U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci žalobce: I-X. a.s., IČO xxx, se sídlem P., H., zast. Mgr. Šimonou Maškovou, advokátkou, se sídlem Praha 9, Boušova 792, proti žalovanému: S. L., bytem P., P., o 61.265,93 Kč s přísl., k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. října 2016, č.j. 16 C 272/2016-14, t a k t o : Usnesení soudu I. stupně se zrušuje a věc se vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud I. stupně řízení zastavil (výrok I.), o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků na ně nemá právo (výrok II.) a žalobci vrátil soudní poplatek v částce 2.064,-Kč (výrok III.). Takto rozhodl o nároku žalobce uplatněného u soudu dne 20.9.2016 z postoupené pohledávky, kterou se domáhal úhrady této částky s tvrzením, že právní předchůdce žalobce společnost Raiffeisenbank a.s. vydala žalobci kreditní kartu a uzavřela s ním smlouvu o vydání kreditní karty. Žalovaný ale nesplnil podmínky smlouvy, proto byla smlouva zesplatněna. K okamžiku zesplatnění činí dluh žalovaného právě žalovanou částku. Soud I. stupně poté dovodil, že žalovaný je státní příslušník Ruské federace, jehož dlouhodobý pobyt na území České republiky byl ukončen 9.11.2013. Po citaci § 103, § 104 odst. 1 věty první o.s.ř., § 6 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním a § 86 odst. 2 o.s.ř. tak dovodil, že v řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný (který je státním příslušníkem Ruské federace, k němuž nejsou evidovány žádné kontaktní údaje od doby podání žaloby do současnosti na území České republiky) měl na území České republiky nějaký majetek ve smyslu ust. § 86 odst. 2 o.s.ř. Proto není dána příslušnost žádného ze soudů České republiky, a není dána ani pravomoc českých soudů ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., a řízení proto zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř., o vrácení soudního poplatku v poměrné části rozhodl dle § 10 odst. 3 věta první zákona č. 549/1991 Sb. Proti tomuto usnesení podal včasné a přípustné odvolání žalobce. Namítl, že soud I. stupně nesprávně aplikoval právní předpis, neprovedl ani dostatečná skutková zjištění. Upozornil, že žalovaný je státním příslušníkem Ruské federace a s tímto státem má Česká republika i nadále účinnou dvoustrannou smlouvu. Před aplikací této smlouvy však má aplikační přednost Nařízení Brusel I bis, ze kterého vyplývá, že smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště (čl. 18 odst. 2). Žalovaný návrh na uzavření smlouvy podepsal na pobočce v Praze dne 21.11.2012, kartu si převzal 29.11.2012 taktéž v Praze. Změnu adresy v rozporu se smlouvou žalovaný původnímu ani novému věřiteli nenahlásil. Sporoval rovněž údaj soudu o tom, že na adrese uvedené v žalobě je žalovaný neznámý, neboť žalobce disponuje údaji na dodejce k dopisu, kterým banka prohlašovala okamžitou splatnost kreditní karty a který si žalovaný v odběrné lhůtě nevyzvedl. Z tohoto dopisu však nevyplývá, že by žalovaný na uvedené adrese byl skutečně neznámý. Ten kreditní kartu aktivně využíval od prosince 2012 do dubna 2013, což rovněž odporuje závěru soudu, že žalovaný pobýval v České republice pouze do listopadu 2013. Evidenční údaj u Policie ČR pak nedokladuje, že žalovaný i nadále nepobývá v České republice, ale pouze to, že se eventuelně dopouští přestupku dle zákona o pobytu cizinců. Závěrem upozornil na judikaturu Evropského soudního dvora ve věci Lindner, ze které vyplývá, že soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště žalovaného jako spotřebitele, jsou příslušné k projednání žaloby, jestliže nejsou schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají ani průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má skutečné bydliště mimo území unie. Dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Nd 25/2014 a 30 Nd 317/2013, na základě kterých dovodil, že je možné vést řízení proti cizinci neznámého pobytu až po důsledném pátrání po bydlišti žalovaného. Bez ohledu na státní příslušnost žalovaného tak mohou mít pravomoc ve věci rozhodnout i soudy v jeho posledním faktickém bydlišti. Z obsahu spisu nevyplývá pozitivní zjištění, že se žalovaný zdržuje mimo Evropskou unii, nelze spolehlivě zjistit, že v době zahájení řízení se zdržoval v jiném členském státě Evropské unie, proto je dána pravomoc českých soudů, a to na základě posledního bydliště žalovaného. Proto navrhnul změnu napadeného usnesení tak, že se řízení nezastavuje. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, aniž nařizoval jednání (§ 212, § 212a, § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Soud I. stupně se s ohledem na přeshraniční prvek v řízení (žalovaný je státní příslušník Ruské federace) správně nejprve zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti spor rozhodnout. Při aplikaci ust. § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb. však přehlédl, že jeho použití je limitováno v ust. § 2 cit. zák. tak, že se jeho další ustanovení použijí, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. V úvahu přitom přichází aplikace dvoustranné smlouvy vážící Českou republiku a Ruskou federaci, která má aplikační přednost nejen před pravidly mezinárodního práva procesního obsaženými v českém právu, ale podle čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním. Pravomoc soudů v této věci (porušení tvrzené smluvní povinnosti vyplývající ze smlouvy o vedení účtu dle ust. § 708 a násl. tehdy účinného obchodního zákoníku - zák. č. 513/1991 Sb., ve spojení s ust. § 502 obchodního zákoníku) však není dvoustrannou mezinárodní smlouvou řešena (srov. Smlouvu mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik, o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, uzavřenou v Moskvě dne 12.8.1982, uveřejněnou vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 95/1983 Sb., jejímiž nástupnickými státy jsou Česká republika a Ruská federace). Před aplikováním zákona o mezinárodním právu soukromém č. 91/2012 Sb. je dále třeba přihlédnout k úpravě obsažené v normách práva Evropské unie, které mají aplikační přednost před právem členských států. Vzhledem k tomu, že v dané věci se jedná o spor nejenom s mezinárodním prvkem, ale také směřující proti spotřebiteli, je nutno při posouzení otázky mezinárodní příslušnosti vyjít z článku 17 odst. 1 písm. c) a násl. Nařízení Rady (ES) ze dne 12.12.2012, č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“), který má aplikační přednost před články 4 a 7 Nařízení. Dle jeho článku 18 odst. 2 může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Přitom pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo (článek 62 odst. 1 téhož Nařízení). Dle článku 26 odst. 1, 2 Nařízení Brusel I bis, není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. Ve věcech uvedených v oddílech 3, 4 nebo 5, v nichž je žalovaným pojistník, pojištěný, osoba oprávněná pojistné ze smlouvy nebo poškozený, spotřebitel nebo zaměstnanec, soud před uznáním své příslušnosti podle odstavce 1 ověří, že je žalovaný informován o svém právu namítat nepříslušnost soudu a o účincích, které vyvolá jeho účast nebo neúčast v řízení před soudem. S účinností od 1.1.2014 upravuje pojem bydliště občanský zákon v § 80. Dle tohoto ustanovení člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít, s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než skutečné své bydliště, může se každý dovolat jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolal uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, nemá-li člověk bydliště, považuje se za něj místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit nebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy. S ohledem na skutková zjištění soudu I. stupně lze dojít k závěru, že žalovaný na území České republiky ke dni zahájení sporu (které z hlediska posouzení mezinárodní příslušnosti rozhodné, tj. ke dni 10.8.2016) neměl bydliště ve smyslu ust. § 80 o.z., neboť zde neměl povolen pobyt (zpráva cizinecké policie), na adrese uvedené v žalobě je dle sdělení pošty neznámý, neprochází registrem obyvatel, z veřejně dostupných údajů obchodního rejstříku navíc vyplývá, že společnost L.&S C. s.r.o., jejímž byl společníkem, byla sice vymazána z podnětu soudu až ke dni 6.10.2016, avšak bez jakéhokoli majetku (viz výpis z obchodního rejstříku). Žalobce přitom netvrdí, že by zde žalovaný měl nějaký jiný majetek. Pokud však soud I. stupně neměl indicie o jiném pobytu žalovaného, měl se pokusit doručit mu žalobu, poučení ve smyslu článku 26 odst. 2 Nařízení Brusel I bis na jeho poslední známou adresu v domovském státě. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce své listiny doručoval žalovanému jak na adresu v České republice, tak na adresu v jeho domovském státě, a nepochybně tedy má poznatky, zda bylo doručení na tuto adresu úspěšné či nikoli. Nadto lze poslední nahlášenou adresu v domovském státě zjistit i prostřednictvím Cizinecké policie ČR, případně vyjít z adresy v listinách založených do sbírky listin L.&S C. s.r.o. Teprve po výsledku takovéhoto doručení lze dovodit, zda žalovaný případně nezaložil svoji mezinárodní příslušnost svým vyjádřením. Aniž by odvolací soud předjímal, zda v této věci jsou z hlediska mezinárodní příslušnosti soudu I. stupně naplněny stejné skutkové okolnosti, lze pro případ neznámého pobytu žalovaného i v jeho domovském státě upozornit na závěry uvedené v rozhodnutí Soudního dvora ve věci Lindner (C-327/10) s přihlédnutím k jeho odůvodnění (zejména body 40-42). Protože zjištění soudu I. stupně se omezila toliko na posouzení existence povoleného a faktického pobytu žalovaného na území České republiky, bylo posouzení pravomoci k projednání sporu neúplné. Soud I. stupně tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 219a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Odvolací soud jej proto zrušil a dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Poučení : Proti tomuto usnesení je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 5, a to pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu. V Praze dne 14. prosince 2016 JUDr. Marcela K u č e r o v á předsedkyně senátu