ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci žalobce: U. M. P., s.r.o. v likvidaci,, se sídlem P., O. n., zast. JUDr. Pavolem Krošlákem, advokátem, se sídlem Praha 1, Voršilská 130/10, proti žalované: S. P. I. LLC, se sídlem U., O., S., Ch. M. W. D. NW, jednající organizační složkou S. P. I. LLC, se sídlem P., K., zast. Mgr. Petrem Čubíkem, advokátem, se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3c, o zaplacení 1.486.375,64 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. března 2016, č.j. 12 C 213/2014-151, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 10. června 2016, č.j. 12 C 213/2014-156, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se p o t v r z u j e ve vyhovujícím výroku ve věci samé (I.) a nákladovém výroku (IV.), ve výroku o nákladech spojených s uplatněním pohledávky (II.) se rozsudek p o t v r z u j e ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech spojených s vymáháním pohledávky částku 10.800,-Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 35.235,-Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Pavola Krošláka, advokáta. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem ve spojení s opravným usnesením soud I. stupně výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci částku 1.481.466,14 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení, výrokem II. uložil žalované zaplatit žalobci náklady na vymáhání pohledávky ve výši 10.800,-Kč, výrokem III. zamítl žalobu co do částky 3.909,50 Kč s příslušenstvím a výrokem IV. uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 235.488,-Kč. Takto rozhodl na základě žaloby, kterou se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 1.493.356,14 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že se jedná o neuhrazené částky za žalovanou objednané reklamní kampaně v médiích, monitoring produktových řad a další služby, které žalobce jako reklamní agentura pro žalovanou realizovala, řádně je vyúčtovala, avšak plnění od žalované neobdržela. Žalovaná přitom požadovala zamítnutí žaloby a sporovala řádné uzavření jednotlivých smluv, oprávnění paní U. jednat za žalovanou stranu a zavazovat ji i faktické provedení prací. Soud I. stupně po provedení četných listinných důkazů k jednotlivým reklamním kampaním, e-mailovou korespondencí, výpovědí svědka J. K. dospěl k závěru, že spor byl vyvolán partnerskými neshodami mezi J. K. (bývalým majitelem žalobce) a D. H. (stávající majitelkou). Ve věci samé se nejprve zabýval otázkou určitostí objednávek a dovodil, že každá z jednotlivých objednávek byla zcela určitá. Běžnou obchodní praxí stran bylo jednání po telefonu, osobní setkání a poté verifikace výsledků dohody obou stran v media plánu či objednání nasazení sponzoringu. Vzal za prokázané, že veškerá jednání za žalovanou v daných věcech probíhala přes paní U., která byla oprávněna za žalovanou jednat a také ji zavazovat ve smyslu ust. § 13, § 15 v roce 2013 účinného obchodního zákoníku a pro jednání uskutečněná v roce 2014 dle ust. § 430 - § 431 o.z. Proto dospěl k závěru, že smlouvy, které byly předmětem sporu, byly platně uzavřeny a celé nasmlouvané dílo bylo, až na jeden spot, provedeno. Soud I. stupně proto žalobě po odečtení části ceny neprovedeného spotu, která nebyla předmětem zpětvzetí žaloby, výrokem I. vyhověl, a to včetně požadovaného příslušenství. Zamítavý výrok III. o částce 3.909,50 Kč s příslušenstvím odůvodnil tím, že představuje rozdíl mezi cenou jednoho odvysílaného spotu a částkou, kterou za tento spot účtovala Česká televize, neboť je třeba vycházet nikoliv z cen, které za zveřejnění reklamního spotu účtuje Česká televize, ale z částek, které účtoval žalované žalobce. Výrok II. odůvodnil § 3 vyhlášky č. 351/2013 Sb., když žalobci přiznal právo na náhradu nákladů na vymáhání pohledávky v částce 10.800,-Kč za devět žalobou uplatněných nároků po 1.200,-Kč. O nákladech řízení pak rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., když neúspěch žalobce byl zcela nepatrný (výrok IV.). Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání. Namítla, že soud I. stupně neprovedl důkazy, které žalovaná i žalobce shodně navrhovali, čímž neúplně zjistil skutkový stav, který nadto nesprávně posoudil. Soud I. stupně nepoučil žalovanou ve smyslu § 118 odst. 2 o.s.ř., že předložené kopie listin neposuzuje jako objednávky, ale písemné potvrzení již existujícího smluvního vztahu mezi účastníky. Takovéto posouzení soudem bylo pro žalovanou neočekávané, resp. překvapivé, protože se soud I. stupně již vůbec nezabýval tím, kdy mělo dojít k uzavření ústních smluv, kdo je za žalovanou a žalobce uzavřel, a jaký byl obsah těchto smluv. Nadto je tento závěr soudu I. stupně nesprávný, neboť předložené kopie listin je třeba považovat za objednávky, ať již nicotné či neplatné, nikoliv za potvrzení existujících smluv. Zopakovala své výhrady učiněné před soudem I. stupně k platnosti jednotlivých objednávek, resp. k platnému uzavření smluv s tím, že žalobce originály nepředložil, každá z jednotlivých objednávek měla některou z podstatných vad. Zdůraznila i nesprávný závěr soudu I. stupně o aplikaci zavedené obchodní praxe účastníků, která nemohla nahradit kogentní ustanovení zákona, neboť právě minimální náležitosti právního jednání chrání subjekt právního vztahu před případnou libovůlí druhého subjektu právního vztahu. Nepamatuje si na jakékoliv podepisování či razítkování těchto konkrétních objednávek a je tak možné, že si žalobce sám údajné objednávky vyrobil a zneužil zavedené praxe stran. Na základě takto protichůdných tvrzení, kdy na straně jedné žalobce tvrdil řádnou objednávku ze strany žalované, a na straně druhé objednávku žalovaná popírala, měl správně soud I. stupně vyhodnotit, koho tíží důkazní břemeno, neboť žalobce měl prokázat, že došlo k řádnému objednání předmětných plnění a že fakticky k plnění také došlo. Soud I. stupně se zabýval pouze tím, jestli plnění bylo poskytnuto, pominul však otázku zákonných náležitostí objednávek, či se s ní vypořádal nedostatečně a zmatečně. K pravosti objednávek se soud I. stupně vůbec nevyjádřil, proto je jeho rozhodnutí zcela nepřezkoumatelné a jsou zde dány důvody pro zrušení jeho rozhodnutí. Závěr soudu I. stupně, že objednávka je pouze stvrzením již ujednané smlouvy, je chybný a v rozporu s tvrzeními žalované i žalobce a nevyplývá ani z výslechu svědka K. Tento chybný závěr nemůže ani odůvodnit dopis Asociace komunikačních agentur, který hovořil pouze obecně a nezabýval se konkrétními okolnostmi daného smluvního vztahu, u čtyř objednávek nadto chybí podpis, což je i v rozporu s tímto dopisem. Jak podle ustanovení starého, tak nového občanského zákoníku vyplývá, že pro platnost objednávky musí být vždy prokázána její adresnost vůči žalované, určitost a srozumitelnost vůle žalované být touto nabídkou zavázána. Minimální rozsah náležitostí návrhu na uzavření smlouvy je zákonem stanoven kogentně, a pokud žádná z uvedených objednávek nebyla ve smyslu shora citovaného úplná, nemůže být důvodný ani nárok ve věci samé. Argumentace soudu I. stupně rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4862/2008 a 32 Cdo 4932/2009 není přesná, neboť rozhodnutí dochází ke zcela opačným závěrům než soud I. stupně. Je přitom zřejmé, že u každé z objednávek se jedná o originál, nejedná se o standardizovaný formulář, který by byl užíván stále. Žalovaná nikdy netvrdila, že by paní U. nebyla k zastupování žalované oprávněna, poukazovala pouze na skutečnost, že je na žalobci, aby prokázal, že oprávněna jednat byla. Soud I. stupně však, v rozporu s občanským soudním řádem, k této skutečnosti zatížil břemenem důkazním žalovanou namísto žalobce. Ačkoliv pak dovodil, že paní U. byla oprávněna za žalovanou jednat, neuvedl, z čeho tato skutečnost vyplývá. Běžnost výkonu určité činnosti přitom není důkazem o pověření osoby k této činnosti. Faktury vystavené žalobcem žalovaná přijala a „uznala“, neboť je velkou společností s mnoha zaměstnanci a účetnictví bylo řešeno účetními, nikoli vedením společnosti. Vzhledem k tomu, že se soud při neplatnosti objednávek nezabýval otázkou bezdůvodného obohacení, měl by být napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Za podstatné z hlediska úspěšnosti žaloby při posouzení nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení přitom považovala fakt, že si plnění od žalobce neobjednala a ve vztahu k reklamám na produkty Arginmax a Clavin plnění dokonce výslovně odmítla. Výsledky provedeného dokazování proto neprokazují, že by plnění, které mělo být údajně poskytnuto, vedlo k obohacení právě žalované. Vydání předmětu bezdůvodného obohacení přitom není dost dobře možné, a pokud došlo k získání předmětu bezdůvodného obohacení bez jejího svolení, je zřejmé, že není povinna k jeho náhradě, když opačný názor by vedl k porušení principu dobrých mravů a veřejného pořádku. Na žalované tak nelze spravedlivě žádat, aby platila za něco, co si neobjednala, resp. o co byla obohacena, aniž by takové obohacení žádala či plnění výslovně odmítla. Ze všech těchto důvodů navrhla zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného. Zdůraznil, že k objednávkám a odvysílání plnění došlo při reklamních spotech v období před 24.3.2014, kdy teprve došlo ke sporu mezi jednatelkou žalobce a panem K. V době, kdy strany dohodly žalované obchody, nemohl mít žalobce motiv se žalované mstít, jeho počínání by bylo ekonomicky nesmyslné, odmítl, že by objednávky tzv. vyrobil a vyjádřil se i k osobním sporům mezi panem K. a paní H. Soud I. stupně vyhodnotil plnění, která požadoval žalobce, jako nároky poskytnuté dle smluv uzavřených s žalovanou, tedy shodně s žalobcem. Proto nelze, při absenci poučení ve smyslu ust. § 118a o.s.ř., dovozovat porušení procesních práv žalované. Postup, který strany mezi sebou zavedly, je v reklamním odvětví běžný, jak potvrdila i Asociace komunikačních agentur, není v rozporu ani s tím, co uvedl svědek K., který byl nadto nevěrohodný. Za správný považoval závěr soudu I. stupně o oprávněnosti vystupování Ing. U. za žalovanou, k fakturaci zdůraznil, že dle databáze ARES je organizační složka žalované zařazena v kategorii 1 - 5 zaměstnanců, faktury má žalovaná zařazeny v účetnictví, byly použity pro odpočet DPH, a žalobce tak má za to, že žalovaná fakturované plnění přijala a nároky uznala. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání prvostupňový rozsudek v rozsahu, v němž byl odvoláními napaden, včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. S ohledem na přeshraniční povahu sporu (žalovaná je právnická osoba založená dle cizího práva se sídlem v USA, byť jednající svoji českou organizační složkou) soud I. stupně správně (mlčky) dovodil svoji mezinárodní příslušnost, která vyplývá i z článku 24 v době zahájení sporu účinného Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I). Správný byl i (mlčky) učiněný závěr soudu I. stupně o rozhodném českém právu, které si strany při uzavírání smluv zvolily a který vyplývá i z okolností případu s ohledem na zajištění poskytování reklamního prostoru v českých médiích a ostatní plnění žalobce na území ČR [článek 3 bod 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I)]. Soud I. stupně správně zjistil skutkový stav, dokazování provedl v dostatečném rozsahu a jeho právní závěry jsou v zásadě správné. Soud I. stupně správně odlišil, že na právní vztahy účastníků je třeba pro jednání uskutečněná v roce 2013 aplikovat právní úpravu účinnou do 31.12.2013, tedy zákon č. 531/1991 Sb., obchodní zákoník (obch. zák.), a zákon č. 40/1964 Sb. (starý) občanský zákoník (obč. zák.), a pro jednání uskutečněná v roce 2014 již zákon č. 89/2012 Sb. – občanský zákoník (o.z.). K výstižnému právnímu posouzení soudu I. stupně jednání paní U., které žalovanou zavazovalo, odvolací soud dodává, že mezi stranami byly uzavřeny jednak nepojmenované smlouvy o zajištění reklamního prostoru v médiích dle ust. § 269 odst.2 obch. zák. (pro jednání do 31.12.2013), resp. § 1746 odst. 2 o.z. (jednání po 1.1.2014), jednak smlouvy o dílo - měsíční monitoring (ust. § 536 a násl. obch. zák.), a výroba reklamního spotu PSSSSST (ust. § 2586 a násl. o.z.). Předmětem odvolacích námitek žalované byly jednak procesní výtky k postupu soudu I. stupně (přenos důkazního břemene, tvrzená absence poučení soudu při jiném právním hodnocení věci), jednak námitky k posouzení jednání žalované z hlediska hmotného práva (hodnocení důkazů ve vztahu k uzavření smluv či pouhých objednávek). Ty však spolu úzce souvisí. Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o.s.ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 3 o.s.ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování. Procesní smysl důkazního břemene vyniká především v takové důkazní situaci, kdy aktivní účastníci beze zbytku splní svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Jeho pravým cílem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost, ve sporu rozhodná, nebyla (ve smyslu, že zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. I v těchto případech (tzv. důkazní nouzi) musí soud rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). V tomto sporu o úhradu smluvní odměny z uzavřených smluv o dílo (kde žalobce byl zhotovitelem), resp. i nepojmenovaných smluv o zajištění reklamního prostoru ze strany žalobce pro žalovanou měl žalobce procesní povinnost tvrdit a prokázat (povinnost tvrzení a povinnost důkazní), že mezi stranami byly uzavřeny jednotlivé smlouvy s dohodnutým plněním ze strany žalobce a za dohodnutou odměnu ze strany žalované a že žalobce dle těchto smluv řádně a včas plnil. Pouhou povinnost tvrzení měl žalobce rovněž k tomu, že žalovaná dohodnuté plnění neuhradila (negativní skutečnost nelze zásadně dokazovat). Pokud žalobce by svá tvrzení prokázal, mohla se žalovaná povinnosti k plnění zprostit tím, že bude tvrdit a prokazovat zánik těchto svých závazků (viz např. ust. § 324 a násl. obch. zák., resp. stávající ust. § 1908 a násl. o.z.). Je tedy zřejmé, že poučovací povinnost soudu I. stupně k neunesení důkazního břemene a břemena tvrzení z hlediska ust. § 118a o.s.ř. musela směřovat k žalobci jen za situace, kdy by soud I. stupně neměl jeho skutková tvrzení o uzavřených smlouvách za prokázaná. K takovému závěru však soud I. stupně nedospěl. Nebyla ani porušena poučovací povinnost soudu I. stupně ve vztahu k žalované, neboť ta neuhrazení vystavených faktur na smluvní odměnu při své obraně nepopírala. Proto nelze ani procesní postup soudu a ani následný rozsudek hodnotit jako (pro účastníky sporu) překvapivý. Žalovaná vychází ze správné teze, že u soukromých listin (což listiny předkládané žalující stranou k prokázání jejích rozhodných tvrzení nepochybně jsou) je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost). Popírá-li vystavitel pravost listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti listiny na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky (DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 860. ISBN 978-80-7400-107-9.). Pomíjí však skutečnost, že v řízení před soudem I. stupně nikdy pravost listin, na kterých se nachází její identifikační údaje (razítko, případně podpis jejího zaměstnance), nepopřela, pouze ji nevyloučila (viz vyjádření žalované ze dne 6.11.2015 po přípravném jednání, když vyjádření ze dne 19.11.2014 a 7.9.2015 tuto námitku zcela postrádají). Z pohledu teorie tak žalovaná o pravosti listin žalobce mlčí, neb si není (v dané chvíli) vědoma svého podpisu. V řízení před soudem I. stupně tak nenastala situace dvou protichůdných tvrzení stran k pravosti stejné listiny. Ke změně tvrzení žalované v tomto směru již nelze přihlížet, neboť v rozporu se zásadou koncentrace řízení nastalé před soudem prvého stupně (ust. §118b odst. 1 o.s.ř.) je žalovaná uvedla až v průběhu odvolacího řízení, které se však řídí zásadou neúplné apelace (§ 205a o.s.ř.). Ze stejného důvodu nelze přihlížet ani k nově uplatněnému tvrzení žalované, že si plnění u žalované neobjednala resp. je odmítla. Ustanovení § 15 odst. 1 obch. zák. zakotvuje zákonné zmocnění k jednání za podnikatele. Zmocnění se týká všech osob, které byly při provozování podniku pověřeny určitou činností. Není zde žádné omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli (pracovní, členský, společenský poměr), není tu ani omezení týkající se formy pověření (nemusí mít písemnou formu) nebo jeho obsahu. Musí se pouze jednat o "určitou činnost“ - což bude jistě zahrnovat jak vymezení druhové, tak individuální. Rozsah zmocnění zákon vymezuje ve vazbě na tuto "určitou činnost“ tak, že se bude jednak o všechny úkony, k nimž při této činnosti obvykle dochází; předmětnou zákonnou úpravou je tedy nastoleno kritérium obvyklosti (JUDr. prof. Irena Pelikánová – JUDr. Ivan Kobliha, komentář k obchodnímu zákoníku, I. díl, strana 72, LIND Praha a.s., 1994). V případě překročení jednatelského oprávnění zástupcem podnikatele je takovýmto jednáním podnikatel vázán jen tehdy, jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla (srov. § 15 odst. 2 obch. zák.). Neboť v řízení nebylo sporu o tom, že paní U. byla zaměstnankyní žalované, která i v době předchozí za žalovanou vystupovala při objednávkách inzerce (mediálních spotů) a z takto uzavřených smluv bylo plněno (jak ostatně prokázal žalobce), žalobce netížilo důkazní břemeno k tomu, aby i v nyní projednávaných dílčích nárocích prokazoval vždy konkrétní oprávnění paní U. žalovanou zavazovat. Postačilo, aby prokázal, že nebylo pochyb, že tato osoba byla oprávněna za žalovanou jednat. Při zohlednění obrany žalované proto soud I. stupně správně a přiléhavě poukázal na ust. § 15 obch. zák. (resp. na § 431 o.z.), ze kterého učinil správný závěr, že žalovanou tíží břemeno tvrzení a důkazní k tomu, aby tvrdila rozhodné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo to, že v daných souvislostech žalobce musel vědět, že osoba paní U. překročila svoje oprávnění, nebyla oprávněna žalovanou v daných věcech zastupovat, a poté, co se žalovaná o jejím jednání dozvěděla, žalobci sdělila, že se jednáním paní U. necítí být vázána a toto žalobci bez zbytečného odkladu sdělila. Žalovaná při své obraně o nepřípustném přenesení důkazního břemene soudem I. stupně k prokázání negativní skutečnosti (tj. že paní U. nebyla oprávněna žalovanou zastupovat) tak vytrhuje celistvé poučení soudu I. stupně z kontextu, které odpovídá zákonné úpravě (ust. § 15 obch. zák., resp. § 431 obč. zák.) i judikatorní praxi (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 317/2005). Ostatně v odvolání žalovaná své zprvu kategorické popření oprávněnosti jednání paní U. za žalovanou relativizuje tvrzením, že pouze poukazovala na nutnost otázku oprávněnosti jednání za žalovanou vyřešit. Pokud žalovaná přes správné poučení soudu I. stupně dané jí na přípravném jednání tyto rozhodné skutečnosti v dané lhůtě netvrdila, byl závěr soudu I. stupně o tom, že paní U. byla oprávněna žalovanou v daných případech zastupovat a zavazovat ji, s ohledem na provedené dokazování, zcela správný. Proto bylo již nadbytečné zkoumat, na základě jakých skutečností byla paní U. oprávněna za žalovanou jednat a kdo ji tím pověřil. Do uceleného obrazu smluvních vztahů stran a na jejich základě poskytnutých plnění pak zapadá i písemné potvrzení žalované o vystavených a neuhrazených fakturách žalobce (inventarizace závazků) přijatých žalovanou, které (jak vyplývá z dokazování před soudem I. stupně) v daném případě nebyly jediným důkazem o smluvních závazcích stran, ač jej s ohledem na jeho text nelze považovat za uznání závazku (shodně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1497/2013 či sp. zn. 32 Odo 1248/2005). Tvrzení žalované, že není v rozporu s její běžnou praxí (s ohledem na velikost žalované a spolupráci s žalobcem), aby přijala faktury na částku blížící se 1,5 mil. Kč, aniž by si zkontrolovala, zda bylo plněno a fakturováno na základě jejích objednávek, a proto také bez nejmenších pochybností vydala žalobci listinu nazvanou inventarizace závazků, ve které potvrdila existenci z její strany neuhrazených závazků ve výši 1.493.357,05 Kč, je zcela nevěrohodné. To za situace, kdy již s účinky ke dni 1.4.2014 bylo jediným společníkem žalobce rozhodnuto o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora (ust. § 187 o.z. a násl.). Likvidace přitom fakticky znamená vypořádání majetkových poměrů právnické osoby po jejím zrušení, má-li právnická osoba