Číslo jednací: 9Af 50/2011 - 33                     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY  Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce:          B. B., bytem P., v zast.: Kláry Long Slámové, advokátky se sídlem Praha 4, Urbánkova 3360/47, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19.4.2011, č.j.: 16/36627/2011/1753,     t a k t o:    I.  Žaloba se zamítá.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.       O d ů v o d n ě n í:   Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo podle § 90 odst. 1 písm. c)  zákona č. 500/2004Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) změněno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 23.2.2011, č.j. MHMP 154162/2011, kterým mu byla uložena pokuta ve výši 37.000,-Kč za porušení cenových předpisů podle  § 16 odst. 1 písm. a) zákona č. 526/1991 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“), a bylo mu v souladu s § 79 odst. 5 správního řádu  uloženo uhradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1.000,-Kč tak, že pokuta byla snížena na 10.800,- Kč, zbývající části tohoto výroku zůstaly beze změny včetně výroku o nákladech řízení. Zároveň žalovaný stanovil lhůtu a místo splatnosti.   Žalobce v úvodu žaloby popsal, z jakého skutkového stavu žalovaný vycházel při svém rozhodování a napadl žalované rozhodnutí ve všech výrocích s tím, že je nedůvodné, v rozporu se zákonem a nepřiměřeně přísné.   Žalobce především namítal, že se nedopustil správního deliktu podle § 16 odst. 1 zákona o cenách tím, že by jako prodávající nabídl, sjednal nebo požadoval cenu ve výši, která není v souladu s cenou úředně stanovenou podle § 5 odst. 1 zákona o cenách.   Správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že po opuštění území hlavního města Prahy, na němž je cena taxislužby regulována, přepnul tachometr na mimopražskou sazbu, která je vyšší. Žalobce však požadoval rozdíl ve výši 108,-Kč v dobré víře, že po opuštění území obce, jež mu bylo oznámeno umístěním dopravní značky IS 12b „Konec obce“, již nadále nebyl na území takové obce.  Konstatoval, že jiným způsobem než pomocí dopravní značky „Konec obce“ se nemohl dozvědět, zda je či není na území dané obce bez nahlédnutí do katastrální mapy, což lze po řidiči vozidla při jeho řízení jen stěží požadovat. I v případě, že by soud dospěl ke shodnému názoru jako žalovaný, tedy že se letiště Ruzyně nachází na území hlavního města Prahy, je nepochybné, že se přinejmenším část pozemní komunikace vedoucí k letišti nachází mimo území této obce. V této části cesty je proto řidič taxislužby oprávněn požadovat cenu vyšší než by odpovídalo ceně regulované uvnitř území takové obce. I s ohledem na složitou právní konstrukci žalovaného, pomocí které došel k závěru, že překročení hranice obce řidiče neopravňuje ke změně tarifu, lze nevědomost žalobce označit za zcela omluvitelný skutkový omyl v tom, zda se ještě nachází na území obce s regulovanou dopravou či nikoliv.  Omluvitelný proto, že jízda po území nacházejícím se za dopravní značkou „konec obce“ je pro průměrně uvažujícího řidiče nesporně jízdou mimo území takové obce. I kdyby se tedy žalobce tvrzeného jednání dopustil, nebylo by v rozporu s právními předpisy.   Žalobce setrval na svých odvolacích námitkách, že stvrzenka a žalobcem strážníkům sdělené údaje o vykonané jízdě, jako jediné podklady správního řízení, byly získány nezákonně a jako takové nemohly sloužit jako důkaz ve správním řízení. Podle žalobce neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu tvrzení žalovaného, že strážníci nepožadovali vysvětlení podle § 11 zákona č. 53/1991Sb., o obecní policii („zákon o obecní policii“), jehož podání by byl žalobce oprávněn odepřít, o čemž měl být poučen a to se nestalo, ale požadovali pouze předložení dokladů k prokázání totožnosti podle § 12 odst. 2 písm. b) zákona o obecní policii.  Pokud by strážníci od žalobce skutečně nepožadovali nic víc než doklady totožnosti, nic víc by jim také poskytnuto nebylo a nezískali by žádné údaje o jízdě, včetně stvrzenky. Tvrzení žalovaného si tak vzájemně protiřečí a jsou zjevně účelová ve snaze zastřít závažnou procesní vadu v postupu strážníků, která měla přímý a zásadní vliv na celý průběh a výsledek celého řízení.   Žalobce také namítal, že sankce, resp. uložená pokuta ve výši 10.800,-Kč a důsledek napadeného rozhodnutí, jímž je tzv. nespolehlivost žalobce ve smyslu zákona o silniční dopravně, jsou nepřiměřeně přísné a neodpovídají závažnosti tvrzeného porušení právních předpisů, i kdyby takové porušení prokázáno bylo. Napadené rozhodnutí mu tak ve svých důsledcích znemožňuje další výkon povolání, jež je jeho zdrojem obživy. K tomu žalobce tvrdil, že správní orgány nedostatečně odůvodnily výši vyměřené pokuty ve výši 10.800,-Kč, když pouze obecně konstatovaly údajnou závažnost správního deliktu z hlediska způsobu spáchání, jeho údajných následků a „všech okolností případu“, které ale nebyly ani zjišťovány, natož prokázány. Postihované jednání žádné následky nezanechalo, neboť žalobce se pro případ, že by v jeho jednání cestující spatřovali porušení jakýchkoliv předpisů, omluvil a nepožadoval za své služby žádnou odměnu, i když k tomu nepochybně oprávněn byl. Výše uložené pokuty neodpovídá polehčujícím okolnostem, k nimž žalovaný dle svého tvrzení přihlédl, tedy že se žalobce dosud žádného porušení cenových přepisů nedopustil. Sankce za případné porušení právních předpisů má mít preventivní charakter, při jejím ukládání by se měly zohlednit majetkové poměry delikventa tak, aby sankce neměla likvidační charakter. V této souvislosti žalobce poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/02 a názor Nejvyššího správního soudu v usnesení  ze dne 20.4.2010 č.j. 1 As 9/2008-133, kde se uvádí: „tam kde zákon s poměry pachatele jako se zvláštním hlediskem pro určení výše pokuty nepočítá, měly by informace o majetkové situaci pachatele působit jako záchranná brzda ve chvíli , kdy hrozí natolik vysoká pokuty, že by mola mít pro pachatele správního deliktu z ústavního hlediska nepřípustný likvidační charakter“ Tento závěr lze podle žalobce vztáhnout na daný případ a zmiňovanou nespolehlivost žalobce pro další výkon povolání řidiče taxislužby. O likvidačním charakteru napadeného rozhodnutí nelze s přihlédnutím k jeho osobním a majetkovým poměrům pochybovat. Pro účely stanovení výše pokuty doložil v průběhu správního řízení své osobní a majetkové poměry. Soudu dále doložil Přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2010 s tím, že jeho příjmy z podnikání převyšovaly související výdaje pouze o 57.095,-Kč za celý uvedený rok, tedy průměrně o 4.758,-Kč za měsíc. Výdaje žalobce pak jsou průměrně okolo 5.000,-Kč měsíčně.   Žalobce rovněž nesouhlasil s povinností uhradit náklady správního řízení ve výši 1.000,-Kč a namítal, že mu tato povinnost byla uložena v rozporu se zákonem.    Navrhl, aby soud zvážil ve smyslu § 65 odst. 3 a § 78 odst. 2 s.ř.s. výši uložené pokuty a pokud by neshledal důvody pro zrušení rozhodnutí, aby od uložené pokuty upustil.   Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.   