Číslo jednací: 5A 84/2011 - 28-29                     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY  Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce Agrodružstva v Bykoši, IČO 47049138, se sídlem Bykoš 10, 267 01 Králův Dvůr, proti žalovanému Ministerstvu zemědělství, se sídlem Těšnov 17, 117 05 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2011, čj. 33560/2010-14130,   takto:   I. Žaloba se zamítá.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.     Odůvodnění:   Rozhodnutím ze dne 14. 10. 2010, čj. SZIF/2010/0314718, Státní zemědělský intervenční fond (dále jen „SZIF“) uložil žalobci povinnost vrátit část dotace na podopatření Ošetřování travních porostů, která mu byla poskytnuta pro roky 2004, 2005 a 2006 v rámci agroenvironmentálního opatření; došlo totiž ke snížení výměry půdy obhospodařované žalobcem, a žalobce neprokázal, že toto snížení bylo způsobeno některou ze skutečností uvedených v § 5 odst. 5 nařízení vlády č. 242/2004 Sb., o provádění agroenvironmentálních opatření (dále jen „nařízení vlády“). Rozhodnutím ze dne 3. 3. 2011, čj. 33560/2010-14130, žalovaný odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí SZIF potvrdil. V odůvodnění uvedl, že námitku promlčení není možné zohlednit vzhledem k tomu, že správní orgán dodržel desetiletou lhůtu pro vrácení dotace dle čl. 73 odst. 5 nařízení Komise (ES) č. 796/2004 (dále jen „nařízení Komise“). Žalobce v žalobě proti tomuto rozhodnutí uvedl, že žalovaný se s jeho argumentací nevypořádal a námitku postupného snižování výměry obhospodařovaných ploch odmítl s tím, že tato skutečnost nebyla prokázána; žalovaný však není vázán jen důkazními návrhy účastníků, ale zájmem na objektivním zjištění skutečnosti dle § 3 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.). Zjištění důvodů tohoto snížení mohlo mít vliv na rozhodnutí ve věci. Postup správních orgánů je v rozporu s ustanovením § 2 odst. 3 správního řádu, jelikož se žalovaný nesnažil minimalizovat zásah do práv nabytých v dobré víře. Žalovaný se dále nevypořádal s odkazem na § 11a odst. 3 zákona o SZIF, dle něhož mělo být řízení o vrácení poměrné části dotace zahájeno nejpozději během roku 2007, resp. 2009, a spokojil se s obecným odkazem na čl. 73 odst. 5 nařízení Komise, aniž se zabýval aplikovatelností zákona o SZIF a ochrannou dobré víry žalobce. Z uvedeného důvodu tedy nebylo možné rozhodnout o povinnosti žalobce k navrácení poměrné části dotace. Žalobce proto navrhl soudu, aby napadené rozhodnutí i rozhodnutí SZIF zrušil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Poukázal na provázanost ustanovení § 11a odst. 3 zákona o SZIF s nařízením Rady (ES) č. 1290/2005, o financování společné zemědělské politiky (dále jen „nařízení Rady“), z čehož dovodil, že správní řízení o vrácení dotace bylo zahájeno ve lhůtě. Žalovaný dále uvedl, že nevyzýval žalobce k odstranění nedostatků; žalobce totiž měl možnost doložit svá tvrzení ve vyjádření k podkladům pro rozhodnutí a následně v rámci podaného odvolání. Ze správního spisu, konkrétně Podkladů k vrácení dotace v rámci AEO, soud zjistil, že k prvotnímu zjištění o existenci nesrovnalosti ve smyslu čl. 35 nařízení Rady došlo dne 21. 4. 2010. Přípis SZIF o zahájení správního řízení o vrácení části dotace na podopatření Ošetřování travních porostů byl žalobci doručen dne 17. 9. 2010. Žaloba není důvodná. Dojde-li podle § 5 odst. 7 nařízení vlády ke snížení výměry zemědělské půdy, na kterou je dotace poskytována, a nejde-li o snížení podle odstavce 5, poskytne se žadateli snížená dotace a SZIF zároveň rozhodne o vrácení části poskytnuté dotace, která odpovídá snížené výměře. Snížení výměry zemědělské půdy zařazené do agroenvironmentálního opatření tedy nemusí automaticky znamenat vrácení dotace. Nařízení vlády v ustanovení § 5 odst. 5 uvádí taxativní výčet důvodů, s nimiž zákonodárce nespojuje povinnost vrátit poměrnou část poskytnuté dotace. Jedná se kupříkladu o snížení výměry, k němuž došlo na základě restituce, zásahu vyšší moci či pozbytí právního důvodu užívání pozemku. Námitka žalobce týkající se tvrzeného porušení § 3 správního řádu správními orgány, není důvodná. SZIF není povinen důvody dle § 5 odst. 5 nařízení vlády ex offo vyhledávat a zjišťovat je ze své vlastní iniciativy. Z citovaného ustanovení nařízení vlády vyplývá, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní nese žalobce; na něm tedy je, aby tvrdil a prokazoval existenci některého z těchto důvodů. V daném případě se tak nestalo. V oznámení o zahájení správního řízení byl žalobce řádně poučen o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu, čehož však nevyužil. V podaném odvolání žalobce pouze uvedl, že snižování výměry půdních celků nemohl ovlivnit s ohledem na ukončení trvání nájemního vztahu; své tvrzení však nijak blíže neupřesnil a k jeho prokázání nepředložil ani nenavrhl žádné důkazy, přestože