežádal o „zastavení daňové exekuce“, opakovaně poukazoval na skutečnost, že nedoplatek uhradil v náhradní lhůtě k zaplacení stanovené výzvou Finančního úřadu pro Prahu 1, tedy lze dovodit, že žalobci bylo známo, že k zahájení daňové exekuce nebylo vůbec přikročeno. I za takové situace je však dána skutečnost, pro kterou je žádost žalobce zjevně právně nepřípustná.   Zastavit vymáhání pohledávky dle zákona o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek lze pouze za situace, kdy dožadující orgán sdělí dožádanému orgánu, že důvody pro vymáhání pohledávky pominuly či že pohledávku nelze vymáhat z jiného důvodu. Dožádaný orgán sám o sobě není oprávněn posuzovat, zda jsou dány důvody pro zastavení vymáhání pohledávky. Stejně tak není oprávněn daňový dlužník žádat o zastavení vymáhání pohledávky. Pouze za předpokladu, kdy sám dožadující orgán shledá, že jsou dány důvody pro zastavení vymáhání pohledávky, sdělí tuto skutečnost dožádanému orgánu, a ten na základě této informace vymáhání pohledávky zastaví. Z výše uvedeného vyplývá, že pro pozitivní vyřízení žádosti daňového dlužníka o zastavení vymáhání pohledávky není v zákoně o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek zákonná opora; zjevnost právní nepřípustnosti žádosti žalobce je v tomto případě třeba spatřovat v neexistenci právní úpravy, zakládající pravomoc dožádanému orgánu o takové žádosti rozhodovat.   Soud tak uzavírá, že v daném případě nastala skutečnost pro zastavení řízení z důvodu zjevné právní nepřípustnosti žádosti žalobce o zastavení vymáhání pohledávky. Situace, kdy žalovaný aplikoval při odůvodnění zjevné právní nepřípustnosti podání ustanovení daňového řádu upravující zastavení daňové exekuce namísto ustanovení zákona o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek upravující zastavení vymáhání pohledávky, nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí, ničeho to nemění na skutečnosti, že žádost žalobce je zjevně právně nepřípustná, a z tohoto důvodu bylo řízení o této žádosti podle ust. § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu zcela správně zastaveno.   Jelikož veškeré námitky žalobce byly věcného charakteru (jmenovitě námitka neexistence exekučního titulu, námitka absence řádného doručení exekučního titulu, námitka uhrazení vymáhané pohledávky, námitka nesprávného započtení uhrazené částky daňovou správou Švédska, námitka nesplnění podmínek pro vymáhání pohledávky, námitka nesprávného právního posouzení možnosti zastavit vymáhání pohledávky v České republice), nezbylo soudu, než shledat námitky žalobce nedůvodnými, neboť jak již soud výše uvedl, v případě rozhodnutí procesního charakteru, v tomto případě rozhodnutí o zastavení řízení ve věci zjevně právně nepřípustného podání podle ust. § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu, soud takové rozhodnutí přezkoumává pouze z hlediska, zda zde byly důvody pro zastavení řízení či nikoliv.   Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.   Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.   V Praze dne 27. listopadu 2015      JUDr. Ing. Viera Horčicová, v. r.  předsedkyně senátu       Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová