ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka ve věci žalobců: a) M. K., b) J. K., oba bytem P-4, M., oba zast. Mgr. Petrem Novákem, advokátem, se sídlem Brno, Myslivní 689/21, proti žalovanému: Emirates, Emirates Group Headquarters, se sídlem Spojené arabské emiráty, Dubaj, Airport Road, Al Garhoud, P.O. BOX 686, v České republice podnikající prostřednictvím Emirates, organizační složka, IČO 24682705, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 859/22, zast. JUDr. Alešem Doubkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1047/26, o zaplacení 1.200,- EUR s přísl. a 1.125,- Kč s přísl., o odvolání žalobců a žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. srpna 2016, č.j. 28 C 68/2016-65, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé I. m ě n í tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) částku 600,- EUR s úrokem z prodlení ve výši 8.05 % ročně z této částky od 12.5.2015 do zaplacení a žalobci b) částku 600,- EUR s úrokem z prodlení ve výši 8.05 % ročně z této částky od 12.5.2015 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé II. m ě n í tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a), b), oprávněným společně a nerozdílně částku 1.125,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8.05% ročně z této částky od 12.5.2015 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a), b), oprávněným společně a nerozdílně, náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ve výši 16.308,80 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6.435,20 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám Mgr. Petra Nováka. O d ů v o d n ě n í Soud I. stupně zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalovanému zaplatit každému ze žalobců a), b) částku 600,- EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 12.5.2015 do zaplacení (výrok I.) a žalobcům a), b) společně částku 1.125,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 12.5.2015 do zaplacení (výrok II.) a dále rozhodl, že „žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku ve výši 1.089 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení o žalobě, jíž se každý ze žalobců a), b) domáhal zaplacení náhrady škody případě zrušení (zpoždění) letu podle článku 5 odst. 1 písm. c), článku 7 odst. 1 písm. c) Nařízení Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen „Nařízení“), ve spojení s výkladem článků 5, 6 a 7 Nařízení, který podal Soudní dvůr EU ve spojených věcech č. C-402/07 a C-432/07 C. S. a další v. Condor Flugdienst GmbH a S. B. a C. L. v. Air France SA, a podle něhož lze pro účely uplatnění nároku na náhradu škody nahlížet na cestující zpožděných letů stejně jako na cestující zrušených letů; cestující zpožděných letů se tedy mohou dovolávat nároku na náhradu škody podle článku 7 Nařízení, jestliže dosáhnou cílového místa určení tři nebo více hodin po čase příletu původně plánovaném leteckým dopravcem. Žalobci tvrdili, že měli dne 30.12.2014 rezervován let žalovaného dopravce (EK 140) z Prahy do Dubaje s plánovaným odletem v 15:50 hod. a navazující let (EK 384) do Bangkoku a že do cílové destinace je žalovaný dopravil se zpožděním přibližně 12 hodin vzhledem k tomu, že v důsledku zpoždění při odletu z Prahy, které činilo 6 hodin a 10 minut, zmeškali v Dubaji původně rezervovaný navazující let. Vzhledem k opožděnému příletu do Bangkoku nemohli žalobci vyžít rezervaci letu jiného dopravce na trase Bangkok - Phuket, tedy jim vznikla škoda odpovídající poplatku za přeregistrování rezervace ve výši 1.600,- THB, tj. 1.125,- Kč. Žalovaný se žalobě bránil s odkazem na článek 5 odst. 3 Nařízení tvrzením, že zpoždění letu mělo několik příčin; zčásti bylo způsobeno technickými problémy na straně žalovaného a zčásti bylo způsobeno mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zabránit, i kdyby byla přijata všechna přiměřená opatření, tedy okolnostmi, jež se vymykají účinné kontrole leteckého dopravce. Na předcházejícím letu č. EK139 kyvadlové linky z Dubaje do Prahy došlo k mimořádné události spočívající v tom, že povětrnostní situace na letišti v Dubaji neumožňovala vydat povolení k odletu v plánovaném čase, což se projevilo zpožděním při příletu stroje do Prahy a do zpoždění letu následujícího, na nějž měli žalobci rezervaci, se toto zpoždění promítlo v rozsahu 2 hodin 48 minut. Příčinou dalšího zpoždění v rozsahu 2 hodin bylo provedení opravy klimatizace (teplotní senzor v rámci předletové revize stroje hlásil závadu) a následné opakované odmrazení stroje po dobu 58 minut. Další zpoždění v rozsahu 28 minut vzniklo v důsledku události, kdy jedna z cestujících byla pro nevolnost ošetřena lékařskou službou a opustila se spolucestujícími osobami letadlo. Žalovaný přepravil žalobce a), b) z Dubaje do Bangkoku nejbližším navazujícím letem, tedy učinil vše, co bylo v jeho silách, aby přicestovali do cílové stanice s minimálním zpožděním. Pokud jde o náhradu škody odpovídající ceně za přeregistraci rezervace navazujícího letu jiného dopravce z Bangkoku do Phuketu, poukázal žalovaný nad rámec předchozí argumentace (která se týkala existence liberačních důvodů podle článku 5 odst. 3 Nařízení) na to, že Thajsko není smluvní stranou Montrealské úmluvy; pravidla úmluvy, vztahující se na přepravu provedenou třetí stranou, se proto neuplatní. Soud I. stupně mlčky dovodil pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí v této věci s mezinárodním prvkem, daným skutečností, že žalovaný je právnickou osobou se sídlem ve státu, který není členem EU; vzhledem k tomu, že žalovaný se řízení, které žalobkyně zahájila u českého soudu, účastní, vyplývá mezinárodní příslušnost českých soudů z článku 26 Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 (Brusel I bis). Věc právně posoudil podle Nařízení Rady (ES) č. 261/2004. Soud I. stupně zjistil tento skutkový stav: žalobci a), b) měli dne 30.12.2014 rezervován let operovaný žalovaným (EK 140) z Prahy do Dubaje s plánovaným odletem v 15:50 hod. a navazující let (EK 384) do Bangkoku. Celková ortodromická vzdálenost Praha - Bangkok činí 8.563 km. Let EK 140 navazoval na let EK 139 z Dubaje do Prahy, s plánovaným odletem dne 30.12.2014 v 8:55 hod. místního času (4:55 UTC), který měl při odletu zpoždění 5 hodin vzhledem k nedostatečné vzletové dohlednosti v důsledku mlhy na letišti v Dubaji v době plánovaného odletu předcházejícího letu a časové náročnosti návratu k původnímu letovému plánu po dosažení minimální dráhové dohlednosti 200 m pro vzlet. Plánovaný čas odletu z Prahy do Dubaje (let EK 140) byl dne 30.12.2014 v 15.50 hod. místního času, plánovaný přílet do Dubaje dne 31.12.2014 0:55 hod. místního času, faktický přílet do Dubaje dne 31.12.2014 v 6:22 hod. místního času, celková doba zpoždění při příletu do cílové destinace (Bangkok) činila 6 hodin 10 minut. Do zpoždění letu EK 140 se promítl opožděný přílet předchozího kyvadlového letu (EK 139) z Dubaje v rozsahu 2 hodin 48 minut, oprava technické závady (teplotní senzor hlásil závadu klimatizace) po ukončení předletové přípravy v rozsahu 2 hodin, nutnost odmrazení z důvodu meteorologické situace panující na letišti v Praze v rozsahu 58 minut, ošetření jedné z cestujících lékařskou službou a vysazení této cestující s doprovodem z letadla v rozsahu 24 minut. V době plánovaného odletu letu EK 140 dne 30.12.2014 začalo na letišti Praha slabě sněžit a tento stav trval až do 31.12.2014. S ohledem na výklad článku 5 odst. 3 Nařízení, provedený v rozsudku SDEU ve věci Sturgeon, dospěl k závěru, že každý ze žalobců a), b) by měl vzhledem k prokázanému zpoždění letu podle článku 5 odst. 1 písm. c), článku 7 odst. 1 písm. c) Nařízení zásadně právo na peněžitou náhradu ve výši 600,- EUR, shledal však existenci liberačních důvodů podle článku 5 odst. 3 Nařízení, tj. skutečností podřaditelných pojmu „mimořádné okolnosti“ ve smyslu článku 14 preambule Nařízení. Uvedl, že technická závada působila v řadě dalších důvodů zpoždění pouze nepatrnou dobu a povětrnostní podmínky neslučitelné s uskutečněním dotčeného letu, které se týkaly letu rezervovaného žalobci, vznikly nezávisle na vůli přepravce a nevyplynuly z jeho činnosti, tedy představují důvod, pro nějž se žalovaný náhradové povinnosti vůči žalobcům, vyplývající z rezervace zpožděného letu EK 140 dne 30.12.2014, zprostil. Soud I. stupně dále uvedl, že za škodu vzniklou žalobcům úhradou nákladů na doplatek za přerezervování letenky z Bangkoku do Phuketu žalovaný ve smyslu článku 19 Montrealské úmluvy neodpovídá. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve prospěch úspěšného žalovaného. Tento rozsudek napadli žalobci a), b) včasným a přípustným odvoláním v celém rozsahu; žalovaný podal odvolání proti výroku o nákladech řízení (III.). Žalobci podřadili odvolací důvody ust. § 205 odst. 2 písm. b), písm. e), písm. g) o.s.ř. Namítali, že žalovaný neprokázal, že mimořádné okolnosti, zejména ty, které spočívaly v nepříznivých povětrnostních podmínkách na letišti v Praze a v Dubaji, v rozhodné době skutečně existovaly. Skutkové závěry, že povětrnostní situace neumožňovala start letadla z Dubaje po celou dobu 5 hodin od plánované doby odletu předcházející kyvadlové linky EK 139, učinil soud I. stupně z důkazních prostředků - meteoreportu pro Dubaj v době plánovaného odletu předchozího spoje a z potvrzení A. H., meteorologického pozorovatele, z nichž uvedené zjištění bez dalšího nevyplývá. Žalobci dále namítali, že žádný z žalovaným tvrzených důvodů zpoždění letu č. EK 140 z Prahy (povětrnostní podmínky na letišti v Dubaji, neumožňující odlet předchozího kyvadlového spoje, povětrnostní podmínky na letišti v Praze, oprava technické závady a zdravotní důvody jedné z pasažérek letu) nelze považovat za mimořádnou okolnost ve smyslu čl. 5/3 Nařízení a bodu 14 preambule Nařízení, neboť (1) neodpovídají vesměs definici mimořádných podmínek ve smyslu článku 5 odst. 3 Nařízení, a (2) žalovaný neprokázal, že použil veškeré personální a hmotné zdroje, kterými disponoval (v rozsahu únosných obětí s ohledem na kapacity podniku v rozhodné době) k odvrácení, resp. zmírnění následků mimořádných okolností. Konkrétně k této námitce uvedli, že povětrnostní situaci, panující na letišti v Dubaji v době plánovaného odletu předchozího kyvadlového spoje, nelze hodnotit jako mimořádnou okolnost ve smyslu článku 14 preambule Nařízení; je pouze vnitřní a organizační záležitostí žalovaného, jakým způsobem bude plánovat lety a zda si zajistí dostatečnou časovou rezervu k tomu, aby byl schopen včas přistavit stroj k užití při dalším letu. Rovněž další z důvodů, které se kumulativně podílely na zpoždění, tedy nutnost zařadit do předletové přípravy odmrazení stroje, vzhledem k prodlení způsobenému provedením opravy technické závady a vzhledem ke sněžení na letišti v Praze, je událostí předvídatelnou, vlastní běžnému výkonu činnosti leteckého dopravce. Technická závada může sice ve speciálním případě, vymezeném v