Číslo jednací: 5A 131/2012 - 61-69                     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY  Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobkyně: Rolnická Skalná s. r. o., IČO 48365246, se sídlem Nový Kostel 205, 351 34 Nový Kostel, zast. JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem Václavské náměstí 1601/47, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 17, 117 05 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 6. 2012, čj. 87465/2012-MZE-14132, sp. zn. 8RV25951/2012-14132, a čj. 87442/2012-MZE-14132, sp. zn. 8RV25951/2012-14132,   t a k t o :   I. Žaloba  s e   z a m í t á .   II. Žádný z účastníků  n e m á  právo na náhradu nákladů řízení.     O d ů v o d n ě n í :   Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví tohoto rozsudku, jimiž žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu (dále jen „SZIF“) ze dne 22. 2. 2012, čj. SZIF/2012/0083195 a čj. SZIF/2012/0083192, kterými byla žalobkyni pro rok 2011 poskytnuta dotace v rámci agroenvironmentálních opatření podle nařízení vlády č. 79/2007 Sb., o podmínkách a provádění agroenvironmentálních opatření, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „nařízení vlády“). Žalobkyně v žalobě namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí; její právo na náhradu dodatečných nákladů a ušlých příjmů souvisejících s přijetím kvalifikovaných dlouhodobých závazků hospodaření (kompenzační platby) totiž vyplývá z Nařízení Rady (ES) č. 1698/2005, o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova, (dále jen „nařízení Rady“). Obsah tohoto práva je konkretizován Programem rozvoje venkova, který byl přijat vládou a schválen Evropskou komisí, čímž se stal přímo a v plném rozsahu závazným pro Českou republiku ve smyslu čl. 18 odst. 2 nařízení Rady. Nařízení Rady má přímý účinek na vztahy mezi žalobkyní a Českou republikou a bezprostředně zakládá práva žalobkyně. Povinností žalovaného je, s ohledem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, nařízení Rady přímo aplikovat a předřadit jej aplikaci jakékoli kolidující vnitrostátní normy. Žalobkyně dodává, že pokud by Česká republika nekonkretizovala nařízení Rady, vyplýval by rozsah jejího nároku na kompenzační platby přímo z jeho ustanovení. Dále upozorňuje, že Česká republika není oprávněna dopustit se zásahu do obsahu nařízení Rady, tj. nemůže jakkoli měnit rozsah nároku žalobkyně z něj vyplývající. Dále žalobkyně uvádí, že vláda prostřednictvím Programu rozvoje venkova pevně stanovila, tj. paušalizovala, výši újmy a dodatečných nákladů a ušlých příjmů v duchu nařízení Rady a tím i výši kompenzačních plateb k její náhradě. Tyto kompenzační platby byly stanoveny v českých korunách na 1 ha plochy půdy obhospodařované v daném režimu a přepočteny orientačně na eura pevným kurzem, kterým byl průměrný směnný kurz roku 2005 ve výši 29,784,- Kč / 1,- euro (dále také jen „počáteční kurz“). Žalobkyně konstatuje, že kompenzační platby (stanovené nařízením vlády v eurech) jsou zemědělcům vypláceny v českých korunách podle směnného kurzu, který je uveřejněn vždy v prvním Úředním věstníku Evropské unie vydaném v kalendářním roce, za který se platba poskytuje, a který je uveden k datu, které je nejblíže začátku tohoto kalendářního roku (dále také jen „přepočítací kurz“). Výpočet výše újmy byl proveden s využitím údajů o nákladovosti zemědělských výrobků v zemědělských podnicích České republiky za roky 2001 až 2004; od tohoto okamžiku nebyla výše újmy jakkoli aktualizována, resp. valorizována. Následné stanovení kompenzačních plateb v eurech vytváří nerovnováhu a přímo porušuje právo žalobkyně na náhradu dodatečných nákladů a ušlých příjmů v rozporu s nařízením Rady. Přestože výše újmy žalobkyně průběžně roste z důvodu růstu cen vstupů do zemědělství, náhrada této újmy neustále klesá v důsledku použití přepočítacích kurzů; to samo o sobě odporuje podstatě náhrady újmy. Napadenými rozhodnutími tak žalobkyni vznikly nedoplatky na kompenzačních platbách v