U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci péče o nezletilého: L. P., tč. bytem P., Š., syna matky A. Š., bytem tamtéž, a otce G. P.P., bytem I. r., M. V. G. D. A., o návrhu matky na úpravu poměrů k nezletilému, k odvolání matky proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. května 2016, č.j. 51 P 126/2013-95, t a k t o : Usnesení soudu I. stupně se p o t v r z u j e . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud I. stupně výrokem prvním vyslovil, že není příslušný k projednání věci, výrokem druhým řízení zastavil, výrokem třetím rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Takto rozhodl o návrhu matky nezletilého ze dne 5.9.2013 s tvrzením, že ta s otcem nezletilého více než tři roky nežije ve společné domácnosti a k dohodě o výchově a výživě nezletilého mezi nimi nedošlo. S ohledem na okolnosti zjištěné z opatrovnického spisu se soud I. stupně nejprve zaměřil na splnění podmínek své mezinárodní příslušnosti k projednání věci. Vyšel z toho, že se nezletilý narodil v Itálii, kde jeho rodiče žili jako partneři do poloviny roku 2009. Poté se matka odstěhovala do České republiky, kde začala podnikat. Nezletilého si brala do péče vždy v létě o prázdninách a na vánoční prázdniny. V létě 2013 však matka nezletilého otci na počátku školního roku nevrátila a v České republice podala citovaný návrh na úpravu poměrů k nezletilému. Následně bylo z podnětu otce u Městského soudu v Brně dne 30.6.2014 zahájeno návratové řízení nezletilého na podkladě Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Návrh otce byl pravomocně k datu 15.12.2014 zamítnut s odůvodněním, že sice nezletilý L. měl před přemístěním do České republiky obvyklé bydliště v M., otec měl právo péče o nezletilého, které vykonával, a matka byla oprávněna přemístit nezletilého do České republiky pouze na období letních a vánočních prázdnin, nezletilý však projevil přání žít s matkou. Tamní soud tak uzavřel, že přestože konáním matky došlo k protiprávnímu zadržení nezletilého ve smyslu čl. 3 Haagské úmluvy, byl návrh zamítnut. Soud I. stupně dále zjistil, že u soudu v M. probíhá k návrhu otce řízení o přešetření rozhodnutí o nenavrácení nezletilého v souladu s čl. 11 odst. 6 Nařízení Brusel II bis (Nařízení Rady ES č. 2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti). Po citaci ustanovení čl. 10, 11 odst. 6 a 7, čl. 17 Nařízení Brusel II bis soud I. stupně dospěl k závěru, že není mezinárodně příslušným soudem k projednání věci, neboť takovýto soudem je soud italský, když nebyly splněny podmínky čl. 10 Nařízení Brusel II bis, které by zakládaly mezinárodní příslušnost českých soudů. Z těchto důvodů, s odkazem na čl. 17 Nařízení Brusel II bis, prohlásil, že není příslušný k projednání věci a v souladu s ust. § 103 a § 104 odst. 1 věty prvé o.s.ř. řízení zároveň zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl výrokem III. dle ust. § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Proti tomuto rozhodnutí podala včasné a přípustné odvolání matka. Zdůraznila, že rozhodnutí nezletilého o tom, že se k otci do I. nechce vrátit, trvá i více než po roce a půl. Otec nezletilého se začal o syna zajímat po delší době než rok a o uskutečňování jeho potřeb nikdy nejevil zájem až do doby rozhodnutí soudu, proti kterému se v zákonné lhůtě neodvolal. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o.s.ř.), aniž nařizoval jednání (ust. § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. S ohledem na to, že obě země (Italská republika i Česká republika) jsou členskými státy Evropské unie, je nutno na daný případ použít přímo aplikovatelné Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27.11.2013, o příslušnosti a uznávání výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti (dále jen Nařízení, nebo Nařízení Brusel II bis), které přednost před vnitrostátními předpisy. Soud I. stupně proto správně na věc aplikoval článek 10 Nařízení, neboť v dané věci matka svým návrhem ze dne 5.9.2013 požadovala úpravu poměrů k