rozhodnutí ESD C-549/07, představovat mimořádnou okolnost ve smyslu článku 5 odst. 3 Nařízení a článku 14 preambule Nařízení, avšak v daném případě, kdy byla odstraňována závada na klimatizaci, jde o rutinní opravu, která je vlastní činnosti leteckého dopravce. Žalovaný (na jehož straně bylo v tomto směru důkazní břemeno) neprokázal, že ani realizací veškerých „přiměřených opatření“ (tedy opatření, která v okamžiku, kdy nastaly mimořádné okolnosti, odpovídala technicky a hospodářsky únosným podmínkám pro dotčeného leteckého dopravce) nebylo možné předejít zpoždění letu. Z uvedených důvodů žalobci a), b) navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Zdůraznil, že prokázané okolnosti případu je nutno hodnotit jako mimořádné okolnosti ve smyslu Nařízení. Pro letecké dopravce není reálně možné, aby na každém letišti disponoval náhradním letounem pro případ zpoždění předchozího spoje kyvadlové linky. Letiště disponují jen omezenou kapacitou vyčkávacích míst a parkovacích stání letadel. Běžná časová rezerva mezi příletem a odletem kyvadlové linky postačuje zpravidla k absorpci zpoždění vyvolaného v důsledku mimořádných okolností, které jsou vlastní činnosti leteckého dopravce. V daném případě však došlo ke kumulaci mimořádných okolností, jejichž následky nemohl žalovaný letecký dopravce odvrátit přijetím žádného z technicky a hospodářsky únosných opatření. Technická závada, která na stroji v daném případě vznikla, neodpovídá vymezení závady, která je vlastní činnosti leteckého dopravce ve smyslu rozsudku ve věci C- 549/07 W. H. Šlo o selhání systému řízení - hardwarovou závadu, jejíž původ není v zanedbání údržby letadla a kterou nebylo možné odhalit a předejít jí žádnou kontrolou. Opatření, spočívající v zařazení opětovného odmrazení letadla do předletové přípravy za situace, kdy na letišti v Praze sněžilo, a letoun byl těmto povětrnostním podmínkám vystaven po dobu opravy, bylo nutné pro zachování bezpečnostních standardů letecké přepravy. Žalovaný napadl odvoláním nákladový výrok (III.); odvolací důvody podřadil ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. Namítal, že výrok obsahuje nesprávnou částku, jíž je určena výše náhrady nákladů řízení; nesprávnost je zjevná z porovnání napadeného výroku s odůvodněním rozsudku, podle něhož činí náhrada nákladů řízení celkem 16.998,- Kč. Žalobce souhlasil se sazbou odměny, aplikovanou soudem I. stupně při výpočtu náhrady, namítal však, že mu nesprávně nebyla přiznána odměna za úkony: druhá porada s klientem 22.2.2016, odůvodnění odporu a vyjádření k replice žalobců. Z uvedených důvodů navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně v nákladovém výroku změnil tak, že žalovanému přizná odměnu za právní zastoupení v rozsahu 8 úkonů právní služby a částku náhrady celkem 26.717,- Kč. Odvolací soud přezkoumal podle § 212, § 212a, § 214 odst. 1 o.s.ř. napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání. Odvolací soud vycházel z odvoláním nezpochybněných skutkových zjištění soudu I. stupně o průběhu odbavení letu EK 140 dne 30.12.2014 a plánovaného a faktického odletu a příletu do destinace Dubaj. Podle § 213 odst. 2, 4 o.s.