V písemném vyjádření k podané žalobě k  námitce žalobce, že se nedopustil porušení § 16 odst. 1 zákona o cenách tím, že nabídl, sjednal nebo požadoval cenu ve výši, která je v rozporu s cenovými přepisy, ale pouze po té, co minul značku IS 12b „Konec obce“ přepnul taxametr na neregulovanou cenu žalovaný konstatoval, že  odvolací správní orgán vyčerpávajícím  způsobem vyvrátil odvolací námitky  s poukazem na příslušné právní předpisy. V ostatních argumentech odkázal na odůvodnění pod bodem Ad1) na straně 5 a 6 napadeného rozhodnutí.  Pro úplnost uvedl, že v Cenovém výměru č. 01/2010 v položce část I. oddíl B, 4. Taxislužba osobní na území obce je uvedeno: „Pro účely regulace cen se za jízdu na území obce považuje jízda, která byla započata a ukončena na území  téže obce“. Za nedůvodnou považoval i námitku žalobce, že lze po řidiči těžko požadovat, aby znal území, na kterém poskytuje taxislužbu a na kterém je regulovaná cena, neboť je to v rozporu s tím, že každý podnikatel má znát právní předpisy ve svém oboru podnikání.  Žalovaný přitom odkázal na internetové stránky Magistrátu hlavního města Prahy  www.praha.eu/jnp/cz/home/magistrat/jak_si_zaridit:mhmp/doprava/mistopis část I.4 - určení orientační vzdálenosti mezi dvěma místy na území hl. města, kde je uveden i dotaz na vzdálenost na letiště Ruzyně.   K námitce žalobce, že nebyl poučen strážníky Městské policie o právu odepřít vysvětlení podle § 11 zákona o obecní policii, a že tedy podklady pro správní řízení byly získány nezákonně, žalovaný odkázal na Úřední záznam a Oznámení přestupku pořízené Městskou policií založené ve spisu, ze kterých vyplývá, že hlídka přivolaná cestujícím pro řidiči taxi požadovala pouze předložení dokladů v souladu se zákonem o obecní policii.   K námitce žalobce o nepřiměřenosti sankce a jeho nespolehlivosti podle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen zákon o silniční dopravě) žalovaný konstatoval, že posoudil výši sankce, která byla žalobci uložena správním orgánem I. stupně, a vzhledem ke zjištěným skutečnostem, které jsou popsány v bodě Ad) 4 na str. 6 a 7 napadeného rozhodnutí, výši pokuty podstatně snížil. Žalovaný v této souvislosti odkázal na  statistické údaje Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 10.3.2011, uveřejněných v Informačním  systému o průměrném výdělku (ISPV) v období 1.4. čtvrtletí 2010 v kraji/ oblast hl. m. Prahy s tím, že dosáhl medián hrubé měsíční mzdy v podskupině zaměstnání dle KZAM-R pol. 8321 řidiči osobních a malých dodávkových automobilů, taxikáři částky 23.105,-Kč při průměrné hrubé měsíční mzdě 24.313,-Kč a při placené době 176,9hod/měs.  Žalovaný s ohledem na výše uvedené odmítl nepřiměřenost výše u sankce a k nespolehlivosti žalobce podle zákona o silniční dopravě konstatoval, že tuto věc nepřísluší hodnotit správním orgánům majícím oprávnění posuzovat cenovou problematiku.   K námitce povinnosti uhradit paušální náklady řízení žalovaný považoval za prokázané, že se žalobce dopustil porušení cenových předpisů a proto jednání žalobce bylo důvodem pro zahájení správního řízení.  Ustanovení § 79 odst. 5 správního řádu ukládá správnímu orgánu povinnost uložit účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti, nahradit náklady řízení a proto s námitkou nesouhlasil.    Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.   Soud o věci jednal bez nařízení ústního jednání podle § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci takový postup soudu akceptovali.   Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.   