celkové výši 847 140,33,- Kč, resp. 2 028 280,11,- Kč (po započtení růstu cen vstupů do zemědělství). Program rozvoje venkova vstoupil v platnost až po datu účinnosti Nařízení Komise (ES) č. 1913/2006, kterým se stanoví prováděcí pravidla k agromonetární úpravě pro euro v zemědělství a mění některá nařízení, (dále jen „nařízení Komise“); Česká republika se tak vědomě odchýlila od čl. 7 nařízení Komise ve prospěch právní a ekonomické jistoty zemědělců a Komise tuto odchylku akceptovala a schválila. Následné přijetí nařízení vlády bez spoluúčasti Komise na odpovídající změně Programu rozvoje venkova staví tuto normu do rozporu s nařízením Rady. Žalobkyně shrnuje, že stanovením výše újmy v nařízení vlády v eurech (přes její počáteční stanovení v českých korunách) a jejím zpětným přepočtem z eur na české koruny přepočítacími kurzy (i v důsledku poklesu přepočítacích kurzů ve srovnání s počátečním kurzem) porušila Česká republika její právo na náhradu dodatečných nákladů a ušlých příjmů souvisejících s přijetím kvalifikovaných dlouhodobých závazků hospodaření, založené přímo použitelnými předpisy Evropské unie. Podle názoru žalobkyně tedy žalovaný neměl při výpočtu výše kompenzačních plateb použít § 13 odst. 12 nařízení vlády, a to pro rozpor takového postupu s obsahem práva žalobkyně.   Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě plně odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, uvádí tytéž argumenty a navrhuje soudu, aby žalobu zamítl.   V replice žalobkyně uvádí, že pro Českou republiku vykonává činnosti ve veřejném zájmu, ze strany státu však není kompenzována v celém rozsahu své újmy, čímž je porušováno její právo zaručené nařízením Rady. Žalobkyně konstatuje, že neměla jinou ekonomicky schůdnou variantu než se účastnit programu dle nařízení vlády.  Součástí repliky je souhrnná prezentace jejího stanoviska k problematice nedostatečné kompenzace českých zemědělců.   Podle § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Městský soud ve věci nařídil k žádosti žalobkyně ústní jednání.   Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti: Žádostí ze dne 12. 5. 2011 požádala žalobkyně mimo jiné o poskytnutí dotace v rámci agroenvironmentálních opatření – podopatření péče o krajinu, titul zatravňování orné půdy, a podopatření postupy šetrné k životnímu prostředí, titul ekologické zemědělství, a podopatření ošetřování travních porostů. Rozhodnutím SZIF pod čj. SZIF/2012/0083195 byla žalobkyni poskytnuta dotace na podopatření péče o krajinu, titul zatravňování orné půdy, ve výši 190 352,69,- Kč. Rozhodnutím SZIF pod čj. SZIF/2012/0083192 byla žalobkyni poskytnuta dotace na podopatření postupy šetrné k životnímu prostředí, titul ekologické zemědělství, a podopatření ošetřování travních porostů v celkové výši 4 335 425,95,- Kč. Žalobkyně totiž splnila podmínky pro jejich poskytnutí dle nařízení vlády. Proti těmto rozhodnutím podala žalobkyně odvolání, v nichž vyjádřila nesouhlas se způsobem stanovení výše dotace. Namítla, že SZIF měl při výpočtu dotace použít paušální výši náhrady uvedenou v českých korunách v Programu rozvoje venkova, příp. použít pro přepočet z eur na české koruny směnný kurz 29,784,- Kč / 1,- euro. Žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil, neboť neshledal žádné skutečnosti odůvodňující zrušení či změnu rozhodnutí SZIF. V odůvodnění uvedl, že předmětem nařízení Rady je definování základních principů a směrů strategie rozvoje venkova a definování podmínek a limitů, stanovených členským státům pro přípravu programů pro rozvoj venkova; žádný přímý nárok zemědělci na čerpání finančních prostředků z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova nevzniká, neboť předpokladem výplaty konkrétní platby je splnění veškerých podmínek stanovených národními právními předpisy. Program rozvoje venkova pro účely aplikace v rámci České republiky předpokládal přijetí příslušných prováděcích nařízení vlády. V souvislosti s tím bylo přijato předmětné nařízení vlády, které