posléze zaniknout; je určitou přechodnou fázi, v níž právnická osoba stále existuje, avšak ani nepokračuje v činnosti, pro niž byla zřízena, ani neplní svůj původní účel, nýbrž cíleně směřuje ke svému zániku. Tento údaj se přitom zapisuje do veřejnosti přístupné části veřejného rejstříku a byl tak (bez ohledu na tvrzenou osobní propojenost bývalého jednatele a společníka J. K. s vedením žalované a poměrně intenzivní kontakty mezi společnostmi prostřednictvím paní U. a paní H.) žalované zpřístupněn ještě před vystavením listiny inventarizace závazků. Ta si tak musela být vědoma toho, že již žádná náhradní (kompenzační) plnění ze strany žalobce nemohou být provedena. Soud I. stupně ani nepochybil, pokud další návrhy na dokazování neprováděl, neboť s ohledem na tvrzené skutečnosti a rozsah provedeného dokazování by bylo další dokazování nadbytečné. Pro řízení nebylo rovněž podstatné, aby soud I. stupně určil, kdy konkrétně byly uzavřeny jednotlivé smlouvy, neboť obvyklou praxí stran bylo nejprve dojednání obsahu smluv telefonicky a až následně jejich písemná verifikace ve formě objednávky. V této souvislosti je přitom nutno zdůraznit, že žalovaná uzavření smluv výslovně nevyloučila, postavila svoji obranu na tom, že žalující strana musí svá tvrzení o jednotlivých závazcích žalované prokázat, což žalovaná splnila. Odvolací námitky žalované k platnosti jednotlivých objednávek tak nebyly ve vztahu k meritu věci pro věc podstatné, z těchto důvodů nebylo nutné se s nimi ani v rámci odvolacího rozsudku vypořádávat. Odvolací soud na rozdíl od žalované neshledává v rozsudku soudu I. stupně ani rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4862/2008 a sp. zn. 32 Cdo 4932/2009, neboť soud I. stupně odkazem na ně pouze akcentoval dovolenost (resp. právní souladnost) jednání stran (v rámci jejich obchodních zvyklostí) při uzavírání jednotlivých smluv (telefonicky i osobně), když na jejich základě byly teprve vyhotovovány „objednávky“. Oproti tomu žalovaná (jak je vidno i z jejího odvolání) i nadále vychází z toho, že pro posouzení platnosti každé jednotlivé smlouvy je třeba vyjít z písemného znění příslušné „objednávky“ a s odkazem zákonná ustanovení a stejná rozhodnutí Nejvyššího soudu dovozuje jejich neplatnost. Její právní argumentace se tak rozchází s odůvodněním rozsudku soudu I. stupně. Odvolací soud dále zdůrazňuje, že posouzení platnosti právních vztahů účastníků je i v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, dle níž je základním principem výkladu smluv priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14.4.2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Z těchto důvodů odvolací soud napadený výrok rozsudku o věci samé (I.) a výrok o nákladech řízení (IV.) jako věcně správný dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Jako věcně správný byl potvrzen i výrok o příslušenství pohledávky (II.), avšak s ohledem na zjevnou chybu v psaní u tohoto výroku, s drobnou formulační změnou. Výrok III. rozsudku zůstal odvoláním nedotčen (§ 206 odst. 3 o.s.ř.). Podle § 142 odst. l o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. má v odvolání procesně úspěšný žalobce právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ty sestávaly ve dvou úkonech právní pomoci advokáta (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) à 14.260,-Kč podle § 7 Tarifu a dvou paušálů à 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 Tarifu). Protože je právní zástupce plátcem DPH (osvědčení o plátci), náleží mu podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. i tato daň (ve výši 21 %) ze všech přiznaných částek nákladů řízení. Celkem na náhradě nákladů odvolacího řízení náleží procesně úspěšnému žalobci částka 35.235,-Kč, kterou odvolací soud uložil žalované zaplatit, podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř., k rukám právního zástupce žalobce. Poučení : Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3, a to pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu. V Praze dne 12. října 2016 JUDr. Marcela K u č e r o v á předsedkyně senátu