nezletilému L. K jeho osobě však bylo z podnětu otce dne 30.6.2014 vedeno návratové řízení s tvrzením otce, že nezletilý L. byl matkou z I. unesen. Řízení bylo sice českými soudy ukončeno s tím, že k únosu došlo, ale v souladu s vůlí dítěte a v jeho zájmu je, aby zůstal na území České republiky (viz blíže skutková zjištění soudu I. stupně, která matka nerozporovala). Z těchto důvodů nelze pro posouzení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) tohoto řízení použít obecné ustanovení článku 8 Nařízení (dle kterého jsou soudy členského státu příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu), ale na výše popsanou situaci pamatující článek 10 Nařízení. Dle něho jsou totiž příslušnými k rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti k dítěti (mezi které patří i návrh na úpravu poměrů nezletilého vznesený matkou) i nadále soudy členského státu, ve kterém dítě mělo obvyklé bydliště do doby před svým neoprávněným odebráním nebo zadržením (tj. do doby jeho únosu). Aby se toto ustanovení neaplikovalo (a české soudy by v této věci mohly rozhodnout), musely by nastat v daném případě pouze dvě situace. Prvá situace zahrnuje podmínku, aby oba rodiče souhlasili s faktickým přemístěním nezletilého do České republiky [viz článek 10 písm. a) Nařízení]. V daném případě se však otec i nadále aktivně brání, tvrdí neoprávněný únos nezletilého, a vedl proto ve smyslu článku 11 odst. 7 Nařízení i řízení u Italského soudu. Článek 10 písm. a) Nařízení proto naplněn nebyl. Druhá situace [viz článek 10 písm. b) Nařízení] zahrnuje současné splnění těchto dvou podmínek – nezletilý má v České republice po dobu nejméně jednoho roku od doby, kdy se otec dozvěděl o únosu, bydliště a zde si zvykl. K těmto podmínkám však musí být splněna alespoň jedna z dalších podmínek: a) otec do jednoho roku počátku července 2013 (od únosu dítěte) nepodal žádost o navrácení dítěte, b) otec ji sice podal, ale následně vzal zpět a novou žádost ve lhůtě ad a) nepodal, c) věc byla italskými soudy uzavřena dle článku 11 odst. 7 Nařízení, d) italské soudy vydaly rozhodnutí o právu péče o nezletilém, které neobsahuje navrácení nezletilého. Vzhledem k tomu, že o únosu nezletilého L. se otec měl dozvědět na počátku července 2013 (viz jeho žaloba u Městského soudu v Brně sp. zn. xxx ze dne xxx), nezletilý zde fakticky žije, chodí do školy, našel si kamarády a projevil vůli na území České republiky zůstat (viz rozsudek Krajského soudu v Brně č.j.xxx), je závěr soudu I. stupně o naplnění těchto dvou podmínek správný. Ani jedna z dalších z podmínek, která musí přistoupit k těmto dvěma podmínkám, však splněna nebyla. Otec podal v zachovalé jednoroční lhůtě žalobu o navrácení dítěte a zpět tuto žalobu nevzal (viz jeho žaloba u Městského soudu v Brně sp. zn. xxx ze dne xxx), věc nebyla italským soudem uzavřena dle článku 11 odst. 7 (tj. tím, že by neobdržel ze strany otce návrh na přezkum českých rozhodnutí ve smyslu článku 11 odst. 7 Nařízení). Naopak, otec návrh dle článku 11 odst. 7 Nařízení podal a byl v něm úspěšný (viz zpráva Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí ze dne 31.5.2016, ze které nadto vyplývá, že matka toto rozhodnutí italského soudu nehodlá respektovat). Nebyla proto naplněna ani poslední z výše uvedených podmínek. Soud I. stupně proto zcela správně vyslovil v souladu s článkem 17 Nařízení, že není příslušný věc rozhodnout a řízení dle ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. pro neodstranitelnou překážku řízení zastavil. Vzhledem k tomu, že tvrzení matky o pozdním podání žaloby otcem a absenci jeho odvolání byla soudem I. stupně vyvrácena, odvolací soud jeho rozhodnutí, dle ust. § 219 o.s.ř., jako věcně správné potvrdil. Pokud bude matka i nadále trvat na svém návrhu, bude se muset se svou žádostí obrátit na příslušný italský soud. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 23 z.ř.s. Poučení : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 20. září 2016 JUDr. Marcela K u č e r o v á předsedkyně senátu