Při posouzení soud vyšel následující právní úpravy:   Podle § 11 odst. 1 písm. a), c), odst. 4, 6 zákona o obecní policii v rozhodném znění je strážník oprávněn a) požadovat potřebná vysvětlení od osoby, která může přispět k objasnění skutečností důležitých pro odhalení přestupku nebo jiného správního deliktu nebo jeho pachatele, jakož i ke zjištění skutečného stavu věci, c) vyzvat osobu podle písmena a), aby předložila doklady potřebné ke zjištění skutečností podle písmena a). (4) vysvětlení může odepřít pouze osoba, která by jím sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťovala jako vlastní, způsobila nebezpečí trestního stíhání nebo nebezpečí postihu za přestupek. (6) Strážník je povinen osobu předem poučit o možnosti odepřít vysvětlení podle odstavců 4 a 5.   Podle § 12 odst. 2 písm. b) téhož zákona je strážník oprávněn vyzvat osobu, aby prokázala svoji totožnost, jde-li o osobu podezřelou ze spáchání trestného činu nebo přestupku či jiného správního deliktu.   Podle § 5 odst. 1 zákona o cenách v rozhodném znění úředně stanovené ceny jsou ceny určeného druhu zboží stanovené cenovými orgány jako maximální, pevné nebo minimální. Podle § 16 odst. 1, 4 téhož zákona v rozhodném znění právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako prodávající dopustí správního deliktu tím, že nabídne, sjedná nebo požaduje cenu ve výši, která není v souladu s cenou úředně stanovenou podle § 5 odst. 1. (4) Za správní delikt se uloží pokuta ve výši jedno až pětinásobku nepřiměřeného majetkového prospěchu, jde-li vyčíslit, zjištěného za kontrolované období, nejvýše za dobu jeho posledních 3 let, nebo do 1 000 000 Kč, je-li výše nepřiměřeného majetkového prospěchu nižší než 1 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. a) až f), odstavce 2 písm. a) nebo odstavce 3 písm. b).  Podle § 17 odst. 2 téhož zákona v rozhodném znění se při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.    Podle § 9 odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. e) zákona o silniční dopravě v rozhodném znění podnikatel je dále povinen zajistit, aby práce řidiče taxislužby vykonávala pouze osoba starší 21 let, bezúhonná, spolehlivá, a která má průkaz o způsobilosti řidiče vykonávat taxislužbu. (3 písm. e) za spolehlivou se nepovažuje osoba, která se jako řidič vozidla taxislužby v průběhu posledních tří let dopustila jednání, za nějž byla provozovateli taxislužby pravomocně uložena sankce za porušení právních předpisů souvisejících s provozováním silniční dopravy.    Podle § 1a odst. 1 zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu v rozhodném znění (dále jen „zákon o územním členění státu“) je území obce vymezeno hranicí jednoho nebo více souvislých katastrálních území.   Podle § 3 nařízení č. 20/2006 Sb., o maximálních cenách osobní taxislužby (dále jen „nařízení o maximálních cenách osobní taxislužby“) platí maximální ceny pro výkon taxislužby na území hlavního města Prahy  uskutečněné veškerými vozidly taxislužby bez ohledu na obsah.   Podle § 11 odst. 1 zákona č. 131/2000Sb., o hlavním městě Praze (dále „jen o zákon o hlavním městě Praze“) území hlavního města Prahy tvoří katastrální území uvedená v příloze tohoto zákona.   Podle čl. 1 odst. 1, 2 vyhlášky č. 23/1998 Sb., hlavního města Prahy o ověřování znalosti řidičů taxislužby na území hlavního města Prahy (dále jen „vyhlášky“) v rozhodném znění je podmínkou k výkonu práce řidiče taxislužby na území hlavního města Prahy prokázání znalosti místopisu, znalosti právních předpisů upravujících taxislužbu a ochranu spotřebitele a znalosti obsluhy taxametru řidiči taxislužby. (2) Znalosti podle odstavce 1 se ověřují zkouškou řidiče taxislužby (dále jen „zkouška“), kterou provádí a organizuje příslušný odbor Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „odbor“). Činnost zkušební komise se řídí zkušebním řádem, schváleným ředitelem odboru. Podle čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) vyhlášky je obsahem zkoušky prokázání znalostí místopisu území hlavního města Prahy a právních předpisů upravujících taxislužbu a ochranu spotřebitele.   