ř. dokazování doplnil o následující zjištění: žalovaný potvrdil žalobcům a), b) rezervaci letu EK 140 s plánovaným odletem z Prahy dne 30.12.2014 v 15:50 hod., s plánovaným příletem do Dubaje dne 31.12.2014 v 0:55 hod. a navazujícího letu EK 384 s plánovaným odletem z Dubaje dne 31.12.2014 ve 3:05 hod a plánovaným příletem do Bangkoku dne 31.12.2014 ve 12:05 hod. Potvrzení rezervace se vztahovalo i na zpáteční let na trase Bangkok - Praha (lety EK 371, EK 139) s plánovaným odletem dne 16.2.2015 (potvrzení o rezervaci). Plánovaný čas odletu navazující linky EK 384 z Dubaje do Bangkoku byl dne 31.12.2014 ve 3:05 hod. místního času, s uzavřením odletové brány v letištní hale ve 2:45 hod. místního času. Soud I. stupně v souladu se závěry rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-11/11 (Air France, S.A. vs. Folkerts) vyložil článek 7 Nařízení v tom smyslu, že cestujícím, jejichž let s mezipřistáním byl při odletu zpožděn v rozsahu nedosahujícím prahových hodnot stanovených v článku 6 uvedeného nařízení, kteří však dosáhli cílového místa určení tři nebo více hodin po plánovaném čase příletu, přísluší nárok na náhradu škody na základě článku 7 Nařízení, neboť uvedená náhrada škody není podmíněna zpožděním při odletu, a tudíž se neváže na splnění podmínek stanovených v článku 6 Nařízení; odvolací soud schvaluje rovněž navazující právní závěr soudu I. stupně, že každému ze žalobců by vzhledem k prokázanému zpoždění letu delšího než 3.500 km zásadně náležela podle článku 5 odst. 1 písm. c), článku 7 odst. 1 písm. c) Nařízení peněžitá náhrada ve výši 600,- EUR. Jádrem odvolání je spor o liberační povahu (podle čl. 5 odst. 3 Nařízení) všech v řízení prokázaných důvodů zpoždění příletu do cílové destinace, ve vztahu k povinnosti žalovaného plnit náhradu podle článku 7 Nařízení, vyplývající ze zpoždění navazujícího letu, a současně o tom, v jakém rozsahu se spolupůsobící příčiny na vzniku celkového zpoždění podílely. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.2.2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo ze dne 26.4.2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Závěry, k nimž při posouzení příčinné souvislosti dospěl soud I. stupně, nemohl odvolací soud schválit. Ze skutkových zjištění učiněných v dané věci vyplývá, že oprava technické závady zjištěné v průběhu předletové přípravy trvala 2 hodiny. Vzhledem k tomu, že nové zahájení procesu přípravy ke startu, včetně nového odmrazení, bylo přímým důsledkem stání letounu na ploše po dobu opravy uvedené technické závady, je nutno přičíst vznik zpoždění v rozsahu času spotřebovaného na proces nového odmrazení (dalších 58 minut) hlavní příčině - a to vyskytnuvší se technické závadě na letounu. Doba zpoždění při odletu, jejíž příčinou byla technická závada vyskytnuvší se na letadle, činila tedy 2 hodiny 58 minut. Již tato doba zpoždění při odletu by však (a to i při prokázaném zkrácení skutečné letové doby na trase Praha - Dubaj dne 30.12.2014 proti plánovanému údaji o 40 minut) byla postačující k tomu, aby vzniklo zpoždění při příletu do cílové destinace Bangkok, které bylo v řízení prokázáno. Délka zpoždění při příletu do Dubaje dne 31.12.2014 v rozsahu, odpovídajícím zpoždění při odletu z Prahy (2 hodiny 58 minut), by totiž znemožnila žalobcům nastoupit včas navazující rezervovaný let do Bangkoku, s plánovaným odstupem odletu cca 1 hodiny 50 minut. Z uvedeného vyplývá, že vznik celkové doby zpoždění letu žalobců při příletu do cílové destinace, tj. 6 hodin a 10 minut, by nastal i v případě, že by technická závada na letounu představovala jediný důvod zpoždění letu při odletu z Prahy. Podle článku 5 odst. 3 Nařízení není letecký dopravce povinen platit náhradu podle článku 7 Nařízení, jestliže může prokázat, že zrušení letu je způsobeno mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zabránit, i kdyby byla přijata všechna přiměřená opatření. Podle bodu 14 odůvodnění Nařízení, věty druhé, se tyto mimořádné okolnosti mohou vyskytnout zejména v případech politické nestability, povětrnostních podmínek neslučitelných s uskutečněním dotčeného letu, bezpečnostních