tak učinit mohl. V průběhu správního řízení tudíž nevyšlo najevo, že by ke snížení výměry půdy došlo z důvodu uvedeného v § 5 odst. 5 nařízení vlády. Správní orgány proto nepochybily, když žalobci uložily povinnost vrátit část dotace. V této souvislosti soud upozorňuje, že je na příjemci dotace, tj. žalobci, aby znal právní předpisy, podle nichž se dotace v rámci agroenvironmentálních opatření poskytují, a orientoval se v nich. Přisvědčit nelze ani námitce, že se žalovaný nesnažil minimalizovat zásah do práv žalobce nabytých v dobré víře. Žalobce v žalobě na dobrou víru pouze obecně odkázal, aniž blíže upřesnil, v čem konkrétně má jeho dobrá víra spočívat a co z ní dovozuje. Dobrá víra nemůže vzejít z neznalosti dotačních předpisů, její existence se tak žalobce nemohl úspěšně domáhat. Nařízení vlády v § 5 odst. 5 písm. a) až g) jasně stanoví skutečnosti, které nebudou představovat důvod pro vydání rozhodnutí o vrácení přijaté dotace. A žalobce, pokud měl za to, že byl naplněn některý z těchto důvodů a chtěl jej uplatnit, měl jeho existenci v průběhu řízení výslovně namítat a následně předkládat důkazy k jeho prokázání. Z obsahu správního spisu vyplývá, že SZIF šetřil práva žalobce – v oznámení o zahájení řízení o vrácení dotace upozornil, že žalobce neprokázal, že ke snížení výměry došlo v souladu s § 5 odst. 5 nařízení vlády a že je s touto skutečností spojena povinnost vrátit část přijaté dotace; žalobce byl rovněž poučen o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Je třeba zdůraznit, že úlohou správních orgánů není suplovat roli žalobce. Žalovanému nelze vytýkat, že v řízení postupoval podle práva Evropské unie – nařízení Komise; nařízení je totiž závazné a přímo použitelné ve všech členských státech. Na aplikaci zmíněného nařízení odkazuje také ustanovení § 11a odst. 1 zákona o SZIF. Argumentace žalobce, podle níž nebylo možné vydat rozhodnutí o povinnosti k vrácení dotace, jelikož správní orgány nedodržely lhůtu dle § 11a odst. 3 zákona o SZIF, neobstojí. Podle tohoto ustanovení zahájí SZIF řízení o vrácení dotace nejpozději v kalendářním roce následujícím po prvotním zjištění nesrovnalosti. Definici pojmu obsahuje čl. 35 nařízení Rady, dle něhož se prvotním zjištěním rozumí první písemné hodnocení, v němž příslušný správní orgán dojde na základě konkrétních skutečností k závěru o existenci nesrovnalosti. Povinnost vrátit částku v případě neoprávněně provedené platby se neuplatní, je-li doba, která uplynula mezi dnem výplaty podpory a dnem, ve kterém příslušný orgán poprvé oznámil příjemci, že platba byla provedena neoprávněně, delší než deset let. Doba se zkrátí na čtyři roky, jednal-li příjemce v dobré víře (čl. 73 odst. 5 nařízení Komise). Zákon ani jiný právní předpis neukládá SZIF povinnost v průběhu dotačního období zkoumat, proč dochází u toho kterého účastníka řízení ke snížení výměry zemědělské půdy, a tudíž zda nenastal některý z důvodů stanovených nařízením vlády; tyto skutečnosti se zkoumají až následně, tj. po uplynutí dotačního období. K prvotnímu zjištění nesrovnalosti proto došlo na základě Podkladů k vrácení dotace v rámci AEO ze dne 21. 4. 2010, a nikoli (jak tvrdil žalobce) již v letech 2006 až 2008, v nichž SZIF na jeho žádost rozhodoval o snížení výměry půdních celků. Uvedený závěr potvrzuje rovněž samotné znění čl. 35 nařízení Rady, dle nějž se jedná o první písemné hodnocení. Ustanovení § 11a odst. 3 zákona o SZIF stanoví prekluzivní lhůtu, jejíž zmeškání má za následek zánik práva zahájit řízení o vrácení dotace a penále (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2009, čj. 7 Afs 108/2009-90). V daném případě nicméně k zániku práva nedošlo, poněvadž SZIF zahájil řízení o vrácení části dotace v zákonné lhůtě. Lhůta začala běžet dne 21. 4. 2010 – vyhotovením písemné zprávy o zjištění nesrovnalosti. K zahájení řízení došlo 17. 9. 2010, tj. v témže kalendářním roce, kdy bylo učiněno prvotní zjištění o nesrovnalosti. Soud dodává, že SZIF dodržel rovněž lhůtu dle čl. 73 odst. 5 nařízení Komise, neboť mezi výplatou podpory (žádost o poskytnutí dotace na období 2004 – 2008 doručil žalobce SZIF dne 28. 5. 2004, výplata podpory tudíž mohla být uskutečněna až poté) a oznámením o neoprávněnosti provedené platby (dne 17. 9. 2010) neuběhlo více než deset let. Žalobce tedy se svými námitkami neuspěl; jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, soud zamítl žalobu jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 soudního řádu správního (zákon č. 150/2002 Sb.; dále jen „s. ř. s.“). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.   Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s.; kromě obecných náležitostí podání musí kasační stížnost obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.     V Praze dne 29. června 2015   JUDr. Eva Pechová, v.r. předsedkyně senátu     Za správnost vyhotovení: Jana Válková