Žalobce předně namítal, že se nedopustil správního deliktu podle § 16 odst. 1 zákona o cenách tím, že by jako prodávající nabídl, sjednal nebo požadoval cenu ve výši, která není v souladu s cenou úředně stanovenou podle § 5 odst. 1 zákona o cenách.  Cenu vyšší  byl  žalobce oprávněn požadovat, i když by se letiště Ruzyně nacházelo na území hlavního města Prahy, neboť část pozemní komunikace se nachází mimo území této obce. Žalobní námitka není důvodná. Podle  úředního záznamu ze dne 2.10.2010, č.j. MPPH 72911/2010/HÚ, který je součástí spisového materiálu žalovaného,  prováděla dne 2.10.2010 v 9:30hod pěší hlídka Městské policie (dále též „MP“) M-207, ve složení str.id. č. 3003 Luboš Mokošín, str. id. č. 2551 Renáta Tribulová a str.id. č. 2804 David Švábenský kontrolu veřejného pořádku a kontrolu dodržování dopravního značení vyplývající z místní úpravy v okolí parkoviště Terminálu 1, Letiště Ruzyně, ulice Aviatická, Praha 6.  Při této činnosti k hlídce přistoupila žena- cizinka a ukazovala směrem na parkoviště Terminálu 1 se slovy „problem taxi“.  Hlídce po přistoupení k vozidlu bylo mužem – cizincem, který stál u vozidla taxislužby, vysvětleno, že využil služeb tohoto taxi a jízdné, které řidič požaduje, se mu zdá předražené. Za řidiče vozidla muž označil žalobce a předal hlídce stvrzenku č. 05299 na částku ve výši 596,-Kč vydanou mu žalobcem.  Poté strážník Mokošín vyzval poškozeného muže podle § 12 odst. 2 písm. g) zákona o obecní policii k prokázání totožnosti. Muž předložil argentinský cestovní pas č. X na jméno W. S. G., bytem B., A. a uvedl, že si kolem 8:15 hod zastavil vozidlo taxislužby v ulici Pařížská č. 43/30, Praha 1 u hotelu Inter Continental Praha a chtěl společně se svou ženou na Letiště Praha – Ruzyně. Po příjezdu na letiště řidič taxi vystavil stvrzenku a požadoval po nich uhrazení částky ve výši 596,-Kč, což se jim zdálo předražené, jelikož se s řidičem o tuto částku dohadovali a ten na ní stále trval, přivolali hlídku MP.  Dále z úředního záznamu vyplývá, že s ohledem na výpověď pana G. S. W. a předloženou stvrzenku vyzvala hlídka žalobce podle § 12 odst. 2 písm. b) zákona o obecní policii k prokázání totožnosti a tento jim předložil řidičský průkaz X a osvědčení o registraci vozidla k vozidlu RZ X, Ford Focus, barva červená základní.  Žalobce shodně s výpovědí pana G. S. W. uvedl, že jej i s jeho ženou naložil do vozidla na Praze 1v ul. Pařížská u hotelu Inter Continental Praha a vezl je na letiště Praha- Ruzyně. Dále uvedl, že cestou po rychlostní komunikaci, když míjel značku konec hl.m. Prahy, přepnul taxametr na tarif 2, což je 50,-Kč/km a 600Kč/hod. čekání, používaný mimo území hl. m. Prahy. Takto byl proškolen v rámci školení pro řidiče taxi na Praze 8. Dále z úředního záznamu vyplývá, že hlídka řidiči poté sdělila s odkazem na nařízení hl.m. Prahy č. 20/2006Sb., o maximálních cenách osobní taxislužby, že jím požadované jízdné je předražené. Žalobce se zákazníkovi omluvil za způsobené problémy a nechtěl po něm žádnou platbu.  