v § 13 odst. 12 stanoví způsob výpočtu dotace určením směnného kurzu. Pevné stanovení výše dotace v eurech je nezbytným předpokladem pro řádné finanční řízení a plnění finančního plánu Programu pro rozvoj venkova, neboť celkový plánovaný příspěvek z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova je rovněž kalkulován pouze v eurech. Mezi nařízením vlády a Programem pro rozvoj venkova, resp. nařízením Rady není žádný rozpor, neboť pevný směnný kurz z roku 2005 ve výši 29,784,- Kč / 1,- euro byl v rámci Programu pro rozvoj venkova zmíněn pouze z důvodu ilustrace výše vypočtené podpory v českých korunách. Je nutné poukázat na nařízení Komise, jež při stanovení směnného kurzu částek uvedených v příloze nařízení Rady vychází z obdobného principu. Ve vztahu k zemím, které nepatří do eurozóny, tak nařízení Rady stanoví maximální limity plateb částkou pohyblivou, jejíž výše – vyjádřená v národní měně – závisí na směnném kurzu stanoveném postupem podle nařízení Komise. Nutnou podmínkou pro vyplacení jakékoli dotace je podle nařízení vlády předchozí zařazení do konkrétního agroenvironmentálního opatření, které je možné pouze na základě předchozí žádosti. Pokud se tedy žalobkyně rozhodla podat žádost a rozhodla se plnit závazky ze zařazení do tohoto opatření vyplývající, pak se měla seznámit s celým rozsahem podmínek poskytnutí dotace včetně vyjádření výše dotace v eurech a způsobu stanovení směnného kurzu ještě dříve, než podala žádost o zařazení do příslušného agroenvironmentálního opatření.   Městský soud v Praze posoudil věc takto: Podle čl. 39 nařízení Rady poskytují členské státy Evropské unie podporu na opatření zaměřená na udržitelné využívání zemědělské půdy prostřednictvím agroenvironmentálních plateb na celém svém území podle svých zvláštních potřeb. Agroenvironmentální platby, které jsou poskytovány ročně a kryjí dodatečné náklady a ušlé příjmy v důsledku přijatého závazku, se poskytují zemědělcům, kteří dobrovolně přijmou agroenvironmentální závazky. Podle § 2c odst. 1 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, se Programem rozvoje venkova podle přímo použitelného předpisu Evropské unie rozumí soubor opatření k provádění politiky podpory zemědělství v oblastech méně příznivých pro zemědělství, podpory rozvoje navazujících odvětví a podpory rozvoje venkova. Podle § 2c odst. 5 zákona o zemědělství upraví vláda nařízením podmínky k provádění Programu rozvoje venkova podle odstavců 1 a 2, jestliže tuto úpravu vyžadují předpisy Evropské unie. Podle § 13 odst. 11 nařízení vlády vypočte SZIF výši dotace při uplatňování jednotlivých agroenvironmentálních opatření jako součin výměry, na kterou je poskytována dotace v rámci příslušného agroenvironmentálního opatření, a sazby stanovené podle odstavců 1 až 10 pro příslušné agroenvironmentální opatření. Podle § 13 odst. 12 nařízení vlády poskytne SZIF dotaci v měně České republiky; sazba dotace podle odstavce 11 se přepočte podle směnného kurzu, který je uveřejněn v prvním Úředním věstníku Evropské unie vydaném v kalendářním roce, za který se platba poskytuje, a který je uveden k datu, které je nejblíže začátku tohoto kalendářního roku.   Jádrem sporu v dané věci je otázka, jakým způsobem má být určena výše plateb za dodatečné náklady a ušlé příjmy podle čl. 39 nařízení Rady. Soud nepřisvědčil námitce spočívající v tvrzení, že nárok žalobkyně vyplývá pouze z nařízení Rady, resp. Programu rozvoje venkova, a Česká republika není oprávněna dopustit se zásahu do jeho obsahu a ani není oprávněna jakkoli měnit rozsah tohoto nároku. S žalobkyní lze souhlasit pouze v tom, že nařízení Evropské unie jsou obecně za splnění všech podmínek přímo použitelnými právními předpisy, které vyvolávají právní účinky a mají aplikační přednost před vnitrostátními normami. Avšak vzhledem k tomu, že nařízení Rady, a to ani ve spojitosti s Programem pro rozvoj venkova, neobsahuje komplexní úpravu podpory rozvoje venkova, konkrétně chybí např. ustanovení o směnném kurzu, není možné