rizik, neočekávaných nedostatků letové bezpečnosti a stávek, které postihují provoz leteckého dopravce. Otázka, zda musí být čl. 5 odst. 3 Nařízení s ohledem na bod 14 odůvodnění Nařízení vykládán v tom smyslu, že technická závada na letadle, která způsobí zrušení letu, spadá pod pojem „mimořádné okolnosti“ ve smyslu uvedeného ustanovení, byla vyjasněna rozhodnutím Evropského soudního dvora ze dne 22.12.2008, ve věci C-549/07, F. W. H. proti Alitalia – Linee Aeree Italiane SpA tak, že technická závada na letadle, která má za následek zrušení letu, nespadá pod pojem „mimořádné okolnosti“ ve smyslu uvedeného ustanovení, s výjimkou situace, kdy je daná závada způsobena událostmi, které svou povahou či původem nejsou vlastní běžnému výkonu činnosti dotčeného leteckého dopravce a vymykají se jeho účinné kontrole. V odůvodnění citovaného rozhodnutí ESD dále uvedl (body 24, 25) že „s ohledem na zvláštní podmínky, za kterých probíhá letecká doprava, a na stupeň technologické komplexnosti letadel je třeba konstatovat, že letečtí dopravci jsou při výkonu své činnosti běžně vystavováni různým technickým závadám, které se při provozu letadel nevyhnutelně objevují. Ostatně právě za účelem vyhnout se takovým závadám a předejít poruchám ohrožujícím letovou bezpečnost jsou letadla podrobována obzvláště přísným pravidelným kontrolám, které jsou součástí běžných podmínek provozování podniků letecké dopravy. Oprava technické závady způsobené nedostatkem údržby letadla tedy musí být považována za vlastní běžnému výkonu činnosti leteckého dopravce a v důsledku toho technické závady odhalené při údržbě letadel nebo technické závady vzniklé z důvodu nedostatku takové údržby nemohou jako takové představovat „mimořádné okolnosti“ uvedené v čl. 5 odst. 3 Nařízení č. 261/2004 (bod 26). Technické závady patří mezi uvedené mimořádné okolnosti, pokud vyplývají z událostí, které nejsou vlastní běžnému výkonu činnosti dotčeného leteckého dopravce a vymykají se jeho účinné kontrole. Tak je tomu například v situaci, kdy konstruktér letadel, která tvoří flotilu dotčeného leteckého dopravce, nebo příslušný orgán odhalí, že daná letadla, ačkoliv jsou již v provozu, mají skrytou výrobní vadu ohrožující letovou bezpečnost. Stejně je tak tomu v případě škod na letadlech způsobených akty sabotáže či terorismu.“ V daném případě je tedy nutno na základě takto vyjasněného výkladu článku 5 odst. 3 Nařízení dospět k závěru, že konkrétní technická závada (byť řídce se vyskytující porucha hardware) a nutnost odstranění takové závady nepředstavuje „mimořádnou okolnost“, pro niž se může letecký dopravce zprostit povinnosti platit náhradu podle článku 7 odst. 1 písm. c) Nařízení. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku ve věci samé I., jímž bylo rozhodnuto o nárocích žalobců na náhradu škody podle článku 7 odst. 1 písm. c) Nařízení podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil a žalobnímu návrhu vyhověl v celém rozsahu. V rozsudku IATA (rozsudek SDEU ze dne 10. ledna 2006, C-344/04) pod body 35 a 36 uvedl Soudní dvůr, že „zpoždění v letecké dopravě může obecně způsobit dva druhy škod, které vyžadují různou náhradu. První je shodný pro všechny cestující. Druhý je zvláštní pro každého jednotlivce a vyžaduje následnou náhradu na individuálním základě. Zatímco Úmluva o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě, přijatá dne 28. května 1999 v Montrealu, a vyhlášená pod č. 123/2003 Sb.m.s. (dále jen Montrealská úmluva), se použije na druhý druh škody, Nařízení (č. 261/2004) poskytuje okamžitá a standardizovaná nápravná opatření pro první druh škody, a zaujímá tak místo před textem Montrealské úmluvy. Opatření nařízení týkající se zpoždění letu „nebrání tomu, aby dotyční cestující [...] mohli krom toho podat žaloby na náhradu uvedených škod za podmínek stanovených [úmluvou]“ . V návaznosti na to rozhodl tak, že “ Montrealská úmluva a zejména její články 19, 22 a 29, musí být vykládána v tom smyslu, že letecký dopravce, který uzavřel s přepravovanou osobou - cestujícím - smlouvu o mezinárodní přepravě, je vůči této osobě odpovědný za škodu způsobenou zpožděním letu, kterým cestovala na základě této smlouvy, spočívající v dodatečných nákladech vynaložených uvedeným cestujícím“. Podle článku 1 odst. 2 Montrealské úmluvy se mezinárodní přepravou rozumí přeprava, při níž podle dohody mezi zúčastněnými stranami leží místo odletu a místo určení, buď na území dvou smluvních stran anebo na území jedné smluvní strany, je-li stanovena zastávka na území jiného státu, a to i když tento stát není smluvní stranou. Za zastávku ve smyslu článku 1 odst. 2 Montrealské úmluvy se v praxi považuje i cílová stanice zpátečního letu, nezávisle na době, jakou tato zastávka trvá. Proto pokud bylo v daném případě prokázáno, že žalovaný potvrdil žalobcům rezervaci zpátečního letu, je na daný případ Montrealská úmluva plně aplikovatelná, a to přestože Thajsko (jako stát cílové destinace) signatářem Montrealské úmluvy není. V daném případě byly v řízení prokázány skutečnosti odůvodňující nárok žalobců na úhradu další částky ve výši 1.215,- Kč, odpovídající poplatku za přeregistraci rezervace letu jiného dopravce. Přeregistrace byla nutná v důsledku skutečnosti, že žalovaný dopravil žalobce do cílové destinace Bangkok se zpožděním, zavinění zpoždění je přičitatelné žalovanému. Žalobci proto mají podle článku 19 Montrealské úmluvy právo rovněž na náhradu této škody. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku ve věci samé II., jímž bylo rozhodnuto o nárocích žalobců na náhradu škody podle článku 19 Montrealské úmluvy, podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil a žalobnímu návrhu vyhověl v celém rozsahu. Vzhledem ke změně rozhodnutí soudu I stupně rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. nově rovněž o nákladech řízení před soudem I. stupně. Žalobci, kteří byli v řízení před soudy obou stupňů plně úspěšní, mají podle § 142 odst. 1 o.s.ř. vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Výše náhrady za řízení před soudem I. stupně odpovídá součtu soudního poplatku ve výši 3.144,- Kč, odměny za právní zastoupení ve výši 2.420,- Kč za 1 úkon právní služby (při kurzu ke dni 4.8.2015, 1,- EUR = 27,055 Kč) (§ 8 odst. 1, § 7 bod 5 AT), a to za 4 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 AT (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění 7.4.2015, sepis žaloby, vyjádření 8.6.2016), náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 1.200,- Kč za 4 úkony právní služby (§ 13 odst. 3 AT), a 2.284,80 Kč - náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 %; celkem tedy 16.308,80 Kč. Výše náhrady za odvolací řízení součtu soudního poplatku z odvolání ve výši 3.144,- Kč, odměny za právní zastoupení ve výši 2.420,- Kč za 1 úkon právní služby (podání odvolání ve věci samé), náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč za 1 úkon právní služby (§ 13 odst. 3 AT), a 571,20 Kč - náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 %; celkem tedy 6.435,20 Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývá z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř. Poučení : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 2. listopadu 2016 JUDr. Marcela K u č e r o v á, v.r. předsedkyně senátu