Ze stvrzenky č. 05299 na částku ve výši 596,-Kč, která je také součástí spisového materiálu žalovaného, vyplývá, že žalobce po ujetí vzdálenosti 10,7 km v tarifu 1 (28Kč/km a 360,-Kč/hod čekání) přepnul na tarif 2, kde si účtoval 50,-Kč/km a 600,-Kč/hod čekání a na tento ujel vzdálenost 4,9km. Poté použil tarif 5, kde jsou nulové sazby a na tento tarif ujel vzdálenost 1,4km, a to vše při jízdě z ul. Pařížská na Letiště Praha. Při posouzení námitky soud vyšel ze shora citovaného § 2 a § 3 nařízení o maximálních cenách osobní taxislužby, podle kterých je maximální výše ceny jednorázové sazby 40,-Kč/jízda, u čekání 6,-Kč/min a jízda na území hlavního města Prahy 28,-Kč/km, tyto maximální výše ceny platí pro výkon taxislužby na území hl. m. Prahy uskutečněné veškerými vozidly taxislužby bez ohledu na obsah válců a počet přepravovaných osob. Dále soud vyšel z přílohy zákona o hlavním městě Praze ze seznamu katastrálních území v hlavním městě Praze, ve kterém je pod bodem 77. uvedeno katastrální území Ruzyně. Soud přisvědčil argumentaci žalovaného, že v daném případě je rozhodující § 3 citované nařízení o maximálních cenách osobní taxislužby, neboť se v něm odkazuje na § 11 odst. 1 zákona o hlavním městě Praze, kde je uvedeno, že území hl. m. Prahy tvoří katastrální území uvedené v příloze, kde právě pod bodem 77. je uvedeno katastrální území Ruzyně. Předmětná jízda, jak shodně prohlásili žalobce a  poškozený G. S.  W., započala v ul. Pařížská, tedy v katastrálním území hl.m. Prahy, ohraničeném informativní značkou směrovou IS 14 „Hranice územního celku“. Součástí tohoto území je však také cílová oblast jízdy (Ruzyně), a to bez ohledu na skutečnost, že se nachází mimo území ohraničené značkami IS 12a „Obec“ a IS 12b „Konec obce“. Přičemž tyto dopravní značky IS 12a a IS 12b nejsou umisťovány na hranici katastrálního území a neoznačují konec území, na kterém platí regulace stanovená obcí, neboť dopravní značka IS 12a se zpravidla umisťuje u začátku zastavěné oblasti přilehlé k pozemní komunikace nebo případně až u místa, od kterého je nutno stanovit, aby platila pravidla provozu stanovená pro obec a značka IS 12b ukončuje platnost dopravní značky 12a a umisťuje se zpravidla na úrovni dopravní značky IS 12a v opačném směru na výjezdu s obce. Soud dále uvádí, že  podle  výměru Ministerstva financí č. 01/2010 ze dne 11.12.2009  v části I, oddílu B, položce taxislužba osobní na území obce je uvedeno, že pro účely regulace cen se cena za jízdu na území obce považuje jízda, která byla započata a ukončena na území téže obce. Soud má za prokázané, že žalobce v průběhu jízdy přepnul  na tarif 2, kde si účtoval 50,-Kč/km a 600,-Kč/hod čekání a na tento ujel vzdálenost 4,9km, což  vyplývá z úředního záznamu ze dne 2.10.2010 a ze stvrzenky č. 05299 vystavené na částku ve výši 596,-Kč, ač s ohledem na výše uvedené byla v daném případě naplněna podmínka stanovená výměrem Ministerstva financí č. 01/2010 a žalobce měl jízdu započít a dokončit s tarifem platným pro území obce, tj. tarifem 1.   Je tedy zřejmé, že žalobce se dopustil  správního deliktu  podle § 16 odst. 1  písm. a) zákona o cenách, neboť požadoval cenu ve výši, která nebyla v souladu s cenou  úředně stanovenou podle § 5 odst. 1 zákona o cenách. S ohledem na výše uvedené žalobce nepřisvědčil ani argumentace žalobce, že se dopustil skutkového omylu v tom, že nevěděl, zda se ještě nachází na území obce s regulovanou dopravou či nikoliv, neboť jako průměrně uvažující řidič považoval jízdu po území za dopravní značkou IS 12b „Konec obce“ za jízdu mimo takovéto území.  