postupovat pouze podle jejich ustanovení; v takovém případě by totiž nebylo možné provést pro účely výplaty podpory přepočet z eur na české koruny. Navíc čl. 39 odst. 1 tohoto nařízení stanoví členským státům povinnost poskytovat podporu na celém jejich území podle jejich zvláštních potřeb; ze sousloví „podle svých zvláštních potřeb“ lze dovodit, že je na členských státech, aby si samostatně podle svých požadavků a priorit upřesnily poskytování podpory vnitrostátními předpisy. Správní orgány tedy správně vycházely z ustanovení nařízení Rady v kombinaci s ustanoveními nařízení vlády. Námitka žalobkyně, že schválením Evropskou komisí se stal český Program rozvoje venkova přímo a v plném rozsahu závazným pro Českou republiku a že správní orgány pochybily, když při výpočtu podpory poskytnuté v rámci agroenvironmentálních opatření nepoužily pevný kurz uvedený v Programu rozvoje venkova z roku 2005 ve výši 29,784,- Kč / 1,- euro, není důvodná. Programem rozvoje venkova se dle zákona o zemědělství rozumí soubor opatření k provádění politiky podpory zemědělství v oblastech méně příznivých pro zemědělství, podpory rozvoje navazujících odvětví a podpory rozvoje venkova. Program rozvoje venkova České republiky na období 2007 – 2013 byl schválen usnesením vlády č. 948 dne 16. 8. 2006. Usnesení vlády představuje jednu z forem rozhodnutí vlády jako kolektivního orgánu, avšak na rozdíl od další formy rozhodnutí vlády – nařízení vlády – není obecně závazným právním předpisem ve smyslu pramene práva. Z tohoto důvodu není Program rozvoje venkova způsobilý zakládat práva ani povinnosti fyzických nebo právnických osob. S poukazem na obsah Programu rozvoje venkova se tak nelze úspěšně dovolávat použití kurzu v něm uvedeného k výpočtu podpory vyplácené příjemcům dotace. Ze znění Programu pro rozvoj venkova navíc nevyplývá, že by správní orgány měly při výpočtu použít směnný kurz 29,784,- Kč / 1,- euro, naopak ze samotného textu je zřejmé, že tento kurz byl v dokumentu použit jako vzorový příklad prvního směnného kurzu a má sloužit jako vodítko pro určení způsobu výpočtu výše podpory. Soud neshledal žádný jiný rozumný důvod, proč by byl uváděn kurz z roku 2005 v dokumentu schváleném v roce 2006, a to na další období do roku 2013. Jak již soud uvedl výše, práva a povinnosti příjemců dotací nezakládá Program rozvoje venkova, nýbrž je určuje zákon o zemědělství společně s nařízením Rady, které tvoří základ celého institutu, tzn. že stanoví obecná pravidla pro podporu poskytovanou Evropskou unií pro rozvoj venkova. Podmínky k provádění příslušných programů, včetně výpočtu výše poskytované dotace, pak v mezích zákona a v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropské unie upravuje nařízení vlády č. 79/2007 Sb. Konkrétní způsob výpočtu dotace při uplatňování agroenvironmentálních opatření je zakotven v § 13 odst. 11 tohoto nařízení; výše dotace se vypočte jako součin výměry, na kterou je poskytována dotace v rámci příslušného agroenvironmentálního opatření, a sazby stanovené podle odstavců 1 až 10 pro příslušné agroenvironmentální opatření. Podle odst. 12 téhož ustanovení se dotace poskytují v měně České republiky, oproti tomu sazby dotací uvedené v § 13 odst. 1 až 10 nařízení vlády jsou stanoveny v eurech. K přepočtu sazby dotace z eur na české koruny tak slouží směnný kurz, který je uveřejněn v prvním Úředním věstníku Evropské unie vydaném v kalendářním roce, za který se platba poskytuje, a který je uveden k datu, které je nejblíže začátku tohoto kalendářního roku. Vyplácená částka tak závisí na směnném kurzu, jenž je stanoven obdobným způsobem jako v čl. 7 nařízení Komise. Soud tedy konstatuje, že pevný směnný kurz uvedený v Programu rozvoje venkova nelze v daně věci použít, neboť se jedná pouze o kurz sloužící jako vzor pro výpočet podpory; správný kurz přepočtu z eur na české koruny je dán nařízením vlády, jež koresponduje s nařízením Komise. Žalobkyně dále pouze konstatovala způsob přepočtu z eur na české koruny podle směnného