Žalobce, jak vyplývá i z podané žaloby, je provozovatelem taxislužby a jako takový není jen průměrným řidičem, nýbrž je podnikatelem, který má znát právní předpisy ve svém oboru podnikání. Dále soud poukazuje na čl. 1 odst. 1, 2 vyhlášky hlavního města Prahy o ověřování znalostí řidičů taxislužby na území hlavního města Prahy, podle kterého je podmínkou k výkonu práce řidiče taxislužby na území hlavního města Prahy prokázání znalosti místopisu, znalosti právních předpisů upravujících taxislužbu a ochranu spotřebitele a znalosti obsluhy taxametru řidiči taxislužby. Tyto znalosti se ověřují zkouškou řidiče taxislužby, kterou provádí a organizuje příslušný odbor Magistrátu hlavního města Prahy. Podle čl. 5 odst. 2 písm. a), b) vyhlášky je obsahem zkoušky prokázání znalostí místopisu území hlavního města Prahy, právních předpisů upravujících taxislužbu a ochranu spotřebitele. Vzhledem k tomu, že  žalobce  k obdržení oprávnění řidiče taxislužby musel skládat výše uvedenou zkoušku,  není možné považovat jej za průměrného řidiče, nýbrž za řidiče, který zná území hl.m. Prahy a veškeré předpisy související s provozem taxislužby, tedy i nařízení o maximálních cenách osobní taxislužby a zákon o hlavním městě Praze včetně jeho příloh.   Důvodná není ani námitka žalobce, že stvrzenka a žalobcem sdělené údaje o vykonané jízdě byly získány nezákonně a jako takové nemohly sloužit jako důkaz, neboť pokud by strážníci od něj nepožadovali nic víc než doklady totožnosti podle § 12 odst. 2 písm. b) zákona o obecní policii, nic víc by jim také nebylo poskytnuto a nezískali by žádné údaje včetně stvrzenky. Soud k tomu předně uvádí, že z úředního záznamu ze dne 2.10.2010 je zcela zřejmé, že za řidiče taxislužby, který měl předražit jízdné, označil poškozený cizinec s manželkou právě žalobce, cizinec také hlídce MP sdělil údaje rozhodné pro zjištění, zda byl spáchán správní delikt v oblasti cenových předpisů či nikoliv a předložil stvrzenku č. 05299 na částku 596,- Kč. Tyto podklady byly rozhodné pro posouzení věci, přičemž s ohledem na shora uvedené (popis skutkového stavu k předchozí žalobní námitce) soud nemá pochyb o tom, že byly získány zákonným způsobem. Skutečnost, že po odchodu poškozených cizinců požadovala hlídka MP po žalobci vysvětlení podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona o obecní policii, je pro vlastní posouzení správního deliktu žalobce nerozhodná, neboť doposud zjištěné podklady postačovaly pro závěr o nutnosti postoupit věc k zahájení správního řízení pro porušení zákona o cenách. Lze tak uzavřít, že podstatné byly údaje uvedené cizinci a potvrzené jimi předloženou stvrzenkou, nikoliv následný průběh rozhovoru žalobce s hlídkou Městské policie po jejich odchodu.   Soud dále nepřisvědčil žalobní námitce, že je pokuta ve výši 10.800,- Kč a důsledek napadeného rozhodnutí, jímž je tzv. nespolehlivost žalobce ve smyslu zákona o silniční dopravě, nepřiměřeně přísná a neodpovídá závažnosti tvrzeného porušení předpisů, i kdyby bylo prokázáno. Soud nevešel ani na tvrzení žalobce, že správní orgány nedostatečně odůvodnily výši vyměřené pokuty, kdy pouze obecně konstatovaly údajnou závažnost správního deliktu z hlediska způsobu spáchání, jeho údajných následků a „všech okolností případu“, které nebyly ani zjišťovány, natož prokázány.  Z napadeného rozhodnutí totiž jednoznačně vyplývá, jakými úvahami se žalovaný řídil při posuzování výše uložené pokuty správním orgánem I. stupně, že se zabýval posouzením závažnosti správního deliktu žalobce z hlediska způsobu spáchání, jeho následků jakož i všech okolností případu. Jako přitěžující okolnost vzal v úvahu, že předražování jízdného narušuje pověst hl. m. Prahy, a že k porušení cenového předpisu došlo z viny žalobce. K polehčujícím okolnostem pak podle žalovaného patřila skutečnost, že se žalobce porušení cenových předpisů dopustil poprvé, že si byl vědom svého přestupku, své pochybení uznal a omluvil se zákazníkovi. Na základě svých úvah poté žalovaný dospěl k závěru, že je výše uložené pokuty správním orgánem. I. stupně vysoká a snížil ji na stonásobek výše předražení, což činilo 10.800,-Kč.  Žalovaný tak správně při určení výměry pokuty přihlédl podle § 17 odst. 2 zákona o cenách k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán. S ohledem na to nelze hovořit o pokutě likvidační povahy. K poukazu žalobce na důsledek napadeného rozhodnutí, jímž je jeho nespolehlivost podle zákona o silniční dopravě, soud uvádí, že se jedná o zákonný důsledek spáchání správního deliktu podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona o cenách, kterého se žalobce dopustil. To, že bude podle § 9 odst. 3 písm. e) zákona o silniční dopravě žalobce považován za osobu nespolehlivou a tím přestane splňovat jednu ze základních podmínek pro výkon zaměstnání řidiče taxislužby, stanovených v § 9 odst. 2 písm. e) zákona o silniční dopravě, neznamená, že je uložená sankce nepřiměřeně přísná a neodpovídá závažnosti tvrzeného porušení právních předpisů. Nejedná se o dvojí postih jak žalobce tvrdí, ale zákonný důsledek spáchaného správního deliktu žalobcem, který je zákonem předvídán. Správní orgány údaj o budoucí možné nespolehlivosti žalobce ve smyslu zákona o silniční dopravě uvedly pouze pro informaci, neboť jsou si plně vědomy, že při ukládání sankce za porušení cenových předpisů tuto stránku věci nehodnotí.   Soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, že povinnost žalobce uhradit náklady řízení je v rozporu se zákonem. Žalobce spáchal správní delikt a jeho jednání bylo důvodem pro zahájení správního řízení. Podle § 79 odst. 5 správního řádu je povinností správního orgánu uložit účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své povinnosti, nahradit náklady řízení paušální částkou. Povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000,-Kč tak byla žalobci uložena po právu.   Soud konečně nevyhověl ani návrhu žalobce na moderaci ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s., neboť dospěl k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro upuštění od potrestání nebo snížení trestu. Je tomu tak proto, že skutkový stav, z něhož správní orgán vyšel, správní orgán zhodnotil v souladu se zákonem a učinil z něj věcně správné a zákonné závěry o tom, že žalobce porušil shora citovaná § 16 odst. 1 písm. a) zákona o cenách. Při rozhodování o výši sankce správní orgán právem přihlédl ke způsobu spáchání správního deliktu, jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán. Ve způsobu spáchání žalovaný spatřil přitěžující i polehčující okolnosti. Pokuta ve výši 10.800,-Kč byla uložena při dolní hranici zákonem stanovené maximální sazby do 1 000 000,-Kč. Podle zjištěného skutkového stavu tak zcela odpovídá zákonným hlediskům pro ukládání pokut a soud její výši z uvedených důvodů nepovažuje za pokutu uloženou ve zjevně nepřiměřené výši.     Soud proto nedůvodnou žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.   Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s.. Žalobce neměl ve věci úspěch, žalovanému, který byl úspěšný, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.     P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách www.nssoud.cz.     30. dubna 2015     JUDr. Ivanka Havlíková v. r. předsedkyně senátu       Za správnost vyhotovení: Lucie Horáková