kurzu uveřejněného v Úředním věstníku Evropské unie. Takové tvrzení neobsahuje žádnou konkrétní námitku, a proto se jím soud nezabýval. Ohledně námitky týkající se stanovení kompenzačních plateb v eurech a z toho vyplývajícího porušení práva žalobkyně soud konstatuje, že podle čl. 39 odst. 4 nařízení Rady se agroenvironmentální platby poskytují zemědělcům za účelem krytí dodatečných nákladů a ušlých příjmů v důsledku přijatého závazku. Výše vyplacených plateb však není neomezená. Podpora může dosáhnout jen určité výše, je limitována maximální částkou stanovenou v příloze k tomuto nařízení. Nelze proto vyloučit, že poskytnutá podpora nepokryje faktické náklady některého z příjemců plateb. Pokud by bylo cílem evropské normy poskytnout příjemcům plateb úplné kompenzace vzniklých nákladů a ušlého zisku, čl. 39 odst. 4 nařízení Rady by neobsahoval ustanovení o maximální výši podpory a současně by bylo příjemcům dotace uloženo veškeré náklady řádně prokázat. Soud tedy konstatuje, že poskytnutá podpora nemusí zemědělci pokrýt všechny vynaložené náklady a ušlé příjmy. Námitka žalobkyně o vzniku nedoplatků na kompenzačních platbách z důvodu růstu cen vstupů do zemědělství a poklesu vyplacených náhrad újmy tak neobstojí. Z výše uvedeného plyne, že žalobkyně nemá žádné právo na to, aby jí byly dodatečně vzniklé náklady či ušlý zisk hrazeny v plné výši. Námitka, že žalobkyni napadeným rozhodnutím vznikly nedoplatky na kompenzačních platbách, je tedy neopodstatněná. K námitce týkající se právní a ekonomické jistoty zemědělců soud uvádí, že v rámci každého dotačního programu existuje určité riziko, které na sebe bere subjekt tím, že do některého z dotačních programů vstoupí, čímž rovněž akceptuje stanovené programové podmínky. V nyní projednávaném případě jsou rizikové faktory představovány především vývojem směnného kurzu eura a české koruny; sazby dotace jsou stanoveny v eurech, zato platba má být vyplacena v českých korunách. Postup výpočtu dotace byl nařízením vlády stanoven předem, a to jednoznačným způsobem podle § 13 odst. 12. Žalobkyně, která takové riziko dobrovolně převzala, se proto nemůže dovolávat porušení své právní a ekonomické jistoty. Soud s ohledem na vše shora uvedené uzavírá, že ustanovení § 13 odst. 12 nařízení vlády, resp. nařízení vlády jako celek, není v rozporu s nařízením Rady ani s nařízením Komise. Samotné nařízení Rady nestanoví žádný směnný kurz a způsob výpočtu určený nařízením vlády je obdobný tomu, který je uveden v nařízení Komise. Z nařízení Rady a nařízení Komise nevyplývá, že by úmyslem zákonodárců na úrovni Evropské unie bylo stanovit v roce 2005 stálý a nezměnitelný směnný kurz na celé období 2007 – 2013. Přepočítací kurz uvedený v Programu rozvoje venkova slouží, jak již bylo soudem konstatováno výše, toliko jako vzorový příklad pro výpočet podpory. Zdejší soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2015, čj. 1 Afs 45/2015-56, v němž bylo konstatováno, že česká právní úprava neodporuje evropské právní úpravě a je v souladu s čl. 39 nařízení Rady. Evropská úprava totiž ponechala na členských státech, jakým způsobem dodatečné náklady a ušlé příjmy stanoví; Česká republika přitom vyšla z odborných odhadů průměrných hodnot nákladů vzniklých v důsledku přijetí závazku.   Žalobkyně tedy se svými námitkami neuspěla. Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, soud zamítl žalobu jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 s. ř. s. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.     P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí  l z e  podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.                V Praze dne 13. listopadu 2015                                                                                                        JUDr. Eva  P e c h o v á, v.r.                                                                                                            předsedkyně senátu     Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková